Mimochodem, sluší vám to ....

O tom, že se stanu řidičem, tak o tom rozhodla moje drahá generálka.

Zakoupila mi rychlokurz školy řízení, který trval měsíc. Zakoupila mi vůz, který mi jako motivaci postavila pod okna.

Mladá a svěží jsem se pustila do studování křižovatek, bohužel již při první jízdě se ukázalo, že jsem se s volantem v ruce nenarodila.

Vždy, když mne instruktor viděl, dostal migrénu. Otevíral si okénko, hyperventiloval, potil se a občas i dusil kašlem.

Každou půlhodinu jsme stavěli na zapití Brufenu, takže když jsme dojeli, byl zpocený muž i zfetovaný.

Závěrečné jízdy jsem neobhájila.

S touto skutečností se moje generálka neztotožnila, ona by hňupa neporodila.

Zařídila mi další zkoušky, kdy jsem jezdila kolem parku, kde nebyla ani jedna dopravní značka, ani jedna křižovatka.

Jezdit dokola půl hodiny, nemuset řadit, nemuset vlastně nic, ano, dostala jsem oprávnění k řízení dopravního prostředku.

Nastal den D.

Celá rodina se slavnostně sešla u mého vozu, všichni mi poplácali po ramenou a popřáli šťastnou cestu.

Přískokem jsem se vydala na trasu dlouhou zhruba 4 km, kde mne v cíli čekal bramborový salát, řízky a dort.

Během této poměrně krátké trasy mi na každém desátém metru auto chcíplo, stačila jsem několikrát stáhnout a vytáhnout všechna okénka u automobilu, pustit stěrače na největší rychlost, aby tato plynulá a vyčerpávající jízda měla i hlasitý projev, buď jsem troubila či jela se spuštěnými všemi blikačkami.

Na slavnostní merendu jsem přijela poslední a délka jízdy byla omračující ...dala jsem 4 km za 1 hodinu 20 minut.

Ten den moje nejmilejší maminka usínala poražená, nešťastná, že se Země netočí kolem její osy, podle osy generálky, no a že já jsem diletant, který bude jezdit městskou hromadnou.

A tak jsem s ní dalších dvacet let jezdila.

Nejhorší sen, který se mi mohl zdát, nebyl volný pád do prostoru, ale jízda vozem, kde hledám spojku a brzdu.

Jak vyřešit krizi středního věku ? Jak vyřešit, že odejde přítel, odejde dcera a emigruje milenec a Chocholoušek má dovolenou ?

Zhubla jsem, potetovala se, osamostatnila se a koupila si nové auto.

Můj učitel autoškoly nekolaboval, nefetoval, nedostával astmatické záchvaty.

Pouze v krizi prohodil : Kurva, tudy cesta nevede.

Dal mi prostor, dal mi čas, dovolil mi se na jízdy přezouvat, dovolil mi jezdit se zahovněnou obuví, dovolil mi dýchat za volantem. Dal mi křídla, přistříhl je, ale vyformoval mne jako z dětské plastelíny.

Jednoho rána mi řekl : Kurva, už vás nemám, co naučit, teď musíte sama, tak se, kurva, snažte.

Snažím se, mám už najeté tisíce a jeden malý blonďatý na závěr.

Do vánoc chybělo pár dní a venku hustě sněžilo.

Hledala jsem místo na zaparkování a jela krokem. Když v tom vidím, jak z boku do mne couvá jiný řidič.

Normální řidič zatroubí a upozorní toho druhého na svou existenci, když si ji nepotvrdil ve zpětném zrcátku.

Blondýna chytí křečovitě volant a na celé kolo křičí : Do mého auta nééééé ! / což je v uzavřeném prostoru hodně komické, řvát jako idiot /

Jsme v sobě. Řidič vystupuje, chytá se za hlavu a prosí, prosí o odpuštění, on fakt nechtěl.

Na mém autě ani škrábanec, kysele se tvářím, kysele čumím.

Nic se nestalo, není co řešit ... když v tom slyším : Mimochodem, sluší vám to.

No to víš, říkám si, napereš to do mne a pak lichotíš .... fakt jo, no neke, vyhrává mé druhé, hloupější já.

A místo dopředu, kouknu do zrcátka, když mi to sluší. Mhhh, jo, fakt vypadám skvěle, jo ?

A tentokrát to přískokem naperu já do něj.

Oba zoufale vylézáme z auta a zase ani škrábnutí. Že by to byl pan Ježíšek ?

Od té doby vím, že když mi muž lichotí, mám zastavit auto a neposlouchat své druhé blonďaté JÁ.

PS. Když se nedaří, neházejte flintu do obilí, dejte si šanci.

PSS. Možná brzy budeme říkat, neházej flintu do řepky, hrozí ti blikanec.

Psssssst a nebyl to Ježíšek, ten nemá pražskou poznávací značku ...