Teplákový rok v kostce ...

Znám jedno místo, tam tepláků ráj,

je to dost blízko - Ústecký kraj.

Tam všichni lidé staré moudro znaj

ti, co je nosí, tak se jednoduše daleko líp maj. 

Chytni svou šanci a přidej se k nám

do roka a do dne všichni je maj, přísahám.

Buď další z borců, co tepláky maj

všichni lidi, co na tebe předtím srali,

pak na tebe daj ...

Zaniklá skupina Nightwork / nebo také Kroky Františka Soukupa / mi svým nadčasovým textem nahrála, jsem z Ústí nad Labem a teplákovou soupravu i s kulemi doprava jsem si v minulé roce užila víc než dost.

Stesku, zmaru, toho všeho podivný rok přinesl vrchovatě a přesto jsem se rozhodla v něm najít chvíle, momenty, které stojí za pozornost.

Konzumní život s pozlátkem hodil do mého života udičku, na které se zachytil internet, tisíce lehce dostupných filmů a pohádek, divadelní představení a na poslední kolej odsunul knihu.

Nebouřila jsem se, ba naopak jsem se schovávala, někdy i vědomě za klišé, kde na to brát čas ?

A on přišel, sice vynuceně, ale vložil mi do rukou knihu.

Papírové stránky, se kterými se mazlily mé prsty, tisíce lidských příběhů, povah. Někdy se dostavil pocit souznění, jindy vnitřního boje či nesouhlasu.

Také jsem poprvé u knihy vzlykala, slzy kapaly na papír a očistily minulost, aby byla schopna přijímat budoucnost.

Odpadla mi z rukou lopata a bez výčitek jsem louskala stránku za stránkou, hltala osudy hrdinů a děkovala vyšším silám, že mám v době karantény, kam utéct.

V karanténním mezičase, jsme odhodily hadr z tváří a s vnučkou Sofinkou jsme utužovaly vztahy. 

Na horách jsme postavily skřítkům nádherný domeček z mechu a kapradí, s pošťákem Patem usínaly okousané od desítek komárů.

V horkém dni nám nanuk kapal daleko rychleji na šaty, které jsme na okamžik vyměnily za teplákovou nutnost. 

Opět jsem odpovídala na delikátní otázky typu .... Babičko, proč máš tak velká prsa ?  / jo, holčičko a až si jednou všimneš jejich umístění, půjde ti při fyzice zemská gravitace jako po másle :) /

Proč ten pán pod slunečníkem vystrkuje holou prrrdel ?  

Babičko, kam šel tvůj dědeček ?  / to kdybych věděla, držela bych se ho zuby, nehty i nevěru bych mu odpustila, kurevníkovi jednomu /

Jak to, že ta maminka od králíčků má tolik miminek a kde mají kočárky ? / z kočárkáren si naši vietnamští spoluobčané udělali večerky /

S láskou, někdy bezradně jsem hledala odpovědi a uvědomovala si, že na vnoučatech je kouzelný fakt, že je můžete kdykoliv vrátit, nemusíte je vychovávat, pouze hladit, hýčkat a rozmazlovat.

Mazlit jsem se začala s projektovou dokumentací a na plot jsem po šesti letech pověsila nejdůležitější kus papíru mého života se dvěma slovy - Stavba povolena.

Oooo, jak jsem byla naivní, hloupá, sebestředná. 

Jak mi přišlo, že postavit malou, dobře, trochu větší chatu je brnkačka. Jak se mi rozklepala kolena, jak jsem se pozvracela, jak jsem se sesypala. Bez chlapa, bez pomoci, sama.

A pak přišel ten den, kdy sny začaly mít tvar, kdy jsem poprvé prošla místností, poprvé schodištěm a stála jsem na balkoně. Tekly mi slzy štěstí, satisfakce a neuvěřitelného naplnění.

Se slunovratem se do mého nitra začalo vracet světlo, pomaličku a polehoučku. S ním i zpráva, že se nám v tom dalším roce narodí malé, docela malé miminko. 

A jsem zvědavá, zda jednou jako první a srozumitelná otázka bude, kde a proč mám ta veliká prsa ?

 

Loučím se s rokem, oblečená do teplákové soupravy, tenisek, na hlavě pořádný odrost, kolem pasu pěknou mišelinku. A v srdci lásku, naději a sny.

Kovanému extrovertovi vzal lidskou společnost, vřelá objetí a uzavřel do samoty, která skličuje, bolí a vrátil do slovníku neoblíbené slovo musím. Kolik sezení u Chocholouška mne stálo, se to zakázané slovo odnaučit :)

Nadevírám novému roku, který čerstvý přešlapuje mezi dveřmi, rozpačitě se rozhlíží a cítí ve svých zádech obrovskou zodpovědnost.

Přeji každému z vás pevné zdraví, pokud to jen trochu půjde, kus normálního a pěkného žití a jo a pokud pojedete přes Ústecký kraj, nebojte se. 

V teplácích já kráčím hrdě dál

v nich každý může zářit,

být módní ideál ....

Abych vkročila do nového roku maličko nově a stylově, vložím na svůj blog historicky první video.

Kvalitu a rozlišení potrénuji, slibuji.

Zachytilo neuměle a rozechvěle okamžik, kdy jsem poprvé stála na budoucím balkónu a otevřel se mi obrázek krajiny z ptačí perspektivy, o kterém jsem jen snila.

Vánoce s panem C ....

Bůh šest dní dřel na stvoření dokonalého světa s hejny ptáků, světlem, lidmi.

Ten sedmý den si vybral jako odpočinkový. 

Stvořitel měl kreativní duši a v nedělním lelkování světu vymyslel sociální sítě.

Díky bohu !

Adventní čas mne dostihl nějak nepřipravenou.

Pekla jsem cukroví, cídila komůrky, balila dárky a dojímala se u reklam na štěstí v televizi.

Jak tam všichni spolu louskali ty oříšky, objímali se.

Prožila jsem pár kavárenských setkání, kde se spíše než kávě a dortu všichni věnovali rouškám,

vládním nařízením a nejasné budoucnosti.

Procházela jsem s kamarádkami sluncem zalitou Kampu, vdechovala svěží pražský vzduch a cítila u srdce maličké střípky štěstí, do momentu než večer ve sdělovacích prostředcích proběhly fotografie narvaného Staromáku.

Vše bylo jiné, neosobní, zastřené a u všeho asistoval a vše řídil pan C.

Četla jsem si články, mé články z minulých prosincových časů.

Byly veselé, hravé, inspirující. Kdo je psal ?

Ty mé letošní po pár řádcích nabraly zvláštní rytmus, který zabředl do patosu, přelily se do slzavého údolí.

Místo veselé blondýny seděl za počítačem opět mistr Dutohlav.

Kde se nacházela ta vtipná rádoby tvořitelka textů s nadhledem i podhledem ?

Seděla za monitorem, četla články, obdivovala nadšení ostatních blogerů a ty rolničky nezvonily a nezvonily.

Napsala, smazala, napsala a pan C se sarkasticky usmíval, pašák jeden.

Pod stromečkem jsem si měla otevřít obálku s fotečkou.

Na ní měla ležet malá fazolka, usmívat se a mávat budoucí babičce.

Pod stromečkem jsem měla obejmout po dlouhých měsících svou vnučku Sofinku.

Jenže pan C, úlisný a aktivní, to chtěl úplně jinak. Usadil se v mé bezprostřední blízkosti, takřka na dostřel.

To, že budu opět babičkou jsem se dozvěděla zcela neromanticky a věcně mezi dialogem, zda mohu nebo nemohu ohrozit rizikové těhotenství. Nemohu, neobejmu, nepolíbím.

Přežiju. Musím přežít, že ...

Oholené nohy, vytrhané babské chlupy na bradě, načesaná, navoněná, slavnostně připravená, jen vyrazit do víru Štědrého večera. Dárky zabalené a natěšené.

Zvoní telefon a oznamuje, že pan C má kadenci kulometu a sedí na vedlejší židli.

Zrovna včera skočil na kolegyni, se kterou jsem se objímala a které jsem přála ty šťastné a veselé vánoce. Políbil mne také pan C ?

Sundala jsem šaty, tiše stáhla silonky a s nimi naději, že prožiji vánoce v lidském kolektivu.

Díky bohu, za sociální sítě.

A tak jsem si v jednom obýváku otevřela nádhernou jídelní soupravu do nového domečku, v dalším obýváku mne čekala hromada měkkých dárků, které se tak kouzelně trhají.

V dalším obýváku jsme si bouchli šampus a přiťukli si na lepší časy. V jiném jsme se spojili v momentě, kdy domácí mazlíček dojídal tácek s chlebíčky.

Má rodina, mí skuteční přátelé zářili z monitorů, ze svých obýváků a já prožívala Sama doma.

Prožila jsem své první vánoce s panem C.

Na rozdíl od jiných mužů v mém životě, mne odzbrojil, pokořil a svíral v objetí, o které jsem nestála a nestojím. Neustále poťouchle vystupoval a dožadoval se přízně.

Jako milenec, chladný a úsporný z mého života kradl bezprostřední a lidskou podstatu, to co mi strašně chybí, objetí. Lidské, teplé a upřímné.

Nepopřála jsem vám šťastné a veselé a upřímně mne to mrzí.

Doufám, že tak učiním s Novým rokem a v něm mi už nikdo nebude strkat tyčky do nosu, jak to pan C zařídil jako dáreček k vánocům.

Zdravé a veselé dny přeje dutohlavá blondýna.

PS. slibuji, že na návštěvu k vám přijdu pouze negativní :-)

 Ale jistě, paní Rettigová ....

Otři čistým šatem čtvrt libry sladkých mandlí, buď je drobně utluč, neb na struhadle rozstrouhej, k tomu dej 6 lotů tlučeného cukru, jeden ustrouhaný muškátový ořech, kvintík tlučené skořice, kvintík hřebíčku, z půl citronu drobně pokrájené kůry, osm lotů másla, osm lotů pěkné mouky, to všechno dobře promíchej, pak třemi žloutky zadělej, nech asi hodinu v chladném místě odpočinout, pak to na dvě stébla tlustě rozválej, dělej formičkami rozličné koláčky z toho, nech na papíře upéct, pak přetáhni ledem rozličných barev, nech usušit a dej mezi jiné pamlsky na stůl.

/ Vánoční koláčky s kořením M.D. Rettigová , Domácí kuchařka, vydáno 1844 /

Právě mi po bytě krásně voní linecká kolečka. 

Jedno za druhým sázím na plech a nejde nevzpomenout na ta má první.

U nás doma se nepeklo a tak jsem si jako čerstvá novomanželka dala za úkol omráčit svého novomanžela.

Pokud paní Dobromila ve svých receptech vrážela jako průkopnice vejce, používala kvintíky, lokty a loty, já jsem se sice držela novodobých postupů, výsledek byl rozpačitý.

I po třech týdnech mé nazdobené pečení neproleželo, na skus převyšovalo al dente a při poklepaní o podšálek, zvonilo.

Marná lásky snaha, můj muž do toho dal všechno, pozřít šlo pouze po namočení do čaje.

Ale jistě, paní Rettigová, váhu jsem neměla vytárovanou, máslo jsem nenechala povolit, dalo by se s ním mlátit o zeď a vrátilo by se zpátky jako úhledná a neporušená kostka.

Vím, měla bych svým čtenářům také nalít čistého vína, nikoliv hladkou, já používala polohrubou, aj hrubou mouku :)

Autorka již lety prověřené domácí kuchařky toho napsala mnohem více, její literární počiny upadly v zapomnění. Sama se v jednom dopise vyjádřila  ... více lidu se shání po dobrém a chutném obědě než po nejkrásnější básni.

A toto bych určitě rozporovala. 

Mé vanilkové rohlíčky by se určitě zapsaly do dějin naší malé rodiny, kdybych v návalu obžerství na balkoně nestrčila hlavu do krabice .

Zavřela jsem oči, strčila si do úst vanilkový rohlíček a on se mi na jazyku nerozpustil, nevyvolal chuťový orgasmus, on mi začal na jazyku šumět. 

Zda jsem ho obalila v moučkovém cukru a místo vanilkového cukru jsem použila kypřící prášek, 

třaskavost na patře vyvolala škleb, to netuším, ale vězte, nic tak nechutného jsem na balkoně už nikdy nenašla.

Ale jistě, paní Rettigová, za blbost se platí, za zbrklost také, ale správná hospodyňka to nikdy nevzdá a napeče novou várku, již ale raději použije vanilkový lusk.

A pak talíř zdobí vanilkové rohlíčky jedna báseň.

S roky přichází cvik, zkušenost a osvědčené recepty.

Váha se vytáruje, najde se ideální teplota trouby, zručnost v rukou dělá jedno kolečko jako druhé a ingredience připravíte v pokojové teplotě.

Ráno si vyndáte čtyři kostky másla a do dvou hodin jsou pouze tři. 

Hledáte na netradičních místech, při pohledu do zrcadla zpochybňuje své vlastní já. Děsíte se, že už neumíte počítat do čtyř a bojíte se toho německého dědka.

Ale jistě, paní Rettigová, že jste si nikdy večer nešla lehnout a pod polštářem jsem nenašla oslintanou půl kostky másla schovanou mezi dvěma polštáři ?

U toho všeho ležícího a funícího kocoura Míšu, který měl dost času si tradiční českou lahůdku z Tatry odtáhnout do ložnice, zpracovat přes půlku obsahu a ještě zacintat půlku postele. 

Kdo maže, ten jede a hlavně, když si nacpat pupík, tak jen kvalitními a čerstvými produkty.

Žádná Hera, pěkné máslo od Tatry.

Ukládám voňavé poslíčky adventu do krabice.

Doufám, že nebudou na patře šumět, že na skus pohladí spíše patro, jo a Míša, ten právě oslintal láhev od olivového oleje, provinile se usmál, je prý skvělý na srst.

Ale jistě, paní Rettigová, nebudu kulinářský guru, ale když někomu dnes můj článek vykouzlí úsměv, bude to všechno v tom prosincovém kvapu jedna báseň. 

Listopad v kostce ...

Mohl by soutěžit o nejméně oblíbený měsíc. 

Krátké dny zahalené do věčné mlhy, slunce uvězněné za těžkými mraky.

Snažím se mnoho let na svém blogu o krátká zastavení v proběhlém měsíci, ten minulý jsem vynechala, zbaběle. Říjen jako by nebyl.

V tom, který právě končí jsem si připadala jako v igelitu. 

Bez kyslíku, bez světla, bez kontaktu, v chladu a prázdnu. Staticky jsem sledovala zpomalený běh života a to, co z něho zbylo. Bez lidí, bez tabáku a jako na pustém ostrově, pro kovaného extroverta očistec.

V pomyslné pláštěnce, spíše prezervativu jsem se pateticky ocitla na své stavbě.

Roky jsem honila za povolením, za snem a on se začal realizovat v tu nejnevhodnější dobu.

Stála jsem na staveništi jako vyhnanec z ráje, neviděla jsem nic pozitivního, byla zoufale opuštěná a toužila jsem nasednout na první loď a odplout daleko, daleko. 

Cítila jsem to obrovské sousto, které mne dusilo, sedělo mi na hrudníku, nedalo mi spát, nedalo mi žít.

Samotná ženská uprostřed světa bahna, bagrů, tvárnic a betonu. Poprvé jsem to chtěla vzdát, neměla jsem sílu pokračovat, nepřít se o betonu, dřevě.

Pokud se mým heslem stalo, hlavně se nepos*at, měla jsem toho plné kalhoty. A paradoxně ty plné gatě mi pomohly.

Jednoho rána, kdy konečně na chvíli problesklo sluníčko, začaly se rýsovat místnosti, okna, podlahy a já se začala prodírat z pod prezervativu, poprvé jsem bezpečně natáhla do plic kyslík.

Stála jsem na své zahradě, skákala, běhala kolem dokola a chovala se jako totální idiot :)

Přitom poskakování jsem stihla vyhrabat všechno listí, zakrýt to choulostivé pod chvojí a což mi přijde naprosto geniální, na zahradě jako takové jsem za celou dobu nemusela brečet nad jedinou rostlinou.

Vše krásně odpočívá bez úhony, lidé / stavební dělníci / se k mé práci a dřině na záhonech chovají s velikým respektem, prý takovou krásu musí chránit. 

No není to boží ?!

Naprosto boží je má Sofinka. Vnučku jsem neviděla dlouhé dva a půl měsíce. 

Dívám se na ní přes obrazovku, dlouhé minuty mi povídá o víle Zuběnce, která jí nechala korunku za první zub, ukazuje mi obrázky, ve kterých sněží, jsou zabalené dárečky a svítí vánoční stromeček.

Její svět je nezatížený, veselý a spokojený.

Dodržuje předepsaný dress code, ráda si obléká šaty a klade důraz na skvělé barevné kombinace.

Asi jí i chybí kamarádi ze školky, dětská lumpačení, smích a všechna ta energie dětského světa, snů a potěšení.

I mně chybí kamarádi, přátelé, všechna ta kavárenská setkávání, kde u vařící kávičky člověk zapomene na všechny tíhy světa. Tento čas je o setkávání, o sdílení, o sounáležitosti.

Loučím se s měsícem, který dal dozrát chuti mandarinek, začaly být sladké. 

Sladké, ani hřejivé nebudou vzpomínky na listopad, stál nás mnoho snahy, mnoho úsilí.

Dlouhé procházky zaměstnávaly naše myšlenky, mnoho rozsvícených svíček zase ladilo rozháranou duši a všichni jsme se prodírali z igelitové slupky.

Nadevírám poslednímu měsíci tohoto roku. Během dnešního dne rozsvítíme první svíčku na adventní věnci. V symbolice této tradice se právě tato svíčka označovala za NADĚJI. 

Svět jí letos potřebuje víc než kdy jindy. Naše příbytky se rozvoní po lineckém, po vanilkových rohlíčcích, ve vázách budou pučet barborky a dětská přání v malých dopisech pro Ježíška zaplní okenní parapety.

Před lety jsem si nechala na ruku vytetovat text rockové balady a posuďte sami, jak jsou slova nadčasová a poplatná ... VŽDY MŮŽEME ZAČÍT ZNOVA. NIC NETRVÁ VĚČNĚ, ANI STUDENÝ LISTOPADOVÝ DÉŠŤ. 

Prosinec ve zdraví přeje vaše blondýna.

Už přešlapuje za rohem ...

Advent a já. Takže přešlapujeme za rohem dva.

On je skvěle připravený, rozesmátý a uvolněný. 

Rok čekal na svou chvíli.

Já nejsem vůbec tak kouzelně naleštěná, ani připravená. 

Rok stál za starou Bellu, kde je Sebastián, netuším.

A přesto mám místo, kde se s adventem setkáváme. Těšíme se na sebe.

Už nyní voní po perníčcích, které chodím tajně užírat. Jehličí, chvoj objímají od vchodu, vánoční kouličky, dekorace, třpytky, probleskující světýlka tvoří neopakovatelnou atmosféru, ta mne vtahuje a já se nechávám tím kýčovitým světem hýčkat, rozmazlovat a utěšovat.

Každý den utíkám za adventem do malého obchůdku mé kamarádky Veroniky, která s dcerou Veronikou tvoří radost, hýčká smysly a doluje z každého z nás alespoň malý kousíček dítěte. 

Utíkám sem za pozlátkem, utíkám sem za barvami a radostí a jako obrovský bonus, samozřejmě kromě skvělých perníčků, mne zde vítá laskavé přátelství a milé slovo. V dnešní době k nezaplacení.

Tak jo, hele ty fešáku, co přešlapuješ za rohem, koukni, jak se na tebe těšíme, jak se na tebe připravujeme.

Vážení a milí,  právě jsem zjistila, že nás tam přešlapuje za tím rohem víc.

Advent, já a medvědi. Kteří jsou evidentně hitem letošních vánoc a přiznám se, že poměrně příznačným, medvědy za pecí jsme letos skutečně byli, byť nedobrovolně.

Přidáte se, už také přešlapujete ?? 

I když to není váš šálek kávy, přijměte tuto ochutnávku jako malou radost, malý smír a hlavně, už máte svého medvěda ??? 

Fotím špatně, ale ráda ...

Bývalá první dáma Dáša Veškrnová mne inspirovala.

V jednom rozhovoru o současné době prohlásila, že nemůže hrát, nemůže natáčet.

A tak maluje, sice špatně, ale ráda.

Jsem na tom stejně. Nebo víceméně jsme na tom stejně všichni.

Abychom se nezbláznili, hledáme si zástupné činnosti. Zabavíme hlavu, možná i procvičíme tělo.

Ráda píši, ráda odkrývám i závažná témata, problémy nás žen s muži i bez nich.

Dnešní doba žádá odlehčená témata, veselé příběhy, smutných je víc než dost.

A tak fotím, sice špatně, ale ráda.

Mé kroky opět táhly k vodě, byť rozhodně nejsem vodní znamení.

Díky jednomu z prvních rekultivačních počinů vzniklo zatopením dolu Chabařovice jezero Milada.

Mnoho mých ústeckých spoluobčanů v této době utíká právě sem, neb plocha je obrovská a pojme masu lidí, aniž by o sebe zakopávali nebo se navzájem rušili.

Trend otužování dorazil i sem, lidé strkají svá těla dobrovolně do ledové vody. Jiní běhají, jezdí na kole.

U Milady je blaze i navzdory všem příkazům, nařízením. Slunce  hladí tváře vysušené rouškami.

Přeji nám všem jen zdraví a veselou mysl.

Pečete špatně, nevadí. Malujete mizerně, nevadí. Modelujete nic moc, nevadí. 

Důležitější je zabavit hlavu, neuzavírat se do sebe.

Protože tentokrát je důležité vyhrát, o účast jsme zájem neměli ....