O Karkulce, diamantech a velkých nohách ...

Babičko, proč máš tak velké oči ?

Dostali jsme se do oblíbené vývojové fáze každého rodiče a prarodiče. Za každým slovním obratem, za každou větou, myšlenkou se objeví to šílené PROČ ?
Přesně se pamatuji, jak jsem uštvaná s nákupní taškou a s jazykem na vestě pelášila domů uvařit a má roztomilá dcera za každou větou vysolila to dramatické proč ? Jako nevyzrálá, hormonálně nevyrovnaná jsem despoticky ukončila ... a proto !
U Soptíčka už moje hormony nejsou prvořadé a proto mám čas a chuť napravit křivdu páchanou lety minulými. Odpovídám, proč má pán velký nos, proč na nebi letí víc letadel, proč padá voda a né polévka, proč jsou v ní nudle, proč má kočka oči, proč je pizza na talíři ?
Čím vymazlenější  otázka, tím propracovanější odpověď. Jsem na sebe pyšná, jsem produktivní prarodič.
Ale i kalich poznání přeteče.
Navštívili jsem spolu hrad Střekov, který tentokrát patřil dětem, hrálo se divadlo, Sváťovo divadlo.
Pod širým nebem, na nádvoří se děti smály, bavily, halekaly a nadšeně tleskaly. Soptíček nebyl pozadu a hned po představení oznamoval holčičce vedle, že celý hrad je můj.
Z malé chaty a pozemku pod hradem jsem se stala majitelkou skutečně luxusní rezidence.
Na stejný kolotoč  "proč " jsem se jala odpovídat ... proč mám málo peněz, proč nejsem princezna, proč mám krátké šaty, proč nemám krále, proč si nemohu koupit hrad, proč mám malé auto ?
A najednou vylétlo to osvobozující, důrazné a fenomenální ... PROTO !

Babičko, proč máš tak velké uši ?

A roky běží, vážení. Tuto větu nonšalantně vypouštěla do světa má nejmilejší generálka a při pohledu do zrcadla jsem si na ní již několikrát vzpomněla.
Má dcera oslavila třicet let a já si okamžitě vzpomněla, jak sladké a vábivé bylo toto období, když jsem ho prožívala.
Dost snění, jde se kupovat dárek. Soptíček se našprcnul do šatů, pas neřeší, protože to by si pak ke snídani nedal jogurtové lívance s javorovým sirupem.
Dárek ke kulatinám jsme se vydali pořizovat do klenotnictví, kde Jaroušek Jágr ukazuje bicepsy a hodinky, Dara Rolins prsa a řetízky, Simona Krainová rafinovaně úplně všechno a nějaké ty náušnice jako aby se neřeklo.
Paní prodavačka již u vstupu pochválila vnučce šaty, tím nasbírala body. V servilním projevu pokračovala dále, takže jsme sklidili pochvalu za účes, ponožky, kabelku i svěží luft v klimatizaci.
Soptík se pýřil, natřásal. Pokud obsluha očekávala, že na dotaz, co jde mamince koupit, dostane odpověď hodnou čtyřleté, typu korálky či prstýnek, obrovský omyl.
Má vnučka se dlouze nadechla, déle se nadechuje jen náš pan prezident a pravila :  " Jdu koupit diamanty ".

Babičko, proč máš tak velké zuby ?

Být prarodičem skýtá mnoho radosti, lásky a nic nemusíte, zhola nic, protože prostě ten vybroušený briliant vracíte, máte ho jen na dobu určitou. Neřešíte, nevychováváte, své peklo máte za sebou, před sebou jen veselé a plodné.
Má andělsky vyhlížející vnučka má před spaním dvě polohy. Té první říkám " na kreténka ".
Většinou je vyústěním únavy, přetažení a hladu. Vztek, protivnost střídá záchvat neurvalosti, mlácení dveřmi, kopání a jiné projevy, kde se vybičuji k oscarovému výkonu, abych ten miloučký ksichtík nevysprchovala ledovou vodou.
Druhá, daleko příjemnější, tu miluji, tu si hýčkám a něžně jsem jí nazvala  " na milouška ".
Ležíme vedle sebe, drbeme si záda, hladíme si záda a povídáme si o našich snech.
Sofinka by chtěla mít veliká prsa, mně by stačila na svém místě, nikoliv u pasu. Ona touží mít velké nohy s barevnými nehty, já nové nepopraskané paty a neukopnuté nehty, do kterých lze dle pedikérky sázet brambory. Vnučka se těší, až bude chodit do práce a kupovat si žvýkačky, já toužím po vedení hasičského sboru nikoliv po typicky ženském kolektivu.
Usínáme propojeny a naladěny, každá ve svém světě a já mohu zcela zodpovědně nastínit, proč mám tak velké zuby ... protože v německé laboratoři ten den měli přebytek porcelánu :-)

 

Něco je jinak ...

Když jsem si koupila svůj kus ornice, mohu doložit výpisem z katastru nemovitostí, nestála jsem o žádný jezírkový biotop. To bych ale nesměla milovat vodu, živel mému srdci blízký.
Z krajní opozice jsem se během jednoho roku stala ortodoxním jezírkářem.
Chovám kapry. Pod mým vedením rostou, rozmnožují se a i zde platí ta rozprávka o sedlákovi a bramborách. Mám nejkrásnější a největší ryby v osadě.
Každé jaro naší chráněnou krajinou migrují ropuchy, které se do mého jezírka chodí pomilovat. Díky pulcům mám přírodně vyluxované dno a protože se po okolí rozneslo, jak je u nás skvěle, rozmnožovací trasu si naplánovali letos i skokani.
Sedět ráno u kávy, kousat do rohlíku a pozorovat drozdy, vrabce, kosáky, hrdličky i dvě divoké husy, jak se koupou, rochní ve vodě, těm pyžamo a kocovina vůbec nevadí.
Divadlo poživačnosti přeruší přes metr dlouhá užovka Žofka, prý je obojková, mám takový pocit, že i ona se zabydlela s celou rodinou.
V horkých dnech nad hladinou tančí své reje vážky, tak nádherné, že bych se do skvostných barev jejich křídel sama oblékla.
A tak si náš biotop tiše bublá, je spokojený a co je tedy jinak ?
Na naši zajetou adresu, kde se máme všichni rádi, kde se respektujeme, kde se občas koupou prasata a za plotem jim závidí mufloni, se přistěhovali noví nájemníci.
Jsou jich stovky, možná tisíce, když jsem je viděla poprvé, vyklidila jsem rychle pole působnosti.
Na kaskádě z kamenů, kde teče proud vody, seděli čmeláci, včely, vosy. Tok byl jimi úplně posetý.
Stovky jich bojovaly o přístup k vodě, jiné unaveně padaly, mnoho jich plavalo na hladině. Už to nestihli, už neměli dost sil.
Voda, to je, oč tu běží.
Příroda se potácí na prahu průšvihu, my všichni se potácíme nad propastí.
Smutný pohled na vyprahlou řeku, koryta potoků bez slzy vody, krajina bez kaluží, ještě smutnější pohled na hmyz, který bojuje o život. Kdo bude létat z květiny na květinu, kdo roznese nektar po přírodě, kdo nám bude dávat med ?
Tři měsíce jezdí po mé ornici traktory, trávník hyzdí manipulátor a jako by to bylo málo, dorazila včelka Mája a s ní stovky Vilíků, přemýšlím nahlas, koho příště potkám u svého jezírka ?
Voda, milí přátelé, nad zlato.

Jak se pase máma ....

První dějství

My všichni, co pracujeme v obchodech, nemáme potřebu vymetat provozovny a nakupovat.
Procházet mezi regály a kochat se barevnými plechovkami, každou zvlášť si prohlédnout, osahat, potěžkat, dívat se na ceny, kontrolovat online s ostatními, sdílet na síti a vyfotit se na instáč, kdepak.
Nakupuji rychle, účelně, mazlím se maximálně s flaškami šumivého vína.
Úložný prostor nafutruji taškami a většinou mi od úst odkapává tvarohový nanuk Míša, když v tom mne osloví žena.
Budeme jí říkat paní Karásková.
Dáma v letech, rozložité figury, která mne šišlavým, takřka dětským hláskem zdraví a upozorňuje na ceduli, kterou má připevněnou a řádně zatavenou nad prostorným poprsím.
Při čtení se mi roztéká nanuk a objevuje první slza. Text mi oznamuje, že paní Karáskovou postihla v minulých letech mrtvička a sužuje jí těžká cukrovka. Státní aparát selhal, systém také a ona se ocitla bez peněz.
Každá kačka, kterou dostane, jí pomůže přežít nespravedlnost.
Mohla by to být má máma, ach jo.
Chci zavřít kufr a ve stejném okamžiku se mi paní kácí vedle auta. Nesnáším resuscitaci na parkovišti. Jsem vyklepaná, ve špitále jsme měli k dispozici ambuvak, defibrilátor, napíchnutou kanylu s fyziologickým roztokem na stojanu a doktorem za zadkem.
Tady nemám nic a ještě mi tu chrochtá paní Karásková. Roztřeseným hlasem volám o pomoc a
nechápu, proč mi operátorka po několika sekundách přesně popisuje vzhled i sukni, co má zmiňovaná na sobě ???
Přijíždí  policejní auto, houká a ve vteřině vyskakuje těžká diabetička s lehkou mrtvičkou jako srnka.
Kdybych nebydlela, kde bydlím, vsadila bych se, že u marketu vyvěrá léčivý pramen a kyslík je vlhčený alpským ledovcem.
Paní Karásková nešišlá, nekolabuje, nešmajdá a automaticky vytahuje občanku a k ní si zapaluje cigáro. Labužnicky potahuje a já, stojím s otevřenou pusou.
Tahle živnost potřebuje pevné nervy, nácvik parakotoulů, silný žaludek a herecké umění. Podle strážců zákona  se při resuscitaci většinou ztratí peněženka, cenné věci, nejednou hodinky, náramek.

Druhé dějství

Nějaký pátek, nějaký měsíc utekl a já na dámu s těžkou cukrovkou skoro zapomněla.
Né skoro, úplně.
Nesouc celodenní tržbu do banky, nerozhlížím se, nečumím, neflirtuji, valím rychle a zběsile.
Když v tom na mne opět volá ten roztomilý, šišlavý hlas s prosbou o cigaretku.
Paní Karásková se nám přes léto krásně opálila, fešanda má novou sukni a je taková celá naleštěná a vyvoněná.
U marketů ji už všichni znají, tak svou živnost otevřela na schodech České národní banky.
Je mi šíleně líto všech, kteří na to skočí jako já.
Mladí lidé jí to žerou i s navijákem, staří se s ní dělí o svou mini penzi a blbci jako já u toho i brečí.
Pracujeme skoro vedle sebe, od rána do večera obě přesvědčujeme národ, že to myslíme dobře.
Já jen platím daně. Mám maličkaté korejské autíčko.
Paní Karásková jezdí do práce velkou bílou audinou, ze které jí obětavě pomáhá syn a večer jí zase spokojeně odveze domů.

To je tak, milí přátelé, když se pase máma ....

Hodiny ...

Dlouhá, bílá chodba. Kostičky dlaždic spojené spárou, přidržuji se vlhkou rukou.
Na konci těch bělavých spojnic prosklené dveře, obalená do modrého županu.
Po mohutných stehnech stéká tekutina, kolíbavý pohyb ze strany na stranu.
Klap, klap, klap. Dutý zvuk hodinových rafiček rezonuje sterilním tunelem.
Oči vyděšeně žebrají o smilování, mé nenarozené dítě se dere na svět.
Hekárna od slova hekání ?  Tak proč tu slyšet řev, nemilosrdné rány pěstí
do lůžka, prosby, naléhání, bědování.  Drsný střet reality se sny.
Oholená, s vyčištěnými střevy si vychutnávám vlažnou sprchu, po macatém těle kapky stékají dlouze,
nabuzeny očekáváním, příjemné pocity narušuje první ataka bolesti.
Klap, klap, klap, vteřina za vteřinou, jedna krátká, jedna dlouhá nožka hodin.
Poučena začínám sledovat čas.
Dýchejte si, prodýchávat, děvčata !
Jaké já jsem děvče, mám metrák a funím jako bernardýn.
Za oknem přichází letní večer, déšť tančí po parapetu. Je mi zima, je mi teplo.
Interval ozev z nitra mého těla se nechce posunout.
Snažím se přátelit s ciferníkem dvanácti čísel, probodávám je ostřížím pohledem, ve vteřině je jemně hladím, chci být jejich přítel, ale proč to tolik bolí ?
Pochoduji, noha za nohou, krok za krokem.
V pauze se opírám hlavou o dveře.
Hlavou mi rychle probíhají jeho oči, dlouhé černé řasy, úsměv, první milování, další milování, kde se courá muž mého života ?  Spí, bdí, zapíjí ?
Tak jsme v polovině, milá maminko.
Nechci být maminka, nechci být manželka, už vůbec nechci být milenka, nechci být hodná holka, co v potu tváře rodí své první dítě. Už nikdy žádné dítě, už nikdy žádná bolest.
Klap, klap, klap, čas odkrajuje, počítám, počítám, tečou mi slzy.
Tolik porodů jsem viděla,  u tolika asistovala a proč zrovna ten můj musí tak bolet ?
Hlídejte si čas a to jako fakt ?
Vždyť mne to bolí pořád, mlhavě pohupuji jako idiot svým tělem a jediná nosná myšlenka bubnuje na poplach, alarmuje a zároveň se vysmívá. Já nechci rodit, já nebudu rodit.
To dítě porodí určitě někdo jiný, statečný, připravený, bojovník.
Ze sesterny cítím kávu, bože ta smrdí. Jak se může někdo v noci smát, když já se tolik snažím ?
Nepočítám, nesleduji, nekamarádím se s hodinami.
Opřená o lůžko tlačím, i když nesmím. Tlačím, nesmím a čekám, kdy za mne nastoupí nějaký záskok.
Vyspaný, štíhlý, svěží, voňavý a nebude mu při každé kontrakci nadavovat rybičková pomazánka od večeře.
Klap, klap, klap a zase ty hodiny.
Po kolika, maminko ? Nevím.
Kolikrát jsem se dívala, kolikrát jsem prosila o vteřiny, minuty, hodiny.
Tak jo, jdeme rodit.
Sestro pište ... je jedna patnáct, holčička ....

Hodiny ukusují z našich životů, významně pomáhají při běhu k cílové pásce.
Jako každé žena jsem si právě s hodinami souzněla v čase hodně specifickém pro příchod nového života.
Nikdy před ani po jsem nevnímala tak intenzivně jejich dutý zvuk, už nikdy jsem nejela na stejné vlně, nepotápěla jsem se v radosti i bolesti jako při narození mého jediného dítěte.
Nejsem sběratelkou hodin, ale když Marta vyhlásila svou výzvu HODINY , vybavila jsem si moment, kdy jsem nejintenzivněji vnímala čas.
Mám hlavu děravou, vzpomínky v oparu. A stále slyším to klap, klap.

 

Červen v kostce ....

Půl roku před námi, půl roku za námi. Osobně mi slečna Osudová za první dekádu skutečně naložila, tak jen doufat, že mám vybráno.

Probíhá nejsladší část roku vůbec, delikátní jahodové knedlíky s máslem a tvaroh či smetánka, nadýchaná třešňová bublanina, vychlazený meloun, co se rozplývá na jazyku, nanuky, zmrzliny, dřeně. Já osobně, pokud mám i volno, žiji jako správná Italka. Což v překladu znamená, odpoledne v chládku spím, večer nastartuji a žiji nočním chladným životem. V normálních teplotách nacházím uspokojení, neumírám od potu, nechutně a nevábně zasmrádlá. Chodím jako ředitel planety se sklenkou ledového prosecca, po kotníky od bahna.

Ano, bahno, písek, stavební materiál, kolem celého pozemku výkopy, přikoupím basu lahodného šumivého pití. Spím v centimetru prachu žlutě zabarveného, ráno snídám chléb se sýrem a mezi zuby mi skřípe písek. Žiju na stavbě, ale mám, co jsem chtěla.

Opět už mé sudy zejí prázdnotou, dívám se k nebi a vono nic. Smutný život zahrádkáře, který se modlí a prosí. Vyžebrala jsem si první květ opuncie / díky Pavle, díky Vendy, za fenomenální nápad pěstovat kaktusy, jak jste mi poradili /. Chodila jsem kolem něj a nedočkavě ho svými pohledy popotahovala a když se rozvinul, přesně vím, že si další kaktusy a opuncie dosadím, jsou to rostliny budoucnosti.

Platím daň za svou touhu být přírodě blízko, vyzkoušela jsem možné křížené s nemožným, ale pravidelně se družím s klíšťaty. Bohužel to poslední bylo tak obrovské, nejenže se mi přetrhlo, ale měla jsem v tříslu obrovský lívanec. Doktorské konsilum naznalo, že je nejvyšší čas přestat s alkoholem a mám na měsíc antibiotika. A pak, že je spravedlnost.

Když v roce 2017 celoplošně všechny řidiče ve sdělovacích prostředcích nabádali k výměně průkazů, přiznám se, teklo mi to ušima, nosem i očima. Největší výměnu dokladů, ach jo, kolikrát to je potřeba vyslechnout. Tisíckrát. milionkrát, málo.

V roce 2019, tedy dva roky PO, no představte si, týkalo se mne to !!! 

Jezdím již druhým rokem s propadlým řidičským průkazem jako by se nechumelilo, drze mávám na soudruhy příslušníky na našem náměstí, kdyby kluci jen věděli ... při zjištění, jaký jsem loser, jsem málem zemřela.

Atakují mne paraziti, kteří si ze mne sají, omdlévám, jaký jsem ignorant a hňup.

Tak to samozřejmě nemohu říci o Soptíčkovi. Má za sebou první rok ve školce a první společná fotografie celého kolektivu mne dostala. Pak bude následovat škola, střední, taneční, promoce, svatba, bože, to je fičák. Máme první kolektivní fotku, kde se všechny děti krásně culí, kéž by jim to zůstalo vše i po zbytek života.

Má vnučka nyní přijala do svého repertoáru kantorský tón, takže mne upravuje, opravuje, uvádí na pravou míru, občas je to i slušná glosa, buďme soudní, každá rodina má svou rubičku, evidentně jsem štafetu přebrala v plném bodovém ohodnocení. Máme spolu strávit v letních měsících tři týdny, předpokládám, že do podzimu zvládnu prvních pár kapitol anglického jazyka, má vnučka už totiž plynně anglicky zpívá. 

Začalo léto, čas výletů, dovolených, koupání. Užila jsem si nádherný výlet parníkem po Labi a musím říct, je neskutečné, když voda svou silou pohání člověka za zážitkem. Praha, kouzelnice jedna marnivá, když se jde Nerudovou ulicí dolů nebo nahoru, proběhne po těle husí kůže, jak krásně tu máme, jak kouzelně se nám tu žije. Jen tedy na okraj, moc bych si přála tudy jít v menším davu, ale i Řím, Benátky, pláčí, jak moc tam u nich funíme.

Loučím se s měsícem horkým, sladkým a nadevírám druhé půlce roku, nechť přinese do našich životů svěží vítr, vláhu, užívejte dlouhých dnů, krásných a neopakovatelných večerů, zrovna včera mi na cestu svítily světlušky. Krásné léto.

O mužích jen v dobrém ....

Každá mince má rub i líc.

Moc jsem chtěla stavět, rekonstruovat, předělávat, šlechtit, vše nejlépe najednou.

Mám v sobě budovatelskou potřebu, která netkví ve skutečnosti, že třikrát do měsíce přestěhuji byt, vyměním dekorace, záclony nebo koberce. To mne nepudí, to mne nebaví.

Smutně se dívalo, jak se mi sesouvá svah u skalky, nejednou jsem brečela u děr od prasat, chybějící plaňky u plotu o mne jako majitelce neříkaly nic pěkného. Naučila jsem se řvát, až když je fakt krize, slané slzy s mým lehce alergickým obličejem nejsou v souznění.

A bez chlapa, co vám budu povídat, hodně trnitá cesta. Už umím i pracovat s kalovým čerpadlem, žádná žumpa už mi nesmrdí, tedy skoro žádná :-)

O co větší jsem měla sny, zahrada a pozemek potřeby a nutnost, o to hůře se mi hledali vykonavatelé. Sehnat šikovného zedníka, zdatného štukatéra, nevytíženého instalatéra, produktivního elektrikáře, pohádkový svět pro dospělé.

Nemám čas, nechce se mi, zavolejte si za půl roku, mám toho příliš. Schůzky s majiteli firem, vedoucími, kafíčka, pohovory, rozhovory, koketování, fuj, i flirtování. Vše plané, ani cinkání mincemi nikoho nenabudilo. 

Dvakrát, dobře, třikrát jsem zcela nahlas vyřkla rozhodnutí, že vše prodám a půjdu dál. Najdu si něco dostupné, něco pracovním četám přístupné a bude.

Jenže to bych tam vlastníma rukama nesměla natahat tuny kamenů, zasadit všechny traviny, stromky, to bych tam nesměla tisíckrát vypotit hektolitry potu a ztratit své už tak pošramocené srdce.

Když si to všechno sečteme a podtrhneme, velké srdce plné lásky versus velký strach, jak to všechno zvládnu. Bez muže, bez tabáku.

Vše se ještě znásobilo zkušenostmi lidí v mém okolí, třeba takový kamarád Vašík, má už po čtyřech letech pěkný domeček, ale i tik v oku, duodenální vředy, zhubl devět kilo a jen tak mezi námi, minule mi přišlo, že i lehce zadrhává, když mluví o písku a tvárnicích. A to je chlap, jak to dám já ?

Namlouvali jsme se dlouho, naháněli jsme se ještě déle, jednoho dne jsme si plácli.

Už se nebudu stydět za své ploty, už mi nebudou padat plaňky, nebudu podpírat svah kameny, nebudu nevlastní máma všem prasatům, muflonům, srnkám v okrsku. Budu totiž budovatel, budu investor.
/ to zní vznešeně, že, v praxi to znamená solit, solit a solit /

A jak píšu, tak se stalo. Na zahradu mi vjel bagr, traktor, manipulátor a s tím vším šest chlapů.

Šest chlapů v chalupě a mohu o nich jen v dobrém.

Pracovní morálka vynikající, sousedé si pochvalují, že k pozdravu vždy připojí i pár slov, nestojí  to nic a efekt dokonalý. Denně po sobě umyjí nádobí, zametou altán, vysypou popelníky a jako samozřejmost odvezou odpadky. Záchod je při takovém provozu vždy čistý a umyvadlo také, byť se v něm cáká šest páru rukou, dokonce jsem v podezření, že některý vycídil sprchový kout.

Říkáte si, ta kecá ...dobře, jen to prkýnko je pořád nahoře :-)
A o čem je vlastně to dnešní mini pojednání ?
O tom, že stále ještě umí zlaté české ručičky pracovat, nebojí se  ušpinit ruce, zatrhnout nehet, pořezat se o sklo. Hledají se dlouho, propadají sítem předražené dělnické práce a musí se dolovat z hlubin, ale jsou tu.
Stále ještě lidé umí vzít za práci a co víc, dokáží respektovat ženu.
Marnivou, nerozvážnou, se sny jako celý vesmír. Některé sny dokáží realizovat, jiné taktně rozmluvit.
Ba co víc, muži, kteří po sobě vzorně uklidí a jako bonus, v přítomnosti mé, mluví slušně.
U nás na stavbě, sprostě mluvím jen já.
Doufám, že až se s vámi zase někde potkám, nebude mi tikat ani levé, ani pravé oko ....