Jak se pase máma ....

První dějství

My všichni, co pracujeme v obchodech, nemáme potřebu vymetat provozovny a nakupovat.
Procházet mezi regály a kochat se barevnými plechovkami, každou zvlášť si prohlédnout, osahat, potěžkat, dívat se na ceny, kontrolovat online s ostatními, sdílet na síti a vyfotit se na instáč, kdepak.
Nakupuji rychle, účelně, mazlím se maximálně s flaškami šumivého vína.
Úložný prostor nafutruji taškami a většinou mi od úst odkapává tvarohový nanuk Míša, když v tom mne osloví žena.
Budeme jí říkat paní Karásková.
Dáma v letech, rozložité figury, která mne šišlavým, takřka dětským hláskem zdraví a upozorňuje na ceduli, kterou má připevněnou a řádně zatavenou nad prostorným poprsím.
Při čtení se mi roztéká nanuk a objevuje první slza. Text mi oznamuje, že paní Karáskovou postihla v minulých letech mrtvička a sužuje jí těžká cukrovka. Státní aparát selhal, systém také a ona se ocitla bez peněz.
Každá kačka, kterou dostane, jí pomůže přežít nespravedlnost.
Mohla by to být má máma, ach jo.
Chci zavřít kufr a ve stejném okamžiku se mi paní kácí vedle auta. Nesnáším resuscitaci na parkovišti. Jsem vyklepaná, ve špitále jsme měli k dispozici ambuvak, defibrilátor, napíchnutou kanylu s fyziologickým roztokem na stojanu a doktorem za zadkem.
Tady nemám nic a ještě mi tu chrochtá paní Karásková. Roztřeseným hlasem volám o pomoc a
nechápu, proč mi operátorka po několika sekundách přesně popisuje vzhled i sukni, co má zmiňovaná na sobě ???
Přijíždí  policejní auto, houká a ve vteřině vyskakuje těžká diabetička s lehkou mrtvičkou jako srnka.
Kdybych nebydlela, kde bydlím, vsadila bych se, že u marketu vyvěrá léčivý pramen a kyslík je vlhčený alpským ledovcem.
Paní Karásková nešišlá, nekolabuje, nešmajdá a automaticky vytahuje občanku a k ní si zapaluje cigáro. Labužnicky potahuje a já, stojím s otevřenou pusou.
Tahle živnost potřebuje pevné nervy, nácvik parakotoulů, silný žaludek a herecké umění. Podle strážců zákona  se při resuscitaci většinou ztratí peněženka, cenné věci, nejednou hodinky, náramek.

Druhé dějství

Nějaký pátek, nějaký měsíc utekl a já na dámu s těžkou cukrovkou skoro zapomněla.
Né skoro, úplně.
Nesouc celodenní tržbu do banky, nerozhlížím se, nečumím, neflirtuji, valím rychle a zběsile.
Když v tom na mne opět volá ten roztomilý, šišlavý hlas s prosbou o cigaretku.
Paní Karásková se nám přes léto krásně opálila, fešanda má novou sukni a je taková celá naleštěná a vyvoněná.
U marketů ji už všichni znají, tak svou živnost otevřela na schodech České národní banky.
Je mi šíleně líto všech, kteří na to skočí jako já.
Mladí lidé jí to žerou i s navijákem, staří se s ní dělí o svou mini penzi a blbci jako já u toho i brečí.
Pracujeme skoro vedle sebe, od rána do večera obě přesvědčujeme národ, že to myslíme dobře.
Já jen platím daně. Mám maličkaté korejské autíčko.
Paní Karásková jezdí do práce velkou bílou audinou, ze které jí obětavě pomáhá syn a večer jí zase spokojeně odveze domů.

To je tak, milí přátelé, když se pase máma ....