V oboře...

....jedním z příjemných zastavení byla návštěva na zámku v Blatné. Protože jsem na zámku spala a moc se mi tam líbilo, bylo těžké vzít na milost další. Mě se víc než celý zámek, který byl plný loveckých trofejí / majitelé byli evidentně ve střelbě zdatní /, líbila obora.

.....hned za zámkem je vedena zámecká obora plná nádherných a zdravých zvířat, která se majestátně procházejí po pozemku, občas se mezi sebou poškádlí, občas se projdou mezi lidmi, zachroupají si nabízený suchý chléb a dál se věnují svému klidnému a nerušenému životu....

.......byl tam neuvěřitelný klid a pohoda, chvílemi mi připadalo, že se zastavil čas. Lidé se chovali tiše, možná byli fascinováni okamžikem jako já, moc často kolem mě neprochází pomalu stejně velký daněk jako já. Většinou jsem tato zvířata viděla pouze zavřená v zoologické zahradě nebo se mihnout u lesa...je to přesně to místo, které si člověk zapamatuje a rád by se vracel....

Podzimní mystika...

....na zámku Lnáře v okrese Strakonice. Minulý víkend jsme se s přáteli naposledy letos sešli na pokec a nějakou turistiku a alespoň já / ikdyž ostatní říkali to samé / jsem spala na zámku poprvé v životě. A že v tom kus mystiky byl, studené a nevytopené chodby s trofejemi z honů, na zdech erby různých šlechtických rodů, ovšem vše v naprosto dokonalém stavu. Každý pokoj byl zařízený jinak, jiné postele, jiné tapety, jiná světla, jídelna velká jako vstupní hala na nádraží s překrásným kazetovým stropem....a jak že se to povedlo, udržet takový velký objekt v tak nádherném stavu ? Velice jednoduchá odpověď...před revolucí toto sídlo vlastnila vláda a papaláši si to zde skutečně 20let hýčkali. Dnes má zámek 17 majitelů, no nechtěla bych být přítomna u nějakého rozhodnutí....

.....a zase jsem zažila nějaké to " poprvé "...v rámci pobytu jsme měli v programu zařízenou noční prohlídku zámku. Provázela nás místní paní učitelka, která byla naprosto dokonalá, její průvodcovství tak úžasné, neunavovala nás různými letopočty, zato nás tak parádně zapojila, že konec prohlídky mrzel. Podívejte se, v jaké nádheře si mohou nevěsty říci své ANO....

....v neděli se obloha smutně zatáhla a ukázala svou horší podobu, ale u kytary smutno rozhodně nebylo. Jen škoda, že jsem měla málo času na pořádný průzkum zahrad...

....na zámku je muzeum koček a já zarputilý kočkomil okouknula kočičáky ve všech možných i nemožných podobách...všechna sranda někdy končí, ze zámku hurá do paneláku, halt jsem se se zámeckými předky v zádech nenarodila...

Jak to asi voní v ráji...

....protože jsem v ráji zatím nikdy nebyla, moje představa je zkreslená a mlhavá. Televize se mi toto snaží zprostředkovat, já si k tomu vybavím vlahou vůni mořských dálek při dovolených a stejně zase nevím, odhaduji, hádám, představuji si a tápu a přeci....každé ráno při vstupu do jednoho našeho pokoje cítím nádhernou, atraktivní vůni, která vždy kolem poledne nabere na největší intenzitě, kam se hrabou všechny ty umělé vůně Glade a jak se to vše jmenuje.

Právě na parapetu kvete CYCNODES WINE DELIGHT...

.....jedná se o primární hybrid a díky dvěma teplomilným rodičům / nehledejte za tím nic než rostlinnou říši /, kterými jsou Mormodes a Cycnoches, lze tuto orchidej bez větších problémů pěstovat na parapetu každého okna, které má dostatek sluníčka. Pokud v zimě po odkvětu a opadu listí je zachován nulový pitný režim, na jaře rostlinka vyhodí novou pahlízu, která už vody potřebuje dostatek....

....celé léto musí být zálivka vyvážená, když se zalije moc, rostlině zahnívají kořeny, když se zalije málo, pahlíza je malá, orchidej stagnuje a nekvete. Tuto " vysokou dívčí " se roky snažím pochopit, jednou s úspěchem, jindy si pěstuju holé klacky. Letos jsem to vychytala tak napůl a odměnou mi jsou květy hluboké barvy červeného vína, na které se nedoporučuje sahat, aby se nezkrátila jejich živostnost...to bych ale doma nesměla mít tři parapetové tuláky./ všimněte si kočičích chlupů na fotografiích/

....a odpověď....v ráji to musí zaručeně vonět, protože co dokáží tři květy, je neuvěřitelné, škoda jen že ta barva nejde lépe zachytit...tak zavřete oči, posílám kousek ráje každému....

Napojeni...

.....dnešní malé povídání bude o Edíkovi. Když si člověk pořizuje nové zvíře, přemýšlí, jak mu bude říkat, náš první kočičák po dlouhé pauze má v rodokmenu napsáno Eddie, sice mě běhal mráz po zádech při vyslovení " Eda " / maličko mi to asociovalo strejdu v rádiovce /, ale k našemu kočičákovi se prostě hodí. Byť má ty svoje papíry, které jsou k ničemu, pokud nevystavujete, bráno podle kritérií vystavovatelů, náš mistr nesplňoval žádná a tak jsme si ho domů dovezli jako mazlíčka.

Už cestou jsem cítila v kostech malér, dcera začala kýchat, mnout si oči a mě jako bývalé zdravotní sestře bylo jasné, že máme zaděláno na problém....alergie jako bič, nebyl to náš první kocour, vždy jsme doma nějakého měli, ovšem s Edíkem jsme si vezli domů novinku. Byla jsem na prášky, šílená, co s kocourem, dcera je přeci priorota....no dnes po 6letech máme fajn pana alergologa, dcera bere vakcínu a kočky doma prostě máme, byl to boj, hodně slz ....

.....Edík si prostě své místo vydobyl, aby záhy přišel další malér. Nenarodil se jako skákavé koťátko, nikdy to nebyl a nebude atlet, chyběla mu vždy taková ta kočičí hravost. Kolem čtvrtého měsíce jsem po příchodu ze zaměstnání našla polomrtvého kocoura pod škrabadlem, při seskoku si pravděpodobně poranil páteř. Veterinář moc šancí nedával, Edík za sebou v bolestech tahal zadní nohy. Následovaly dennodenní návštěvy, injekce, infúze a šílená hromada trpělivosti...kočičák nesměl dva měsíce spadnout, na záchodek jsem ho nosila, doma byl rozpis na péči a v noci spal vedle postele v přepravce v ložnici. Boj jsme nakonec vyhráli, Edíka zachránili a od té doby na stejném místě už šest let spí na polštáři....

.....ikdybych přišla do bytu za den 10x, vždy tam Edík čeká nebo řeže zatáčku, aby to napravil. U všeho asistuje, nikde nechybí a když už je šíleně unavený, lehne si nejblíž, aby měl přeci jen přehled a mohl sledovat dění. Díky jeho seriozní povaze, kočičímu gentlemanství věřím, že existuje mezi člověkem a zvířetem napojení a empatie...vždy když mám špatný den, není mi dobře po těle nebo duši, když mě skolí nemoc, přijde Edík, lehne si mi k nohám, přimkne se a nepustí....nikdy si takto nelehne bez důvodu a já vím, že jsme napojeni....

Řeka čaruje...

....letošní hodně vlídný a prosluněný podzim nám dovolil ještě naposledy suchou nohou bez sněhu projít údolí řeky Mumlavy / název vznikl z německého překladu a znamená mumlat /. Na této horské říčce se nacházejí naše nejvodnatější , nejmohutnější a nejkrásnější vodopády ...

.....přímo pod vodopádem , ale i v řečišti jsou až 6m prohlubně, kterým se říká " Čertova oka ". Mumlavské vodopády vidím několikrát do roka, ovšem tentokrát si řeka skutečně začarovala, voda v těchto místech měla půvabně zelenkavou barvu, všichni se moc snažili si to vyfotit. ...

....Harrachov je mému srdci hodně blízký, byla jsem zde ve všech měsících roku a pokaždé má Mumlava v sobě něco nového, něco překvapivého , něco neuchopitelného. V zimě ohromí ledopádem, na jaře silou a mohutností, v létě klidem a pohodou, na podzim paletou barev ....

Jen si tak trochu skočit...

....tento víkend jsme se jeli rozloučit s letní sezonou do Harrachova, protože Krakonoš i lyžníci si už připravují lyže a brousí hrany, aby to super svištělo po sjezdovkách. A i v takovém mezidobí si někteří z nás potřebují zvednou adrenalín hodně vysoko a užít si něco super ....

.....jsem těžký " posera s kytkou ", mám problém i s mytím oken v prvním poschodí, takže když mladík skočil, přistihla jsem se, jak stojím s otevřenou pusou a pomalu mi teče slina, nezáviděla jsem, obdivovala jsem...

....je to aktivita, po které skutečně netoužím, nejsem ten správný adrenalíňák, ale když jsem mladíka potkala po skoku pár minutek, prošli jsme proti sobě, bylo na něm vidět to uspokojení, zářil a možná překonal svůj limit, nevím, ale bylo to úžasné i pro nás čumily...

...před rokem a půl jsem zde fandila na Světovém poháru v letu na lyžích, byl to nádherný a neskutečný zážitek a letos jsem sice chyběla, přesto je v blízkosti můstků vždy nějaká zábava... prostě v Harrachově nuda nehrozí...