Mámo, klepe se ti špek...

...aneb sonda, jak to vidí nebo nevidí muž.

K napsaní mě přiměl článek muže, který se rozhodl poradit s psychologem.

Před dvaceti lety poznal svou ženu, nádhernou, kouzelnou a zamiloval se. Následovala svatba, děti, rodinný život. Jeho paní se v roli manželky a matky našla, bohužel přibrala velkou váhu navíc.

Manžel svou ženu miluje, napsal úžasné vyznání lásky k ní, ale ...to ALE musí být zvýrazněno. Přiznává, že i s ním šel čas ruku v ruce, přesto se snaží, jeho žena nikoliv. Když už má dojít na milování, prostě nemá chuť, jeho žena ho nepřitahuje.

Nechce odejít, nechce rozbít lásku, ale zároveň odmítá rezignovat na tělesnou lásku, která mu nesmírně chybí.

A teď babo, raď, když se klepe hodně špeku ??

Moje kamarádka poznala svého muže ve 16letech a od té doby jsou spolu každý den a skutečně se milují.

Jejich vztah je jako z červené knihovny, je o úžasné toleranci, respektu, ale i přátelství okořeněném humorem. I po 40letech si nejsou všední, nenudí se spolu, ALE.

Během těchto let ona nabrala kila navíc a on zůstal stejný. Nikdy jí při milování nedal najevo, že mu klepající špeky vadí, prostě vzájemný respekt. Zhubla, zhubla, protože chtěla sama, moc si přála nebýt krabicí v neforemných hadrech.

A jaké obrovské překvapení přišlo, když se manžel začal tulit ještě víc, začal toužit ještě víc a pochválil nejen nové tvary, které ho přitahují, ale začal poprvé v životě i zdravě žárlit.

A teď babo, raď, když on mlčí, že se klepe hodně špeku ??

Seděly jsme u kávy, tlachaly o dětech, vnoučatech. Před lety jsme spolu pracovaly v nemocnici a naše rodiny se hodně přátelily a přátelí.

A mezi řečí se rozbrečela. Oba hodně přibrali, oba mají šílenou nadváhu a žijí vedle sebe jako chápající kamarádi. Mají se rádi, hodně spolu zažili, ale tiše mlčí, tiše mlčí, že když vejdou do výtahu, splní limit pro nosnost.

A teď babo, raď, když se klepe šíleně moc špeku a oba o tom mlčí?

Poznali jsme se, když já měla metrák. Zamilovali se do sebe, ale já odmítala překročit meze ložnice a hlavně ostych ze své váhy, byl ženatý.

Rozum radil odejít a já odešla.

Zhubla jsem mnoho a znova jsme se potkali.Zamilovali, byl rozvedený a náš vztah se naplnil vrchovatě, doháněli jsme, co jsme předtím nestihli.

Když jsem se ráno pustila do koláče, víc než bylo zdrávo, otočil se ke mě a řekl mi....já bych tě s tou gumou kolem pasu fakt nechtěl, nepřitahovala jsi mě, nekažto.

Někoho by tato slova urazila, já si uvědomila, že má pravdu. Znali jsme se , jak za tlusta, tak za hubena, měl možnost posoudit.

A teď babo, raď, když se klepe, pak neklepe a občas se na to zapomene ?

Baba by mohla i poradit, může poradit kamarád, kamarádka, psycholog, ale naše vztahy jsou tenká linie, která nás provází životem. Nikdo si nepřeje, aby se jeho partner musel do lásky a milování nutit, aby jak říkají muži, musel zapnout autopilota a myslet při milování na sousedovic Aničku.

Špek sem, špek tam, nemělo by nám být jedno, jak vypadáme, jak se prezentujeme a hlavně neříkat, však já už to nějak doklepu.

Každá i malá změna má šanci na fungování, ale musí vycházet z nás samých....

11:28...

...a je to tady ! / letos začíná jaro 20. března v 11:28 /

První jarní den označujeme jako jarní rovnodennost, protože noc a den jsou přibližně stejně dlouhé. Od tohoto dne se noc zkracuje a den prodlužuje, což trvá až do letního slunovratu, kdy je den dvakrát delší než noc.

11:28...s jarem se nám do života vrátí světlo, teplo, barvy, spousta barev a dobré nálady...

Nafotila jsem pro vás pár snímků v prostorách, kde už jaro začalo, v botanických sklenících...

....přeji vám krásný, klidný a pozitivní den...PŘEJI VÁM MNOHO, SKUTEČNĚ MNOHO ŠTĚSTÍ....dnešní den se slaví jako SVĚTOVÝ DEN ŠTĚSTÍ....

"Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší." (Jan Werich)

Dvojí optikou...

JÁ

Sedím a čekám.

Sedím a čekám, nervozně si klepu žádankou pro lékaře, rozhlížím se po obrovské, skleněné hale.

Hlavou se mi honí, jak jsem kdysi svoji práci zde milovala a jak dnes bych na to neměla.

Moje oči dlouhé minuty těkají po dveřích, po lidech a ve mě se to všechno mísí, emoce se bouří a svírá mě strach.

Strach, ten nepříjemný společník, který udělá z člověka loutku.

Minuty se vlečou, slunce posílá své paprsky do prosklené haly, říkám si, v létě zde musí být peklo.

Já prožívám své peklo nyní, vysychá mi v krku.

Čekání mě deprimuje, čekání na verdikt, kam se můj život posune.

ON

Sedí a čeká.

Sedí a čeká rezignovaně na pojízdném vozíku.

Tvář má nezdravě popelavou, propadlé tváře. Kdysi kudrnaté vlasy jsou propocené, tvarované podle dlouhého ležení na lůžku. Sedí tu šíleně pohublý, chudák, v bílé nepadnoucí košili s fleky od dezinfekce.

Jeho oči jsou bolavé, nepřítomné, vzdálené.

Sedí a čeká, sedí nedůstojně na vozíku s kanylami v rukou a pytlíkem s močí připevněným na kole.

ČÍSLO 180

Moje číslo, to číslo, které mi otevírá cestu do potemnělé místnosti.

Dlouhé minuty mi lékařka jezdí po třísle a mlčí.

Proč mlčí, proč nehovoří jako v těch televizních seriálech.

Když promluví, prolomí bariéru mlčení a já si po dlouhé době uvědomuji tu skutečnost, jak moc se mám ráda a jak moc se mi na světě líbí.

JÁ a ON

Vycházím a naše oči se střetnou.

Jeho jsou nesmírně bolavé a oddané, ty moje září na kilometry.

On zůstává v nedůstojné pozici a já utíkám.

Beru schody po dvou, jen abych vypadla. To štěstí, že já mohu a on né, o to víc se snažím být z toho prostoru pryč.

Přejeme si zdraví, často se zdravím hazardujeme a když se pak díváme na svět touto dvojí optikou, uvědomíme si jediné, máme ho pouze jedno a je jen na nás, jak s ním naložíme...

Mávám...

...nazrál čas utéct, splynout s přírodou, oddychnout, načerpat síly, inspiraci.

Blondýna doznala, že aby pro vás byla přínosem, pobavením a humornou součástí, uteče do lesa, vypne sítě/ ty lovecké samozřejmě nééé ,co kdyby šel kolem statný myslivec/ a vrátí se svěží.

Mávám vám a přeji krásný, klidný týden...

Hubneme do plavek...

....ťuká, fakt jaro ťuká na dveře, dnes v noci sice mrzlo, ale brzy se sundají kabáty.

A pod kabáty máme to, co jsme za zimu nasbírali nebo nenasbírali ?

1. VÁŽENÍ

Já osobně se nevážím, mám svatý klid a nenervuju se, v momentě, jak začne něco pnout, uberu. Náš Soptíček má pro vás skvělý tip, jak se také nerozčilovat, jak si udržet skvělou náladu, jak nemít vrásky

NEVAŽTE SE , ZVAŽTE SVÉHO MEDVĚDA...

2. KDO MAŽE, TEN JEDE....opět tu máme kostku másla, opět mažeme nejen pokožku, nejen obličej, ale tentokrát promažeme trubky, které následně nestačíme vyprazdňovat. Náš Soptík ještě prdí do plen, ve vašem případě po kostce másla máte zaručený pohyb na odpoledne, večer, no možná i noc.

3. PŘIDÁME ZELENINU... nezdržujte se výrobou salátů, nekrájejte, nemíchejte, nestrouhejte !!

Zde bych chtěla k názorné fotografii dodat, že má vnučka dostává pravidelně najíst, bohužel to podle fotografií nevypadá, Soptíček je prostě drak a žije si dle svého a ve svém tempu...

....přeji vám krásný týden plný sluníčka a dobré nálady. Pokud opravdu hubnete do plavek, přeji vám mnoho úspěchů, hlavně nezapomínejte jíst, pít a hýbat se....jo a s úsměvem jde všechno lépe...

Kam kráčíš...

...na přerušení.

Dnes jsem si přečetla článek, ve kterém se psalo o přerušení těhotenství a samozvaná soudkyně se pustila do veřejného lynče žen, které se dopustily neslýchaného, šly na přerušení těhotenství.

Jsem si plně vědoma, že se pouštím na velice tenký led, na druhou stranu vím, co takovým rozhodnutím předchází a čím musí žena projít než se definitivně rozhodne pro tento krok.

Odešel.

Šel za hlasem svého srdce, šel za mojí kamarádkou.

Nechal mě doma s tříměsíčním miminkem, bez prostředků, v poloprázdném bytě.

Moje dny se smrskly na péči o dceru, na slzy, na bolest a na prázdnou peněženku.

Dva měsíce jsem se potácela, dva měsíce jsem přežívala a dva měsíce jsem nechápala, bez pomoci rodičů bychom z mateřské nevyžily, musela jsem platit i novomanželskou půjčku.

Kojila jsem a když jsem se poprvé ráno pozvracela, nevěnovala jsem tomu pozornost.

Když jsem zvracela celý den, celý týden, pochopila jsem.

Můj manžel mi tu nechal dárek na rozloučenou.

Když jsem čekala své první dítě, bylo to jedno z nejkrásnějších období v životě, ta šílená radost, ten pocit naplnění, bylo to vše, nač jsem se těšila. Přesně si pamatuji první pohyby, konečně jsem byla ženou, byla jsem vším, byla jsem bohyní.

Když jsem čekala své druhé dítě, bylo to jedno z nejbolestivějších období v životě, ta šílená bolest, ten pocit marnosti, já se nenáviděla, přesto jsem věděla, že nedokážu uživit další krk navíc.

Musela jsem se rozhodnout sama a rychle, byla jsem už těhotná skoro tři měsíce.

Mé druhé těhotenství bylo přerušeno.

Vytěsnila jsem vše ze své mysli, zavřela jsem tu bolavou skříňku v sobě.

Nelezla jsem po kolena v morálním bahně, pouze jsem zaplatila obrovskou daň.

Potkala jsem muže, který nás miloval, který nás chtěl. Chtěli jsme spolu založit rodinu.

Už nikdy jsem nedokázala otěhotnět. Doma jsme o tom nikdy nemluvili, nikdy.

Každému, kdo je rychlý v soudech, každému, který ví, kam kráčet a neomylně si je jistý sám sebou, maličko závidím....mnohokrát jsem se snažila ve svých myšlenkách vybavit si tvář, která by mi říkala " mami ".

Nesuďte, nelynčujte, za některými rozhodnutími je mnoho bolesti

HOĎ KAMENEM, KDO JSI BEZ VINY...