Napojeni...

.....dnešní malé povídání bude o Edíkovi. Když si člověk pořizuje nové zvíře, přemýšlí, jak mu bude říkat, náš první kočičák po dlouhé pauze má v rodokmenu napsáno Eddie, sice mě běhal mráz po zádech při vyslovení " Eda " / maličko mi to asociovalo strejdu v rádiovce /, ale k našemu kočičákovi se prostě hodí. Byť má ty svoje papíry, které jsou k ničemu, pokud nevystavujete, bráno podle kritérií vystavovatelů, náš mistr nesplňoval žádná a tak jsme si ho domů dovezli jako mazlíčka.

Už cestou jsem cítila v kostech malér, dcera začala kýchat, mnout si oči a mě jako bývalé zdravotní sestře bylo jasné, že máme zaděláno na problém....alergie jako bič, nebyl to náš první kocour, vždy jsme doma nějakého měli, ovšem s Edíkem jsme si vezli domů novinku. Byla jsem na prášky, šílená, co s kocourem, dcera je přeci priorota....no dnes po 6letech máme fajn pana alergologa, dcera bere vakcínu a kočky doma prostě máme, byl to boj, hodně slz ....

.....Edík si prostě své místo vydobyl, aby záhy přišel další malér. Nenarodil se jako skákavé koťátko, nikdy to nebyl a nebude atlet, chyběla mu vždy taková ta kočičí hravost. Kolem čtvrtého měsíce jsem po příchodu ze zaměstnání našla polomrtvého kocoura pod škrabadlem, při seskoku si pravděpodobně poranil páteř. Veterinář moc šancí nedával, Edík za sebou v bolestech tahal zadní nohy. Následovaly dennodenní návštěvy, injekce, infúze a šílená hromada trpělivosti...kočičák nesměl dva měsíce spadnout, na záchodek jsem ho nosila, doma byl rozpis na péči a v noci spal vedle postele v přepravce v ložnici. Boj jsme nakonec vyhráli, Edíka zachránili a od té doby na stejném místě už šest let spí na polštáři....

.....ikdybych přišla do bytu za den 10x, vždy tam Edík čeká nebo řeže zatáčku, aby to napravil. U všeho asistuje, nikde nechybí a když už je šíleně unavený, lehne si nejblíž, aby měl přeci jen přehled a mohl sledovat dění. Díky jeho seriozní povaze, kočičímu gentlemanství věřím, že existuje mezi člověkem a zvířetem napojení a empatie...vždy když mám špatný den, není mi dobře po těle nebo duši, když mě skolí nemoc, přijde Edík, lehne si mi k nohám, přimkne se a nepustí....nikdy si takto nelehne bez důvodu a já vím, že jsme napojeni....

Řeka čaruje...

....letošní hodně vlídný a prosluněný podzim nám dovolil ještě naposledy suchou nohou bez sněhu projít údolí řeky Mumlavy / název vznikl z německého překladu a znamená mumlat /. Na této horské říčce se nacházejí naše nejvodnatější , nejmohutnější a nejkrásnější vodopády ...

.....přímo pod vodopádem , ale i v řečišti jsou až 6m prohlubně, kterým se říká " Čertova oka ". Mumlavské vodopády vidím několikrát do roka, ovšem tentokrát si řeka skutečně začarovala, voda v těchto místech měla půvabně zelenkavou barvu, všichni se moc snažili si to vyfotit. ...

....Harrachov je mému srdci hodně blízký, byla jsem zde ve všech měsících roku a pokaždé má Mumlava v sobě něco nového, něco překvapivého , něco neuchopitelného. V zimě ohromí ledopádem, na jaře silou a mohutností, v létě klidem a pohodou, na podzim paletou barev ....

Jen si tak trochu skočit...

....tento víkend jsme se jeli rozloučit s letní sezonou do Harrachova, protože Krakonoš i lyžníci si už připravují lyže a brousí hrany, aby to super svištělo po sjezdovkách. A i v takovém mezidobí si někteří z nás potřebují zvednou adrenalín hodně vysoko a užít si něco super ....

.....jsem těžký " posera s kytkou ", mám problém i s mytím oken v prvním poschodí, takže když mladík skočil, přistihla jsem se, jak stojím s otevřenou pusou a pomalu mi teče slina, nezáviděla jsem, obdivovala jsem...

....je to aktivita, po které skutečně netoužím, nejsem ten správný adrenalíňák, ale když jsem mladíka potkala po skoku pár minutek, prošli jsme proti sobě, bylo na něm vidět to uspokojení, zářil a možná překonal svůj limit, nevím, ale bylo to úžasné i pro nás čumily...

...před rokem a půl jsem zde fandila na Světovém poháru v letu na lyžích, byl to nádherný a neskutečný zážitek a letos jsem sice chyběla, přesto je v blízkosti můstků vždy nějaká zábava... prostě v Harrachově nuda nehrozí...

Všechno jde...

....když se chce.

Po zveřejnění článku " Do naha " mi píšete o zdravé recepty a postupy, jak na to. Každý jsme jiný, každý jsme solitér, každý má jiný metabolismus, každý má jinou psychiku a každý hlavně chce něco jiného. Nejsem výživový poradce a to co platilo na mě , neplatí na druhého. Navíc se domnívám, že zhubnout dokáže každý nebo každá, daleko důležitější mě přijde, optimální váhu udržet, to je složitější a v momentě, kdy jste na požadované váze, dostaví se šílená euforie, tak jste znova na začátku pomyslné startovní čáry. Při čtení vašich dotazů jsem si uvědomila, že se nikdo nezeptal na vhodný pohyb....

.....narodila jsem se do rodiny, kde se hodně četlo, ale kromě procházek vůbec nesportovalo. Nijak jsem si tento handicap neuvědomovala, neumím lyžovat, neumím ani jezdit na kole. Cítila jsem to v dospělém věku celkem jako problém, ale moc jsem s tím nedělala. Svoji dceru jsem ke sportu vedla a snažila se, aby nebyla takový lenoch jako já. S přibývajícími lety se začala i nenápadně na váze posouvat ručička a před dvěma lety jsem jí začala tlačit zase zpátky. Ovšem zde taky nastal ten zlom, kdy jsem si uvědomila, že to prostě bez rozumného pohybu nedám. Změnit jídelníček jde, ale pokud se nepřidá pohyb, je to o ničem...

.... když jsem šla poprvé do tělocvičny, cvičila vedle mě o generaci starší žena a já se šíleně styděla. Funěla jsem, oddychovala, láteřila, čekala každé dvě minuty infarkt / odvoz do nemocnice by mě vysvobodil z takové potupy/...a ona, cvičila, usmívala se, nefuněla a vypadala neuvěřitelně happy / jak se dnes říká /.....

.....ikdybych si sebe víc přála, moje meta není být Olgou Šípkovou /ani to nejde, jsem blondýna a tmavá mi fakt nesluší /, moje meta je váhu si udržet a hlavně udržet fyzičku, kterou jsem za ten čas dokázala získat.

Vždy a ve všem jsem razila heslo ... Než do tělocvičny, raději nebudu žrát .... Tam mě nikdo nedostane.....a jiné. Stále je to boj, stále se musím nutit zvednou zadek, stále si musím zdůvodňovat, proč to dělám. Jenže....moje tělo mě za toto neustále chválí, je spokojené, hezčí a už si o cvičení říká samo....

.......vím, že tento příběh zdaleka nekončí, bude to doživotní běh na dlouhou trasu, přesto si myslím, že není nikdy pozdě, zlomit v sobě zakořeněné, zakodované a vážit si znova sám sebe..../ Meduňko, vidíš, jak nám blondýnám zachraňuji reputaci..../

Až se zima zeptá....

....dnes jsem slyšela v televizi poprvé vánoční koledy a usoudila, že nazrál čas uložit muškáty na zimu na zasklený balkon, asi už bude zima, která by jim mohla ublížit.Truhlíky jsou plné listů a nových květních stvolů...

.....stříhat je zatím nebudu, na balkoně je stále i v noci kolem 10 stupňů. Jediné čeho jsem si všimnula je fakt, že květy už nejsou tak krásně vybarvené, asi se na nich podepisuje absence sluníčka a kratší den...

.... truhlíky jsem osázela vřesem a na okno poslavila budku pro ptáčky. Samozřejmě se to nejvíce líbilo kočičákům, protože okamžitě začaly létat na slunečnici sýkorky...

Groteskně utvářené....

.....tak nějak se o převislých, hroznovitých květenstvích Gongory horrichiany píše v literatuře. Ve skutečnosti mě tato orchidej překvapila svojí produkcí květních stvolů, protože valí bez ohledu na krátký den a nedostatek světla jeden za druhým. Nejdříve se u báze rostliny objeví velice tenká " tkanička nebo nitka ", o které jsem si myslela, že je nějaký plevel, ovšem když se začaly tvořit hrozny květů, bylo po pochybách.

Vůbec první gongoru jsem viděla před rokem v botanické zahradě v Liberci a hned jsem si jí objednala. Zasadila jsem jí jako stanhopei do kokosového vlákna, ale nebyla jsem schopná udržet substrát stále vlhký. Po této zkušenosti šla i s vláknem do květníku a hned se začaly objevovat stvoly...

....označení celého rodu Gongora vzniklo jako pocta vícekráli Kolumbie a Ekvádoru donu Antoniu Caballeru....

.....moje gongora je zavěšena v blízkosti jižního okna, kde má i přes zastíněné léto dost světla. Substrát tvoří jemnější borová kůra s bohatou příměsí rašeliníku a to celé je zabalené do kokosového vlákna, vše musí zůstat stále lehce vlhké, pokud vyschne, rostlina strádá a svrkne pahlízy.Nemá ráda rosení, listy pak reagují nepěknými fleky. Květní stvoly vydrží v kondici zhruba dva týdny, pokud svítí sluníčko, velice jemně voní. Barvy květů jsou hodně syté, jakoby voskové a v pochmurné dušičkové době potěší....