sobota 18. července 2020

Jemný pléd mých sudiček ...



Oči mi těkají po místnosti. Sedím v ní já a on.
Cítím únavu, šílenou. Kruhy pod očima, jemný třes rukou.
Profesionálně se usmívá a ťuká iniciály do počítače.
Věk, postavení, stav, děti, koníčky. 
Opírám se o křeslo a nechci mluvit o nich, chci tu být sama a za sebe.
V rámečku na pracovní ploše se usmívá rodina.
Šťastné děti, muž a žena.
Ten muž, je můj psychiatr.

Když mne sudičky v chladném prosincovém dnu poprvé zabalily do jemného plédu, nešetřily.
Ani dobrým, ani zlým.
Ostatní miminka ukázkově odpočívala, já sebou házela, řvala a nespala.
Dny jsem měla otočené a nahlas jsem se drala dnes a denně na ten boží svět.
S věkem se jižanský temperament cpal do popředí a mnohdy na sílu.
Dětství jsem prozlobila, prostála na chodbách, nikdo si se mnou nezadal. 
Tresty, facky a hlavně nepochopení. 
A rozjetém vlaku jsem nastoupila do dalšího vagonu.
Náročná práce, rockové manželství plné odchodů, návratů a divokého milování.
Nakládala jsem si víc a víc. Nespala, nejedla, neodpočívala.
S odstupem času .. já nikdy neodpočívala.
Hlava mne hnala jako generátor stále vpřed a buďme upřimní, všem to vyhovovalo.
Mé matce, mému muži,  mým milencům, mému dítěti, všem. 
Automaticky počítali, že já to dám, že já to zvládnu.
Až ... jednoho rána jsem nevstala. Tma, ticho a nic.

Jak to, že tu není ta pohovka, na které všichni blázni ve filmech leží ?
Nebude to tím, že film to není a já se zcela neromanticky a zbaběle zhroutila.
Jako domeček z karet. 
Moje tělo vypovědělo službu, odmítlo se se mnou družit, kamarádit a nechat se devastovat.
Pomůže mi ten muž, můj psychiatr ?

A tak jsem stála na začátku. Učila se chodit, jíst, spát, mít se ráda, být sobcem a kopat za svou ligu.
Odpočinek přestal být sprosté slovo.
A moje sudičky opět přispěchaly a v probdělých nocích mne halily do jemného plédu, rozháněly myšlenky, černé, kdy mi smrt přišla jako vysvobození.
Říká se, že učený z nebe nespadl.
Pomaličku, polehoučku jsem našlapovala v novém životě a nesměla jsem zrychlit, zabilo by mne to.
Všude jsem měla napsáno, nesmíš zrychlit. Nesmíš.
Poprvé jsem šla na kosmetiku a ta hodina byla nekonečná. Na první hodině jógy jsem trpěla jako pes, během relaxační chvilky mi hlava složila valník myšlenek.
Sednout si do kavárny, nepředstavitelné. Lehnout si po obědě, trapné. Nevyžehlit okamžitě, kalamita.
A zase od začátku, zpomalit, vyklidnit a odpočívat. Spát a vypnout hlavu.
První krůčky, první úspěchy a poprvé po letech, obrovská chuť do života.

Máme spolu dohodu. Chodím se mu ukázat. 
Zda stále držím stejné tempo a neženu se destruktivně do pekel.
Zešedivěl, ale ten jeho chlapecký úsměv tam pořád je. Na stole se usmívá v rámečku stále stejná a krásná rodina, jen děti už nejsou děti.
Loučíme se a prohodí s lišáckým pohledem ... měla byste jezdit přednášet, jak bájný pták Fénix vstal z popela a naučil se žít. A zpomalil.
I když tam není ta pohovka a já na ní neležím jako bohyně, nožku přes nožku, pomohl mi můj psychiatr.

Milá Jitko, asi to dnes nebude tak veselé, jak jsi ode mne čekala. Tvá výzva mne oslovila právě z důvodu, že jsem také dostala do vínku mnoho energie, mnoho temperamentu.
Musela jsem se s ním naučit žít a nakládat. 
Navíc jsem svým příspěvkem chtěla poukázat na fakt, že návštěva psychiatra není průšvih, není stigma a není třeba se za ní stydět. Zlomenou nohu si doma také neléčíme sami, tudíž ani bolavou duši občas nezvládneme sami.
Přeji každému, co jeho jest a všem zrychleným ubrat plyn v pravý čas. Já na to čekala přes půlku života. 
A na závěr ... alespoň veselou fotku :-)




48 komentářů:

  1. Zajímavé, já mám k psychologům a psychiatrům velkou předpojatost, nikdy bych k nim nešel, ani kdybych byl úplně na dně, nevěřím, že by mně mohli být něčím užiteční, raději si pustím nějakou hudbu, otevřu knížku, ..., ale ženy jsou emotivnější a pocit pochopení je asi dokáže psychicky zvednout.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to je v pořádku, mnoho lidí to tak má.
      Předpokládá, že to rozběhá, pomůže rodina, kniha a vše je pak jinak.
      Souhlasím s faktem, že jsme emotivnější, ale v mém případě se jedná o životní nastavení, se kterým bojuji celý život, který žiji z rychlíku.
      A když ráno nevstaneš, nemá to s emocemi co dělat, to je skutečný průšvih, to mi věř.

      Vymazat
  2. Simi, zase obdivuji Tvůj dar vyprávět. V této době, kdy se klade důraz na výkon, úspěch a vše musí být co nejdřív hotové, není divu, když se někomu vybijí baterky. I někomu pracovitému jako jsi Ty. A jít si pro pomoc k psychologovi nebo psychiatrovi není ostuda. Jak pro ženy, tak pro muže. Můj muž měl asi půl roku po smrti našeho syna v práci úraz. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale byla to ona pověstná poslední kapka. Po dvou dnech strávených v nemocnici na pozorování se vrátil domů a druhý den se sesypal psychicky. A pak vyhledal odbornou pomoc psychiatra a to mu pomohlo. A pomáhá to i našemu synovi, i když je to běh na dlouhou trať.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Narodit se s nastavením jaderný reaktor je v něčem deviza, v něčem jako jsou lidské vztahy, ohromný problém. Daleko raději bych byla líná než hyperaktivní.
      Mnoho lidí i v současnosti kouká na pomoc psychologickou a psychiatrickou přes prsty, do momentu než se prvně složí. Přeji,aby těch poslední kapek ubylo a syn si svou cestu našel a vyšlapal.

      Vymazat
  3. Simi, píšeš fakt moc pěkně. Ať už vesele nebo míň vesele...
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevesele, aj truchlivě. Ale ze života a naplno, aby to mělo smysl.

      Vymazat
  4. Simi, děkuju!!! Paráda.
    Napsala jsi to přesně ... zpomalíme většinou až narazíme. A jestli si pomůžeme sami nebo nám pomůže někdo jiný je fuk. Hlavně, že k tomu prozření dospějeme a konečně začneme žít a užívat si života.
    Držím ti palce ve tvém snažení.
    Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napsala jsem to záměrně, touto problematikou se sama zabývám dlouho, píši o ní a nejen o sobě. Píší mi blogerky do soukromé pošty a není jich málo, řeší podobné problémy a učí se třeba v padesáti znova nastartovat. Jen to prostě neumí nebo nechtějí napsat na přímo. Stigma psychiatrické nebo psychologické pomoci se bohužel stále táhne společností a mnoho lidí se za to stydí.
      Ale když jdu pro pomoc, nezavřou mne do klece. Pro mnoho lidí je lepší se narvat Neurolem od kamarádky nebo to přechlastat. Bohužel výsledky jsou zoufalé.

      Vymazat
  5. Simi, dnes to bylo hodně od srdíčka. Ale i já měla kdysi svého psychiatra, vlastně paní doktorku. V klidu jsem si tehdy našla nové zaměstnání, kde jsem dodnes spokojená. Umím se teď radovat z maličkostí a způsobů terapie jsem si také našla několik. Jen bych potřebovala zpomalit a to mi moc zatím nejde. Hezké dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dnes je to hlavně od hlavy :-)
      Osobně raději preferuji psychologa, ten mám daleko více času rozebírat vzniklou situaci než psychiatr, ten toho času moc nemá. Je to spíše o vhodné medikaci.
      Přesně jak píšeš, člověk si tu cestu musí vyšlapat, třeba za cenu bolestivou. ale měl by. Pokud to neudělá, později je to malér.
      Zpomalit, to je problém aktivních lidí a veliký, patří k době, kdy se jede na výkon. Bohužel.

      Vymazat
  6. Kdybys byla dneska dítětem, byla bys asi opapírovaná ADHD, nebo?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S největší pravděpodobností ano, jediné, co mne skutečně ve škole zachránilo, měla jsem samé jedničky. Kdybych neměla, musela by se mnou matka lítat po doktorech.
      Náš třídní, který mne držel a leštil za mne průsery vždy říkal, ještěže má tu hlavu :-)

      Vymazat
  7. Zpomalit je umění, když je člověk od přírody "rychlík". Já měla několik návštěv u příšerné pychiatričky, o něco méně u fajn psychologa, které mi trochu něco daly. Je fajn, když to pomáhá. Přesně jak píšeš, je to doktor jako každý jiný. Přeji jen to dobré! A at se mu chodíš s radostí ukázat, jak se ti dobře daří.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zpomalit se disciplína, které se budu učit až do hrobu.
      Narodíme se s nastavením, někdo je líný a pomalý, jiný rychlý a aktivní. Všichni se musíme podřizovat. Kdybych tak neučinila, vyletěla bych komínem už dávno.
      Obojí péče je důležitá, ale na skutečné profíky se stojí fronty a mnoho lidí si stěžuje na nekvalitní a pomalou pomoc, bohužel.
      S infarktem tě ošetří hned, ale schopného / možná / psychiatra potkáš až po velikém průšvihu, což je špatně.

      Vymazat
  8. Nedokážu říct, jestli bych se v problémech svěřil psychiatrovi, i když vím, že by to bylo nejspíš přínosné. Já byl vždycky za toho rozumného a bezproblémového, takže jsem se s psychiatry setkával coby doprovod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I rozumný a bezproblémový může narazit na problém, který hlava nezvládne.
      Mám takovou kamarádku, na prahu padesátky se potácí a neví, ba netuší, co s tím.
      Chemie se mění, tělo se mění a člověk si s těmi pochody neví rady.
      Samozřejmě, být doprovod je lepší, mé sudičky mým nastavením předurčily, v jakém gardu budu kam chodit :-) a nebo lítat :-)

      Vymazat
  9. Den má 24 hodin. Osm hodin bychom měli pracovat, osm hodin aktivně odpočívat a osm hodin spát.😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto schéma, které jsme se učili ve škole, och :-)
      Velice často se stává člověku, který dělá na sebe, že pracuje 14 hodin a pak se mi to schéma posune a ať dělám, co dělám, den nenafouknu.
      A to jsem zpomalila výkon o polovinu, skutečně.

      Vymazat
  10. Blondýnko, já to nevnímám jako stigma. Já tedy psychologa či psychiatra nevyužívám, ale některé naše dospělé děti ano. Měj pěkné dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já také ne, ale mnoho lidí ano.
      Setkávám se každý den s despektem, s určitou dávkou odmítání.
      Lidé si nedokáží uvědomit fakt, že hlava má určitou kapacitu a když dojde, vzbouří se. A buď sáhnou k destrukci jako je alkohol či drogy a nebo vyhledají pomoc.
      Divila by jsi se, kolik lidí se jen bojí, že se to jiní dozví a klesne jim společenský kredit, fakt smutné.

      Vymazat
  11. Simi, musím říct, že se v tvém nesmírně čtivém textu občas vidím. A hned se taky zastydím - určitě to není tak hrozné, nejedu jako stroj, občas si i sednu... Ale prádlo musím mít vyžehlené hned!
    Fotka je super, stejně jako to, co sem tu četla. Dobrý konec. Nebo začátek?!
    Měj hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě začátek, musela jsem začít úplně znova a tuhle dobu už nechci nikdy opakovat.
      Ani ta hromada prádla za to nestojí, jenže ... dokud si to člověk neodžije, nemá šanci něco změnit.

      Vymazat
  12. Krásná holka! ;-) Jo, tak já bych ti asi mohla dát něco z mé lenosti a vzít si od tebe ten pracovní ajfr....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to jsou ta nastavení a ty sudičky, každý jsme soliter, každý ...

      Vymazat
  13. No, samé jedničky, a pak napíšete iniciály místo nacionále. :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No děkuji, alespoň vidíte, že i mistr tesař se utne.
      Pozůstatky socialistické výchovy jsou patrné 😅😅😅, asi jsem tou dobou stála na hanbě. Což byla zhruba polovina výuky.

      Vymazat
  14. Zpomalila jsem dvakrát. Jednou během nemoci a podruhé v době covidové. Ten virus mě nejprve ochromil a pak zeprve zpomalil. Nějak se nemůžu rozběhnout. Jsem jako deaktivovaná. Chtěla bych vyjet na kole, ale místo toho hledám výmluvy proč ne. Chtěla bych něco uklidit a místo pár minut uklízím pár dní. Nevím, co to se mnou je, Ale očividně mám obrácený problém...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, velké tempo je také důsledek obrovských zdravotních problémů.
      Lidé s infarkty, mrtvicemi, rakovinami, jsou velice často v jiném módu než ti zdravější. Nespěchej, ty klid potřebuješ !

      Vymazat
  15. Já bych potřebovala spíše zrychlit, zpomalování mi jde báječně. Kafíčka, knížky, houby, výstavy, koncerty. A to nevyžehlené prádlo je tam pořád.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zabalím do úhledného balíčku, přepásám stužkou a pošlu ...

      Vymazat
  16. Simi, také jsem strašně zrychlená. Neumím moc sedět a stále něco tvořím. V práci se daří, ale za celý den si často nedojdu na oběd, když se vracím domů, zjistím, že jsem si ani neodskočila na toaletu, doma potřebuji dodělat spoustu věcí a tak to jde pořád dokola. Občas se učím zastavit se, zpomalit se, vnímat tu krásu kolem a za chvíli jsem v tom koloběhu znovu. Baví mne to, připadám si spokojená, jen to tělo někdy vypne. Třeba včera. Po dlouhé době žádný, ale opravdu žádný plán na sobotu, ani žádná návštěva a tak jsme spali a spali a z postele jsme se vyhrabali po půl jedenácté. I Míra to asi potřeboval, takto dlouho jsme už léta nespali. Zato dnes makám od rána a mám zase radost. Není to divné???
    Na křesle Ti to moc sluší, vzpomínám na Tvou podobnou fotku také z kadeřnictví, i na ní jsi byla kóča. Hele Simi, a kde máš nohy? :o)
    Měj fajn neděli. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mne tento život baví, také se cítím naplněná, jen už občas zhodnotím, že je třeba zásadně jinak. Odhodím motyku a vezmu knihu, nevytřu, protože i zítra je den.
      Není to divné, je to nastavení, je to životní postoj. Prostě potřebuje makat, aby jsi se radovala.
      Nohy mám, ale fikaně schované v černých kalhotách :-)

      Vymazat
  17. Simi taky děkuji za radu,že můžu spomalit,jsem někdy s vrtulí u ,,zádele,,Simi ta fotka mě pobavila,neříkej,že jsi to ty???A nohy máš v lavoru??nebo kde??,Zdravím tě moje poradkyně orchidejí..pa Miluš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miluško, to víš, že jsem to já. Přeci na svém blogu nebudu dávat cizí bábu :-)

      Vymazat
  18. Ahoj Simčo, moc zdravím:-)))
    Jsem taky taková tryskomyš a to je špatně. Své jsem si odžila za mé 1ú-ti leté působení jako učitelka ve zvláštní škole. To byla škola života)))) Tam jsem asi byla krůček od odborné pomoci. Změnila jsem místo a bylo vyřešeno. Od té doby už vím, jak na to. Jak být v klidu a blbosti házím za hlavu. Daří se mi to. Přeji poklidné dny. Čeká tě ještě nějaká dovolená? papa Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych moc ráda, za měsíc jsme měli putovat po celé Sicílii. Odloženo na příští rok.
      Přiznám se, že čekám, jaká bude situace a možná bych vyjela někam do Evropy, ale skutečně dle stavu.
      Ale určitě pojedu se Sofinkou na dva prodloužené víkendy, jeden na Boží dar.

      Vymazat
  19. Vždycky když slyším v téhle souvislosti nějaké to "já bych nikdy", usmívám se. Ten, kdo to říká, totiž zcela očividně netuší - a v zásadě neexistuje způsob, jak to změnit. Nezbývá než doufat, že pokud na něj někdy taky dojde, nevydrží to říkat moc dlouho, protože to je cesta, z níž už nemusí být návratu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, co jsi zde napsala, vytesat !!!!
      Setkávám se s tou předpojatostí, s despektem a několikrát jsem se přesvědčila, jak lidé otočili. Nejdříve zlehčovali, lehce uráželi, do momentu než sami museli vyhledat s pokorou pomoc.
      Děkuji, mnohokrát, v tvých slovech je neuvěřitelná moudrost, je to životě.

      Vymazat
    2. Marie, protože vyjádření "já bych nikdy" jsem uvedl v prvním komentáři, připouštím, že kategorický soud není příliš šťastný (jak se říká, "jen blbec nemění své názory"), ale protože jsem se bez těchto odborníků dosud obešel, a to jsem na světě dost dlouho, myslím, že to vydržím i do budoucna.
      Vůbec se mně zdá, že role psychologů/psychiatrů (a vím, že je v tom značný rozdíl) se dnes "nadužívá" - dítě má ve škole špatné známky a rodiče místo toho, aby na něj přitlačili, aby se více učilo a méně vysedávalo na Facebooku apod., s ním jdou k psychologovi.
      Dovedu si představit bezvýchodnou situaci, když budu nevyléčitelně nemocný, trpět bolestmi a bude mně zbývat několik týdnů života. Jenže i zde si budu uvědomovat, že zmínění odborníci mně nijak nemohou pomoct.

      Vymazat
  20. Simi máš pravdu, mnoho lidí by k psychiatrovi nešlo, bojí se, že by se to někdo dozvěděl a co by tomu ostatní řekli. Já si myslím, že je to stejný doktor jako ostatní doktoři, které přes rok potřebujeme. Je dobré, že jsi potkala doktora, který ti dal rovnováhu. Nezrychlovat, ale vždy zpomalit, když je to potřeba. Měj se moc hezky Iva.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, já to vím a proto jsem napsala tento článek.
      Mnoho lidí chodí k obvodnímu lékaři, ale k psychologovi nebo psychiatrovi se plíží podél zdi a stydí se.
      Stále se stydíme, stále se bojíme, co by řekl soused Pepík ... a ten tam chodí pokrytec už deset let !

      Vymazat
  21. Simonko, tak teď jsi mi kapka do noty a vím přesně i čem píšeš. Sama jsem si tím stejným prošla. Syndrom vytvoření a sedmnáct let léčby a návštěv na psychiatrii. Nikdy se nemají stavy duševní nemoci podceňovat a nikdo by se neměl smát lidem, kteří na psychiatrii chodí. Mozku neporučíš a když řekne dost...Tak nikdo nepomůže, jen psychiatr. Bolavá noha že zahoji dřív, než bolavá duše...to mnoho lidí nepochopí a chápat nechce. Smějí se...ona je prdlá... jezdí ke cvokaří. Já ti přeji krásné dny a hlavně zdravi.

    OdpovědětVymazat
  22. Chodila jsem se synem k psychologovi a psychiatrovi, ale měla jsem z toho spíše špatný pocit. Možná je to dneska už jiné, ale ty jsi také začala před dost lety. Asi jsi měla štěstí a vnímala jsi výsledky. Asi bych dobrovolně tuto instituci nenavštívila.

    OdpovědětVymazat
  23. Milá neznámá, kromě školy vše na mě platí. Energická, vše zařídí, unese všechny starosti světa. Mé tělo selhalo jinak, diagnóza fybromialgie. Tím mi řeklo, uklidni se, odpočívej. Bojuji, snažím se poslouchat, moc mi to nejde. Někdy si i pobrecim bezmocí. Děkuji vám. Hezký den. JP

    OdpovědětVymazat
  24. Fotka je dokonalá, vypadáš jako ovčí babička...!!!
    Padesátka

    OdpovědětVymazat
  25. Vidíš a já ti tu energii celou dobu závidím. Já to mám úplnė jinak. Řekla bych, že jsem získala do vínku inteligenci i pár talentů a citlivost. Jenže to, co je dar, se může ukázat i jinak... :( Tak ať dokážeme ukočírovat sami sebe .)

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.