Kdy naposledy ...

Jako děti jsem běhaly po trávě bez bot, skákaly, lehaly si a kočkovaly se, naprosto bez obav.

Nepamatuji si, že by maminka stála se vztyčeným ukazováčkem, že se to prostě nesmí.

Uplynulo mnoho vody v řekách, mnoho let a ta úžasná bezprostřednost mládí se vytratila.

Stála jsem dnes uprostřed zahrady a dívala se na vysokou trávu. Na pampelišky, které jako tanečnice roztahovaly sukénky a nabízely se včelkám se svými pylovými zrnky.

Kdy naposledy jsem si lehla, jen tak do trávy, nepamatuji.

Od myšlenky k činu uběhlo pár vteřin a já ležela v trávě.  Nad hlavou blankytné nebe s výstřední modří, ptáci letící k lesu, bílé linky  na horizontu od letadel a pode mnou zem. Měkká, vlahá  a připravená mne na chvíli pochovat. Slunce vytahovalo mé pihy a já si přála, abych takhle mohla ležet dlouho, šíleně dlouho. 

Kouzlo okamžiku přeťal stín. Nade mnou stál soused a vyděšeně se tázal, zda mi není nevolno ?

Nechápal, že se jen tak válím na trávníku, nejsem ožralá a nemám infarkt.

Škoda, obrovská škoda, že jsem zapomněli , jak báječné je být blízko přírodě, pokud se jí člověk přiblíží, je pro sousedy podivín. Blázen, co se válí po zemi.

Neuměle jsem zachytila pár okamžiků, kdy mi bylo fajn, škoda jen, že fotky nevoní ...

Když šest hodin musí stačit ...

Jednoho rána vstanete a je tam. Nevítaný, nezvaný host.

S jeho přítomností se musíte srovnat s jako nemilovanou tchyní.

První dny jsou slité v jeden a potažené černým flórem.

Vstávat, usínat a vědět, že uvnitř někdo hlodá, ničí a vy to rozhodně nechcete.

Netoužíte být rozežírán, stravován na neviditelné molekuly.

Rodina, děti, přátelé, kamarádi, všichni se snaží, jen vy zůstáváte se svými myšlenkami tak zoufale sami. Bojovníci na frontě, padlí tvoří smutné statistiky.

Kolotoč vyšetření, nálezů, měření, diagnostik, operací, ozáření, chemoterapií.

Vysátí, vyhlodaní a hlavně na smrt vystrašení, s nadějí nebo bez, jednoho dne přijde papír.

Bílý, úřední a rozhodující.

Říkej mi Emile ...

Sprintuji každé ráno od čtyř hodin. Nasadím profesionální úsměv a tretry, za zpěvu ptactva utíkám budovat kapitalismus se socialistickou tváří. A už se ani nevzpírám, když na dálnici mou spanilou jízdu přeruší tři uzávěry, prý má ministr Ťok své dny spočteny.
My totiž dneska jdeme po O. /  pro ne - babičky a pro ne - dědečky ... vyzvednutí vnoučete ze zařízení po obědě. /
Já a Soptíček. Vítáme se, objímáme se a v nestřeženém okamžiku si mezi sebou rozetřeme po oblečení polední guláš se zbytky rýže. Moje drbnička mi oznamuje, kdo měl dnes narozeniny, kdo nesnídal, kdo nepřišel a kdo zlobil paní učitelku. Je krásné, když se před vámi takhle naplno zrcadlí genový fond, naše rodinná kronika má pokračovatele.
Je kouzelný slunečný den a přicházím se skvělým nápadem, vyrazíme nejdříve do cukrárny a pak hurá do přírody. Soptíček jako protihodnotu vyžaduje koloběžku, což bych na příště skutečně zvážila.  Souhlasím, já jsem nadšená, já bublám, jen explodovat.
Buďte v klidu, všeho do času.
V místní cukrárně spácháme kalorickou sebevraždu, kterou já podpořím dvojitou kávou.
A vyrážíme.
Soptíček na koloběžce, já po svých.
V ulici Květinová se všem obyvatelům poprvé naskytne úchvatná podívaná, kdy se má vnučka rozjede a já se snažím jí dohnat. Beru to jako rozehřívací okruh na stadiónu Evžena Rošického.
Dobíhám, Soptíček disciplinovaně vyčkává.
Do ulice Revoluční již vbíhám lehce opocená, líce zarudlé, ještě jsem plíce nepotrápila.
Prasárničku z cukrárny proklínám, díky kávě a běhu mezi ulicemi mé srdce pulzuje, co pulzuje, tříská jako orloj.
To je báječné, když mne klepne slečna Pepka, bude to v ulici Na růžku, tam kvetou úžasně bílé magnólie, jejichž květy si beru jako záminku se chvíli zastavit.
Soptíček o ulici dál skanduje : " Babičko, přidej, ještě, ještě, ještě ... "
Cítím se po zimě jako zbitá, nemám kondici, funím jako prase a z mé vnučky vidím jen růžovou helmu. Jsem na ocasu celého pelotonu a zoufám si.
Dobíhám, vnučka opět čeká.
Kde jsem udělala chybu, proč jsem neposlouchala svého trenéra a cpala se jako čuník ?
Pozdě, musím běžet,
Soptíček vjíždí do ulice Karla Kryla a za plotem si mne chápavým pohledem měří bodrý penzista. Proč je ta blondýna tak zpocená, proč má obličej rudý jako uvařený rak a klepou se jí kolena ?  Přesně ta kolena, kterých jsem se minulý týden lekla.
Přitažlivost zemská nepostihla pouze má ňadra, už i kolena se mi rolují a vypadají jako roztomilá drštička šarpeje. Jo, co bys chtěla blondýno ? Jsi už babička !
Dobíhám do cíle, kde mne čeká znuděný Soptíček.
Nahazuji si povadlé poprsí do podprsenky, natahuji kalhoty, v podpaží mám kola jako od trabantu.
Nečeká mne medaile, ani hymna, ani občerstvení, ale další sportovní disciplíny na hřišti.
Skákání, přelézaní, houpání, bábovičky a v nestřeženém okamžiku pociťuji, že mi u  " pečení " dvacátého dortu padá hlava. Důrazné upozornění ze strany zákazníka na sebe nenechá dlouho čekat a já cukruji jemným pískem další dort.
Cestou domů ještě skáču jako zajíček z jamky, zpívám píseň " Jdou vojáci, jdou pěkně v řadách za sebou ...  " a můj hlavní velitel, trenér, zpěvák, sprinter a hlavně má vnučka,  ta mi usíná v náručí.
Ukládám jí do postele a jedu dalších sto kilometrů, abych uložila sebe.
Usínám s vědomím, že díky bohu sprintuji v tomto věku, co později, milý Emile ?
Mít víc křížků, nemohla bych dělat svému Soptíčkovi sparing partnera.
Za odměnu celou noc ve snu  běhám a přemýšlím, zda ten, kdo mne předběhl, byl Emil Zátopek ?
Emile, bylo to nemilé a já tak trénovala ...

 

Bez holínek za kulturním dědictvím ...

Hlava nacpaná v záhonu, za nehty třicet deka hlíny, tepláky na sobě, opocený obličej, spálený zátylek, večer bolavá záda, nohy a klouby na rukách. Běžný den zahrádkáře na jaře, který si ještě prokládám prací a domácností. Během jednoho dne jsem dvakrát zapomněla, kde parkuji, začalo mi tikat levé oko a na ulici jsem přešla vlastního bratra. 

A co s tím ? Odhodit holínky, vykoupat se, navonět se / stále ještě jsem nevychytala ten deodorant bez hliníku, kdyby jste  mi někdo poradil, jaký používáte a chodíte mezi lidi a oni se za vámi neotáčejí, prosím, napište do komentářů / a hurá do ulic.

V páté třídě jsem četla Staré pověsti české, do čtenářského deníku jsem si pak zapsala, že toužím jednou vidět ten kopec, kde Horymír skákal s Šemíkem do Vltavy. Místo, kde žila kněžna Libuše a její slavný oráč. I paní učitel Kroftová měla ke konci školního roku tik, ale moc krásně vyprávěla, že ve sklepeních Vyšehradu zlatý poklad hlídá starý lev se dvanácti lvíčaty. Až bude české zemi hrozit nebezpečí, lev mocně zařve, skála se rozlomí, ze lvíčat budou statní lvi, kteří nás ochrání.

Trvalo mi přes čtyřicet let než jsem si tento krásný kopec nad Vltavou prošla.

Lítám po světě, stydím se, stydím, máme tu neskutečně krásně. A s probouzející se jarní přírodou je to kombinace mámivá, přitažlivá a maličko mystická.

Splnila jsem si sen malé školačky a než si zase natáhnu holínky, jdu hledat tu knihu, která se mi stala inspirací, třeba mne navede na další úžasné místo našeho kulturního dědictví.

Krásný jarní týden vám přeji, no a jestli jste si vzpomněli i vy, na čtenářský deník, dětské sny, nikdy není pozdě !

Nasaď si ty klapačky ....

Má bodrá moravská babička se dožila úctyhodného věku, odešla na pravdu boží skoro v devadesáti.
Jako docela malá drbnička jsem si zapsala do paměti rána, kdy seděla v dlouhé flanelové noční košili na kraji manželské postele. Nad hlavou jí létala skupinka kýčovitě namalovaných svatých.
Nejdříve si uhladila dlouhé šedivé vlasy a schovala je pod šátek. Na velkou hliníkovou lžíci si nalila dva frťánky Alpy a z plecháčku si do úst strčila klapačky.
Každé ráno stejné rituály, návyky, které mne jako dítě tak fascinovaly, dlouho mi ovšem vrtaly hlavou ty zuby uložené na nočním stolku. Na můj dotaz, se babička usmála a ukázala v ústech své dva zuby. Hrubou dlaní mne pohladila a prohodila, že bez zubů se mezi lidi nechodí.
Když jsme spolu šly po Slavoníně, ona v zástěře a šátku, šel někdo. Vzpřímeně, hrdě a hlavně s úsměvem. A se zuby.
Se zahradou jsem si pořídila i rodiče. Ti moji dva přírodní a zákonní už dlouho nechodí cestičkami zemskými a čím je člověk starší, tím větší má hlad po porozumění, pokecání.
A přiučení, když člověk chce, očumí a přijme. I od toho jsou rodiče.
Můj adoptivní otec mi přišroubuje, co třeba. Vymění, utáhne, přenosí, zavíčkuje, jediné, prostě když se usmívá, jeho ústa značí hodně mizerný part not na buben.
Mezi záhony a stromy třešní to nevadí, nepohoršuje, ale ve společnosti se tenhle fešácký chlap s propadlými tváře mizerně vyjímá.
Protože prostě žrát s tím plastem v puse, no to je kalamita, konec světa, bůček nemá vůbec bůčkovou chuť a rebarborový koláč se lepí na patře a má odér, jako když ho počůrá zebra. / tato kombinace křížená s výhovorkou mne totálně uzemnila !! /
Mám nápadníka. Nadbíhá mi. Ve stejný čas jako já odchází, ve stejný čas jako já přijíždí. Vždy se usmívá, pozdraví a má mne skutečně prolustrovanou. BIS, KGB, CIA by v něm shledali velice schopného agenta.
Když odjíždím, leští vůz. Náhodou.
Když přijíždím, leští kliky, asi zase náhodou. Od pozdravu po nesmělých pár vět, jenže já furt spěchám. Jedním uchem tam, druhým sem.
Pravidelně na sebe hulákáme přes parkoviště než se osmělil a přišel blíž. Usmál se a na mne šly mrákoty. Dva zuby nahoře, tři dole.
Poměrně mladý mužský, bez zubů a ten zbytek skoro černý.
Já vím, šlapu si po štěstí. S přibývajícími roky i já bojuji jako důmyslný rytíř  Don Quijote de la Mancha s větrnými mlýny, ale fakt se snažím. Chodím na kosmetiku, pedikérka mi jednou za čas oseká z pat půl kila hlíny, u kadeřníka zvládnu i šest hodin. Nosím podprsenku, pravidelně, abych nestrašila.
Nemít zuby, to vadí. Přijde mi to, jako chodit bez trenek a takové intimnosti bych očekávala v ložnici, nikoliv na veřejném parkovišti.
Společností otřásá hlad po pracovní síle. Ta má malá též potřebuje nutně posilnit o dva posty.
Být prodavačkou a dobrou, to skutečně není sranda.
Za mými děvčaty chodí lidé desítky let a já jsem na to nesmírně pyšná, je to vizitka.
Je fajn, když se někdo vrací, je fajn, když i pochválí.
Že nepřijmu dámu, která má ráno v deset naváto, že se vzpírám ženě, která ještě dojíždí na své lajně pervitinu, to každý pochopí. Museli bychom mít naváto a nalajnováno všichni.
A proč nepřijmu ženu jako obrázek, s řasami až k obočí ?  Má optimální věk, ale když mi ho sděluje, tak roztomile šišlá, má totiž "  čičet čiži  " roků a v ústech pět zubů. Mít takovou Čečetku za pultem byl vždy můj sen, jen ještě musím sehnat překladatele, budu mít párový prodej. Možná  budeme první v republice, v Evropě, ve světě.  2 v 1.
Přežili jsme dobu kamennou, přežili jsme první republiku i ruské kamarády. Místo pazourku máme každý v koupelně zubní kartáček, pastu, nit, škrabku, vodní sprchu. A žijeme dobu bez zubů.
Chtělo by se kamenovat společnost, málo peněz na vše, drahá péče, málo specialistů.
A přesto si často vzpomenu na mou slovanskou babičku, která pro jadrné slovo nešla daleko. Ať na poli, v konzumu, při zlodějinách v JZD, v kostele nebo v chlévě, měla své klapačky.
A víte proč ... mezi lidi se bez zubů nechodí !

 

Březen v kostce ...

Tenhle letošní byl prostě přepychový. Spousta sluníčka, při kávičce se vysedává již venku a proběhl první nefalšovaný špekáčkový opek. Není po zimě nic fajnovějšího než ten moment, kdy se ústa dotknou pálivého a přitom tak delikátního, špekáček na klasickém ohni bych nevyměnila za milión na grilu. Už jenom to, když si člověk ten svůj drží nad ohněm, tak trochu se bojí, aby mu nespadl...
Den je výrazně delší, atraktivnější o více světla. Když velice brzy ráno vycházím do práce, mnoho lidí ještě spí, já se usmívám. Nezbláznila jsem se, ale ten ptačí koncert je neuvěřitelný, možná poděkování za desítky kilogramů slunečnice... třeba : " Blondýno, blondýno, díky za baštu, tvá semínka mi chutnala, tak zase v zimě čauuuuů "  :)  :)
Ovšem, abych byla úplně srovnaná, kosáci na zahradě mi dokáží ze záhonů udělat kůlničku na dříví !
Bolí mne záda, klouby na rukách, několikrát jsem si opekla obličej na slunku / budu mít vrásky jako stará indiánská babička / a šíji mám už báječně opálenou, odtahala jsem kýble hlíny, substrátu, listí a zabořila ruce do hlíny, pro každého zahrádkáře dokonalá nirvána, dokonalý pocit sounáležitosti se zemí, půdou, sluncem a vodou.
Neměnila bych, tady zapomínám na průsery, tady ladím hlavu, protože po kolena v jezírkovém bahně, no prostě tam je blaze.
Tento měsíc jsme započali druhé kolo stavebního řízení, první trvalo skoro rok, tak se modlím, aby to druhé bylo rychlejší. Mé kamarádky si prohlížejí katalogy s oblečením, já prohlížím ty s betonem, střešní krytinou, střešními okny a místo půjčovny svatebních šatů hledám bagry, malé jeřáby či malá nákladní auta. Mezi námi ... třeba za rok nebo za dva nebudete chodit k blondýně, ale k blonďákovi ??
Velkého úderníka jsem našla v Soptíčkovi, bohužel vysvětlovat vnučce, že voda je cenina nedozírné hodnoty, tak na to si musím ještě hodně dlouho počkat. Je to dříč, je to makáč, který celý den nezavře pusu, na vše má tu nejrozkošnější odpověď a úsměv, který vykouzlí, škoda mluvit.
Vypráví příběhy ze školky, podrobný jídelníček, co udělala Inka, co neudělala Lucinka, že nepřišel Elík, Kubíček nesnídal a příště se snad dozvím, co manžel od paní učitelky.
Má babička byla drbna, moje generálka byla drbna, já jsem drbna, moje dcera z linie vybočuje a Soptíček je také drbna. Náš rod má prvotřídního pokračovatele, krev není voda.
Březen byl plodný na cestování. Nejdříve to byla výstava v pražské botanické zahradě, kterou hodnotím jako okouzlující a vydařenou. Aranže promyšlené a spojené se stálou expozicí, prostě ve Fata Morganě umí a další rok mne mají pojištěnou.
Zažila jsem po dlouhé době, co znamená slovní spojení " stará škola ". V Praze se koná výstava skalniček s prodejem. Na Karlově náměstí, uprostřed Prahy, v malebné zahradě jsem byla mimo sebe.
Když potkáte lidi, kteří mají nějaký ten pátek odžitý a mají vám co předat, srdce plesá. Tolik krásy a navíc jako bonus cenné rady, to vám v OBI nikdo neporadí.
A do třetice, výstava orchidejí v Německu. Exkluzivní kompozice z hybridních i botanických orchidejí a k tomu miliarda spoluobčanů  celé EU. Ochutnala jsem německý preclík, špičkový makovník s marcipánem, prolila se kávou a vyslechla nepřetržitý ohňostroj slovních spojení naší Vendy W. A ona za odměnu slyšela asi stokrát, že nemám oranžový kyblík a že ho chci také :)
Loučím se s březnem, já tedy tento měsíc za kamny neseděla, já si užívala svěží jarní vzduch, jo a skvělé sladké jahody.
Nadevírám měsíci dubnu, přeji vám krásné prožití svátků jara, pohodu, klid a když se vám bude zdát, že hůř už to nejde, tak on nás ten život odmění, pošle nám do života zase kus radosti, lásky a třeba jen dobře opečený špekáček.

První jarní ...

Stojím na křižovatce, nekonečná červená a moje oko zabloudilo k záhonu ...
Také u vás rostou takové krásné jarní kytičky  ???