Čtyřicítka....

....za rok a malý kousek se mi podařilo založit, hýčkat a pěstovat poměrně slušnou sbírku travin...ke dnešku to číslo 40 zdobí mé záhony a protože je to vášeň, budu pokračovat, sbírat a nesmírně se radovat...tyto rostliny mě takto odměnily...

Jednou bych chtěla letět...

...když jsem poprvé popisovala tělo právě zemřelého člověka černým fixem, byla jsem rozechvělá, nešťastná a zárověň překvapená, jak člověk bez duše vypadá. Následná setkání se smrtí a přijetí její přítomnosti se při práci zdravotní sestry prostě nevyhýbá , přesto si na to nezvyknete, nezvyknete si na tělo bez barvy, nezvyknete si na tělo promodralé či v křeči, nezvyknete si na skutečnost, že odcházejí lidé, kteří s vámi trávili dlouhé měsíce při nočních službách, byli to leukemici, byli to lidé s rakovinou, stali se součástí vašeho kolektivu a jednou ráno i je popisujete fixem a balíte do prostěradla...

Další moje setkání se smrtí bylo už hodně bolestivé, bylo totiž osobní. Když jsem na smrtelné posteli držela za ruku moji mamku, byla nádherná, tělo jí proháněl kyslík, byla nádherně růžová, teplá, jen její zavřené oči signalizovaly, že je něco jinak, hadička zavedená do dýchací soustavy řvala na poplach, že je úplně všechno jinak....a pak odešla, tak nádherná, tak smířená, s ničím a s nikým nebojovala a tak nádhernou jsem ji viděla naposledy...

Ten den jsem si uvědomila, že jsem i já smrtelná, že i já jednou odejdu, že i mě jednou budou popisovat fixem a balit do prostěradla, je to směšné, ale skutečně...ve svém zaměstnání jsme se se smrtí potkávala a doběhla mě, až když mi zemřela milovaná osoba....uvědomila jsem si, že jsem smrtelná, že i mě čeká život ve tmě...ale i zde mám právo volby.

LEŽET nebo LETĚT...procházím hřbitovní alejí poměrně často a vždy mě napadne stejná myšlenka...já tu prostě ležet nechci, já chci volně létat v místech, která miluji, která mi chybí a která mě naplňují...já chci být prachem, který se smísí s vodou a bude co platný. Mám temperament v těle zakodovaný, jsem divoká v životě i v myšlenkách, jsem netrpělivá, bože, jak já jsem netrpělivá...mohu já někde ležet pod mramorovou drtí...NEMOHU.

Pevně věřím, že mou volbu budou blízcí respektovat, že můj popel poletí krajem, který tak miluji, místy, která jsou mi blízká a můj život po životě, bude mít šanci být stejně temperamentní a stejně živelný jako dosud.

Přátelé....já jednou nechci ležet, já chci prostě LETĚT....

Loučení s láskou...

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK....Tvůj úsměv na nádraží, když jsi tam stál a čekal, to tvoje směšné žbrblání, co to zase táhnu za hromadu oblečení, tvoje slova, že jen blázen přijede na hory v šatovce, tvoje zamlžené brýle v autě, protože na horách než se roztopí auto, no prostě to trvá...

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...jak jsi mě vedl v dešti do kapličky v polích, protože prostě jen tam jsi mi musel říct, jak složitý jsi, jak složitě se chováš, jenom tam jsi byl sám sebou, jenom tam jsi dokázal být upřímný...vůbec nevadilo, že prší, vůbec nevadilo , že na holinkách jsem měla metrák bahna, ale tvoje náruč hřála, tvoje ruce hřály, tam jsi byl skutečný, tam jsi byl opravdový....

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...tu noc, kdy jsi mě poprvé políbil pod nebem plným hvězd, takový kýč by nedokázala popsat ani Danielle Steel, kdy se životem otřískané ženské podlomí kolena, kdy jsme tančili v zahradě a zpíval nám k tomu potok, občas zaštěkal sousedovic pes, měl si v očích plamínky, které se už nikdy neobjevily....ta noc nikdy neskončila, ta noc se už nikdy neopakovala, byla magická, byla šílená....

....UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...to kouzelně všední, kdy já smažila bramboráky a ty jsi umýval nádobí, tenkrát jsi říkal, že to jsi obyčejně šťastný, že máš chuť do života, že jsi si zase sáhl na kus pěkného života.

Na to, jak jsme spolu chodili kouřit, já u tebe v náručí, ty s cigaretkou....tiše jsme každý večer stáli, dívali se na hvězdy a já se tisíckrát přistihla, jak bych kouřila jako cikán za bukem, nejméně stokrát jsem to řekla a moc ti děkuji, že jsi to dokázal ve mě potlačit, abych tu tragickou chybu neudělala a nezačala kouřit znova, byl jsi ten rozumnější...

....UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK...ty večery u krbu, kdy venku padal sníh, za okny mrzlo až okenní tabulky rozkvetly nádhernými květy, my dva jsme si úsměvně vysvětlovali, že já určitě jednou začnu jíst malou vidličkou zeleninu u večeře, jak jsme si slíbili, že už nikdy a s nikým nebudeme poslouchat Zemi vzdálenou od Kamila Střihavky, protože je a zůstane jenom naše, ta studená rána, kdy jsi běhal po zahradě, abys nakrmil sýkorky a já stála za oknem a na ten ptačí koncert zobáčků se mezi dlouhými rampouchy koukala....

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK....jak jsi každé ráno nadával, že ti v noci kradu deku, že spíš raději se psem než se mnou, protože já ti nejen kradu deku, já chodím v noci čůrat, já mluvím ze spaní, já zaberu obrovskou postel pro sebe a podle tebe, jooo, podle tebe mi v noci moje nohy tančí.....a přesto jak rád jsi večer hledal ty dlouhé, roztančené nohy...

...UKLÁDÁM DO VZPOMÍNEK....jak ty zapálený karbaník, ty celoživotní hráč karet jsi nedokázal se mnou prohrát v obyčejném Prší, jak jsi to musel rozcházet jako trucovitý kluk a jak jsi to vždy celé uzavřel hlášení, že když ti budu nevěrná, raději mě zabiješ...ale hlavně prosím tě, nikomu neříkej, že jsi nade mnou vyhrála v kartách...to bych tě musel zabít znova...

...mám uloženo ve vzpomínkách, mám jedno místo v srdci jen pro tebe a LOUČÍM SE S TEBOU, LÁSKO MOJE...je čas jít dál...

Poručíme větru, dešti...

....po teplém, vyhřátém víkendu je tu teplotní křeč...se Soptíčkem jsme vytáhli teplé svetry, čepice / Soptíček vydrží v čepici jen do momentu než si uvědomí, že má tu věc na hlavě , pak je ve vteřině na zemi / a šli krmit labutě a kačenky k Labi...sluníčko chvílemi hřálo, ale když zalezlo....zima nás hnala domů...prostě větru, dešti neporučíme....

Blondýna a německý zájezd...

...u blondýny na blogu obdivujete hrad a tak rychle sem s malou estrádičkou...minulou neděli se blondýna rozhodla, že dodělá restíčky a zajede si na hrad pro kameny na skalku...aby nevznikla nějaká dezinformace...vlastně pod hrad...každý rok z jara skálu kolem hradu Střekova oťukávají horolezci, aby předešli problémům s neposlušným kamením a takoví blázni jako je blondýna pak létají po lese a sbírají nádherné plátky a skládají ještě hezčí skalku...

Sousedské sobotní opékání špekáčků se protáhlo, o to méně se mi chtělo vstávat, ale je třeba před zimou vše dodělat.

Ráno bylo ještě v mlze, jen sluníčko maličko nakukovalo, když blondýna nasedala do auta, vybavená taškou Lidl, kýblem a rukavicemi...hurá, je brzy, na parkovišti nikdo nebude...A POZOR...chápete to...ráno v 9hodin je parkoviště pod hradem plné autobusů...no nic...zaparkuji auto a valím do lesa.

V lese blondýna propadá euforii, leze po čtyřech, plazí se do kopce a sbírá nádherné kamení, nádherné plátky břidlice, sluníčko nakukuje do lesa, ptáčci zpívají...na světě je krásně....buď je to demence a nebo mi fakt už stačí málo.

Plním obrovskou tašku Lidl a kýbl...mám dost...to mi bude stačit, plná štěstí, plná naděje, jak si blondýna složí skalku, VCHÁZÍM Z LESA NA PARKOVIŠTĚ...v hlavě větvičky, jedny brýle na očích, druhé brýle na hlavě / takto jako debil chodím často /, svetr vytahaný z doby, kdy moje tělo mělo metrák, tepláky s vytahanými koleny a k tomu teplé modro-bílé podkolenky....VRCHOL MODNÍCH TRENDŮ LETOŠNÍHO PODZIMU....táhnu tu nálož kamení...když v tom se střetnou moje oči s narvaným autobusem plným německých turistů....všichni disciplinovaně sedí...jen do momentu než spatří blondýnu s obrovskou taškou, vycházející z lesa...vystupují z autosusu...jeden, dva, tři...a řítí se na mě....na mě nééé....ALE NA MOJE TAŠKY....půlka zájezdu sedí u okýnek, prohlíží si mě a moje tašky a druhá část zájezdu se válí smíchy na parkovišti u mého auta....nerozumím jim ani slovo....blbečci, no a co, já do lesa nechodím za modelku, že....

Přichází ke mě sympatický pán / taky jsem se mohla vhodně ustrojit, mám pěknou novou šatovku, ta by se do lesa hodila, letí mi hlavou, jak se mám seznámit, když chodím jako exot / a roztomilou češtino-němčinou mi vysvětluje, že celý zájezd se domníval, že vleču z lesa TOLIK HUB, ŽE JE NEMŮŽU UTÁHNOUT...

Blondýna se válela smíchy s celým zájezdem, na rozloučenou mi pan řidič několikrát zatroubil, německý zájezd mi mával a nepochybuji, že si o Blondýně povídají i za hranicemi, když si u kávičky prohlížejí fotky z hradu...

Altánkové sbohem....

....celé léto nám poskytoval příjemný stín, útočiště s dobrou kávičkou a skvělé posezení ...pomalu a jistě se sluníčko krátí a zahrádkářská sezona ukrajuje a ukrajuje....a tak malé poděkování a ještě větší těšení na příští rok....