Jednou bude hérečka ...

Netuším, kdy to začalo. S přibývajícími lety jsem se stala dojímací. Pláču na každé besídce, slzy mi tečou u reklamy na vánoční Fofolu, na promoci dcery jsem byla nejvíc slyšet, při maturitě synovce jsem měla rudý obličej, v porodnici u Apolináře jsem řvala jako potrefená, když jsem uviděla moji malou holčičku s ještě menší holčičkou.
Dalo se tedy vytušit, že budu na šrot, až pojedu vyzvednout Soptíčka poprvé sama ze školky.
Intenzívně jsem si od rána vštěpovala, že to nic není, že je to naprosto normální situace.
Jenže nás dělí na to spořádané vyzvednutí z předškolního zařízení sto kilometrů. Nesmělo by být příjemné léto s teplotami kolem 30 stupňů, kdy se frézuje celá republika a já jsem nabrala takové zpoždění, že jsem s nasoleným zadkem rychle na vsi zaparkovala auto a letěla do školky mezi kačenami, které se rochnily v místním kačáku a zrovna měly spoustu přebytečného času a blokovaly mé hladké vyzvednutí.

Do školky jsem doběhla s jazykem na vestě, rudým obličejem, zpoceným podpažím, meziprsní žlábek se směle rovnal soutoku Labe s Vltavou.
Při vstupu do třídičky jsem zavrávorala, zakopla o návlek a z posledních sil jsem zařvala, že jsem babička Doležalová. Všechny děti, i ty, které již spaly, vyděšeně koulely svými roztomilými očky na rudé monstrum. V momentě jsem se stala nejoblíbenější pro pedagogický dozor, že.
Mé oči těkaly po místnosti, kde zahlédnu poklad největší hodnoty.
Soptíček, značně rozladěný, že nejsem maminka, začal zhusta vyřvávat, prolamovat se do luku a již zbývalo, aby k tomu zahrála cimbálovka, estráda to byla obrovská.
Do malé šatničky přišla paní učitelka a pohledem Sherlocka Holmese se zeptala mé vnučky, zda jsem její babička.
Ta, aby situaci doladila a vybrousila jako diamant mezi slzami zařvala : " Néééé, to není moje babička ". Učitelka povytáhla obočí a požádala mne o občanský průkaz a sjížděla mne pohledem takřka laserovým.
Naklonila se k Soptíčkovi a zopakovala urgentně dotaz, zda jsem či nejsem prarodičem, který byl nahlášen den dopředu.
Vnučka, stále ještě nesrovnaná se situací mezi slzami procedila : " Nééé, moje babička to není ".
To již dorazila zástupkyně, uklízečka, druhá kantorka a všechny si mne měřily, zda vypadám jako na dokladu či nikoliv. Na občanském průkazu vypadám jako vražedkyně z Brooklynu, s třiceti kilovou nadváhou a celkovým zjevem na pováženou.
Dalších asi deset minut probíhal křížový výslech, při kterém jsem neřekla jen pin k účtům, číslo podprsenky a telefonní číslo svých všech milostníků. Byla jsem vzata na milost, vrněla jsem blahem, že výslechovou lampičku nenamířily do mého propoceného a vystresovaného obličeje.
A přesně v tom momentu největší beznaděje se Soptíček rozeběhl do mé náruče a blaženě zařval:
" Ty jsi moje babička Doležalová " a začal objímat a hladit mou hlavu.
Ani Sophia Loren by se za takový skvělý výkon nemusela stydět a že to byla a stále je paní hérečka.
Ze školky jsme odcházeli, já a Soptíček, takzvaně na KLÍŠTĚ. Držela se mne tak urputně, že to vypadalo, že mne už nikdy nepustí. A já jsem byla tak blažená, že jsem si konečně ukradla své vlastní vnouče. Při letmém pohledu jsem za okny uviděla nechápavé výrazy kantorek, co za divadelníky jim bude chodit do místní školky.
Krásný víkend vám přeje blondýna, která svižně odcizila Soptíčka a jí ještě svižněji webhosting sebral na týden všechny fotografie, takže prosím o trpělivost, když nejde o život ....