čtvrtek 8. září 2016

Cesty poutníků jsou nevyzpytatelné...

....aneb když se historie opakuje....
Když jsem ho potkala, utopila jsem se okamžitě v jeho očích, v jeho myšlenkách, v jeho názorech...naprosto ve všem, fungovala mezi námi neuvěřitelná chemie. Život s ním byl jeden rockový festival, milovali jsme to stejné, naučil mě vnímat vše pro mě do té doby nedotčené...měli jsme sebe, jednu místnost na svobodárně a občas na víkend jeho dvě děti. Nevnímali jsme žádné problémy, vše bylo lehoučké, zabalené do oparu lásky , milování, psali jsme si nádherné dlouhé dopisy, šíleně jsme se na sebe těšili. Při jedné noční jsem se náhle pozvracela, za týden mi moje primářka při hlášení řekla, že mám jiné oči....měla jsem těhotné oči....JÁ BYLA TĚHOTNÁ... po třech měsících lásky, vztahu...prostě v momentě sbližování přišla tvrdá realita....čekali jsme miminko. Kde budeme bydlet, kde složíme hlavu, kde se narodí naše dítě...vše v jednom...sladké milování nabourala realita všedního dne....svatba, byt, zařizování, novomanželská půjčka, málo peněz, jeho dvě děti, alimenty a tvrdé poznávání...první slzy do polštáře, první hádky, první usmiřování....a pak přišla na svět má malá, nejkrásnější bohyně.
Místo nádherného hýčkání miminka jsem řešila nedostatek peněz, stále častější hádky, problémy se vršily a pak se manžel zapomněl u mé nejlepší kamarádky...následovalo balení, hlasitý odchod a šílená bolest. Za pár týdnů přišlo usmiřování, sbližování...rozcházení...usmiřování...a tak to trvalo dlouhých osm let než odešel definitivně, navždy...
Vychovala jsem naprosto sama báječnou dceru, která byla vždy a za všech okolností svá, výborně se učila, měla studijní předpoklady....prostě nebudeme si nic nalhávat....podařilo se mi vychovat skvělou bytost, za kterou jsem se nemusela nikdy stydět...
Byl leden, takový ten plonkový měsíc po vánocích a za mnou do práce přijela dcera a položila mi na stůl fotku...fotku z ultrazvuku...mezi slzami, které se valily po mé tváři jsem pochopila, ŽE MÁ DCERA JE TĚHOTNÁ....po třech měsích vztahu.
Kolikrát v životě jsem si tento okamžik představovala, kolikrát v životě jsem si ho malovala...a já brečela a brečela a měla šílený STRACH Z VLASTNÍCH MYŠLENEK...strach o mé dítě, které čeká dítě a hlavně...že dopadne jako já.
A tak místo randění si moje dcera začala zařizovat domácnost, její přítel se k celé situaci postavil čelem, koupil nádherný mezonetový byt...a jednoho dne se nám narodil malý, kouzelný Soptíček.
Už nemám strach...já pevně věřím, že byť se historie opakovala....moje dcera zpřetrhala linii životních průšvihů a bude spolu se svým partnerem spokojeně žít a vychovávat to malé číslo, které se nezastaví...po kom ona bude ta malá tak živá a temperamentní......

32 komentářů:

  1. Jak je člověk šťastný, když se těm dětem dobře daří    Má velké štěstí, že potkala ideálního partnera.....snad se u svých dcer taky dočkám

    OdpovědětVymazat
  2. Je moc dobře, že se příběh opakuje jenom částečně - určitě jim vztah vydrží - a k tomu tvému osudu - zpravidla říkám, že všechno zlé, je pro něco dobré - jenom to většinou nevidíme a nepoznáme (i když někdy časem ano)....a díky za obrázky z ultrazvuku - to jsem nikdy nezažila...

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně napsané. Líbí se mi, že jsou články ze života a i přes bolest jsou v ní radosti.

    OdpovědětVymazat
  4. Život si s námi občas zle zahraje.

    OdpovědětVymazat
  5. Tvoje cesta nebyla nijak lehká, ale jsem přesvědčená, že společný máte start do života svých dcer,a  to špatné už sis vybrala plnými hrstmi ty. Přeju oběma tvým holkám spokojený život a jak píšeš, start se podařil   

    OdpovědětVymazat
  6. Jednou se karta prostě obrátí. Hezky jsi to napsala.

    OdpovědětVymazat
  7. Ty bláho To je jak z románu. Držím pěsti, ať je to pro dceru ten pravý. Tři měsíce, to je pro mě něco naprosto nepředstavitelného. Tady to bylo "náhodou", ale když někdo zakládá rodinu po pár měsících úmyslně, tak přiznám, že v duchu koulím očima. V tomhle jsem pesimista (nebo realista?)... vždy jsem měla jasno, že nějaké vážnější rozhodnutí budu dělat až po tom, co pomine ta prvotní slepá zamilovanost.

    OdpovědětVymazat
  8. Taky jsem šťastná, když vím, že je klukům fajn. Jsem strašně zvědavá, jak se to u nás vivine. Přeji tobě i rodině tvé dcery hodně lásky v životě     

    OdpovědětVymazat
  9. A já si myslím, že děti jsou zázrak v každém případě .-) A jinak asi nezbývá než popřát hodně štěstí - ono se hodí vždycky

    OdpovědětVymazat
  10. Napíšu ti k tomu jedno italské přísloví - z dlouhých věcí se stanou hadi. Myslí se tím hlavně dlouhé známosti nebo všechno co se moc táhne.. Znám poměrně dost známostí kdy se po dlouhých letech nakonec nechali.. třeba i před svatbou Takže ono nejde o to, jak dlouho spolu chodí, ale jak se k sobě hodí Vše nejlepší tvým holčičkám!!

    OdpovědětVymazat
  11. " Dříve jsem každému líčil :

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Nevím a netuším jestli ideálního, to ukáže čas, ale postavil se k celé situaci čelem, postaral se o ně, zajistil střechu nad hlavou a hýčká je...na začátek klobouk dolů   

    OdpovědětVymazat
  13. [3]: Evičko spamová...opět opakuju, nechápu, proč mi tam padáš     

    OdpovědětVymazat
  14. [5]: Soptíček je neskutečný miláček, čím je starší, tím větší...je to malý Kraken, ale byl roztomilý už od ultrazvuku, to určitě     

    OdpovědětVymazat
  15. [8]: Maruško...já bych si NEPŘÁLA VÍC...

    OdpovědětVymazat
  16. [9]: Marti, tohle byl původně blog Ve světě orchidejí, dříve jsem se jim hodně věnovala a Beallara je název jedné mé oblíbené hybridní orchideje.

    OdpovědětVymazat
  17. [10]: Renátko, děkuji za Tvé upřímné přání, víc si kromě zdraví nepřeju   

    OdpovědětVymazat
  18. [11]: Nikdy jsem příchodu dcery nelitovala, bylo to požehnání, nedovedu si představit, že bych jí neměla, já si nedovedu představit tu prázdnotu

    OdpovědětVymazat
  19. [12]: Nádherně jsi to , Růži, napsala, je v tom hodně moudra...a já vzhledem ke své netrpělivosti nesnáším , když se něco vleče, to mě doslova ubíjí

    OdpovědětVymazat
  20. [13]: Zdravím, lásko, opět jsi to pojednal na vysoké úrovni a měli bychom se od Tebe učit     

    OdpovědětVymazat
  21. Životní příběhy jsou někdy kruté, ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí a všechno zlé bývá i k něčemu dobré. Myslím ale, že tobě to vše vynahradila dcera a nyní i její synek, tvůj vnouček... Tak užívej užívej babičko...   

    OdpovědětVymazat
  22. [24]: Mám vnučku....Soptíček je od slova soptit       

    OdpovědětVymazat
  23. [19]: Ajóoo, no teď to vidím vlevo mezi těmi mnoha názvy rostlin Tak to je dobře, že už nepíšeš jen o kytkách, to by mě asi minulo , tohle je mnohem zajímavější a hezky čtivě to umíš podat.

    OdpovědětVymazat
  24. Někdy ty tři měsíce stačí, jindy nestačí ani dvacet let

    OdpovědětVymazat
  25. Šmankote, já mám slzy v očích, tak krásně jsi to popsala.

    OdpovědětVymazat
  26. Život není peříčko. Každá máme něco za sebou, byly by to určitě romány na pokračování. Držím palce ať má tenhle příběh šťastný konec. Mějte se holky všechny tři krásně.

    OdpovědětVymazat
  27. [25]: Aha, no vidíš, mě zmátnul ten Soptíček. Tak že malá Soptička aha...   

    OdpovědětVymazat
  28. Už jsem se lekla, že se situace u dcery opakovala naprosto stejně jako u Tebe. Člověk má o své děti neustále starost, i když jsOu dospělé. Prostě jsou to pořád naše děti.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.