JÁ jsem / JÁ nejsem....

....JSEM BLONDÝNA....jako maličkatá jsem byla světlá, s postupem let si můj kadeřník pomáhá pořádnou dávkou peroxidu, až se divím, že mám ještě vlasy. Dřív mě vtipy o blondýnách urážely, s přibývajícími lety se jim směju a mám je na praku, vím, že nejsem trubka a jsem i inteligentní, když to zrovna potřebuju...

....UŽ NEJSEM DCERA...moji oba rodiče jsou již po smrti, milovala jsem je a zároveň nenáviděla...vždy jsem si říkala, že dvě tak maximálně odlišné povahy se snad ani neměli potkat, trápili se víc, jak milovali, neuměli to spolu, neuměli to s námi...nikdy u nás nebyla rodinná idyla, když se po 27letech rozvedli, všem se výrazně odlevilo, jen jsme s bráchou neměli to zázemí, co každé dítě potřebuje, aby bylo šťastné...oba si neseme nemalé šrámy na duši...tak snad jindy, snad v jiném životě..

....UŽ NEJSEM MANŽELKA...vdávala jsem se krásně těhotná, šaty jsem sháněla na 6měsíc v konfekci a když dneska vidím, ty nádherné šaty...prostě holky, kdo tvrdí, že by nechtěl být za nádhernou bílou princeznu, tak kecá...já okamžitě, ale s tím pravým hned...

....JSEM MATKA...tak tahle životní role se mi neskutečně povedla, dala mi směr, zklidnila mě a já jsem tomu tříkilovému uzlíčku nesmírně vděčná, že jsme se našli. Byla jsem matkou v očekávání dvakrát, zadařilo se jednou a já mám skvělou dceru...jsme jako den a noc a přesto ji velice miluji, velice si jí vážím a pokouším se jí respektovat, je to problematické, protože s optikou člověka se zkušenostmi už ty chyby vidím...přesto vím, že když budu mlčet, zachovám příměří. Celé její dětství jsem jí vychovávala naprosto sama a troufám si říct, že se mi to zadařilo a já jsem na svou dceru velice pyšná...ano, jsem pyšná matka...

....JSEM BABIČKA...když jsem viděla první ultrazvukovou fotku Soptíčka...týden jsem brečela, když jsem viděla první fotografii mojí dcery s jejím dítětem...celou noc jsem prozvracela, jak jsem byla vzrušená a vynervovaná...a čím víc má ta malá okatá potvůrka měsíců, tím víc tuším / a mamince to raději říkat nebudu /, že na svět přišla moje malá kopie...

....UŽ NEJSEM ZDRAVOTNÍ SESTRA....toto zaměstnání jsem milovala, bylo to tak nádherné, tak přínosné, tak osvěžující, tak naplňující...těch šest let na koronární jednotce patří mezi nejkrásnější roky mého života, byli jsme úžasný kolektiv lékařů a sester, vše se dělalo pro lidi, s lidmi...dnes už bych to dělat nechtěla, dnes to není o lidech, ale o papírech a o penězích...a upřímně...děsím se dne, kdy budu potřebovat nemocniční postel...

...JSEM PODNIKATELKA...tohle slovo nesnáším...já prostě dělám už 25let v rodinné firmě, jsem loktař, jsem drsoň, jsem generál...tyto funkce mi přisoudili sudičky, za hodného, milého, sladkého je můj bratr....oba spolu vedeme, řídíme a snažíme se, abychom přežili a kopali za náš tým dalších 25let...

...A KDO VLASTNĚ JÁ JSEM....JSEM BAREVNÝ ČLOVĚK...miluji barvy, miluji světlo, miluji den...když začíná jaro, probouzím se, rozevírám křídla, když přijde léto, já letím, mám směr, mám křídla v rozpětí , jsem jako atomový reaktor...přichází podzim a já se choulím, já se děsím, nesnáším tmu, nesnáším noc, jsem úděsně depresivní, v zimě trpím jako pes...to jsem já, Vaše blondýna, Vaše Simča...

...článek napsán k tématu " Kdo vlastně jsem "....