úterý 12. července 2016

Tatínkova holčička..

....HLUBOKO UVNITŘ....celé své dětství jsem toužila, aby si mě všimnul, aby věděl, že žiju s ním, že žiju vedle něj, moc jsem si přála, aby mě pohladil, políbil...jeho ruka mě nikdy nepohladila, jeho ruka mě nikdy neuhodila, byla jsem mu tak zoufale lhostejná, nestála jsem ani za tu facku, za projev nějaké emoce. Nikdy jsem neseděla na jeho klíně, nikdy jsme si spolu nezpívali, velice málo jsme spolu smáli. Musela jsem ho zdravit " Dobrý den ", ostatní moji sourozenci " Čau ".
....HLUBOKO UVNITŘ...jsem ho obdivovala, toužila jsem být tak chytrá jako on, tak znalá jako on, mít stejné názory / jak naivní, že /, přála jsem si umět pět světových jazyků jako on, být tak neuvěřitelně zručná, tak dokonalá v detailu, připadal mi při každé práci dokonalý , toužila jsem mít stejnou fotografickou paměť, přelétnout stránku a být v obraze, toužila jsem tak skvěle vařit a péct jako on.
....HLUBOKO UVNITŘ....jsem nikdy nechápala, proč jen on na Štědrý den zdobí stromeček, stůl a dům...a my ostatní jen tiše sedíme a koukáme. Proč dělá svačinu mému bratrovi a mě né, proč podává oběd mému bratrovi a mě né, proč si s mým bratrem povídá a se mnou né.
....HLUBOKO UVNITŘ...od mých 17let mě intenzívně vyhazoval z domu, od mých 19let jsem bydlela na svobodárně, i když jsme měli obrovský, prostorný dům. Mého budoucího manžela při první návštěvě ztrapnil šíleným způsobem, o mé dceři se vyjádřil tak hanlivě, že nelze použít žádný náhradní, adekvátní výraz.
....HLUBOKO UVNITŘ...dlouhých dvacet jsem ho neviděla, zemřel sám, byť zplodil čtyři děti, zemřel opuštěný a bolavý. Ten den jsem nebrečela, ani já jsem mu nikdy nestála za slzu, na poslední cestu jsem ho nedokázala vyprovodit, byl mi vzdálený víc než si šlo připustit.
....HLUBOKO UVNITŘ....celoživotně poznamenal můj vztah k mužům, je stejně komplikovaný jako k němu, dokážu milovat tak intenzívně, dokážu nenávidět tak intenzívně, stále se vracím do stejných toků řek, abych si vymáchala ústa a stejně se tam zase vracím....já stále hledám....hledám, co už nikdy nebudu....NIKDY NEBUDU TATÍNKOVA HOLČIČKA.

48 komentářů:

  1. ...smutné povídání - svého otce jsem viděla poprvé, když jsem se vdávala...mamka se s ním rozvedla, protože hodně pil. Měla jsem tak jenom jednu babičku a jednoho dědu, nikam jsem nejezdila na prázdniny....a o co jednodušší a lehčí jsem to měla, když jsem ho neznala....máš můj obdiv, že jsi to zvládala....ahoj Zuzana

    OdpovědětVymazat
  2. Smutné čtení, při němž jsem si celou dobu říkala, jaký to mělo důvod?!

    OdpovědětVymazat
  3. Opět jsem ve spamu Už mi to vadí

    OdpovědětVymazat
  4. Dost drsný, nikdy ses nedozvěděla, co jej k jeho chování vedlo? Je to moc smutné, ale za vším se něco skrývá...

    OdpovědětVymazat
  5. Moc smutné, ale ano. Také jsem kdysi hluboko uvnitř chtěla mít celou rodinu ...

    OdpovědětVymazat
  6. To je smutné... Je mi tě líto :(

    OdpovědětVymazat
  7. Hodně smutné čtení Ani maminka nedokázala vysvětlit jeho chování? Věřím, že se tak komplikovaný vztah s otcem musel na tvých vztazích s muži nějak podepsat

    OdpovědětVymazat
  8. To je mi tě taky líto Taky nemám k tátovi moc kladný vztah, ale zase tak hrozné to nebylo

    OdpovědětVymazat
  9. krásne napísané, hoci veľmi smutné

    OdpovědětVymazat
  10. Ach, Simi, máš moc smutné vzpomínky na tátu. Ani nevíš, jak je mi to líto!

    OdpovědětVymazat
  11. Hodně smutné vzpomínky na tátu máš. Došla mi slova. Sedím a přemýšlím o bezpodmínečné lásce. Všechny děti by ji měly poznat. Všechny....

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Zuzi, nezvládala jsem to hlavně v mladším věku , až s přibývajícími lety a ohromnou pomocí psycholožky jsem plno věcí byla schopná zpracovat

    OdpovědětVymazat
  13. [2]: Zda se mě zcela oprávněně ptáte, zda jsem byla vlastní dítě...dle genetické výbavy a různých rysů ANO.

    OdpovědětVymazat
  14. [3]: Evičko, nemám tušení, z jakého důvodu padáš neustále do spamu, já nemám nic takového nastaveného, abych bránila někomu ke vstupu na můj blog, je to zvláštní, zeptej se na BLOGU.

    OdpovědětVymazat
  15. [4]: No bohužel toto nejde ze života vypustit, člověk si to nese a z každého rohu to vykukuje,ať člověk chce nebo ne   

    OdpovědětVymazat
  16. [5]: Tušila jsem, zažil totiž to samé v dětství ze strany svého otce a zkopíroval toto jako model rodičovství do svého života

    OdpovědětVymazat
  17. [6]: Janičko, ale to chce skutečně každý z nás, je to normální model rodiny     

    OdpovědětVymazat
  18. [7]: Děkuji, dnes už jsem plno pocitů zpracovala a dokážu s nimi žít, ale jako dítě jsem to nebyla schopná pobrat     

    OdpovědětVymazat
  19. [8]: V první řadě...moje rodiče se nikdy neměli setkat...jejich soužití bylo tragické...máma s tím nejdřív bojovala a pak začala z domova zbaběle utíkat, nechala mě v tom samotnou , nevěděla si s tím rady.

    OdpovědětVymazat
  20. [9]: Otcové nás měli hýčkat, měli nám dělat ze života ráj a opak byl bohužel pravdou, člověk si to táhne životem jako zhnilý ruksak na zádech do konce svých dní, bohužel

    OdpovědětVymazat
  21. [10]: Hodně smutné, ale pravdivé a dnes už to tak nebolí

    OdpovědětVymazat
  22. [11]: Haničko, ze mě to zase udělalo celoživotního rebela, to je punc, který už nikdy nesmažu, ani kdybych chtěla sebevíc. Měla jsem velké štěstí, ve mě to mindrák nevybudovalo, ba naopak, tlačilo mě to víc a víc dopředu. Jenže na druhou stránku byly tam ještě problematičtější vztahy s matkou, které byly daleko bolestivější a dlouhé roky jsem musela žít a přežívat s odbornou pomocí,sama bych to nedala.Na zdrávce jsem měla profesorku, která mě milovala, po revoluci vystudovala klinickou psychologii a díky ní jsem se nezbláznila

    OdpovědětVymazat
  23. [12]: Renátko...láska bezpodmínečná...to je to nejkrásnější, co člověka může potkat a zároveň to nejdůležitější, co můžeme druhým nabídnout.Ano, bylo by to krásné, ale obě víme, jak je to nereálné

    OdpovědětVymazat
  24. Smutné... dočetla jsem do konce plus všechny komentáře. Přemýšlím, proč zrovna včera sis na tuto Tvou 13. komnatu vzpomněla?

    OdpovědětVymazat
  25. Smutné povídání.A je to dost zvláštní a nepochopitelné,proč se tak choval.Vůbec si to nedovedu představit...

    OdpovědětVymazat
  26. [25]: Lotty...zadání autorského klubu na tento týden je HLUBOKO UVNITŘ...tak to šlo samo   

    OdpovědětVymazat
  27. [26]: Aha, tak to jsem nevěděla. Nepíšu články na zadání, tak jsem netušila. Jo, zevnitř to bylo, hodně zevnitř. Díky za zpověď.

    OdpovědětVymazat
  28. Smutné to čtení. Mám s otcem podobný vztah, ale u nás je to dáno tím, že od naší rodiny odešel k jiné ženě a je to teď těžký podpantoflák. Snažím se, aby tohle naše děti nikdy nepoznaly.

    OdpovědětVymazat
  29. Ach jo, nevesely truchlivy, jsou ty naše čtení...krásné, leč smutné...

    OdpovědětVymazat
  30. [23]: Svým způsobem jsem byla taky rebel, když mě táta nechával za trest klečet s napřaženýma rukama, nikdy jsem neodprosila, na rozdíl od sestry.

    OdpovědětVymazat
  31. Čtení smutné, ale je dobře že o tom dokážeš mluvit a nepřenesla jsi to do svého vztahu s tvojí dcerou, často tomu tak bývá, jak sama píšeš o tvém otci - to co si prožil nechává prožít ostatním.

    OdpovědětVymazat
  32. [27]: Po pravdě...je lepší si to nepředstavovat a být šťastný, pokud toto nikdy nezažiju     

    OdpovědětVymazat
  33. [28]: Já ráda přispívám do autorského klubu a tento článek byl napsaný velice rychle, jak jsi uvedla, šel z nitra, takže jsem ho nemusela potit

    OdpovědětVymazat
  34. [29]: Já se domnívám, že je nutné přetrhat tyto rodové linie, tato rodová prokletí, můj starší bratr se s tím ve vztahu ke svým dcerám hodně pral, aby neuváděl v praxi, co zažil od našeho otce

    OdpovědětVymazat
  35. [30]: Nevesely truchlivy, leč ze života a natvrdo...

    OdpovědětVymazat
  36. [31]: Já tyhle sadistické tresty nedokázala nikdy pochopit, kde se taková dobytčárna v člověku vezme, nechat dítě klečet a odprošovat..

    OdpovědětVymazat
  37. [32]: Já si absolutně nedokážu představit, že bych se podobným způsobem chovala ke svému dítěti, to by byla moje největší prohra...podle psycholožky umím své dítě milovat bezvýhradně, tudíž jsem nad tím rodovým prokletím vyhrála     

    OdpovědětVymazat
  38. Vidím že máš také své "démony".Je mi to líto. Je ale dobře, že jsi se "vypsala", že to v sobě nedusíš.

    OdpovědětVymazat
  39. [37]: To, co nám někdy prováděli naši rodiče, by dneska bylo trestné, Simi.

    OdpovědětVymazat
  40. To je ale tak strašně smutné, nespravedlivé... já jako jedináček zažívala spíše opak a když si vzpomenu, jak mi ta přílišná péče rodičů často vadila... ach jo

    OdpovědětVymazat
  41. [39]: Dlouhých sedm let psychoterapie naučí člověka otevřenému pohledu a otevřenému postoji

    OdpovědětVymazat
  42. [40]: Haničko, dostaly jsme obě do života špatné startovací podmínky, bohužel jsou to věci, které negativně ovlivní budoucnost, já jsem na tom byla před lety velice špatně, sedm let jsem docházela na psychoterapie...přesně jak píšeš, někde se to obrazit musí

    OdpovědětVymazat
  43. [41]: Je to smutné, leč pravdivé...buď ráda, byla jsi milována a to je nej...nesla jsi si do života lásku, porozumnění a na těchto základech z rodiny se pak krásně staví   

    OdpovědětVymazat
  44. [43]: Máš pravdu, Simi, já na terapie nechodila, ale brala jsem nějaké hnusné prášky.

    OdpovědětVymazat
  45. Osobně pochybuji o lidech, kteří podkopávají spojení s vlastní rodinou. Smutné...

    OdpovědětVymazat
  46. Simi, hodně Ti rozumím. Já to stejné zažila po dědově smrti z matčiny i otčímovy strany. A ještě něco horšího, při vzpomínce na O je mi blujno a obchází mě hnus. Byla jsem také rebel, chtěla jsem, aby mě někdo miloval.

    OdpovědětVymazat
  47. Simonko, je to velmi smutné čtení a já jsem se hodně zamyslela. Já jsem nepociťovala nezájem rodičů, ale že bych cítila nějakou lásku, to také ne. Táta byl přísný, uměl potrestat i řemenem, musela jsem za potrestání poděkovat, ale věděla jsem, co jsem provedla, co víckrát nesmím provést, protože to se mnou předtím probral. jenže přišel věk, kdy jsem se nedala. Utíkala jsem před výpraskem, zatím co, mladší brácha snesl jednu rána a měl pokoj, já jsem ještě více provokovala, když mě musel táta honit, jeho zlost se stupňovala. po maturitě jsem chtěla odejít z domu, ale ubytovna byla jen pro přespolní zaměstnance. Přesto nějak cítím, že to tak bylo dobře. Táta mě naučil lyžovat, bruslit, chodili jsme po horách, vysokohorskou turistiku jsem milovala. Měla jsem tedy asi od všeho kus. Ale nesnášela jsem příkazy. Už jsem měla svou rodinu, děti už dospělé a musela jsem poslouchat. A proto nyní svým dětem nepřikazuju, že mě mají odvézt tam a tam, protože tam musím jet, ale poprosím je, jestli by mne nevzaly někam autem, když to nejde jinak a podobně. Vím, co jsem nesnášela a tak to nedělám dětem a mamka se diví, proč si vše dělám sama a neřeknu dětem. Řeknu, ale až to jinak nepůjde. Nezneužívám je. neříkám jim, nejdřív práce a pak zábava, když chtějí jet s dětmi na výlet a já potřebuju něco na zahradě. Suma sumárum měla jsem se dobře. Cítila jsem, že o mně rodiče stojí.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.