....HLUBOKO UVNITŘ....celé své dětství jsem toužila, aby si mě všimnul, aby věděl, že žiju s ním, že žiju vedle něj, moc jsem si přála, aby mě pohladil, políbil...jeho ruka mě nikdy nepohladila, jeho ruka mě nikdy neuhodila, byla jsem mu tak zoufale lhostejná, nestála jsem ani za tu facku, za projev nějaké emoce. Nikdy jsem neseděla na jeho klíně, nikdy jsme si spolu nezpívali, velice málo jsme spolu smáli. Musela jsem ho zdravit " Dobrý den ", ostatní moji sourozenci " Čau ".
....HLUBOKO UVNITŘ...jsem ho obdivovala, toužila jsem být tak chytrá jako on, tak znalá jako on, mít stejné názory / jak naivní, že /, přála jsem si umět pět světových jazyků jako on, být tak neuvěřitelně zručná, tak dokonalá v detailu, připadal mi při každé práci dokonalý , toužila jsem mít stejnou fotografickou paměť, přelétnout stránku a být v obraze, toužila jsem tak skvěle vařit a péct jako on.
....HLUBOKO UVNITŘ....jsem nikdy nechápala, proč jen on na Štědrý den zdobí stromeček, stůl a dům...a my ostatní jen tiše sedíme a koukáme. Proč dělá svačinu mému bratrovi a mě né, proč podává oběd mému bratrovi a mě né, proč si s mým bratrem povídá a se mnou né.
....HLUBOKO UVNITŘ...od mých 17let mě intenzívně vyhazoval z domu, od mých 19let jsem bydlela na svobodárně, i když jsme měli obrovský, prostorný dům. Mého budoucího manžela při první návštěvě ztrapnil šíleným způsobem, o mé dceři se vyjádřil tak hanlivě, že nelze použít žádný náhradní, adekvátní výraz.
....HLUBOKO UVNITŘ...dlouhých dvacet jsem ho neviděla, zemřel sám, byť zplodil čtyři děti, zemřel opuštěný a bolavý. Ten den jsem nebrečela, ani já jsem mu nikdy nestála za slzu, na poslední cestu jsem ho nedokázala vyprovodit, byl mi vzdálený víc než si šlo připustit.
....HLUBOKO UVNITŘ....celoživotně poznamenal můj vztah k mužům, je stejně komplikovaný jako k němu, dokážu milovat tak intenzívně, dokážu nenávidět tak intenzívně, stále se vracím do stejných toků řek, abych si vymáchala ústa a stejně se tam zase vracím....já stále hledám....hledám, co už nikdy nebudu....NIKDY NEBUDU TATÍNKOVA HOLČIČKA.
...smutné povídání - svého otce jsem viděla poprvé, když jsem se vdávala...mamka se s ním rozvedla, protože hodně pil. Měla jsem tak jenom jednu babičku a jednoho dědu, nikam jsem nejezdila na prázdniny....a o co jednodušší a lehčí jsem to měla, když jsem ho neznala....máš můj obdiv, že jsi to zvládala....ahoj Zuzana
OdpovědětVymazatSmutné čtení, při němž jsem si celou dobu říkala, jaký to mělo důvod?!
OdpovědětVymazatOpět jsem ve spamu Už mi to vadí
OdpovědětVymazatMoc smutné.
OdpovědětVymazatDost drsný, nikdy ses nedozvěděla, co jej k jeho chování vedlo? Je to moc smutné, ale za vším se něco skrývá...
OdpovědětVymazatMoc smutné, ale ano. Také jsem kdysi hluboko uvnitř chtěla mít celou rodinu ...
OdpovědětVymazatTo je smutné... Je mi tě líto :(
OdpovědětVymazatHodně smutné čtení Ani maminka nedokázala vysvětlit jeho chování? Věřím, že se tak komplikovaný vztah s otcem musel na tvých vztazích s muži nějak podepsat
OdpovědětVymazatTo je mi tě taky líto Taky nemám k tátovi moc kladný vztah, ale zase tak hrozné to nebylo
OdpovědětVymazatkrásne napísané, hoci veľmi smutné
OdpovědětVymazatAch, Simi, máš moc smutné vzpomínky na tátu. Ani nevíš, jak je mi to líto!
OdpovědětVymazatHodně smutné vzpomínky na tátu máš. Došla mi slova. Sedím a přemýšlím o bezpodmínečné lásce. Všechny děti by ji měly poznat. Všechny....
OdpovědětVymazat[1]: Zuzi, nezvládala jsem to hlavně v mladším věku , až s přibývajícími lety a ohromnou pomocí psycholožky jsem plno věcí byla schopná zpracovat
OdpovědětVymazat[2]: Zda se mě zcela oprávněně ptáte, zda jsem byla vlastní dítě...dle genetické výbavy a různých rysů ANO.
OdpovědětVymazat[3]: Evičko, nemám tušení, z jakého důvodu padáš neustále do spamu, já nemám nic takového nastaveného, abych bránila někomu ke vstupu na můj blog, je to zvláštní, zeptej se na BLOGU.
OdpovědětVymazat[4]: No bohužel toto nejde ze života vypustit, člověk si to nese a z každého rohu to vykukuje,ať člověk chce nebo ne
OdpovědětVymazat[5]: Tušila jsem, zažil totiž to samé v dětství ze strany svého otce a zkopíroval toto jako model rodičovství do svého života
OdpovědětVymazat[6]: Janičko, ale to chce skutečně každý z nás, je to normální model rodiny
OdpovědětVymazat[7]: Děkuji, dnes už jsem plno pocitů zpracovala a dokážu s nimi žít, ale jako dítě jsem to nebyla schopná pobrat
OdpovědětVymazat[8]: V první řadě...moje rodiče se nikdy neměli setkat...jejich soužití bylo tragické...máma s tím nejdřív bojovala a pak začala z domova zbaběle utíkat, nechala mě v tom samotnou , nevěděla si s tím rady.
OdpovědětVymazat[9]: Otcové nás měli hýčkat, měli nám dělat ze života ráj a opak byl bohužel pravdou, člověk si to táhne životem jako zhnilý ruksak na zádech do konce svých dní, bohužel
OdpovědětVymazat[10]: Hodně smutné, ale pravdivé a dnes už to tak nebolí
OdpovědětVymazat[11]: Haničko, ze mě to zase udělalo celoživotního rebela, to je punc, který už nikdy nesmažu, ani kdybych chtěla sebevíc. Měla jsem velké štěstí, ve mě to mindrák nevybudovalo, ba naopak, tlačilo mě to víc a víc dopředu. Jenže na druhou stránku byly tam ještě problematičtější vztahy s matkou, které byly daleko bolestivější a dlouhé roky jsem musela žít a přežívat s odbornou pomocí,sama bych to nedala.Na zdrávce jsem měla profesorku, která mě milovala, po revoluci vystudovala klinickou psychologii a díky ní jsem se nezbláznila
OdpovědětVymazat[12]: Renátko...láska bezpodmínečná...to je to nejkrásnější, co člověka může potkat a zároveň to nejdůležitější, co můžeme druhým nabídnout.Ano, bylo by to krásné, ale obě víme, jak je to nereálné
OdpovědětVymazatSmutné... dočetla jsem do konce plus všechny komentáře. Přemýšlím, proč zrovna včera sis na tuto Tvou 13. komnatu vzpomněla?
OdpovědětVymazatSmutné povídání.A je to dost zvláštní a nepochopitelné,proč se tak choval.Vůbec si to nedovedu představit...
OdpovědětVymazat[25]: Lotty...zadání autorského klubu na tento týden je HLUBOKO UVNITŘ...tak to šlo samo
OdpovědětVymazat[26]: Aha, tak to jsem nevěděla. Nepíšu články na zadání, tak jsem netušila. Jo, zevnitř to bylo, hodně zevnitř. Díky za zpověď.
OdpovědětVymazatSmutné to čtení. Mám s otcem podobný vztah, ale u nás je to dáno tím, že od naší rodiny odešel k jiné ženě a je to teď těžký podpantoflák. Snažím se, aby tohle naše děti nikdy nepoznaly.
OdpovědětVymazatAch jo, nevesely truchlivy, jsou ty naše čtení...krásné, leč smutné...
OdpovědětVymazat[23]: Svým způsobem jsem byla taky rebel, když mě táta nechával za trest klečet s napřaženýma rukama, nikdy jsem neodprosila, na rozdíl od sestry.
OdpovědětVymazatČtení smutné, ale je dobře že o tom dokážeš mluvit a nepřenesla jsi to do svého vztahu s tvojí dcerou, často tomu tak bývá, jak sama píšeš o tvém otci - to co si prožil nechává prožít ostatním.
OdpovědětVymazat[27]: Po pravdě...je lepší si to nepředstavovat a být šťastný, pokud toto nikdy nezažiju
OdpovědětVymazat[28]: Já ráda přispívám do autorského klubu a tento článek byl napsaný velice rychle, jak jsi uvedla, šel z nitra, takže jsem ho nemusela potit
OdpovědětVymazat[29]: Já se domnívám, že je nutné přetrhat tyto rodové linie, tato rodová prokletí, můj starší bratr se s tím ve vztahu ke svým dcerám hodně pral, aby neuváděl v praxi, co zažil od našeho otce
OdpovědětVymazat[30]: Nevesely truchlivy, leč ze života a natvrdo...
OdpovědětVymazat[31]: Já tyhle sadistické tresty nedokázala nikdy pochopit, kde se taková dobytčárna v člověku vezme, nechat dítě klečet a odprošovat..
OdpovědětVymazat[32]: Já si absolutně nedokážu představit, že bych se podobným způsobem chovala ke svému dítěti, to by byla moje největší prohra...podle psycholožky umím své dítě milovat bezvýhradně, tudíž jsem nad tím rodovým prokletím vyhrála
OdpovědětVymazatVidím že máš také své "démony".Je mi to líto. Je ale dobře, že jsi se "vypsala", že to v sobě nedusíš.
OdpovědětVymazat[37]: To, co nám někdy prováděli naši rodiče, by dneska bylo trestné, Simi.
OdpovědětVymazatTo je ale tak strašně smutné, nespravedlivé... já jako jedináček zažívala spíše opak a když si vzpomenu, jak mi ta přílišná péče rodičů často vadila... ach jo
OdpovědětVymazat[39]: Dlouhých sedm let psychoterapie naučí člověka otevřenému pohledu a otevřenému postoji
OdpovědětVymazat[40]: Haničko, dostaly jsme obě do života špatné startovací podmínky, bohužel jsou to věci, které negativně ovlivní budoucnost, já jsem na tom byla před lety velice špatně, sedm let jsem docházela na psychoterapie...přesně jak píšeš, někde se to obrazit musí
OdpovědětVymazat[41]: Je to smutné, leč pravdivé...buď ráda, byla jsi milována a to je nej...nesla jsi si do života lásku, porozumnění a na těchto základech z rodiny se pak krásně staví
OdpovědětVymazat[43]: Máš pravdu, Simi, já na terapie nechodila, ale brala jsem nějaké hnusné prášky.
OdpovědětVymazatOsobně pochybuji o lidech, kteří podkopávají spojení s vlastní rodinou. Smutné...
OdpovědětVymazatSimi, hodně Ti rozumím. Já to stejné zažila po dědově smrti z matčiny i otčímovy strany. A ještě něco horšího, při vzpomínce na O je mi blujno a obchází mě hnus. Byla jsem také rebel, chtěla jsem, aby mě někdo miloval.
OdpovědětVymazatSimonko, je to velmi smutné čtení a já jsem se hodně zamyslela. Já jsem nepociťovala nezájem rodičů, ale že bych cítila nějakou lásku, to také ne. Táta byl přísný, uměl potrestat i řemenem, musela jsem za potrestání poděkovat, ale věděla jsem, co jsem provedla, co víckrát nesmím provést, protože to se mnou předtím probral. jenže přišel věk, kdy jsem se nedala. Utíkala jsem před výpraskem, zatím co, mladší brácha snesl jednu rána a měl pokoj, já jsem ještě více provokovala, když mě musel táta honit, jeho zlost se stupňovala. po maturitě jsem chtěla odejít z domu, ale ubytovna byla jen pro přespolní zaměstnance. Přesto nějak cítím, že to tak bylo dobře. Táta mě naučil lyžovat, bruslit, chodili jsme po horách, vysokohorskou turistiku jsem milovala. Měla jsem tedy asi od všeho kus. Ale nesnášela jsem příkazy. Už jsem měla svou rodinu, děti už dospělé a musela jsem poslouchat. A proto nyní svým dětem nepřikazuju, že mě mají odvézt tam a tam, protože tam musím jet, ale poprosím je, jestli by mne nevzaly někam autem, když to nejde jinak a podobně. Vím, co jsem nesnášela a tak to nedělám dětem a mamka se diví, proč si vše dělám sama a neřeknu dětem. Řeknu, ale až to jinak nepůjde. Nezneužívám je. neříkám jim, nejdřív práce a pak zábava, když chtějí jet s dětmi na výlet a já potřebuju něco na zahradě. Suma sumárum měla jsem se dobře. Cítila jsem, že o mně rodiče stojí.
OdpovědětVymazat