...skutečně jsem stála nad propastí, proto dnes vynechám blondýnu / příběh je o mě a zažila jsem ho na vlastní kůži /, vynechám humor / nebyl by na místě /, vynechám nadhled / možná by pomohl /...bude to jiné než jindy, ale ono i téma tohoto týdne není veselé...a tak do toho....
....moje povídání začíná jednoho únorového pátku před rokem...kdo mě pravidelně sleduje, ví, jakou ohromnou radost jsem měla, že jsem v sobě překonala strach z řízení, šla před dvěma lety znova do autoškoly a začala se v rámci možností osamostatňovat. A s tou radostí mi narostly neuvěřitelně křídla, řídila jsem a připadala jsem si jako mistr světa F1...prostě ta základní pokora a respekt potlačil chtíč z nepoznaného...já řídím, řídím sama...
...v ulici, kde pracuji, je silnička málo frekventovaná, za to je zde velice slušný tah lidí do obchodního centra a spousta zaparkovaných aut...při snaze o zacouvání do dvora si hlavně hlídám předek, kde mi jde rodina s kočárkem, okolo druhého okénka probíhá mladík a já stále pomalu couvám....najednou vedle sebe vidím vyvalené oči muže a instiktem se dívám za sebe...POD ZADNÍM KOLEM MI LEŽÍ ŽENA...ve vteřině přeřazuji ze zpátečky dopředu / naštěstí , jinak by to byla pohroma /....vystupuji z vozu, ten pohled mě bude provázet zbytek života...od mé pneumatiky dvě ženy pomáhají starší ženě v šedivém kabátě...je otřesená, ale při vědomí...má poraněnou kůži na hlavě a noze...přijíždí městská policie, záchranka, státní policie, dopravní policie...VŠE PŘÍŠERNĚ HOUKÁ A JÁ STOJÍM A JSEM BOHUŽEL HLAVNÍ VINÍK...
...mám to v mlze, naštěstí vedle mě stojí můj bratr a drží mě...skutečně jsem v šoku...paní odváží záchranka k ošetření a já dýchám do balonku a sepisuji protokol...dobrovolně odevzdávám řidičský průkaz.. V ŽIVOTĚ UŽ AUTO ŘÍDIT NEBUDU...
...dopravní policie mi dává k podpisu protokol a vrací mi průkaz...nechápu...cítím se vinná, cítím se, že jsem zabila člověka...šílené...odmítám si sednou do vozu...přichází můj bratr, který mě snad poprvé v životě brutálním až sprostým způsobem donutí sednout do auta a odjet / díky němu řídím, překonal svým chováním odpor, který jsem cítila, byla to léčba šokem /...
...až do druhého dne mám vše v mlze, nevím nic...jen se mi hlavou honí ten obraz...žena v šedém kabátě leží pod mým vozem....kdo to neprožil, nepochopí..žít s pocitem viny, že díky vám je člověk zraněn nebo do konce života mrzák, v horším případě mrtev... stojíte nad propastí...
A aby to nebylo ještě tak jednoduché, paní, kterou jsem srazila...duševně postižená...super přídavek k celé situaci.
Díky hodné lékařce ze záchranky jsem se dozvěděla, že onu sraženou paní hned hodinu po ošetření a RTg posílají domů do domácí péče...stejně jsem se ještě nejméně tři měsíce bála, aby tam nebylo nějaké skryté krvácení a ona nezemřela...víc mě nezajímalo, jen aby žila, žila stejně kvalitně jako dřív.
A tak , vážení a milí přátelé, přesně vím, jaké je to žít s pocitem viny, s pocitem bolesti a jaké je to, když vteřina nepozornosti změní celý život. Nade mnou létá celá armáda strážných andělů / kluci já vám mockrát děkuji a zůstaňte mi věrní, prosím /...vše dopadlo nádherně, paní žije ve svém světě stále spokojeně, mě přestupková komise vyšvihla pokutu , body mám s podivem všechny..
...stála jsem nad propastí...plná bolesti, plná zmatku, plná nepochopení, vždyť já nechtěla ublížit, plná rozjitřeného citu, vždyť já trumpetka, bych nikomu vědomě neublížila...ten pohled do propasti, do ztraceného času mi vrátil pokoru a když mi zase rostou pověstná křídla...hned s respektem hledím dopředu, nechci už nikdy být hlavním hrdinou hodně nepovedené story....
Milá Simonko, tento článek jsem četla jedním dechem. Podobnou situaci jsem sice nezažila přímo na své kůži, ale můj tatínek srazil jednou v zimě brzy ráno člověka, který mu vstoupil do cesty, protože chodníky nebyly prohrnuté, pouliční lampy svítily a nesvítily a on měl před sebou jen světla svého auta a najednou chlapa na kapotě. Nebyla to vůbec jeho vina, jel pomalu a díky tomu se chlapovi také nic moc nestalo a protijedoucí autobus hned zastavil a taťkovi dal kontakt, že musí jet na linku, ale klidně mu dosvědčí, že jel pomalu a že ani ten autobusák chlapa neviděl. Tátovi strhávali nějakou částku z platu, odvolával se a v noci chodil po ulici a zakresloval si lampy a jejich svícení. Jako veterinář sloužil tenkrát tzv. žurnály, pohotovosti v Poličné a byl v takovém nervovém rozpoložení, že měl velký problém autem jezdit. Trvalo to hodně dlouho a nakonec odmítl i tyhle služby pohotovosti brát. Myslím, že se s tím nesrovnal, i když se chlapovi nic nestalo, pak nesl těžce jako křivdu, že byl potrestaný, když za nehodu nemohl. Jeho stresy jsme prožívali celá rodina. Přeju ti, aby ses už vícekrát nad podobnou propastí neocitla a z řízení měla radost.
OdpovědětVymazatJá myslím, že podobná věc se může stát úplně každému....Můj bratr profík řidič a taky zmáčknul pána mezi své a ještě jedno auto, koukal do bočních zrcátek jako v kamiónu a jel osobním, už je to ale spoustu let....
OdpovědětVymazatSimonko, přejel mi mráz po zádech. Ještě, že to dopadlo dobře. Přeju Ti, aby to bylo poprvé a naposled Jsi dobrá, že jsi to překonala a jezdíš dál Krásné dny, bez nehod
OdpovědětVymazatSimčo, je to síla... byla to prostě osudová facka, a jak sama správně píšeš, člověk si o ně koleduje... Zrovna dnes jsem si ve zprávách přečetla, jak jedna maminka omylem přejela svého dvouletého syna... jde s tím žít?
OdpovědětVymazatCo na tohle říct, Simonko, prožila sis velice krušné chvíle, bohu díky, že to dopadlo dobře, ale věřím, že na tenhle zážitek do konce života nezapomeneš.
OdpovědětVymazatSimčo, přečetla jsem to jedním dechem a mám z toho mrazení v zádech. Je to jen okamžik, setina vteřiny, která ti dokáže obrátit život naruby. A ta setina vteřiny, ten okamžik, už bohužel nejde vrátit.
OdpovědětVymazatSimčo, přiznám se, že já už bych po tomto zážitku nejezdila. I když se "skoro nic nestalo". Jsem na tom stejně jak Hanka, mám řidičák a řídit nebudu. To o mně víš. Přiznám se, že mám strach.
OdpovědětVymazat[5]: Hanko, jsem na tom stejně, řidičák mám od roku 1987 a nejezdím - a nebudu. Prostě na to nemám.
OdpovědětVymazatSimi, při čtení mi běžel mráz po zádech. Díky Bohu to dopadlo dobře
OdpovědětVymazatČetla jsem se zatajeným dechem, hlavně, že vše dobře dopadlo. Umím si představit co sis po nehodě prožívala za hrůzu, ale andělé tam byli, a to je dobře. Já už nejezdím léta a v dnešní době bych za volant nesedla ani za nic. Jak já si zanadávám jako spolujezdec, někteří "řidiči" jezdí fakt jako čuňata.
OdpovědětVymazat[8]: Každý to nezvládne, Lotty, za volant taky nesednu.
OdpovědětVymazat[1]: Maruško...já byla jednoznačně vinna narozdíl od Tvého tatínka, prostě kontrolovala jsem předek, ale už né zadek.Rozumím, co jste museli jako rodina vytrpět a tatínek nejvíc, bohužel , člověk za nespravedlnost zbytečně trpí
OdpovědětVymazat[2]: Jistě, každému a je to poučení o pokoře
OdpovědětVymazat[3]: Dopadlo to, jak nejlépe mohlo a vždy když nadávám, když mě nebaví život, vzpomenu si, jakou jsem dostala znova šanci a mlčím a jdu dál
OdpovědětVymazat[4]: Radko, nevím, neumím si to představit, byl to cizí člověk, kterého jsem srazila a byl to několik měsíců očistec...nedokážu vůbec vyslovit a představit si fakt, že bych ublížila svému milovanému dítěti, nevědomě...hrůza, kalamita, nedokážu si představit zbytek dní svého života s tímto břemenem
OdpovědětVymazat[5]: Haničko, mám kamarádku psycholožku...nedávno jsem se jí ptala, proč mi život pořád takto nakládá...prý jenom silní unesou taková břemena...nádherná odpověď, jen já bych si moc přála jí už rovně a né s hlavou pořád ryjící brázdu v ceste životem
OdpovědětVymazat[6]: Já děkuju...nemám problém na sebe napráskat dobré i zlé, tak jak mi život naloží... když jsem to psala, měla jsem hodně těžký žaludek a nebylo to příjemné a musela jsem rok počkat než jsem byla schopná to ze sebe vypustit
OdpovědětVymazat[7]: Jenže....mě řízení začalo bavit, je to paráda, když si sednu, pustím hudbu a valím...je to obrovský kus svobody a samostatnosti...dceři jsem musela slíbit, že nebudu na dálnici jezdit 160km /h
OdpovědětVymazat[9]: Už jsem víceméně odpověděla v předchozím ...ale pověstná facka od života mi udělila lekci pokory a mě řízení ohromně baví, jezdím ráda, jezdím denně a bez auta už si život nedokážu přdstavit, byť to skoro 50let šlo
OdpovědětVymazat[10]:Já jsem jako spolujezdec nikdy situaci na silnici nehodnotila, nezajímala mě, byl to problém řidiče
OdpovědětVymazat" Wole ! ty skočit chceš do propasti,
OdpovědětVymazat[16]: Psychologové v tom mají jasno, Simi.
OdpovědětVymazatTy jsi fakt moc statečná a nejen proto, žes tuto zkušenost sem napsala
OdpovědětVymazat[21]: Že ty jsi se inspiroval těmi mladíky, co létají v těch overalech...ovšem jsi to dotunil...Tvůj Franta létá na vlastní plynový pohon
OdpovědětVymazat[22]: Hani, každý z nás je po zásluze odměněn ...ALE...když se zpětně dívám do minulosti, zjišťuji, že jsem za některé události osudu vděčná...samozřejmě jsem to necítila, byla to pro mě kalamita, ale s odstupem času...jojo, mělo to tak být
OdpovědětVymazat[23]: Bloncko...jak nesedla ?...však kdyby nebyl můj brácha brutus, já bych se na auto ani nepodívala
OdpovědětVymazat[25]: Asi tak, Simi. Je nutné se vyrovnat s tím, co život přináší.
OdpovědětVymazatTo byl teda zážitek, uff. Mám řidičák plno let, ale řízení mi nikdy nic neříkalo. Jezdila jsem jen pokud to bylo vyloženě nutné. Teď auto nemám a na volant jsem si už asi 8 let nesáhla a zřejmě asi nesáhnu a nijak mi to nevadí.
OdpovědětVymazatSimi, jsi velmi statečná. A tvůj brácha by zasloužil metál. Moc přeju nejen tobě, ale všem, co si tuhle smutnou zpověď přečetli, aby se nikdy do podobné situace nedostali...
OdpovědětVymazatOna vina není vždy na řidiči.Chodci přechází kde nemají i když je jen pár metrů přechod a motají se autům pod kola,ona to určitě nebyla jen tvá vina.
OdpovědětVymazatSimonko, četla jsem Tvoje doznání hned, když jsi ho zveřejnila. Měla jsem těžké srdce a myslela jsem na Tebe, co všechno musíš prožívat. Stáli nad vámi strážní andělé, vše naštěstí dobře dopadlo. Vyvodilas z nehody svůj, dalo by se říct, závazek Tak ho, prosím,
OdpovědětVymazat