O docela jiné čekárně ...

Sedím ...
Své články, glosy, postřehy často začínám slovesem sedím.
Netuším, je to zimou, je to jarem ? Jsem tak rozvalená, že furt posedávám ?
Zlenivěla jsem nebo nacvičuji na tepláky, jak se lidově říká kriminálu.
Prostě sedím. V čekárně.
Už když jsem překročila práh, cítila jsem, že je zde všechno jinak.
Mnoho, skutečně mnoho světla. Decentní pastelové barvy na stěnách.
Na těch samých stěnách obrazy. Reprodukce, u kterých vždy vedle jména autora tříská do očí
cena. 10 000, 15000, 20000.
Poprvé jsem zažila čekárnu, kde visí takto drahá díla. Žádné plakáty, žádná strohá upozornění.
Originály, které sem patří.
V modrých křeslech sedí tiše ženy. Malé, velké, štíhlé, silné.
Mladé, mlaďoučké, starší, krátkovlasé, dlouhovlasé a všechny mají jedno poznávací
znamení. Drží, nesou hromady papírů, lejster, rozsudků života, naděje i smrti.
Jsem na onkologii, jsem doprovod a jsem vyděšená jako malé ptáče.
Těkám očima po prostoru, po barevných obrazech a vnímám neuvěřitelný klid.
Jako by se tu zastavil čas, všichni tiše našlapují, tiše mluví.
Sestry laskavě odpovídají, snaží se chovat na úrovni, kterou neznám.
Dívám se na krásnou blondýnku, také si nese papíry, když vchází do ordinace.
Ona má taky...
Žena středního věku se šátkem na hlavě, i ona vchází do ordinace.
Ona má taky ..
Tady mají všichni, bez rozdílu věku, náboženství, příslušnosti, tady se mluví jinak.
Svět, ve kterém dostávám obrovskou lekci pokory.
Mé myšlenky atakuje tolik otázek. Jsou ty moje otazníky vidět, koukají mi z oční bulvy ?
Na toaletě si omývám obličej ledovou vodou.
A usměju se na sebe jako blázen ... ty bláho, nemáš svoje desky, nemáš hromadu papírů.
Neneseš si žádný rozsudek, žádnou deklaraci. Jsi ten nejbohatší člověk pod sluncem.
Nemusíš do žádné ordinace, jsi jen doprovod.
Hltám, srkám ledovou vodu z malé improvizované mističky, kterou vytvořila má dlaň.
Chutná jako nejlepší šampus mého života, piju vodu, asi jsem se zbláznila.
Z ordinace vychází mladá lékařka a loučí se s pacientkou. Nechci a přeci vnímám.
" Paní doktorko, mohu mít v podprsence kostice ? "
Odpověď negativní.
" Mohu používat deodorant ? Tuhý ? "
Odpověď tak na půl cesty, určitě ty bez hliníku.
Naštěstí odcházíme, mám svá prsa zakurtovaná do kostic a v podpaží hliník.
Vycházíme z budovy a do očí mi svítí slunce.
Krásné, veliké, žluté slunce. Chce se mi poskočit a nejdete to.
Chce se mi křičet a nejde to. Tančila bych a mám tuhé nohy.
Nechutná mi káva, nevzrušuje mne mrkvový dort.
Prožitek silný, emocemi naplněný, stále vnímám stigma čekárny.
Čekárny, která je jako barevný ostrov, kde si zdravý uvědomí své štěstí.
Jo a už jsem si raději koupila ten bez hliníku ...

 

Rozvíjej se, poupátko ...

nejkrásnější z květů,

od rána až do noci

budeš vonět světu .

Voní krásně jemně, její domovinou jsou jižní svahy Himálaje, Thajsko, Laos, Borneo, Filipíny, většinou v mlžných lesích ve výškách kolem 2000 m.n.m.

A o jaké krasavici zde hovoříme ... jedná se o botanickou orchidej COELOGYNE CRISTATA.

Právě na mém balkóně tato velice jemná a vzdušná rostlinka rozkvetla a já bych vám jí ráda přiblížila.

Jedná se o nenáročnou orchidej, u které pokud dodržíte vhodné pěstební podmínky, skutečně se odmění záplavou nádherných, vonících květů, které v kondici vydrží až 6 týdnů.

Já svou již dospělou a bohatě zakořeněnou rostlinu pěstuji pouze venku. Od dubna do listopadu má své místo v altánu, kde chytá svůj polostín. Na zimu ji stěhuji na zasklený balkón, kde zdatně a bez velikých cavyků zvládá teploty pod nulou. 

Jak již jsem zmínila, rostlina ve své domovině šplhá doslova po kopcích. Lze ji pěstovat v bytě, ale nepokvete a nebude prosperovat jako rostlina, která bude mít studený odchov. / a nemusí šplhat po kopcích :)  /

Substrát volím pouze jemnější borovou  kůru s důkladnou drenáží z kačírku, v létě zalévám hojně konví a nikdy vodou z vodovodu, ale dešťovkou.

Moje cristata kvete pravidelně v březnu, patří k jaru, patří k slunci a nebojte se, pokud dodržíte základní podmínky ... studený odchov  +  měkká voda + rozptýlené světlo + láska  ... potěší vás jako mne.  

Krásné vonící jaro vám všem, milí přátelé.

O sedlácích, bramborách a sociálních sítích ....

Mladý sedlák a starý sedlák vyrazili do polí. Přišlo jaro a to je plné výzev.
A generační propast je znát na každém kroku.
Starý sedlák má klouby otřískané, záda namožená, protože již od poloviny února dře. Nečeká, až zahřmí. Má radost z každé kapky vody, která spadne. Usmívá se na každou pučící větvičku a jeho hlavou běží bez přestání dlouhý film, jak zaseje, jak celou sezónu bude očekávat velké brambory a na podzim sklidí malé a napadené plody nemalého úsilí.

REBEL ...

Někdo to rád horké, já miluji vařící kávu.
Usrkávám zabořená do černé kožené sedačky, poslouchám svůj milý doprovod.
Řeč pluje prostorem, lehce naředěná příjemnou hudbou.
Stočím svůj pohled k vedlejšímu stolu a skoro se mi zastaví dech.
Sedí tam ona. Dokonale upravené husté vlasy, make up bez jediné chybičky, bez jediné slepené řasy.
Postava nezatížená věkem, ani žádným porodem, oblečená do kostýmku, jehož cena vysoce převyšuje rodinný rozpočet mladé rodiny. Značková kabelka a kožené paleto s pravým norkem opřené o židli. Usrkává bílé víno a pohrává si s nožičkou sklenky.
Naše oči se setkávají a ona nahlas vyhrkne mé jméno. Slušnost mi velí vstát a jít pozdravit člověka, který mi šéfoval. Má primářka. Neviděly jsme se od sametové revoluce.
Vstávám a jdu v ústrety s nastavenou rukou. Nikoliv ruka, je mi naprosto přirozeně nabídnuta náruč.
Drtí mne objetí mé nadřízené, má hlava se točí z takového projevu přízně a z parfému, jenž se za tři dekády nezměnil.
Kdyby mi před lety někdo řekl, že se budeme objímat, vysmála bych se tomuhle špatnému vtipu.
Naše estrádní vystoupení byla pověstná, bavil se nimi celý barák.
Já rebel a ona docentka.

..... jako tenkrát.
Primářská vizita se konala vždy dvakrát týdně. Trvala zhruba dvě hodiny a byl to nevýslovný opruz.
Neustále se někde postávalo, debatovalo, pacienti museli trpělivě očekávat procesí dvaceti bílých plášťů, hlavně se neposrat, to bylo motto dne. Vše se muselo blýskat, dokonalost sama.
U každé postele povídačky, povídačky, no prostě pro mladou temperamentní absolventku očistec.
Konečně se vizita doplazila i k mým pokojům, kde jsem byla vyzvána doložit dokumentaci.
Pohledem paní šéfová sjela pokoj a pak mne. Od hlavy k patě a pak už následovalo hurónské : 
 " Okamžitě ven " . Hnala mne před sebou, mávala chorobopisy pacientů  a řvala jako smyslů zbavená.
A co že se vlastně stalo ? Na veleváženou primářskou vizitu jsem si svou bleděmodrou uniformu vylepšila pruhovanými nadkolenkami. Již tenkrát jsem milovala barvy, nu a tento výstřelek mne stál v obchodě Luxus skoro 250 kaček a stržené prémie na tři měsíce. Na nástěnce jsem si vykoledovala svou fotografii úplně v rohu, abych nerušila poklidné sdružení ostatních andělů.
Na férovku, já jsem na hanbě stála furt !
..... jako tenkrát.
V poklidných předrevolučních letech, tedy přibližně kolem roku 1985, jsem si nechala na pánském vytvořit účes. Centimetrového ježka v té době nosili kriminálníci a pár odvážlivců.
Moje generálka plakala, moje primářka po mém příchodu do zaměstnání málem omdlela.
Ještě to samé odpoledne zasedala závodní rada, která měla jako jediný program - mou vyholenou hlavu. V čele seděla předsedkyně, ukusovala větrník a zapíjela turkem. Vlastně celá závodní rada měla nějaký zákusek, protože vždy ve středu v kantýně měli čerstvé.
Jediná já jsem neměla dortík, ale pěkný průšvih. Nešel mi na hlavu připevnit čepec.
Tato skutečnost v socialistickém zdravotnictví .. nemyslitelná. Padaly návrhy typu, připevnit tkaničkou, mašličkou, přilepit izolepou, nejpříhodnější a nejzábavnější se jevila guma z tepláků.
Dostala jsem svůj první papír na hlavu.
V malém rámečku, v zataveném igelitu jsem měla razítko ředitele, hlavní sestry, primářky a předsedkyně závodní rady. Na krku jsem tedy jako jediná v celém špitále nosila papír, že nemohu nosit čepec, dokud mi nedorostou vlasy.
.... jako tenkrát.
Další noční, kterou jsem prozvracela. Pach moče, ranní odběry, stolice a můj žaludek na pochodu.
Oznámit těhotenství se rovnalo popravě, protože okamžitě následoval odchod ze směnného provozu a poloviční výplata. A tak dokud nebyl vidět pupek, prostě se sloužilo.
Další noční se strčenou hlavou v záchodové míse, otírala jsem si ústa. Když zpoza dveří na mne vyskočila má primářka. Dlaně šustily, tváře se tetelily a přes rudá ústa se hnala ven slova jako kulomet :  "  Vy jste tam zvracela, vy jste tam hodně zvracela ! Že ? Normálně jste tam blila a nahlas ! "
Dušovala jsem se, zapírala jsem a nadávala jsem si, budeme doma bez peněz. Jenže žaludek měl jiný názor, neuměl to potichu. Proč jsou ta těhotenství tak bouřlivá, proč žaludek nespolupracuje s paní primářkou ?

Mačká mne ve svém náručí a jemně pohladí mou tvář.
Poťuká na ni a usměje se.
Já vůbec nechápu, proč zrovna ona ?
Ta chladná, sebestředná ženská, které jsem pěnila krev jen svým dechem v místnosti.
Dívám se na ní a jako film mi hlavou proletí všechny mé průšvihy, excesy.
Pruhované fusekle, řetízek nad kotníkem, líbačka s pacientem na kuchyňce, ztracené chorobopisy, vyholená hlava, zakázané šmajchlování s mediky, červený přeliv, zapírané těhotenství.
Moje oči se ptají a ona tiše odpovídá : " Byla jste rebel, co mi pil krev, ale s vámi šlo srdce a to se počítá ".

 

O závazcích ....

Je tak jednoduché si v dnešní době pořídit zvíře, psa, kočku, rybičky, hada, krávu i slona.

Ta radost, když po bytě poskakuje psí miminko, na opěradle křesla vrní malá kočka, v teráriu se vyhřívá leguán, křeček už po desáté sedí za skříní a zpracovává své zásoby, které si sebou přinesl.

Jako naprostá samozřejmost nastupuje do našich životů péče o zvíře, stravování, hraní, láska, veterinární péče, spousta času, mnoho peněz.

V jedné diskuzi, kdy jsem se pozastavovala nad situacemi, kdy lidé péči o zvířata nezvládli, i když úmysly byly na počátku křišťálově čisté.  Následky už tak čisté nejsou a pak  se díváme v televizi na podvyživená, zanedbaná zvířata, leckdy na pokraji života a smrti. A právě v tomto rozhovoru jsem řekla, že kromě lásky cítím vůči mým zvířatům s přibývajícím věkem daleko více zodpovědnosti.

I já jsem zásadně letos pochybila, když jsem pro lidská trápení neviděla ta zvířecí.  

Pohádala bych se do krve, že se mi to nemůže stát. Vidíte a stalo.

Poučena jsem nasypala metráky popela na hlavu, přestala se zarputile hádat a mé tři  " závazky " si hýčkám. Metráky chlupů po celém bytě, noční šarvátky  či bitvy o pozice na škrabadle, rozlité misky, vysypané květináče v boji s bzučícím hmyzem, schované ponožky za pračkou, kusy žrádla rozmazané po koberci a tři čekající příživníci, vždy když otevřu dveře bytu. Sedí v řadě a čekají.

Jsou plně závislí na mé péči, na mém čase a jsou nedílnou součástí mého života. 

Ach, ten je ale přítulný ...

Přichází pod rouškou tmy. Po špičkách, bez baletních piškotů.
Vilně se usmívá.
Krouží jako upír nad svou obětí, mne si štíhlé, rachitické prsty.
Jeho dlaně spokojeně šustí.
Tolik let jsem čekal, těšil se na setkání.
Jak mocně jsi mne vzrušovala, přilévala olej do plamene naší lásky,
nyní tě ním spálím celou beze zbytku.
Přitulí se, svádivě se nakloní, hladí mé tělo.
Cpe se, dere se pod pokrývku, teplo.
Cítí lidské teplo, zpomalený klidný dech, odpočívající srdce.
Co bych to byl za milence, říká si. Chci tě a celou !
V atakách doráží, ve vlnách surfuje.
Bubnuje na poplach, chce vyvrcholit. Jednou, stokrát, tisíckrát ..
S věrnou družkou bolestí se zaháčkuje a nepustí.
Klidná noc ? Och nezdravé !
Proč bys chtěla spát, má drahá ? Jsem tu já, tvůj žlučník !

Sedím a zevluji.
Dopíjím kávu, dojídám banán a zapíjím vše vodou.
Jak zvrhlé, jak nemístné v ráji přežíraní, v mekáči v pražských Holešovicích.
Čekám na svůj doprovod a přemítám, jak si káva poradí s rozbouřeným žlučníkem.
Jo, zatím to vypadá skvěle, kávička a můj nový milenec se snesou na výbornou.
Sedím a očumuji.
Vpravo sedí fešák. Stylové oblečení, stylové brýle, dokonalý účes.
Je celý, celičký dokonalý. Usmívá se do mobilu a lehce si pohrává s vlásky malé holčičky.
Jeho malá, také stylová princezna snídá hranolky. Mňam.
Sedím a nestačím se divit.
O kus dál se pitvoří dovádivý taťulda. Má kolem krku šálu, usmívá se od ucha k uchu.
Jezdí autíčkem se svým synem mezi podnosy. A ten, světe div se, snídá hranolky. Mňam.
Sedím, kdyby nepršelo, odejdu. Raději.
Hned za mým krkem létají sprostá slova. Neurotický otec kárá své dva potomky.
Já jsem sprostá, já jsem hodně sprostá, muž má většinovou převahu.
Vulgarismy nade mnou, na svými potomky vším.
A že nevíte, co ráno v devět hodin snídají jeho dvě malé děti ?
Hranolky, kečup, tatarku a promaštěný hambáč. Mňam.
Cítíte tam z mé strany závist ?  Zášť nebo nepochopení ?
Ale kdepak ! Roste mi tu nová generace kamarádů, s těmi já pak budu ležet na chirurgiích.
No s nimi já si pak budu vyměňovat recepty na pooperační dietu.
Já taky nesnáším ty eko - matky s obilnými klíčky a sójovým mlékem.
Pořádně si nacpat pupík na snídani prosolenými hranolky a nebudeme se bát vlka nic !
Je třeba podporovat podhoubí, hýčkat novou generaci.
A pak budeme moci všichni svorně vyrazit do ulic.
Poneseme transparent Žlučníkáři, všech zemí, spojme se !

Poslechni, kdepak jsi se seznámila s tím přítulným fešákem, táže se kamarádka.
Vaše láska bude asi opravdová, když ti s takovou něhou tlačí hlavu do záchodové mísy.
Ale stejně nechápu, že se tě drží ?
Nepiješ. Nefetuješ. Nekouříš. Vlákninou se cpeš na tuny, jsi trapná.
Hele a ten jeden šlehačkový pohár za měsíc, no jsi k smíchu, děvče.
Přátelé jsou fajn, že :)
Jenže ono tomu tak celý život nebylo. Jako střadatel jsem do své kampeličky nakládala, nakládala.
Všechny ty kávy s cigaretkou místo snídaně. V poledne to samé a na večer vyluxovat ledničku.
Jak s čím kdo zachází, tím také schází.
Jen kdyby nebyl tak přítulný, můj drahý ....

/ za snímek děkuji Jonny Lidnerovi z Pixabay, mou podobu vystihl dokonale /