....aneb když se historie opakuje....
Když jsem ho potkala, utopila jsem se okamžitě v jeho očích, v jeho myšlenkách, v jeho názorech...naprosto ve všem, fungovala mezi námi neuvěřitelná chemie. Život s ním byl jeden rockový festival, milovali jsme to stejné, naučil mě vnímat vše pro mě do té doby nedotčené...měli jsme sebe, jednu místnost na svobodárně a občas na víkend jeho dvě děti. Nevnímali jsme žádné problémy, vše bylo lehoučké, zabalené do oparu lásky , milování, psali jsme si nádherné dlouhé dopisy, šíleně jsme se na sebe těšili. Při jedné noční jsem se náhle pozvracela, za týden mi moje primářka při hlášení řekla, že mám jiné oči....měla jsem těhotné oči....JÁ BYLA TĚHOTNÁ... po třech měsících lásky, vztahu...prostě v momentě sbližování přišla tvrdá realita....čekali jsme miminko. Kde budeme bydlet, kde složíme hlavu, kde se narodí naše dítě...vše v jednom...sladké milování nabourala realita všedního dne....svatba, byt, zařizování, novomanželská půjčka, málo peněz, jeho dvě děti, alimenty a tvrdé poznávání...první slzy do polštáře, první hádky, první usmiřování....a pak přišla na svět má malá, nejkrásnější bohyně.
Místo nádherného hýčkání miminka jsem řešila nedostatek peněz, stále častější hádky, problémy se vršily a pak se manžel zapomněl u mé nejlepší kamarádky...následovalo balení, hlasitý odchod a šílená bolest. Za pár týdnů přišlo usmiřování, sbližování...rozcházení...usmiřování...a tak to trvalo dlouhých osm let než odešel definitivně, navždy...
Vychovala jsem naprosto sama báječnou dceru, která byla vždy a za všech okolností svá, výborně se učila, měla studijní předpoklady....prostě nebudeme si nic nalhávat....podařilo se mi vychovat skvělou bytost, za kterou jsem se nemusela nikdy stydět...
Byl leden, takový ten plonkový měsíc po vánocích a za mnou do práce přijela dcera a položila mi na stůl fotku...fotku z ultrazvuku...mezi slzami, které se valily po mé tváři jsem pochopila, ŽE MÁ DCERA JE TĚHOTNÁ....po třech měsích vztahu.
Kolikrát v životě jsem si tento okamžik představovala, kolikrát v životě jsem si ho malovala...a já brečela a brečela a měla šílený STRACH Z VLASTNÍCH MYŠLENEK...strach o mé dítě, které čeká dítě a hlavně...že dopadne jako já.
A tak místo randění si moje dcera začala zařizovat domácnost, její přítel se k celé situaci postavil čelem, koupil nádherný mezonetový byt...a jednoho dne se nám narodil malý, kouzelný Soptíček.
Už nemám strach...já pevně věřím, že byť se historie opakovala....moje dcera zpřetrhala linii životních průšvihů a bude spolu se svým partnerem spokojeně žít a vychovávat to malé číslo, které se nezastaví...po kom ona bude ta malá tak živá a temperamentní......
