pondělí 20. ledna 2020

Zrcadlení ....


S Miriam jsme se potkávaly v malé šatně školky a hned jsme se spolu cítily na stejné vlnové šířce i délce. Jen začít vysílat rozhlas. 
Vzájemnou náklonnost jsme si v rámci přátelství rodin projevovaly společnými chvílemi s dětmi, upečenými pekáči buchet, výlety do přírody, při hokeji si našli podobnou techniku skandování i naši muži. Pohlídat si děti při zaměstnaných a nefunkční babičkách byl bonus navíc, který nelze vyvážit metráky zlata, škatulkami diamantů.
A přeci jsme jí poznala. Babičku. Než měla přijít, v domácnosti se rozhostilo zvláštní, udušené ticho. Hovor vyzníval nuceně, děti samostatně opustily obývák a spokojily se s pokojíčkem. Příznivci ságy o malém kouzelníkovi by tuto pasáž nazvali " čekání na pána zla ".
Do bytu vstoupila skvostně upravená žena. Dlouhé lesklé vlasy stočené do apartního uzlu, stylový kostýmek jako šitý na míru, vše sladěné do posledního detailu. Pod obloučkem dokonale vytrhaného obočí navnadila pozorovatele jedna řasa nalíčená maskarou vedle druhé, rty obtažené konturovací tužkou, tvář bez vrásek. Madona, živá madona, problesklo mi hlavou. A chlad jako z mrazáku.
Dlouhé rudě nalakované nehty nervozně bubnovaly do desky jídelního stolu a rytmus se zrychlil, když do prostoru vešly děti. Stokato. 
Ode dveří se způsobně usmály, zamávaly a pozdravily tetu Evu. Ano, tetu Evu.
Na délku pokoje jim babička ????  zamávala, neusmála se a když odběhly do pokojíčku, hlasitě si oddychla.
Kávu již dopíjela v časovém presu, tenkou cigaretu držela mezi dlouhými prsty tak labužnicky, ach, cigaretové koncerny by se o představitelku reklamního spotu porvaly.
Dvacet minut povinné - nepovinné návštěvy si za tento měsíc mohla odškrtnout. Hlavně, děti neřvaly, nehonily se, nehalasily. Babička Prošková by valila bulvy, jak takové ryzí babičkovství dokáže vypadat, jasně, prosté ženě z lidu se na rukou netřpytily starožitné brilianty, pouze vrásky a zase vrásky.

S Radkou se potkáváme na společné chodbě už třicet let. 
Prohodíme pár slov, prokecáme pár hodin. Nemáme stanovená pravidla, jak a kdy se sejít. Vzájemný respekt a přátelství nepotřebuje harmonogram. Děti, práce, muži současní, muži bývalí, milenci zakázaní, milenci kradení. Každá žijeme, jak umíme, jak cítíme.
Její současná tvář ztrácí kontury, popelavě šedá, ztrhaná, zoufale unavená. Dlouhé, nekončící brázdy vrásek jako u polí na Vysočině kolem očí, ústa zkřivená do kyselé a nic neříkající polohy.
Kde jsou ty blankytně modré oči jako letní obloha ? Kam se ztratila ta pověstná jiskra, která by zapálila nejedno mužské srdce jako pochodeň ? 
Kila navíc se schovávají do neforemného kabátu, okopané polobotky volají po výměně a zapatlaná kabelka po vodě, hadru či střelhbité akci u Bati.
Když normální smrtelník vstává, má Radka zadělané buchty, prošpikovanou svíčkovou, vykynuté houskové knedlíky, uvařenou dětskou polévku, bílý jogurt vyrobený do malých skleniček, v náručí nosí pětkrát posraného vnuka, přebaleného, zasypaného a spokojeného. U stolu maluje své obrázky vnučka, která se v mezidobí vztekle válí po zemi a buší hlavou o linoleum. 
A co dělají rodiče dětí ? Spokojeně spí a nechávají se hýčkat, s humorem praví, že k babičce jezdí každý víkend na welnes.
Paní Dobromila Rettigová by se vedle mé kamarádky cítila jako cuchta, bez řádně vykydané domácnosti, spokojeného partnera a vrnících dětí. Kdy jsi byla naposledy v kině ?
Kdy jsi měla naposledy vášnivý sex ? Co to je, to se maže na topinky ? Dej mi recept.  Neztratila jsi se v tom babičkovském matrixu mezi nočníky, plínkami a sunarem ?

Na druhých vídáme chyby, nedostatky snadno. Sami nad sebou mnohdy ten potřebný nadhled nemáme, chybí nám nebo si ho odmítáme připustit.
Do porodnice  jsem cupitala ověšená taškami, kastrůlky, přežehlenými nočními košilkami, ovocem, pečivem, vše pro moji holčičku, vše pro moji dcerku. Přesně na prahu nemocničního zařízení jsem si uvědomila, že nemám nic, zhola nic pro dítě mého dítěte.  Pro vnouče ?  Jé, to je divný ?
Vůbec jsem ho do svého nitra nepustila, vůbec jsem si neuvědomila, že se nějaké narodilo, byť míru a váhu jsem už den znala.
Všechny mé myšlenky rotovaly kolem mého dítěte, bože ono má dítě ? Styděla jsem se, kála a děsila, jaká já budu tragická, když zapomenu na první, vlastní vnouče. Vše do momentu než jsem malého vetřelce objala, tak jo, než jsem ho mezi slzami sevřela  a nenadálým štěstím málem umačkala.
Asi bylo víc než jasné, že mi bude říkat babičko, nikoliv teto Simono.
Že mám limity, svou hranici jsem si uvědomila minulé léto. Skoro celou svou dovolenou jsem věnovala své vnučce. Dokonale plánovala denní rozvrh plný výletů, koupání, radostí. Po večerech uklízela, vařila, pekla, smažila a dojatě se dívala na spokojenou spící vnučku. Kde byl odpočinek, relax, chvíle se skleničkou a knihou ?  Kde byla ta řádná dovolená ?
Stala se ze mne babička - profesionální Popelka, která na podzim ryla svým čelem brázdu, servaná, unavená a nešťastná.
Jak rychle dokáži přijmout pozici harpyje, jak rychle se sžiji s rolí uondané a upatlané hospodyňky.
Rádi hovoříme o druhých, o jejich stinných stránkách a málokdy si si uvědomíme, že všechna ta nastavená zrcadla o nás mnohé vypovídají. 
Vidět na vodní hladině část své tváře, přijmout i stinné vlastnosti svého ega, pojmenovat je, inu, dřina. Až uslyšíte lidové rčení  Podle sebe soudím tebe, vyleštěte si zrcadlo a vyčarujte úsměv.
Malá pomůcka, jak se nezbláznit a jít životem bez přetvářky ... to vše vám přeje blondýna.




31 komentářů:

  1. Blondýnko, vše popsané jsem sama zažila, jen s tím rozdílem, že se neříkalo před jménem teta, ale babička to být nikdy nesměla. Nesnáším jakékoliv hry a stylizace do něčeho neskutečného. A i druhý typ znám, nyní ze svého okolí u své známé. No, nic se nemá přehánět, tady víc, než kde jinde, platí zlatá střední cesta, milovat ano, ale zachovat si i svoji tvář a svůj život. Děláš to dobře. Měj pěkný nový týden.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohdy najít tu správnou cestu, dobře a správně jí umetat, stojí mnoho sil a třeba se ani nezadaří najít tu zlatou střední. Já osobně jsem s tím bojovala a mohla jsem mít kolem sebe mnoho špatných i dobrých vzorů, samozřejmě teta Eva byl extrém.

      Vymazat
  2. Simi, být babičkou se mi líbilo a líbí, jen jsem se jí stala až v 56 letech, ale zase jsem s nimi mohla být často. Mám je ráda stejně, jen tu starší o 2 roky ,,dýl,,!
    Některé aktivity a jídla chtějí jen po mně.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každá životní role chce mít svůj čas, jsem ráda, že mne jich mnoho potkalo a babičkovství je pro mne osobně veliké překvapení, dalo životu v určitém věku jiný rozměr.

      Vymazat
  3. Jako všechno, i babičkování chce svou míru. A někdy není lehké ji najít. Uvidím, jak se to bude dařit mně ;-)
    Hezký večer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Učený z nebe nespadl a babičkovství má výhodu, skoro ve všech případech můžeš vnouče trvale vrátit, což u vlastního dítěte nejde :-)

      Vymazat
  4. Člověk může dělat úplně nepochopitelné věci, a přesto mu to může přinášet radost; každý má hranici svého vlastního dobrého a špatného pocitu někde jinde. Jen by měl umět poznat, kdy už jde sám proti sobě.

    OdpovědětVymazat
  5. Obě babičky bydlely s námi, jedna milující, se šátkem na hlavě a v zástěře. Dodnes vidím její upracované ruce, které po večerech neúnavně pletly krásné rukavičky. Druhá babička byla zapšklá, nikdy neprojevila lásku k nám dětem. Bylo to zvláštní soužití dvou, tak hodně odlišných žen. Naši kluci měli štěstí, že zažily babičky, které je obě milovaly a rády se o vnoučata staraly a pečovaly. A netroufám si posoudit, jaká jsem babička. Chvíle s vnoučaty nejsou tak časté a snažím si je užívat. Teď tu děti byly o víkendu a k ránu si vnouček vždycky šupl ke mně pod deku a přitulil se. Jsem ráda babičkou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nedávno jsem četla pojednání, jak je důležité pro děti, aby měly funkční prarodiče, jak si nesou po celý život různé modely a jak je ovlivňují.
      U mne ani jedna babička nefungovala, moje matka to také moc neuměla a tak se učím, abych alespoň obstála a přetrhla tu linii nepovedeného prarodičství.

      Vymazat
  6. Také se mi v životě mnohokrát stalo, že mi přinášel radost pocit, který jiným nepřipadal přitažlivý nebo naopak. Ale přiznám se, mám vybudovaný silný pocit sebezáchovy, stanu se sobcem a kopu za své území. Mnoho žen, netuším, jak jsou na tom muži, dokáže jít tzv. proti chlupu a ubližují si, bohužel.

    OdpovědětVymazat
  7. Nic se nemá přehánět, ani to babičkovství. Vnoučata určitě člověku obohatí život, je to radost, štěstí být s nimi, ale neměla by to být jakoby povinnost, kterou si člověk v dobré vůli sám sobě naordinuje. Je dobře, když s to člověk uvědomí. Ale, přijde čas, kdy se Ti právě po tom bude stýskat. Vnoučata už mám odrostlá,stále mají s námi bezva kontakt, ale kolo,kolo mlýnský už se mnou nevytáčejí :-).
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, sama jsem si na sobě minulý rok vyzkoušela, že systém ode zdi ke zdi v mém případě nefunguje. Potřebuji odpočinek a celodenní péče prostě vyčerpává.
      Tento víkend jsem si čas uvědomila, Sofík už píše slova, brzy to budou věty a škola za rohem, ach jo.

      Vymazat
  8. Taky jsem to tak měla, když mi dcera oznámila, že bude Bobule. Nechtěla jsem to, né, jsem přece ještě dost mladá, mám své koníčky, svoje pohodlí které mi žádný vetřelec nesmí narušit! Natož aby mi říkal babi!! Když už, tak Vendy. Jenže pak jsem si to skoro reklamní miminko mohla pochovat a od té doby jsem žárlila na to, že jí nemůžu mít já, že i když jsem za ní za půl hodiny je to pořád daleko, a když na mě huláká z okna Ahóóój babikóóó, letím za ní jako ona letí za mnou....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přiznám se, že mi oslovení babičko vůbec nevadilo, nepřišla bych o status mládí, to vůbec. Já měla jiný problém, opičí lásku k dceři, která byla z mé strany nezdravá. A ten malý vetřelec mi do toho nezapadal.

      Vymazat
  9. Bojovat s extrémy a hledat zlaté střední cesty je nesmírně těžké. Ještěže máme v druhých zrcadla, ve kterých můžeme vidět svoje nešvary :-) Myslím každopádně, že linii nepovedeného babičkovství se ti přetrhnout podařilo. A to je tak cenné, že to určitě nezmizí, ani když se rozhodneš věnovat celou svou dovolenou jenom sobě :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrcadlení je disciplína, kterou jsem začala vnímat až v pozdějším věku, neuvědomovala jsem si dopad, dnes už vím, že když se mi mnohdy něco nebo někdo nelíbí, hledám v tom především sebe. Ovšem musela jsem vyzrát.
      Pevně věřím, že ten rodinný nezdar přetnu, moc bych si to přála, protože prarodiče jsou moc důležití, vím o tom své, tu absenci nic nenahradí.

      Vymazat
  10. Simčo, ty jsi úžasná babička, přímo ukázková. Ale pravdou je, že i babička musí mít chvíle pro sebe a občas říct ne. Dojít si na kafíčko, na masáž anebo jen tak, nic nedělat. Jenže to ty moc neumíš (myslím to nicnedělání). Zato jste ale se Soptíčkem na sebe krásně napojené a to je moc fajn.
    Nevím, jaká budu já babička, to se teprve uvidí. No, a uvidíme kdy. :o)
    Posílám pozdravy a letos trochu zvolni. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, již si nepletu rodičovství a babičkovství, to je zásadní a diametrálně jinak stavěná role a už na to nemám sílu, vlastně ani chuť.
      Já už umím relaxovat, odpočívat, dřív jsem v tomto ohledu byla hovádko boží :-)

      Vymazat
  11. Ano babičky jsou různé. Moje tchýně byla něco podobného "tetě Evě", také byla o no let starší a já jsem se jí docela bála. Svého jedináčka měla pozdě, mohla být věkem mamka mojí mamky. Naštěstí k nám jezdila dvakrát do roka. Proto byla doba, kdy jsem Velikonoce a Vánoce neměla moc ráda. Moje rodiče jsem svými třema dětmi moc nezatěžovala, protože i oni nás nedávali k babičkám, protože jednak byla už jen jedna a druhak byla strašně daleko. Ale rodiče jsme navštěvovali často a později každou neděli. Ano maminka stejně chystala jako tvá kamarádka, děda jí pomáhal a my jsme se nechali hostit. Pak jsem tohle žezlo převzala já. Děti s vnoučaty sice nechodí každou neděli, jinak bych to asi nezvládala. Když jsme hlídali holky a Lukáška, tak jsem je také vzali na celodenní výlet, je to lepší, než sedět doma. Ale byla jsem ráda, když si je rodiče zase vyzvedli. :) Ty jsi přímo ukázková babička, jsi taková akční babička. Je dobře, že si zajedeš relaxovat k moři, uvolnit se a nabrat síly na další babičkování.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dělám, co umím, snažím se pocitově, né vždy je to trhák.
      Je pravda, že se vnučku snažím maximálně zaměstnat, tudíž když dorazí domů, dlouho odpočívá :-)
      Třeba minulé léto jsem to fakt nedomyslela, ale zase jsem se poučila do
      dalších let!

      Vymazat
  12. Kdo ví, jaká budu babička. Jako všechno v našich životech, i babičkovství potřebuje rovnováhu... To je přesně to, co mi nejde. Většinou jedu, jednu a pak padnu :o)
    Simi, jako babička se mi líbíš moc, Sofinka bude z chvil s tebou žít celý život.
    Měj se moc hezky, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale já také právě nejsem reprezentant rovnováhy a moc mne lidé s tímto bonusem přitahují, právě protože to neumím.
      My lidé hodně chybujeme, snažíme se o balanc, ale občas je to ode zdi ke zdi, bohužel. Takže ano, zlatá střední, ale kdo to umí ? :-)

      Vymazat
  13. Babička nejsem, tak se k tomu moc vyjadřovat nemůžu, ale vzpomínky na moji babičku mám krásné. Ona byla ještě 13 let prababičkou mé dceři, a ta na ní nenechá dopustit. I moje matka a tchýně byly úžasnými babičkami, takže bych měla určitě z čeho čerpat ☺☺☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud člověka vede srdce, instinkt a čerpá ze svého mládí, z prožitků, má našlápnuto funkci splnit :-)
      Já osobně se učím, učím a učím, i z chyb svých, mého okolí.

      Vymazat
  14. A originální fotka na konec! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sofinka dorostla do zrcadlového bludiště, řehtala se tam jako kobylka.

      Vymazat
  15. Ta fotka na konci je fakt dost dobrá. A víš ty co? Jednou bych ráda byla babička Renata ala Simča◉‿◉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dám ti radu ... nejdůležitější jsou párky. Musíš mít alespoň jedno balení doma, díky párkům neexistuje spokojenější vnouče :-) : -)

      Vymazat
  16. Napsala jsi to naprosto skvěle. Ano, nastavení zrcadla, bez příkras, je mnohdy správné. A říct sama sobě hezky z očí do očí, kde jsem udělala chybu, či se jindy pochválit jak byl ten týden s vnoučaty naprosto skvělý. Jak pro nás, tak evidentně i pro ně. A lehké to mnohdy vůbec není. Pak s mužem prosedíme po večerech hodiny a probíráme co se povedlo během týdne, vzpomínáme na úžasné hlášky, na objímání, na společné chechtání. Já sama jsem ani jednu babičku neměla to štěstí poznat a moc mi to chybělo, tak snad má vnoučata si ten kontakt užívají. Můj muž měl skvělou babičku a vzpomíná na ni dodnes. A to je to krásné.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  17. Moc krásně a pravdivě napsané. Doufám, že budu taky taková aktivní a pohodová babča, se kterou vnouče aspoň něco zažije. :D

    OdpovědětVymazat
  18. Máš pěkně dlouhé nohy, jak modelka :).
    Jako dědeček si někdy říkám, že také budu muset přibrzdit v tom obdivu k vnučkám, aby pak na mě nevzpomínaly jako na uslintaného dědulu :).

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.