středa 20. března 2019

REBEL ...


Někdo to rád horké, já miluji vařící kávu.
Usrkávám zabořená do černé kožené sedačky, poslouchám svůj milý doprovod.
Řeč pluje prostorem, lehce naředěná příjemnou hudbou.
Stočím svůj pohled k vedlejšímu stolu a skoro se mi zastaví dech.
Sedí tam ona. Dokonale upravené husté vlasy, make up bez jediné chybičky, bez jediné slepené řasy.
Postava nezatížená věkem, ani žádným porodem, oblečená do kostýmku, jehož cena vysoce převyšuje rodinný rozpočet mladé rodiny. Značková kabelka a kožené paleto s pravým norkem opřené o židli. Usrkává bílé víno a pohrává si s nožičkou sklenky.
Naše oči se setkávají a ona nahlas vyhrkne mé jméno. Slušnost mi velí vstát a jít pozdravit člověka, který mi šéfoval. Má primářka. Neviděly jsme se od sametové revoluce.
Vstávám a jdu v ústrety s nastavenou rukou. Nikoliv ruka, je mi naprosto přirozeně nabídnuta náruč.
Drtí mne objetí mé nadřízené, má hlava se točí z takového projevu přízně a z parfému, jenž se za tři dekády nezměnil.
Kdyby mi před lety někdo řekl, že se budeme objímat, vysmála bych se tomuhle špatnému vtipu.
Naše estrádní vystoupení byla pověstná, bavil se nimi celý barák.
Já rebel a ona docentka.

..... jako tenkrát.
Primářská vizita se konala vždy dvakrát týdně. Trvala zhruba dvě hodiny a byl to nevýslovný opruz.
Neustále se někde postávalo, debatovalo, pacienti museli trpělivě očekávat procesí dvaceti bílých plášťů, hlavně se neposrat, to bylo motto dne. Vše se muselo blýskat, dokonalost sama.
U každé postele povídačky, povídačky, no prostě pro mladou temperamentní absolventku očistec.
Konečně se vizita doplazila i k mým pokojům, kde jsem byla vyzvána doložit dokumentaci.
Pohledem paní šéfová sjela pokoj a pak mne. Od hlavy k patě a pak už následovalo hurónské : 
 " Okamžitě ven " . Hnala mne před sebou, mávala chorobopisy pacientů  a řvala jako smyslů zbavená.
A co že se vlastně stalo ? Na veleváženou primářskou vizitu jsem si svou bleděmodrou uniformu vylepšila pruhovanými nadkolenkami. Již tenkrát jsem milovala barvy, nu a tento výstřelek mne stál v obchodě Luxus skoro 250 kaček a stržené prémie na tři měsíce. Na nástěnce jsem si vykoledovala svou fotografii úplně v rohu, abych nerušila poklidné sdružení ostatních andělů.
Na férovku, já jsem na hanbě stála furt !
..... jako tenkrát.
V poklidných předrevolučních letech, tedy přibližně kolem roku 1985, jsem si nechala na pánském vytvořit účes. Centimetrového ježka v té době nosili kriminálníci a pár odvážlivců.
Moje generálka plakala, moje primářka po mém příchodu do zaměstnání málem omdlela.
Ještě to samé odpoledne zasedala závodní rada, která měla jako jediný program - mou vyholenou hlavu. V čele seděla předsedkyně, ukusovala větrník a zapíjela turkem. Vlastně celá závodní rada měla nějaký zákusek, protože vždy ve středu v kantýně měli čerstvé.
Jediná já jsem neměla dortík, ale pěkný průšvih. Nešel mi na hlavu připevnit čepec.
Tato skutečnost v socialistickém zdravotnictví .. nemyslitelná. Padaly návrhy typu, připevnit tkaničkou, mašličkou, přilepit izolepou, nejpříhodnější a nejzábavnější se jevila guma z tepláků.
Dostala jsem svůj první papír na hlavu.
V malém rámečku, v zataveném igelitu jsem měla razítko ředitele, hlavní sestry, primářky a předsedkyně závodní rady. Na krku jsem tedy jako jediná v celém špitále nosila papír, že nemohu nosit čepec, dokud mi nedorostou vlasy.
.... jako tenkrát.
Další noční, kterou jsem prozvracela. Pach moče, ranní odběry, stolice a můj žaludek na pochodu.
Oznámit těhotenství se rovnalo popravě, protože okamžitě následoval odchod ze směnného provozu a poloviční výplata. A tak dokud nebyl vidět pupek, prostě se sloužilo.
Další noční se strčenou hlavou v záchodové míse, otírala jsem si ústa. Když zpoza dveří na mne vyskočila má primářka. Dlaně šustily, tváře se tetelily a přes rudá ústa se hnala ven slova jako kulomet :  "  Vy jste tam zvracela, vy jste tam hodně zvracela ! Že ? Normálně jste tam blila a nahlas ! "
Dušovala jsem se, zapírala jsem a nadávala jsem si, budeme doma bez peněz. Jenže žaludek měl jiný názor, neuměl to potichu. Proč jsou ta těhotenství tak bouřlivá, proč žaludek nespolupracuje s paní primářkou ?

Mačká mne ve svém náručí a jemně pohladí mou tvář.
Poťuká na ni a usměje se.
Já vůbec nechápu, proč zrovna ona ?
Ta chladná, sebestředná ženská, které jsem pěnila krev jen svým dechem v místnosti.
Dívám se na ní a jako film mi hlavou proletí všechny mé průšvihy, excesy.
Pruhované fusekle, řetízek nad kotníkem, líbačka s pacientem na kuchyňce, ztracené chorobopisy, vyholená hlava, zakázané šmajchlování s mediky, červený přeliv, zapírané těhotenství.
Moje oči se ptají a ona tiše odpovídá : " Byla jste rebel, co mi pil krev, ale s vámi šlo srdce a to se počítá ".



 

46 komentářů:

  1. Nádherné a hlavně nečekaně milé setkání a k tomu ještě vzpomínky.
    Nádherně jsem si početla. :-)

    P.S. I já se kdysi nechala ostříhat na pánském a rodina se mnou dlouho nemluvila. Natož, abych s nimi někam mohla jít. Až po třech měsících, kdy jsem obrostla, mi bylo sděleno: "že se za mně styděli".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje generálka byla fakt drsoň, ale tenkrát si fakt poplakala :)

      Vymazat

  2. Některé věci v životě nejdou pochopit natož zapomenout ani po letech.
    Já taky měla podobnou šéfovou, jen v úplně jiném oboru. Byl to taky očistec.
    Díky tobě jsem se vrátila taky zpět.
    Simi, skvěle jsem to napsala, díky za fajn počtění i za vzpomínky, kterým naštěstí čas trochu snížil hořkost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, to není o hořkosti.
      Z dnešní pozice nadřízeného to beru jako kalamitu v době, která byla nesmírně sešněrovaná.
      Byla jsem mladá, divoká a žila okamžikem, bylo mi jedno, co přinese druhý den.
      Ovšem ta její věta o srdci, tak ta mne fakt dostala.

      Vymazat
  3. Simčo, jeden okamžik a kolik vyvolá vzpomínek. Moc hezky sepsáno, početla jsem si. Je vidět, že jsi srdcař a to pozná každý, i ten největší "nepřítel". :o)
    Měj prima dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla jsem gauner, ale fakt srdcař. Nikdy bych si nedovolila nepřijít do práce, neudělat řádně vše, co bylo v harmonogramu, měla jsem v sobě disciplínu a ona to věděla, proto měla se mnou trpělivost.

      Vymazat
  4. Blondýnko, vyloudila jsi mi úsměv na tváři. A vzpomínku na šéfovou. Předcházela jí pověst pěkné semetriky a já s ní měla pracovat. Měla jsem z ní strach, ale nakonec nebylo proč. Jen neměla ráda lemply. Loni oslavila 85 narozeniny a její elán jen můžeme závidět. S ostatními kolegyněmi jsme je oslavily a když jsme se loučily, tak nás srdečně a pevně objala.
    Měj se krásně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, když má článek smysl, vyloudí úsměv, vzpomínku, to je pro autora vizitka.

      Vymazat
  5. Zas takovej doják, jak Ty to holka děláš...?! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak to dělám ... žiju. Občas je to poser, občas romantika.

      Vymazat
  6. Simi, hezky sepsané vzpomínky... Kolik jich umí jedno takové setkání vyvolat, že?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou lidé, kteří zanechají stopu, jiní projdou životem bez známky přítomnosti. A naše estrády byly skutečně vyhlášené.

      Vymazat
  7. Simi, ty jsi fakt byla rebel!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Má profesorka na zdrávce mi po letech řekla, že tolik vzdoru nikdy neviděla, že mé oči tím byly úplně nasáklé.

      Vymazat
  8. Roky obrousí všechny třecí hrany, a člověk s překvapením zjistí, že se najednou strašně rád vidí s člověkem kterého buď nesnášel on nebo ten dotyčný jeho. A zjistí, že najednou najdou společnou řeč. Někdy dokonce vyjde najevo, že se zbytečně nesnášeli třeba kvůli nějaké prkotině, kterou si nebyli schopni vysvětlit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi hodně velikou roli hraje čas. Obě jsme zestárly, obě máme ledacos za sebou a já jí už nemusím vytáčet tím, že jsem mladá a mám vše na praku.

      Vymazat
  9. Simi, to je život.. byla jsi rebel a jsi rebel.. Ale jiste taky šéfová jak břitva, ha ha, učila ses od nejlepších. Nakonec člověk pochopí, že autorita je nutná. Že to jinak nejde.. Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Významně můj život ovlivňovaly ženy, vesměs na pozicích a silné.
      Není to dobře, já to tak necítím.
      Být silnou mne donutil sled životních událostí a vnitřně jsem se jako nadřízený nenarodila. Nebaví mne šéfovat, skutečně.
      Dnešní doba je tragická na mezilidské vztahy, které pak výrazně ovlivňují atmosféru na pracovišti. Nikdo nechce dělat, poslouchat, všichni by chtěli být řediteli. Věř mi, ale já po 27 letech néééé.

      Vymazat
  10. No a ještě mi to nedá..moje máti v roce 1960 rebelovala ustřihnutím dlouhých vlasů, dodnes si pamatuju tu reakci otce. a bylo mi něco kolem 5-6 let. Já rebelovala podobně jako ty, punčocháče červené se vzorkem , a na hlavě modrý přeliv, ne teda současně.. na moji obranu :). A dnes ty děti rebelují podle mého docela nebezpečně, v mém okolí případ pervitin, tak si říkám, aby ještě bylo koho po těch letech obejmout.. Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nelžu, na svém blogu jsem vždy napsala pravdu, tedy i tuto zkušenost mám za sebou. Nepíšu bohužel, prostě i já jsem si pervitin zavdala.

      Vymazat
  11. Napsala jsi to bezvadně! Představila jsem si tě v pruhovaných podkolenkách a uniformě....musel to být šok pro nadřízené.... prostě rebel :-). Zasmála jsem se nahlas.
    Připomnělo mi to školní léta mého mladšího syna. Bála jsem se otevřít po každé jeho žákovskou knížku. Samá poznámka :-) No a po létech se mne jeho třídní učitelka zeptala, jak se mu daří. A dodala: ,,já ho měla ráda, vždyť on byl jako já, takový impulsivní :-)))))". No, mně to tedy tenkrát tak nepřipadalo:-).
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvůj syn měl štěstí na lidi kolem sebe jako já, kantor na základce pro mne dýchal, profesorka na zdrávce mne podporovala a vlastně i má šéfová mne držela ... štěstí na lidi !!!

      Vymazat
  12. Tohle asi umí opravdu napsat jen život...jen ne tak vtipně jako ty!
    Simi, přeji hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Občas to bylo a je v mém životě hodně veselé ... :)

      Vymazat
  13. Kouzelně odvyprávěno :-) Oni ti rebelové často zanechají daleko milejší (a rozhodně trvalejší) stopu než celé zástupy slušňáků. Při návštěvách na gymplu občas padaly takové hlášky jako "ty hodný a tichý, ty se nevracej, to jenom ty věčný kritici". A jak nás rádi viděli! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Něco na tom skutečně bude, všichni ti kantoři mne rádi viděli :)

      Vymazat
  14. Simi, nádherné povídání, pobavily mě ty pruhované nadkolenky. Pravdu paní docentka měla... s Tebou jde srdce, jsi srdcař a to je krásné.
    Měj se hezky Doležalko a užívej si jaro.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Užívám a tobě taky, milá Doležalko :) :)

      Vymazat
  15. Dojemné setkání, nakonec tě ocenila, dřív skutečně platilo víc slepě poslouchat než pracovat se srdcem. Pobavila mě příhoda s čepcem, my měli na škole ředitele, který nosil nůžky v kapse a klukům "máničkám" dělal vzadu ve vlasech zub aby si je museli ostříhat. Holkám se zas měřilo jak vysoko nad kolena měly sukni. Byla to hotelovka, tak prý abychom si zvykli na slušné oblečení a upravení.
    Kdo by si to dnes dovolil!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona celá společnost byla sešněrovaná, jenže tenkrát bylo poznat, kdo je doktor a kdo zřízenec, dnes to české nemocnici nepoznáš !

      Vymazat
  16. To bylo pěkné počtení, zábavné, ale i k zamyšlení :-) Při přečtení nadpisu jsem si jako první vybavila hlášku z filmu S čerty nejsou žerty - "Je to rebel!" :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... no jo, to je už profláknutá hláška :) :)

      Vymazat
  17. Jo, byla to doba, která přímo vybízela k rebelii:-). Není nad to, vyblbnout se v mládí:-).
    Jindra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jsem vděčná za tento sled , horší je, když puberta a revolta dorazí v dospělosti !

      Vymazat
  18. Stejný vztah mají k sobě rebelové žáci a přísný učitel. Moje maminka by mohla vyprávět. Po letech se právě tito k sobě hlásí a ví o sobě, zůstanou si navzájem v paměti a nakonec jsou šťastní, že se v životě potkali.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem neuvěřitelnou kliku na kantory, skutečně.
      Velice dobře jsem se učila a všechny průsery díky tomu srdci byli schopni nějakým způsobem uhladit.

      Vymazat
  19. Oblíbená hláška, u nás doma velmi často používaná na všechny členy rodiny, "Je to rebel!" pasuje bezpochyby i na tebe :). A to je dobře, vždyť svět bez rebelů by byl jako svět bez barev :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem vždy nějak vyčnívala, pro okolí je to problematické a muži na to nemají koule.

      Vymazat
  20. Simi, takhle má vypadat zdravotní sestra!
    Poslední tři dny jsem strávila v nemocnici v okresním městě s výletem na speciální pracoviště v Praze a potkala lidi, dojmů mám - že to je na knížku, včetně sanitky. Pa a piš. Dobře se to čte. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc na tebe myslím a držím všechny palce, co jen mám.

      Vymazat
  21. Rebelové mají z pohledu historie jednu výhodu: Jsou nesnadno zapomenutelní :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A že jich historie mám skutečně plno, moji kantoři v tomto kontextu ještě dneska vzpomínají, nikoliv ve zlém, což mne nesmírně těší.

      Vymazat
  22. Blondýnko, krásné. Moc ti rozumím, já jsem taky byla "nepřizpůsobivá". Hezky jsem si početla, díky moc.

    OdpovědětVymazat
  23. Jak čtu, vizity byly něco jako kontrola místností na základní vojenské službě. Základem bylo každého zbuzerovat :-).

    Ty pruhované ponožky si pamatuji a kdysi byly vrcholem módy froté ponožky v zářivých barvách.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.