čtvrtek 28. března 2019

O docela jiné čekárně ...


Sedím ...
Své články, glosy, postřehy často začínám slovesem sedím.
Netuším, je to zimou, je to jarem ? Jsem tak rozvalená, že furt posedávám ?
Zlenivěla jsem nebo nacvičuji na tepláky, jak se lidově říká kriminálu.
Prostě sedím. V čekárně.
Už když jsem překročila práh, cítila jsem, že je zde všechno jinak.
Mnoho, skutečně mnoho světla. Decentní pastelové barvy na stěnách.
Na těch samých stěnách obrazy. Reprodukce, u kterých vždy vedle jména autora tříská do očí
cena. 10 000, 15000, 20000.
Poprvé jsem zažila čekárnu, kde visí takto drahá díla. Žádné plakáty, žádná strohá upozornění.
Originály, které sem patří.
V modrých křeslech sedí tiše ženy. Malé, velké, štíhlé, silné.
Mladé, mlaďoučké, starší, krátkovlasé, dlouhovlasé a všechny mají jedno poznávací
znamení. Drží, nesou hromady papírů, lejster, rozsudků života, naděje i smrti.
Jsem na onkologii, jsem doprovod a jsem vyděšená jako malé ptáče.
Těkám očima po prostoru, po barevných obrazech a vnímám neuvěřitelný klid.
Jako by se tu zastavil čas, všichni tiše našlapují, tiše mluví.
Sestry laskavě odpovídají, snaží se chovat na úrovni, kterou neznám.
Dívám se na krásnou blondýnku, také si nese papíry, když vchází do ordinace.
Ona má taky...
Žena středního věku se šátkem na hlavě, i ona vchází do ordinace.
Ona má taky ..
Tady mají všichni, bez rozdílu věku, náboženství, příslušnosti, tady se mluví jinak.
Svět, ve kterém dostávám obrovskou lekci pokory.
Mé myšlenky atakuje tolik otázek. Jsou ty moje otazníky vidět, koukají mi z oční bulvy ?
Na toaletě si omývám obličej ledovou vodou.
A usměju se na sebe jako blázen ... ty bláho, nemáš svoje desky, nemáš hromadu papírů.
Neneseš si žádný rozsudek, žádnou deklaraci. Jsi ten nejbohatší člověk pod sluncem.
Nemusíš do žádné ordinace, jsi jen doprovod.
Hltám, srkám ledovou vodu z malé improvizované mističky, kterou vytvořila má dlaň.
Chutná jako nejlepší šampus mého života, piju vodu, asi jsem se zbláznila.
Z ordinace vychází mladá lékařka a loučí se s pacientkou. Nechci a přeci vnímám.
" Paní doktorko, mohu mít v podprsence kostice ? "
Odpověď negativní.
" Mohu používat deodorant ? Tuhý ? "
Odpověď tak na půl cesty, určitě ty bez hliníku.
Naštěstí odcházíme, mám svá prsa zakurtovaná do kostic a v podpaží hliník.
Vycházíme z budovy a do očí mi svítí slunce.
Krásné, veliké, žluté slunce. Chce se mi poskočit a nejdete to.
Chce se mi křičet a nejde to. Tančila bych a mám tuhé nohy.
Nechutná mi káva, nevzrušuje mne mrkvový dort.
Prožitek silný, emocemi naplněný, stále vnímám stigma čekárny.
Čekárny, která je jako barevný ostrov, kde si zdravý uvědomí své štěstí.
Jo a už jsem si raději koupila ten bez hliníku ...


 

41 komentářů:

  1. Před léty jsem chodila na ozářky patní ostruhy na onkologii na Bukově a musím říct, že jsem se tam cítila hrozně, když jsem v čekárně seděla se ženami, které tedy měly jiné problémy než já. Bylo mi jich nesmírně líto, a před 4 léty tam byla i má nejlepší kamarádka.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle čekárna byla v Praze na Zeleném pruhu, je proti Bukovu daleko příjemnější. I když i tam už je to prostředí vlídnější. Jako sestra jsem tam párkrát zavítala a byla jsem na prášky.

      Vymazat
  2. Silný příběh. A Tvému štěstí rozumím, i tomu nechutenství. Já si to říkám pořád, že se člověk nesmí stresovat maličkostmi, vždyť být zdravý, je v dnešní době dar. Tak si ten dar užívejme.
    Kamarádce držím pěsti. Pa D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnoho se změnilo v mém osobním životě, protože se to týká rodiny.
      A hodně rychle jsem se naučila neřešit blbosti a nepřežívat, žít.

      Vymazat
  3. Smutné, v Brně jsem jeden čas bydlel v blízkosti onkologické kliniky na Žlutém kopci a když jsem viděl pacienty procházet se v pláštích po zahradě, vždy mě mrazilo pomyšlení, kolik času jim ještě zbývá.

    I pro zdravotnický personál to musí být nápor na psychiku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podobné myšlenky mi hlavou létaly také, vždyť ta vypadá skvěle, ta nemůže být nemocná. Nebo ... bože ta je mladá. Skutečně, člověk zde mnohé nechápe, spousta otázek je bez odpovědí.
      Z praxe vím, že po určitých časových úsecích personál musí odcházet. Zažila jsem mnoho kolegyň, které na doporučení psychologa musely odejít z ARO, protože ten psychický nápor byl neúnosný.

      Vymazat
  4. Čekárny jsou potvrzením teorie relativity.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokud jsem neseděla v této, nevnímala jsem ten dopad !

      Vymazat
  5. Blondýnko, k tomuhle jsem kdysi před lety přičuchla a nebyla jsem doprovod. Naštěstí to nebylo úplně ono, ale na ten pocit z té čekárny nikdy nezapomenu. Měj hezký večer.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cestou vlakem jsem se styděla za všechny se malicherné starosti. Nejsou totiž okleštěné, mají naději, mají životnost. U těch žen tam jsem si uvědomila, co ony by za to daly.

      Vymazat
  6. A proto si važme každého dne, který můžeme prožít bez "čekáren". Není to samozřejmost, nedá se to koupit, nelze s ním handrkovat - ZDRAVÍ...
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsmutnější je, že si to uvědomíš, až když tam sedíš. Do té doby mne ani ty kostice v podprdě nezajímaly...

      Vymazat
  7. Kamarádce, ať se pročeká ke šťastnému konci a tobě, ať nikdy nečekáš s papíry v ruce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nepročeká, každé toto onemocnění je takový maraton vyšetření, léčby, je to obrovský nápor na fyzično a o psychice psát nebudu, připomíná to celé jízdu na horské dráze.
      A navždy to změní rodinu, ani u nás tomu není a nebude jinak.

      Vymazat
  8. Ono stačí čekání na výsledky mamografie a podobných vyšetření, natož dostat se do takové čekárny...nápor na psychiku je strašný. V dnešní době je naštěstí daleko větší pravděpodobnost vyléčení. Ať je to kdokoliv, držím palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem posera s kytkou, vždy když šlo o nějak vyšetření, byla jsem sevřená.
      Když přišla nemoc do naší rodiny, na mammografu jsem se sesypala. Díky laborantce jsem tam nedostala infarkt, byla slušná, byla empatická.
      Léčba je skutečně na jiné úrovni než dříve, jen bohužel daleko více recidiv, tedy návratů, což dříve tak nebylo.

      Vymazat
  9. Je to samozřejmě velký nápor na psychiku. Zdraví je velká a přitom za běžných okolností velmi nenápadná vymoženost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokud si nesáhneš, nevěříš.
      Dokud nepřijdeš do stejné místnosti, vše ti přijde tak zveličené, nafouknuté.
      A v momentě, kdy se to týká tebe, tvé rodiny, tvých milých, najednou stojíš zaskočen, nepřipraven a už to není samozřejmost.

      Vymazat
  10. Stačí i jako doprovod a člověk hodně přehodnotí, i když si myslel, že má hodnoty správně. Jde to skutečně až na dřeň. Mám své zkušenosti...
    Držte se, Simi! Obrazně i opravdově!
    Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslela jsem si, že když mám praxi, vím.
      Nevím vůbec nic, týká se to nejbližších a najednou je na prvním místě život, zdraví.

      Vymazat
  11. Odžila jsem si bolestný příběh mé bývalé kolegyně- o dost roků mladší nežli já.Snažila jsem se být jí oporou. Neskončil dobře - bylo jí 47 roků. Ano, to člověk potom hodně věcí přehodnotí. Když píšu nebo osobně přeji komukoliv k narozkám, svátku ap. přeji především zdraví a zase zdraví. Protože od něj se vše další odvíjí.
    Přejí ze srdce Tvé švagrové jen všechno dobré, přeji hodně síly a víry.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je nesmírně statečná, rve se jako lvice a má obrovskou šanci na úplné uzdravení, však má taky ještě malé dítě a s ním prostě na maturitním večírku musí zatančit tanec maminek.

      Vymazat
  12. Já vím, tohle co teď napíšu je blbý, ale já se s touhle mrchou zatím potkávám u mých chlupáčků, a to už potřikrát. I u nich je to diagnóza která tě nemile překvapí a docela sejme. A i když u jednoho se zdálo, že bude výjimka, ale nakonec ho stejně ta mrcha dostala. To jsou má setkání s ní přímo. Ovšem velkým šokem a hrůzou pro mne bylo když mi oznámila Láska století že má už opět rakovinu prostaty. to byl pro mne strašný šok a hrůza, protože ten člověk ovlivnil neskutečně můj život, ať v dobrém nebo ve zlém, to co se mi pak dělo. Vlastně se ke mně zachoval velmi šeredně, jenže stejně je pro mně tou další nejdůležitější osobou v životě. Obden jsme si volali, já neustále zjišťovala jak mu je, jak pokračuje léčba.... byla úspěšná, zatím už podruhé mu život dal šanci. A víš co pro mě bylo nejhorší? Že jsem měla strach že pokud to nedá, nikdy se asi nedozvím že už není....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není to blbé, je to lidské. Já mám moje zvířata taky rovna lidským pocitům, až nastane jejich čas, bude to pro mne bolestivé.
      Vždy se říká, že naděje umírá poslední, takže tebe ještě nějaký telefonát určitě čeká.

      Vymazat
  13. Před lety se tato diagnoza objevila i v naší rodině a týkala se mé sestry. Bylo to v roce 1998, dva roky po smrti mé maminky a našeho staršího syna. Měla jsem pocit, že mě osud nechal nadechnout a pak znovu udeřil. Její diagnozu jsem znala dříve než ona. Jí to oznámil tehdejší primář gynekologie na pokoji před ostatními pacientkami. Naštěstí je v dnešní době primářem někdo jiný a jiný je i přístup k pacientům.
    Když jsem šla chodbou onkologie, potkala jsem kolegyni z práce a nebýt jejího syna, který ji doprovázel, nepoznala bych ji. Tolik ji nemoc změnila. Se sevřeným srdcem jsem šla za sestřinou ošetřující lékařkou, která mi všechno vysvětlila a seznámila mě s léčbou. Nejhorší bylo, když jsem musela našemu tátovi říct, co sestře je. Měl ji nejraději. Léčba naštěstí zabrala, ale sestra se s jejími následky prala dlouhé roky.
    Ty strašné roky tehdy hodně změnily můj pohled na svět, na život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vyslovení diagnózy a každá následná věta ... psychiku dokáže rozbořit jako domeček z karet a pak se to všechno zase velice špatně skládá dohromady.
      Následky jsou většinou psychické, tito lidé se už nikdy nepřestanou bát, o život, o sebe, o svou rodinu a každé píchnutí v nich vyvolá řetězovou reakci, strach o život.

      Vymazat
    2. Simonko, máš velkou pravdu. Od té doby se daleko víc bojím o všechny blízké a toho strachu se nejde zbavit. A těžko se s ním žije.

      Vymazat
  14. A některé bláznivky si rvou kvůli pocení do podpaží Driclor... Složení eňo ňuňo :(.
    Moje maminka, vyléčená onkologická pacientka, chodí každý půl rok na kontroly. Vždycky je v šoku z toho, jak různorodí jsou pacienti, nejhůře na ní působí mladí a krásní...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem měla kliku, švagrová říká, že dopoledne tam bývá spousta maminek s dětmi, je to hodně smutný, když si člověk uvědomí, že spousta těch dětí nebude se svojí maminkou dospívat.

      Vymazat
  15. Tohle je hodně silné, s člověkem to zamává. Já mám vlastní zkušenost, naštěstí bez chemošek. Před 4 lety rakovina kůže - melanom. Vše odstraněno chirurgicky, nikam mi to naštěstí neprorostlo. Každých půl roku kontroly celého těla vč. očního, sono všech měkkých tkání. Chodím poctivě, protože se bojím recidivy.....
    To, co zažívají ty ženy, o kterých píšeš, to nikomu nepřeju. Nikomu....
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý, kdo má takový příběh za sebou mi říká, že se stále bojí a bát bude.

      Vymazat
  16. Ona jakákoliv čekárna s vidinou těchto diagnóz je zoufalé čekání na verdikt, ano, ne...
    Svět kolem jako by se zastavil. Člověk přehodnotí spoustu věcí, i když jak píšeš, sedí jen jako doprovod...Někdy si ale říkám, že by spousta lidí mělo snad chodit do takových čekáren jako prevence proti řešení hloupostí, zapšklosti a věčné nespokojenosti...
    Tady jde všem jen o jedno a jakékoliv rozdíly se úplně smažou, snad by jim došlo, o čem život je a co je vážně nejvíc...
    Posílám spoustu energie, aby jsi dokázala být pořád oporou a abyste došly spolu co nejdříve do cíle uzdravení...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je zajímavé, když jsem byla jako studentka navštívit protialkoholickou léčebnu, byl to pro mne šok. Deliria treméns na denním pořádku, pro normálního člověka katastrofa.
      Tak jsem si říkala, když tohle vidí alkoholik musí to být šok a dočkala jsem se odpovědi, že nikoliv, stejně pijí dál.
      My lidé si průser uvědomíme, až když se nás týká, dřív bohužel né.

      Vymazat
  17. Čekárna na NADĚJI... Musela jsem tenkrát i teď psát. Do morku kosti rozumím každému Tvému slovu, pocitu a gestu. Já také chtěla tenkrát křičet, ale chyběl dech. Přesto jsem svůj hlas radosti cítila a cítím dodnes...když jsem udělala první krok do "nového" života.
    Máš pravdu, je to dávka pokory do konce života. Je to dávka radosti, že žijeme. Je to dávka vděčnosti, za každý den...neb ...každý den je dar.
    Věrka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přejeme si navzájem jen zdraví, spoustu zdraví. Až člověk navštíví všechny tyto čekárny, uvědomí si, kolik důrazu a pravdy je v jedné větě, v jednom slovu.
      Tato informace je nepřenosná a přála bych každému jednotlivci, aby nikdy nemusel, ani jako člověk, ani jako doprovod.

      Vymazat
  18. Mě zasáhl příspěvek. Život je tak složitej, bolestnej,ale i nádhernej. Je třeba pokory, trocha toho pomyslného štěstíčka a zdravého rozumu, naděje a především zdraví. J

    OdpovědětVymazat
  19. Je podivuhodné, jak člověk tyhle věci tak nějak teoreticky ví, ale zoufale to nestačí. Muselo to být skutečně žádné profackování...

    OdpovědětVymazat
  20. Pamatuji si na dobu, kdy jsem s mojí věčně polámanou, či jinak poraněnou dcerou trávila čas v čekárně Motola před dětskou chirurgií. Kolem chodily děti bez vlasů, některé tlačily stojen s infuzí. Jednou jsem se tam setkala se sousedkou a jejím synem, kteří neskončili jako my na té chíře, ale šli chodbou dál … Pokaždé to se mnou zamávalo.

    OdpovědětVymazat
  21. Když někomu přejem zdraví, skoro to zní jako fráze, až teprve tváří v tvář nemoci to přání nabývá jiných rozměrů. Jsi stejně úžasná, že jsi se nebála být oporou, on to každý nedokáže. Tnám spoustu lidí, kteří se vyhýbají styku s prostředím, kde ve vzduchu visí nejistota a nebo naopak krutá jistota. Je od zřizovatele oddělení velmi vstřícné, že právě do takovéto čekárny pověsil originály a ne jen plakátovou výzdobu no potěš a ještě lépe než plakáty s informací, kde mám v těle jaký orgán, jak to u některých lékařů je stále zvykem.

    OdpovědětVymazat
  22. Milý Simínku,

    tak přesně tohle jsem zažívala po několik let se svou maminou... Jen v jiném městě. I tu tichost na chodbě si pamatuju...

    Dovolím si odbočit od (pro mě až moc vážného) tématu: moc se těším, až pro nás nafotíš tu Madeiru. Tak se čiň! :-) Předem děkuje Rorýsek, co se sice v poslední době někde toulá po oblacích, ale občas upustí i tak vý/trus z výšky své mysli do komentářů.

    OdpovědětVymazat
  23. Tak to já jsem si také nedávno pořizovala nějaké ty nové tepláky a je to tedy opravdu docela dost stres uvolňující věc, ono se to teda nezdá jo, ale je to fakt moc fajn :) No, a co se týče pak těch různých webů, tak už je to na vás, odkud si to pořídíte. Já to třeba brala z armiku. Tak ať se daří :)

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.