O Martě....

...dlouhých dvacet let potkávám na sídlišti ženu jménem Marta. Byla pro mě vždy synonynem dokonale upravené ženy, při pohledu na její oční linky jsem pochybovala, že je malovala lidská ruka, byly dokonale rovné, vždy dokonalý měla make up, vždy dokonale měla upravené nehty, její oblečení bylo bez chyby, nažehlené a bez faldíčků. Celá rodina budila dojem, že právě vyskočila z reklamy na Perwoll. Obě dcery nosily domů na vysvědčení samé jedničky, celý týden navštěvovaly kroužky, aby byly připravené na život po všech směrech.

Jen jednou jsem byla u Marty na návštěvě, u bytu byly návleky, které jsme vyfasovali, obuv jsme odkládali každý zvlášť, já na ženský úsek, manžel na mužský úsek. V obývacím pokoji jsme dostali ubrousky do každé ruky a velkou útěrku, abychom nic nepotřísnili. Kávu jsem neměla nikdy tak rychle vypitou, cítila jsem se jako na trní a těšila jsem se do našeho normálního domova. Ten Marty byl dokonalý, vše naleštěné, vše vydezinfikované, vše několikrát denně vyluxované, všude umělé květiny, na parapetech umělé rostliny a všudypřítomný odér dezinfekčního prostředku Savo.

První od Marty utekla starší dcera, za několik let jí následovala mladší dcera, do finále utekl manžel, kterého jsem často viděla v podnapilém stavu bloumat po městě, několikrát jsem si říkala, jak moc byl ty dlouhé roky vedle Marty statečný a nyní dohání ztracené roky. Když jsem s Martou náhodně jela autobusem nebo trojbusem, stěžovala si na spoustu nemocí, bolestí, strádání, přesto i nadále byla dokonalá.

....před dvěma lety jsem Martu poprvé potkala s pěti malými romskými dětmi, ten nejmenší se na mě culil z kočárku a všichni se překřikovali a Martu oslovovali " teto ". Zírala jsem, nechápala a záhy jsem se dozvěděla vše podstatné. Marta dělá v Klokánku a stará se o skupinku malých, vesměs romských dětí. Vyprávěla mi s jiskrou v oku, v jakém stavu tam děti přijdou, jak odcházejí, jak se těší na své celý den zfetované matky, jak vidí poprvé za život zubní kartáček, jak se učí základním hygienickým návykům...stála tam ale jiná Marta. Pořád pěkná ženská, ale normální, s jakým nábojem mi vyprávěla svůj obyčejný život bez příkras, bez dokonalostí.

Ty letošní vánoce jsem Martu zahlédla šťastně zavěšenou s úsměvem do svého manžela a z jara tlačila kočárek s malou vnučkou.

A proč vlastně píšu o Martě ? Dnes jsem četla pojednání, jak důležitá je individuální péče v takových zařízeních jako jsou Klokánky, já se k takovým názorům také přikláním a zároveň znám jeden lidský příběh, kdy zařízení starající se o týrané, nechtěné děti, zachránilo jednu zbytečnou ženskou nad propastí dokonalosti.

A Marta...nedávno se řítila s malou romskou holčičkou po chodníku a obě mi hlásily, že běží do kina, ve kterém ta malá bude poprvé a strašně si to přála k narozeninám...jo a Marta se smála, až jí tekla oční linka....