....je něco mezi nebem a zemí ?...byla jsem celé své dětství vychovávaná že nikoliv, když jsem v dospělém věku v kritických situacích spínala ruce k pomyslnému bohu, když jsem se se smíšenými pocity dívala na svědky Jehovovi, když jsem s úsměškem nechápala všechny ty, kteří promlouvají s anděly, když jsem na meditacích roztěkaně pozorovala všechny ostatní, kteří se propadali někam jinam a já s bušícím a nevyklidněným srdcem se nepropadala nikam za nirvánou...začala jsem pochybovat. Občas bývám pověrčivá, to né že né, taková černá kočka přes silnici mě dokáže pěkně poplašit a dnes už to mohu napráskat, celou autoškolu jsem nosila na jízdy jedny kalhotky, nesmějte se, samozřejmě vždy vyprané, ale prostě jsem v nich dle svého pocitu lépe řídila...
Před dvěma roky jsem dostala k narozeninám naušnice se zelenými kamínky a okamžitě se pro mě staly synonynem úspěchu a pohody. Brala jsem si je na milé příležitosti pro pohodu, na obchodní jednaní pro rozvahu a v důležité dny pro podporu.
V březnu letošního roku jsem jela poprvé na svou budoucí chatu a měla jsem učinit rozhodnutí, zda ano či ne...vzala jsem si své zelené naušnice pro rozvahu. Realitní makléřka na mě spolu s majitelkou začaly vyvíjet pro mě nepříjemný tlak, prostě musela jsem se za celou rodinu rozhodnout během odpoledne. Chodila jsem jako tygr v kleci, neumím být sama se sebou pod tlakem a v tuto chvíli jsem zjistila, že nemám jednu naušnici, pláč na krajíčku a špatné znamení. Zmobilizovala jsem všechno pozitivní, odhodila negativní a makléřce jsem řekla, že si chatu ještě ráno hodinu před vypršením termínu musíme prohlédnout.
To ráno bylo nádherné, na trávě se třpytila rosa, sluníčko osvítilo celé labské údolí, hrad Střekov majestátně čněl nad celou krajinou.....no a uprostřed altánu se na prkenné podlaze blýskala moje ztracená naušnice.
Mohla jsem jí ztratit kdekoliv, v práci, v obchodě, mohla mi sklouznout při oblékání kabátu a ona ležela jako symbol rozhodnutí na místě mé budoucí zahrady...už nebyl pramalý důvod váhat.
....takže za mě...něco docela maličkého mezi nebem a zemí asi bude....
Pěkně napsáno. on někdy osud rozhodne, co dál. A stačí měličkost, a rozhodne o velké věci.
OdpovědětVymazatAhoj Simi,ano, bylo Ti dáno od Tvého anděla najevo, že toto místo je pro Tebe to pravé Věřím tomu. Už se mi něco podobného mnohokrát stalo, stačí si všimnout znamení. Ztracená náušnice v altánku je toho jasným důkazem Někdy se stane, že si znamení všimnu, ale nepochopím význam. Ten může dojít ve snu. Opravdu je něco mezi nebem a zemí Simi, měj se moc a moc krásně
OdpovědětVymazatHezký článek myslím si že nahoře ai něco bude a někdy zase si říkám že asi ne Měj se
OdpovědětVymazatTo bylo vážně znamení ať chatu koupíte, náušnice to vyřešila za vás Čekala tam na tebe až se vrátíš a tobě došlo, co tím chtěla říct Náušnice jsou moc hezké, taky nosím podobné se závěsem, já jim říkám "bimbací" Právě před chvíli jsem si je vytáhla z uší a dala jiné, protože si je musím vyčistit Taky jsem uvažovala, že bych si už zasloužila nové Otevřu tvůj článek a tady náušnice, taky pěkná náhoda, co?
OdpovědětVymazatAsi ano, Simi, tohle je docela jasný důkaz.
OdpovědětVymazatMám to podobně - to s těma kalhotkama taky znám, když mám něco důležitého, sáhnu po těch, co mi "osvědčeně přinášejí štěstí" , mám i takové halenky, člověk se v tom hned cítí jistěji a sebevědoměji - jsem ráda, že v tom nejsu sama!
OdpovědětVymazatTo je krása. Zažila jsem něco podobného se zlatým prstýnkem. Ztratila jsem ho, nevím kde. Když jsem se stěhovala do nového pracoviště, musela jsem dát do pořádku staré prostory, které se likvidovaly. Po přestěhování jsem tak šla do důchodu. Poslední dny jsem roztřídila odpad na dřevo, papír, plasty, kov a už se chtěla na všechno vybodnout, ať už to dodělá nástupkyně, která už seděla na mé židli v nové kanceláři. Ale něco mne táhlo dodělat to, vyklidit místnost, nechat odvézt odpad a tak jsem pokračovala. V jednom koutku pod umyvadlem, ve staré přepravce, pod stoletýma hadrama jsem našla svůj dávno ztracený zlatý prstýnek. Dech se mi zatajil a nechtěla jsem tomu vůbec věřit. Skoro mi hrkly slzy do očí....
OdpovědětVymazatExistují taková "znamení osudu"Třeba jsou to jen náhody ale nám to pomůže udělat ten poslední, rozhodující krok..a to je hlavní!!Co se pověrčivosti týče,já si myslím že nejsem ale...když letím letadlem do Prahy beru si na sebe pořád to samé tričko Už jsou ty cesty na něm znát - přístě ho asi povezu v kabelce
OdpovědětVymazatMoc hezky jsi to napsala. Bylo to osudové znamení....
OdpovědětVymazatCo k tomu dodat?...snad jen, že náhody neexistují a vše co tě v životě potká má svůj smysl, i když ho třeba pochopíme až mnohem, mnohem později..
OdpovědětVymazatJasné znamení
OdpovědětVymazatTaky jsem celkem realista a občas příjde něco, co mě dokonale zviklá A ty jsi určitě ráda, že jsi to znamení dostala
OdpovědětVymazatMoc hezké vyznání. Něco mezi nebem a zemí existuje.
OdpovědětVymazatKrásný článek. Já bych řekla, že s náušnicí to byla velmi šťastná náhoda, protože pověrčivá nejsem, ale... no člověk nikdy neví
OdpovědětVymazat[1]:Lotty, odpověď máš v minulém článku
OdpovědětVymazat[3]:Však také píšu, jak na tom jsem, jenže toto skutečně napsal sám život a bez příkras
OdpovědětVymazat[9]: Já nechutný realista a snad i začnu věřit
OdpovědětVymazat[8]: Supeeer, až vedle mě bude sedět v letadle někdo v sepraném tričku, raději se zeptám, jestli náhodou nesedí vedle mě jedna pěkně pověrčivá super kuchařka z Itálie
OdpovědětVymazat[12]: Po takovém zážitku musí i největší realista zapochybovat
OdpovědětVymazatÚžasný příběh a chápu co pro tebe tvé náušnice znamenají. Toto umí napsat jen život a znamení existují .
OdpovědětVymazatTo je krásný příběh! Slibované pohádky jsem tu sice nenašla (už jsem Tě skoro dočetla), ale tohle je alespoň pohádkově napsáno.
OdpovědětVymazat