....aneb jak se mi maličko rozsvítilo a nebylo to ani na adventní věnci, ani na mé orchidejové zahrádce.
Minulý týden jsem se na spřáteleném blogu dočetla o velké kočičí vánoční soutěži a okamžitě jsem se začala radovat, vybírat fotku, upravovat, třídit a pořád jsem si nebyla jistá, že jsem vybrala tu správnou. Vybrala, upravila a poslala.
Když přišlo první semifinálové kolo, okamžitě jsem se pýchou dmula, že až tam bude ta naše fotka, tak ta na 100% vyhraje, protože co do kvality, jooo, jsme o prsa vepředu. Druhý den se zopakovalo to samé, přibyly fotografie a najednou jsem si uvědomila, jak jsem byla hloupá a naivní. Dívala jsem se na obrázky zvířat, které byly co do kvality jinde, ale ty příběhy zvířat v popiskách, brrrr....kočička, která byla tak týraná, že se bojí vlastního stínu, vyhozená zvířata do popelnic, zachráněná z černých velkochovů, tak silné příběhy lidí a zvířat, že mi moje fotografie byla najednou úplně lhostejná.
...týraná, opuštěná a nechtěná zvířata, co mi lidé dokážeme...v mém okolí jsem si všimnula starší paní, která krmí u nás opuštěné kočky. Na vlastní náklady nechala vyrobit zateplenou boudičku, aby to měly kočičandy v zimě lehčí.Druhý den jí našla rozsekanou v popelnici.Tolik ta zvířata lidem překážela, tak proč jim to znova neosladit? A tak koupím tu pytel krmení, tu nějaké kapsičky, aby to měly ty venkovní slečny alespoň s plným bříškem, když né v teple.
...píšete, že jste před svátky na měkko, tu slza ukápne a tak....když budete chtít rozchodit vánoční menu, vezměte třeba jen jeden pytel krmení a odneste ho do útulku nebo stacionáře, vánoční svátky jsou přeci i o tom se podělit, udělat radost. Přiznám se, že nejsem příznivcem peněžních darů, nevěřím, že vždy skončí, jak mají. Krmení nebo stelivo udělá radost všude, tředa v našem útulku byl nedostatek pokrývek, když byly šílené mrazy a každá stará deka měla cenu obrovskou.
....naivně bych si přála, aby se všichni naši kočičí přátelé měli dobře, nejde to, ale na Štědrý den si procházku protáhneme celá rodina o jednu návštěvu....
Hezky jsi to napsala, je to článek k zamyšlení. Párkrát jsem se taky ujala nějakého chlupatého tuláka. Vzpomínám si na mourovatého kocourka, který mě venku hypnotizoval svým pohledem, když jsem věšela prádlo. Donesla jsem mu něco na zub a byl náš byl nám za to patřičně vděčný, měli jsme ho několik let Pak k nám přišla černá Minda i s koťaty, paní se ji odstěhovala a kočku nechala u domu Minda přešla potok i s dětma a zůstala u nás A mohla bych pokračovat ... Mám dnes o čem přemyšlet, že jde dělat i víc
OdpovědětVymazatKrásně napsané. Je tolik smutných osudů.
OdpovědětVymazatVyjádřila jsi svým článkem moje pocity
OdpovědětVymazatMoc hezký članek lidi jsou v některých případech velmi surový.U nás je útulek na lesní zvěř.Měj se
OdpovědětVymazatPěkně napsané
OdpovědětVymazatKrásně jsi to napsala
OdpovědětVymazat[1]: Tolik adoptovaných zvířátek, nádhera.Tak nějak se do rodiny tchýně mého bratra přidružil Karel, tak dlouho seděl a koukal za oknem...dnes sedí a kouká za sklem
OdpovědětVymazatTohle mě trápí taky. Nechápu potřebu některých lidí ubližovat zvířatům. U nás v domácnosti byli většinou nalezenci až na Žolinu, tu jsem řekla, že si vezmu, jinak by celý vrh utopili hned po narození. Když kolikrát vidím, jak některá zvířaza opravdu zkusí, jsem ráda, že svoje dva syny jsem vychovala k lásce ke zvířatům...
OdpovědětVymazatMoc hezky napsáno. A je to smutné. Nechápu potřebu ubližovat. Nejspíš těm lidem něco uvnitř chybí. Něco důležitého. Kde je ta soutěž?
OdpovědětVymazat[8]:Tak...začíná a končí to v rodině..co se člověk naučí od rodičů v dobrém i zlém, tím se pak chlubí celý život. Lásku k živým tvorům se člověk učí a přijímá od prvního do posledního vydechnutí..
OdpovědětVymazatAle fotka je fakt velmi podařená (ale nejsem odporník). Na Kanárských ostrovech je na každém metru deset koček. Mají s tím takový problém, že mají program na jejich kastraci.
OdpovědětVymazat[10]: Děkuji.
OdpovědětVymazatJsou to smutné příběhy, kočičky mívají těžký život a spoustu lidí s k nim chová špatně, je plno psích útulků a pro kočičky se moc nedělá, mám taky doma nalezence a jsou velmi hodní a vděční, kočky jsou úžasní tvorové...
OdpovědětVymazatKočičky obdivuji a i když v paneláku ji nemáme, vždy, když nějakou potkáme, fascinuje mne, jak jsou to čistotná zvířátka. Když jdu venčit synova pejska, přijdeme domů špinaví a kočička, i když na poli, či louce loví myši, vyjde čis´tounká, nastrojená, jak ze žurnálu. Vůbec nechápu, jak se lidi mohou chovat tak krutě ke zvířátkům. Mám pocit, že dnešní mládež je bezcitná vůči všemu. Proto moje dcera chodí pravidelně v neděli ráno do jednoho útulku i se svými dětmi a manželem venčit jednoho pejska. Vždy i ostatním něco přinesou. Já vím, že to není nijak velikánská pomoc, ale alespoň děti vidí a slyší tyhle příběhy a snad se budou chovt jinak.
OdpovědětVymazat[13]: No to je báječné, že jeden tulák dostal teplý domov a baštu, oni to umí skutečně vrátit
OdpovědětVymazatNerozumím tomu, kde se v lidech bere ta ubohost ubližovat jakémukoli zvířeti. Přiznám se, že kdykoli čtu třeba o týraných kočkách, obrečím to. A přispět tu a tam některému útulku pytlem granulek, nějakou tou kačkou nebo třeba jen starou dekou a vyřazenými ručníky považuju za samozřejmost
OdpovědětVymazatNechápu, kde se vzalo rčení, že se někdy člověk chová hůř jako zvíře. kdybychom se k sobě chovali jako zvířata, bylo by tu báječně
OdpovědětVymazat[17]:Lidé se chovají hůř jak dobytek
OdpovědětVymazat