pátek 21. června 2019

Mateřídouška ....


Stárnu. Prý se to má s grácií, ale já se tuhle lekla.
V předklonu má kolena naznala tvaru tlamky šarpeje. Kde se vzala ta přebytečná
kůže kolem kloubů, jestli mi ji v noci někdo nevyměnil ?
Skvělý nápad udělat si přes celou předsíň zrcadla jsem oceňovala před dvaceti lety, dnes proběhnu rychle obalená od hlavy až k patě, nechci polemizovat podle čeho sochali kyprou Věstonickou Venuši.
Bože, kudy chodíš ? Zvolala jsem při posezení u kávy, kde jsem zahlédla své dvě brady.
Jak mám nabalit chlapa, když mám ovar kolem krku ? Kamarádka vtipně poznamenala, že když on bude mít tři, nebudou mu vadit mé dvě. Brady, jasně. / evidentně skvělá matematika /
A jak su stará, tak su blbá.
Hlídali jsme se. Já a Soptíček.
Začali jsme spolu být trapně sehraná dvojka, bez průšvihů, bez excesů. Nahlas jsem si posteskla, o čem by jednou měla být ta naše kniha, když nejsme skandální ?
Vnučku už nezajímá na veřejnosti mé povadlé poprsí, v italské restauraci nesbíráme pizzu z podlahy, na záchod nedobíháme s náloží, hrad Střekov jsme tentokrát prošli od sklepa až na půdu  a Soptíček jen odfukoval a nahlas komentoval slovy ... to je hustý.
Jsme harmonie, jsme soulad a jsme zaběhnutý kolektiv.
Na cestu vlakem za maminkou jsme si koupili časopis, bude nám cesta lépe ubíhat.
Soptíček byl vyzván k volbě, nebudu vnucovat dítěti svou podobu kultury. Holčička se dívala do vyšších pater, kde se prsí dámy z Playboy, to by nebylo vhodné v útlém věku, že ?
Vyhrál časopis Mateřídouška, kde se na titulní straně proháněli malí barevní poníci.
Uhnízdili jsme se vedle sebe v příjemných sedačkách, zakousli se do jablka a netrpělivě otevřeli dětský časopis.
První stránka nás čtenáře zvala na  muzikál pana doktora Janečka. Mhhh, no jo.
Otáčíme stránku a vida, reklama na batůžky. Třetí stránka, hurá, komiks.
Hlavní hrdinka, kouzelná blondýna s předimenzovaným poprsím a pasem jako vosička.
Samozřejmě, také chci mít krásné trojky u brady místo věšáků, jenže já už jsem velká holka.
Já jsem žena, co má odžito. Jak si s takovou normou poradí malá holčička ?
Co když nebude mít prsa skoro žádná ? Co když bude mít prsa obrovská a prostornější zadek ?
Jak obstojí její psychika, když nebude komiksově akurátní ?
Lékaři psychiatrických ambulancí, kteří dnes a denně řeší poruchy stravovacích návyků, ano, přesně oni musí při pohledu do dětského časopisu protáčet oči v sloup.
Listujeme raději dál. Nudíte se, nekupujte si medvídka mývala, ale zajeďte do liberecké zoologické zahrady. Sofinka začíná znuděně okopávat má svěšená kolena.
Nezajímá jí další reklama České televize na páteční pohádku, nafukovací kruh a jiné nabízené letní zboží už máme doma.
A pozor, hlavní dvojstrana ... Adolf Hitler v nadživotní velikosti, tanky, kulomety, samopaly.
A nejvyšší čas si vysvětlit slovo Totalita.
/ časopis je určen malým předškolákům a školáčkům, připravit budoucí voliče je nelehký úkol /
Sedím jako opařená a dvě veliká modrá kukadla se tážou .... kde jsou ti malí barevní poníci, já si chci o nich číst ? Tak poníci se nám do dětského čtení nevešli, protože jsem napočítala celkem osm stránek reklamy. Vztekle jsem časopisem plácla do příručního zavazadla a zábavu jsme si udělali bez poutačů na zboží, filmy, muzikály a jiné nesmysly.
Při zpáteční cestě mi to nedalo a znova jsem se na dětský časopis zahleděla s nadějí, že najdu něco vhodného, něco dětského, něco povznášejícího. A nenašla.
Za 36 korun českých netřeba.
Kolem mne utíkala krajina, scenérie skoro letní přírody se mi podbízela.
Kde já jsem se zasekla ? Proč hledám v dětském časopisu pohádky, básničky, obrázky ?
Proč hledám dětský svět, jeho podmanivé kouzlo, jeho nedotčenost a vnucuje se mi svět komerce, poživačnosti, občas i nechutnosti.
Jak su stará, tak su blbá ... to šli všichni princové a princezny do důchodu, pejsek s kočičkou už nevaří dort a Rákosníček netančí na zamrzlé hladině svého jezírka ... není to škoda ?
PS.  Vzkaz pro paní Líbu Šmuclerovou :  " Až jednou budete sedět se svou vnučkou ve vlaku a budete si prohlížet dětský časopis, možná by nebylo od věci nabízet kalová čerpadla vhodná k septikům. I takové zboží se musí prodat, ať si děti na tu žumpu zvykají už od malička ! "


úterý 18. června 2019

Má typická letnička ...


Snese holomráz, nevadí sníh, silný sluneční úpal, neskloní se před drsnými a nemilosrdnými kroupami, to vše a ještě víc mi nabízí má nejoblíbenější letnička ... NETŘESK.
Má zahrada mi již několikrát dala najevo, co jí vyhovuje, co ráda nemá. Naučila jsem se poslouchat, žít v souladu a harmonii a hlavně, netrápit rostliny, kterým se na celodenním úpalu nedaří. / proto je zde třeba vysvětlit, že pro mne netřesk skutečně znamená letničku, neboť nemám pěstební podmínky pro hýčkání dokonalých letních květů, neuzalévala bych je /
Mezi kameny, oblázky, kačírkem si lebedí krásně barevné netřesky a každý rok se mi odměňují za lásku a péči květy. Paleta barev květů je nepřeberná, od světle růžové do tmavě fialové, citronově žluté do tmavě červené.
Na námitky, že po odkvětu zůstane díra, reaguji rychle. Netřesky kvetou týdny a po odkvětu květní stvol jemně odstraním a na místo okamžitě dosadím novou růžici. Dosahuji tím velikých a kompaktních rostlin a jejich variabilitu obměním, nebojím se do sebe sázet i jiné druhy. Výsledkem jsou mi rok, co rok, stovky květních stvolů, které rozsvítí skalky, mísy, koryta.
Netřesky kromě mne miluje hmyz, motýlci a letní scéna může zažít ...


sobota 15. června 2019

Když žena se ženou snídá ....


Vcházím do malé a útulné kavárničky.
Intimitu prostředí, tak důležitou pro dostaveníčka, garantují vzrostlé lípy.
Voní, vše tak kouzelně voní.
Můj krok svižně ukrajuje z cesty a já ? Já se těším.
Políbíme se a obejmeme. Silně, jak jen to jde.
Jak jen se dokáží obejmout dvě ženy, mezi kterými je pevný vztah.
Zbrkle, bez rozvážení, bez taktu, pod tlakem jako sifonová bombička vystřelím otázku.
Tak co ?
V jejích tmavých očích svítí jako maják dvě obrovská světýlka a radostně oznámí.
Poslední ozářka.

Šest měsíců uteklo jako voda, šest měsíců, kdy se střídala naděje se smutkem, slzami.
Sledovala jsem boj ženy, která je součástí mého života, je má rodina.
Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu seděly v únoru na zahradě. A sněžilo.
Jak jsme spolu chodily ulicemi a hledaly odpovědi na otázky, které vedly slepými cestičkami, bez značek, bez retardérů, bez světel, bez naděje.
Jak jsem na chodbách onkologických klinik cítila smrt na každém milimetru, jak se mi žaludek vzpíral, jak prosil o pomoc.
Jak jsem na chodbě mamologického centra viděla, co nikdy nezapomenu.
Bojovnice v šátcích na hlavách, pěšáky se zbraní u pasu, to, o čem jsem jen četla.
V reálném životě jiná dimenze, která už navždy změnila můj postoj k životu.

Servírka přináší snídani.
Sedím jako kníže Rohan. Vkládám si do úst kusy jahod se šlehačkou, máčím si ananas do
hořké čokolády a zapíjím to celé kávou.
Teď, ano, právě nyní jsem neskonale šťastná.
Dívám se na ní. Je uvolněná, je spokojená, je bojovnice, kterou nesrazila nemoc.
Prošla peklem nemocnic, čekáren, ozářek, injekcí s hormony.
Trpělivě pečovala o spálenou a černou kůži, ani jedinkrát si nepostekla.
Teď vyhrála, teď slaví.
S Damoklovým mečem po zbytek svých dní bude usínat, ale právě teď a tady slaví vítězství.

Jsem bezvěrec. Neumím se modlit, Otčenáš si pamatuji úplně stejně jako ruskou hymnu.
Automaticky a z nutnosti.
A přeci ... tolik svíček, ve všech kostelích, které jsem za poslední půlrok rozsvítila.
Dívala jsem se za barevné oltáře, někam tam dozadu a jediná má myšlenka měla společný jmenovatel.
Prosila jsem za zdraví své, za zdraví své rodiny. V každé té svíčce jsem ukryla strach, zapečetila bolest a beznaděj. Jak malí jsme v životě, jak velcí jsme ve svých přáních.

Přeji vám krásný víkend, posnídejte se svými blízkými, je jahodová sezóna ...




 

neděle 9. června 2019

Válka partají ...


Pro stěhovavé ptáky nemyslitelné. Bydlím třicet let v jednom bytě.
Ve stejném domě potkávám stejné patrioty po celé období, změny obličejů 
minimální.
Narodily se zde naše děti, které mají už svoje děti. Na chodbě v prvním jsem sousedce polámala žebra při resuscitaci, ve čtvrtém jsme skoro mezi botníky porodili. Malý "chodbař "  má dva metry, 
neopomene při pozdravu podotknout, že místo ven jsem ho cpala dovnitř. Humorista. 
Rojnicí v keřích odchytávali moji vyděšenou kočku, nechyběl jediný člověk z domu včetně nejstarší 80 leté babičky Zahrádkové, která u každého keře sprostě klela a plivala tabák ze startek. Čarodějná babička.
Po čerstvém vymalování kluci z přízemí podpalovačem Pepo začoudili chodbu tak, že nebylo ani vidět, ani slyšet, jejich otec se vzteky klepal jako drahý pes. Neurotik na pochodu.
Když si děvčata mezi patry měnila své recepty, jedné vypadla hadice z vany a celá vyvářka upravila byt pod inkriminovanou domácností. Ze zdí se kouřilo, ze sedačky se kouřilo, z koberce se kouřilo.
Celý obývací pokoj byl vyvařen takřka sterilně. Do čista čistě. 
Požádat o pomoc, běžné.
Odnosit ženě, cizí, ze sklepa náhradní pneumatiky, normální.
Řešit nesmrtelnost chrousta na schodech u kávy, nutné, ba nepostradatelné.
Až do minulého týdne.
Žiji v zóně válečného napětí.
Na schůzi společenstva vlastníků vystoupil hasič, který doporučil, přestat zamykat oba vchody.
Jedná se o jediné únikové cesty.
V případě požáru obrovská komplikace, která pak udělá z domu hořící past.
Během pár sekund vznikly dva tábory.
Ortodoxní zamykači, kteří argumentují, že dům v životě nevykradl jediný zloděj, protože je celodenně zamčený.
Opozice vytáhla se zbraněmi těžkého kalibru, jak hledat klíče v začouzeném bytě a rychle odemykat.
A válečná vřava včetně originálních výrazových prostředků, dva tábory plné jistých závěrů.
Sprostá slova, urážky, kopnutí do lavičky, vyzvání k souboji.
Bez kordu, tělo na tělo, pupek na pupek.
Soused proti sousedovi, co na tom, že včera fandili při hokeji. Nezdraví se.
V domě je ticho. Hrobové.
Zamykači trvají na ubedněném domě, nezamykači chtějí své únikové cesty.
V koalicích se zdraví, na nepřítele se ani nepodívám, nepozdravím a za rohem ukážu ....
Válka partají, střet názorů.
Zamykat a nebo nezamykat ?  Na jazyk se dere shakespearovské být či nebýt ?
Sama se v tom plácám, sama tápu.
Čekat na zloděje s čerstvě upečeným chlebem, solí a potěšit ho společným tancem ?
Nebo stát uvězněná v zamčeném pekle, když hledám klíče permanentně i bez kouře ?
Fakt nevím ...
Každopádně jsem si cvičně zkusila nacpat tři kočky do dvou přepravek a dva dny se mnou žádná nemluvila. Simulace požárové situace dopadla nevalně. 
Doma mám ticho, na chodbě mám ticho. 
A to jsme si všichni tak krásně žili ...




úterý 4. června 2019

Přesazená ...


Žena ženu pochopí, až sama vypláče potoky slz .

Malá, blonďatá a vyděšená. Sedí ve vlaku, svět kolem se míhá.
Velká, blonďatá a po tváři stékají studené, slané slzy.
Dítě tiše hledí a nechápe. Proč ?
Před chvílí se smála, křepčila, v očích jí tančily dva plamínky.
Proč maminka pláče, proč vzlyká, proč neodpovídá ?
Proč plakala babička, teta, strýc tlačil ve víčku slzu, prý průvan.
V kupé je cítit chlad, bolest je hmatatelná v každé molekule.
Jen to dítě rok co rok, půl rok co půl rok, prožívá stejné.
Z veselé mámy smutná žena. Potoky slz, otázky bez odpovědi ...

Žena ženě porozumí, až sama dozraje.

Procházím městem, kouzelným městem.
Z dlažebních kostek mne bolí nohy, páteř a duše.
Na horizontu slunce, u srdce vzpomínky.
V kašnách proteklo tolik vody. 
Znám ty ulice, pamatuji si trh, záhony pořád omamně voní.
Alej ke hřbitovu bez topolů, babiččin dům bez muškátů.
Ozvěnou se mi nese smích. To se směje moje máma.
Otvírám víčka, volám v duchu, tápu po ozvěně.
Žena, co mi dala život, tu byla šťastná.
Tančila jako víla, poletovala jako něžný motýlek. 
Navždy do sebe natáhla vůni moravské země. 
Než byla přesazená....

Žena vzhlíží k ženě, jen to pohlazení nestihly.

Když žena mému srdci blízká, navždy odešla, přišla bolest.
Přišla i úleva. Je konečně se svými.
Mnohokrát jsem si vybavovala pláč a nechápala.
Dnes už vím. Byla přesazená.
Odešla, následovala svého muže, své dítě.
Nikdy si nezvykla na studený a nehostinný sever.
Už nikdy se nesmála, tak plně, tak hřmotně, tak na celé kolo.
Tak jako doma, doma na Moravě.
Tam, kde je zem rovná, bez kopců, tam, kde jsou lidé vřelejší, milejší.
Objetí trvá dny, měsíce, roky. Pod kůží zůstává navždy.

V kolonce místo narození měla Olomouc. Je to i mé místo narození.
Naše složité životní cesty se právě přeťaly, spojily.
Sedím ve vlaku a z dáli slyším ...
Morava krásná zem,
v které sem byl zrozen
a v ní vychován, od matky pěstován.
Ta mě k srdci svému lnula mateřskému, jí buď můj život věnován. 
Ta jižní Morava je jistě krásná zem ....

Když chce žena ženě říct, mám tě ráda a už se sama vrací na sever.





pátek 31. května 2019

Květen v kostce ....


Na otázku  "  Jak se vůbec máš ? ", ze mne vypadlo bezprostřední, lítám jako pták. Mám rozevřená křídla na maximum, letím nad krajinou. Vychutnávám si komfort dlouhého dne, probouzí mne ptáci a večer unavená ulehám. Tolik světla, slunce vlévá do žil potřebný náboj.
V měsíci lásky jsem stihla skutečně letět a posunula jsem své vjemy zase o kousek dál. Madeira, ostrov k neuvěření, ráj, kus nedotčené přírody. Vidět květiny z miniaturních květináčů v našich hobbymarketech, které ve volné přírodě prosperují do výše několika metrů, ochutnat plody, na které má ústa nezapomenou. Letěla jsem za dobrodružství úplně sama, poznala jsem báječné lidi, kteří obohatili můj pobyt, vyladili do dokonalosti. Ta skvělá parta lidí se pak na letišti objímala a cítila jsem, že každý si chtěl tu chvíli protáhnout, prodloužit a uchovat vzpomínku na náhodné cestovatele.
Zpráva o stavu lidstva - jsme na tom báječně, dokážeme se bavit, seznamovat, družit bez profitu, nehledat skryté záměry, jsme si skoro cizí a přesto se dokážeme společně skvěle smát, poznávat a cestovat.
Pro každého, kdo se bojí, cestovat je skvělé a pouštět do svých životů nové osobnosti, je ještě lepší.
Můj Soptíček se také nezdráhá a telefonuje dešťové víle. Chodí v klobouku, holínkách s kabelkou a do telefonu zcela vážně diskutuje, jaké bude počasí a co si má vzít druhý den do školky na sebe.
Ke svátku dostala své první kolo a k velké spokojenosti tatínka ním odřela zrenovované parkety. Nefalšované nadšení, radost, halasení jsem přerušila výbuchem zářivých konfet do prostoru.
Takže pokud používáte to vtipné o tchyni a uzeném, určitě by mne partner mé dcery viděl zauzenou nejméně pět metrů pod těmi parketami. Alespoň ty ksichty tomu naznačovaly a druhou dávku jsem si odvezla domů, jistě se najde důvod, vyhodit do vzduchu tisíce flitrů a konfet. / neříkejte nahlas, že jsem neřízená střela ! /
Zda to bude při kolaudaci ? Je to možné, ráda potěším dalším výbuchem paní z územního plánování.
Předpokládám, že má špatné spaní, jen co slyší mé jméno.
Už vím, jaké je to, šourat se !  Lidé s naturelem atomového reaktoru neumí žít pomalu, nedýchají pomalu, jsou věčně rozjetí, nastartovaní. V den, kdy mi vjel na zahradu první traktor, krumpáč zabořil hrot do jílovité zeminy, jsem se šourala. Prohlížela jsem si díry v jiných plotech, diskutovala s několika sousedy - důchodci o problematice zácpy a zda Guttalax nebo švestky ? Jak ovšem vysvětlit, že mne díky nervovému vypětí a strachu o zahradu trápí spíš opak .. jestli plenky s kraječkou nebo bez ní. Týden mám za sebou, 55 tun materiálu na místě a pokud přežiju tohle, mohu příští rok cestovatelsky rozcápnout svá letecká křídla, snesu i Sibiř, vydržím i mužíky s vodkou.
Loučím se s měsícem, který provoněl naše dny sladkými jahodami, šťavnatý meloun láká k ochutnání a s příslibem léta na rtech kouzlí úsměvy. Vysedáváme na předzahrádkách, terasách, živě diskutujeme, že náš hokej není vůbec špatný a co na tom, že jsme na začátku měsíce běhali v žabkách, v polovině v kozačkách a nyní v holínkách, máme to pestré, že :-)
Nadevírám měsíci, který jsem jako dítě milovala. Už jsme se jen ve škole poflakovali, výletovali, psali si zamilovaná psaníčka a šíleně se těšili na prázdniny. A vidíte, zase důvod, proč si bouchnout nějakou tu konfetu nebo rychlý špunt, za rohem je léto. Pokud někam letíte, příjemný let, ať už jako pták a nebo třeba jako pan Tau ...krásné léto.






KDYŽ PŘIJEDE TRAKTOR ...

Můj nejmilejší bývalý manžel zpíval ... Je to traktor, je to Zetor, jede do hor, kopat brambor.
Když vjel manipulátor do mé zahrady, vzpomněla jsem si na tento popěvek, tak snad to na ty brambory záhy nebude.




 

úterý 28. května 2019

Stavebně ...


Mít pozemek na hranici lesa nabízí majiteli romantické chvilky, tu srnka, tu muflon. Koncerty zpěvného ptactva neomezeně a se zárukou bohatého kulturního zážitku. Druhá strana mince je už méně přitažlivá, zimní nájezdy prasat, vyplašené návštěvy hladových srnek, o zabezpečení před lidskou rukou nemluvě.
Plot, který se kolem mého pozemku nachází má své odsloužené a rozhodně nenabízí komfort klidu a bezpečí. Obrovskou roli zde hraje i svažitost pozemku a zabezpečení věčného sesuvu půdy při lijácích.
Po třech letech shánění, rozhodování, marného přesvědčování, nastoupí firma a započnou stavební práce.  Sehnat člověka, který nezplundruje a nezničí již stávající zahradu a bude své lidi vést ve stejném duchu, mne trvalo opravdu tři roky. I tak už špatně spím a modlím se, aby všech 34 palet materiálu stálo na svém místě, podezdívky, palisády a samotný plot stál. Zmizí několik desítek let starý plot, natažené kari sítě jako obrana proti prasatům. 
Vím, že zahrada dostane na frak, pár fotografií, protože už zítra bude všechno jinak....


sobota 25. května 2019

Šťavnaté  ...


Sedávala jsem u vlakového okénka, stereotypně okopávala nohou už nefunkční topení a zakusovala chléb s máslem a turistickým salámem. Ta malá blonďatá hlava dostávala během dlouhé cesty na Moravu pár záhlavců, protože to okénko jsem leckdy svým mlsným jazykem ochutnávala, spíše olizovala.
Kolem běžela krajina a čím blíže k cíli, tím více polí, lánů, remízků, ale i potůčků. Sady obtěžkané plody a lesy v dáli sytě zelené. Když jsme na vesnici u babičky s bratranci řádili, vše to vonělo. Louky vyšňořené, plné barev a rty potřené malinami.
V páté třídě jsem do slohové práce napsala, že u mojí babičky je všechno šťavnaté. Kantorka, tedy soudružka učitelka se mne zeptala, co tím myslím. Všichni se mému obratu strašně smáli a já to neuměla pojmenovat, já to cítila. Když zavřu oči, vyskočí vjem, který mám spojený s úrodnou a krásnou Hanou.
Uběhlo půl století, přičichla jsem opět k půdě, obalila si v ní vrásčité ruce a dávno zapomněla, jak trefně jsem pojmenovala emoci spojenou s časovým údobím mně ohromně příjemným.
Probuzený zemědělec vztahoval oči k obloze, čekal ranní rosu a naučil se být vděčným za každou kapku z nebe seslanou. Kdy se stalo, že jsem přestala vnímat, že z naší krajiny mizí remízky, potůčky, malé bystřinky, po nichž zůstala jen prázdná koryta? Musela jsem vlastnit kus půdy, abych si všimla, jak hospodaříme s vodou ? Asi ano.
Počkej, až uvidíš Madeiru, slýchala jsem od přátel, kteří již zažili. Zblázníš se.
A víte co, měli pravdu. Nikdy jsem neviděla takový skvost, přírodu, kterou nezlikvidoval člověk. Místa, kde lidská noha naopak našlapuje potichu, zlehka, protože se bojí dodýchnout, aby se ta krása neztratila, nevypařila, aby to nebyl pouze přelud. Od rána do večera jsem vdechovala do plicních sklípků čerstvost, svěžest a oči kroužily po květinách, které už nikdy neuvidí.
Nejsem závistivá, přej a bude ti přáno. A přesto jsem jeden osten vpíchla přímo do svého nitra.
Lidé na tomto ostrově se po staletí naučili hospodařit s vodou. Díky zavlažovacím kanálům, levádám, spojili oblasti s přebytkem a posílají ji do míst, kde není. Subtropický jih je spojený díky tomu například s náhorními plošinami, s horami a vody je všude nadbytek. Voda, křišťálově čistá, pramenitá, teče celým ostrovem, zásobuje ho a hýčká. O zavlažovací kanály se vzorně stará stát.
Vrátila jsem se ze sytě zelené a bolestivě zaregistrovala tu paralelu, kterou nikdy předtím.
Paní učitelko, já bych vám ráda řekla, že co je šťavnaté, voní po vodě. A nám všem bych moc přála, abychom uměli s vodou hospodařit, nedívali se na zatopená či vyprahlá území, tak doufejme ... že ještě máme šanci ....



středa 22. května 2019

Monology bez hranic ....


PÁTEK

Soptíček :  Dneska mě moje babička vezla autem. Opravdu hodně to tam smrdělo. Měla jsem na hlavě čepici, i když svítilo sluníčko a všichni chodili s holým zadkem, jak trefně říká babička Simča.
Hodně jsme zpívaly, ze stanice trolejbusu nám mávali lidi, asi se jim to moc líbilo. 
Jedeme spolu na hrad, tak jen doufám, že tam nemají pavouky. Já pavouky právě nerada, když ho vidím, hned pištím. Obličejem dělám takové ksichtíky, pozor, aby mne babička nerozmačkala, když mne chrání. 
Dostala jsem jahodovou zmrzlinu, dala jsem i Fíkovi. Já bych zmrzlinu mohla ráno, v poledne i k večeři. Tak proč mi pořád nutí maso, zeleninu nebo ovoce ? Takové ovocné Lipo má vitamínů !
Navíc já je dobře slyšela, jak si povídají o těch mých holoubcích. Vytahuji si je tajně, když se nikdo nedívá a s takovou chutí se s nimi těším. Babička mi při koupání říkala, že jsem čuník.
To nevadí, já jí dneska naučím před spaním novou hru.

Já :  Roztrhnout, zabít, zastřelit ! To jsem nemohla porodit ?
Proč mi moje jediné dítě dá do auta poblitou dětskou sedačku, kterou vyčistí jedlou sodou a octem ? Chemická reakce těchto sloučenin je tak třaskavá, že po městě jezdíme se všemi staženými okny.
Musíme zpívat, Soptíčkovi se chce spát. Když usne teď, bude lítat po kvartýru ještě o půlnoci.
U kávy na hradě Střekově zjišťuji, jsem mladá, krásná, svěží, věkový průměr německých turistů se pohybuje kolem sta let, večer mohou běhat po cimbuří. Kéž by mi to vydrželo fakt dlouho.
Ten malý hajzlík nejí mango, doma mlaská. Nejí kiwi, doma achá. 
Výborně, sice to není výchovné, ale u pohádky jí. Už nebudu protáčet panenky v sloup, dělám to taky. 
Ležíme vedle sebe a hrajeme Soptíčkovu hru. Ke slovu chodící přidáváme veselá slova. Chodící skříň, smích, chodící oko, smích, chodící vlasy, smích, chodící pastelka, smích, chodící pindík, obrovský smích. Proboha, kdy začíná puberta ?



sobota 18. května 2019

Já to už umím ....


Má švagrová říká, že si život umím užít. Tuším, že má pravdu.
Ale vždy tomu tak nebylo. Žila jsem život vzorné dcery, dokonalé matky a manželky, úderné pracovnice a mou hlavní náplní bylo dělat radost jiným.
Hrubě jsem se mýlila, až když jsem úplně vyhořela a vyškrábala jsem se ze dna, dostala jsem za úkol od psychologa, začít žít svůj život. Naučit se odpočívat, spát a hlavně dělat radost sama sobě.
Já to už skutečně umím, v té druhé půlce života jsem našla sama sebe a obdarovala se, plním si sny.
Díky cestování se mi otevírají obzory, o kterých jsem jen četla, snila.
Když jsem poprvé v katalogu uviděla květinové slavnosti na Madeiře, moje srdce zaplesalo a bilo jako na poplach. A co teprve na místě.
Mám geneticky zakódovaný vztah k rostlinám i díky mému renesančnímu otci. Jako dítě jsem se účastnila každé Flory Olomouc, jejíž nekonečné, barevné a voňavé záhony se zapsaly do duše malého človíčka.
Co se mnou udělala Madeira, ano, byla jsem nonstop zhulená květinami, nedotčenou přírodou a na květinový průvod v hlavním městě nikdy nezapomenu. Je to příležitost, kdy se ostrov obléká do barev, do květin a v rytmech tančí. Tančí každý, i ten největší páprda, pohupuje se do rytmu salsy, kroutí pánví, protože Elvisův odkaz nenechá nikoho chladným.
Každé větší město ostrova nacvičí program, oblékne se celá rodina, nazdobí alegorický vůz a hlavním městem jde průvod. Není průvod jako průvod, o to jsme se v našich životech s mávátky už přesvědčili a né jednou.
Pro někoho mnoho lidí, jiný by mohl namítnout, že vše zbytečné, marnotratné.
A co jsem si přivezla já z tohoto dne ?
Nefalšovanou lidskou radost. Jsme přesyceni násilím, bolestí, dny se nám smrskávají do pracovních a výkonnostních kritérií, stravování odměřujeme na bio, děti si neumí hrát, nepotřebují, mají virtuální mašinky.
A jak tak všichni tančili, všichni se smáli, mladí i staří, štíhlí i silnější, měl svět chvíli jiný rozměr.
Byl barevný, přívětivý a nebáli jsme se navzájem dotýkat, dýchat a od srdce se smát.
Pro tyto chvíle stojí za to žít ... a kdekoliv !


středa 15. května 2019

Z blonďatého cestovatelského deníku ....


Kdo očekává, že překvapím distingovaným chováním a dokonalou etiketou, toho skutečně zklamu.
Když u mé imaginární kolébky sudičky nakládaly, byly to holky pěkně rozjeté a nešetřily.
S přibývajícími roky by jeden očekával, že to vyklidním, zestárnu a zešedivím.
Ano, přátelé, já zešedivím / za těžký prachy u kadeřníka /, já zestárnu, ale vyklidnit, to já neumím.
Zažila jsem na Madeiře hodně veliký adrenalin a zde jsou tři docela malé ukázky, že když jedu já, blond hlava září do všech stran a průšvihy ... no posuďte sami.

Na balkóně

7:35 ... vcházím do hotelové jídelny u bazénu. Někdo má na dvoře slepice, kolem mé nohy poskakuje racek chechtavý a čeká svačinku. Miluji snídaně, žeru, dokud mi nezačne přetékat tukový prstenec přes okraj kalhot. Croissanty s nutelou, teplé houstičky, bábovky, sýr, šunka. Nirvána pro bloncku, která vstává ráno ve čtyři. Kávička, džus, kávička, buchta, meloun, umřu blahem.
8:08 ...  ty čuně, ty jsi se zase naprala. Mozkové závity jsou utlumené, zálibně ve výtahu mačkám 11.patro. Bydlím v oblacích a cestu mám kolem obrovské terasy. Vidím půlku nadpozemsky krásné Madeiry, moře, slunce, racky. Kochám se panoramaty, kochám se životem.
8:12 ...  stojím na balkóně a zjišťuji, že kolem sebe mám ráj, jen z toho ráje nemohu ven. Průvanem se zabouchl jediný východ. Běhám jako blbka, zkouším nouzový východ. Nejde otevřít.
Polévá mne horko, tváře mám rudé a ruce se mi klepou. Za pár minut odjíždíme na celodenní výlet a já stojím jako kretén zamčená na balkóně. Nikde ani živáčka, společnost mi dělá slunce, parníky na moři, racci se chechtají a já sedím na zemi. Škoda, že není v kabelce padák jako povinná výbava.
8:19 ...  sedím opřená o zeď, modlím se, aby šla kolem nějaká uklízečka. Království za uklízečku !
8:21 ...   kape mi první slza, když v tom mi to spíná. Mám číslo na průvodkyni. A mám i telefon !
No není to štěstí ?
8:30  ...   moje průvodkyně se jmenuje Simona a má blonďatý melír. Má taky pochopení.
8:45  ...  vbíhám do autobusu a všichni sborově tleskají. Už všechno ví, jsou informováni a umírají smíchy. Odpouští mi akademickou čtvrthodinku, protože se všichni domnívají, že jsem bioložka.
A kdo by jim vysvětloval rozdíl mezi vřesem a vřesovcem  ??



neděle 12. května 2019

Od lidí k lidem ....



Z Čech jsem doslova utíkala. Vadili mi lidé, všední život měl šedou stránku a jela jsem na setrvačník.
Nedokáži si vůbec představit, že bych nevypnula motor, že bych žila bez relaxu. Umím naštěstí hodit povinnosti za hlavu a neodmítám se stát na malý časový úsek světoběžníkem.
Odletěla jsem na Madeiru a pokud mohu zpětně hodnotit dle fotek ...utekla jsem od lidí k lidem.
Hned první den jsem navštívila místní madeirskou tržnici a kdykoliv mi čas dovolil, nechala jsem se vtáhnout zas a znova. Tenhle barevný, nesmírně voňavý svět se mi vsákl pod kůži. Procházela jsem mezi miliardou lidí a natahovala do mého nitra dary tohoto překrásného ostrova.
Budu pár článků směřovat tímto směrem, ale pouze ze svého úhlu pohledu, z mých blonďatých průšvihů / a že jich zase bylo /, z fascinace přírodou, o které se dá i dnes říct, je nedotčená.
Nezahrnu vás přesnými daty, dokonalými údaji, těch je plný internet. Pokusím nastínit své zážitky, své emoce, v každé fotografii je náš svět, naše žití, i když tisíce kilometrů od opravdového domova.
Svět patří třeba jen na chvilku nám všem, jen si sáhnout...


pondělí 29. dubna 2019

Duben v kostce ...


Na letošní dubnovou kostku jsem se nesmírně těšila. Svět kolem mne se radoval, tančil a nechával se opíjet jarní přírodou. Ze zimních měsíců jsme vpluli rovnýma nohama do skoro letních dnů, sluneční paprsky si nás doslova hýčkaly a všechny blogy rozkvetly. Když nebyly plné květů, nabídly skvělou a pozitivní náladu, typicky česká nenálada, nepohoda a pindání se vytratily někam za hranice.
Mám ráda, když se lidé radují, všímají si maličkostí a umí si život zpestřit, dýchá se hned na světě lépe.
No dýchá ... spíše kýchá, na míle jsou poznat alergici, kteří ten pylový nášup asi tolik nevítají. Má dcera každé jaro s rozkvětem břízy takovou radost nesdílí, když poprší je lépe. Vláha chybí a katastrofické scénáře podtržené reportážemi v televizi, příroda by si tu vodu zasloužila.
Vlastně už o měsíc dříve jsem jezdila večer, co večer zalévat, sluníčko neúprosně spalovalo zem.
A nejen zem, všichni zahrádkáři včetně mé maličkosti mají záda a krk vysmahlý do hněda, při ohýbání hřbetu k záhonkům se člověk o barvu vůbec nesnaží, naopak.
Posunula jsem lásku ke své zahradě do levelu, o kterém jsem neměla tušení. Mám panický strach z hadů, nebojím se myší, pavouků. Děs a hrůzu, paniku, pot na čele u mne vyvolá vždy na první dobrou plaz. V televizi, ve filmu, v zoologické zahradě, kdekoliv mám pulz nad 100, tlak neměřitelný a děs v očích. Vlastně před pavilonem terarijních zvířat postávám, většinou se nedonutím. Nemohu.
To, že mám chatu a pozemek v lese, ano, co čekám ? Sousedé o mé vášni vědí, nikdo nemluví nahlas, kolik potkal zmijí, užovek. Nikdo.
Čtyři roky všichni hadi v okolí neporušili embargo, až jednoho krásného a horkého dne jsem se potkala z oka do oka se svým prvním hadem v životě. Užovka obojková, metr a půl živého rozměru, si plavala v jezírku s mými kapry, žábami, skokany,ropuchami, pulci.
Mohu říci, mám dokonale vyvážený biotop, jsem pyšná. Jsem hrdá hlavně na sebe, neomdlela jsem, pozemek jsem neprodala a mé nové nájemnici jsem dala jméno Žofka. Doplazí se pravidelně, respektujeme se, ovšem pokud mi začne lovit ryby jako u sousedů, vyhlásíme si válečný stav.
Nevím, jestli mohu vůbec naznačit, ale cesta, má cesta za vysněnou zotavovnou po druhé kole jednání vypadá víc než nadějně, soudružka referentka naznala, že já nebudu takové zlo, ani stavba nebude takové zlo. Až bude černé razítko na bílém papíře, pak lze vyhlásit komuniké.
Zatím pouze pokorné pšššššt ...
Kdo rozhodně nemlčí, kdo předčí mé lidové vypravěčství, jistě tušíte, Soptíček. Od rána do večera, ohňostroj slov, písniček, básniček, estrádních výstupů, písniček / absolutní top ... Šly panenky silnicí, hlavně sloka s granáty a dukáty je neoblíbenější, vnučka má vkus a naznačuje, že jen drahé šutry mají smysl /. Čím jediným jí ucpu na pár minut ústa je zmrzlina, kavárensky se poflakujeme vydatně.
Máme za sebou další, kouzelný, výživný hysterák, s omýváním obličeje ledovou vodou. Chtěla jsem učinit změnu, ze Soptíčka nechat rozkvést holčičku Sofinku.
Byl by to zásadní omyl, spíše to vypadá na brutálního Sopťu ! Výchovně jsem pohořela, byla jsem po výstupu mé vnučky zralá na flašku Božkova, jedno zda černého nebo hnědého, šok, jak z milé holčičky naroste malá agresivní opička, je třeba spláchnout silným lihovým nápojem !
Každé pondělí netrpělivě sedím před obrazovkou a čekám na závěrečných osm dílů Hry o trůny a už dnes vím, že mi po osmé sérii bude tenhle svět fantazie, krásných lidí neskutečně chybět.
V nejlepším je čas se rozloučit, učiním tak i s měsíce aprílovým. Děkuji mu za příděl slunečních paprsků, v posledních dnech i dešťových kapek a nadevírám měsíci lásky, tulení, líbání a pokud se chcete políbit pod rozkvetlým stromem, musíte do hor, v nížinách jsou již odkvetlé.
A vám milé dámy, zítra přeji příjemný, ničím nerušený let. Pokud se dostanete z dohledu radaru, nezmatkujte, v klidu přistaňte a nechte se navigovat některou z vašich kamarádek nebo kolegyň, já své koště ještě večer vycentruji a slibuji, každé zamávám, ať je to Pavla, Karla, Martina, Hedvika ...





ZCELA JINOU OPTIKOU

Můj synovec fotí. Není líný, vstává ráno ve tři hodiny a jede si pro fotku.
Hřeje ho mládí, sny a já se přiznám, každá jeho fotografie mne pohladí, potěší a něčím učaruje ...






BOHEMIAN RHAPSODY

Tak i já si mohu udělat pomyslnou čárku. Čekala jsem skoro půl roku než jsem si sedla před televizi a poprvé si pustila film o skupině QUEEN a hlavním představiteli Freddie Mercury.
Nemohla jsem jít sborově do kina, tenhle snímek jsem si musela prožít doma a sama.
Jsem hudebně spjata s touto skupinou, na kotoučáku jsem slyšela před 40lety první písně a ještě dnes mám husí kůži. Není to pro mne momentální poblouznění, hit.
Jsem skutečně rocková babička, která rockem žila, měla a má ho pod kůží. Jednotlivé skladby evokují první lásky, milování, zkušenosti se zakázanými látkami, první zklamání.
Tak moc mám tuhle hudbu pod kůží, nedokázala jsem s davem brečet, s davem se smát, truchlit.
Když tenkrát Freddie zemřel, bála jsem se jen dodýchnout, jak silně mne to zasáhlo.
Hudba těchto umělců je můj věčný poklad, který si nesu životem, formoval mne a já na to musela být nachystaná, nebyla to pro mne komerční záležitost, ani momentální móda.
Poprvé jsem byla šíleně zklamaná, na druhou dobrou jsem brečela od začátku až do konce a po páté, mohu říct .... i já jsem viděla Bohemian Rhapsody.



/   zdroj  culto.latercera.com /
 

úterý 23. dubna 2019

Akce  " DUDOVÁ  "  ...


Dopečeno, usmaženo, dovařeno.
Řízky a karbanátky se opalovaly dozlatova, brambory na salát se při loupání lepily na prsty jako v první třídě při řazení písmenek, kdy se lepící pasta Herkules jevila silnější než tavná pistole.
Rodinné veselí díky letním teplotám nebralo konce, chyběl jen ohňostroj. Sofinka bez ustání pronášela Hody, hody, do provody, dejte vejce ...nejlépe čokoládové, pubertální synovec oznámil, že bude učitelem, ale stejným jako Igor Hnízdo, studující synovec usínal za stolem. / prožil jako zanícený fotograf ranní svítání na německých kopcích, vstával ve tři hodiny / Celé velikonoční bujaré veselí vygradoval můj bratr dotazem, kde jsem koupila tolik krásných žab do jezírka ???
To, že by mohly do mého biotopu dorazit samy, si připustil až po třetí Kofole.
Sežráno, zlikvidováno, nic nezbylo. Všechny bílkoviny nutričně zapadly do tabulek, sacharidy jsem viděla k ránu utíkat do sousedního NDR.
A na dotaz, zda jsem byla omlazena, ano. V důsledku absence pomlázky jsem dostala režným koštětem.
Ať žijí svátky jara a zase za rok.
Tak nějak v povznesené náladě, že už mám tu merendu za sebou, jsem vyrazila slavit velikonoce do našeho hlavního města. Pokecat, rozebrat, po holčičím očumět, eventuálně provětrat nějaký pěkný obchůdek, tu kabelka, tu šaty, tam kouzelné boty. Tak  beránek musí obdarovat! 
 ..... a když jsem byla omlazena, přeci nebudu chodit ve starém, otrhaném, štupovaném.
Má radost netrvala dlouho, měla jepičí život. 
Při výstupu na nástupiště jsem zaostřila do svého hledáčku drbnu. Drbnu Dudovou.
Proboha proč ? Proč zrovna Dudová ? 
Když si Troška obsazoval do svých trháků Kelišovou, biblickou předlohou mu byla právě naše Dudová.
Kradla jsem se v davu, snažila se asimilovat, ale s mojí zářivě bílou hlavou a kontrastně opáleným ksichtem to byla neskutečná fuška. Když na mne z davu čekajících vyrazila rozradostněná kamarádka, doslova se mi valila vstříc s větrem o závod, skočila jsem za sloup a místo radostného vítání jsem zašeptala ... Rychle se schovej, támhle jde Dudová !!!!
A právě nyní čtu vaše myšlenky, proč blbne, proč se schovává, proč to prožívá ? 
Nejsem ani agent 007, nepíši ani Reportáž psanou na oprátce, neplatí mne KGB.
Ale od momentu, kdy se naším městem nese fáma, že se jezdím " lesbit " do Prahy do gay klubů, dávám si na všechny tyto Dudové, Kelišové nebo Hadrabové veliký pozor.
Omezuji se v projevu, v náklonnosti vůči ženskému rodu. Kdybych totiž souložila s mužem za bílého dne na našem náměstí, nevyvolala bych takové pohnutky v malosti svých spoluobčanů, jako když se obejmu a políbím na uvítanou s nějakou ženou. Jsem známá persona a velice často se stávám předmětem tlachů, ve kterých mi příští týden naroste druhá nebo třetí hlava, v šedesáti porodím malého Indiána nebo vyrazím na Mars, samozřejmě si tam otevřu další pobočku.
Takže, milí přátelé, pokud mne náhodou zahlédnete, jak má blonďatá hlava přískokem letí za první sloup, ano, jsem to já a právě bojuji s lidským předsudkem. Že když právě nemám chlapa, líčím fakticky pouze na ženy, protože je to právě velice moderní. Pokud mne už potkáte, nepodám ani ruku, protože mé sklony nejsou fakt čestné, mohla bych vás sebou stáhnout do bahna lesbických bordelů.
Ale jinak ... v Praze je blaze, protože si Dudová zapomněla cvikr ...



úterý 16. dubna 2019

Kdy naposledy ...


Jako děti jsem běhaly po trávě bez bot, skákaly, lehaly si a kočkovaly se, naprosto bez obav.
Nepamatuji si, že by maminka stála se vztyčeným ukazováčkem, že se to prostě nesmí.
Uplynulo mnoho vody v řekách, mnoho let a ta úžasná bezprostřednost mládí se vytratila.
Stála jsem dnes uprostřed zahrady a dívala se na vysokou trávu. Na pampelišky, které jako tanečnice roztahovaly sukénky a nabízely se včelkám se svými pylovými zrnky.
Kdy naposledy jsem si lehla, jen tak do trávy, nepamatuji.
Od myšlenky k činu uběhlo pár vteřin a já ležela v trávě.  Nad hlavou blankytné nebe s výstřední modří, ptáci letící k lesu, bílé linky  na horizontu od letadel a pode mnou zem. Měkká, vlahá  a připravená mne na chvíli pochovat. Slunce vytahovalo mé pihy a já si přála, abych takhle mohla ležet dlouho, šíleně dlouho. 
Kouzlo okamžiku přeťal stín. Nade mnou stál soused a vyděšeně se tázal, zda mi není nevolno ?
Nechápal, že se jen tak válím na trávníku, nejsem ožralá a nemám infarkt.
Škoda, obrovská škoda, že jsem zapomněli , jak báječné je být blízko přírodě, pokud se jí člověk přiblíží, je pro sousedy podivín. Blázen, co se válí po zemi.
Neuměle jsem zachytila pár okamžiků, kdy mi bylo fajn, škoda jen, že fotky nevoní ...


sobota 13. dubna 2019

Když šest hodin musí stačit ...



Jednoho rána vstanete a je tam. Nevítaný, nezvaný host.
S jeho přítomností se musíte srovnat s jako nemilovanou tchyní.
První dny jsou slité v jeden a potažené černým flórem.
Vstávat, usínat a vědět, že uvnitř někdo hlodá, ničí a vy to rozhodně nechcete.
Netoužíte být rozežírán, stravován na neviditelné molekuly.
Rodina, děti, přátelé, kamarádi, všichni se snaží, jen vy zůstáváte se svými myšlenkami tak zoufale sami. Bojovníci na frontě, padlí tvoří smutné statistiky.
Kolotoč vyšetření, nálezů, měření, diagnostik, operací, ozáření, chemoterapií.
Vysátí, vyhlodaní a hlavně na smrt vystrašení, s nadějí nebo bez, jednoho dne přijde papír.
Bílý, úřední a rozhodující.



středa 10. dubna 2019

Říkej mi Emile ...


Sprintuji každé ráno od čtyř hodin. Nasadím profesionální úsměv a tretry, za zpěvu ptactva utíkám budovat kapitalismus se socialistickou tváří. A už se ani nevzpírám, když na dálnici mou spanilou jízdu přeruší tři uzávěry, prý má ministr Ťok své dny spočteny.
My totiž dneska jdeme po O. /  pro ne - babičky a pro ne - dědečky ... vyzvednutí vnoučete ze zařízení po obědě. /
Já a Soptíček. Vítáme se, objímáme se a v nestřeženém okamžiku si mezi sebou rozetřeme po oblečení polední guláš se zbytky rýže. Moje drbnička mi oznamuje, kdo měl dnes narozeniny, kdo nesnídal, kdo nepřišel a kdo zlobil paní učitelku. Je krásné, když se před vámi takhle naplno zrcadlí genový fond, naše rodinná kronika má pokračovatele.
Je kouzelný slunečný den a přicházím se skvělým nápadem, vyrazíme nejdříve do cukrárny a pak hurá do přírody. Soptíček jako protihodnotu vyžaduje koloběžku, což bych na příště skutečně zvážila.  Souhlasím, já jsem nadšená, já bublám, jen explodovat.
Buďte v klidu, všeho do času.
V místní cukrárně spácháme kalorickou sebevraždu, kterou já podpořím dvojitou kávou.
A vyrážíme.
Soptíček na koloběžce, já po svých.
V ulici Květinová se všem obyvatelům poprvé naskytne úchvatná podívaná, kdy se má vnučka rozjede a já se snažím jí dohnat. Beru to jako rozehřívací okruh na stadiónu Evžena Rošického.
Dobíhám, Soptíček disciplinovaně vyčkává.
Do ulice Revoluční již vbíhám lehce opocená, líce zarudlé, ještě jsem plíce nepotrápila.
Prasárničku z cukrárny proklínám, díky kávě a běhu mezi ulicemi mé srdce pulzuje, co pulzuje, tříská jako orloj.
To je báječné, když mne klepne slečna Pepka, bude to v ulici Na růžku, tam kvetou úžasně bílé magnólie, jejichž květy si beru jako záminku se chvíli zastavit.
Soptíček o ulici dál skanduje : " Babičko, přidej, ještě, ještě, ještě ... "
Cítím se po zimě jako zbitá, nemám kondici, funím jako prase a z mé vnučky vidím jen růžovou helmu. Jsem na ocasu celého pelotonu a zoufám si.
Dobíhám, vnučka opět čeká.
Kde jsem udělala chybu, proč jsem neposlouchala svého trenéra a cpala se jako čuník ?
Pozdě, musím běžet,
Soptíček vjíždí do ulice Karla Kryla a za plotem si mne chápavým pohledem měří bodrý penzista. Proč je ta blondýna tak zpocená, proč má obličej rudý jako uvařený rak a klepou se jí kolena ?  Přesně ta kolena, kterých jsem se minulý týden lekla.
Přitažlivost zemská nepostihla pouze má ňadra, už i kolena se mi rolují a vypadají jako roztomilá drštička šarpeje. Jo, co bys chtěla blondýno ? Jsi už babička !
Dobíhám do cíle, kde mne čeká znuděný Soptíček.
Nahazuji si povadlé poprsí do podprsenky, natahuji kalhoty, v podpaží mám kola jako od trabantu.
Nečeká mne medaile, ani hymna, ani občerstvení, ale další sportovní disciplíny na hřišti.
Skákání, přelézaní, houpání, bábovičky a v nestřeženém okamžiku pociťuji, že mi u  " pečení " dvacátého dortu padá hlava. Důrazné upozornění ze strany zákazníka na sebe nenechá dlouho čekat a já cukruji jemným pískem další dort.
Cestou domů ještě skáču jako zajíček z jamky, zpívám píseň " Jdou vojáci, jdou pěkně v řadách za sebou ...  " a můj hlavní velitel, trenér, zpěvák, sprinter a hlavně má vnučka,  ta mi usíná v náručí.
Ukládám jí do postele a jedu dalších sto kilometrů, abych uložila sebe.
Usínám s vědomím, že díky bohu sprintuji v tomto věku, co později, milý Emile ?
Mít víc křížků, nemohla bych dělat svému Soptíčkovi sparing partnera.
Za odměnu celou noc ve snu  běhám a přemýšlím, zda ten, kdo mne předběhl, byl Emil Zátopek ?
Emile, bylo to nemilé a já tak trénovala ...



 

neděle 7. dubna 2019

Bez holínek za kulturním dědictvím ...


Hlava nacpaná v záhonu, za nehty třicet deka hlíny, tepláky na sobě, opocený obličej, spálený zátylek, večer bolavá záda, nohy a klouby na rukách. Běžný den zahrádkáře na jaře, který si ještě prokládám prací a domácností. Během jednoho dne jsem dvakrát zapomněla, kde parkuji, začalo mi tikat levé oko a na ulici jsem přešla vlastního bratra. 
A co s tím ? Odhodit holínky, vykoupat se, navonět se / stále ještě jsem nevychytala ten deodorant bez hliníku, kdyby jste  mi někdo poradil, jaký používáte a chodíte mezi lidi a oni se za vámi neotáčejí, prosím, napište do komentářů / a hurá do ulic.
V páté třídě jsem četla Staré pověsti české, do čtenářského deníku jsem si pak zapsala, že toužím jednou vidět ten kopec, kde Horymír skákal s Šemíkem do Vltavy. Místo, kde žila kněžna Libuše a její slavný oráč. I paní učitel Kroftová měla ke konci školního roku tik, ale moc krásně vyprávěla, že ve sklepeních Vyšehradu zlatý poklad hlídá starý lev se dvanácti lvíčaty. Až bude české zemi hrozit nebezpečí, lev mocně zařve, skála se rozlomí, ze lvíčat budou statní lvi, kteří nás ochrání.
Trvalo mi přes čtyřicet let než jsem si tento krásný kopec nad Vltavou prošla.
Lítám po světě, stydím se, stydím, máme tu neskutečně krásně. A s probouzející se jarní přírodou je to kombinace mámivá, přitažlivá a maličko mystická.
Splnila jsem si sen malé školačky a než si zase natáhnu holínky, jdu hledat tu knihu, která se mi stala inspirací, třeba mne navede na další úžasné místo našeho kulturního dědictví.
Krásný jarní týden vám přeji, no a jestli jste si vzpomněli i vy, na čtenářský deník, dětské sny, nikdy není pozdě !


pátek 5. dubna 2019

Nasaď si ty klapačky ....


Má bodrá moravská babička se dožila úctyhodného věku, odešla na pravdu boží skoro v devadesáti.
Jako docela malá drbnička jsem si zapsala do paměti rána, kdy seděla v dlouhé flanelové noční košili na kraji manželské postele. Nad hlavou jí létala skupinka kýčovitě namalovaných svatých.
Nejdříve si uhladila dlouhé šedivé vlasy a schovala je pod šátek. Na velkou hliníkovou lžíci si nalila dva frťánky Alpy a z plecháčku si do úst strčila klapačky.
Každé ráno stejné rituály, návyky, které mne jako dítě tak fascinovaly, dlouho mi ovšem vrtaly hlavou ty zuby uložené na nočním stolku. Na můj dotaz, se babička usmála a ukázala v ústech své dva zuby. Hrubou dlaní mne pohladila a prohodila, že bez zubů se mezi lidi nechodí.
Když jsme spolu šly po Slavoníně, ona v zástěře a šátku, šel někdo. Vzpřímeně, hrdě a hlavně s úsměvem. A se zuby.
Se zahradou jsem si pořídila i rodiče. Ti moji dva přírodní a zákonní už dlouho nechodí cestičkami zemskými a čím je člověk starší, tím větší má hlad po porozumění, pokecání.
A přiučení, když člověk chce, očumí a přijme. I od toho jsou rodiče.
Můj adoptivní otec mi přišroubuje, co třeba. Vymění, utáhne, přenosí, zavíčkuje, jediné, prostě když se usmívá, jeho ústa značí hodně mizerný part not na buben.
Mezi záhony a stromy třešní to nevadí, nepohoršuje, ale ve společnosti se tenhle fešácký chlap s propadlými tváře mizerně vyjímá.
Protože prostě žrát s tím plastem v puse, no to je kalamita, konec světa, bůček nemá vůbec bůčkovou chuť a rebarborový koláč se lepí na patře a má odér, jako když ho počůrá zebra. / tato kombinace křížená s výhovorkou mne totálně uzemnila !! /
Mám nápadníka. Nadbíhá mi. Ve stejný čas jako já odchází, ve stejný čas jako já přijíždí. Vždy se usmívá, pozdraví a má mne skutečně prolustrovanou. BIS, KGB, CIA by v něm shledali velice schopného agenta.
Když odjíždím, leští vůz. Náhodou.
Když přijíždím, leští kliky, asi zase náhodou. Od pozdravu po nesmělých pár vět, jenže já furt spěchám. Jedním uchem tam, druhým sem.
Pravidelně na sebe hulákáme přes parkoviště než se osmělil a přišel blíž. Usmál se a na mne šly mrákoty. Dva zuby nahoře, tři dole.
Poměrně mladý mužský, bez zubů a ten zbytek skoro černý.
Já vím, šlapu si po štěstí. S přibývajícími roky i já bojuji jako důmyslný rytíř  Don Quijote de la Mancha s větrnými mlýny, ale fakt se snažím. Chodím na kosmetiku, pedikérka mi jednou za čas oseká z pat půl kila hlíny, u kadeřníka zvládnu i šest hodin. Nosím podprsenku, pravidelně, abych nestrašila.
Nemít zuby, to vadí. Přijde mi to, jako chodit bez trenek a takové intimnosti bych očekávala v ložnici, nikoliv na veřejném parkovišti.
Společností otřásá hlad po pracovní síle. Ta má malá též potřebuje nutně posilnit o dva posty.
Být prodavačkou a dobrou, to skutečně není sranda.
Za mými děvčaty chodí lidé desítky let a já jsem na to nesmírně pyšná, je to vizitka.
Je fajn, když se někdo vrací, je fajn, když i pochválí.
Že nepřijmu dámu, která má ráno v deset naváto, že se vzpírám ženě, která ještě dojíždí na své lajně pervitinu, to každý pochopí. Museli bychom mít naváto a nalajnováno všichni.
A proč nepřijmu ženu jako obrázek, s řasami až k obočí ?  Má optimální věk, ale když mi ho sděluje, tak roztomile šišlá, má totiž "  čičet čiži  " roků a v ústech pět zubů. Mít takovou Čečetku za pultem byl vždy můj sen, jen ještě musím sehnat překladatele, budu mít párový prodej. Možná  budeme první v republice, v Evropě, ve světě.  2 v 1.
Přežili jsme dobu kamennou, přežili jsme první republiku i ruské kamarády. Místo pazourku máme každý v koupelně zubní kartáček, pastu, nit, škrabku, vodní sprchu. A žijeme dobu bez zubů.
Chtělo by se kamenovat společnost, málo peněz na vše, drahá péče, málo specialistů.
A přesto si často vzpomenu na mou slovanskou babičku, která pro jadrné slovo nešla daleko. Ať na poli, v konzumu, při zlodějinách v JZD, v kostele nebo v chlévě, měla své klapačky.
A víte proč ... mezi lidi se bez zubů nechodí !


 

pondělí 1. dubna 2019

Březen v kostce ...


Tenhle letošní byl prostě přepychový. Spousta sluníčka, při kávičce se vysedává již venku a proběhl první nefalšovaný špekáčkový opek. Není po zimě nic fajnovějšího než ten moment, kdy se ústa dotknou pálivého a přitom tak delikátního, špekáček na klasickém ohni bych nevyměnila za milión na grilu. Už jenom to, když si člověk ten svůj drží nad ohněm, tak trochu se bojí, aby mu nespadl...
Den je výrazně delší, atraktivnější o více světla. Když velice brzy ráno vycházím do práce, mnoho lidí ještě spí, já se usmívám. Nezbláznila jsem se, ale ten ptačí koncert je neuvěřitelný, možná poděkování za desítky kilogramů slunečnice... třeba : " Blondýno, blondýno, díky za baštu, tvá semínka mi chutnala, tak zase v zimě čauuuuů "  :)  :)
Ovšem, abych byla úplně srovnaná, kosáci na zahradě mi dokáží ze záhonů udělat kůlničku na dříví !
Bolí mne záda, klouby na rukách, několikrát jsem si opekla obličej na slunku / budu mít vrásky jako stará indiánská babička / a šíji mám už báječně opálenou, odtahala jsem kýble hlíny, substrátu, listí a zabořila ruce do hlíny, pro každého zahrádkáře dokonalá nirvána, dokonalý pocit sounáležitosti se zemí, půdou, sluncem a vodou.
Neměnila bych, tady zapomínám na průsery, tady ladím hlavu, protože po kolena v jezírkovém bahně, no prostě tam je blaze.
Tento měsíc jsme započali druhé kolo stavebního řízení, první trvalo skoro rok, tak se modlím, aby to druhé bylo rychlejší. Mé kamarádky si prohlížejí katalogy s oblečením, já prohlížím ty s betonem, střešní krytinou, střešními okny a místo půjčovny svatebních šatů hledám bagry, malé jeřáby či malá nákladní auta. Mezi námi ... třeba za rok nebo za dva nebudete chodit k blondýně, ale k blonďákovi ??
Velkého úderníka jsem našla v Soptíčkovi, bohužel vysvětlovat vnučce, že voda je cenina nedozírné hodnoty, tak na to si musím ještě hodně dlouho počkat. Je to dříč, je to makáč, který celý den nezavře pusu, na vše má tu nejrozkošnější odpověď a úsměv, který vykouzlí, škoda mluvit.
Vypráví příběhy ze školky, podrobný jídelníček, co udělala Inka, co neudělala Lucinka, že nepřišel Elík, Kubíček nesnídal a příště se snad dozvím, co manžel od paní učitelky.
Má babička byla drbna, moje generálka byla drbna, já jsem drbna, moje dcera z linie vybočuje a Soptíček je také drbna. Náš rod má prvotřídního pokračovatele, krev není voda.
Březen byl plodný na cestování. Nejdříve to byla výstava v pražské botanické zahradě, kterou hodnotím jako okouzlující a vydařenou. Aranže promyšlené a spojené se stálou expozicí, prostě ve Fata Morganě umí a další rok mne mají pojištěnou.
Zažila jsem po dlouhé době, co znamená slovní spojení " stará škola ". V Praze se koná výstava skalniček s prodejem. Na Karlově náměstí, uprostřed Prahy, v malebné zahradě jsem byla mimo sebe.
Když potkáte lidi, kteří mají nějaký ten pátek odžitý a mají vám co předat, srdce plesá. Tolik krásy a navíc jako bonus cenné rady, to vám v OBI nikdo neporadí.
A do třetice, výstava orchidejí v Německu. Exkluzivní kompozice z hybridních i botanických orchidejí a k tomu miliarda spoluobčanů  celé EU. Ochutnala jsem německý preclík, špičkový makovník s marcipánem, prolila se kávou a vyslechla nepřetržitý ohňostroj slovních spojení naší Vendy W. A ona za odměnu slyšela asi stokrát, že nemám oranžový kyblík a že ho chci také :)
Loučím se s březnem, já tedy tento měsíc za kamny neseděla, já si užívala svěží jarní vzduch, jo a skvělé sladké jahody.
Nadevírám měsíci dubnu, přeji vám krásné prožití svátků jara, pohodu, klid a když se vám bude zdát, že hůř už to nejde, tak on nás ten život odmění, pošle nám do života zase kus radosti, lásky a třeba jen dobře opečený špekáček.






První jarní ...

Stojím na křižovatce, nekonečná červená a moje oko zabloudilo k záhonu ...
Také u vás rostou takové krásné jarní kytičky  ???



 

čtvrtek 28. března 2019

O docela jiné čekárně ...


Sedím ...
Své články, glosy, postřehy často začínám slovesem sedím.
Netuším, je to zimou, je to jarem ? Jsem tak rozvalená, že furt posedávám ?
Zlenivěla jsem nebo nacvičuji na tepláky, jak se lidově říká kriminálu.
Prostě sedím. V čekárně.
Už když jsem překročila práh, cítila jsem, že je zde všechno jinak.
Mnoho, skutečně mnoho světla. Decentní pastelové barvy na stěnách.
Na těch samých stěnách obrazy. Reprodukce, u kterých vždy vedle jména autora tříská do očí
cena. 10 000, 15000, 20000.
Poprvé jsem zažila čekárnu, kde visí takto drahá díla. Žádné plakáty, žádná strohá upozornění.
Originály, které sem patří.
V modrých křeslech sedí tiše ženy. Malé, velké, štíhlé, silné.
Mladé, mlaďoučké, starší, krátkovlasé, dlouhovlasé a všechny mají jedno poznávací
znamení. Drží, nesou hromady papírů, lejster, rozsudků života, naděje i smrti.
Jsem na onkologii, jsem doprovod a jsem vyděšená jako malé ptáče.
Těkám očima po prostoru, po barevných obrazech a vnímám neuvěřitelný klid.
Jako by se tu zastavil čas, všichni tiše našlapují, tiše mluví.
Sestry laskavě odpovídají, snaží se chovat na úrovni, kterou neznám.
Dívám se na krásnou blondýnku, také si nese papíry, když vchází do ordinace.
Ona má taky...
Žena středního věku se šátkem na hlavě, i ona vchází do ordinace.
Ona má taky ..
Tady mají všichni, bez rozdílu věku, náboženství, příslušnosti, tady se mluví jinak.
Svět, ve kterém dostávám obrovskou lekci pokory.
Mé myšlenky atakuje tolik otázek. Jsou ty moje otazníky vidět, koukají mi z oční bulvy ?
Na toaletě si omývám obličej ledovou vodou.
A usměju se na sebe jako blázen ... ty bláho, nemáš svoje desky, nemáš hromadu papírů.
Neneseš si žádný rozsudek, žádnou deklaraci. Jsi ten nejbohatší člověk pod sluncem.
Nemusíš do žádné ordinace, jsi jen doprovod.
Hltám, srkám ledovou vodu z malé improvizované mističky, kterou vytvořila má dlaň.
Chutná jako nejlepší šampus mého života, piju vodu, asi jsem se zbláznila.
Z ordinace vychází mladá lékařka a loučí se s pacientkou. Nechci a přeci vnímám.
" Paní doktorko, mohu mít v podprsence kostice ? "
Odpověď negativní.
" Mohu používat deodorant ? Tuhý ? "
Odpověď tak na půl cesty, určitě ty bez hliníku.
Naštěstí odcházíme, mám svá prsa zakurtovaná do kostic a v podpaží hliník.
Vycházíme z budovy a do očí mi svítí slunce.
Krásné, veliké, žluté slunce. Chce se mi poskočit a nejdete to.
Chce se mi křičet a nejde to. Tančila bych a mám tuhé nohy.
Nechutná mi káva, nevzrušuje mne mrkvový dort.
Prožitek silný, emocemi naplněný, stále vnímám stigma čekárny.
Čekárny, která je jako barevný ostrov, kde si zdravý uvědomí své štěstí.
Jo a už jsem si raději koupila ten bez hliníku ...


 

pondělí 25. března 2019

Rozvíjej se, poupátko ...


nejkrásnější z květů,
od rána až do noci
budeš vonět světu .

Voní krásně jemně, její domovinou jsou jižní svahy Himálaje, Thajsko, Laos, Borneo, Filipíny, většinou v mlžných lesích ve výškách kolem 2000 m.n.m.
A o jaké krasavici zde hovoříme ... jedná se o botanickou orchidej COELOGYNE CRISTATA.
Právě na mém balkóně tato velice jemná a vzdušná rostlinka rozkvetla a já bych vám jí ráda přiblížila.
Jedná se o nenáročnou orchidej, u které pokud dodržíte vhodné pěstební podmínky, skutečně se odmění záplavou nádherných, vonících květů, které v kondici vydrží až 6 týdnů.
Já svou již dospělou a bohatě zakořeněnou rostlinu pěstuji pouze venku. Od dubna do listopadu má své místo v altánu, kde chytá svůj polostín. Na zimu ji stěhuji na zasklený balkón, kde zdatně a bez velikých cavyků zvládá teploty pod nulou. 
Jak již jsem zmínila, rostlina ve své domovině šplhá doslova po kopcích. Lze ji pěstovat v bytě, ale nepokvete a nebude prosperovat jako rostlina, která bude mít studený odchov. / a nemusí šplhat po kopcích :)  /
Substrát volím pouze jemnější borovou  kůru s důkladnou drenáží z kačírku, v létě zalévám hojně konví a nikdy vodou z vodovodu, ale dešťovkou.
Moje cristata kvete pravidelně v březnu, patří k jaru, patří k slunci a nebojte se, pokud dodržíte základní podmínky ... studený odchov  +  měkká voda + rozptýlené světlo + láska  ... potěší vás jako mne.  
Krásné vonící jaro vám všem, milí přátelé.


sobota 23. března 2019

O sedlácích, bramborách a sociálních sítích ....


Mladý sedlák a starý sedlák vyrazili do polí. Přišlo jaro a to je plné výzev.
A generační propast je znát na každém kroku.
Starý sedlák má klouby otřískané, záda namožená, protože již od poloviny února dře. Nečeká, až zahřmí. Má radost z každé kapky vody, která spadne. Usmívá se na každou pučící větvičku a jeho hlavou běží bez přestání dlouhý film, jak zaseje, jak celou sezónu bude očekávat velké brambory a na podzim sklidí malé a napadené plody nemalého úsilí.


středa 20. března 2019

REBEL ...


Někdo to rád horké, já miluji vařící kávu.
Usrkávám zabořená do černé kožené sedačky, poslouchám svůj milý doprovod.
Řeč pluje prostorem, lehce naředěná příjemnou hudbou.
Stočím svůj pohled k vedlejšímu stolu a skoro se mi zastaví dech.
Sedí tam ona. Dokonale upravené husté vlasy, make up bez jediné chybičky, bez jediné slepené řasy.
Postava nezatížená věkem, ani žádným porodem, oblečená do kostýmku, jehož cena vysoce převyšuje rodinný rozpočet mladé rodiny. Značková kabelka a kožené paleto s pravým norkem opřené o židli. Usrkává bílé víno a pohrává si s nožičkou sklenky.
Naše oči se setkávají a ona nahlas vyhrkne mé jméno. Slušnost mi velí vstát a jít pozdravit člověka, který mi šéfoval. Má primářka. Neviděly jsme se od sametové revoluce.
Vstávám a jdu v ústrety s nastavenou rukou. Nikoliv ruka, je mi naprosto přirozeně nabídnuta náruč.
Drtí mne objetí mé nadřízené, má hlava se točí z takového projevu přízně a z parfému, jenž se za tři dekády nezměnil.
Kdyby mi před lety někdo řekl, že se budeme objímat, vysmála bych se tomuhle špatnému vtipu.
Naše estrádní vystoupení byla pověstná, bavil se nimi celý barák.
Já rebel a ona docentka.

..... jako tenkrát.
Primářská vizita se konala vždy dvakrát týdně. Trvala zhruba dvě hodiny a byl to nevýslovný opruz.
Neustále se někde postávalo, debatovalo, pacienti museli trpělivě očekávat procesí dvaceti bílých plášťů, hlavně se neposrat, to bylo motto dne. Vše se muselo blýskat, dokonalost sama.
U každé postele povídačky, povídačky, no prostě pro mladou temperamentní absolventku očistec.
Konečně se vizita doplazila i k mým pokojům, kde jsem byla vyzvána doložit dokumentaci.
Pohledem paní šéfová sjela pokoj a pak mne. Od hlavy k patě a pak už následovalo hurónské : 
 " Okamžitě ven " . Hnala mne před sebou, mávala chorobopisy pacientů  a řvala jako smyslů zbavená.
A co že se vlastně stalo ? Na veleváženou primářskou vizitu jsem si svou bleděmodrou uniformu vylepšila pruhovanými nadkolenkami. Již tenkrát jsem milovala barvy, nu a tento výstřelek mne stál v obchodě Luxus skoro 250 kaček a stržené prémie na tři měsíce. Na nástěnce jsem si vykoledovala svou fotografii úplně v rohu, abych nerušila poklidné sdružení ostatních andělů.
Na férovku, já jsem na hanbě stála furt !
..... jako tenkrát.
V poklidných předrevolučních letech, tedy přibližně kolem roku 1985, jsem si nechala na pánském vytvořit účes. Centimetrového ježka v té době nosili kriminálníci a pár odvážlivců.
Moje generálka plakala, moje primářka po mém příchodu do zaměstnání málem omdlela.
Ještě to samé odpoledne zasedala závodní rada, která měla jako jediný program - mou vyholenou hlavu. V čele seděla předsedkyně, ukusovala větrník a zapíjela turkem. Vlastně celá závodní rada měla nějaký zákusek, protože vždy ve středu v kantýně měli čerstvé.
Jediná já jsem neměla dortík, ale pěkný průšvih. Nešel mi na hlavu připevnit čepec.
Tato skutečnost v socialistickém zdravotnictví .. nemyslitelná. Padaly návrhy typu, připevnit tkaničkou, mašličkou, přilepit izolepou, nejpříhodnější a nejzábavnější se jevila guma z tepláků.
Dostala jsem svůj první papír na hlavu.
V malém rámečku, v zataveném igelitu jsem měla razítko ředitele, hlavní sestry, primářky a předsedkyně závodní rady. Na krku jsem tedy jako jediná v celém špitále nosila papír, že nemohu nosit čepec, dokud mi nedorostou vlasy.
.... jako tenkrát.
Další noční, kterou jsem prozvracela. Pach moče, ranní odběry, stolice a můj žaludek na pochodu.
Oznámit těhotenství se rovnalo popravě, protože okamžitě následoval odchod ze směnného provozu a poloviční výplata. A tak dokud nebyl vidět pupek, prostě se sloužilo.
Další noční se strčenou hlavou v záchodové míse, otírala jsem si ústa. Když zpoza dveří na mne vyskočila má primářka. Dlaně šustily, tváře se tetelily a přes rudá ústa se hnala ven slova jako kulomet :  "  Vy jste tam zvracela, vy jste tam hodně zvracela ! Že ? Normálně jste tam blila a nahlas ! "
Dušovala jsem se, zapírala jsem a nadávala jsem si, budeme doma bez peněz. Jenže žaludek měl jiný názor, neuměl to potichu. Proč jsou ta těhotenství tak bouřlivá, proč žaludek nespolupracuje s paní primářkou ?

Mačká mne ve svém náručí a jemně pohladí mou tvář.
Poťuká na ni a usměje se.
Já vůbec nechápu, proč zrovna ona ?
Ta chladná, sebestředná ženská, které jsem pěnila krev jen svým dechem v místnosti.
Dívám se na ní a jako film mi hlavou proletí všechny mé průšvihy, excesy.
Pruhované fusekle, řetízek nad kotníkem, líbačka s pacientem na kuchyňce, ztracené chorobopisy, vyholená hlava, zakázané šmajchlování s mediky, červený přeliv, zapírané těhotenství.
Moje oči se ptají a ona tiše odpovídá : " Byla jste rebel, co mi pil krev, ale s vámi šlo srdce a to se počítá ".



 

neděle 17. března 2019

O závazcích ....


Je tak jednoduché si v dnešní době pořídit zvíře, psa, kočku, rybičky, hada, krávu i slona.
Ta radost, když po bytě poskakuje psí miminko, na opěradle křesla vrní malá kočka, v teráriu se vyhřívá leguán, křeček už po desáté sedí za skříní a zpracovává své zásoby, které si sebou přinesl.
Jako naprostá samozřejmost nastupuje do našich životů péče o zvíře, stravování, hraní, láska, veterinární péče, spousta času, mnoho peněz.
V jedné diskuzi, kdy jsem se pozastavovala nad situacemi, kdy lidé péči o zvířata nezvládli, i když úmysly byly na počátku křišťálově čisté.  Následky už tak čisté nejsou a pak  se díváme v televizi na podvyživená, zanedbaná zvířata, leckdy na pokraji života a smrti. A právě v tomto rozhovoru jsem řekla, že kromě lásky cítím vůči mým zvířatům s přibývajícím věkem daleko více zodpovědnosti.
I já jsem zásadně letos pochybila, když jsem pro lidská trápení neviděla ta zvířecí.  
Pohádala bych se do krve, že se mi to nemůže stát. Vidíte a stalo.
Poučena jsem nasypala metráky popela na hlavu, přestala se zarputile hádat a mé tři  " závazky " si hýčkám. Metráky chlupů po celém bytě, noční šarvátky  či bitvy o pozice na škrabadle, rozlité misky, vysypané květináče v boji s bzučícím hmyzem, schované ponožky za pračkou, kusy žrádla rozmazané po koberci a tři čekající příživníci, vždy když otevřu dveře bytu. Sedí v řadě a čekají.
Jsou plně závislí na mé péči, na mém čase a jsou nedílnou součástí mého života. 


pátek 15. března 2019

Ach, ten je ale přítulný ...


Přichází pod rouškou tmy. Po špičkách, bez baletních piškotů.
Vilně se usmívá.
Krouží jako upír nad svou obětí, mne si štíhlé, rachitické prsty.
Jeho dlaně spokojeně šustí.
Tolik let jsem čekal, těšil se na setkání.
Jak mocně jsi mne vzrušovala, přilévala olej do plamene naší lásky,
nyní tě ním spálím celou beze zbytku.
Přitulí se, svádivě se nakloní, hladí mé tělo.
Cpe se, dere se pod pokrývku, teplo.
Cítí lidské teplo, zpomalený klidný dech, odpočívající srdce.
Co bych to byl za milence, říká si. Chci tě a celou !
V atakách doráží, ve vlnách surfuje.
Bubnuje na poplach, chce vyvrcholit. Jednou, stokrát, tisíckrát ..
S věrnou družkou bolestí se zaháčkuje a nepustí.
Klidná noc ? Och nezdravé !
Proč bys chtěla spát, má drahá ? Jsem tu já, tvůj žlučník !

Sedím a zevluji.
Dopíjím kávu, dojídám banán a zapíjím vše vodou.
Jak zvrhlé, jak nemístné v ráji přežíraní, v mekáči v pražských Holešovicích.
Čekám na svůj doprovod a přemítám, jak si káva poradí s rozbouřeným žlučníkem.
Jo, zatím to vypadá skvěle, kávička a můj nový milenec se snesou na výbornou.
Sedím a očumuji.
Vpravo sedí fešák. Stylové oblečení, stylové brýle, dokonalý účes.
Je celý, celičký dokonalý. Usmívá se do mobilu a lehce si pohrává s vlásky malé holčičky.
Jeho malá, také stylová princezna snídá hranolky. Mňam.
Sedím a nestačím se divit.
O kus dál se pitvoří dovádivý taťulda. Má kolem krku šálu, usmívá se od ucha k uchu.
Jezdí autíčkem se svým synem mezi podnosy. A ten, světe div se, snídá hranolky. Mňam.
Sedím, kdyby nepršelo, odejdu. Raději.
Hned za mým krkem létají sprostá slova. Neurotický otec kárá své dva potomky.
Já jsem sprostá, já jsem hodně sprostá, muž má většinovou převahu.
Vulgarismy nade mnou, na svými potomky vším.
A že nevíte, co ráno v devět hodin snídají jeho dvě malé děti ?
Hranolky, kečup, tatarku a promaštěný hambáč. Mňam.
Cítíte tam z mé strany závist ?  Zášť nebo nepochopení ?
Ale kdepak ! Roste mi tu nová generace kamarádů, s těmi já pak budu ležet na chirurgiích.
No s nimi já si pak budu vyměňovat recepty na pooperační dietu.
Já taky nesnáším ty eko - matky s obilnými klíčky a sójovým mlékem.
Pořádně si nacpat pupík na snídani prosolenými hranolky a nebudeme se bát vlka nic !
Je třeba podporovat podhoubí, hýčkat novou generaci.
A pak budeme moci všichni svorně vyrazit do ulic.
Poneseme transparent Žlučníkáři, všech zemí, spojme se !

Poslechni, kdepak jsi se seznámila s tím přítulným fešákem, táže se kamarádka.
Vaše láska bude asi opravdová, když ti s takovou něhou tlačí hlavu do záchodové mísy.
Ale stejně nechápu, že se tě drží ?
Nepiješ. Nefetuješ. Nekouříš. Vlákninou se cpeš na tuny, jsi trapná.
Hele a ten jeden šlehačkový pohár za měsíc, no jsi k smíchu, děvče.
Přátelé jsou fajn, že :)
Jenže ono tomu tak celý život nebylo. Jako střadatel jsem do své kampeličky nakládala, nakládala.
Všechny ty kávy s cigaretkou místo snídaně. V poledne to samé a na večer vyluxovat ledničku.
Jak s čím kdo zachází, tím také schází.
Jen kdyby nebyl tak přítulný, můj drahý ....



/ za snímek děkuji Jonny Lidnerovi z Pixabay, mou podobu vystihl dokonale /
 

úterý 12. března 2019

Můj úhel pohledu ...


Všimli jste si ?  Všude se deklaruje nástup jara.
Jaro ťuká, Jaro je za rohem, Jaro nakukuje, Jaro nám mává, Jaro už je mezi námi.

Mám to stejně jako vy, netrpělivě očumuji, co se kde zelená, co kde v přírodě raší a jako předvoj jarního radování beru výstavu orchidejí v botanické zahradě v pražské Troji.
Ta bývá každoročně pořádaná právě v předjaří. Mnoho let jsem byla vášnivým pěstitelem hybridních a pak záhy botanických orchidejí. Má rozsáhlá sbírka přírodních rostlin skoro z celého světa mne naučila vnímat přírodu a jednotlivá pásma. Kdo touží úspěšně pěstovat cokoliv, musí vnímat teritoria, ze kterých byla rostlina přivezena a přizpůsobit se. Nečekat, že se rostlina přizpůsobí nám, většinou je to cesta do pekla.
Ráda navštěvuji botanické zahrady, protože zde projdu s fotoaparátem celý svět, okusím klima tropů, subtropů, zchladím svou horkou hlavu ve studeném skleníku. Botanické zahrady vnímám jako celek, dívám se na exponáty, které zde rostou mnoho let, obdivuji i ty, které jsou zde zakomponovány jako součást různých výstav.
Letošní výstava se skutečně mimořádně vydařila, stálá expozice je ve vynikající kondici, rostliny bohatě kvetou a vše je doplněné o aranžmá botanických, hybridních orchidejí, sukulentních rostlin, nepřeberné množství kapradin. Vše působí uceleně, harmonicky.
Jen malý detail, chce si to maličko přivstat, davy lidí nechápou mou stále vystrčenou zadnici z nějakého záhonu.
Dle textu každý pochopí, mám problém. V botanické nemohu být celý den, protože bych vypadala podezřele a tak jsem se rozhodla splnit si jeden ze svých snů. Za pár týdnů vyrážím na jeden z nejkrásnějších ostrovů, na Madeiru. Zde se budu moci pohybovat po největších botanických zahradách pod širým nebem, po nejkrásnějších místech v době týdnu květinových slavností.
Můj úhel pohledu ... zblázním se .


sobota 9. března 2019

Svět má naději ...


Hodiny patologie, mikrobiologie, chirurgie, interny a všech možných zdravotnických disciplín ze mne měly vykřesat to lepší já.  Od kožních defektů po infarkty myokardu, od slepoty po nádory, to vše bylo každodenní manou, s pokorou jsem přijímala první i stou lidskou schránku a pak kolem ní lehce stepovala. Odkrajovat z velkého bochníku ostrým nožem, jednoho pacienta vzkřísit, dalšímu zamávat a popřát jen a jen zdraví. Dívat se na vyhaslé oči bez života, jenž nešly mnohdy ani zavřít, obalit vychládající tělo do bílého prostěradla, označit černým fixem, jméno i datum úmrtí.
Neskutečně tenká linie života a smrti. A přesto jsem ten svět chloraminu, bažantů a krve milovala, 
s těžkým srdcem opouštěla, byly to roky hojnosti těla i ducha. Vzkvétala jsem a často jsem cítila, že právě pro tohle jsem se narodila.
Můj rozvrh života pro mne připravil jinou etapu a zdravotnictví mi připomínaly pouze televizní seriály.
S postupem času a let se naše vzájemné vztahy úplně zpřetrhaly.
Já a hrdá paní medicína jsme si přestaly tykat. Společnost se hnala úplně jinam, rychleji. 
Prachy, jenom prachy a zase ty prachy.
S nostalgií jsem vzpomínala, jak jsem v mladých letech své počínající kariéry utíkala přes park, abych byla co nejdříve u svých pacientů. V tom samém parku, za nějakou desítku let, jsem u keříku skoro zvracela, když jsem si uvědomila, že si jdu jako pacient lehnout do prostředí, které vonělo úplně jinou dezinfekcí než jsem měla pod kůží. Vybavila jsem si svou obvodní lékařku, která sedí za stolem, ověšená třemi zlatými řetězy, na prstech nasázené prsteny jako brambory v dlouhém řádku. Sahá na mne jen v rukavicích, asi se mne štítí. / též mne napadla myšlenka, aby si o mne neumazala své brilianty /  Při měření krevního tlaku mne zachvátí šílená panika, že se bojím, kdy mi manžeta tonometru vyrazí horní patro zubů, no, možná i dolní, nebudu troškařit.
Děsím se, třesu se, trpím syndromem bílých plášťů. Návštěvu lékařských ordinací, potažmo vše, kde sídlí zdravotnický personál, to vše mám jako mistr Jan v klatbě. Stává se ze mne mučedník, přehrávám si miliardy diagnóz a kdybych se místo toho mohla přihlásit na kurz věštění z koule, zaplatila bych si ho třikrát. 
Dívám se s despektem na tlustého primáře chirurgie, který než mi vypustí hematom po operaci, několikrát omývá svůj tučný obličej a není schopen se ohnout k mé noze. Cévní lékařka páchne cigaretovým kouřem jako tábornice u ohniště se špekáčkem na klacku a já se odvracím. 
Hledám slova, proč si před návštěvou lékaře začnu shánět Neurol ? 
Proč se mi, proboha, sevře vždy žaludek? Kde je ta svěží zdravotní sestřička, co běhala po koronární jednotce a snažila se jako o život? 
Bojovala o každý život a dnes je z ní posera s kytkou. Hlavně nemarodit, být stále fit, hlavně nemarodit !
No a pak se to stane. 
Do rodiny přijde skutečná nemoc, brzda života. Diagnóza zní tak brutálně, tak cize.
Mluvíte potichu, objímáte se jako naposledy a ta náruč je vřelejší.
Vyšetření se střídají v brutálním tempu. 
Mohu říci ne, když jsem požádaná? Nemohu, nechci.
Syndrom bílých plášťů v sobě zamknu, zakurtuji a nepustím ven.
A tak jednoho dne spolu vstupujeme do ordinace. 
Mám sevřené půlky, ale obě ňadra v relativním pořádku. Co musí prožívat ta, jejíž takové štěstí nemají ? 
A rozbíhá se film, dlouhý skoro hodinu a půl, na jehož hlavního hrdinu nikdy, skutečně nikdy nezapomenu. Lékař, kterému není nepříjemná žádná otázka, který se nebojí satisfakce a s lehkostí vysvětluje nelehké. Očním kontaktem udržuje konverzaci v takovém rytmu, že si připadám jako na pikniku, nikoliv při řešení prsního nádoru. Lidskost, empatie, pokora k lidskému žití a k ženě, k poslání ženy. 
V očích tohoto mušketýra paní medicíny vidím lásku k profesi, k medicíně a k lidem.
Každým dnem jeho života prochází tolik lidské bolesti a bídy a on se nezpronevěřil, není jen znuděným pěšákem našeho zdravotnictví, který za honí za hromadou peněz a prvotřídním autem.
Poprvé, po hodně dlouhé době cítím, že svět má naději, že my všichni máme naději.
Že bych přestala mít tik v oku, když jdu k lékaři ? ...



/  image by Mohamed Hassan on Pixabay, česky přeloženo ...moc ti ,Hassane, děkuji, tvůj obrázek se mi hodil k pozadí na blogu /

čtvrtek 7. března 2019

ŽENA ŽENÁM ....


Chtěla jsem začít nějakým duchaplným citátem, jsou jich tisíce a žádný můj.
Toužila jsem napsat či spíše opsat nějaký verš, jsou jich stovky a žádný můj.
A přesto mám pro vás, milé dámy, dívky, děvčata, milé ženy, jedno veliké barevné pozdravení a je jen mé. Je pro vás, je ode mne a nechť vás svět květin pohladí, potěší a každá z vás si najde tu svou.
Bez citátu, bez verše, ale od srdce vám přeji k zítřejšímu svátku ... lásku, zdraví a nezapomínejme být ženami, právě proto nás svět miluje.


neděle 3. března 2019

Vláďou Mišíkem to končilo ....


Vykoupat, musím se vykoupat. Musím se vyvonět.
Za mlada jsem voněla jako chloramin, to všechny zdravotní sestry. Nyní, když se vracím z práce jsem pochodující špekáček.
A nebo anglická slaninka ?  Každý pes, kočka i masožrout  se rád tulí.
Foukací kulmou si honím vlasy zprava, vlevo se dělá koudel chlupů, až bude Troška angažovat čarodějnice, jdu do toho. První, peroxidová, první opravdová.

Dívám se do zrcadla a ...
Jsem spokojená. Na své dlouhé blonďaté ofině mám vytvořený okap, z kulmy se kouřilo jako o život.
Černá silná linka kopíruje spodní víčko. Řasy lehce slepené, špendlíkem je dělím.
V džínovém zapadám do zakouřeného prostředí.
Putyka páté cenové skupiny, kouř, smrad zpocených těl. Do rytmu se třesou mladá těla, dlouhé vlasy létají vzduchem a zakázané songy chrochtají ze starých repráků.
U pípy stojí dva příslušníci, pijí oranžádu / s vodkou /, kouří a těší se, až večer vklouznou pod peřinu za jejich tělnatou mamkou. Všechny přítomné živly již legitimovali, je čas dát si právě tu točenou.
Končíme, končíme, mládeži, zavíráme. A na závěr tu naší, zní z mikrofonu, zpěvák se usmívá a s prvními tóny běží do našich srdcí .... Usínám a chtěl bych se vrátit, o nějak ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje a který je s tebou ....
Svět mániček, svět dlouhých vlasů, zaprané džínoviny. Jak krásně se ploužilo na Blue Effect.

Co na sebe ? Stojím u almary, bože, těch hadrů.
Čím více jich je, tím horší je výběr. Kdy jsem se dopracovala k tak narvané skříni, jedné, druhé.
Stydím se, jaký konzum žiji, ale tuhle sukni jsem tam nemohla nechat, ta over size halena byla za hubičku. Nemám svědomí a vlastně proč ? 

Nechápu, proč jsem si v chodbě prosadila tu skříň se zrcadlem přes celou zeď. Dívám se na sebe kritickým okem a mám velikou prdel. 
Né prdel, ale takové ty pecny, které přetékají z džín. Z podprdy mi tečou kojením vytahané prsy a vlasy mám z domácího barvení lehce do oranžova. No co, no. 
Do časopisu mne fotit nebudou. Věším po bytě barevné medvídky s nápisem Veselé narozeniny, rozhazuji konfety. V mikrovlnce bublá pátý popcorn, chystám tabuli plnou kelímků, talířků a umělohmotných příborů. Na všech se usmívá dokonalá Barbie.
Za stolem sedí otrávené babičky a pomlouvají mojí jablečnou buchtu, málo cukru, hodně čokolády.
Štěstí, nemusím se prokazovat občanským průkazem.
Uprostřed obýváku tančí skupina holčiček, sukýnky vlají, hoši pobíhají s vrtulníky v ruce.
Miláčci, zlatíčka, budeme končit. A na závěr tu naší.
Z kazeťáku zní .... Chytila jsem na pasece žížalu, žížalu, žížalu, to protože utíkala pomalu, velmi pomalu.
Svět malých řádkovaných punčocháčů, svět krupicové kaše. Jak nádherně se trsalo na Dádu Patrasovou.

Jsem oblečená, nalíčená. Vůbec se mi nikam nechce.
Slavit kulatiny, rok od roku jich je víc. 
Beru kytici, plnou cigaret, čokolády, oslavenec miluje obé. Nevoním jako buřt, voní jako Julia Roberts, voním životem.

Vcházím do nazdobené restaurace. Ahoj, čau, dobrý den, jak se máte, jé vy vypadá skvěle.
Ty vole, ta je tlustá jako bedna kytu. Jo vona se rozvedla, aha. 
Stoly plné jídla a co můj žlučník ? Naštěstí, mám sebou léky. 
Oslavenec se směje, pije s každým, tančí s každým, každou. Děti se mísí s vnoučaty, vnoučata čumí do mobilů. Fotíme se zleva, zprava, na Instáč letí miliarda fotek, FB zažívá každou půlhodinu jiný status. Střízlivý, střízlivá, babička s dědečkem z máminy strany, milenka Pepíka z Oseka.
Tančíme, třeseme tělem, divoce rozhazujeme rukama, pot stříká.
Tam někde na pozadí běží v písních náš život. Smějeme se rokům dlouhých vlasů, připomínáme si  dětské mejdany se šumivým vínem tropického ovoce a konfet, drncání kočárků, kupování aut, bytů.
Odcházíme na ránem a na celé sídliště zpíváme ... Skončili jsme jasná zpráva, není komu z okna mávat víc, jasná zpráva rub, co nemá líc.
Otevírá se okno a sídlištěm zní ... Zavřete tu hubu nebo zavoláme policajty.
Svět kulatých narozenin, svět nás všech a zase konečně mohu ukázat tu občanku ... jak božsky se prokazuje totožnost narušitele veřejného klidu s Olympic  ... a svět je náš !