středa 20. března 2019

REBEL ...


Někdo to rád horké, já miluji vařící kávu.
Usrkávám zabořená do černé kožené sedačky, poslouchám svůj milý doprovod.
Řeč pluje prostorem, lehce naředěná příjemnou hudbou.
Stočím svůj pohled k vedlejšímu stolu a skoro se mi zastaví dech.
Sedí tam ona. Dokonale upravené husté vlasy, make up bez jediné chybičky, bez jediné slepené řasy.
Postava nezatížená věkem, ani žádným porodem, oblečená do kostýmku, jehož cena vysoce převyšuje rodinný rozpočet mladé rodiny. Značková kabelka a kožené paleto s pravým norkem opřené o židli. Usrkává bílé víno a pohrává si s nožičkou sklenky.
Naše oči se setkávají a ona nahlas vyhrkne mé jméno. Slušnost mi velí vstát a jít pozdravit člověka, který mi šéfoval. Má primářka. Neviděly jsme se od sametové revoluce.
Vstávám a jdu v ústrety s nastavenou rukou. Nikoliv ruka, je mi naprosto přirozeně nabídnuta náruč.
Drtí mne objetí mé nadřízené, má hlava se točí z takového projevu přízně a z parfému, jenž se za tři dekády nezměnil.
Kdyby mi před lety někdo řekl, že se budeme objímat, vysmála bych se tomuhle špatnému vtipu.
Naše estrádní vystoupení byla pověstná, bavil se nimi celý barák.
Já rebel a ona docentka.

..... jako tenkrát.
Primářská vizita se konala vždy dvakrát týdně. Trvala zhruba dvě hodiny a byl to nevýslovný opruz.
Neustále se někde postávalo, debatovalo, pacienti museli trpělivě očekávat procesí dvaceti bílých plášťů, hlavně se neposrat, to bylo motto dne. Vše se muselo blýskat, dokonalost sama.
U každé postele povídačky, povídačky, no prostě pro mladou temperamentní absolventku očistec.
Konečně se vizita doplazila i k mým pokojům, kde jsem byla vyzvána doložit dokumentaci.
Pohledem paní šéfová sjela pokoj a pak mne. Od hlavy k patě a pak už následovalo hurónské : 
 " Okamžitě ven " . Hnala mne před sebou, mávala chorobopisy pacientů  a řvala jako smyslů zbavená.
A co že se vlastně stalo ? Na veleváženou primářskou vizitu jsem si svou bleděmodrou uniformu vylepšila pruhovanými nadkolenkami. Již tenkrát jsem milovala barvy, nu a tento výstřelek mne stál v obchodě Luxus skoro 250 kaček a stržené prémie na tři měsíce. Na nástěnce jsem si vykoledovala svou fotografii úplně v rohu, abych nerušila poklidné sdružení ostatních andělů.
Na férovku, já jsem na hanbě stála furt !
..... jako tenkrát.
V poklidných předrevolučních letech, tedy přibližně kolem roku 1985, jsem si nechala na pánském vytvořit účes. Centimetrového ježka v té době nosili kriminálníci a pár odvážlivců.
Moje generálka plakala, moje primářka po mém příchodu do zaměstnání málem omdlela.
Ještě to samé odpoledne zasedala závodní rada, která měla jako jediný program - mou vyholenou hlavu. V čele seděla předsedkyně, ukusovala větrník a zapíjela turkem. Vlastně celá závodní rada měla nějaký zákusek, protože vždy ve středu v kantýně měli čerstvé.
Jediná já jsem neměla dortík, ale pěkný průšvih. Nešel mi na hlavu připevnit čepec.
Tato skutečnost v socialistickém zdravotnictví .. nemyslitelná. Padaly návrhy typu, připevnit tkaničkou, mašličkou, přilepit izolepou, nejpříhodnější a nejzábavnější se jevila guma z tepláků.
Dostala jsem svůj první papír na hlavu.
V malém rámečku, v zataveném igelitu jsem měla razítko ředitele, hlavní sestry, primářky a předsedkyně závodní rady. Na krku jsem tedy jako jediná v celém špitále nosila papír, že nemohu nosit čepec, dokud mi nedorostou vlasy.
.... jako tenkrát.
Další noční, kterou jsem prozvracela. Pach moče, ranní odběry, stolice a můj žaludek na pochodu.
Oznámit těhotenství se rovnalo popravě, protože okamžitě následoval odchod ze směnného provozu a poloviční výplata. A tak dokud nebyl vidět pupek, prostě se sloužilo.
Další noční se strčenou hlavou v záchodové míse, otírala jsem si ústa. Když zpoza dveří na mne vyskočila má primářka. Dlaně šustily, tváře se tetelily a přes rudá ústa se hnala ven slova jako kulomet :  "  Vy jste tam zvracela, vy jste tam hodně zvracela ! Že ? Normálně jste tam blila a nahlas ! "
Dušovala jsem se, zapírala jsem a nadávala jsem si, budeme doma bez peněz. Jenže žaludek měl jiný názor, neuměl to potichu. Proč jsou ta těhotenství tak bouřlivá, proč žaludek nespolupracuje s paní primářkou ?

Mačká mne ve svém náručí a jemně pohladí mou tvář.
Poťuká na ni a usměje se.
Já vůbec nechápu, proč zrovna ona ?
Ta chladná, sebestředná ženská, které jsem pěnila krev jen svým dechem v místnosti.
Dívám se na ní a jako film mi hlavou proletí všechny mé průšvihy, excesy.
Pruhované fusekle, řetízek nad kotníkem, líbačka s pacientem na kuchyňce, ztracené chorobopisy, vyholená hlava, zakázané šmajchlování s mediky, červený přeliv, zapírané těhotenství.
Moje oči se ptají a ona tiše odpovídá : " Byla jste rebel, co mi pil krev, ale s vámi šlo srdce a to se počítá ".



 

neděle 17. března 2019

O závazcích ....


Je tak jednoduché si v dnešní době pořídit zvíře, psa, kočku, rybičky, hada, krávu i slona.
Ta radost, když po bytě poskakuje psí miminko, na opěradle křesla vrní malá kočka, v teráriu se vyhřívá leguán, křeček už po desáté sedí za skříní a zpracovává své zásoby, které si sebou přinesl.
Jako naprostá samozřejmost nastupuje do našich životů péče o zvíře, stravování, hraní, láska, veterinární péče, spousta času, mnoho peněz.
V jedné diskuzi, kdy jsem se pozastavovala nad situacemi, kdy lidé péči o zvířata nezvládli, i když úmysly byly na počátku křišťálově čisté.  Následky už tak čisté nejsou a pak  se díváme v televizi na podvyživená, zanedbaná zvířata, leckdy na pokraji života a smrti. A právě v tomto rozhovoru jsem řekla, že kromě lásky cítím vůči mým zvířatům s přibývajícím věkem daleko více zodpovědnosti.
I já jsem zásadně letos pochybila, když jsem pro lidská trápení neviděla ta zvířecí.  
Pohádala bych se do krve, že se mi to nemůže stát. Vidíte a stalo.
Poučena jsem nasypala metráky popela na hlavu, přestala se zarputile hádat a mé tři  " závazky " si hýčkám. Metráky chlupů po celém bytě, noční šarvátky  či bitvy o pozice na škrabadle, rozlité misky, vysypané květináče v boji s bzučícím hmyzem, schované ponožky za pračkou, kusy žrádla rozmazané po koberci a tři čekající příživníci, vždy když otevřu dveře bytu. Sedí v řadě a čekají.
Jsou plně závislí na mé péči, na mém čase a jsou nedílnou součástí mého života. 


pátek 15. března 2019

Ach, ten je ale přítulný ...


Přichází pod rouškou tmy. Po špičkách, bez baletních piškotů.
Vilně se usmívá.
Krouží jako upír nad svou obětí, mne si štíhlé, rachitické prsty.
Jeho dlaně spokojeně šustí.
Tolik let jsem čekal, těšil se na setkání.
Jak mocně jsi mne vzrušovala, přilévala olej do plamene naší lásky,
nyní tě ním spálím celou beze zbytku.
Přitulí se, svádivě se nakloní, hladí mé tělo.
Cpe se, dere se pod pokrývku, teplo.
Cítí lidské teplo, zpomalený klidný dech, odpočívající srdce.
Co bych to byl za milence, říká si. Chci tě a celou !
V atakách doráží, ve vlnách surfuje.
Bubnuje na poplach, chce vyvrcholit. Jednou, stokrát, tisíckrát ..
S věrnou družkou bolestí se zaháčkuje a nepustí.
Klidná noc ? Och nezdravé !
Proč bys chtěla spát, má drahá ? Jsem tu já, tvůj žlučník !

Sedím a zevluji.
Dopíjím kávu, dojídám banán a zapíjím vše vodou.
Jak zvrhlé, jak nemístné v ráji přežíraní, v mekáči v pražských Holešovicích.
Čekám na svůj doprovod a přemítám, jak si káva poradí s rozbouřeným žlučníkem.
Jo, zatím to vypadá skvěle, kávička a můj nový milenec se snesou na výbornou.
Sedím a očumuji.
Vpravo sedí fešák. Stylové oblečení, stylové brýle, dokonalý účes.
Je celý, celičký dokonalý. Usmívá se do mobilu a lehce si pohrává s vlásky malé holčičky.
Jeho malá, také stylová princezna snídá hranolky. Mňam.
Sedím a nestačím se divit.
O kus dál se pitvoří dovádivý taťulda. Má kolem krku šálu, usmívá se od ucha k uchu.
Jezdí autíčkem se svým synem mezi podnosy. A ten, světe div se, snídá hranolky. Mňam.
Sedím, kdyby nepršelo, odejdu. Raději.
Hned za mým krkem létají sprostá slova. Neurotický otec kárá své dva potomky.
Já jsem sprostá, já jsem hodně sprostá, muž má většinovou převahu.
Vulgarismy nade mnou, na svými potomky vším.
A že nevíte, co ráno v devět hodin snídají jeho dvě malé děti ?
Hranolky, kečup, tatarku a promaštěný hambáč. Mňam.
Cítíte tam z mé strany závist ?  Zášť nebo nepochopení ?
Ale kdepak ! Roste mi tu nová generace kamarádů, s těmi já pak budu ležet na chirurgiích.
No s nimi já si pak budu vyměňovat recepty na pooperační dietu.
Já taky nesnáším ty eko - matky s obilnými klíčky a sójovým mlékem.
Pořádně si nacpat pupík na snídani prosolenými hranolky a nebudeme se bát vlka nic !
Je třeba podporovat podhoubí, hýčkat novou generaci.
A pak budeme moci všichni svorně vyrazit do ulic.
Poneseme transparent Žlučníkáři, všech zemí, spojme se !

Poslechni, kdepak jsi se seznámila s tím přítulným fešákem, táže se kamarádka.
Vaše láska bude asi opravdová, když ti s takovou něhou tlačí hlavu do záchodové mísy.
Ale stejně nechápu, že se tě drží ?
Nepiješ. Nefetuješ. Nekouříš. Vlákninou se cpeš na tuny, jsi trapná.
Hele a ten jeden šlehačkový pohár za měsíc, no jsi k smíchu, děvče.
Přátelé jsou fajn, že :)
Jenže ono tomu tak celý život nebylo. Jako střadatel jsem do své kampeličky nakládala, nakládala.
Všechny ty kávy s cigaretkou místo snídaně. V poledne to samé a na večer vyluxovat ledničku.
Jak s čím kdo zachází, tím také schází.
Jen kdyby nebyl tak přítulný, můj drahý ....



/ za snímek děkuji Jonny Lidnerovi z Pixabay, mou podobu vystihl dokonale /
 

úterý 12. března 2019

Můj úhel pohledu ...


Všimli jste si ?  Všude se deklaruje nástup jara.
Jaro ťuká, Jaro je za rohem, Jaro nakukuje, Jaro nám mává, Jaro už je mezi námi.

Mám to stejně jako vy, netrpělivě očumuji, co se kde zelená, co kde v přírodě raší a jako předvoj jarního radování beru výstavu orchidejí v botanické zahradě v pražské Troji.
Ta bývá každoročně pořádaná právě v předjaří. Mnoho let jsem byla vášnivým pěstitelem hybridních a pak záhy botanických orchidejí. Má rozsáhlá sbírka přírodních rostlin skoro z celého světa mne naučila vnímat přírodu a jednotlivá pásma. Kdo touží úspěšně pěstovat cokoliv, musí vnímat teritoria, ze kterých byla rostlina přivezena a přizpůsobit se. Nečekat, že se rostlina přizpůsobí nám, většinou je to cesta do pekla.
Ráda navštěvuji botanické zahrady, protože zde projdu s fotoaparátem celý svět, okusím klima tropů, subtropů, zchladím svou horkou hlavu ve studeném skleníku. Botanické zahrady vnímám jako celek, dívám se na exponáty, které zde rostou mnoho let, obdivuji i ty, které jsou zde zakomponovány jako součást různých výstav.
Letošní výstava se skutečně mimořádně vydařila, stálá expozice je ve vynikající kondici, rostliny bohatě kvetou a vše je doplněné o aranžmá botanických, hybridních orchidejí, sukulentních rostlin, nepřeberné množství kapradin. Vše působí uceleně, harmonicky.
Jen malý detail, chce si to maličko přivstat, davy lidí nechápou mou stále vystrčenou zadnici z nějakého záhonu.
Dle textu každý pochopí, mám problém. V botanické nemohu být celý den, protože bych vypadala podezřele a tak jsem se rozhodla splnit si jeden ze svých snů. Za pár týdnů vyrážím na jeden z nejkrásnějších ostrovů, na Madeiru. Zde se budu moci pohybovat po největších botanických zahradách pod širým nebem, po nejkrásnějších místech v době týdnu květinových slavností.
Můj úhel pohledu ... zblázním se .


sobota 9. března 2019

Svět má naději ...


Hodiny patologie, mikrobiologie, chirurgie, interny a všech možných zdravotnických disciplín ze mne měly vykřesat to lepší já.  Od kožních defektů po infarkty myokardu, od slepoty po nádory, to vše bylo každodenní manou, s pokorou jsem přijímala první i stou lidskou schránku a pak kolem ní lehce stepovala. Odkrajovat z velkého bochníku ostrým nožem, jednoho pacienta vzkřísit, dalšímu zamávat a popřát jen a jen zdraví. Dívat se na vyhaslé oči bez života, jenž nešly mnohdy ani zavřít, obalit vychládající tělo do bílého prostěradla, označit černým fixem, jméno i datum úmrtí.
Neskutečně tenká linie života a smrti. A přesto jsem ten svět chloraminu, bažantů a krve milovala, 
s těžkým srdcem opouštěla, byly to roky hojnosti těla i ducha. Vzkvétala jsem a často jsem cítila, že právě pro tohle jsem se narodila.
Můj rozvrh života pro mne připravil jinou etapu a zdravotnictví mi připomínaly pouze televizní seriály.
S postupem času a let se naše vzájemné vztahy úplně zpřetrhaly.
Já a hrdá paní medicína jsme si přestaly tykat. Společnost se hnala úplně jinam, rychleji. 
Prachy, jenom prachy a zase ty prachy.
S nostalgií jsem vzpomínala, jak jsem v mladých letech své počínající kariéry utíkala přes park, abych byla co nejdříve u svých pacientů. V tom samém parku, za nějakou desítku let, jsem u keříku skoro zvracela, když jsem si uvědomila, že si jdu jako pacient lehnout do prostředí, které vonělo úplně jinou dezinfekcí než jsem měla pod kůží. Vybavila jsem si svou obvodní lékařku, která sedí za stolem, ověšená třemi zlatými řetězy, na prstech nasázené prsteny jako brambory v dlouhém řádku. Sahá na mne jen v rukavicích, asi se mne štítí. / též mne napadla myšlenka, aby si o mne neumazala své brilianty /  Při měření krevního tlaku mne zachvátí šílená panika, že se bojím, kdy mi manžeta tonometru vyrazí horní patro zubů, no, možná i dolní, nebudu troškařit.
Děsím se, třesu se, trpím syndromem bílých plášťů. Návštěvu lékařských ordinací, potažmo vše, kde sídlí zdravotnický personál, to vše mám jako mistr Jan v klatbě. Stává se ze mne mučedník, přehrávám si miliardy diagnóz a kdybych se místo toho mohla přihlásit na kurz věštění z koule, zaplatila bych si ho třikrát. 
Dívám se s despektem na tlustého primáře chirurgie, který než mi vypustí hematom po operaci, několikrát omývá svůj tučný obličej a není schopen se ohnout k mé noze. Cévní lékařka páchne cigaretovým kouřem jako tábornice u ohniště se špekáčkem na klacku a já se odvracím. 
Hledám slova, proč si před návštěvou lékaře začnu shánět Neurol ? 
Proč se mi, proboha, sevře vždy žaludek? Kde je ta svěží zdravotní sestřička, co běhala po koronární jednotce a snažila se jako o život? 
Bojovala o každý život a dnes je z ní posera s kytkou. Hlavně nemarodit, být stále fit, hlavně nemarodit !
No a pak se to stane. 
Do rodiny přijde skutečná nemoc, brzda života. Diagnóza zní tak brutálně, tak cize.
Mluvíte potichu, objímáte se jako naposledy a ta náruč je vřelejší.
Vyšetření se střídají v brutálním tempu. 
Mohu říci ne, když jsem požádaná? Nemohu, nechci.
Syndrom bílých plášťů v sobě zamknu, zakurtuji a nepustím ven.
A tak jednoho dne spolu vstupujeme do ordinace. 
Mám sevřené půlky, ale obě ňadra v relativním pořádku. Co musí prožívat ta, jejíž takové štěstí nemají ? 
A rozbíhá se film, dlouhý skoro hodinu a půl, na jehož hlavního hrdinu nikdy, skutečně nikdy nezapomenu. Lékař, kterému není nepříjemná žádná otázka, který se nebojí satisfakce a s lehkostí vysvětluje nelehké. Očním kontaktem udržuje konverzaci v takovém rytmu, že si připadám jako na pikniku, nikoliv při řešení prsního nádoru. Lidskost, empatie, pokora k lidskému žití a k ženě, k poslání ženy. 
V očích tohoto mušketýra paní medicíny vidím lásku k profesi, k medicíně a k lidem.
Každým dnem jeho života prochází tolik lidské bolesti a bídy a on se nezpronevěřil, není jen znuděným pěšákem našeho zdravotnictví, který za honí za hromadou peněz a prvotřídním autem.
Poprvé, po hodně dlouhé době cítím, že svět má naději, že my všichni máme naději.
Že bych přestala mít tik v oku, když jdu k lékaři ? ...



/  image by Mohamed Hassan on Pixabay, česky přeloženo ...moc ti ,Hassane, děkuji, tvůj obrázek se mi hodil k pozadí na blogu /

čtvrtek 7. března 2019

ŽENA ŽENÁM ....


Chtěla jsem začít nějakým duchaplným citátem, jsou jich tisíce a žádný můj.
Toužila jsem napsat či spíše opsat nějaký verš, jsou jich stovky a žádný můj.
A přesto mám pro vás, milé dámy, dívky, děvčata, milé ženy, jedno veliké barevné pozdravení a je jen mé. Je pro vás, je ode mne a nechť vás svět květin pohladí, potěší a každá z vás si najde tu svou.
Bez citátu, bez verše, ale od srdce vám přeji k zítřejšímu svátku ... lásku, zdraví a nezapomínejme být ženami, právě proto nás svět miluje.


neděle 3. března 2019

Vláďou Mišíkem to končilo ....


Vykoupat, musím se vykoupat. Musím se vyvonět.
Za mlada jsem voněla jako chloramin, to všechny zdravotní sestry. Nyní, když se vracím z práce jsem pochodující špekáček.
A nebo anglická slaninka ?  Každý pes, kočka i masožrout  se rád tulí.
Foukací kulmou si honím vlasy zprava, vlevo se dělá koudel chlupů, až bude Troška angažovat čarodějnice, jdu do toho. První, peroxidová, první opravdová.

Dívám se do zrcadla a ...
Jsem spokojená. Na své dlouhé blonďaté ofině mám vytvořený okap, z kulmy se kouřilo jako o život.
Černá silná linka kopíruje spodní víčko. Řasy lehce slepené, špendlíkem je dělím.
V džínovém zapadám do zakouřeného prostředí.
Putyka páté cenové skupiny, kouř, smrad zpocených těl. Do rytmu se třesou mladá těla, dlouhé vlasy létají vzduchem a zakázané songy chrochtají ze starých repráků.
U pípy stojí dva příslušníci, pijí oranžádu / s vodkou /, kouří a těší se, až večer vklouznou pod peřinu za jejich tělnatou mamkou. Všechny přítomné živly již legitimovali, je čas dát si právě tu točenou.
Končíme, končíme, mládeži, zavíráme. A na závěr tu naší, zní z mikrofonu, zpěvák se usmívá a s prvními tóny běží do našich srdcí .... Usínám a chtěl bych se vrátit, o nějak ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje a který je s tebou ....
Svět mániček, svět dlouhých vlasů, zaprané džínoviny. Jak krásně se ploužilo na Blue Effect.

Co na sebe ? Stojím u almary, bože, těch hadrů.
Čím více jich je, tím horší je výběr. Kdy jsem se dopracovala k tak narvané skříni, jedné, druhé.
Stydím se, jaký konzum žiji, ale tuhle sukni jsem tam nemohla nechat, ta over size halena byla za hubičku. Nemám svědomí a vlastně proč ? 

Nechápu, proč jsem si v chodbě prosadila tu skříň se zrcadlem přes celou zeď. Dívám se na sebe kritickým okem a mám velikou prdel. 
Né prdel, ale takové ty pecny, které přetékají z džín. Z podprdy mi tečou kojením vytahané prsy a vlasy mám z domácího barvení lehce do oranžova. No co, no. 
Do časopisu mne fotit nebudou. Věším po bytě barevné medvídky s nápisem Veselé narozeniny, rozhazuji konfety. V mikrovlnce bublá pátý popcorn, chystám tabuli plnou kelímků, talířků a umělohmotných příborů. Na všech se usmívá dokonalá Barbie.
Za stolem sedí otrávené babičky a pomlouvají mojí jablečnou buchtu, málo cukru, hodně čokolády.
Štěstí, nemusím se prokazovat občanským průkazem.
Uprostřed obýváku tančí skupina holčiček, sukýnky vlají, hoši pobíhají s vrtulníky v ruce.
Miláčci, zlatíčka, budeme končit. A na závěr tu naší.
Z kazeťáku zní .... Chytila jsem na pasece žížalu, žížalu, žížalu, to protože utíkala pomalu, velmi pomalu.
Svět malých řádkovaných punčocháčů, svět krupicové kaše. Jak nádherně se trsalo na Dádu Patrasovou.

Jsem oblečená, nalíčená. Vůbec se mi nikam nechce.
Slavit kulatiny, rok od roku jich je víc. 
Beru kytici, plnou cigaret, čokolády, oslavenec miluje obé. Nevoním jako buřt, voní jako Julia Roberts, voním životem.

Vcházím do nazdobené restaurace. Ahoj, čau, dobrý den, jak se máte, jé vy vypadá skvěle.
Ty vole, ta je tlustá jako bedna kytu. Jo vona se rozvedla, aha. 
Stoly plné jídla a co můj žlučník ? Naštěstí, mám sebou léky. 
Oslavenec se směje, pije s každým, tančí s každým, každou. Děti se mísí s vnoučaty, vnoučata čumí do mobilů. Fotíme se zleva, zprava, na Instáč letí miliarda fotek, FB zažívá každou půlhodinu jiný status. Střízlivý, střízlivá, babička s dědečkem z máminy strany, milenka Pepíka z Oseka.
Tančíme, třeseme tělem, divoce rozhazujeme rukama, pot stříká.
Tam někde na pozadí běží v písních náš život. Smějeme se rokům dlouhých vlasů, připomínáme si  dětské mejdany se šumivým vínem tropického ovoce a konfet, drncání kočárků, kupování aut, bytů.
Odcházíme na ránem a na celé sídliště zpíváme ... Skončili jsme jasná zpráva, není komu z okna mávat víc, jasná zpráva rub, co nemá líc.
Otevírá se okno a sídlištěm zní ... Zavřete tu hubu nebo zavoláme policajty.
Svět kulatých narozenin, svět nás všech a zase konečně mohu ukázat tu občanku ... jak božsky se prokazuje totožnost narušitele veřejného klidu s Olympic  ... a svět je náš !





středa 27. února 2019

Únor v kostce ....



Prý jeden z nejméně atraktivních měsíců v roce začal přívaly sněhu, které potěšily duše malých i velkých bez rozdílu, lyžařů, bruslařů. Nějak jsme zapomněli, jak úžasné je i ve městě, když napadne sníh. Obrovské vločky, bílé závěje, tolik romantických fotek jako letos jsem dlouho neviděla.
A jak končí ?  Dnes padaly teplotní rekordy, ve slunečních paprscích se třepetali motýli / skutečně,  nepožila jsem  /, o včelách létajících nad záhony ani nemluvě a jako totální chaos vnímám opalujícího se slimáka, který si na lupení pěkně slintal.
Lidová pranostika praví ...  Co si únor zazelená - březen si hájí. Co si duben zazelená - květen mu to spálí. A že se zelená. Polovina skalniček raší, plaménky obrážejí. Já jako obrovský milovník travin se 60 kousky na zahradě, jsem musela začít rychle se střihem, některé hodně rané odrůdy již mají 10 cm nové výhony. Abych nestříhala do nového pletiva rostlin, bylo třeba hodně rychle omlazovat a stříhat. Kdo otálí, nemusí, již nyní zelenající nové výhony vydrží i mráz. 
Nedostala jsem stavební povolení, né, že bych jako na základce zlobila, ale nevyhovuji  s projektem stavebnímu úřadu. Rok běhaní po úřadech, žebrání, hromada peněz, ještě víc nervů a všechno špatně.
Přiznám se, že mi myšlenky nahrávaly a nutily mne vše vzdát, jenže to bych to místo nesměla milovat, to by to místo na mne nesmělo celý život čekat. Nesměla bych zde dřít jako Bulhar, sázet každou rostlinu, travinu, květinu. Když člověk někde nechá srdce, nemůže utéct.
A tak jedeme další kolo stavebního řízení, přátelé, já to postavím. Věří tomu málokdo, já to skutečně postavím.
Už dva měsíce vím, jaké je to, když do rodiny přijde nemoc. Vážná, žádná rýmička, žádný kašlík.
Nejdřív omráčí tělo i mysl šok, šílený, nepopsatelný šok. Tečou slzy a s nimi se řeší ta otázka proč ?
Proč má hodná, báječná ženská, která nechlastá, nekouří a žije zdravě, ve svém ňadru nádor.
Daleko větší šílenství nastane, když se čeká na diagnostiku, to vše kolem se stává  srandovním, malicherným a změní se úhel pohledu úplně na celý život. 
Naše docela malá, maličkatá rodina se semkla a ukázala, že krev není voda, že spolu dokážeme možné křížené s nemožným, my všichni vyhrajeme, zvítězíme a jak jedna skvělá kamarádka říká ... natřeme prdel té devítihlavé sani.
Starost, strach o lidský život mi přivřel oči a jedno si skutečně neodpustím. Přehlédla jsem, nevěnovala jsem patřičnou pozornost a nebo jsem byla zavřená ve skleněné kouli a nedokázala jsem ven, nafackovala bych si ! Kočičák Míša, věčný parťák u každé blbosti trpěl a já přehlédla příznaky onemocnění. Pár minut před dvanáctou, ale povedlo se. Stokrát jsem se té němé tváři omluvila, cítím zodpovědnost za jeho stav a ještě dlouho si budu sypat popel na hlavu po kýblech.
Sypáním bych rozhodně potěšila malého Soptíčka, který za každým druhým slovem říká, že je přeci veliká. Děsím se, když poprvé řekne, že se těší na občanku. Bože, proč všichni tak spěcháme ?
Od malička toužíme být velikými, nu a pro samý kvapík zběsile stárneme.
Veliký Soptíček zažil svůj první karneval a pak týden chodil pouze po špičkách jako baletka. V zimní obuvi, opět v rytmu vánočních koled, poměrně humorné číslo a tak jsem upekla vánoční banánky, aby to bylo v jednom konceptu. Když blázinec, tak pořádný.
Na jedno jsem nesmírně pyšná, začala lyžovat. Já nemehlo, nelyžař a loser zimních sportů, jsem uronila slzu, když jsem viděla  první sjezd své vnučky na lyžích. Ta radost z jízdy, sněhu, ze života, co víc si přát?
Krátký únor  utekl zase jako voda, kavárensky jsem se realizovala, povalečství bývá v zimních měsících tak úžasné, káva, zákusky, pohárky, miluji tu atmosféru. Je báječné, že se nestydím za fakt, že proválené odpoledne v příjemném prostředí není ztráta času, kdy společnost lehce ševelí, servírky decentně odnáší nádobí a káva skáče na stůl sama. Inu, s jarními měsíci vše dostane řád ...
Loučím se v měsícem, který mi přinesl mnoho bolesti, probdělých nocí, ale i naděje, radosti a poznání, že rodina má skutečný význam, když je objímající, milující a všudypřítomná.
Nadevírám pomaloučku, polehoučku měsíci, který má přinést jaro. Jak to pojmout, když venku to už jarně voní, ptáci zpívají, motýli létají ?  Necháme se překvapit ...







sobota 23. února 2019

Po nás potopa ...


Vždy to tak krásně začíná.
Romantické pohledy, letmé dotyky, první společná večeře.
Vědecky je dokázáno, že v určitém věku není třeba dělat cavyky.
Nehledáme si inseminátora, zakladatele rodinného krbu, tak proč selektovat.
Proč se tvářit odtažitě, bývá to pak po prvním sexu i možným fiaskem.
První milování se podaří, následuje další, další a další.
Dva se vyhladověle hltají a nemohou se navzájem nabažit.
Řešíme bydlení. Já malý pronájem, ty malý pronájem.
A co s tím? Sestěhujeme se.
Pořizujeme první společné povlečení, nezatížené minulostí, nevidíme v něm soka
z minulé štace.
Nakupujeme, cestujeme, vaříme, konzumujeme společný život.
Sedíme na pomyslném obláčku. Něco nám chybí ?
Copak to asi bude ?
Další manželství ?  Ne, rozvod se vsákl pod kůži jako po kérce.
Společný dům ?  Ne, ten poslední ještě není splacen.
Děti ?  Každý máme své, další už děloha neunese.
A tak nám do obývacího pokoje přiskáče štěně. Malé, blbé a naše.
První večer ho hladíme, usínáme s ním.
Já, ty, štěně, jsme my. My a náš je svět.
Kdyby šlo kojit, kojíme.
Následuje období fascinace, jak společně dokážeme fungovat.
Venčíme, krmíme, očkujeme, hladíme, prodlužujeme si život dlouhými procházkami.
Malé, hloupé psisko rozmazlujeme jako společné dítě.
Milión fotek zleva, zprava, nahoře, dole, tolik selfie má jen Kim Kardashian.
Proč jsi mi nezavolal ? Kde jsi dneska přes poledne byla ?
To nádobí jsi nemohl dát do myčky ?  Ty jsi vybíral ze společného účtu ?
Proč ten pes skáče jako kretén ?  Mám rozkousané tenisky, vidělas ?
Krize. Jako zeměkoule, jako celý širý vesmír.
Je tu, je hmatatelná, je cítit.
Vyhýbáme se jeden druhému, nechceme dýchat vzduch toho druhého.
Netoužíme se dotýkat. A neprahneme hladit ani naše společné dítě.
Prochcaný byt, prochcané koberce, žádné rodinné procházky.
Za dveřmi uplakané psí miminko, které nechápe.
Netuší, proč už není mazlené. Proč se smí jen vyčůrat a hned domů ?
Kde jsou ty pamlsky, hračky, kde je to hlazení ?
Jeho status se změnil jako první, nezadaný.
Její status ho následoval, nezadaná.
Nechceme společné prostírání, nechceme společné cíchy, nechceme nic, co bude připomínat vztah.
A ty vystrašené psí oči, to rozechvělé kňučení, když si ho přebírali v útulku.
To je život, tvrdý, drsný, s námi se také nemaže.
Tak hurá na seznamku, nééé ....


 

neděle 17. února 2019

TERAPIE PŘÍRODOU ...


Pokud to zrovna v lidském životě není procházka rajskou zahradou, musí si lidská mysl hledat náhradní zdroje. To, co se jeví jako skutečná nabíječka nových emocí, je příroda. 
S fotoaparátem cílím na krásno, hledám skryté zdroje.
Lidové pranostiky praví na únor o moudrech staletími prověřenými. A vůbec se nebojí současného teplého února, prý si s ním březen skvěle poradí a v potěšujícím trendu ho podrží.
Přeji vám kouzelné předjaří ....


pátek 15. února 2019

DOPIS BEZ ZNÁMKY ...


Má,

tento dopis Ti píšu už čtyři týdny.
Kdybych s každým úvodem měla začínat na papír, ležela by kolem mne hromada papíru.
Klávesnice si s tokem myšlenek poradí. Roztřídí to důležité, to malicherné, sny, bludy.
Ono, co si my dvě budeme vykládat, nějaký pátek se známe, tykáme si, jsme propojené neviditelným předivem vztahů.
Stála jsem za oknem, když jsem tě na vlastní oči viděla poprvé. Seskočila jsi z motorky rozmazlence rozmazleného, sundala si helmu a do slunce vypadla kaskáda tvých hustých černých vlasů. Tmavě hnědé, čokoládové oči nervozně těkaly po úplně novém teritoriu, kartáče tvých hustých řas, které ti mimochodem závidím ještě dnes, jemně stíraly nervozitu, kterou jsem z tebe cítila.
A zbytečně, viď ... netrvalo dlouho a už jsi seděla u nás v kuchyni a ládovala se skvělým rizotem mého australského přítele. Učily jsme se spolu na maturitu.
Já internu milovala, ty jsi měla v krvi chirurgii. Renální selhání, Bechtěrevova nemoc, plicní nedostatečnost, infarkt myokardu. Jo, přesně si vybavuji, že jsi místo biflování toužila vypadnout a být se svým milým. Trhali jste maliny nezralé, měli rty sladké, bláznivě opatlané, svět vám ležel u nohou. A ta maturita, tak ta se v září také podařila.
Narodil se váš prvorozený, mohla bys sedět slavným jako předloha. Kojící Madona.
Zdravá, silná, krásná. Pohled na tebe s novorozencem v náručí uklidňoval, žádný chaos. Žádná nervozita. Maminka se synem šířící atmosféru jako v reklamě na Nutrilon. / těch peněz co ti uteklo, viď, na reklamních spotech bys trhla pěknou raketu na spokojené stáří /
Poslechni, váš svatební den, to byl pošmak. Srpen jako ze žurnálu, horko, že se nedalo dýchat, natož vstupovat do svazku manželského. Nejvíc tuhle skutečnost prožíval váš syn, který se mi několikrát tak posral. Nejde to napsat slušně, ale my dvě si na nic nemusíme hrát.
Měl posraný i to svoje dětský kvádro, pak mi utekl do křoví, kde jsem ho zpoza trnů rvala ven.
On řval, já řvala a do toho jsi vešla svatebním špalírem ty. V bílých šatech, učesaná jako celebrita, do dneška jsi mi neřekla, jak jsi to udělala, že jsi nevypadala jako spařené prase. Jako jediná.
A vůbec na tobě nebylo znát, že se ti rozpadla svatební kytice, horkem. Nejsi ty kouzelnice ?
Každý druhý týden v únoru ti večer píšu a přeju šťastnou cestu do porodnice. Přišel mezi nás tvůj druhorozený. Malý elfík s ušima jako plácačky, rychlý, hyperaktivní. Roste jako z vody, dnes je to fešák. Tuším, že ten tě stál spoustu sil.
Malý génius, který jako trn v tučné zadnici vytáčel kantorky, které si s jeho nadáním nevěděly rady.
Pamatuji si, jak jsi se rvala jako lvice se školským úřadem, ředitelkou, inspektory. Těch slz, co proteklo tvýma očima, té bolesti, která tě týrala z nepochopení tvého dítěte. Obdivovala jsem tvou neochvějnou sílu, která tě hnala v boji za spravedlnost. Věř mi, nevím, jestli bych to dala ?
Má,
od toho tvého telefonátu, už nic nebude jako dřív.
Jedna jediná, malá, nenápadná tečka na monitoru ultrazvukového zařízení. Právě ta tečka rozhodla.
Když jdu já na prevenci, klepu se jako ratlík. Strachem.
Vůbec si nedokážu představit, když pak právě ta tečka udělá ze života paseku. A ty tam tu tečku máš.
Dva týdny čekání, zda je tečka maligní či benigní, to je hnus, viď ?
Ráno vstaneš, jsi veselá, směješ se. Někdo ti pak na monitoru ukáže tečku. Nejíš, nespíš, šíleně se bojíš, co bude s tebou, s tvými láskami, s tvým životem. Jedna tečka rozhodne o bytí či nebytí.
Chodit za tebou do nemocnice, smát se, dělat humor. Hmmm, to bylo jediné, co jsem ti mohla nabídnout. Jojo, já to umím " rozsvítit ".
A pak jsem dlouze seděla na parkovišti, hlavu opřenou o volant, tekly mi slzy a moje duše byla tak zoufale vyšťavená, bolavá. A co jsi musela prožívat ty ? Dva týdny očistce.
Slovo rakovina se nevyslovuje, říkáme mu malý, kouzelný, útulný. Je to jako u Harryho Pottera, žádný pán zla, žádné označení pro jednu malou, trapnou a bohužel významnou tečku.
Naše humorné průpovídky jsou hodně drsné, včetně těch o nových prsních implantátech, o prsních rekonstrukcích, po kterých jsem toužila já ! Tak proč, kurňa, ty budeš zase o prsa vepředu ??
Před měsícem jsem seděla u stromku, který jsi zdobila, obžírala tvoje cukroví, nasávala to, čemu se říká rodinná pohoda. Těšila jsem se na dárky od tebe, protože ty je umíš nejlépe vybrat a nádherně zabalit. Tak se koukej snažit, moc se s tou tečkou necrcat, já se na příští vánoce nemůžu dočkat.
Píši ti dopis bez známky, ale s nadějí.
My všichni to dáme, ty to dáš, protože tečky jsou v lidských životech od toho, abychom je řádně vygumovali, vyretušovali a to slunce v nás, mohlo zase ven.
Drž se, myslím na tebe, jsem s tebou.
Tvá ...

PS : Vím, jak miluješ moře, slunce, teplo ....




úterý 12. února 2019

Jak se blondýna připravuje na jaro ....


Netuším, jak jste na tom vy, ale já jsem v zimě lenivá. V momentu, kdy sluníčko zaťuká, všude se probouzí nový život, chytím optimismus za pačesy, dostaví se radost ze života, ale je i mé tělo připravené na jaro ?

1. ZAČNEME POZVOLNA

Jsou mezi námi tací, kteří nabuzeni jarním slunce nasadí jarní režim. Chtějí tu zimu prostě odkliknout, co nejdříve. Začnou lítat s hráběmi po zahradě, ve sportovním overalu po kopcích, nacpou se jarními saláty. Jenže místo náboje se dostaví únava, vyčerpání, doháníme to tabulkami čokolády, tudíž paradoxně na jaře přibereme, no a to nemluvím o jarní depce.
Takže přátelé, tělo máme oslabené, vymrzlé, začneme si to jaro dávkovat pozvolna, v klídečku, jen tak máme šanci se dostat do skvělé kondice.
Blonďatá zkušenost :  když říkám v klidu, myslím tím své první pomalejší já, protože druhé rychlejší já nesmírně trpí. Třeba jako u kadeřníka, kde jsem seděla dlouhých šest hodin, abych byla platinová blondýna. Vypila jsem dva litry minerálky, dvě kávy, snědla několik jablek a celkově jsem se obávala, že v honbě za dokonalostí v salónu i přespím. Kdo se domnívá, že mi za tento časový úsek osekali boky, vyleštili obličej a přišili ňadra pod bradu, tak toho zklamu. Jsem jen blondýna s chladnou platinovou barvou  / nikoliv hlavou / velice pomalu nanášenou ...



sobota 9. února 2019

S cizím Ježíškem v cizím pokoji ...



Přítmí malé panelákové kuchyně ukryje do svých stínů majitelku. Sedí, nepřebírá hrách, ani čočku, její dlaně spočinuly na čerstvě vyžehleném ubruse. Hrubost kůže signalizuje, že gumové rukavice by se hodily. Neumí s nimi, nemá cit. Holou rukou se špína lépe drhne.
Malá, lehce zavalitá Milena toužila po obrovské, krásné rodině. O protikladu malé, nefunkční, které velel její věčně opilý, despotický otec a ustrašeně vyklepaná submisivní matka. Neveselé, truchlivé dětství vytěsnila a zavřela do láhve, kterou symbolicky zahodila do řeky.
Ve svůj svatební den se cítila naplněná, doslova a do písmene, čekala své první dítě. Tohle dítě bude mít jiné dětství, slibovala si v myšlenkách a hladila si něžně své vzdouvající bříško. Bolest, kdyby mne jen nebolela tak celá záda, kdybych je mohla odložit, odhodit. Kdepak, ten výsledek bude stát za to, slibovala si celý den, slibovala si celou noc. Navzdory křížovým bolestem porodila dceru a netušila, proč zdravotnický personál našlapuje tak potichu.
Malé droboučké děvčátko se narodilo bez lebeční kosti. Hladila jemnou kůži tváře malého vymodleného andílka, když naposledy vydechl. Tenkrát toužila odejít s ním. Navždy.
Netrvalo dlouho a osud zalevel na veselejší notu. Milena přivedla na svět zdravou holčičku.
Strach a obavy vystřídala radost, naplnění. První slova, první krůčky, první jízda na kole bez koleček, první přání k vánočním svátkům opatlané neumělou rukou malé holčičky.
Celé to těšení, radování zkalil verdikt lékařů, který zněl jasně. Žádné další dítě už neporodíte.
Mezi slzami opět zazátkovala další pomyslnou láhev a hodila jí s klepající rukou do řeky nářků a bolestí. Sen se rozplizl do reality, budeme malá, ale zdravá rodina.
Rozjel se kolotoč kroužků, baletů, recitování, keramik, vysvědčení. Leckdy se nedostalo ani na to rychlé večerní pomazlení, její Libor by zasloužil medaili.
Hrdost střídalo veselí při maturitním plesu, promoce na jedné vysoké škole, další promoce na druhé vysoké škole.
Milena si nevybavuje, kdy přesně přestala žít svůj život a začala žít život své dcery.
V tom běhu, stoprocentním servisu, nevyspaných nocích, naleštěných botách, nažehlené sukni.
Kde má ona svoje žití, kde má ona svou radost ? Ztratila chuť se milovat, pomazlit se. Její Libor by zasloužil další metál, utekl a ani se pořádně nerozloučil.
Venku je tma a pouliční lampy dávno svítí. Každé přijíždějící auto se protáhne stínohrou bytem a gigantické obrazy kloužou po hrubé mnichovské omítce.
Majitelka bytu se krčí ve svých myšlenkách. Dnes jim to všechno řeknu. Ano, dnes se konečně postavím všemu, co mne dávno netěší. Kdy jsem se stala služkou, vychovatelkou, kdy jsem se stala Popelkou rodiny mé dcery ? Já to dneska rozseknu, já to dneska dám.
Ticho místnosti jako na povel přeruší ataka mobilního telefonu. V jeho nitru řve Milenina dcera, kde se fláká, nevyzvedla vnučku z kroužku. Učitelka už volala dvakrát.
Unavená, rozechvělá rozsvítí a světlo řezavým způsobem přeruší tok myšlenek.
Kdepak, dneska jim nic neřeknu, až zítra ....


Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal, koledy přichystal, koledy přichystal.
Byt září čistotou, voní vanilkou a atmosféra se ligotavě pohupuje v rytmu vánočních koled.
Ema stojí v koupelně, omývá si už asi podesáté ruce a po tváři jí stékají slzy. Jsou nejslanější v jejím životě, na tváři dělají brázdy, rozežrané bolestí, ztuhlostí. Bože to tak bolí, nepřežiju to.
Zavře oči a pustí si do své šedé mozkové kůry krásný film.
Jedle vyzývavě vypouští do prostoru všechny silice, které může nabídnout. Pod ní na malém stolku leží do barevného papíru nazdobené a ostužkované dárky, těší se na své majitele. Jména napsaná na cedulkách úhledným, rozmazleným písmem.
Naservírované cukroví na talířku po babičce, voňavé ovoce, svíčky, čokoládové truffle a koledy a smích a radost.
Pod vánočním stromkem veliká, teplá a chlupatá deka. Jak krásně se na ní rozbalují dárky, trhají mašličky, škube papír. Vyprávějí se příběhy z honu na dárek. Veselé, nekomplikované a objímající.
Celá rodina na jedné dece. Pospolitost, láska i dojídání bramborového salátu s již studeným kuřecím řízkem. Dlouhé hodiny, jako by nikdy nechtěly skončit, vlastně by ani nemusely. Také proč ?
Vždyť i o tom jsou přeci vánoce, když se sejdeme všichni na jedné dece.
Kouzlo vánoc v přímém přenosu, nezapomenutelný film ověnčený desítkami Oscarů.
Z obrovské dálky doznívá písnička Karla Gotta Kdepak ty ptáčků hnízdo máš, bože, jak patetické, jak pravdivé a jak bolestné.
Ema otevírá oči, zarudlé a cítí se jako ten ptáček, postrádající své hnízdo.
Jak to, že stojí v cizí koupelně na Štědrý den ? Jak to, že čeká na cizího Ježíška v cizím pokoji ?
Kde jsou její blízcí, kde je její rodina ?
Je pro ni neuvěřitelné, že na dece pod vánočním stromečkem její dcery, jejího zetě, jejich dětí nezbylo jediné místečko. Místo pro Emu, pro mámu, pro babičku. Místo na veliké, chlupaté dece, kde člověk má cítit pospolitost, lásku a rodinné pouto. Místo pro ni nezbylo ..
No tak, Emo, utři slzy a pojď mezi nás. Něžný, chápavý hlas kamarádky, úsměv na tváři jejího muže a zvoneček, oznamující nadílku.
Na vánoce by nikdo neměl být sám, se říká. I když nezbyde místo na dece.
Ema ten večer okusila poprvé ve svém životě, že Ježíšek se svými dárky nemůže být nikdy cizí, ať rozdává kdekoliv....


Mateřství je dar. Někdy je síla mateřství větší než zákony přírody.
Jen se v něm neztratit, zorientovat a mít vždy volné místo na dece.
Příjemný víkend přeji.



 

úterý 5. února 2019

ŠTĚSTÍM POLÍBENÁ ...



Za oknem sněží. Hustě. Obrovské vločky za silného větru narážejí do okenní tabule.
Zima, po které touží děti. Řidiči se děsí a důchodci se bojí vystrčit jen nos.
Odstrojuji vánoční stromeček a vlastně se mi vůbec nechce.
Byt je pak nahatý, strohý a nesvítí, netřpytí se.
Zvoní zvonek. 
Crrrrr. Znova. Někdo se nevybíravě opírá o zvonek.
Proboha, copak hoří ?
Crrrrr, úderně se rozléhá po bytě, mám puštěnou Lásku nebeskou a tenhle akord v ní 
špatně zní. 
Otevírám zvědavě okno a tam stojí on.
" Dobrý den, jste Simona Doležalová ? "  táže se muž v černém stejnokroji Městské policie.
Vyděšeně vyhrknu   "  Ano ".
" Oblékněte se, půjdete s námi "  odpovídá muž zákona a křiví ústa.
Chvatně se oblékám a hlavou mi letí. Zase jsem špatně zaparkovala ?
Někdo z rodiny havaroval ?  Stalo se něco horšího ? 
Vykradli nám obchod ? Podpálil mi někdo na zahradě chatu ?
Tisíc otázek a žádná odpověď.
Srdce mi bouchá jako o závod a šíleně se bojím. Proč by si pro mne jinak chodili v neděli večer ?
Stala se nějaká tragédie.
Před domem čeká skoro dvoumetrový chlap, černý mundúr podtrhuje jeho důležitost.
Měří si mne od hlavy k patě, svým zrakem bere míru na vězeňské tepláky.
Odvádí mne k autu a soused Sviták se za oknem dusí plátkem chleba, jak volá na ženu.
" Přišli si pro Doležalku, dělej, dělej ... ". 
/ každý dům má svou Kelišovou, u nás ji zastupuje soused Sviták /
Ve vozidle s obrovským  Pomáhat a chránit sedí další, snad ještě větší chlap.
Ten se na mne směje, tak fajn, třeba se budu taky smát, honí se mi hlavou.
" Paní Doležalová, copak jste dělala před třemi hodinami ? "
" Nakupovala v Bille. "
" Výtečně  a dál  "  dotazuje se a zase se usmívá.
"  Nakoupila jsem, telefonovala jsem s Padesátkou /  Míšo, promiň, v jednu chvíli jsem si myslela, že jsi se na mne domluvila /, dělala jsem zelný salát s červenou řepou a odstrojuji  stromeček . "
" Výborně a dál "  nenechá se odradit mým proslovem strážce zákona.
Dál fakt netuším, začínám se obávat, že jsem se stala součástí buď skryté kamery nebo nějakého nejapného žertu.
Na dotaz, zda mi nic nechybí, vyhrknu jako kulomet negativní odpověď.
Muž si sahá do náprsní kapsy a s hurónským smíchem vytahuje mou peněženku.
Tu, kterou jsem po zaplacení nákupu nechala bezprizorně ležet na pokladně.
A odešla bez ní domů.  / obrovskou bonboniéru si zaslouží i slečna na pokladně /
Chce se mi omdlít, umřít.
" Nechybí vám něco z obsahu ? "
Nechybí. Už nechybí.
Mám občanský průkaz, řidičský průkaz, malý technický průkaz, útržek o platbě povinného pojištění, průkaz pojištěnce, platební karty do dvou peněžních ústavů,  útržek nové dálniční známky, je zde i celá hotovost. 
A také stvrzenka za zaplacení pokuty pro nevhodné parkování.
Vlastním vše, abych zůstala právoplatným členem naší společnosti.
Celé odpoledne jsem si žila spokojeně bez dokladů. Ach jo.
Ztráta všech průkazů by ze mne udělala duševního invalidu, se strachem o budoucnost.
A toho lítání po úřadech, vysvětlování.
Moje díky a radost byla nehraná, nefalšovaná a kdyby se soused Sviták nedíval, olíbala bych je oba.
Strážce pořádku a klidu. A zákona, že.
Tu první únorovou neděli jsem byla nejbohatší ženskou pod sluncem, byla jsem políbená štěstím a ten nade mnou se fakt nadřel. 
Jo a už vím, že pomáhat a chránit není klišé ... tedy samozřejmě, pokud mi pánové zase nevyšvihnou pokutu za špatné parkování .....




neděle 3. února 2019

O ÚSMĚVU SLUNÍČKOVÉHO TOMÁŠE ...



Už příchod k automobilu naznačil, že to bude dlouhý a vyčerpávající den.
Za stěračem ležel žlutý lístek od měšťáků. Parkuji jako blondýna, tedy špatně. V době, kdy jsem se nastěhovala, měla auto každá padesátá rodina a na parkovišti si děti hrály na honěnou.
Dnes má každá rodina tři auta a zaparkovat, znamená být hrdinou.
Výstraha, že jsem hňup tedy existuje, večer se k ní postavím čelem.
Řítím se vozem na Prahu, ve velkých naleštěných autech sedí malí muži, tyhle napoleonské komplexy mne nesmírně baví a když přidají na rychlosti, aby všem ukázali,  že nejen Jarda Jágr má doma zlato. Oni si ještě k tomu leští zlatou ebenovou tyč, mistr zlatou hokejku.
Já ve svém drobném korejském voze, když přijíždím ku velkoměstu, vyzní celá situace, že jsem právě dorazila na unavené koze.
Unavená korejská koza má ovšem výhodu, všude s ní zaparkuji. Skoro všude ! Ten rozměr  mého automobilu se jeví skladně a úsporně.  V místě dojezdu vyskladním všechna napěchovaná žebradla, v noci jsem vařila silní kuřecí bujón, nudle jsem neválela, dala jsem přednost válení u poslední série Hry o trůny.
Kuře na paprice s noky jsem naládovala spolu s pudinkovým štrůdlem  do objemného zavazadla a vyrazila zachraňovat chřipkovou domácnost své dcery. Všimli jste si, že v momentu největšího zatížení, obtěžkání, potřebujete potáhnout kalhoty, z podprsenky se derou ňadra a zákonitě si rozbijete ústa o obrubník ? 
I teta Jaruna z maloměsta ví, že slušivá zástěra, barevný šátek není frajeřina.
Zauvažuji, zda supermoderní slimky nezaměním za apartní a pohodlné tepláky. Gumu vytáhnu pod bradu, pohodlí a zase pohodlí. / tepláková sousprava, kule dej si doprava, tepláků král ... /
Po uvítacím ceremoniálu jsem sbalila natěšeného Soptíčka a vyrazili jsme spolu za kulturou.
Naučila jsem svou vnučku žvýkat žvýkací gumy a toto má povoleno pouze se mnou. 
Způsobně a kultivovaně si sedla ve vlaku, nožky krásně k sobě, úsměv a plátek žvýkačky do úst.
To potěšení, ta radost z balíčku za dvacet korun, nepopsatelný zážitek, mlaská tak vydatně, tak věrohodně, tak nahlas, že dáma naproti s knihou v ruce, intelektuálka jedna, protáčí oči v sloup.
Můj malý dobytek si jako bonus začne honit v nose holoubky, jak něžně deklaruje. Jako delikatesu si je sází do úst. Mezi prsty je uhněte do kuličky. 
Mlask, holoubek, mlask, holub jako Brno, mlask. Proč se z roztomilé princezny stane takové nekultivované čuně, fuj ?
Vcházíme do místnosti plné motýlů, moje vnučka spíše než třepetání jemných motýlích křídel sleduje v obrovském zrcadle svou siluetu, je spokojená a když si opět začne větrat svůj holubník, nechápu, proč jsem zde platila to vstupné ? Mohla si dělat potěšení doma a zadarmo.
Sedáme si do obrovského kolotoče, do kočáru pro Popelky. Hned za mnou sedí na velkém koni další statečná babička se svou vnučkou. 
Cink, cink a jedeme. Náš kočár začal rotovat kolem své osy, zrychluje. Ve stejném tempu se řítí koně za mnou a naše pohledy, naše zoufalé pohledy se spojují jako proletáři všech zemí. Cink, cink. Slézám z kočáru, klepou se mi nohy, žaludek mám v krku. Proč tu mají tak přetopeno, tak vypadá energetická krize ?
Slézá dáma vedle z koně, rozbije si slušně řečeno hubu neb zapomene včas vyndat nohu dolů. Klepe se víc než já. Naše vnučky jsou nadšené. 
Cink, cink, už nikdy víc.
Čas oběda se nachýlil. Zda pozřu netuším, ten kolotoč fakt rotoval hodně zhusta, zkusím to.
Do místnosti vchází sluníčkový Tomáš Klus se stejně sluníčkovou manželkou Tamarou a jejich dětmi. Jsem vyvalená, překvapená, domnívala jsem se, že snídá astrální rosu, v poledne medituje a k večeři si krájí a maže na chléb tmu, ve které prý týden hledal podstavu svého bytí. 
Sedíme každý u svého stolu, pijeme jemně perlivou vodu Rajec, jíme pizzu a dýcháme stejný vzduch.
Jen Soptíček si prostě s Klusovic dětmi hrát v koutku nebude a nebude. Za to se oddaně zapojí do záchrany nejmenší Klusovic princezny, kterou pak tátovi odvádíme ke stolu. 
Asi tušila, že jsem prima babka, bohužel já nepiju ranní rosu, asi by nám to spolu při snídani drhlo.
Odcházíme spolu pohromadě, jedna veliká skupina dětí. Sluníčkový král se ohlédne, rozloučí  se a jeho oči se střetnou s těmi mými. Oba víme, oba tušíme, děti jsou radost, že, Tomáši ?
Domů se vracíme kolem místního kačáku, krmíme jako o život vyhladovělé kačeny. 
Únor zebe, zalézá za nehty.
Kultura byla, zvířata byla, vytvořili jsme několik nových výkresů, náš sníh má bílou vatovou podobu, je třeba si pomoci, když venku nic nepadá.
Posbírám kastroly, pekáče, natáhnu si tepláky a cestou kolem Řípu valím na služebnu, vyřídit ten žlutý lístek za stěračem.
Ujela jsem dvěstěpadesát kilometrů a s občanským průkazem si sedám na služebně. Budeme projednávat můj trestný čin. Mají tu teplo. Mají tu přetopeno. 
Dostala jsem zabrat, padá na mne únava.
Nehádám se, nepřu se, chce se mi spát.  Kdyby tu měli rozestálo, nebránila bych se. Spánku.
Abych neusnula, zafixuji se na obočí příslušníka, který mi sděluje paragraf, za paragrafem.
Ty kluku jeden, ty bys měl mít na to tvé obočí zbrojní pas, říkám si v duchu. A už se vidím, jak mu s pinzetou trhám ty třícentmetrové chlupy, fuj, to jsou kůly, co mu trčí z obličeje.
Slyšíte, říkám, máte to za 100 korun, slyšíte ?
No jasně, slyším, mám mu navrhnout, že mu s tím obočím pomůžu ? Nechám to na příště.
Je pozdní večer, je první únor, já vím, první máj byl zněl lépe.
Hledám své místo na parkovišti, nenacházím. Odjíždím rotovat po přilehlých parkovištích a ve zpětném zrcátku vidím rozsvícené oči sluníčkového Tomáše, bože to byl zas den ...



/ jeden z mála okamžiků, kdy lovkyně zacílila na motýly, nikoliv na holuby /

středa 30. ledna 2019

LEDEN V KOSTCE ....


Všimli jste si, jak kolem nás prosvištěl ?  Měsíc ovoněný pomeranči, mandarinkami a předsevzetími.
Dnes jsem si při psaní komentáře uvědomila, že mám tento měsíc hlavně o odpočinku, o relaxaci.
Jako naši rozumní a šikovní předci daleko víc spím, déle se ovaluji na lůžku a užívám si teplo pod peřinou. Mám víc času na sebe, dopřávám si masáže, kosmetiku a rozmazluji si žaludek a celý organismus. Po svém prvním žlučníkovém záchvatu, který jsem si odtrpěla po vánočním přežíraní, svou pozornost věnuji úklidu tělesné schránky. Zbavuji se naplavenin, odpadají i kila a jídelníček promyšleně napravuje špatnosti mnou páchané.
Hodně čtu, nesmím zapomenout poděkovat Veruce , že mne stále inspiruje nejen v této oblasti. Stihla jsem i mnoho krásných filmů,  já jsem do svého ledna pustila více péče o sebe než jsem zvyklá po celý rok.
Každý, kdo má jen malou pochybnost, že právě toto válení je nevhodná cesta, udělejte si chvilku času a poslechněte  rozhovor s profesorem psychologie klinické a lékařské  Radkem Ptáčkem / pro dámy podotknu, že je na něj skutečně nevšední pohled /  na Reflexu. O našem životním stylu, našem žití, o tom, že láska skutečně prochází žaludkem a naše střeva ovlivňují celý náš život.
Naše bytí ovlivňují i naše lásky. Soptíček po půl roce ve školce nejvíce ocení, odchod po obědě. 
Je to pro spoustu dětí nejkrásnější dárek, úplně přesně si pamatuji, jak já jsem měla spaní po obědě za trest. Dívala jsem se po ostatních dětech, budila je, štípala, mluvila jim do uší nebo je za ně různě tahala. Místo spaní jsem stávala na hanbě.
Soptíček vyžaduje produkci koled v celodenní formě a hlavně tvorbu. Malujeme, stříháme, lepíme, krupičkujeme, barvíme. Sněhuláků jsme vyrobili nepřeberné množství.
Označila bych toto období zatím za nejkrásnější,  dětský svět  ještě není zatížený přetvářkou, vychcaností a falší, tudíž je osvěžující a objímající.
Přála bych si, aby nikdy neskončil. Také jsem již vyplnila přihlášku na další Pohádkový pobyt na horách pro maminky, babičky a děti. Bude to opět jízda, kdy si v domě plném uřvaných dětí a hysterických matek a babiček / já budu obsazovat v hysterii první příčky / sáhnu na loňské vavříny, kdy jsem běhala za rozjetou vnučkou po kopcích a svazích hor.
Honím stavebního šimla, v rámci vyjadřovacích řízení se k mé  " zotavovně " bude vyjadřovat ještě kníže Schwarzenberg jako můj nejbližší soused, městské muzeum jako nejvyšší činitel v oblasti vykopávek. Včera jsem měla schůzku se stavebním mistrem, kde jsme se na tajnačku dohodli, že v případě nálezů kosterních pozůstatků našich předků, dojde k rychlému a nevratnému zalití do betonu.
Nechci mít ze zahrady poutní místo. Jistě se bude jednat o trestný čin, ale mít u travin cedulky, že zde zemřel Alois Brtník z Řehlovic, tak to fakt nemusím.
Další laskominou ve stavebním úsilí je skutečnost, že na jednu cestu je nás 40 vlastníků, kteří se musí vyjádřit a souhlasit s mojí stavbou. Nenarodila jsem se na šťastné planetě ?  Není z těch všech, skoro většina v důchodu a moje stavba je bude rušit a iritovat. Další výzva, která pokud se podaří, bude ověnčená vavříny.
Zahrada pod nánosem sněhu neztrácí své kouzlo a já obcházím každý stromek, každou rostlinku, zda je v kondici, zda má dost vláhy a těším se, až poprvé kopnu do tmavé hlíny. Raduji se z dostatku vláhy, ten letní deficit nám dal všem za vyučenou. Mám ve stavebním nákresu počítáno s jímkou srážkových vod, aby ani kapka nepřišla na zmar. Je to jediné řešení, voda bude cennost a je třeba si toto včas uvědomit. Pohled na řeku Labe přestal byl bolestivý, konečně jejím korytem protéká dostatek vody.
Můj blog přežil krásných osm let a já bych chtěla ještě jednou poděkovat všem, kteří podporují svými komentáři mé snažení, ty křižovatky jsou vyčerpávající. Ale dávají mi pocit bezpečí bez spamů na porno či produkty mužské erekce.  
Ráda bych se odvděčila a vracela vám v dalších letech vaši investici a svůj koníček dále rozmazlovala a hýčkala.
Loučím se s měsícem, který odplouvá na obláčku sněhových vloček, jenž nám ukázal přenádherný úplněk, zvýšil nákupní horečku díky slevám, slunečnice do krmítek pro ptáky se prodává na metráky, díky ní pak sledujeme tanec sýkorek, hrdliček. Lednová předsevzetí prošuměla jako novoroční sekt a přesto, hýčkejte se, jsme tu jen chvíli.
Nadevírám měsíci, který posune světelnou pohodu zase o maličko dál, slunce tu s námi bude a když polaská naše bytí, co může být krásnějšího než nové ráno zalité jeho paprsky.





neděle 27. ledna 2019

ČTVERO ROČNÍCH ZASTAVENÍ POD SCHODY ....


JARO


Mám rýmu, v hlavě mi buší stovky permoníků, pokouší se o mne.
Bolí mne celý, celičký člověk.
Dopoledne s horkým čajem, s bílým aspirinem.
Ležím pod přikrývkou, tělo se potí, tělo bojuje s miliardou nepřátelských bakterií.
Nebo jsou to viry, prvoci či dokonce láčkovky ?
Netuším, vše se bouří. Jen má pracovní doba volá, hola.
Nastupuji do vozu.
Dlouhé provazce deště bubnují do kapoty, stěrače nestíhají ani na maximum.
Psa by nevyhnal do té sloty.
Byť bílý den, tma, neútulno, nepříjemno.
Vjíždím pod viadukt a naše oči se poprvé potkávají.
Moje reflektory mu svítí do očí.
on
Sedí pod traverzou schodů a rezignovaně hledí.
Pod tělem uložený karton, jeden, dva, tři.
Musí být mokré. On musí být mokrý.
Postava zachumlaná do šedých hadrů, kolem krku zářivě žlutá šála.
Kontrast, který píchá.
11 : 45 svítím mu do obývacího pokoje ?
Když má rýmu, dá si také horký čaj s aspirinem?
Smrká také do kapesníku nebo do rukávu ?


LÉTO


Nedalo se spát, kolikátá tropická noc ?
Nepočítám je. Spím nahá.
Kočky by kožich svlékly okamžitě.
Přehazuji se na lůžku, jedna strana, druhá strana.
Natáčím si vodu z vodovodu, je vlažná. Fuj.
Sprchuji se, kohoutek se přiklání k té modré.
Atakuji svým zrakem hodiny, bože, ta noc se vleče.
Táhne se.
Přehazuji se, hledám polohu, nesnáším pařáky.
Usínám a budí mne halasně a vyzývavě displej mobilního telefonu.
Opět se sprchuji, jde to spočítat, kolikrát za noc ?
on
Leží pod schodištěm.
Den už nakousl jitřenkou svůj krajíc a venku je hic.
Ruce pod hlavou, pod tělem nakrabacený karton.
Roztažené nohy, špinavé, chlupaté.
4 : 15 svítím mu do koupelny ?
Přemítám, jaké je neosprchovat své tělo po propocené noci ?
Nepřevléknout své vyvoněné tělo po ranní sprše do čistého oblečení, nevyčistit si chrup.
Neotřít si konečník po vykonání potřeby do bělostného toaletního papíru.
Neomýt si ruce po vykonání potřeby, jde to vůbec ?


PODZIM


Dojídám teplou ovesnou kaši. Zasypanou ořechy, zalitou medem.
Maličko skořice, maličko javorového sirupu.
Špičkou lžičky se dotýkám jazyka a chuťové pohárky tančí.
Ano, ještě kávu.
Ano, ještě zprávy, novinky, blog.
Za okny sílí prudký vítr. Žluté listy létají vzduchem, větve stromů se ohýbají.
Ze strany na stranu, meluzína.
Dopíjím kávu. Zvoní alarm, hlásí výpadek chladícího agregátu.
Hola, práce volá, hovězí kýta potřebuje svou teplotu.
on
Dnes má návštěvu.
Na kartonech sedí dva.
Dvě postavy blízko sebe na jednom kartonovém papíru.
Jí rohlíky a zapíjejí krabicovým vínem.
9 : 30 svítím mu svými světly do kuchyně ?
Jak se žije bez plné ledničky, kde stojí v regálu mléko, jogurt, ovoce, zelenina ?
Bez snídaně, bez teplého oběda, bez ovocné svačiny či bez večeře.
Bez židle, stolu, talířů, prostírání, servítků či párátek.


ZIMA


Za okny noc svírá mráz. Arktický chlad do rozmazlených českých luhů a hájů.
Vrstvit, vrstvit a nevynechat, povinná výbava ruského mužíka.
Sypu sýkorkám a prsty přimrzají ke krmítku.
Bunda s kožíškem, rukavice, čepice, huňaté boty.
Opouštím zateplené zázemí.
A první ranní rozcvička, škrabu zamrzlá okna.
To je samec, zalézá do konečků prstů, nos mám jako po třech rumech.
Je minus 10, může člověk chodit ven ?
Není to trestné ?
on
Vjíždím pod viadukt a má světla osvítí ležící postavu.
Pod převisem schodů leží homole lidského těla zabalená do oranžové deky.
4 : 15 svítím mu do ložnice ?
Bože, ten člověk tu leží, skoro na zemi, bez postele, bez peřin.
Bez závěsů, bez záclon, bez nočního stolku s pěknou knihou.
Bez lampičky, bez ženy, bez dětí ?

Každý strůjcem svého štěstí, já i on.
Přijímám lekce pokory. Mám  moc malý byt, mám moc velký byt.
Protáhnu velblouda očkem jehly ?
Lamentuji, přehrávám, stávkuji.
A pak vidím oranžovou deku na skoro holé zemi.
Memento dvou světů.
Já, on.
Nechci ležet pod schody, nechci mrznout.
Udělám a chci udělat vše, abych nemusela spát čtvero ročních období pod schody ...




čtvrtek 24. ledna 2019

Včera, dnes a zítra ....


VČERA

Vážení a milí přátelé, kamarádi, příchozí,
chci Vás všechny co nejsrdečněji uvítat na mém blogu, popřát Vám příjemnou zábavu při prohlížení obrázků. Ty vznikly hlavně pro moje potěšení, zobrazují, co mě baví, jak trávím volný čas, kde hledám inspiraci. Mým největším koníčkem je pěstování hybridních orchidejí, péče o ně, ráda získávám informace z médií, ještě raději o nich diskutuji s kytičkovými přáteli, kteří tomuto kouzlu také propadli. Velkou láskou jsou dva kočičáci, kteří jsou nedílnou součástí naší rodiny. O toto i jiné zážitky a postřehy ze života se s Vámi všemi ráda podělím.
Můj obrázkový blog otevírám na začátku nového roku 2011 a chci Vám popřát, aby Vaše kroky životem byly veselé a hravé jako jsou naši kočičáci, rozkvetlé, voňavé jako jsou moje orchideje a stejně sladké a šťavnaté jako naše dortíky.
Vaše Simona.  
 V lednu se hubne, rozvádí a zakládají se blogy.
Úvodním textem jsem si v lednu před osmi lety začala šlapat nesměle cestičku jako Beallara na blogu Ve světě orchidejí. Jako statistický prvek / já vím, Petře, tak dokonale to v životě nedám jako ty / zde humorně vyzní skutečnost, že má návštěvnost za měsíc byla 23 lidí a komentáře nula. Žila jsem si ve svém malém blogovém mikrosvětě a polehoučku, pomaloučku přijímala příchozí.
Relativně mi trvalo než jsem pochopila, že dokážu přitáhnout i textem.  / jo, blonďatý někdy bývá příbuzný ke slovu tužší až tuhý / Mé neuměle formulované věty, slova, myšlenky, to vše čekalo na správný okamžik, na vhodnou příležitost. A mělo to tak být, když si začne člověk šlapat svou cestu skutečně od píky, váží si každého komentáře, váží si každé myšlenky, která je přijata i nepřijata. Není rychlokvaškou, protože nálev na zalití domácích okurek je v tomto kontextu promakaný, procítěný a ověnčený trpělivostí. / lepší používat na zálivku ocet z Bzence /
Přiznám se, že i já jsem se na chvíli ocitla ve slepé uličce. Všichni chtěli stejné stránky jako Monika z Kopečku, všichni chtěli fotit hmyz jako Ajka a já to tak necítila. Nechtěla jsem mít něco, co všichni.
Toužila jsem mít něco svého, něco osobitého. / omlouvám se entomologům, hmyz je fajn /
V lednu se hubne, přestává se kouřit a narodila se Blondýna.
Opustila  jsem svůj klidný přístav u orchidejí a začala manévrovat do úplně jiných vod. Bez záchranného kruhu, bez navigace, bez jištění a naplno, jak jinak. Blondýna, ta občas hloupá, ta občas naivní, ředitelka planety, komik, který na sebe napráská v rámci psychoterapie neuvěřitelné s tím uvěřitelným.

DNES

Když se začnou články objevovat na titulní straně Blogu cz., přijde neskutečná, obří radost. K veliké nelibosti některých blogujících jsem se stala oblíbencem několika hlavních adminů a přišla závist, stala jsem se ze dne na den osinou v blogové řiti. Obyčejná blondýna, co si tajně píše o články na slide.
Smutné, trapné, odvrácená tvář, která občas bolí.
Koníček, skutečný kůň. Možná si někdo z těch přejících ve své podstatě neuvědomil, že nad svými články dlouze přemýšlím, připravuji si text, jsem sama k sobě náročná a netoužím publikovat každý prd, který kolem mne proběhl. Že za mým blogem je práce, je úsilí, nikoliv prvoplánovitá atrakce.
Možná neuvěřitelná drzost, touha se vymanit právě z područí něčeho, kde jsem byla doma, zatoužila jsem po změně.
Měla jsem na Blog.cz domov, zázemí, komunitu, to jsem obrečela, ale při posledním článku jsem si poprvé sáhla na fakt, že chci a musím odejít na novou adresu.
Jsem drzá, jsem drzá, jsem drzá, přesto s obrovskou pokorou děkuji.
Že jste stále se mnou, že vám stojím za to proklikávání křižovatkami, semafory, přechody.  Že mi zůstal můj panovník / díky, Drahý /, že si mne našel i blogový fantom Freddy.
Mé poděkování je upřímné, protože bez vašich komentářů, bez vašich návštěv se jeví svět podle Blondýny poloviční, průměrný a mnohokrát jsou to perly, drahokamy a vybroušené skvosty.
Jako například tento od Miloše :
"  Opravdu obdivuhodné, ty bys mohla vystupovat v reklamách na hubnutí.
Já v tomto nikdy žádných zázraků nedosáhnu, protože bez sladkého se neobejdu. Potřebuji si  
 " obalit " nervy : )
Na Vánoce jsem dostal od jednoho syna, který mou slabost dobře zná, jako dárek krabici s čokoládovým nářadím. Nejdřív jsem se snažil ovládat a snědl jsem šroubovák, jenže mně hodně chutnal, přidal jsem kleště a druhý den jsem snědl zbývající nástroje ".

ZÍTRA

Tento článek plný emocí, takový trochu bez ladu a skladu, vznikl z jednoho prostého důvodu.
Mých osm let je nic, je to  prdeček, je to zrnko prachu.
Netřeba oslavovat, netřeba se bujně radovat, stačí jen blogování praktikovat, chlácholit  jej na hrudi své i mých přátel, komentujících nebo jen očumujících.
Ale přeci jen na závěr. Svět blogu prý není, co býval a jeho hlavní vlna nadšení se přes nás přehnala, aby se rozmělnila do moderních sociálních sítí. Třeba ano, třeba nikoliv.
Mnohokrát se stane, že dojde jiskra, inspirace, potřebná motivace a dostaví se deprivace. Chápu, rozumím, mnohokrát právě virtuální svět musí ustoupit tomu reálnému.
Projde touto etapou každý, přesto bych se přimlouvala ... než na svém blogu odkliknete odkaz Smazat celý blog, rozvažte, zpomalte a dejte si čas. Některá rozhodnutí totiž bolí :
Milá Simčo,
už Tě někdy bolelo srdce ? Mě bolelo včera, když jsem četla tvůj email. Moc ti za něj děkuju, já si držela fakt na srdci ruku, trochu jsem se styděla, že jsem z blogu tak zdrhla a zároveň jsem byla tak překvapená, jak může můj blog působit ....

MÁVÁ VAŠE BLONDÝNA, DĚKUJE A TĚŠÍ SE NA DALŠÍCH OSM KRÁT OSM BLOGOVÝCH LET. 
/ NEJMÉNĚ /



neděle 20. ledna 2019

O barevném lednu ...


Prý je leden smutný, šedivý.
Procházím se po svém drobném kousku půdy, dívám se na stromky, keře. Vím, o každém své, sázela jsem ho, zalévala a kochala se jím. Co projde srdcem, zanechá stopu.
Podobně je to i s barvami, kdo chce, vidí je po celý rok a vůbec nevadí, že mráz svírá krajinu.



pátek 18. ledna 2019

Z deníčku zamrzlé babičky ...


Jdu vyzvednout můj poklad a v duchu licituji se svým svědomím, zda ručička tachometru ukazovala vždy správnou rychlost na dálnici. Jistě, jsem přesvědčená, že když spěchám za vnučkou, jeví se překročení maximální rychlosti jako polehčující okolnost. Budu doufat, že v případě projednávání pochybení bude dopravní inspektor také zamilovaný dědeček a nebo se zaláskuje do mne.
Před třídičkou maličko znejistím, nerada bych, aby mne Soptíček opět zapřel.
Moje babičkáááá .... rozléhá po místnosti a do náruče mi vletí docela malé kudrnaté klíště.
Zavěsí se mi kolem krku a drží, nepustí a drží. 
Taková bývají setkání odloučených prarodičů a vnoučat, radostná, bujará a objímající. / někdy a podle nálady ! /
Abychom z toho nedělaly ostatním Silvestr, jdeme se do šatničky převléknout.
Hromada rozličného oblečení, punčocháčů, kalhotek a jiných, má za následek, že má vnučka domů odchází ve spodním díle od pyžama. Na mou obhajobu, jak se mám vyznat v takové nesourodé pyramidě hadrů ?  Příště se budu dožadovat rozpisu.
Na obligátní dotazy typu, co jste dneska dělali, kde jste byli  a co jste měli k obídku, se dozvídám velice zajímavou informaci. 
K obídku jsme dneska měli bramboráček a granulky. Hlavou mi vrtají ty granulky a dotazuji se, zda byly psí nebo kočičí, Soptíček nemá problém identifikovat. Ochutnal v době lezení po zemi oba druhy. S roztomilostí sobě vlastní, s šibalským úsměvem, se přiklání k těm psím.
Zřizovatel a provozovatel školky by se jistě podivil nad tak bohatým stravovacím programem, který zahrnuje i nepostradatelnou součást  s 3-omega kyselinami pro skvělou a lesklou srst.
Jako magnet mne přitahuje zeď plná dětský výtvorů. Od nalepených podzimních listů až po hromady sněhu z dílny malých dětí, jejichž ručky neuměle a kostrbatě ladily život kolem nás na kuse bílé čtvrtky.
Hledám, nakukuji a už ho vidím. Sněhuláka namalovala Sofinka Š. Několikrát ho prstem důrazně ukazuji své vnučce a ta krabatí nosík jako harmoničku. 
Poťukávám, pýřím se a zdůrazňuji, nahlas. Aby všechny maminky, babičky, dědečkové, ale i uklízečka, aby všichni slyšeli, jak jsem pyšná na ten kouzelný obrázek.
Soptíček se dívá, maličko se mračí a s podivem, nic neříká.
Ale říká, hned vedle maminka. Ten obrázek nemalovala Sofinka Šormová, ten malovala Sofinka Šafářová.
A jsme doma !!!  Proto se má vnučka tvářila jako bůh pomsty, já jí nutila cizího sněhuláka !
Jistě pro další její tvorbu je důležité, aby v budoucnosti měla i slavná aukční síň Christie´s jasno.
Šormová nelze zaměňovat za Šafářová, to by vyznělo hodně hrubě a ve výsledku to srovnání například Rubens a Picasso, jasně jiná malířská škola, možná i jiné století, že.
Na svou obranu mohu ještě nastínit i veliké překvapení obou rodičů mé vnučky, protože dle vyjevených komentářů pravděpodobně půl roku obdivovali, achali a jinak poskakovali kolem výtvorů úplně jiné dívenky než mají doma !!
Cestou domů jsme si se Soptíčkem slíbily, že spletitost falzifikátů napravíme a namalujeme spousty sněhuláků, sněhu, uhlíkových knoflíků a hromady vloček. 
Za poslechu vánočních koled Tichá noc, Půjdem spolu do Betléma, které má vnučka miluje a stále vyžaduje, jsme tvořily. Vlastně se přiznám, že takhle v lednu bez narvaných obchodních center, přetlaku reklamy v televizi, jo, taková koleda má kouzlo.
Za oknem padají skutečné vločky, z reproduktoru zní Pásli ovce Valaši, usrkávám sypaný čaj s vanilkou, v obýváku při každém kroku opadne půl kila jehličí z kanadské jedle a moje vnučka mne buzeruje, že jsem špatně vyrobila kolečko k panu sněhulákovi. 
Je blbé cítit v lednu vánoční atmosféru, řeknu to asi takhle ... lepší v lednu než nikdy.
Podstatně výživněji se jeví příchod otce ve večerních hodinách ze zaměstnání. V pyžamku, po večeři běžím se svým pokladem potěšit tatínka u vstupních dveří.
Soptíček se mi navine kolem krku, negativně kroutí hlavou a odtahuje se od muže, kterého má napsaného v rodném listu a se kterým žije přes tři roky ve společné domácnosti.
Vypadá to, jako kdybych ji celé odpoledne očkovala, vybízela a jinak hanila, je to jako v hodně špatném filmu, propadla bych se hanbou do Západního, houby, do NDR.
Červenám se, omlouvám se, podtrhne to naše skvělé vztahy, budu ještě více oblíbená tchyně než jsem. Místo otce dorazil místní úchyl, tak nějak by se to dalo shrnout.
Ještěže celou trapnost situace naředil příchod matky ze zaměstnání, jinak bych jako výchovný element neobstála a na styk se svou vnučkou byla nucena vypisovat a žádat o devizový příslib.
Ve starém Římě vladař pro své plebejce pořádal hry, které doplnil o bochník chleba. 
Já v novodobém Česku dostala od své vládkyně pro potěšení duše hry, koledy, sněhuláky, satisfakci na téma malířská škola v praxi a to nejpodstatnější, chléb nahradily granule.
Přeji vám kouzelný, zasněžený víkend, mrazivou nadílku za oknem a zkuste si vyrobit nějakého sněhuláka, vaše duše pookřeje, poskočí a svět kolem nás bude mít laskavější rozměr.




sobota 12. ledna 2019

A opět s vykřičníkem ...


V kalendáři - leden 2013

Vstupuji do Nového roku 2013 s jateční váhou, mám krásných 107 kg. Beru léky na tlak, antidepresiva, léky na spaní. Nebaví mne kromě jídla na světě vůbec nic.
Jako spouštěcí mechanismus mé změny k jinému životu dodnes slyším slova mé obvodní lékařky, která mi velice formálně oznámila, že se s bídou dožiji věku 60 let.
Když dojde k takové razantní satisfakci, je to buď rychle začít a nebo se pomalu zabíjet.
Zvolila jsem alternativu první. Změnila jsem od základu život.
Jídelníček, návyky, pohyb, sebevědomí, láska k sobě jako k člověku, své já jsem povýšila na to nejdůležitější. Našla jsem svou cestu za životem, za láskou. Přestala jsem přežívat, začala jsem žít plnohodnotný a kvalitní život.
Jako žena jsem rozkvetla, pořídila jsem si nový šatník a nebála jsem se obléknout, protože jsem přestala nakupovat v těhotenské módě.
Celý ten rok mé proměny mohu hodnotit jako nejkrásnější v životě, protože jsem se probojovala k metě nejvyšší, na váze ručička ukazovala 72 kg.  / odhodila jsem 19 kg tuku a 16 kg vody vše nahromaděné v těle, když si člověk představí toto množství v nákupním košíku v kilových baleních mouky a oleje, smutný obraz /

Mezidobí

Zhubnout je jedna strana mince, udržet je druhá. Pro každého těžší a náročnější.
Zajetý jídelníček pro mne není problém, protože stále miluji zeleninu, ovoce, problém mi nedělají luštěniny, maso jím jen bílé a ryby. Dokáži si uvařit jen sama pro sebe a denně.
Pohyb v tělocvičně jsem vyměnila za práci na zahradě. A má lékařka mi postupně zrušila všechnu medikaci, nenavštěvuji ani psychologa, ani psychiatra, protože můj život má rozměr tak bohatý, že si už chemií pomáhat nemusím.
Když hřeším a já hřeším, přeladím se po prasárničce do najetého módu, miluji sladké. Když si zavdám, okamžitě disciplinovaně najedu na jídelníček. Když si proleji své já milovaným šampíčkem či ještě milovanějším proseccem, druhý den asketicky prolévám své ovíněné já vodou a bylinkami.
Výsledkem je mi stav, že jsem se naučila žít sama se sebou, sama se svou hlavou a celkem si rozumíme. Mít rád sám sebe, dělá člověka otevřeného k lásce k okolí, k lásce k životu.

V kalendáři - leden 2019

Vstupuji do Nového roku 2019 s normální váhou, mám stále 72 kg. Jediná a zásadní změna proti letům minulým se jeví má první a doufám, poslední zkušenost s žlučníkovou kolikou.
A jak že se mi podařila ? Během celého prosince se ze mne stalo nezodpovědné prase, které spáslo, nač přišlo. Cukroví doma, cukroví na návštěvách, chlebíčky, salátek, uheráček, dortíčky, řízečky, ba jsem se jednou přistihla v noci u rozsvíceného vánočního stromečku s bonboniérou. Celou jsem jí sežrala. Zajetou disciplínu mému organismu vyhovující jsem vyměnila za přežírání v kožichu knížete Rohana. To, co pak následně udělala tahle nálož s mým tělem, bych nepřála největšímu nepříteli.
I porodní bolesti, i to tetování na nártu, to vše byla selanka.
Plně rozumím významu slov, když si tělo řekne. Mé si řeklo a s vykřičníkem.

Proč vznikl tento článek ? Jednak bývá leden spouštěč předsevzetí a bilancování. Před lety se mi změna skutečně zadařila a já osobně už dávno vím, že každé předsevzetí se nám splní, když se chce a hlava spolupracuje. Dále, moc ráda bych zde potvrdila skutečnost, že jsem člověk chybující a nepíši svůj blog, na kterém přesládle servíruji karamelky, které tečou z lišty ven.
Dostala jsem přes prsty a opět si uvědomuji, že ten vykřičník se do mého života nutně infiltruje, já ho tam prostě mít musím.
Jako memento jsem si opět vytáhla na ledničku své staré fotečky, které mi vůbec nedělají příjemnou atmosféru při pohledu do ledničky či špajzu, protože fotky nelžou.
Přeji vám příjemný víkend i s vědomím, že když se chce, všechno jde. A já chci !



/   zdroj .... dveře mojí ledničky  /
 

středa 9. ledna 2019

O vině, učitelkách a testosteronu ...


Tři měsíce jsem špatně spala, ještě hůř vstávala.
Za hrudní kostí jsem měla svíravý pocit, potila jsem se a klepaly se mi ruce.
Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem jí.
Ležela v šedém kabátě pod pneumatikou automobilu.
Nutno podotknout, mého automobilu.
Po šedých vlasech stékal tenký pramínek rudé krve a šíleně řvala.
Lekla se, já se lekla s ní.
Milionkrát jsem si opakovala, co tam proboha dělala, proč si vlezla na parkovací místo
přesně za mé auto.
Srazila jsem ženu, osobu mentálně silně retardovanou.
Jednoznačně má vina, za kterou jsem byla rozhodnuta nést kůži na trh.
Cítila jsem, že budu potrestaná do konce života.
Největší trest by byl, pokud by měla vážné následky. Kdyby zemřela.
Žít s pocitem viny, sáhnout někomu na život, nepředstavitelné.
Celý ten časový úsek jsem trpěla jako pes přivázaný na provaze u boudy.
Bolest, kterou jsem způsobila, navždy změnila mé chápání, mé vnímání.
Vše je daleko niternější, citlivější a mé smysly nabuzené na maximum.
Naštěstí měl příběh dobrý konec. Přesto já ten šedý kabát pod mým autem budu vidět stále.
Je to obrovské memento, které pokud člověk nezažije, nepochopí.
Od té doby je ve voze i mimo něj pro mne člověk na prvním místě, dlouho nic, zase člověk, dlouho nic a opět lidský život.
Mnoho jsem jich zachránila jako sestra, u mnoha jsem pomáhala a při řízení opět myslím jen na jedno. Nesmím ublížit, nemám právo ublížit.
A skutečně stačí vteřina a z člověka se stává vrah.

Uklízela jsem své auto od sněhu. Zapadané bílými vločkami, které místy přimrzaly.
Ta poezie zimy, pro řidiče za trest.
Ometám košťátkem, ještě ze střechy a je hotovo.
Vedle mne vyjíždí bílý Opel. Stěrače stírají, klakson troubí jako o život.
Přestává mne zajímat sněhová čepice, dívám se.
Bílé auto prudce brzdí, na sněhu dřina.
Pár centimetrů před kapotou prochází hoch.
Na hlavě naraženou kapuci, nedívá se doprava, nedívá se doleva.
A pokračuje dál ve své spanilé cestě.
Muži ve voze evidentně ujela nervová soustava. Slyším ruční brdu, vyřazuje a chvatně vystupuje.
Chytí hocha doslova pod krkem a v jeho hlase slyším zoufalství.
Víš, ty vole, že jsem tě mohl přejet ?
Až v tomto okamžiku, v tomto momentu si mladík vyndá z uší sluchátka.
Trochu pozdě. Bez omluvy, bez pocitu, já to posral, odchází.
Chápete, rozumíte tomu ? Já ho málem zabiju a on jde dál, praví muž a já vím, že ještě dlouho
bude rozechvělý, právem vytočený.

Jdeme jako tři Grácie po pražském bulváru.
Vlevo Národní divadlo, vpravo kavárna Slavia.
Rády se vidíme, rády se slyšíme, pod kabáty máme skvělý oběd jako v pokojíčku.
Jsme tři kámošky, které právě sledují mladého muže, jak přechází silnici.
Frekventovanou, pražskou, co víc říct.
Nevěnuje se dopravě, nepřechází přes přechod.
Vnímá pouze svůj mobilní telefon.
Všechny tři bystříme, všechny tři jsme řidičky.
Muž přichází ke krajnici a začne se nezván, vměšovat do rozhovoru.
Do našeho rozhovoru, ve kterém hodnotíme lehkovážnost a ignoraci chodců.
Evidentně jsem já tou, která v něm vyvolává takový afekt, že se přestane ovládat.
Mlčíme, díváme se na rozběsněného mladíka. Ten jakoby tančil v ringu.
Afektovaně uprostřed Prahy, za bílého dne na mne řve jako na malou holku.
Chceš po držce, zbiju tě, ty jedna posraná učitelko z vesnice.
Pojď, zmlátím ti tu tvojí posranou hubu, krávo jedna.
Všechny tři vyděšeně hledíme, nechápeme a já si okamžitě uvědomuji, ještě věta a volám policii.
Nevítaný, nezvaný účastník našeho rozhovoru se mi dívá do očí.
Agresivně, vzdorovitě je rozhodnut právě mne zbít za bílého dne v matičce naší milované.
Zfetovaný? Nabušený steroidy, které dělají z mozku kostku ?
A nebo jen frajer, který zmlátí ženskou ?
Tak či tak, ve vteřině svůj úmysl ruší, utíká do KFC, asi hlad.
Nejsem zmlácená, přesto vím, že i on ví.
Měla jsem pravdu, přecházel přes silnici a ohrožoval lidské žití, své i cizí.

Jsme na světě jen půjčeni. Na chvíli, bez devizového příslibu, někdy dokonce s ručením omezeným.
A stačí skutečně jen jediná vteřina a nic nejde vrátit, nic už nežijete jako dřív.
Já budu stále vidět šedivý kabát od krve, muž z bílého vozu zakukleného kluka, který do svých uší hnal jako o závod hlasitou hudbu, která se mohla zvrátit v pohřební marš.
Tenká je linie mezi životem a smrtí, pozdě pak vzhlížet k nebi, když člověk zabije, když člověk vezme život. A přitom stačí tak málo.... a mohla jsem dostat po držce, pravda bolí !