čtvrtek 30. dubna 2015

Svět je krásnej, svět je zlej....

....hej Jude, věř v něj,
do vínku nám dal víc ran a boulí.
A do těch ti sype sůl a láme hůl,
tak vládne nám svět,
tak s námi koulí...

....pro dnešní zamyšlení jsem si na úvod půjčila text mé oblíbené skladby od Marty Kubišové, měla jsem ji velice ráda už v pubertě, stále jsme si ji broukali, ale tenkrát jsem ten text nechápala, nevnímala jako dnes, kdy to tedy ten svět a my v něm koulíme.
Na začátku letošního roku jsem psala článek o pohádkové babičce, která u nás na sídlišti krmí toulavé kočičáky. Naše spolupráce pokračuje, snažím se každý druhý týden přispět konzervami, granulemi, vším co je potřebné, v zimě to byly staré deky. Ale nejsem sama, je nás víc, kteří přispívají nějakým tím krmením , jsou ovšem i tací, kteří vzniklou situaci nezvládají a před dvěma měsíci umírali dva kočičáci po otravě několik dní, ikdyž nebyl nikdo přichycen, veterinář podle příznaků otravu diagnostikoval.
Jsem realista a naprosto chápu, že někomu vadí kočky, někomu vadí psi / mě jen v momentě, kdy šlápnu vyleštěnou sváteční botou do exkrementu, ale za to nemůže pes, ale vždy jeho páníček /, někomu opice, někomu koně. V okamžiku, kdybychom si začali mezi sebou řešit svoje lásky a nelásky, skončilo by to totálním chaosem a proto mi přijde rozumné držet se hesla...žít a nechat žít. Nemám ráda hady, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych si svoji nelásku konfrontovala in natura / mezi námi, ani nevím, jak by to dopadlo /.
A přeci....včera mi plačíčí kočičí babička mezi vzlyky oznámila, že někdo vyhodil krásnou zateplenou boudičku naší kočičí dámě Lízince. Vadila v křoví, vadila tolik, že si někdo dal tu práci a vyhodil jí. Vyhodil jí stejně, jako někdo před devíti lety vyhodil Lízinku, která jako frajerka přežila devátou zimu venku na ulici. A v těch šílených mrazech přežila jen díky boudičce a paní, která není lhostejná.
Někdo by mohl nadhodit, že jsem přecitlivělá, že mám ráda kočky a jsem kočkomil , třeba jo, třeba né....jen mě mrzí, že tvorům, kterým člověk svým chování ztrpčil žití, tak se najde ještě jiný a ten do těch ran sype sůl a láme hůl...
Vždy ráno, když vytahuji žaluzie, prochází se Lízinka majestátně a čeká, jestli si někdo vzpomene, patří to k našemu koloritu, k našemu sídlišti, moc bych si přála, aby to trvalo co nejdéle a nezačala ještě víc vadit...

...Hej Jude, ty víš a znáš,
oči pálí, snad mám v nich slídu.
Jen proto v tvých ústech překrásně zní,
ty vyzpíváš v ní celou světa bídu.....

pondělí 27. dubna 2015

Z dubnové zahrádky....

....abych dostála názvu blogu, je třeba navštívit orchidejovou zahrádku...
První rozkvetlou je PHALAENOPSIS CORNU - CERVI VAR. FLAVA " UNIGUE " ....botanický phalík z jihovýchodní Asie, kde roste na stromech v deštných lesech, zdobí můj kuchyňský parapet. Nedopřávám mu dešťové sprchy, protože rosení phalů není vhodné, může při zatečení dojít k zahnívání středu rostliny - zahnívá tzv. srdíčko. Zde je moje odpověď na dotazy, jestli rosit....jednoznačně za mě nikoliv. V přírodě je ekosystém natolik vymakaný, že déšť, který spadne na rostliny, vysuší slunce a vítr, doma takové podmínky nejsou a časté rosení pak rostlině neprospěje, naopak, zatíží jí bakteriemi či hnilobami.
Rostlinu mám zasazenou do velmi hrubé borové kůry s příměsí rašeliníku, koupu jednou týdně nebo po důkladném vyschnutí. Květenství jsou postranní na tučných zelených stvolech, na rostlině mám právě tři a vždy vykvétá jeden květ za druhým, nikdy jich není více najednou na jednom stvolu....


......druhou v řadě je neznámá hybridní EPICATTLEYA....nemám zaznamenán ani původ, ani rodiče, jedná se totiž o hybridní rostlinku z hobbymarketů, kdy jsem pomalu před 10lety začínala s orchidejemi a nakupovala jako šílená.
Tato krasavice s květy jako kdyby hořelo, potřebuje celoročně hodně sluníčka, přes zimu jsem jí uměle přisvěcovala, během roku ji mám na jižním parapetu a v létě na zaskleném balkoně, má zde nejvíc světla z celého bytu a to jí vyhovuje.
Zasazená je v hrubé borové kůře s příměsí rašeliníku, tuto rostlinu celé léto denně rosím, má to ráda a má ráda noční poklesy teplot....


....třetí představovanou rostlinou je EPIDENDRUM FLORIBUNDUM....jeho domovinou je Karibik a Jižní Amerika. U nás sídlí na parapetu východního okna bez přistínění, přímé slunko nepotřebuje a nevyžaduje. Pahlízy jsou jako malé soudečky krásně barevně vystínované, bohužel je to jedna z rostlin, které stabilně " utíkají " kořeny z květníku ven. Kořeny jsou bílé a tenké jako nitka, takže rostlinu mám zasazenou v hodně jemném substrátu / vždy pamatujte....jemný kořen vyžaduje jemný substrát, silný kořen potřebuje hrubý substrát / bez příměsy rašelníku.
Květy jsou vrcholové a ve slunečných dnech jemně citronově voní....


.....loučím se tímto s dubnem, rostliny jsou všechny přesazené, objevují se nádherné nové zelené kořeny, přirůstají nové pahlízy a parapet je nutné přistínit, pokud dojde ke spálení, většinou to jsou defekty s nenávratnou ztrátou, pletivo pokud je hodně zasažené, již nedokáže regenerovat. Hnojíme, ovšem rozumně, lépe méně než více, u orchidejí je třeba hnojit s rozmyslem, přeci jen to nejsou brambory....

sobota 25. dubna 2015

Když sedí taška....

....sobota ráno, sluníčko svítí, stojím na peroně plném lidí a všichni někam cestujeme / já konkrétně na oblíbený babinec do Prahy /, všichni se někam těšíme, všichni se na někoho těšíme. Přijíždí vlak, překvapená zjišťuji, že má pouze pět vagonů, z toho je jeden první třída...rozhlížím se kolem sebe a v duchu se podivuji, kam se všichni ti cestující vejdou. Nastupuji s davem, dav mě tlačí jedním vagonem...není si kam sednout....dav mě tlačí druhým vagonem...není si kam sednout....dav mě tlačí třetí vagonem...není si kam sednout....a najednou mi to dochází... je si kam sednout....ovšem vedle každého cestujícího sedí taška, kufr nebo jiné zavazadlo...to, že je nad každým uložný prostor...nač ????....přeci i taška musí sedět....
Uvědomuji si, že je vlak plný hodně, ale hodně dospělých lidí, žádní výrostci, žádní puberťáci, kteří s velkou chutí ignorují starší a zasloužilejší. Tentokrát je to v naprosto jiném gardu a zase chybí ta elementární slušnost, okamžitě mi zní hlavou, kdeže puberta, kdeže mládí a huby nevymáchané....my dospělí se neumíme chovat.
Vstupuji tedy do kupé a ptám se, zda je volno...není...sedí čtyři dospělí a čtyři tašky....ptám se...pokud vaše taška platila jízdné, nemám problém, pokud nikoliv ....já nebudu za jízdné stát. Paní vstává s kyselým ksichtem a uklízí si tašku...no a já sedím. Nevím, kolika chudákům došlo jako mě, že vlastně ustupují taškám...
Jo, vážení přátelé, v dnešní moderní době musí především taška pěkně sedět, mít pohodlí, mít pěkný rozhled z okénka, protože proč bychom mysleli na své okolí, na ostatní...není to trapné a zbytečný přepych ?

pátek 24. dubna 2015

Okolo Labe.....

....můj život začal na Moravě, konkrétně v Olomouci....město je to překrásné s tradicí, zachovalými památkami a střed města mě vždy uzemní. Osud chtěl a zavál mě na sever, bydlím v jednom z nejošklivějších měst / Ústí nad Labem /, kde architekty našeho náměstí měli upálit na hranici s mistrem Janem Husem. Necitlivě, bez ladu a skladu nastavěli moderní budovy mezi architektonické skvosty, které obdivuje i UNESCO....a tak máme město paskvil, při návštěvě náměstí odcházíte s pachutí nevydařeného.
Kousek po Labi a je to naprosto jiné....město Děčín, stejně jako u nás se jeho částmi líně povaluje Labe....





.....v dobách, kdy jsem byla malá holka bylo Labe velkým dopravním uzlem pro říční dopravu, denně tuto řeku brázdily dopravní i výletní lodě. Dnes už se stává tato situace vyjímečná, buď je Labe velice nízké a nebo pak přicházejí velice časté povodně a sjíznost řeky je zase omezená. Labe bývalo neuvěřitelně špinavé, dnes díky normám a ochraně životního prostředí a zrušení průmyslových závodů jsou v řece i raci.
.....dnes jsem si dovolila představit a poodhalit pár fotkami okolí řeky Labe....

úterý 21. dubna 2015

Dlouhý den...

....jsem šťastná, má generace byla vychovávaná k sounáležitosti, ke slušnému chování a respektu. Již několik měsíců od sousedů kvílí malý chlapeček, jednou jsou to prdíky, jednou jsou to zuby, jednou rýmička...a já už týden vstávám kolem 4 hodiny ranní a nemusím...jsem tolerantní, jsem chápavá, ale když se ráno potkáváme jako zoombií, dochází nálada, dochází trpělivost. A tak jsem vyrazila k sousedům, nervy máme jen jedny a chceme se vyspat. Oč horší bylo zjištění, že mě maminka malého křiklouna vysvětlila, že ze syna chtějí vychovat osobnost a né závisláka, tak ho nechají řvát, řvát a řvát. Velice razantně jsem jí jejich výchovné metody vyvrátila, bydlíme v paneláku a né na samotě u lesa. Mám mělké a lehké spaní, vždy jsme měli i ložnici oddělenou, jinak bych se nevyspala....
No a když tedy sousedi vychovávají osobnost, máme dlouhý, ale skutečně dlouhý den....vidím svítání / klidně bych ho oželela/, když normální lidi spí, já sázím muškáty. A když dneska sluníčko nabídlo své paprsky....konečně se mi splnil sen, mám přivrtané zábrany na truhlíky, vyslechla jsem si dalekosáhlý referát na téma vrtáky, správné hmoždinky, ale já to vydržela, protože nebudu sbírat své truhlíky s muškáty po sídlišti a tím definitivně končí letecké dny mých drahých kytiček / chudák soused, nevím, co bude sbírat, když nejsme doma ?/
.... ještě nekončí den, mě padají oči a přesto jsem spokojená, mám umytá okna, zdobí je muškáty a já doufám, toužím a nepropadám panice, že u mých sousedů skončí s výchovou osobnosti, maminka si svého syna pochová, pomazlí a uvědomí si, že jen s láskou z něj vyroste ta osobnost, z uřvaného a nešťastného miminka pouze pěkný neurotik....


neděle 19. dubna 2015

Bez kafíčka....

...okusila jsem jaro zase z jiné strany....do zoologické zahrady se většinou chodí , když jsou děti malé, inu to mé je už odrostlé a vnouče odpočívá u maminky v bříšku...jo, tak to zkusíme jako dospělí a vychutnáme si to jako dospělí....


....do zoologické zahrady v Děčíně jsme se vypravili poprvé, byť to máme skoro " za rohem ". Je to malá, komorní zahrada v nádherném prostředí lesoparku, o co menší, o to víc krásného procházení v probouzející se jarní přírodě. Sluníčko nám svítilo celý den do kroku a bylo opravdu potěšující se dívat, jak v každé ohrádce nevinně pokukovala mláďátka....


.....vyfotit malého klokaního fešáka bylo hodně náročné, neustále lezl ven...dovnitř, ven...dovnitř....chudák maminka klokanice, trpělivě ho sledovala, občas pohladila, občas srovnala...ale když se pozorně podíváte, je tam ta šibalská hlavička vidět....


.....krásná procházka mezi zvířaty v milém prostředí, dopřáli jsme si svačinu a pak tak nějak vyplynulo při cestě zpátky, že by bylo fajn si někam sednout na zahrádku a dát si kafíčko....a ejhle, v Děčíně nejsou ještě na jaro připravení, nikde žádné posezení, nikde žádná zahrádka vybízející k posezení....no není to škoda, když je venku hodně přes 20 st. a vy si nemáte , kde dát občerstvení...tak snad někdy příště, až se městečko na Labi vyspí ze zimy....

pátek 17. dubna 2015

Vzdala to...

...v průběhu několika měsíců ke mě na blog začala chodit blogerka, maminka s dvěmi malými holčičkami, její blog byl osobitý, nový, plný nadšení a skvělých nápadů, někdy jsem koukala jako tele na nová vrata, jaké má báječné a neotřelé rady, které nenajdete ani u těch starších a zkušenějších.....pak se ze dne na den odmlčela, její blog už neexistuje a mě celkem mrzí, že to vzdala. Nevím, jestli osobní důvody, hodně práce v domácnosti kolem dětí, malý počet komentářů a nebo zklamání, že si od blogování slibovala něco víc a nezdařilo se....
Blogování je dnes hodně moderní forma komunikace, ovšem obnáší hodně straveného času u počítače, zpracování fotografií, přemýšlení o nových tématech, o nových směrech a hlavně o sdělení. Někdo má blog jako relax, někdo jako útěk ze samoty, někdo vypsání se z problémů, bolestí a nemocí, někdo jako prezentaci svých výrobků, výpěstků nebo jenom obyčejné buchty k nedělní kávě. Já mám tento komunikační most hodně ráda, ještě víc v případě kdy z blogera cítím určitý nadhled, možnost se zasmát třeba i sám sobě a nebát se toho a fantastické je, když z každého blogu na mě vykukuje osobitost, to co nemám já, ale někdo tam na druhé straně a mě to dokáže potěšit, povzbudit i spravit náladu. Nemám ráda kopírující se blogy bez nápadu, bez interesu a bez náboje. Když jsem objevovala blogový svět, hodně mě třeba oslovil blog Moniky " U nás na kopečku ", skvělé fotky, vynikající pojednání témat, o co horší bylo, když jsem začala narážet na její kopie, které vyznívaly vedle originálu hodně lacině. Dnes ještě raději chodím na blog jejího manžela, který otevírá vtipně mužský svět a pohled na život kolem nás, je to hodně osvěžující.
...vzdala to. Určitě měla svůj osobní důvod, který nedovolil popustit uzdu fantazii, krásným fotkám a parádním nápadům. A proto si vážím každého, kdo tu blogovou káru táhne dál, nebojí se, že komentářů bude skromně, že i názory budou odlišné a dává do toho kus svého já a svého srdce....

středa 15. dubna 2015

Bez motyky....

...v září minulého roku jsem v aktuálním článku vznesla prosbu, abych z jarní tržnice Zahrady Čech v Litoměřicích už neodjížděla bez motyky...
Byla neděle, sluníčko jako objednané ze žurnálu a my vyrazili na Zahradu Čech. Já tu atmosféru zahradnických trhů miluju, vůbec mi nevadí šílené davy stejně zapálených zahrádkářů, nezahrádkářů, třeba jen čumilů, kterým tady chutná klobáska nebo jiná dobrota, kterých je tu nepřeberně. Výběr jarních nákupů neomezoval nic a nikdo, všude kvanta sazenic, rostlin, stromů, zahradnické techniky, zahradního nábytku a pro úplně čerstvého zahrádkáře / tím myslím sebe /ráj a ohromná inspirace, jak to chce a nebo nechce mít. Jediné co bylo na letošní tržnici jiné, nebyl zde cítit odkaz Přemka Podlahy a jeho Receptáře. Dříve byl všude, hodně stánků a výstav bylo pod záštitou Receptáře, no letos bylo cítit, že trůn krále zahrádkářů zeje prázdnotou, nemá svého nástupce a pokračovatele.


......takže...zase je to bez motyky, ale né že bych jí nechtěla, ale už jsem jí dostala. A tak jsem se alespoň rozjela ve skalničkách, protože skalku mám opravdu velikou a dlouhou, takže pojme ještě hodně rostlinek....a valašský hruškový a povidlový frgál neměl chybu....

sobota 11. dubna 2015

Souboj....

...máme zahradu....konečně, splněný jeden sen a obrovská radost. Byla to má rok vysněná zahrada, na kterou jsem se celý rok dívala v realitní kanceláři, hledala, pátrala, jezdila, objížděla, otravovala celou rodinu, znásilňovala a je to tu...za dva týdny dostaneme klíče.
Jenže doma i v mé širší rodině, mezi přáteli , mezi kamarády se rozhořel boj jako mezi Spartou a Slávií...budeme potřebovat sekačku na trávu a to je jablko sváru...JAKOU ???...jedni horečně podporují elektrickou , jiní se bijí za benzínovou....a já jsem z toho jelen. Co člověk, to názor, co zahrada, to jiná sekačka....pomůžete milí blogeři, abych si nemusela kupovat kosu nebo pár králíčků.....

pátek 10. dubna 2015

Miskovaná....

...vždy když si myslím, že mě už nemůže nic moc překvapit, přijde život s veletočem a já stojím s otevřenou pusou, lapám po vzduchu....
Nedávno jsem psala o veterinární story s naší Rozinkou, kdy začala mít z ničeho nic úporné průjmy. Stav byl střídavý, jednou zataženo, jednou roztaženo, přesto jsem stále věřila, že to vyřeší léky. Jednoho dne jsem dorazila domů a našla kočku totálně zmasakrovanou, všude krev i po zdech, jako kdyby se srazila s terénním autem. Měla chudák takové svědění srsti, že si kožíšek rozervala tragicky. Na veterině jí samozřejmě ošetřili a protože mi mé vzdělání nutkavě dávalo najevo, že se řítí malér, stejně jsem věřila a stejně jsem při vynesení diagnozy zalapala po dechu..... " Vaše kočka je alergická na klasickou stravu "...všechny problémy to jasně podtrhují a testy pouze potvrdí, co je dané.
Cesta od doktora byla tichá, dlouhá a trnitá. Rozinka normální stravu už dostat nemůže a musí dostávat pouze hypoalergenní krmivo....milion otázek, milion nezodpovězených dotazů, vyvalené oči a co s tím....každý kdo zná a má doma kočky, tak ten ví, že kočkám prostě neporučíte, žerou si z misek navzájem a je jim jedno, zda má někdo dietu či nikoliv.
Se zvířaty je to jako s lidmi, v dobrém i ve zlém, když si někdo zvíře pořídí má za něj zodpovědnost, když je zvíře nemocné, nevyhodím ho z auta u dálnice, nestrčím ho do krabice v popelnici, nepřestanu ho mít rád, jen že už nesplňuje všechna pozitivní kritéria.
A tak u nás začala " miskovaná "....zdraví dostávájí klasické jídlo v jedné místnosti a marod dostává své dietní v druhé místnosti, v momentě když někdo skončí, musím misku uklidit, aby se jí nezmocnil marod. Je to velice podobné jako bezlepková dieta u lidí, jenže lidem jste podstatu schopní vysvětlit, kočkám néé. A tak vznikají komické situace, kdy pobíhám ráno po bytě, sbírám misky, rozdávám misky, stává se ze mě potravinový inspektor. Probíhají konspirační schůzky v koupelně, kdy klukům tajně dávám pamlsky a jejich krmení, aby Rozinka nestála smutně a nekoukala.
Vím, možná to celé vyzní jako komické melodrama, ovšem pro nás je situace zcela nová a učíme se všichni, jak žít s nemocí, kdy třem kilům chlupů a velkým modrým očím nevysvětlíte, že nedostane nač je zvyklé. Pevně věřím, že " miskovanou " časem vylepšíme, najdeme v ní systém a budou všichni spokojení, v rámci nemoci bez problémů a náš kočičí svět bude zase veselý a hravý....

středa 8. dubna 2015

Tou cestou....

....tím směrem
prý bych se dávno měl dát.
Když sněží, jde to jen stěží, ale sněhy pak tají.
Kus něhy ti za nehty slíbí a dají
víc síly se prát, na dně víc dávat, než brát...


....k dnešnímu povídání jsem na úvod půjčila text písníčky skupiny Kryštof a zpěváka Tomáše Kluse.
Je v ní vše podstatné, s čím se kolikrát za život pereme, s čím se kolikrát za život musíme vyrovnat, s čím se kolikrát za život nevyrovnáme a neseme si jako přítěž či zátěž životem. Na jednom blogu mladé maminky dvou holčiček jsem se dočetla takové postesknutí o marné snaze, aby právě nyní měla všechno fajn, všechno zvládala včetně domácnosti, zvládala péči o holčičky a přitom nějak stále naráží a naráží a naráží....
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem také toužila být dokonalá matka, manželka, milenka, dcera, vnučka...kdy mě vrchol připadala dva týdny nemytá okna, kdy na stole musela stát vonící bábovka, na plotně teplá večeře, stále vyžehlená hromádka a já večer ryla bradou brázdu na stole. Stále jsem tolik snažila....


.....roky nekřesťansky chvátaly a já se pořád snažila....už jen pauza mezi mytím oken se protáhla, bábovku někdy nahradily výrobky z pekárny, teplá večeře byla občas nahrazena studenou a já stále ryla bradou stůl, jen manžel tu moji snahu odešel ocenit o dům dál....
A pak se to stalo....u nás bylo stále naklizeno, čisto, pořádek, vše na svém místě.....dcera se odstěhovala a mě dohnal " syndrom prázdného hnízda ", vše bylo dokonalé, na vše jsem měla hromadu času, nikam jsem nemusela spěchat, už jsem nemusela schovávat nic a hlavně nikoho, měla jsem svůj život jen a jen pro sebe.....nu což, nemusela jsem se snažit, ale tolik mi to chybělo....


.....každé životní období má a přináší své, dnes mladé mamince přijde, že se stále marně snaží.....no a za pár let zjistí, že jí strašně schází ten provozní " bordílek ", ten rodinný neklid a nesoulad, který dá vyznít lásce a pochopení....jenže nic nejde vrátit ..... a přeci k nám do rodiny přibude škodič, bude zase bordílek, bude zase chaos a budou mít ty dny zase marnou snahu....

pondělí 6. dubna 2015

Muškátová...

.....sezona začala. Díky zasklenému balkonu mohu muškáty přezimovat bez problémů, mají dost světla a potřebnou teplotu k přežití. Zima je mírná a nemusím se bát umrznutí. Díky nemoci jsem musela přesunout potřebné přesazení do nového substrátu, ale včera mi sluníčko prostě nedalo, na balkoně bylo krásných 20st a já se do toho pustila. Osvědčilo se mi muškáty přesazovat každoročně, krásně pak kvetou, jsou silné a jsou pro zástupy housenek ve skvělé kondici.
Najisto objevím ještě na Zahradě Čech takové, které budu nezbytně " potřebovat ", ale základ je připravený na novou sezonu....