úterý 20. října 2020

Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány ...



Neobjímám své milé, s pokorou přijímám. 
Nevídám svou vnučku v karanténě, bolí to, s pokorou přijímám.
Nepiji kávu se svými přáteli, nesmějeme se, s pokorou přijímám. 
Příroda usíná, barvy se tenčí, světla se nedostává, květy už nevoní, nefňukám, přijímám.
Neletím krajinou, neobdivuji mořský příliv, nehladím oblázky horkou rukou, bojím se, přijímám.
Neslýchám hučet horské prameny, nefuním do kopců, krajina se uzavřela do zvláštního ticha, jsem sevřená a přesto s pokorou přijímám. 
Neusmívám se, schoulená za kusem látky, sama, bože, tak zoufale sama, hrdě a s pokorou přijímám.

Tak už se směješ ?

Nevezmeš mi mé blízké, nesebereš mi ty krásné momenty, kdy ve svém náručí objímám svou dceru, svou vnučku.
Budu pít kávu se svými kamarády, poletím s větrem o závod horskou loukou, snad po sté si sednu na zadek z překrásného západu slunce, který bude olizovat horizont s příslibem další horkého dne.
Krajina se zase oblékne do barev, do vůní a budu se zase smát, hrdě a radostně, protože přesně tak toužím žít, bez kusu látky, bez symbolu.

Stále se směješ ? 
Ale ano, můžeš mi vzít všechno. 
Jen jedno, mi nikdy nevezmeš ... NADĚJI.
























Sám veliký Woody Allen mi pomohl s nadpisem. 
Můj archív nabídl bohatý sortiment fotografií, barevných, protože v některých  současných situacích, okamžicích se nám svět stává černobílým.
Přeji všem jen zdraví a tu naději, tu nám fakt nikdo nevyfoukne ...

pátek 16. října 2020

Jako kostelní myš ..

...aneb neohrozím Leoše Mareše.


Rozhodla jsem se navýšit své investiční portfolio.
Ve vidině milionových příjmů jsem se začala studovat, jak na instagramový účet.
Obrovskou inspirací se mi stal Leoš Mareš, nejenže používá správné filtry, ale prostě a jednoduše ty 
 " míče " se k němu kutálejí, o tom žádná.
Získat na svou stranu tisíce followerů není žádná sranda. 
Nemám tým odborníků, stylistů a jiných přidavačů.
A tak nezbývá než poctivě přijmout rady instagramových guru a překonat sama sebe.
Mimochodem radí ... každý den ukažte, co máte na sobě !
Už jen správný postoj by vydal na celou knihu, jak zastrčit, jak vystrčit, kterou nohu nabídnout, kterou schovat. Vycpat dekolt ponožkami či tenisovým míčkem ?
Jak se tvářit, jak neukazovat tři brady, ale pouze jednu.
Moje kamarádka Lenka se moc ráda fotí. Nezapomenu na snímek, na kterém prezentovala svůj skoro štíhlý pas, zapomněla dýchat a její obličej měl barvu vlčích máků. Přiznala, že díky zadrženému dechu málem omdlela, ale nikdy neměla tak útlý pas.
Zde já osobně cítím obrovské rezervy, hlavně v domácím prostředí. Ráda chodím tzv. na ostro. 
Každá zdravá žena, která má odkojeno, prožila tisíce jo - jo efektů, potvrdí, že má problém najít svá nezbedná ňadra na správném místě a ještě si to mám nafotit a prezentovat ?
Dále radí ... nezapomeňte všem ukázat, co denně jíte !
Když v noci stojím ve svitu malé ledničkové žárovky a tajně debužíruji, pochybuji, že by můj portrét strašidla někoho natěšil. Bohužel i ta skladba nočního jídelníčku neodpovídá racio stravování.
Za bílého dne se snažím stravovat korektně a odhodit nějaké to kilo navíc.
Jak získat na svou stranu další obdivovatele, když jsem dnes k obědu měla celerové pyré. 
Už jenom to slovo pyrééééé a k tomu z celeru, cítíte tu tragikomedii ? Kdo by tohle jedl ? / nemračte se, já to vidím :-) /.
V době, kdy náš národ ještě mohl svobodně zpívat a kavárensky se povalovat, vedle mne seděla slečna, která potřebovala zaznamenat obsah svého dezertního talířku. 
Netuším, zda se jí chvěla ruka hlady nebo nedočkavostí, ale v jednom okamžiku vytahovala svůj chytrý mobilní telefon z hromady šlehačky, teplých lívanečků a přelivu ze slaného karamelu. To aby kámošky věděly, že to byla fakt mlaskačka !
Rozhodně radí ... každý den přidejte něco výjimečného !
Už jen to, že člověk ráno vstane, nic ho nebolí, je důvod k oslavě. Tu pravidelně završím ovesnou kaší, sklenka šampusu s jahodou by jistě vyzněla stylověji, což mohu chlastat už od rána ? 
Brutální čtyři hodiny ráno, na ulici jen opilci, popeláři a já. A selfie si ráno každý odpustí.
Jak ráda bych potkala Brada Pitta ve stavebninách při nákupu betonu na septik. Toužebně jsem vyhlížela mezi regály v Lidlu Jacka Nicholsona, zda si vybere aku vrták nebo malý kompresor na dohuštění galusek. 
Ve frontě v hobbymarketu jsem po očku sledovala, zda by Axl Rose dodržoval dvoumetrové rozestupy s jeho rebelskou povahou a vono nic. Pod rouškou je každý celebrita a zloděj výjimečných momentů.
Nezapomenout ... čtvrtky jednoduše patří fotografiím z dětství !
Tak zde cítím slabinu v dalším finančním profitu. Černobílá prezentace socialistické šťastné jiskřičky, posléze pionýra, je to vůbec politicky korektní ? Není to zakázané ?
Na všech fotografiích z dětství mám jeden a ten samý sestřih, podle kastrolu. 
Má generálka v této disciplíně doslova vynikala a staticky stojícímu dítěti tato úprava kštice dodávala punc malého debílka, jen uslintnout. 
Hele, mami, promiň, ale na ty nůžky jsi měla dostat zbrojní pas. :-)
Vidíte, jak je složité se stát instagramovou celebritou ? Jak nelehké je chodit Pařížskou ulicí, utrácet, radovat se a ještě to celé dobře prodat. Kdo umí, tomu čest.
Vážení a milí přátelé, já raději slovem než fotkou, já raději blogem než instagramovým účtem. Tímto se omlouvám za 100+1 fotografii hradu Střekova měsíčně, za neumělé a přesto procítěné povídky ze života, za pokusy o vtipné či neméně drsné fejetony. 
Jo a Leoš Mareš může v klidu spát, jediný filtr, který jsem dnes použila ... byl do vysavače :-)




/  a jedna nostalgická, když jsme ještě měli křídla, mohli zpívat a létat. Svět měl plno krásný barev a neschovával je za kus látky. Přeji vám všem jen a jen zdraví ... a naději /

neděle 11. října 2020

 Soud lásky ....



Gabriela a Miroslav. Nebo Miroslav a Gabriela ?
Bim bam, bim bam, vyzvánějí svatební zvony. Gábina se uvnitř tetelí a laská si myšlenku na dlouhé obláčkové svatební šaty. Hlavně bílé.
Ve svůj první svatební den se natěsnala jen do šatů ve valérech slonové kosti a babička smutně pravila, že jsou nějaké zaprané. " Co zaprané, Gábinko, jsou takové oválené. "
Zažloutlý svatební mundúr, polámaná porozvodová duše.
Zaplašila mizernou vzpomínku a s nadějí hleděla v lepší zítřky.
Proti ní seděl takový fešný mužský a jak byl upravený. A jak vychovaný. 
Vždy vstal, když běžela čůrat. A ona nervózně čůrala celý večer.
U zrcadla si obtahovala konturu rtů, šťastně je špulila. Může mít vůbec takové štěstí ?
Nevadí mu ani můj Maxík, děti miluje. Co miluje, zbožňuje !
Oči najednou zastaví těkavý tanec, zadívají se do odrazu a smutně žalují : " Gábino, tobě chybí chlap, tobě chybí pořádný sex ? "
No jo, chybí.

Gábina loupe brambory. 
Na bramboráky, přidává hodně česneku a majoránky. Mireček to tak miluje.
On se narodil jako požitkář.
Cokoliv mu Gabča naservíruje, on děkuje, chválí a vždy se na ní tak krásně podívá.
Zamilovaně.
Pohladí jí jemně po tváři. Mireček tak krásně hladí a všude.
Při vzpomínce na včerejší noc se začervená, celý dům musel slyšet, jak dokáže ten kanec zahrát na strunu erotiky, srovnat brázdy dlouho neorané a neplodné půdy.
Jemně jí polaská hrot bradavky a v podbřišku se rozletí hejno motýlků. 
Doufám, že Maxík u té pohádky chvilku vydrží. Dlouhou chvilku.
Na světě je první připálený bramborák. A jeden rychlý, za to dokonalý orgasmus.
A motýlci plní nektaru.

Jeden veliký nákup. 
Ty prachy snad létají komínem. Zaplatit Maxíkovi kroužek, z tepláků vyrostl.
Jo a došly tablety do myčky.
Gábina smutně otáčí pětistovku. Do výplaty nevyjdu, zase si bude potupně půjčovat od babičky.
První měsíc Mireček poslal peníze mamince na Moravu, neměla na uhlí. 
Druhý měsíc mu nezaplatili za opravená auta a to pod nimi ležel v takové strašné zimě, že to chudák odstonal velikou rýmičkou a ještě větším kašlíkem.  
Určitě měl náběh na zápal plic, z postele vylezl až po třech týdnech. Slabý, úplně jako moucha.
Ale telecí ragú mu na tváři vykouzlilo úsměv, už to byl zase ten fešný a žhavý chlap.

Sedí nad rozlitou kávou, slzavé údolí přetéká, bude třeba tu kaskádu vypustit. S kým jiným než s kamarádkou. U silné černé kávy.
Bože, já jsem tak blbá. Já jsem tak hloupá a potáhne nudli až z Nuslí.
Vypráví, jak jednou přišla dřív domů, to ten premenstruační syndrom. Břicho jako sud a ta bolest.
Těšila se, jak si vezme tabletku a skočí pod peřinu.
Ale pod peřinou ležel vyděšený Mireček. 
Co dělá ráno v deset v posteli ? Proč není v práci ? Proč se tu válí ?
Poprvé za celé ty dlouhé měsíce z ní vypadlo to úlevné. Kdy jí konečně přispěje na domácnost ?
To se nestydí ? Živí ho ženská !
Má dluhy po rodině, vypomáhala i penzistka babička, vyprosila si půjčku.
Dluží, kam se podívá a muž jejího života nepřidal ani korunu.
Z koupelny zmizel kartáček, ze skříně oblečení a v bytě je ticho.
Mireček utekl jako malý kluk, kterému sebrali autíčko a bude si muset zase hledat jiné pole působnosti.
Bože, já jsem tak blbá.  "A ještě mi škube pravý oko " dusí se vzlyky Gábina.

A co na soud lásky ?
Jaký vysloví verdikt ? 
Pan přísedící pravil, že každý máme svou hrdost a ani studená ložnice není důvod ze sebe dělat vola.
Druhý přísedící tvrdě a bez kompromisu odsoudil příživníka takové kalibru a předsedkyně senátu musela být nestranná, z důvodu právní roviny a skutečnosti, že má právě v ložnici Jiříčka, který do bramboráku rád hodně chilli. Po něm je jako býk. Chudák, nezaplatili mu za zakázku.
P.S. ... a co na to babička ? Pro jedno kvítí slunce nesvítí. :-)




středa 7. října 2020

Mňoukání je jako masáž pro srdce ...


" Kdybychom všem, které potkáme, věnovali tolik láskyplné pozornosti jako naší nejmilejší kočce, tak by taky předli. "

Nevím, jestli je Edík můj nejmilejší, ale určitě je můj nejstarší. Když jsem si ho před dvanácti lety přivezla, nesla jsem v ruce malou, nešikovnou kuličku modrých chlupů.
Náš nejstarší se nenarodil jako atlet, v půl roce si při seskoku poranil páteř a tahal za sebou zadní.
Dva měsíce spal s námi v ložnici v přepravce, aby se eliminovalo další poranění. Věnovala jsem mu tolik pozornosti, že když se poprvé rozeběhl, vytryskly mi slzy.
Od té doby chodí po bytě seriózní, vždy připravený dozor, který pere, vaří, smaží. Vždy čeká u dveří, večer se mnou ulehá, ráno se mnou vstává. 
Pokud měla Sportka při tahu dozor v podobě pana Talíře, já jsem pod neustálým drobnohledem pana Edy. Vlastně jen čekám, kdy za mne začne brát telefony a odpovídat na sms.
Minulý rok si Edík opět skočil, tentokrát si pohmoždil zažívací trakt. Je to hlava dubová, stále mu říkám, že šelma z něho nebude. Díky tomuto sportovnímu založení a zadku velikosti almary, dolet bývá bolestivější a já se jen modlím, s čím pojedeme příště :-)
Na veterinární klinice má Edík pověst zapšklého a nekomunikujícího, pouze s primářkou / je to moc pěkná ženská !!! / našli společnou řeč. Vrní si spolu. 





" Lidé, kteří nesnáší kočky, prostě ještě nepotkali tu pravou kočku. "

Nikdo ji nechtěl, neměla správné modelkovské rozměry, aby se promenádovala na výstavách.
Od malička v sobě měla bázeň, strach a u misky byla první, bála se, aby na ni zbylo.
Naše druhá, už deset let mladá kočička Rozinka, díky věčné hladovosti a vyvaleným očím, nikdo neřekne jinak než slečna Farkašová.
Pokud se citáty a věty o kočkách vymýšlely a dávala se jim štábní kultura, tak přesně naše malá cikánečka je věrnou předlohou.
Přijde, jen když ona má náladu. Odejde, když jí se chce. Hladit se bude, jen když ona potřebuje, s dalšími kočkami nekomunikuje, přehlíží je a jako šedá eminence srovná zbytek kolektivu zasyčením tak mohutným, že nikdo nepochybuje, že ona je tou pravou.





" Kočky mají takový druh pokuty :  Pokud jí nebudete 10 minut mazlit, bude vás 6 hodin v kuse otravovat."

Když v kočičím horoskopu rozdávali radost ze života, stál náš sedmiletý Míša první v řadě. Miluje život, miluje mouchy, není problém ho potkat s pavoukem v tlamičce, chrousty křupe jako popcorn.. 
Má nonstop skvělou náladu, kterou prezentuje naštěstí jako jediný pochodem po kuchyňské lince, kde tajně olizuje víčko od olivového oleje.
Zobe si sám ořechy, dýňová semínka a v době vánočního pečení jsem ho několikrát nachytala při kradení neupečeného cukroví, které vonělo po másle.
Kolem čtvrté ranní přichází do ložnice a jemně mne packou bez drápků plácá do obličeje. Bohužel, ještě se nenaučil rozlišovat pracovní týden a víkend :-)





A proč vlastně vzniklo dnešní pojednání ?
V létě jsem krmila u našeho domu krásnou bíločernou micku se zelenýma očima. Byla hladová, vystrašená, bála se i mého stínu.
Dnes jsem jí viděla uprostřed silnice přejetou a zamrzelo mne to. 
Vyhasl jeden bezvýznamný zvířecí život. Škoda jen, že člověk, který se Zelenoočky zbavil, nepřišel na to, že kočka nejen krásně vrní, je to osobnost a naplňuje lidské bytí vrchovatě.
Mňoukání je jako masáž pro srdce, pro lidské srdce. 
Které by mělo milovat bez výhrad, bez omylů a hlavně v dobrém i ve zlém. 
Přeji tam za duhu hodně lásky, plné misky a fajn kamarády ...



neděle 4. října 2020

Kam s ním ....



Každá obec má svého blázna.
V dobách mého dětství chodíval po náměstíčku náš Pepíček.
Nosil tranzistorové rádio v jedné ruce a druhou dirigoval.
Celý den se usmíval, jeho oči zářily, když zpívala Miluška Voborníková.
Maličko smutnil, když došly tužkové baterie. Nikdy na dlouho.
Tu pomohl sousedce Shořálkové z mandlu s košem voňavého prádla, přiskočil u autobusové zastávky a pomohl mamince s kočárem do autobusu.
Ochotně sbíral na podzim ovoce v přilehlých sadech, pro souseda Javůrka během zimy nosil uhlí ze sklepa, když si zlomil ruku.
Náš Pepíček působil v ulicích městečka jako kulturní referent s úsměvem na tváři, s vyžehleným, sice otřepeným límečkem, od maminky a nezištně pomáhal všem.
No, nezištně ? Čtyři tužkové baterie jako provize vykouzlily radost na tváři místní figurky.
Neškodné, milé a oblíbené.
I naše město má svého blázna.
Nejdříve dělal radost nám drobným živnostníkům a obcházel provozovny.
Měsíce nemytý zevnějšek, dlouhé scuckané vlasy do jednoho dredu, neprané a smradlavé oblečení, potřísněné výkaly.
Muž svou přítomností v obchodech rozháněl zákazníky a z nelibého odéru mnozí nedokázali udržet žaludek. 
Stál sám u pultů, skřehotavě se smál a když se posilnil alkoholem, tančil.
Opakoval svou činnost každý den, obešel poctivě všechny živnostníky, občas se i pomočil.
Naštěstí vždy u vchodu, asi si značil teritorium jako toulavé psisko.
Ovíněn krabicákem svou produkci vygradoval, pozvracel výlohu.
Přivolaná městská policie vždy výtečníka vyvedla, poučila a odjela.
Na smrad, nevychovanost a retardaci nejsou paragrafy.
A  s létem přišla novinka. Obnažování.
V tropických teplotách jsme my, obyčejní odložili nadbytečné, odložil je i náš městský výtečník.
Horko je horko. 
A tak se maminkám s dětmi každý den dařilo vysvětlovat, proč na lavičce leží pán a má vystrčený holý a špinavý zadek.
Proč, když jejich tatínek tohle nedělá ?  Naštěstí, navíc nemáme na středu města tolik laviček :-)
Kolorit města dostal novou tvář. 
Vystrčený penis před cukrárnou, kalhoty stažené až ke kotníkům před zverimexem, bimbající mužské přirození na zastávkách městské hromadné dopravy.
A smrad a smrad, že by jeden padl.
Stovky rozhořčených telefonátů na služebny policie, výjezdy do terénu a vždy stejné zoufalé nic.
Strážci zákona v rukavicích, v respirátorech, jednorázových zástěrách pacifikovali a řešili nemožné.
Několikrát denně, zbytečně a  za peníze nás všech.
Na blázinec málo, na trestný čin málo.
Občanské referendum se mnohokrát dotazovalo ... kam s ním ?   
Nechce mít ve středu města nevonící skřehotavou kreaturu, která jen obtěžuje a zapáchá.
Byť je to lidská bytost, člověk z masa a kostí ... nikdo netuší, nikdo neví, co s ním ?
Občanská sdružení se snaží, bez efektu. Magistrát se snaží, bez efektu.
Přichází podzim, klesají teploty a naše město je v naději. 
Přestane každodenní striptýz, budeme mít opadané listí a zastrčený penis.
Držím v ruce tužkové baterie a vzpomínám na našeho Pepíčka, to byly ale krásné a voňavé časy ....




středa 30. září 2020

Září v kostce ...



Z žabek do kozaček, z kozaček do žabek, zapnout topení, vypnout topení, nezamotat se do tisícovek pavučin, pavučinek, místo deštníku nosit nafukovací člun, pochutnávat si na skvělých kuličkách hroznového vína, zralých švestkách a opečených dýních s rozmarýnem.
Začal podzim a všichni, kteří tráví valnou část dne venku, vám potvrdí, byl znát. 
Nejen v kloubech, ale i při večerních posezeních se jadrná vůně země smísená se zlatem listí profilovala den ode dne víc a víc.
Roky jsem bojovala, sabotovala, utápěla se v depresích z kratšího dne a nevalné světelné pohody, vzdala jsem to.  
Příroda je mocná a hlavně, rozumná. Myslela na všechny blázny, workoholiky, šílence, úderníky, lidi stejné krevní a pracovní skupiny a díky podzimu nás donutila se zklidnit, zastavit a konečně vnímat svět jinak, jak z rychlíku.
Opět se nám do života vplížil covid a orouškoval naše ústa. Mnohokrát se při pohledu na něčí roušku oklepu. Ano, přátelé, fuj tajbl v přímém přenosu. Špínou pomalu stojí, bojím se, že z ní brzo začnou skákat breberky.
Je úctyhodné, že nosíme roušky, jen by snad někteří na ní měli dostat i povolenku. 
Vyměnit si ji několikrát za den za čistou, pro mnohé nepředstavitelná úskalí, pokud byli s hygienou na štíru před covidem, jejich záliba se v tomto čase ještě prohloubí.
Bojíte se jít do kina ? 
Nebojte, já včera měla celý kinosál pro sebe. Seděla jsem sama jako prezident, jen tedy bez ochranky, tudíž jsem na 100 % eliminovala nákazu. Na jedné dvousedačce jsem měla nákup, na druhé nohy a na třetí pytel hroznového vína, které jsem spokojeně kuličku po kuličce zobala.
Promítal se český film Bábovky, paní Mirka Spáčilová / obávaná kritička, která ani po kotníky nesahá jinému, daleko schopnějšímu a zdatnějšímu kritikovi ..  Blog Petra Vápeníka  / ho jako již tradičně zhodnotila jako póvl, já byla nadšená z hereckého obsazení, dokonce mi na konci ukápla slza, vřele doporučuji.
Smutná jsem byla z letošní Zahrady Čech v Litoměřicích, která se sice konala, stánků a stánkařů byli stovky, ale návštěvníci žádní. Padala jsem doslova na hubu / rozuměj ústa /  z produkce travin z Polska, to, co měl pán skladem mne uvádělo do  transu. Škoda, že stavím, škoda.
Lidí, kteří se každoročně snaží udělat takovou výstavu, nabízí své produkty, své výpěstky, bojím se o jejich další setrvání, mnozí rozšíří řady nezaměstnaných. Smutná doba, neveselá.
Kdopak dokáže být v této době veselý ? Děti.
Sofinka začala po půl roce opět chodit do školky, do předškoláčka. Že kolektiv potřebuje bylo evidentní už dlouho, šéfovala nám všem. Nyní řeší důležitost kývání zubů. 
Komu se zuby nekývají, jako by nebyl. Domnívám se, že si studentíci posledního ročníku mateřské školky lehce vypomáhají a kdo je dříve bez zubů, ten je vítěz, ten je ředitel.
Užili jsme si celá rodina v zoologické zahradě, kde se konal skautský den. Malí skautíci měli připravené soutěže po celé areálu a můj bratr se například přesvědčil, že poslepu natahovat matky podle velikosti na závity není legrace, já jsem se nedokázala trefit ponožkovým míčkem do tlamy tygra. / papírového !!! , toho živého bych nepokoušela :-) /
Děti se smály, dospělí se smáli a na světě chyběl v tu chvíli ke štěstí jen krůček, zůstat zdravý.
Loučím se s měsícem, který do našich domovů přinesl plné vázy jeřabin, na stůl hromady kaštanů, rozsvítil vonné svíčky, jo a houby, houby rostou, chystám se zítra.
Nadevírám měsíci říjnu, prosím za nás všechny, aby zdraví lidí a nás všech zůstalo pevné a pokud se potkáme s covidem, co nejmenší bolístky na duši i těle.




Jak se staví sen 

Tři roky jsem bojovala o stavební povolení, tento týden jsem ho pověsila na plot.
Vůbec jsem netušila, co všechno tím začne. Naivně jsem se domnívala, že papír je doma a otočím prstenem jako Arabela a bude postaveno. 
Už mám kámoše u fekálního vozu, slušně se vyznám ve stavební elektřině, stavební voda mne také neminula a slovo dempr mám ke snídani, obědu i k večeři.
Když usnu, což je výhra, jezdím na bagru, sháním stavební dělníky. Průměrně ob den se budím úplně promočená potem a za hlavní cíl jsem si dala přežít a nepo*rat se z toho :-))))