čtvrtek 7. listopadu 2019

Jen láska nestačí ....


Sedím v čekárně veterinární kliniky.
Uvnitř právě operují mého kočičího seniora.
Vidím jeho vyděšené oči, svírají se mi vnitřnosti.
Hlavou se mi honí věta lékařky  ... budeme operovat nebo jdete domů ?
V několika slovech tolik bolavé reality, otázka volby.
Máte na to peníze či nemáte ?

Vzpomínám si na příběh mé kolegyně.
Než sehnala potřebný finanční obnos, zvíře jí v čekárně zemřelo.
Volala k čertům, k andělům. Sháněla bratra, sestru, rodinu.
Skládali tisícikoruny jako mozaiku, která dá životu pokračování.
Příběh jednoho kočičího života dopsal nedostatek.
Vyhasly obrovské hnědé oči uprostřed dětské deky.
Dlouho se nedokázala se situací srovnat.
Slzy tekly proudem, bolest atakovala, sžírala.
Selhání pro pár grošů, jenže kde brát, když nejsou ..

Budeme operovat.
Jen si pro hotovost musím zajet.
Mám rezervu, ale co kdybych jí neměla ?
Svírám volant, uvědomuji si sílu každé mince.
Mohu odejít s nemocným zvířetem a nechat ho trpět ?
Uvědomuji si otázku volby, otázku života a smrti.
Utrpení, jak přežít s nemocným zvířetem, když nejsou.

Uprostřed kuchyně sedí fialová kulička.
Sedím na podlaze, dělám kočičí mámu.
Hladím, objímám, hladím a zase objímám.
Uklízíme spolu, čteme, koupeme se, píšeme.
Je můj stín, přítel v depresi, kamarád do deště.
Máme společnou historii vpitou pod kůži, pod kožich.
Odcházím, loučí se. Přicházím, vítá mne.
Je součást mého žití, rodina, co čítá mnoho členů.
Bolestivě, připouštím, jednou poběží do ráje.
Za duhu, kde budou mističky plné, kde budou pobíhat kočičí slečny.
Ale dnes ne, ještě né ...

Nesu v náručí několik kilo chlupů. Vrací se mi tuna lásky.
Unavené kočičí oči mne pozorují, tak jsme to dneska vyhráli.
Ano, starý brachu, bolestivý mač má vítěze.

Připouštím si moc a sílu peněz, víc než kdy dřív.
Zvíře je závazek. Zodpovědnost na dlouhá léta.
Bitva o svědomí, dám co mohu, mám na to ?
Protože jen láska nestačí ....



 

pondělí 4. listopadu 2019

U Honolulu doleva ....


V dobách mého dětství a mládí malí kluci snili, že se stanou popelářem, řidičem kamionu, taxikářem a někteří letcem, pilotem.
Já měla jednoho doma, můj otec miloval létání, stal se velitelem vládní letky. Létal jako armádní major a mnohokrát mi vyprávěl příběhy, které psal sám život. Nejvíce na mne zapůsobilo vyprávění z dob záplav na Dunaji, kdy tok řeky lámal domy jako papírové krabičky a lidé na březích bojovali o holé životy. Mít práci, poslání, radost a koníček v jednom, to se podaří málokdy a pak zůstávají pouze sny.
Můj kamarád, přítel a báječný člověk se od dětských let rád hrabe v součástkách, kutí jako správný Čech a vypráví, že až se znova narodí, rozhodně bude létat, bude pilot.
Než dojde k reinkarnaci v orla útesového či velitele meziplanetární kosmické lodi, rozhodli jsme se skupinka rodiny a přátel, jít snům naproti. A když jsou kulatiny, je to prostě výzva.


pátek 1. listopadu 2019

Říjen v kostce ....


Prosvištěl kolem mne s obrovskou kadencí, ani svišti na golfovým hřišti nebyli rychlejší.
Chutnal po čerstvém ovoci, po jablkách plných lahodné šťávy, hroznech nasycených sluncem, švestkách, co se na jazyku válí. Pečená dýně, brambory na ohni, osmahlý špekáček a káva na slunci, které hladí, hýčká a rozmazluje.
Utekl rok od mého stěhování na jinou blogovou adresu. S odstupem těch dvanácti měsíců jsem si uvědomila svou neskonalou drzost, kdy jsem opustila vyhřívané a preferované místo autorského klubu a vrhla se do neznáma. Nelituji, stále dostávám vrchovatě. Lidé, kteří mne obklopují, mne zároveň posouvají, učí a jsou studnicí nového, mnohdy nepoznaného. Věčná a objímající inspirace blogerů, kteří vstupují virtuálně do mé obrazovky a i po skoro devíti letech blogování, překvapí. Já sama nad každým článkem daleko více přemýšlím, zpracovávám ho a připravuji. Toužím produkovat kvalitu, zkrotit kvantitu.
Není třeba vyšvihnout množství fotek, které unavují a otravují. Dávám do svých článků kus sebe, svého života, postojů, abych se nemusela stydět. A vám obrovský dík !
Netušené přízně se mi dostalo opět ze stavebního úřadu, kdy mi den před lhůtou k vystavení bylo odebráno stavební povolení. Pokud jsme podle statistického úřadu na 150. místě ve světě při udělování stavebních povolení, v Africe jim to líp fičí, nedivím se. Jsem opět na začátku, po roce a půl se kreslí třetí !!!! projektová dokumentace, doposud vždy konzultováno s patřičným referátem, vždy v pořádku, vždy splňující kritéria a vždy skončím jako kretén. Pokud si můj pozemek někdo vyhlédl, touží po něm nějaký developer, budu pro něj velikým oříškem. Já se nevzdám.
Ani nemohu, investovala jsem již mnoho peněz i kus sebe, navíc čerstvě postavené koryto potoka včetně kaskády se prostě neopouští.
Zahrada začala pozvolna odpočívat, traviny mám již svázané, po prvních mrazících přikryto choulostivé chvojím. Abych se mohla více těšit na jaro, zasadila jsem 200 cibulí krokusů a 100 nízkých botanických tulipánů, varuju všechny hraboše, mám doma samopal :-)
Před nedávnem se na pultech objevila kniha po malé děti. O první masturbaci, o sexu, jak vysvětlovat pohlavní orgány. Ano, Soptíček má čtyři roky a začíná své tělo objevovat.
Daleko horší a nezkrotná vášeň jsou moje ňadra. Několikrát za den kontroluje jejich polohu, měkkost, gumovost, zda jsem své poprsí neztratila. Pokud jsme bez společnosti, dokáži se s tím ještě srovnat, vysvětluji, popisuji, ovšem pokud mi rovná podprsenku v plném vlakovém kupé, komentuje " krásná, měkká prsíčka ", osazenstvo se válí smíchy a já rudnu až na zádech. Vnoučata jsou radost, jen kdyby ta témata kolem sexu, sexuality a druhotných pohlavních znaků nebyla tak výživná témata, jak pro rodiče i prarodiče.
S paní filmovou a televizní kritičkou Spáčilovou z Reflexu nebývám moc často ve shodě. Její filmové recenze se mi jeví ploché, nic neříkající, často obhajující její nastrojený a kritický pohled. A přece jsme se na něčem dokázaly sladit, bublat si, slintat si a být společně nadšené.
Díky podzimu a silnému nachlazení jsem měla čas potěšit své nitro filmem Rocket Man. Životopisný film o siru Eltonu Johnovi jsem zhltla jedním dechem a dlouho zůstane uvnitř.
Souhlasím s autorkou recenze, že se jedná o dílo daleko syrovější, opravdovější, méně sebestředné než o Queen. Vřele doporučuji, stejně jako excentrický a věčně zdrogovaný interpret i já toužím po lásce, objetí a nesnáším samotu...  a to my asi všichni, že.
Loučím se s prvním podzimním měsícem, ranní mrazíky malují a barví krajinu do barev, kdy se bez škrabky na auto už neobejdeme, hledáme rukavice a kulichy hluboko ve skříni.
Nadevírám dušičkovému počasí, rozsvíceným svíčkám, melancholické náladě, ale i zpomalení, vytržení z běhu, zklidnění. Příroda po věky ví, co dělá.
Vždy jsem měla s podzimem problém, nedostatek světla decimuje moji psyché. Učím se s tím žít, radovat se, jsme tu jen jednou.
Celý život jsem nesnášela olivy. Dnes ...  mohu se po nich urvat, třesu se, když je vkládám do úst. A tak dám šanci i tomu podzimu, mějte krásné a dlouhé dny, třeba za pecí.





 

úterý 29. října 2019

Jak se brousí křišťál ....


 " Babičko, já za tebou přijedu na prázdniny ".  
Fotografie, kde stojí Soptíček a na zádech má batoh týden dopředu, značily, že portál Kudy z nudy nebude třeba provětrávat. Každý den se měnil podle situace seznam plyšáků, některý vyhovoval víc, jiný méně, maličko mi to připomíná situaci na Hradě.
Neštěstí nechodí po horách, chodí po lidech / zvířatech /. V den příjezdu nejmilejší vnučky musel můj kočičí senior podstoupit náhlou operaci. 
Vysvětlit Soptíčkovi, že nemůže hrát na flétničku, ale ani na harmoniku, lítat, dupat, zpívat a tančit, nadlidský výkon. Za kategorii  " Šeptáme " se nechám nominovat na Nobelovu cenu míru, podobalo se to tanci na hodně tenkém ledě. Krize nastala mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. 
Kdo má kočky, tak potvrdí, že co skutečně neumí, je dávení.  Kočičák Eda jako čerstvý operant začal zvracet uprostřed mé obrovské postele. Zvuky drastické, které vyvěrají od morku kosti. 
Soptíček se dožadoval kokosového mléka. Pokud nemám kokosové, skvělé je mandlové.
Jiné než kravské mi lednička vydat odmítala.
Produkce gradovala, jednou rukou jsem napájela vnučku, druhou klidnila unavené a zničené zvíře.
Totálně na plech, vycucaná jsem seděla na pelesti lůžka a sežrala půl kilové balení vánočních rumových perníčků z NDR. Fuj, stydím se. 
Deskové společenské hry pro děti je kategorie, u které si troufám říct, že na 100 % ukáže, kdo proti vám skutečně sedí. Oblíbené pexeso mi moc nejde, protože všichni ti krtečci, žabičky a myšky mi přijdou na jedno brdo. Člověče, nezlob se, tak to je můj šálek kávy. 
Pokud Soptíček vyhrává, vše je zalité sluncem. Do momentu, kdy přestanou padat šestky, začnou vzduchem létat figurky včetně kostky. Hromy blesky na starou bábu, která se pod fousy usmívá, ale vyhrát nenechá. Naopak si vážně popovídám se švagrovou, se synovcem, se všemi, kteří nechávají našeho drahouška vyhrát. Prohrávat se každý z nás musí naučit. 
Vzduchem letěla celá hra, já se uklidňovala luxováním, Soptíček seděl vytočeně pod stolem.
Každý i harmonický vztah má své vrcholy i propady, čím dřív se naučí dítě prohrát, tím snadněji se bude životem pohybovat a proplouvat, opičí láska se rovná pomalé maceraci.
Cestou podzimní hřbitovní alejí jsme si za nádherného slunečného dne notovali, prohlíželi ozdobené hroby a debatovali, kudy ty dušičky chodí do malých okének a proč nejsou vyrobené větší.
U hrobu mojí drahé generálky si chtěla vnučka poprvé škrtnout zápalkami, okamžitě se mi vyjevil obrovský vykřičník / mami, díky /, tohle prvenství necháme na jindy. Vykecala jsem se milosrdnou lží, zapalovat se může až od patnácti let. Otázkou zůstává, jakou hranici stanoví jiní rodiče či prarodiče a já budu za senilního kecala, který si nechce dělat známost s místním hasičským sborem. 
/ nevím, nevím, zda bych s takovou křišťálově čistou lží obstála, že pane Stando ?? /
Bodové skóre v můj prospěch se mi podařilo vyrovnat v obchodním řetězci v úseku maso-uzeniny.
S prosbou  " To mi moje maminka nekupuje ", pořídili balení prudce bio párků, bez konzervantů, bez éček. Soptíček si je po dobu nákupu držel na malém hrudníčku a nesmírně se těšil na večeři.
Paní prodavačka na pokladně chápavě pokyvovala hlavou a v duchu si říkala, chudák dítě, ani najíst mu nedají.
Po přednášce, že uzeniny škodí, se zakousl do šťavnatého párku a oči svítily na kilometry jako dva radary. Výjimečnost situace jsme si zdůvodnili, že další opakování takového prohřešku zařadíme do programu v dalším roce, ale vážení přátelé, znáte krásnější křupnutí než do voňavého a teplého párku? 
V zoologické zahradě ve sloním pavilonu jsme si vysvětlovali, že ve dvou se to lépe táhne a samotnému slonovi bývá hlavně večer smutno.  Představení Sváťova divadélka nás inspirovalo k velkému potlesku, protože za skvělou pohádku se patří poděkovat. 
V kině, ve velké tmě, když nám spadne popcorn, nemusíme se stydět, ale je fajn to po sobě uklidit.
Brousíme tuhý a tvrdý křemen. Než budou všechny hrany řádně zarovnány, vyleštěny a drahokam se rozzáří v plném lesku a síle, uteče mnoho času. Ukápne nejedna slzička, vztek mnohokrát vyhraje nad rozvahou, temperament roztančí nervová zakončení, ale nikdo není dokonalý.
Za větu " Babičko, mně se po tobě bude stýskat ", tak za tu stojí žít. / a to i v případě, že vám kolem hlavy letí součást společenské hry  :-)  /



čtvrtek 24. října 2019

O něm ...


Já a on.
Přitahoval mne od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla.
Ani setinu vteřiny jsem neuvažovala, že bych ho přenechala jiné ženě.
Nebyl výjimečný, nebyl atraktivní, ano, byl obyčejný.
V momentě, kdy mne poprvé objal, obkroužil kolem mé kůže, cítila jsem spojení.
Žádná zbytečná gesta, žádná marnivost, pomalá, klidná fascinace.
Nekousal. Neškrabal. Neobtěžoval.
Pustila jsem ho do svého života a odmítla se o něj dělit.
Ani má jediná dcera neuspěla, prahla po něm. Slyšela rezolutní NE.
Dny, týdny, roky a my dva stále spolu. Sounáležitost získaná, hýčkaná, protěžovaná.
Když jsem potřebovala svobodu, vyvětrat jiné, laskat se s jinými, trpělivě čekal.
Navoněný, hebký a stále fešný. Bez známek žárlivosti, hašteření, bez napětí.
Netuším, kdy se stal nejdůležitějším.
Talisman, držák, podporovatel, věrný kámoš ?
Dívám se na fotky z Říma, je tam. Listuji albem z Madridu, je tam.
Piju kávu s vnučkou na letišti, je tam. Nemohla jsem najít lepšího.
Hladím ruku příteli, je tam a nežárlí. Tiše přihlíží a hřeje.
Sedím ve vlaku, pozoruji krajinu a jako dítě se nemohu dočkat svého rodného města. Jasně, je tam.
Hlídá mne, střeží mou roztěkanou duši, nejednou jsem ho ponechala osudu.
Nevzdal to, vždy se mi vrátil do života.
Je mou součástí a až mne jednou opustí, bojím se, ztratím jistotu.
Co když ten nový nebude důstojný nástupce ?  Co když bude kousat a nepůjde prát na 40 °C ?
Já a on. Můj černý svetr.




Jsem ženou marnivou, kterou občas převálcuje konzumní společnost.
Musím mít skvělou náladu, plnou peněženku, dobré boty a pocit, že zbořím svět.
Pak mohu nakupovat, shopovat a být promiskuitní nakupovačkou.
Prohlížím regály, pulty. Zkouším, oblékám, svlékám, lobuji a nechávám se zdolat jako nejvyšší hora světa. Laškuji s personálem butiků, rozšafně koketuji a svádivě přihlížím do velikých zrcadel, zda ten Milan vyleze nebo ho pěkně schovám.
A proč to vůbec dělám ? Proč nakupuji, proč se pídím po obchodech ? Proč plním almary nebo botníky ?
Dívám se na fotky hor, od moře, z letiště. Prohlížím si album z útesů plných tropických rostlin, listuji
snímky z cest a dovolených.
A všechny mají společný jmenovatel, společné pojítko. Sedí, stojí, leží tam blondýna a má černý svetr.
Vůbec netuším, kdy se můj společník stal sázkou na jistotu, kdy mi začal evokovat pohodu, komfort a stal se nepostradatelným. Mám mnoho svetrů, svetříků, pulovrů a jen jeden je cestovatel.
Tahám po světě těžké kufry, tašky plné oblečení, platím za nadváhu zavazadel a vůbec netuším,
proč ?
Někdo si na krk pověsí amulet, do kapsy schová pro štěstí kamínek, kaštan, utrhne na louce čtyřlístek. Oblékám bez patosu, vždy na jistotu, černý svetr.
Já, on a náš je svět.

sobota 19. října 2019

Cesta do hlubin študákovy duše ....



Hemžíme se v lidském mraveništi ve vyšlapaných cestičkách.
Každé ráno před osmou vídám dlouhou kolonu osobních vozů před místní školou. Za jejich okny sedí malé tvářičky a staticky se dívají ven. Rodiče přivážejí své potomky do školy a já jim ani trošku nezávidím.
Zavřu oči a okamžitě se mi vybaví, jak jsme si šlapali cestičku k domovu se spolužáky a jak báječně jsme si to užívali, jako třeba  ....

-  neposkvrněná svátost první třídy vždy vyvrcholila o velké přestávce, kdy jsme vytáhli látkové ubrousky, paní učitelka si s námi sedla a sama křoupala jablíčko, které zakusovala chlebem s máslem.
Na její přední, předkusem zdeformované zuby se lepilo žluté máslo, ona si roztomile rukou odhazovala z očí neposlušné vlasy. Ztichlý kolektiv dětí přežvykoval a uvnitř obdivoval bohyni sedící u katedry.
Absolutní konec světa v mé malé duši nastal ten den, kdy jsem cestou domů vytratila fialový látkový ubrousek. Nedokázala jsem se srovnat se skutečností, jak se budu moci zapojit do kolektivu bez patřičné propriety. Plakala jsem a nebyla k zastavení do momentu, kdy maminka vyndala ze sekretáře nový látkový servítek a od toho dne, jsem se opět stala poplatným členem naší socialistické společnosti.
 / první třída /
-  paní družinářka nás vypouštěla vždy ve stejnou hodinu po dohodě s rodiči. Nikdy jsme nepřišli domů včas a vědomí, že si maminku udobříme nějakým pěkným odpustkem, devastovali jsme keře v přilehlých zahradách. Od brzkého jara nám dělaly ve váze parádu větvičky kočiček, zlatého deště, šeříku, občas i tulipánů.
Stopku a pár facek jsem dostala po návštěvě paní spisovatelky Sedlmajerové, které jsme otrhali keř cizokrajně vyhlížející a dovezený ze Svazu sovětských socialistických republik. / druhá třída /
- ukočírovat můj temperament se rozhodla třídní učitelka recitací. Dlouhé a nestravitelné básně jsem mlela celý den do bezvědomí, odrecitovala v pionýrském kroji a uvnitř se těšila, jak se cestou popereme o hliněnky v barevných pytlících. Sen mít skleněnku, barevnou a místy průhlednou, tak ten se rozplýval každý měsíc po výplatě rodičů, se smutnou větou .. na to nemáme.
A přeci je na světě spravedlnost. Skleněnku s modrými odlesky jsem vyhrála a večer jsem si musela drbat řádkové punčocháče v lavoru, protože jsem je měla celé od bláta. / třetí třída /
-  v šatně při svlečení kabátu, čepice a zimních bot jsem si uvědomila, že mám něco navíc.
Seděl zde na lavičce můj tříletý bratr, kterého jsem cestou do školy zapomněla odvést do školky. Paní školníková byla hodná žena, odvedla ho tam ještě před zvoněním. Slíbila, že se to maminka nedozví.
Celá konspirace vzala za své v momentě, kdy se bráška svěřil, že dostal od hodné tety koláček na cestu. Musela jsem dvacetkrát za trest napsat, že bratr chodí do školky, nikoliv do školy. /  čtvrtá třída /
-  během jedné noční hádky mých rodičů jsem zaslechla slovo rozvod. Celý den ve škole se mi to honilo hlavou a tak jsem požádala spolužačku Danu Jirkovou o konzultaci, ta měla rozvod rodičů za sebou. Znalecky na mne pohlédla a těsně před naší brankou u domu pronesla ... připrav se, budeš sirotek. Vykoupaná, naleštěná, v čistém pyžamu a se vzorně napsaným úkolem jsem v obývacím pokoji rodičům sdělila, že už budu jen hodná, jen nechci být sirotek. / pátá třída /
-  za mimořádné zásluhy jsem si mohla v sobotu večer sednou k televizi a sledovat film Fantomas.
Od tohoto okamžiku jsme si se spolužáky nehráli na nic jiného. Role se měnily podle absencí ve škole, podle kašle či neštovic. Fantomase měl ztvárnil Láďa Kutil, věčný průšvihář a za svojí lady si bohužel vybral mne. Na dotaz, zda ho políbím jako v televizi, jsem se ohradila, že nikdy.
Můj spolužák měl obrovské žluté zuby, které si čistil jednou týdně a i naše ruská paní zubařka říkala ... ty balšoje prase.  /  šestá třída /
-  svou první ředitelskou důtku jsem vyfasovala za tři rozbitá okna, kterými jsem prohodila obuv spolužáka Kosíka. Poznámka v žákovské knížce byla sepsána na půl stránky a domů jsem šla poprvé v životě ze školy sama.  / sedmá třída /
-  pubertální chichotání, přehazování si ofiny zleva doprava, prvně natřené řasy, natupírovaná hlava matčiným Lybarem a v těch trapných botách já nepůjdu, jo, přesně tam se zapalovala lýtka.
Už se ze školy nechodilo dohromady, najednou jen holky a kluci zvlášť.
Modré oči Ládi Moníka jako magnet ve snech přitahovaly a já měla na nose beďar veliký jako celý svět. Na vtíravou otázku mých kamarádek, zda bych chtěla pusu od mého favorita, jsem jednoznačně odpověděla, že né.  Já bych od něj chtěla pohladit, když se jeho prsty při volejbale lehce dotýkaly míče, přišlo mi to nesmírně sexy. / osmá třída /
-  naše paní pošťačka se kolíbala s modrou taškou a obrovskými deskami mezi domy a měla stále skvělou náladu. Ráda nám dětem vrazila nějaké psaní a ušetřila si pár kroků k dobru.
Jedno psaní jsem nesla domů jako svátost boží, ta obálka, obyčejná a bílá a přesto nejkrásnější v mém životě. Střední zdravotnická škola mým rodičům právě oznámila, že jim začínají čtyři roky očistce a mne přijali za řádnou studentku denního studia. / devátá třída /

Nezávidím dnešním dětem, nezávidím ani rodičům.
Zážitky z cest ze školy či do školy si žádný z nás nemohl koupit, nejsou na prodej v aukci, ani na internetu. Zasouvám bez důrazu, co jsem jedla minulý týden. Ovšem, co krmilo duši malého školáka, na to nedokážu nikdy zapomenout. Nádherný a bezstarostný svět nás obklopoval a dětství chutnalo po utržených třešních za plotem souseda.