sobota 15. prosince 2018

Blondýna a sáňky ...


Jsem dotykáč. Najisto jsem.
Ležím na kosmetickém lůžku, vše v okolí příjemně voní nejen kosmetickými flakónky, krémíčky, toniky, ale i vánočně vytvořenou dekorací ze smrkových větviček.
Za okny lehce poletuje sníh. Na mé tváři tančí ruce. Jemné, křehké a neskutečně citlivé.
Krouží po konturách obličeje, bříška hedvábně jemných prstíků vibrují po pokožce.
Spojení teplého bambuckého másla s olejem, bystří všechny receptory, co jen v těle mám.
Cítím ráj. Vnímám ráj a přála bych si, aby tahle hodinka rozmazlování u mé kosmetičky nikdy neskončila.
Jsem skutečný dotykáč, mám ráda kontakt, mám ráda dotyky, prý nemazlené děti jsou vnímavější. Nebyla jsem mazlená, jsem jako houba, natahuji, vtahuji a hlavně střádám.
Jako podkres této nirvány hraje příjemná hudba a pozor, dnes je jiná.
Vánoční, decentní, ale tu přeci znám ....

Prosinec 1977.
Celé vánoční svátky padal sníh. Všude bylo bílo, větve zatěžkaly peřiny sněhu.
Od domu byla protažená cesta, posypaná popelem.
K vánocům jsem dostala nečekaný dárek. Sáňky.
Nic neobvyklého, nic zajímavého, kdyby ..
Narodila jsem se do rodiny intelektuální, kde jediný sport byla procházka či maximálně jízda na bruslích. Nikdy jsem nedostala kolo, dodnes na něm neumím.
Proto mne dárek od rodičů překvapil, ba ve mne rozvinul červíka pochybnosti.
Nebyla jsem žádný atlet, naopak, oplácaná a ve škole mne vybrali na hod koulí, což mne v očích spolužáka Moníka degradovalo na místního Metráčka.
Dívala jsem se na sáňky a nadšení se stále nedostavovalo.
Rodiče šli do zaměstnání a úkol byl jasný. Provětrat dárek od Ježíška.
Já nesportovní, já obalená do oteplovaček po sestřenici, bundě s dvakrát ohrnutými rukávy, aby déle vydržela, jsem vyrazila na místní kopec. Čepice otřesně kousala a moje blonďaté vlasy se víc a víc potily.
Proč zrovna já musím sáňkovat ? Ploužila jsem se na svah a žádná radost se nedostavovala.
Než jsem uviděla půlku naší třídy. Všichni se tak radovali, těšili.
Sníh létal kolem saní, ti šikovnější lyžovali, nu a celá ta atmosféra mne vtáhla jako centrifuga.
Spolužačka Čermáková sebrala mamince korále a chlubila se. Na oteplovačkách to vypadalo divně.
V duchu jsem záviděla, proč moje maminka nenosí korále, taky jsem si je mohla půjčit.
Kolem mne prosvištěl spolužák Antal a myšlenky na korále odletěly jako vyděšení kosáčci z našeho řevu.
Jezdili jsme z kopce dolů, řičeli, hulákali. Do kopce jsme zase funěli, líčili si zážitky a samozřejmě očumovali kluky z 5. B.
Já byla tak hloupá, že jsem se neradovala z těch sáněk, musím to mamince říct. Budu tu na svahu každé odpoledne, každé. To jsem si slíbila.
Ano, ano, ano, budu zde pořád.
Své nově nabité štěstí sděluji Petře Hilgartové, jsem toho sportu tak plná, že si nevšimnu sáněk přede mnou, na kterých jede pán s malým prckem.
Strhnu prudce špagát sáněk doprava a řítím se do pekla.
Tma, černo a já ležím pod planou jabloní. Kde ta se tady vzala ?
Díky své roztěkanosti, upovídanosti jsem si stromu nějak nepovšimnula. Bohužel.
Když jsem se vzpamatovala, oklepala ze sebe tunu sněhu, cítila jsem strašnou bolest.
Celý můj malý oplácaný člověk mne bolel.
Kolektiv mne nenechal, kluci mne odtáhli domů, děvčata projevila podporu a odvezla torzo vánočního dárku, sáně byly na odpis.
Spolužačka Čermáková projevila sounáležitost a půjčila mi korále.
Konečně jsem byla šťastná, pomlácená, nechodící, ale na oteplovačkách mi bimbaly obrovské červeno-bílé koule.
V době, kdy nebyly mobilní telefony, pevná linka byla projevem luxusního života, musel být pro maminku šok, když při příchodu ze zaměstnání před domem spatřila rozmlácená prkýnka fungl nových saní. Našla mne ležet v dětském pokojíčku a říkala, že pohled to byl drastický.
Po nárazu do stromu se všechny klouby v těle proměnily v obrovské modřiny a já se barevně do večera vyladila.

Odkud znám tu hudbu ? Kde jsem jí slyšela ?
Na sádrovně Ústavu národního zdraví našeho socialistického zdravotnictví z malého dráťáku hráli přesně tuhle vánoční náladovku.
Na jednu nohu jsem dostala sádru, na druhou škrobák a levé zápěstí mi zdobila také sádra.
Večer, když mne dovezla záchranka  a otec mi pomáhal ze sanitky domů, zasyčel :  " A tím máme po sportovních výkonech, že !! "

Prosinec 2018
" Paní Simono, máte hotovo " slyším někde z dáli.
" Paní Simono ..." lehounce mi kosmetička poklepává na rameno a já se usmívám.
Vlastně se začínám smát a vyprávím jí zimní příběh malé školačky. Co všechno dokáže z člověka vydolovat jedna skladba, jeden jediný podkres. Chvilka spojená s časem odvátým, s časem minulým.
A blondýna ? Změnila se za těch 40 let ? Kdepak.
Je stále stejně roztěkaná, stále stejně ukecaná, běží životu vstříc a nejezdí na saních.
Zda je to nesportovním naložením či tím, že stále nemá pořádné korále, tak to nechám na milém čtenáři této vzpomínky.
Přeji vám kouzelný adventní víkend.



/ zdroj snímku je Národní galerie města Prahy /
 

úterý 11. prosince 2018

O malých i velkých láskách ....


Minulý týden všemi periodiky proběhla zpráva, která mi ještě přiloženými fotografiemi vehnala slzy do očí. Docela maličkatého, sotva půlročního psa ušlapaly ve svém dětském pokojíčku děti. 
Vyrůstala jsem v rodině poměrně renesančního otce, který nás od malička zásoboval exotickým ptactvem, mořskými rybami, po dvoře běhal pes, ve voliérách se procházeli bažanti nebo poletovali holubi, v kotcích poskakovali norci a na trávníku se povalovala siamská kočka či nějaká suchozemská želva.
Jídlo a veškeré stravování u nás probíhalo v pořadí, první zvířata, pak lidé. Pohlazení, láska a vztah se vyžadoval stejně jako čištění chrupu a tak nějak  to vyplynulo z běžného žití. Násilí, převýchova se na zvířatech ani v náznaku nepěstovala.
Co jsem dostala do vínku od svých rodičů, učila jsem automaticky své dítě. Proto je popsané chování matky obou dětí  nepřijatelné, nepochopitelné.
Ovšem ....



sobota 8. prosince 2018

Načechrám cizí peří ...


Konfucius pravil :  " Lepší zapálit alespoň malou svíčku než proklínat tmu ".
V době adventu je třeba podpořit sounáležitost a když se nám s Martou podařilo ve stejný čas vyhlásit výzvu, nemohu a nechci dělat, že neslyším.
Načechrám zde cizí peří a vezmu vás do světa floristiky, do světa barev a kouzelných počinů, kterým vévodí šikovné ruce mých dvou kamarádek, které mají na svědomí krásné vánoční svícny.



pátek 7. prosince 2018

Kudy šel můj podzim ....


Smutek s přicházejícím podzimem se letos prostě nekonal. Slunce si nás svými paprsky hýčkalo pěkně dlouho, teplo protahovalo vegetační cyklus na maximum a na podzimní chandru či jiné rozlady nebyl prostor. Spousta kouzelných barev malovalo přírodu a nestát se alespoň na chvilku její součástí, by se jevilo jako hrubá chyba.
Cestovala jsem, užívala jsem si a když přišel ten skutečný, nefalšovaný a melancholický listopad, přivítala jsem ho, jak se patří a sluší na dušičkový měsíc.
Naučila jsem se nespěchat, žít dny jako by byly poslední a tak nějak díky světýlkům a svíčkám si užívám i krátké dny bez světelné pohody.
A víte proč, tam někde kousíček od nás se připravuje zimní slunovrat a pomaloučku, polehoučku se  dny zase začnou prodlužovat ....
První fotografie z mého cyklu  " Kudy šel ... " jsem zařadila jako nostalgickou upomínku na první podzimní den a naše první představení v kině se Soptíčkem, povšimněte si hlavně letního modelu, který se dal v září bez problému vynést a ještě nebyl problém si ho užít.



úterý 4. prosince 2018

Vánoční úklid


Moje kamarádka  a pravidelná čtenářka mého blogu se mne zeptala, do jaké míry používám ve svých příbězích skutečnost a jak moc pro efekt přibarvuji, šperkuji a jinak vylepšuji.
V případě tohoto veselého vyprávění bych ráda napsala, že se skutečně odehrál, já byla v hlavní roli a už nikdy bych si jí nechtěla zopakovat. Zde se jedná o tvrdou realitu, drsnou pravdu, která neskutečně páchne.
Poslední listopadovou sobotu jsme se měli se Soptíčkem spolu navzájem hlídat. Kdo má jakou funkci nechávám volně plynout a role si střídáme podle potřeby. Většinou je jeden ředitel, který má dvacet podřízených s různým posláním, kuchař, malíř, zámečník, koupač či leštič zadečku.
Těšila jsem se nesmírně, ani mi nedělala větší problém dopravní zácpa před Prahou, pan ministr Ťok jezdí nebo toká jiným směrem, máme zde ucpáno už přes rok.
 Po dojezdu mi pípla na mobilu sms, ve které mne dcera vybízela, ať si odemknu sama. I oni jsou v šílené zácpě na Černém Mostě, kde všichni vzali útokem obchodní centrum při vyhlášeném black friday.
Ať žijí a jsou velebeny vánoce.
Maličko rozladěná jsem se táhla s obrovskou taškou, koláčem, další taškou.
Dechová hudba, transparenty, konfety, dělobuchy, to vše mělo létat vzduchem na uvítanou.
Vlekla jsem se potmě, bez záře reflektorů, bez televizních kamer či záznamových štábů.
V běžném životě mám jeden obrovský nešvar ... stále sháním klíče, permanentně a tady tomu nebylo jinak. Tašku, koláč, další žebradlo, Sofinčin kreativní tvořící časopis a puzzle, vše jsem musela položit na vyvýšený taras před domem, abych našla klíče od domu a mohla vyfunět tři patra.
Vyblafala jsem poschodí ověšená žebradly a toužila jsem spočinout u rodinného krbu mé dcery.
Svobodně jsem ze sebe servala vše navíc a na stůl jsem položila jako dáreček pro Sofinku puzzle a její kreativní časopis.
Zasedla jsem za stůl, přečetla si zprávy v mobilu a porozhlédla se po stole. Můj ostříží zrak přistál na prostírce ... copak je to ?
Mhhh, hnědé, lepí se to, přičichnu a vono je to hovno !
Okamžitě se pohoršeně kolem sebe dívám a myšlenkami zpytuji svědomí mé dcery, která ví, že přijedu a na stole má hovno. Opravdové, nefalšované a hnědé hovno.
Znechuceně vše stírám dezinfekcí a papírovou utěrkou, čím také jiným řešit takové nadělení.
Vyleštím stůl a znova si sednu, položím ruce na stůl .... zase hovno. Můj nový zelený svetr má rukávy nepříjemně hnědé a poměrně smrdí. Vyděšeně se svlékám a zůstávám v místnosti v košilce a riflích.
Opět dezinfikuji, opět vše stírám hromadou papírových kuchyňských utěrek.
Předvánoční uklizenou domácností se line vůně ekologické octové dezinfekce a já raději větrám.
Kontroluji stůl a opět si sedám. Beru do ruky kreativní časopis pro malé tvořílky a zase hovna, beru do ruky puzzle a opět hovna. Kam se podívám, všude rozmazaná hovna.
Hovna vlevo, hovna vpravo, hovna na všechny světové strany, už chybí jen proletáři všech zemí.
A začíná mi svítat.
Když jsem před domem odložila na zídku zavazadla, musel zde odložit i nějaký domácí mazlíček svůj příděl exkrementů.
Já jsem ten, kdo sem dotáhl a rozmazal všechna ta hovna. Dívám se zoufale na smradlavou nadílku a děkuji za zácpu na Černém Mostě, děkuji, že mne nevítala dechovka, všichni by se pozvraceli.
Otevírám okna, polonahá leštím litrem octové dezinfekce domácnost mé dcery a chce se mi brečet.
Několikrát se mi zdál sen, kdy v mém okolí byla rozmazaná hovna, ovšem pokud se to stane v reálu, má to smradlavý a nechutný dopad, který se nesnadno čistí.
Zkrátím to ... když má dcera odemkla dveře bytu se spící Sofinkou v náručí, naskytl se jí pohled pro bohy.
Matka, ve spodním prádle pobíhala po kuchyni  při dokořán otevřených oknech, leštila stůl, leštila židle, prostě vše vzhůru nohama. Dvě role papírových utěrek zařvaly, litr dezinfekce protekl a milión slov na odpuštěnou, jak dokáži poladit vánočně domácnost.
Vyděšený výraz, že mi definitivně hráblo, vystřídala šílená salva smíchu a na otázku, jak jsem si ten čas zatím užila, jsem mohla v klidu odpovědět : " Bylo to celé na hovno ".
Adventní čas není o honbě za nejvíce vycíděnou domácností a pokud potom skutečně toužíte, nezvěte si tchýni, pokud přijede jako já s nadílkou, stejně to nedoleštíte.
Krásný týden, vsadila jsem si a vyhrála celých 50 korun, takže je jasné, že to není štěstí ve hře, ale v lásce !!



 

sobota 1. prosince 2018

Princ, který jezdil v modrém Fiatu  ...


Začátek prosince a venku tolik sněhu.
Stojím za oknem a dívám se ven, kde sklo atakují obrovské a těžké sněhové vločky.
Před okamžikem jsem ještě klopotně odklízela lopatou sníh před domem.
Proč mám úklid vždy, když se nebe rozhodne pocukrovat zem ? Snad zákon schválnosti nebo
prostě jen čas sněhového nadělení, pro které si zoufá každá ženská s lopatou.
Moje unavené oči sklouznou na postel, kde si svůj sen sní má malá školačka. Na besídce dneska zpívala jako o život a chlubila se, že právě napsaný dopis pro Ježíška už za oknem není.
No jistě, vždyť ho mám v kabelce, jsem ráda, že stále věří.
Alespoň někdo v této domácnosti věří.
Jak to všechno zvládneme, jak to dáme ?  Další vánoce bez táty, další bez chlapa.
Že zrovna ta adventní výzdoba tak bodá, že upečené perníčky nemají tu skořičkovou chuť a na patře divně pálí, proč se nad ložnicí vznáší podivný chlad a rozsvícená světýlka na oknech nepovznáší, spíš tlumí, táhnou k zemi.
To mají všichni, kterým na balkoně nikdo neujídá vanilkové rohlíčky, to cítí všichni, co musí sami odklízet hromady sněhu.
Stékají mi slzy po tváři a líce mám rudé. Hlava třeští a já si dávám za úkol, že prostě ty emoce musím ztlumit. Na spáncích mi pulzuje stokato a já vím, že celý ten adventní čas probrečím, prozoufám, prokňourám.
Moje druhé já alarmuje, burcuje a zfackuje podvědomí : " Máš dítě, vzmuž se a raduj se "
Zase poslechnu, zase se stáhnu. Otírám rudý obličej, jen proč mne stále tak šíleně bolí hlava ?
Usedám do křesla se šálkem vařícího čaje a pozoruji, jak George Clooney  v seriálu Pohotovost oblbuje staniční sestru. A zase brečím, bože, ty jsi dal život takové fňukně první třídy.
Chybí mi práce ve špitále. To, co mne tak strašně bavilo, co dávalo mému bytí smysl, kde jsem byla sama sebou, za sebe jako plodného člověka. Umývám bedny, umývám těžká bourací zařízení, nájem se platit musí.
Dost, dost, dost nebo mi pro sentiment a bolest praskne lebeční kost. Jdu raději spát.
Divoce se melu na lůžku, přehazuji, zdá se mi sen. Šílený, drásající.
Splachuji v něm toaletu a z rezervoáru teče rudá krev.
Vyděšená, promočená a neschopná vstát z lůžka. Bolí mne celý člověk, každý sval, každá kost.
Teploměrem klepu třikrát a pokaždé ukazuje stejně, brutálních 39,7 °C.
Chřipka, ta pravá, nefalšovaná. Ta, při níž se svaly kolem páteře vysokou horečkou stáhnou a krok, každý krok bolí.
Týden prožívám někde mezi polobezvědomím, bolestí a hlubokým spánkem. Vše vysiluje.
Ještěže si dceru odvezla babička.
Jestlipak tušíte, co je první vlaštovkou v mysli uzdravující se ženy v době adventu ?
Nikoliv, že ustoupila horečka, nikoliv, že už chodí zpříma. Důležité je, že nemá upečeno, že nejsou zabalené dárky, umyté almary, nazdobené chvojí.
Myšlenky naštěstí přibrzdí telefon.
Slyším příjemný a mužný hlas, maličko vyčítavý : " Víš, že jsme měli jít včera spolu do kina ? "
Měli a já zapomněla. Ani jsem se neomluvila, ani jsem neposlala do světa mírovou ratolest.
Stydím se, ten chlap má svatou trpělivost. Tolik odmítnutí a přesto se snaží.
Sypu ze sebe jako omluvenku svůj aktuální stav, stěžuji si na nelehkou situaci samoživitelky, která se před vánoci válí v posteli a potí ze sebe miliardu virů, bakterií a určitě i nějakou láčkovku či prvoka.
Směje se.
Druhý den mi za dveřmi stojí obrovský, živý stromek. Zelený, voňavý a píchá, kouzelně píchá.
Sním, bdím ? Nebo je tu už Ježíšek ?
Kdepak, za nádhernou jedličkou vykukují dvě modré oči. Tak nádherné, to jsem musela být slepá.
Pod čepicí vykukují kudrnaté vlasy, plné sněhových vloček a na dotaz : " Můžu dál ", kývám.
Zručně ubytuje stromek do stojanu a vyprostí jeho bohaté větve z područí špagátu.
Dívám se na něj, na stromek, do jeho blankytně modrých očí.
A zase mi tečou slzy. Jenže jsou to už slzy, které mají docela jinou příchuť. Je v nich cítit štěstí.
Ty vánoce jsme neměli slepené cukroví, umyté almary ani okna, nad pavučinami by babička Prošková zaplakala, dárky jsme měli bez mašliček, pouze v jediném vánočním dekoru, chvojí ve váze nebylo vůbec.
Právě tyhle vánoce jsme měli nejkrásnější vánoční stromeček pod sluncem a právě tyhle vánoce jsem nebyla octová, ale čerstvě zamilovaná.
A poučení : Princové nejezdí na bílém koni, ale v modrém Fiatu.

Všem, kteří tento víkend rozsvítí první adventní svíčku, přeji klid, pohodu. Není důležité mít vše v jednotném dekoru, na balkoně třicet druhů cukroví, je podstatné se na svět usmívat, těšit se a udělat si ho jedinečný. Kouzelný prosinec přeje blondýna.
Těším se na vaše vánoční příběhy a mnohokrát vám za ně děkuji.