sobota 31. března 2018

Březen v kostce ..

Ten letošní březen stále voněl citrusy, svíčkami a dopřál nám konečně sněhovou pokrývku. Pro mne je březen každoročně obrovský předěl, začíná se výrazně projevovat světelná pohoda, den je daleko krásnější a delší, navíc třetí letošní měsíc nešetřil sluncem. Mnoho lidí kolem žene svůj život mílovými kroky dopředu, nežije přítomností a osobně mi to přijde jako obrovská škoda.
Ze Soptíčka se stal úspěšný holubář. Nový koníček jí zabírá většinu dne, kdy si provětrává obě nosní dírky na střídačku, má v nose zavalený prst až po kloub. Aby si svou zálibu vychutnala, schovává se do koutů, kde není vidět, před spaním si dokáže nacpat prsty do obou nosních otvorů a ztěžka dýchá ústy. Celá rodina věříme, že si jako hobby brzy zvolí něco více společensky akceptovatelného, holubářství se nesetkalo s příznivou odezvou. Začaly jsme se spolu úspěšně hádat a Soptíčkovo razantní NE a následné postavení rozzuřeného tygra, tohle prosazování osobnosti se mi moc líbí. Jsme hlučné, uznávám, ale vnučka se musí rozvíjet. Její interpretace písně " Skákal pes přes oves " mne dojala k slzám, ale text si tetovat nenechám, přeci jen, je to teprve začátek její pěvecké kariéry. Je to moje holka nejmilejší, její přezdívka Soptíček víc a víc dokresluje význam tohoto jména / já soptím, ty soptíš, on soptí a Soptík soptí nejvydatněji /.
Zahrada se začíná probouzet do jara, mé milované traviny mám už z poloviny ostříhané, při počtu 64 rostlin je to poměrně makačka. Během prací mi společnost nedělá žádný statný Bivoj, ani prasata, svoji vymazlenou zahradu mám plnou nových obyvatel. Pravda, jde o zvyk, ale když se otočíte a za zády máte tři srnky, které sledují pracovní nasazení ...prostě já se vždycky strašně leknu.
Před měsícem jsem si u firmy zadala celkové oplocení zahrady, výkopové a stavební práce, majitel firmy mi nebere telefon, je nezvěstný. Naštěstí ode mne nedostal ani korunu. České stavebnictví je jeden veliký smutný příběh, kdy to končívá žaludečními vředy a soudními tahanicemi.
Jsem po roce opět čistá, nikoliv zeleno - modro - hnědo - žluto, ano jsem opět čistá platinová blondýna. Je to nesmírná dřina dosáhnout takového odstínu, po pěti hodinách intenzivního barvení si myslím, že musí být blondýna každý.
A za ty prachy mne měli na rukou donést domů.
Loučím se s měsícem, který nám dal znát, že je ještě zimní. Nadevřenými dveřmi pouštím polehoučku měsíc, kdy zavoní na ohni opečený špekáček, kdy příroda začne objímat každého z nás svými teplými paprsky, kdy práce a rýpaní v zemi navodí tu správnou bolest v zádech a při jarních procházkách na cestu zazpívají všichni ti, kterým jsme úspěšně celou zimu krmili pupíky slunečnicí.
Přeji vám všem krásné, klidné prožití svátků jara, bohatou pomlázku a hurá do dalšího měsíce.




FRAJER MĚSÍCE

Jsem typická plačka, hysterka, ufňukaná slípka, vše se několikrát navýší a kulminuje, když se páchá bezpráví na dětech a zvířatech. V tomto měsíci všemi dostupnými médii proběhl otřesný případ týrání bezbranného štěněte.
Zveřejněné záběry byly tak nesmírně brutální, bylo mi toho zvířete strašně líto, připadala jsem si mezi těmi slzami naprosto k ničemu. Vždy se najde v lidské společnosti hovado, pro které jsou kritéria slušného chování nedostupná záležitost. Začneme už tyto lidi konečně odměňovat přísnými tresty, já osobně bych ruku pro zvedla !
Marley žije, běhá, skáče a pro mě je frajer měsíce, ale co ti ostatní ....


čtvrtek 29. března 2018

Vepřová kýta nebo vepřová plec ..

Stojí u chladícího boxu nebo potravinářské vitríny a evidentně tápe.
Jak asi vypadá vepřová panenka a jak se liší od vepřového palce ?
Minule mi prodavačka nacpala daleko dražší hovězí plec bez kosti a já jsem chtěla hovězí kližku !
Proč je hovězí kližka z krávy daleko světlejší než kližka z mladého býka ?
Při včerejším nákupu mi prodavačka nakrájela plátky z krůtího prsního šálu a vůbec nešly rozklepat a proč ?
Tolik otázek a skoro žádná odpověď.
To jsem si mnohokrát všimla v našem provozu, kdy mladé ženy mnohdy ani neví, co nakupují, spoléhají na
šikovnost a slušnost prodavačky.
A že nám něco chybí a je něco špatně jsem si uvědomila včera, když si zákaznice požádala o maso, které vypadá
jako lidská rozevřená ruka.
Měla na mysli useknutý plátek vepřové kotlety.

Od osmé třídy jsme měly dívky hodiny vaření a kluci si v dílnách pilovali kolíky k sadbě hrášku.
Na tyto hodiny jsme se vždy moc těšily, strašně rychle utíkaly a díky skvělé učitelce jsme se jako ženy mnoho
naučily. Udělat si finanční rozvahu, spočítat recept a množství pro celou skupinu, s finančním obnosem hospodařit,
suroviny nakoupit a následně zpracovat.
Do obchodu jsme šly pak všechny společně a u vitríny nám řezník s kantorkou ukázali a vysvětlili jednotlivé druhy
masa a uzenin. Na reálných kusech masa nám prezentovali, jak nejlépe nakrájet vepřový šál z kýty, jak upravit vepřové
karé, nakrájet hovězí kýtu na ptáčky a nebo si nechat namlít vepřový bok na holandský řízek.
A vůbec si nemyslím, že toto byl přežitek socialistické výchovy, naopak.
To co jsme si uvařily, namíchaly a upekly, jsme si také všechny společně snědly. Naučit se servírovat, připravit stůl
k nedělnímu obědu a umýt si po sobě nádobí.
Když si mladý člověk sám něco vyrobí, uvaří, chutná mu daleko více a já konkrétně nikdy nezapomenu na vajíčkovou pomazánku na ručně upečených domácích houstičkách.
A jako upomínku na léta školního vaření vždy k připravené tabuli přidávám pro každého stolovníka papírový servítek.

Otevírá se mezi politiky a veřejností debata, zda do škol vrátit hodiny vaření a pozemků.
Po letech, kdy ze škol tyto předměty zmizely na úkor výpočetní techniky, si společnost začíná uvědomovat, že manuální práci se děti vyhýbají, nemají patřičné vzory v rodinách a na jejich rozvoj v těchto volných disciplínách nemá nikdo čas.
Ale, vždy je v tom nějaké ale ...
Kdo by děti tyto předměty učil ?
Kantoři, kteří měli na tyto předměty aprobace jsou dávno v důchodu a nemají zájem ani nervovou soustavu si stoupnout
před dnešní mládež.
Řemeslníků, kteří umí dělat dobře rukama, je málo a vesměs pracují jako živnostníci. Špatných a nekvalitních je jako hub po dešti, ale ty ve školách nikdo nepotřebuje.
Než se vychová nová generace kantorů, kteří by dětem vrátili chuť do práce rukama, bude trvat spoustu let a pro naši společnost je to veliká škoda.
A určitě nemalou roli by sehrál fakt, že ani dispozičně dnes školy nemají takové prostory a zázemí, kde by se školní pozemky realizovaly, kde by se vystavěly učebny vaření či dílen.
Je to běh na dlouhou trať plnou překážek a má mnoho velkých ALE.
Přesto bych já za své řemeslo ráda ukázala, jak vypadá dobře useknutá vepřová kotleta, jak správně rozšálovat vepřovou kýtu na roládu a jaký je rozdíl mezi vepřovou kýtou a vepřovou plecí...


pondělí 26. března 2018

Hurá do barev..

Je třeba se radovat z každého dne.
A když nám to jaro malinko stávkuje, můžeme se za ní vydat a ještě si ho užít.
Tropický skleník botanické zahrady Fata Morgana v matičce Praze je přesně to místo, které hýří barvami, vůněmi, rostlinami, květy a já vždy tvrdím, že kdo chce, ten najde.
Přeji vám krásný a plodný týden. Možná než hořekovat, že stále nemáme, po čem prahneme, toužíme, zkusme se těšit každý den z maličkostí, třeba ...díky za každé nové ráno.










sobota 24. března 2018

Má odpověď...

S ženou, která mne zná přes půl života, jsme vedly ty nekonečné filozofické a typicky ženské úvahy.
Má kamarádka mne už skutečně zná a ťala do živého s otázkou : Co chceš ještě v životě dosáhnout ?
Vypadla ze mne spontánní a okamžitá odpověď, která mi při zpětné satisfakci myšlenek vyrazila dech.
Nechci už být dokonalou manželkou, vynalézavou milenkou, nekompromisní manažerkou,
skvělou kamarádkou a přítelkyní, to vše jsem s úspěchem či bez úspěchu už zažila, prožila, zkazila nebo
úplně pohnojila.
Má odpověď zní : Já bych mimo jiné byla ráda babičkou.
Proč zrovna takto jsem bez přípravy, bez nádechu a bez velkého přemýšlení odpověděla, to mi došlo až záhy.

Má moravská babička, žena z lidu. Celý její život se jí vepsal do tváří. Vráska vedle vrásky stejně jako brázdy polí, které
celý svůj život obdělávala. Na hlavě šátek, na těle zástěra, na duši spoustu šrámů.
Mnoho dětí, manžel alkoholik a epileptik, málo peněz a život plný dřiny a odříkání.
Bývala jsem u ní jednou ročně v létě. Chodívaly jsme spolu mezi poli, potichu, mlčenlivě.
Do paměti se mi zapsala rána, kdy na velkých kamnech voněly omelety a v poledne na otlučených pekáčích
obrovské šišky sekané, moravské " zelé " a brambory. Ticho pouze občas rozčeřili vrabci nebo nástěnné kukačky.
Babička celý den pracovala, celý den mlčela. Nikdy nebyla zlá, když mne načapala u kádě s brambory pro prasata, shovívavě se usmála a neřešila.
Často jsme spolu sedávali se všemi sousedy u hřbitovní zídky, kde jsem se dozvěděla, že Dostálová je stará kurva,
Rychlý krade v JZD, předseda se ožral, že dostal ledvinový záchvat a na MNV se ztratila mávátka, prý je někdo použil na zátop.
A zase tiše jsme spolu odcházely domů, kde si babička před spaním nalila na lžíci s krystalovým cukrem Alpu, nejdřív vnitřně, no a pak na kolena. Když odešla navždy, byla jsem ještě strašně malá, v dětské duši pár letmých letních zážitků
zůstalo, někde v oparu let dávno minulých.

Má česká babička, typická maloměšťačka z lepší rodiny. Celý její život se jí vepsal do tváří. Nikdy nechodila do práce, nikdy fyzicky nedřela, byla ženou v domácnosti. Na úklid měla paní, která se fakticky o chod rodiny starala.
Vždy v neděli si má babička oblékla pravý perzián, na prsty si natáhla několik prstenů s brilianty a šla tuto skvostnou podívanou prodat do ulic. V zimě se procházela zahalená do kožešinové štoly.
Bydlely jsme spolu v jednom domě, ale pokud už mne babička někdy hlídala, což bylo jen ojediněle, byla jsem zavíraná na půdu za sebemenší prohřešky, kde jsem musela potmě stát a pak se omluvit.
Též to byla velice tichá žena, která mne pouze vyzývala : chovej se způsobně.
Způsobně jsem pila čaj z širokých hrnečků ze servisu z míšeňského porcelánu a způsobně jsem jedla šlehačkový dezert z broušeného talířku. Když odešla navždy, byla jsem už skoro dospělá, v mé duši se uchovalo pár hodně smutných vzpomínek na zlou a sebestřednou ženu, kvůli které nejsem dodnes schopná usnout ve tmě.

Dětství v takových kontrastech se nějak na duši malého i většího človíčka podepíše.
Kde by děcko očekávalo lásku, něhu, babičkovské rozmazlování a laškování, je hmatatelná pouze strohost, bolesti na duši obou žen a tam, kde měly rozdávat plnými hrstmi, tam se jim ani jedné nedostávalo, neuměly nebo nechtěly.
Nesoudím, pouze konstatuji, prožila jsem dětství s babičkami bez babiček.
Zda přetnu konečně tuto rodovou linii nepovedeného babičkovství, já doufám, dělám proto možné i občas nemožné.
Až jednou budu odcházet, přála bych si, aby měl Soptíček vzpomínky plné veselých emocí, aby ta potetovaná ženská se spoustou obrázků neupadla v zapomnění, že nedokázala projevit lásku, cit.
Skutečně ráda bych byla babičkou ....


čtvrtek 22. března 2018

Otevřený dopis pro nezvanou..

Nevítaná, nezvaná,

vtrhla jsi do našeho příbytku bez pozvání, bez patřičné přípravy.
Že je něco jinak, jsem pochopila, když jsem se ráno probudila úplně durch mokrá.
Zdál se mi sen, ve kterém jsem tančila se svým bývalým mužem na nádherné letní louce,
plné lučního kvítí, ze kterého jsem měla upletený stylový věneček.
Krásně jsme se na sebe s mým ex usmívali, drželi se spolu za ruce jako dva čerstvě zamilovaní,
tančili tanec, kdy nám ve větru plály vlasy. / oba máme na hlavě polovinu, co dřív /
Vše bylo tak romantické, škoda jen, že máme za sebou 21 !! rozvodových stání.
První kýchnutí, druhé pčíknutí, dvacáté kýchnutí a už jsi se valila všemi otvory.
Ty nevítaná, ty nezvaná, ano, vytáhla jsem kapesníky, uvařila čaj.
Zahalila jsi svými dlouhými prsty moji mysl, hlava hučela, tělo stávkovalo.
Hektolitry vroucího nápoje s citrusy, sladkým med a Coldrex. Postel.
Že je něco úplně špatně jsem si musela přiznat, když jsem se i další ráno probudila durch a klepala se.
Zdál se mi sen, kdy jsem s Andrejem Babišem jela vládní limuzínou na večeři s prezidentem do Lán.
Plakala jsem, náš ministerský předseda v demisi mne utěšoval a chlácholil.
Bála jsem se říci panu prezidentovi, že nejím uzený jazyk s bramborovou kaší.
Zajímalo mne pouze, že budu odporovat u stolu hlavě státu, ale že sedím v autě ve spodním prádle,
tak to mi nepřišlo vůbec zvláštní.
Měla jsem na sobě černé krajkové prádlo s podvazky, pro všechny zvědavé, co za úbor se nosí do
vládní limuzíny !!
Proboha, vidíš co jsi udělala s občanem, který sleduje pravidelně televizní noviny ??
Ty nevítaná, ty nezvaná.
Okamžitě jsem snížila dávku Coldrexu, další erotické sny s našimi politiky bych asi nedala.
Díky tobě se mnou nikdo nechce nekamarádit, jsem diskriminovaná. Podle mého hlasu všichni
odvolali pracovní schůzky, na pracovní poradě musím sedět sama. Pracovní kolektiv je odtažitý a
od mého rudého nosu se všichni distancují. Je mi smutno, chybí mi díky tobě kolektiv.
V ložnici jsem zůstala úplně, ale úplně sama, všichni chlupatí příživníci se odstěhovali.
Abych mohla vůbec spát, ležím na zádech a chrápu tak, že rezonuje sklo v oknech, bojím se potkat sousedy,
asi mne budou podezírat, že u mne přebývá skupina kanadských dřevorubců.
Ty nevítaná, ty nezvaná.
Ztratila jsem chuť, ztratila jsem vůně, vše co jím, mi chutná jako bakelit.
Pokud chcete vědět, jak takový bakelit chutná, pozvěte si tu, která léčená trvá týden, neléčená 7dní.
Nevítaná, nezvaná RÝMO, rýmičko, soplíku, rinitido, sbal si kufry, vezmi si ty metráky kapesníků, hektolitry čajů,
věčnou nenáladu, bolavou hlavu, šílené sny, sociální izolaci a hybaj o dům dál.

Nechci být tvoje, nechci se k tobě znát, ty nevítaná, ty nezvaná !
Blondýna s červeným frňákem.


úterý 20. března 2018

Blondýna v ofsajdu ...

Ofsajd nebo také postavení mimo hru je pojem používaný hojně v týmových sportech / hokej , fotbal, hlídání vnoučat /.
Pravidlo o ofsajdu v podstatě zakazuje způsob hry, při kterém se hráč zdržuje v okolí soupeřovy branky a čeká na dlouhou přihrávku, která přenese hru přes celé hřiště.
Blondýna, rozuměj babička a Soptíček se navzájem hlídali a během tohoto zápasu došlo několikrát na hrubé faulování, mnohokrát se projevilo postavení mimo hru a ke konci zápasu to vypadalo i na červenou kartu.

OFSAJDOVÁ POZICE 0 : 1

Po příjemné koupeli, kdy se koupelna proměnila v místo plné bublinek, čvachtání, výskání, poskakování, jsem rvala Soptíčka z vany na sílu, která se nemusela změnit v hrubou, když blondýna slíbila přečíst pohádku Mašinka Tomáš a jeho přátelé.
Uondané vnouče padlo po pěti minutách a já si mohla v klidu uvařit kávu a nasát mladost noci.
Tento termín mi zůstal až do svítání. Během nočního klidu jsem i přes chůvičku docházela do dětského pokojíčku za účelem zjištění průchodnosti dýchacích cest, dokonalé srdeční frekvence a samotného dýchání, kontrolovala jsem polohu, přikrývala, odkrývala, abych upravila několikrát pyžamko, odkopanou deku, povlečení včetně prostěradla.
Soptíček spal 12hodin a já vcelku asi hodinu. Té noci byla naše holčička nejkontrolovanějším dítětem v celé republice.

VHAZOVÁNÍ VE STŘEDNÍM PÁSMU 0 : 2

Stravovací návyky a stolování je kapitola sama o sobě, protože Soptík vyniká divokostí danou pravděpodobně geneticky, tak aby se vůbec najedl, pouští se pohádky. Ke snídani víla Amálka, k obědu Maxipes Fík, k večeři Příběhy kocouřích bratrů a na svačiny Mašinka Tomáš a jeho přátelé. Když běží pohádka jíme, když neběží, nejíme.
Já sama za sebe jsem zjistila, že jsem byla dva dny na zbytcích, co vnučka nedojedla. Stal se ze mne dojížďák, který doluxoval talíř, aniž by si stačil ohřát své vlastní jídlo. A když už se čas naskytl, tak raději rychlý kafe, abych náhodou někde neusnula.
Soptíček jedl celý den, já přežívala o zbytcích, kávě a vodě, což můj organismus velmi překvapilo.

ROHOVÝ KOP 0 : 3

Co slíbím, to splním. Jezdili jsme mašinkou trasa Zeleneč - Horní Počernice - Praha Vysočany - Praha Masarykovo nádraží.
Ve vlaku způsobně svléknout, abychom to v opačném gardu opakovali celkem čtyřikrát. Svléknout, obléknout, svléknout.
Při výzvě Praha Vysočany jsem si kolem krku vázala vnučky šálu, aby v Praze Masarykovo nádraží za námi běžel průvodčí, že jsme tam nechali svačinovou tašku, to samé se opakovalo v Zelenči, kdy mi šálu a rukavice nesl všímavý spolucestující.
Blondýna ometla a vymetla několik vagonů, ovšem spokojený výraz Soptíčka mezi Počernicemi a Vysočany, kde spatřil několik barevných stavebních jeřábů, mi vynahradil vše. Lehce to i vyretušovalo stav, kdy jsem v mraze utíkala s batoletem za krkem posazeným na koníčka a užívala si každý krok s plným močovým měchýřem, který jsem díky věčnému svlékání nestihla vypustit.

ČERVENÁ KARTA 0 : 4

Že žijeme a naše společné hlídání si užíváme, jsme rodičům pravidelně dokumentovali v selfie či jiných skupinkových fotografiích. Přesně dvě vteřiny po zásadním úsměvu do mobilu Soptíček zařval : " Babiško, hovno ".
Zkrátím to, nedoběhli jsme. Za úpěnlivého řevu " Fuj, fuj, fuj, já smudím " nebo " Babiško, čuchej " jsme se koupali v pravé poledne.
Při příjezdu rodičů, odpočatých a krásně usměvavých, mne nejvíce vítal pes, skákal a projevoval mi obrovskou náklonost.
Jen vám se mohu svěřit, že to bylo fakticky pouze a jen, že jsem se za celé dva dny nestihla ani pořádně vyspat, ani pořádně najíst, vyčůrat, ani pořádně převléknout, natož se vysprchovat a vyčistit si zuby.
Skóre 0 : 4 blondýnu absolutně nerozhodilo. Když vám takovou drtivou porážku naklepne celý den vysmátý a spokojený Soptíček, co víc si přát. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se...



neděle 18. března 2018

Z trička do kožichu...

Minulý týden jsme seděli na zahradě a popíjeli první letošní kafíčko. Na slunci jsem bojovala s myšlenkou si odložit do trička, bylo příjemné teplo. Tuto neděli u nás poprvé za letošní zimu napadl sníh a já nemilec zimy jsem si ho skutečně užívala. / v bundě s kožichem /
Pod sněhovou čepicí se schovaly výhony travin, plaménku a hortenzií, tak snad to ve zdraví přežijí.
Ale přesto je jaro za rohem, ptáci rozjeli takový neskutečný koncert, kosáčci poskakovali jako potrhlí ve sněhu, tak možná...
















Krásný týden z podhradí hradu Střekova přeje blondýna.

sobota 17. března 2018

Holka z Ukrajiny...

Nechala jsem přisát další krvelačnou pijavici, tentokrát z Ukrajiny, ale postupně.
Kdo navštěvuje můj blog pravidelně, ten ví, že jsem již v minulosti docházela na přikládání pijavic.
Tuto alternativní metodu jsem zvolila jako možný doplněk při léčbě křečových žil.
Chtěla bych zde naprosto narovinu napsat, že různá prohlášení a články na internetu, že se po pravidelném přikládání pijavic vyhnete operaci, jsou zcestné a nesmysl.
Operaci jsem musela podstoupit, stav mé nohy to vyžadoval a žádná doplňková léčba tento fakt nezměnila.
Po poslední aplikaci na dolní končetiny jsem měla velice silný otok, místo přisátí bylo zarudlé.
Zpanikařila jsem, bojím se o sebe, ale také musím přiznat závažné pochybení ve svém přístupu.
Po přiložení se doporučuje dodržovat klidový režim, tedy denní program zpomalit a nebýt hektik jako já.
Jsem zářným příkladem, když něco pohnojit, tak ve velkém.
Podrobný článek si lze přečíst zde.

Věř a víra tvá tě uzdraví. Mám několik měsíců bolestivé předloktí na pravé ruce a proč si nepustit žilou, když je jaro za rohem.
Tentokrát se pruhovaná krasavice přisála hodně rychle a sála skoro hodinu. Její objem neskutečně narostl, na samotném začátku byla malá a nenápadná. Vypustila do mého organismu spoustu účinných látek, její tělo bylo obrovské.
Rozloučily jsme se, já a holka z Ukrajiny a já na závěr slušně poděkovala.
Rána velice silně krvácela až do večera a otok jsem chladila ledem. Dodržovala jsem tentokrát klidový režim, ovšem pokud je člověk pravák, s levou se velice špatně dělá mnoho činností. / viz toaleta, jen pro zajímavost si to, prosím, po vykonání potřeby zkuste, je zarážející a zárověň pikantní, na jaké zjištění přijdete ! /.
Hodnocení, zda k pomoci došlo či nikoliv musím nechat na delší časový úsek a pár hirudoterapií ještě uskutečnit, ale víte co, já dneska vstávala plná energie, plná nadšení, zda za to mohu poděkovat holce z Ukrajiny nebo hromadě sněhu venku skutečně netuším...
Krásný víkend přeje vycucaná blondýna...


čtvrtek 15. března 2018

Pravda o sexu...

A tak je Česko letos podruhé rozděleno. Nejdřív volbou prezidenta a nyní pravdou o sexu.
Film BÁBA Z LEDU jsem viděla před dvěma měsíci než posbíral spoustu Českých lvů.
Takže svůj obrázek jsem si udělala i bez kritiky pana režiséra Trošky, bez recenzí v novinách.
Je to prý moc syrový, moc depresivní a příliš reálný obrázek současné společnosti a současného žití.
Pro někoho, kdo miluje americkou produkci snů nebo zasněnou romantiku Rosemundy Pilcher, ano, zde se na zámku nežije,
zde se nejí stříbrnými příbory a nejezdí superžhavými vozy.
Mohu mít k filmu mnoho připomínek i nějakou výhradu. Jak přijmu příběh osamělé ženy, která citově strádá, která dělá svým dětem kašpárka a od podlahy změní svůj život, pustí si do něj lásku a přátele, je jen moje vnímání. Co mne jako ženu zdvihlo ze židle, je bouřlivá diskuze na stránkách České televize, která snad není ani hodna současného století.
Jádrem sporu se stala milostná scéna dvou hlavních představitelů a národ reagoval.

" Překvapujeme mě, že jsou někteří lidé překvapeni existencí sexu v každém věku. Jeho zobrazení bylo úplně normální, lidé přeci nejsou stále krásní a mladí " Paní Hana

Ano, jsou překvapeni. Jsou zvyklí se dívat na kult dokonalých hvězd z amerických produkcí, kdy žena ráno vstane s dokonalým make-upem, řasami až k obočí, dokonale konturovanými rty. Je oblečena v nádherné košilce, v níž se prsí dokonalá ňadra po třech plastikách. / které jí samozřejmě nepokrytě závidím / Její natupírovaný účes, tvář bez jediného otlaku a hlavně dokonalé mládí, vždy dokonalé mládí.
Kdo z nás tak ráno vypadá? Vlasy rozcuchané, obličej pomuchlaný, dech volající po zubní pastě, noční úbor přeležený a vedle chrápající a odfukující partner, jenž má oči slepené ospalkami.

" Vám to přijde normální, jiným ne. Jde o míru vkusu. Staří lidé mají jistě sex, ale není potřeba o něm referovat tak syrovým způsobem. Určité scény se dají ztvárnit určitým způsobem " Paní Patricie

V dobách reálného socialismu se každá sexuální scéna točila naprosto stejně. Dva se začali líbat, muž ženě sáhl na ňadro, kamera se stočila na zeď nebo strop a to celé podkreslila emotivní hudba.
V dobách reálného kapitalismu se díváme na promyšlenou hru režiséra a diváka, kde vzduchem sviští bičíky, nahota je běžná záležitost a konzumenti pornografie vídají pouze dokonalá poprsí, zúžené poševní vchody a nadprůměrné velikosti penisů.
V kontextu těchto zvyklostí je pak sexuální scéna skutečně syrová, neetická a nepřitažlivá. Ale takoví skutečně jsme, máme své chyby, své nedokonalosti, takový je ten syrový život.Tak se skutečně vidíme se svým partnerem, tak se navzájem přijímáme. Ve vaší ložnici si totiž nemůžete upravit obličej na aplikaci, přifouknout prsa, zvětšit penis třemi páry ponožek nebo odsát špek kolem pasu.
Ano, milá paní Patricie, pro váš klidnější spánek by mohl režisér opět stočit záběr na strop, lustr na stropě by tak nepobuřoval jako reálné lidské tělo, že ?

" Tu intimní scénu vidět děti, tak budou do smrti navštěvovat psychologickou a sexuologickou poradnu ! Myslím, že v normálních filmech by se tohle objevovat nemělo a to nejsem puritán " Pan Vít

Nebudou, jsou zvyklí na daleko silnější kávu. Z televizních spotů se na ně usmívá dáma, která si už konečně rozumí se svou vagínou, ve školce se učí o penisu a vulvě, v prodejnách s tiskovinami už mnohokrát viděly dámu, která odhaluje vše až ke krčním mandlím, ve škole si běžně kluci pouští porno, které si stáhli z otcova počítače.
Jsme šílení pokrytci, pane Víte, dožadujeme se v normálních filmech nenormálních situací a kdy naposledy viděl váš syn, jak jste políbil manželku, pohladil a tiše jste se spolu vytratili do ložnice ? Aha, vy nemáte čas, dlouho do noci pracujete u počítače, tak jen pozor, aby si tu " práci " neprohlédl váš potomek.

" Nesouhlasím s odsouzením erotické scény. Samozřejmě , pohled to nebyl zrovna etický, ale je podle mě extrémně důležité toto téma otevírat a jako společnost si přiznat, že sexualita seniorů vůbec existuje .. " / pan nebo paní A./

Posadíme babičku a dědečka na zápraží, tam patří, ať tam dožijí. Jo voni mají sex ? Šílená představa !
Jako mladé holce mi byla představa souložících rodičů nepříjemná, byla jiná doba a hlavně zkostnatělá sexuální výchova, vše se takzvaně schovávalo pod sukni. Dnes se i maličko stydím, jak hloupá jsem byla.
Jsem v tom věku, kdy už má milování úplně jinou příchuť, je uvolněné, není zatížené věčným strachem z otěhotnění, z momentu, kdy do ložnice vběhne dítě během milostného aktu. Už má člověk na partnera čas a když se nestihne polední menu právě kvůli nenadálé vášni, není důležité včas obědvat, ale včas se obejmout.
Sex, láska, milování, něžnosti patří ke každému věku, sundejme masky pokrytců a falešníků, protože pak budeme jen mile překvapeni, jak pěkný a plodný důchod si můžeme užít. Bez příkras, bez pozlátka, ale naprosto lidsky.

A na závěr bych chtěla zmínit moment, na kterým se zhnuseně pozastavil snad každý. Hlavní představitelka si naprosto lidsky a šalamounsky při milování dopomůže olejem ze své kuchyně. Jakou bouři nevole, nechutí, odmítání to vzbudilo.
Možná snad někdo očekával, že zaběhne do koupelny, kde bude mít dvacet lubrikantů a udělá reklamu značce Eros, možná někdo zapomněl, že kdo maže, ten jede a nebo prachobyčejně jen záviděl, protože on nejede, ani maže.
Krásný zbytek týdne přeje blondýna.




/ zdroj ČT /

úterý 13. března 2018

Příběh malého špekouna...

Narodila jsem se do typicky socialistické rodiny s moravskými kořeny, ošlehanými žhavým Maďarskem,
kde polévka je grunt. Polévka, ve které stojí lžíce a nemusí se přidržovat.
Moji předci byli vždy vysocí a bytelně stavění lidé se sklonem se pořádně nacpat a celé to pořádně zapít, jak Morava velí.
Ani u nás doma tomu nebylo jinak, nebyli jsme žádní boháči, ale nezažila jsem hlad. Pravidelně jsme spolu stolovali a jednou denně bylo vždy teplé jídlo. Vařila se převážně česko-moravská kuchyně, kde kyprý houskový knedlík zalitý omastkem málokdy chyběl. Chleba mazaný máslem nebo sádlem a hybaj do školy.
Osyp jsem měla z buřtguláše, jater a plíčků na smetaně, ještě nyní se mi při vzpomínce odleví.
Výsledkem byla moje lehce oplácaná figura, která díky, sem tam uhnízděnému špeku, stávkovala při pohybu. Musela jsem povinně chodit cvičit do Slavoje, kde jsem trpěla jako psisko, výmyk byl za trest, hvězda z říše divů, na kladině jsem se místo ladných pohybů klátila a rostl ve mně osten závisti proti ostatním děvčatům, která neměla u pasu nic navíc.
Záviděla jsem panelákovým dětem, že doma pijí šťávu, my pili vodu nebo čaj.
Touha, aby na lince v naší domácnosti stála flaška s obyčejnou šťávou mne přešla v momentě, kdy jsem viděla v kině Olivii Newton - John, jak tančila v Pomádě s Johnem Travoltou a měla vosí pas.
Bylo mi čerstvých 15 let a držela jsem svou první dietu v životě.
Že se ze mne stává žena jsem poznala tak, že jsem poprvé omdlela hlady.

Odchodem z rodinného hnízda a nepravidelnou stravou, nezřízeným životním stylem, několikadenním alkoholickým oparem jsem se dopracovala k postavě snů. Ráno káva s cigaretou, v poledne káva s cigaretou, večer káva, šampus a cigareta.
Mohla jsem chodit za tyčí a nebylo mne vidět. / samozřejmě taky sex, že /
A to bych nesměla otěhotnět, ráno koláče, v poledne koláče, večer koláče a chleba se sádlem. Přibrala jsem 32kg.
Z malého špekouna narostla velryba, co plula bytem a sama už nezvedla ani ruku.
Tentokrát mne nezachránilo kino, ale porod a péče o dítě.
Začala jsem držet vajíčkovou, melounovou, celerovou, šunkovou, rohlíkovou dietu. Vždy jsem něco shodila, abych mohla přibrat dvojnásobek. Dopomáhala jsem si zázračnými koktejly, zlatými vajíčky nebo tabletkami, u nichž jsem měla průjem nonstop dva měsíce. Netoužila jsem po ničem, jen nemít zaryté kalhotky do zadku, podprsenkou přepásané tělo jako prase na zadních, bůčkovitě rozklepaná stehna a paže.
Ve skříni jsem měla oblečení na hubené období, na více vyžrané období a pak prasečí velikost kolem 54.
Ke střídání a předávání štafety mezi jednotlivými velikostmi docházelo vždy podle právě probíhající diety, půstu nebo hladovění.
Že je něco špatně jsem poznala po měsíčním průjmu a dehydrataci, kdy jsem přehlédla autobus a málem jsem pod něj spadla, zachránil mě pohotový spolucestující.

Život ve vzpomínkách ? Já celý dospělý život držela nějaké diety, pseudopůsty, půsty, odtučňování. Ztratila jsem desítky kilogramů i nějakou stovku, abych se k nim zase dopracovala. Mohla jsem z místa radit, mohla jsem dávat doporučení, psát knihy a mezitím, já to vlastně vzdala. Z malé a oplácané holčičky, která pěkně papala, jsem se vyžrala jojo efektem do porážkové jateční váhy.
A vidíte, přeci se zadařilo. Pět let žiji zdravým životním stylem, jím vyváženě, piji, pohybuji se a hlavně, já nehladovím.
Váhový úbytek, zatím ten největší v životě čítající 35kg si držím, neomdlévám nebo jen maličko a to jen z fešného chlapa, neskáču pod autobus. Stále toužím po koláčích, dortech, zmrzlinách, čokoládách, šlehačkách a jiných nezdravých prasárničkách malého špekouna, ale už na sobě necítím ten podtlak věčných diet, dietaření a hlavně beznaděje.
Mám ohromné štěstí, že mi chutná zelenina, ovoce, luštěniny a všechny ty produkty zdravé výživy, protože poprvé v životě nemusím bojovat s kručícím žaludkem, mdlobami, klepáním nervozních rukou. Zásadně se nevážím, zásadně se nestresuji váhou, když mi pne oblečení, přibrzdím plyn a je mi božsky.
Že je něco konečně dobře, ano, je ! Poprvé v životě nedržím žádnou dietu, nemám sice pas jako herečka v Pomádě, ale v obchodě s oblečením si kupuji zatím tu nejmenší velikost / 38/ za celé své žití. Jen já a hvězdy na obloze víme, že celoživotní trápení malého špekouna je po zásluze odměněno.
Zdraví vás blondýna, co se netrápí hladem a už nikdy nebude držet dietu, nedělá jí totiž dobře. / ani ve vzpomínkách /


neděle 11. března 2018

Mozaika dní ...

Po velice úspěšné výzvě u Henriety je tu další, tentokrát je to Výzva 7dní.
Já se nechávám ráda lapit do takových akcí a zde je můj týden v obraze pro fotografický blog u DÁŠI .


PONDĚLÍ 5. BŘEZNA 2018 - STAVEBNÍ POVOLENÍ

Celé dva roky a kus jsem obíhala všechny možné a nemožné instituce. Propadala jsem zoufalství, na svém pozemku si nemohu přestavět chatu, protože není rozhodnuto o budoucnosti v úseku územního plánování.
Až jsem narazila na velice schopného pana ing., který dal mé snaze jasnou odpověď. Zjistil, že na katastrálním úřadě mám zavedenou nikoliv zahradu, ale ornou půdu. Jsem tedy Přemysl Oráč, já mohu stavět, já nemám zahradu, já mám brázdy polností. Cítíte ten nesmysl, vnímáte ho, já také. Ale mohu konečně stavět !!!





ÚTERÝ 6.BŘEZNA 2018 - VIRTUÁLNÍ SVĚT

Vyhrála jsem poprvé ve svém poměrně dlouhém životě a vyhrála jsem ve virtuální světě. Blog a blogování, pro někoho ztráta času, pro jiného koníček a odreagování.
A když mi v úterý přišla výhra v bublinkové obálce, ano, poprvé jsem si sáhla na virtuální svět.
Milá Dášo, já ti za mne a Soptíčka mnohokrát děkuji, budeme se snažit si tvé dárky užít.





STŘEDA 7.BŘEZNA 2018 - TELETUBBIES

Napadl sníh, doufejme, poslední záchvěv zimy. Můj Soptíček mi v té helmičce trošku přijde jako ta veselá a barevná miminka. Na druhou stranu, kdybych já ve svém dětství měla na hlavě něco podobného, neměla bych po srážce mých saní se stromem otřes mozku, výrony u všech kloubů v těle, zlomenou nohu a vykloubené rameno.
Ať žije sněhulák, zima, sníh a můj milovaný Teletubbies Soptík.





ČTVRTEK 8.BŘEZNA 2018 - ZASE FRČÍ KARAFIÁTY

Mám dvě skvělé kamarádky, dceru a matku jménem Veronika. Mají kouzelné malé květinářství a já tam utíkám do světa barev, vůní květin, kouzelných vazeb a takový Mezinárodní den žen, to je pastva pro oko i duši.
Jsem ráda za nás ženy, že se tento svátek slaví a vrací se do povědomí.
Letos frčely voňavé frézie a nejvíce rudé karafiáty s typickým asparágusem.





PÁTEK 9.BŘEZNA 2018 - KRMÍM VAŠE PUPÍKY.

Pátek, blázni mají svátek a já přesně dnes slavím 26 let v oboru, v řemesle.
Přesně před 26lety jsem poprvé vstoupila do naší rodinné provozovny a začala jsem být tím " slavným " podnikatelem.
Každému, kdo závidí, každému, kdo občas blbě pindá, bych odpověděla, ano, zkuste si to, jděte do toho, všichni máme stejnou startovací čáru. Vstávat ve čtyři ráno, bojovat s konkurencí hypermarketů, každý měsíc uživit rodiny svých zaměstnanců, sebe a hlavně uspět, být dobrý, být silný a vydržet. Mám svou práci ráda !





SOBOTA 10.BŘEZNA 2018 - UŽ UMÍM ODPOČÍVAT

Přišla mi poštou nová várka knih / doufám, že má Míša 50 vkus, objednala jsem si podle jejich recenzí / a hned jsem se hltavě pustila do první z nich.
Protože jedu v pondělí za milovaným Soptíčkem, také jsem pekla ovesné sušenky s kokosem a čokoládou, má je moc ráda.
Flákání, zevlování, odpočívání, přicházím této sportovní discilíně alespoň jednou týdně na chuť.





NEDĚLE 11.BŘEZNA 2018 - ZAHRÁDKÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE !

Dnes byla neděle jako ze žurnálu. Na zahradě jsem odklidila chvoj ze všech náchylných rostlin proti mrazu, ostříhala hortenzie, narašené traviny u jezírka a hrabala a hrabala. Bylo teplo, lítali žlutí motýlci a občas i nějaká včelka či muška.
Celý národ dnes nakupoval v hobbymarketech, byla tam šílená fronta a všichni chtěli stavět, kutit, rýpat se v hlíně, makat a radovat se ze špičkových teplot. Já jsem přesazovala pokojové azalky a pokojovky, náš Míša měl o práci v neděli jinou představu, chtěl si hrát a odpočívat, nikoliv být zahrádkářem.





To byl týden v obrázcích a fotkách jedné blondýny, přeji vám v tom nadcházejícím, hodně pohody a sluníčka.
Rozloučím se citátem neznámého autora :
JARO JE ROČNÍ DOBA, V NÍŽ SE FANTAZIE MUŽŮ ZAČÍNÁ ZABÝVAT TÍM, NA CO ŽENY MYSLÍ JIŽ CELOU ZIMU.

pátek 9. března 2018

Půjčíte mi šroubovák ?

Miluji masky a hojně si jimi hýčkám tělo, pleť i duši.
Pleťové, tělové, vlasové, parafínové zábaly, vše co udělá mé pokožce dobře.
Mám spoustu kelímků, flakonků, dóziček, jsem v tomto marnivá.
V dobách porevolučních byla produkce kosmetiky velice omezená a tak jsem si pomáhala sama.
Vyráběla jsem si pleťové masky z domácích ingrediencí.
Nejinak tomu bylo i jedné srpnové soboty. Zůstala jsem sama doma a chtěla jsem toho řádně využít.
Budu krásná, budu mladá.
Smíchala jsem med s vaječným žloutkem, olejem a celé jsem to zahustila rozemletými
ovesnými vločkami, které posloužily jako jemný peeling.
Natřela jsem si celý obličej maskou a abych využila čas plnohodnotně, udělala jsem si vlasový zábal z majolky.
Majolkou jsem nešetřila, vlasy se po ní lesknou, jsou úžasně zregenerované.
Do tohoto momentu vše v pořádku, pokud bych si jako správně hyperaktivní a bláznivá ženská nevzpomněla,
že je třeba udělat úklid společné chodby našeho paneláku.
Než se dohadovat se sousedem Svitákem, napruženým komunistou, raději to půjdu vytřít hned.
Maska nemaska, když někdo půjde, otočím obličej a budu se věnovat " jako " vytírání.
Rychle jsem vytřela. Bože, jak já jsem dobrá, zvládnu se dělat krásnou i být skvělou hospodyňkou.
Chci odemknout byt, jojo, nemám čím !
Klíče jsem si zabouchla z druhé strany.
Vzteky bych si nakopala, proboha, mám ksicht plný vloček a na hlavě 20 dkg majolky.
Sedám si na schody, však on muž určitě přijde, co nevidět.
Minuty se vlečou. Z hlavy mi začíná skapávat olej, tečou mi čůrky po těle.
Pleťová maska začíná tvrdnout, podle mimiky obličeje puká, dělají se krátery. A já se potím jako dveře od chlívku.
Schody chladí, procházím se nervozně po patře, při každém pohybu kape majolka z hlavy, do toho se drobí oves a já chci zemřít.
Jediné, co tu mám, je kýbl špinavé vody se saponátem. No to nedám !
Potupně zvoním na souseda Svitáka, který se při otevření dveří zmohl pouze : " Proboha, co se vám stalo ? "
Klopím oči, určitě se i červenám, přes medový oves to není tak patrné, chtěla bych se stát neviditelnou, neslyšitelnou.
Nejenže mi nabídl šroubovák, nakonec i byt otevřel, protože já jsem byla tak kluzká od oleje, že bych nebyla schopná ten nástroj v ruce udržet.
Masky miluji pořád a neustále, jen si je užívám v soukromí a podobné exhibice vynechávám.
Když mne potká soused Sviták a řekne mi : " Vám to ale dneska sluší, sousedko ", tuším, že i po dvaceti letech ví, o čem mluví.
Krásný víkend přeje blondýna.


středa 7. března 2018

Žena o ženách...

Narodila se do rodiny notorického alkoholika a ortodoxní jehovistky. Dětství malé Radky poznamenal strach,
alkoholové excesy, pravidelné bití, modřiny a uplakané oči matky.
Její slova " Každá správná žena vše schová po sukni ", malá holčička bytostně nesnášela, bylo to zlo, které ji obklopovalo.
Odešla ze svého neutěšeného dětství nakvap a vzala si prvního kluka, který projevil zájem.
Navenek krásná a perspektivní rodina, která i s dětmi jezdila na výlety, dovolené. Na stole vždy stála obrovská kytice k výročí, ke svátku nebo jen tak, pro radost. Člověku by se chtělo říci, zemský ráj to na pohled.
O to bouřlivější reakci a vyděšené oči vyvolá věta : " Jaký je vůbec ten orgasmus, je to opravdu taková krása, je to opravdu vyvrcholení ? " Dotaz hodný puberťáka, nikoliv zralé ženy.
Radce tečou slzy a nahlas rekapituluje svůj sexuální manželský život. Vypráví, jak si v autobuse nacvičovala cviky na zpevnění pánevního dna, jak si zakoupila brožuru " Co o vašem muži prozradí oblíbená sexuální poloha " nebo jak místo účetní uzávěrky poslala předsedovi představenstva elaborát " Dokonalá předehra v pěti krocích ".
Nechtěla nic schovat pod sukni, naopak, koupila si krásné prádlo, koupila i zájezd na Kanárské ostrovy. Radka toužila být krásná, žádoucí, jen partner ty její krajky pro tmu a lhostejnost neviděl.
Odešel den po vánocích a své ženě nezapomněl na rozloučenou napsat, jaký zažívá ohňostroj rozkoše.
A tak, milá Radko, doufám, že už konečně víš, že ty cviky nebyly zbytečné !

Interní oddělení, potažmo koronární jednotka v ní měla poklad.
Jarmila byla profesionál každým coulem, staniční sestra, která měla milión přesčasových hodin. Neexistovalo, že by něco nešlo, že by něco chybělo, její přístup k lékařům, ke kolektivu, k pacientům byl bez jediné chybičky.
Vždy s úsměvem, vždy na plný plyn. Pan docent chodil ke své staniční sestře na kávu, uměla ji z celého špitálu nejlépe.
Když byla srdeční zástava, Jarmila pro záchranu lidského života dokázala udělat nemožné.
Měla kouzelné manželství, vtipného muže, krásný a zařízený byt, jen to miminko nikde.
Biologické hodiny bily na poplach a když si na oddělení najednou šest sestřiček hladilo vzdouvající bříška, staniční sestra s pláčem odcházela. Nedokázala snést věčný tlak, věčné dotazy.
Bylo únorové pondělí a Jarmila vzorně udělala harmonogram prací, všechny pacienty umyla, oblékla a dala jim večerní medikaci. Zavolala si záskok s prosbou o malou chviličku.
Na balkoně si zapálila cigaretu. Ze svých kapes vyndala klíče, propisky, sundala si svůj odznak zdravotní způsobilosti, jmenovku, sesterský čepec a vše to vyrovnala do zákrytu na zem.
Stoupla si na židli a skočila.
Milá Jarmilo, věřím, že v tom druhém životě budeš mít spoustu krásných dětí a obrovskou rodinu, zasloužíš si ji !

Přijela právě do Liberce, vyděšeně stála na ostrůvku tramvají, v dálce se majestátně prsil Ještěd.
Patnáctiletá Helena nastupovala na Střední průmyslovou školu textilní a jela si zařídit internát.
Poprvé bez rodičů, poprvé bez dohledu, holka z vesnice, co jde na zkušenou do světa.
Přijíždí kýžený dopravní prostředek a spěšně ho dobíhá hoch, který nešťastně zakopne a spadne Heleně k nohám.
Rychlý pohled z oka do oka a Amorův šíp se zaryl. Zaryl se na 40 krásných let.
První políbení, první milování, vojna, dopisy, svatba, stěhování, zařizování, dva kouzelní raubíři.
V dobrém i ve zlém, vždy spolu, vždy jako rovnocenní partneři. Když se Helena podívá do očí svého muže, je tam tolik lásky, tolik tolerance, humorného jiskření.
Rok, co rok můžete vidět v září u nádraží v Liberci dva stále mladé a zamilované, jak stojí a čekají na svoji tramvaj, která je vozí už tak dlouho životem.
Milá Heleno, vždy když vás dva vidím, ano, tak nějak si přestavují lásku na celý život a vy dva jste důkazem, že skutečně existuje !

Italský básník Dante Alighieri pravil : " Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže ".
Jsem ráda ženou a všem ženám posílám k jejich zítřejšímu svátku růži, nechť stále krásně voní .


pondělí 5. března 2018

Nenapravitelná blondýna...

Pro výkon současné profese je mne škoda. Měla jsem se věnovat bohulibé činnosti bulvární hyeny.
Moje pozorovací schopnosti, očumování, hodnocení zjevu i situací, předjímání, fabulování, tak to vše z mé osoby
dělá člověka, který by celý den seděl ve voze a stíhal svou vyvolenou celebritu.
Fotil, vymýšlel nesmysly, fantazie mám na rozdávání a ještě jí košatě dotvořím.
Vstupuji do obchodního řetězce Lidl, který jako vyznavač zdravého životního stylu vyhledávám pro
vynikající, vždy čerstvou zeleninu a ovoce, tož i ty ceny jsou zde umírněné.
Vzhledem k faktu, že ročně se to rovná metrákům, ušetřím nějakou kačku, kterou projedu na hadérkách.
Rozhlížím se a chce se mi zemřít. Oni mi ten obchod celý předělali, celý mi ho přestěhovali.
Nezůstal kámen na kameni, nezůstal regál vedle regálu.
Jsem autista, kterému při změně pozic tečou slzy, umírá a chce utéct.
Jogurty jsou v úseku nočních košilek, zelenina na pozicích květin, toaletní papír se prsí na bývalém místě ořechů.
Bez mapy, buzoly, GPS to nezvládnu,nemám sebou ani svačinu, budu zde o hodinu déle, nakoupit prostě potřebuji.
Ale pozor, jsem vysvobozená.
Autismus jde stranou, probudila se drbna.
Do obchodu vchází mladá žena, zjevem nevšední a zajímavá.
Má dredy až ke kolenům, stejně tak jejích pět dětí. Tak jsem se té mojí oblíbené Jamajky dožila i zde.
Jsou všichni ustrojeni do barevného oblečení, plného kytiček, sluníček.
Celá rodina působí velice osvěžujícím, nekomfortním způsobem a stejně tak jedná.
Místo košíčků či prodejního vozíku běhá všech pět dětí mezi regály, řve, výská, poskakuje a nakupuje do náruče.
Je jich plný obchod a tři členové ochranky se skutečně nenudí.
Dětičky běhají, okusují pečivo, odnáší a přináší zboží a jejich všude plno. Hází pytlíky, z papírových sáčků na pečivo si dělají kouličky na čutání.
Běhají, poskakují, běhá a poskakuje i ochranka.
Nepochopila jsem základní, proč nebyla matka celé tlupy vyzvána k nákupu do košíku nebo krabice, jak činí normální smrtelníci.
Nu což, nečum, blondýno, jsi tu kvůli nákupu.
Plním vozík nákupem a jsem zmožená, přeci jen se mezi regály orientuji jako kozel v zelí. A nemám svačinu !
Přede mnou na pokladní pás ukládá své zboží dredatá rodina, já hned za nimi.
Dochází mne mladý muž, který má v ruce pytlík s pečivem a jeden balíček sýru.
Jsem slušně vychovaná a chci ho pustit před sebe, můj nákup je daleko větší.
S díky odmítá a já se ještě na něj usmívám. Svou kabelku přehazuji ze zad dopředu a v tom se to stane.
Nejdřív letí balíček sýru, pak pytlík s pečivem, mladý muž do mne strčí a jako když mu někdo střelí do zad, vybíhá jako sprinter z obchodu. Vybíhá i ochranka.
Ve stejné vteřině se na sebe podíváme s pokladní a oběma nám dojde to samé.
Mladík si chtěl potykat s mojí kabelkou.
Dva měsíce nový mobil, doklady, takže by si mohl vzít nějaký šikovný úvěr. Klíče od bytu, od zaměstnání, od chaty a do finále peněženka. Stačila vteřina mého hloupého očumování a mé bulvární zatížení by se změnilo v slzavé údolí.
Kolikrát jsem slyšela, kolikrát jsem viděla, kolikrát jsem se dušovala, že kabelka je na prvním místě.
Né na zádech, né na boku, mezi lidmi zásadně nenabízet k dispozici na úplně nesmyslném místě.
Vteřina nepozornosti a příležitost dělá zloděje.
A poučení, nekradou lidé, kteří nevypadají dle našich zvyklostí a zajetých ideálů, kradou uhlazení a naleštění mladíci, na které se usmíváme, ke kterým se chováme slušně.
Krásný týden přeje bulvární blondýna, ach jo, už zase čumím, kam nemám...


sobota 3. března 2018

Cesta do nitra mého já ...

Při výšlapu svého životního kopce se občas posadím na lavičku, abych nabrala dech.
Tyto povinné či nepovinné přestávky potřebuji, abych v mapě svého života sladila sebe, kompas a své nitro.
Na povrch vyvěrají otazníky, kudy jít, s kým jít, zastavit se, běžet nebo se stát jen divákem a staticky sledovat.
Měla jsem spoustu otázek, málo adekvátních odpovědí a cítila jsem, že se nutně potřebuji posunout dál.
Nespoléhat na okolí, společnost či rodinu, rozhodnout a činit sama za sebe.
Přihlásila jsem se na kurz GRAFOLOGIE.
Zadání znělo : vezmi tužku, papír, přijeď se seznámit s novými lidmi, přijeď se poznat sám.
Naskytla se mi lákavá příležitost, jak poznat své nitro blíž, více si rozumět v daném životním období jako žena i lidský element.

Grafologie zkoumá písemný projev člověka, ze kterého skládá jeho psychologickou tvář. Z toho, jak chodíme, mluvíme, jíme, píšeme, i z těchto pohybových výrazů lze odvodit povahu, jednání člověka.
Sešla se nás příjemná skupinka lidí různých věkových kategorií, která měla díky svému psanému projevu chuť nahlédnout do své povahy, do své hlavy, neboť grafologie a psychologie jsou spolu velice úzce spjaté.
Celé tři dny jsme psali, psali, psali. Pod vedením špičkové lektorky jsme začali více vnímat sebe, své životy a nebáli se otevírat cestu k sobě, která je leckdy hodně složitá a člověk jí v polovině vzdá.
Na příkladech starých rukopisů jsme se učili hledat, vnímat sklon písma, položení jednotlivých slov, vět a tak jsem měla možnost zkoumat charakterové rysy Boženy Němcové, prezidenta T. G. Masaryka, Marlene Dietrich, Bedřicha Smetany nebo Adolfa Hitlera.

Díky grafologii se mi během několika dní otevřel obzor, o kterém jsem neměla ponětí a co jsem se o sobě tedy dozvěděla:
- již neumím takřka vůbec psát psacím písmem, můj písemný projev je pouze tiskacími písmenky. Je nesmírně zajímavé, že si vůbec nepamatuji a neuvědomuji, kdy k této změně došlo, v jaké mé životní etapě jsem vyměnila svůj úhledný písemný projev za rychlejší tiskací písmenka. Vypotit celou stránku textu byl nadlidský výkon, neustále jsem do psacích písmen cpala tiskací.
- při soukromých konzultacích nad mým osobním písemným projevem vyplavaly na povrch uložené křivdy, nepochopení v dětství, složitý vztah s rodiči v prostředí bez lásky, mnoho mých excesů navázaných na složitost mé povahy. Tekly potoky slz, otevíraly se třinácté, čtrnácté komnaty a díky analýze mého písma jsme se i hodně zasmáli.
- od dob školy v přírodě jsem se poprvé ocitla ve společnosti naprosto cizích lidí, byla jsem sama za sebe jako člověk bez rodiny, bez partnera. Spala jsem sama s cizí ženou v cizím prostředí. Skupina badatelů trávila celý den s tužkou a papírem, psali jsme, brečeli jsme , smáli se, rozjímali, nechali se vést zkušenou lektorkou a při odjezdu jsme se loučili jako staří známí, ten víkend se mnozí o sobě dozvěděli víc než co stihli za celý život jen tušit.
- zamilovala jsem se do nádherné, syrové, jadrné, neuchopitelné Vysočiny. Při procházkách mezi jednotlivými semináři jsem vdechovala vůni pučícího jara, vnímala syrovost brázd tmavé půdy, tu tvrdou realitu drsné země.
Já holka z města jsem se obdivovala milým a vřelým lidem, kteří se zdraví, usmívají se, já rozmazlenec jim záviděla volnost.
Uteklo už spoustu vody v korytech potoků a přesto stále cítím vůni kopců Vysočiny.

Tužka v ruce je mocnou zbraní i nábojnicí našich nepřátel, díky ní se stáváme velmi zranitelnými a čitelnými.
Jsem člověk, který má nutkavou potřebu vývoje, mě má písmenka, mé řádky daly nahlédnout do nitra, svlékly mne, obnažily, ale já jsem se ze své nahoty poučila, nebála jsem se jí a přijala jsem jí

Krásný víkend všem s tužkou v ruce či bez ní, jen nezapomeňte na skvělou náladu.

čtvrtek 1. března 2018

Narostla mi druhá hlava..

MÁ PRVNÍ HLAVA měla obrovský problém přijmout skutečnost, že naše krajské město Ústí nad Labem chce stavět lanovku. Ve městě, kde chybí na mnoha místech občanská vybavenost, kde se silnice rok co rok plátují a když jimi jezdíte, máte pocit, že nesedíte v osobním voze, ale v korbě starého a vychrochtaného traktoru. Musí se pro nedostatek financí rušit dopravní spoje autobusové i vlakové a lidé na vsích zůstávají odříznuti a mnohdy závislí na svých sousedech. Občané postrádají prostory pro relaxaci, pro zábavu, funguje pouze jedno staré koupaliště pro 100tisíc obyvatel, parky, vyhlídky volají po rekonstrukci. Rodiče nemají kam odvádět své děti, protože mnoho škol a školek je v havarijním stavu.
Člověk se dívá hodně kritickýma očima na stav svého města a nějaká zbytečná lanovka za 81 milionů zvedala žluč mnoha stejně laděným jako já. Prostě a jistě se mohly evropské dotace použít na smysluplnější projekt. / třeba další Čapí hnízdo /
V prosinci roku 2010 byla osobní visutá lanovka slavnostně otevřená a já jsem se vnitřně při pohledu na její provoz nedokázala s takovou ptákovinou srovnat, i kdyby se moje mozkové pleny úplně odhmotnily, i kdyby se to stalo obrovským turistickým trhákem, já jako daňový poplatník jsem to stále považovala za plýtvání a zbytečnou investici.

MÁ DRUHÁ HLAVA mi narostla v den narození našeho Soptíčka. Začala jsem vidět svět ve veselých barvách, začala jsem nakupovat medvědy ve Sparkys a létat nejméně dvacet metrů nad zemským povrchem s medvídkem Pú a zamilovala jsem se naší LANOVKU.
Konečně již chápu, proč byla za takový nehorázný peníz postavená. Ano, byla postavená pro babičky, dědečky a jejich vnoučata.
Vždy, když Soptíček dorazí za babičkou, okamžitě hlásí, že chce jezdit kabinkou.
A tak jezdíme naší lanovkou tam a zpátky, utratíme za to skvělých 35kč / za to si na Matějské nekoupíte ani balónek/. Cesta trvá zhruba 2 minuty a většinou si žijeme jako celebrity, nikde nikdo, atrakci máme pro sebe, v kabince jezdíme pouze my dvě a plyšová zvířátka. Do jaké míry se takové cestování pro dvě děvčata městu vyplatí, tak to skutečně netuším.
Užíváme si nesmírný komfort, protože naše krásná lanovka nikoho nezajímá, pouze zbloudilé prarodiče s vnoučaty, jak se mi svěřila obsluha lanovky.
Už jsem se několikrát v duchu omluvila za vulgarismy, které jsem používala než mi narostla druhá hlava !

DÁM HLAVY DOHROMADY a já přesně vím, že by se naše město mohlo klidně přihlásit do F1, vytvořit závodní okruh jako v Monte Carlu a zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Opraví se naše silnice a konečně se využije lanovka. Závodníci, mechanici si během výměny pneumatik či tankování paliva, udělají povinnou přestávku a budou si moci zajezdit lanovkou, udělat si třeba fotečku, skočit si na kafíčko do výletní restaurace na Větruši a to by bylo, aby ta naše lanovka nezačala na sebe konečně vydělávat !
Krásný první březnový den přeje blondýna, co dala hlavy dohromady. / pro všechny estéty, boty měl Soptíček několik centimetrů nad sedačkou, přeci si nezamažeme naší kabinku /





/ zdroj ČT, osobní archív a DPMUL ÚSTÍ NAD LABEM /