Když se dostaneš do problémů, utíkej ...

Sedím pod velikým kopcem na lavičce, ve tváři mám vepsáno sto let.
Vrásky prohloubené nespavostí, ruce se chvějí.
Život je jako bonboniéra, milý Forreste. Půjčím si, s dovolením, pár tvých slov, pár vět ...

1. Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den. Někdo tomu nevěří, přesto je to tak !

Přišel k nám, nezván. Dostal jméno " malý, útulný, přívětivý", protože rakovina zní syrově.
Stala jsem se šerpou, průvodcem, přítelem, tichým bláznem. Dlouhé hodiny, dlouhé měsíce, jsme chodily mezi kapkami sněhu, deště. Tiše mlčely, brečely, objímaly se.
Zabředávaly jsme do patosu, smály se kravinám, nepřipouštěly si na onkologiích holé hlavy, ozářená ňadra, vyoperované dělohy, zduřelé mlékovody. Na bolest v jejích čokoládových očích nikdy nezapomenu, na strach, co bude s dětmi, co bude s mým bráchou, co bude se životem ?
Vyhlásily jsme rakovině válku, nelítostnou a ze švagrových se staly kamarádky na život i na smrt, no nezní to maličko pateticky ?

2. Nejsem moc chytrej, ale vím, co je láska !

Její oči zalily slzy. Odešel, milován, hýčkán a přesto zbaběle prchal bez vysvětlení.
Jak my ženy potřebujeme znát pravdu, jak se v ní rochníme, jak je pro nás důležitá.
Když muž odejde, je mu lhostejno, zda chlad v ložnici, bytě či srdci překročil únosnou mez.
Sedávaly jsme u kávy, dobrého oběda, sladkého dortíku, procházely kouzelná zákoutí, šuměly si šumivým vínem na lepší zítřky. Má milá přítelkyně, vždy ve vztahu jeden miluje víc a věř, on za to nestál. V době adventu láska chybí nejvíc, osamění tíží. Polibek pod jmelím, zahřátá ruka, vařící svařák ve dvou, já vím, místo toho v srdci díra a náplast na samotu v nedohlednu.

3. Cože ?  Na sajrajt se musí se smetákem. To říká moje máma.

Nový byt, nový muž, nové dvě děti, nová střídavá péče. Že je to soužití ve starém bytě nějak patologicky zasmrádlé, nevyhovující, nefunkční, jsem tušila od samotného začátku. Narodila se do něj má vnučka, má dcera v něm žila. Chce to jinak, bude to mít jinak.
Jak zvládne roli samoživitele mé dítě, jak se postaví všem nástrahám v moderním světě ?
Z vlastní zkušenosti vím, mnoho slz, odpírání, bolesti. Selhala jsem v instituci jménem rodina já, mé dítě má našlápnuto stejným směrem, je to prokletí ?

4. Pro hlupáka každý hloupý.

Dva měsíce se protáhly do dlouhých pěti. Každý den jsem šlapala kopec, dohadovala se, přela, skládala účty. Potírala šlendrián, rozmazávala trus, aby na mne spadla daleko větší nálož hoven.
Bojovala se statusem " blbé blondýny ", běhala s metrem, vodováhou a řešila úhel pohledu, který byl křivý jako prdel. Deset chlapů se na mne dnes a denně dívalo jako na obtížný hmyz, když jsem si dovolila upozornit, že ty schody jsou skutečně křivé.
Pět předlouhých měsíců jsem na svém pozemku a za své peníze přesvědčovala pány tvorstva, že já, obyčejná ženská má více selského rozumu, nejsem kretén a nezasloužím si, aby se mnou mužská část takto zacházela. S despektem, s degradací.

5. Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.

Je po operaci, hodiny ukáží. Ve své kabelce mám jeho hračky a připravenou deku, kdybych ho musela jet zakopat. Při pádu ze škrabadla si můj nejstarší kočičák způsobil obrovské pohmoždění celého zažívacího traktu, slezinu má na kaši, slinivku zjizvenou jako krajkovou výšivku.
Edík je autista, nespolupracuje, nejí, nepije, nečůrá. Mám připravenou deku, mám připravený rýč.
Stávám se štvancem ve vlastním bytě, kdykoliv kocour kolem mne projde, začne vrnět, začne zvracet.
Nesmí, nesmí, já nesmím hladit své zvíře, jinak se vydáví. Ob den jezdím na infúze, nesnáším infúze, Edík nesnáší jízdu autem. Uklidila jsem deku, uklidila jsem rýč a tento týden jsem poprvé pohladila své zvíře a ono se nepozvracelo. Už je to ta minulost ?

6. Protože jsem byl milionář a trávu jsem sekal rád, dělal jsem to zadarmo.

Majitel stavební firmy mi rozšafně předložil finální rozpočet ze stavebních úprav, rozpočet přetáhl jen !!! o skoro milion. Milion sem, milion tam, mám jich spoustu. Těch milionů :-)
Nezešílela jsem, nechci být vtipná, chci přežít.
A tak už vím, že pokud chce člověk něco stavět, musí mít nejen řemeslníky, ale i schopného právníka a soudního znalce. Ano, budu se soudit, budu se soudit o milion.

7. Máma říkala :  " Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. "

Každý ten bonbon byl symbolický. Rakovina mé švagrové, bolest mého bratra, strach. Odchod mé dcery od rodinného krbu, hledání nových hodnot, formování vztahů. Boj o přežití rodinné firmy, která má už třicetiletou tradici. Pět měsíců očistce na stavbě, rozpočet jako ze stavby pražského náměstí a Edík zabalený do modré deky a stále připravený rýč.
Prožila jsem nejhorší období svého života, bonboniéra mi otrávila chuť do života, tlumila mne, nedokázala jsem spát, smát se a samotné žití mělo příchuť kyanidu.
Jo, já jsem se sesypala. Sesypala pod tíhou všech okolností, pod tíhou marastu, který mám před prahem. Nevím, použiju lopatu ? Použiju rýč ?  .. a nebo granát.

Forrest Gump se pyšnil IQ 75, ale jeho výroky mají v sobě neuvěřitelnou hloubku. Díky nim jsem byla schopna nefňukat, stejně to nikoho nezajímá. Nalila jsem čistého vína, protože za dobu existence svého blogu, jsem tu stále tisíckrát nahá, tak proč se nezabalit do čokoládové bonboniéry.
Děkuji, děkuji vám všem, kteří jste psali a nezapomněli, protože i když hubou ryju brázdu, já totiž z boje neutíkám, zatím .....

/ poznámka pod čarou ... v této poloze se nacházím poměrně často, je pro mé období hodně specifická, hodně vyjadřující :-) /