úterý 29. května 2018

Květen v kostce...

... měsíc lásky, hubičkování, láskování, randění, měsíc azalek, rododendronů, měsíc zahradnické a kutilské invaze v zahradnictvích, hobby marketech. Všichni sází, zdobí, keříky rajčat se prsí na záhoncích, truhlíky na okenních parapetech přetékají kaskádami květů, do naší přírody naskákaly svilušky, mšice / ty ve velkém / a není problém se setkat s klíšťaty.
I já jsem POPRVÉ v životě našla své klíště / Olda Kaiser to nebyl /, jsem z toho značně zklamaná, protože jsem se vždy a všude kafrala, že mé osobě nic takového nehrozí. Mám dar, že nechutnám ani komárům, ani klíšťatům. Má krev skupiny A je nechává chladnými.
Až letos, komické je, že tento první příživník se přisál na můj zadek, sklidila jsem potlesk, že i to klíště ví, kudy ...tak tudy !
Mám další cestovatelský zářez - Madrid, plný emocí, plný úžasného hardcore. Pojala jsem tento zájezd úplně jinak. Žádné galerie, ale přísun energie. Nejdříve jsem se nechala unášet dokonalou historií, cesta na El Escorial / královské hrobky španělských dynastií, neskutečná krása, která se nesmí fotit / , do Toleda, ze kterého minulost nestačila díky pokroku utéct, kde zůstal punc dávna, kdy má člověk pocit, že středověk neskončil, středověk trvá.
Napumpovala jsem do své jižanské krve nový kyslík, zažila jsem pravou španělskou koridu a velice komorní vystoupení flamenca / zaslouží si samostatný článek /. Madrid mne povozil na ocasu minulosti a dal mi několik neočekávaných emocí, za které mu srdečně děkuji.
Na zahradě je vše o měsíc dopředu a stav trávníku odpovídá zhruba konci srpna, přelomu září. Má chata u lesa, kde je mnoho jehličnanů, se obalila do žluta, může za to pylová invaze těchto stromů. Poprvé v životě jsem viděla žluté smrky.
Kosáčci si udělali z jezírka koupaliště a to co předvádějí na náplavce, lepší jak dvacet televizních seriálů.
Po osmi měsících stresu, depresí, nespaní stále nemám stavební firmu, která by se ujala stavby nového sezónního bydlení.
Vždy někdo přijede, zasněně si sedne, vypije kávu, řekne : Bože tady je kouzelně, ale stavět tu nebudeme. Je to moc složité. Toto místo miluji, je osudové, tudíž mi nezbývá než se zatnout a vydržet.
Po pěti měsících stresu, depresí, nespaní jsem sehnala firmu, která celý pozemek oplotí. Zde slavím úspěch nevšední, z deseti firem se jedna chytla a práci nezrušila, škoda, že jsem 99% abstinent, zlila bych se jako carský důstojník.
A poučení ... vždy to není o penězích, je to lidech, o překonání překážek.
Přátelé, kamarádi, v mém případě možná i o prvním infarktu, ale mám moravskou krev, já to dám, jednou budu stát před novým barákem.
Můj milovaný Soptíček roste jako z vody, líbí se mu dvakrát týdně ve školce a zahrnuje mne příběhy, škoda jen, že někdy nerozumím. Ale když mi to zopakuje, tak snad se japonština poddá.
Nepokrytě závidím všem, kteří mají svá vnoučata blízko a mohou k nim kdykoliv. Vzdálenost je neuvěřitelná kurva a já trpím jako pes u boudy bez vody a bez žrádla. Kdybych neřídila, byla by to duševní kalamita, právě to auto mi zkracuje tu srdeční vzdálenost. Soptíček je láska, Soptíček je životabudič.
Loučím se s měsícem, který rozhodně zvedne vyúčtování vody v příštím roce. / zalévání zahrady je denním chlebem /Mávám měsíci, ve kterém jsem se ujistila, že zloději nechodí po horách, ale odrbávají a hoblují i staré známé, právě běžím k právníkům, protože z toho bude jedno hodně dlouhé a nepříjemné soudní popotahování.
S úsměvem na tváři a pocitem štěstí jsem v květnu líbla a poblahopřála mému synovci k maturitě a když mi vyprávěl zážitky ze svého dne, okamžitě se mi vybavila ta moje, ten den, kdy jsem si připadala jako mistr světa a život se právě otevřel a vcucl mne do svého víru.
Těším se na červen, vyrazíme do světa za dovolenou, vyrazíme se rekreovat do českých luhů a hájů. Nadevírám měsíci novému a přeji nám méně spařené půlky, bez klíšťat, bez škůdců a bez domácích úkolů, bez poznámek ve škole a s pusou plnou jahod.
Krásný červen přeji všem !




OTÁZKA MĚSÍCE ?

Mám ráda tu naši maličkou zemičku a z lásky k ní jsem se mnohokrát vyznala. I cestou z letadla ji nelze přehlédnout.
Je totiž celá žlutá. Všechny okolní státy jsou pestrobarevné, jen Česko se zahalilo do žluté.
No a když si pak člověk jako já jde koupit pravé české jahody, zaplatí za ně 129 kg za kilo.
Skutečně jsme to tak chtěli, skutečně nás to dělá šťastnými, že české zemědelství umírá a u nás to vypadá jako bojiště pro čmeláčky ?



Bonus na závěr ....trochu sněhu libo ?


sobota 26. května 2018

Nepokradeš ...

Dívám se na dno sklenky a hledám odpověď.
Mé myšlenky jsou opředené bolestí, zmatkem, nepochopením.
Nevnímám okolí, nepouštím si k sobě smích.
A když, je křečovitý, afektovaný.
Obracím do sebe další, další sklenku. Toužím se opít.
Odhmotnit. Odrovnat. Znecitlivět tělo i duši.
Prahnu po výpadku.
Čím více do sebe rvu alkohol, tím více jsem střízlivá.
Dnes v noci jsem ten nejsmutnější a nejopuštěnější klaun, co usíná s prvními ranními paprsky.
Vstávám se dvěma kocovinami. Fyzická trápí miliony neuronů, morální mne sežere za živa.

Známe se spolu přes čtyři desítky let. Hrály jsme si na stejném písku.
Ve stejné čtvrti jsme pobíhaly jednou dlouhou ulicí. Chodily jsme do stejné cukrárny pro eskymo.
Cvičily jsme v totožné sokolovně a písanku jsme otvíraly na lavicích stejné školy.
Na chlup podobné dětství olemované alejí kaštanů.
Já a Ona.
Osud tomu chtěl, okolnosti pomohly, pracovala u mne.
Pracovitá, oblíbená v kolektivu i za pultem. Dříč, makáč, úderník. Samé superlativy.
Dlouhých 26 let se pracovní spojené nádoby plnily úsilím.
Já zaměstnavatel, Ona zaměstnanec.
Vzájemná důvěra, respekt.

První anonym. Druhý anonym. SMS se zaručenými informacemi.
Několik měsíců byl led tenký, okraj vratký a kdo se chytí do smyčky ?
Chytila se, lapila se, uvízla v návnadě až po uši.
Ona.
Sedí proti mně, chladné oči, žádné emoce, nic.
Nepláče, neklepe se, nelituje, neomlouvá se.
Bez studu vypráví story s blbým dějem.
Ona, manžel / ve skříni mu visí uniforma Pomáhat a chránit / a kamarádi.
A já, my všichni, kteří jsme bezmezně důvěřovali.
My všichni blbci, co jsme ukazovali lidskou tvář.

Už nehledám útěchu v alkoholu. Neničím si mozkové závity kvůli člověku, ke kterému je škoda opřít
i jízdní kolo.
Občas se tupě zadívám. Občas si vzdychnu tak hlasitě, že se sama sebe leknu.
Jsem prázdná, nic se do mne nevejde, nic nechci přijímat.
Trpím syndromem těžké deziluze.
Chodí kolem mne tiše, v tom tichu jsou hlasitým vysvobozením i nástěnné hodiny.
Dejte mi čas, dejte mi prostor, třeba zase začnu věřit, že NEPOKRADEŠ ....


pátek 25. května 2018

Obdivuji ...

.... všechny ty dámy, slečny, děvčata, co v době hospodářského nadbytku usedají za šicí stroje, kupují si látky a šijí.
A nebo pletou, háčkují, motají a jinak se realizují. Mám tento typicky ženský svět, i když znám muže, který rád usedá za šicí stroj a své okolí zásobuje chňapkami, moc ráda.
Na tomto blogu KOUZELNÁ CHALUPA je projekt, který potěší nejedno oko, duši kreativce a naše blogy zaplní tvorba, barvy a hlavně radost z vykonaného díla.
Přeji vám krásný víkend, s šicím strojem nebo bez něj, kdo jak rád. Já jsem se nenarodila se šikovnýma rukama, ale moje dcera snad rodovou nešikovnost přetnula a Soptík to celé pak prezentuje.


středa 23. května 2018

Čím blondýna fakt nebude ...

... aneb dejte mi pár facek, až přijdu zase s dobrým nápadem.
Absolutně nejhorší je, když se žena, potažmo blondýna v nejproduktivnějším přechodovém věku rozhodne,
že natrhne stáří prdel a začne se realizovat.
Když na můj blog chodilo celkem 23 lidí za měsíc, neměla jsem celkem potřebu se rozvíjet.
Když se počet maličko vylepšil, dostala blondýna další ze skvělých nápadů a přihlásila se na Kurz kreativního psaní.
Mé ambice byly nízké, hodně pod úroveň, ale na toto zjištění jsem přišla až záhy.
Blondýna se toužila zlepšit ve skladbě věty, hledat a spojovat slova, tvořit kouzelná souvětí.
Vše lehce, vše nejlépe v době záruky a rychle. Tykat si se slovesem, neopakovat sloveso v textu milionkrát, pomilovat se s českým jazykem a pak to bravurně spojit do úhledného, přijatelného a lákavého textu.
V den konání jsem vstala ve skvělé formě. Naleštila jsem si tělo, nikoliv ebenovou tyč.
Ošplíchala kožní póry milovaným Chanelem a stála u zrcadla a zvažovala, zda novou podprsenku ?
Ano nebo nééé ? Né, ta nová tlačí a měla by špatný vliv na mé myšlenky a převratnou tvorbu. / pro nechápající ... nemám mozek v podprsence, ale každá žena mi potvrdí, když tlačí podprsenka, hlava bere jen tento vjem, na ostatní není místo /
Blondýna dorazila do Pražského kreativního centra a již ve dveřích cítila, že tento kurz není jen o psaní, ale je to sjezd mezigalaktických sdružení mimozemšťanů.
Při úvodním představování jsem si byla naprosto jistá, jsem jediná, která nepíše miliardu textu do šuplíku, nemám rozpracovaný román O rytířích, jsem jediná hlupaňa, která píše jen blog. Trabant mezi samými mercedesy.
Popelka mezi samými carevnami.
Nu což, sním svačinu, vypiju kávičku a buď se to podá nebo odejdu.
Dívám se kolem sebe, pozoruji kolektiv, nasávám atmosféru ambiciozních spisovatelů, protože je jich plná místnost.
A že je to materiál velkého a nepřekonatelného formátu :
- Barbínka, celá v růžovém, s řasami až u obočí, vše růžové, vše cukrouškově růžovoučké, mňamky.. halenka, kabelka, botičky, šálička. Píše rozsáhlý román a když napíše text plný cukrkandlu, mám slepené i mozkové závity.
- Studentka žurnalistiky úderně celý den buší do klávesnice, nervozně ladí kurzor ve vteřinových hmatech, při pohledu na ní se obávám, že dostanu, co nevidět epileptický záchvat.
- Psychoterapeutka, které tikají obě oči, klepe se jí na střídačku levá či pravá noha, když hovoří, protáčí v afektu tak silně bulvy v očím důlku, že se bojím, že podtlak rozmlátí okenní tabulky.
- Krásná, dlouhovlasá brunetka vážící třicet kilo i s notesem, kam si zapisuje črty, které ještě nikdy a nikomu nepřečetla a jak sama tuší, ani nepřečte. / rozuměj, píše, ale zásadně nezveřejňuje text, nikdy a nikomu /
- Šmrncovní penzistka, které bude 80 let, miluje zemní plyn, miluje povídání o zemním plynu a každou třetí větu ukončí slovem Plyn. / Maličko podezřívám Innogy, že svého agenta implantovali do kurzu kreativity /
Babička neměla chybu, kurz nedokončila první, po obědě si dala pivo a během hodiny byla zlitá jako carský důstojník.
Když odcházela, nezapomněla se rozloučit a zdůraznit, že za vším hledej plyn.
Po polední pauze se tato věta blondýně okamžitě vyjevila. K obědu jsem si dala šišky s mákem, které spisovatelské střevo naplnily až po okraj, takže po zbytek kurzu jsem se kreativně vlnila, jsem se potila, potichoučku popoprdávala, měla zimnici, protáčela panenky, neb jsem se oprávněně domnívala, že šišky s mákem z mého zažívání udělaly Waterloo.
Bože, jak já se těšila domů.
Sečteno a podtrženo : NEBUDU SPISOVATEL
- protože se mám ráda, protože si věřím, jen tam, kde mě mají rádi
- protože nemám šuplík, do kterého bych psala
- protože než se trápit u textu, raději budu okopávat brambory
- protože si na novou podprsenku vydělám jinak, jak bestsellerem
- protože bych měla při sepisování větší deprese než Michal Viewegh
- protože nechci, aby mi tikalo oko, aby mi škubala noha, abych se celá třásla, že nenapíšu nic kloudného
- protože už budu psát stejně po zbytek svého žití ... pro radost, pro zvláštní pocit naplnění, pro úžasnou lehkost bytí.
Jo a navíc je dobré mít spotřebu plynu pod kontrolou a jako spisovatelka se blondýna spíše podobala kanonýru Jabůrkovi než Dostojevskému ...


neděle 20. května 2018

Procházka historií 2 a srážka s Blogem.cz

Ve světě technického přetlaku, kdy od rána do večera někam a nějak kvaltujeme, jsou procházky za historií příjemnou změnou, užitečný relaxem.
Vídám na blozích reportáže z hradů, zámků, starých rozvalin a tuším, že právě zde člověk našel to, co hledal.
A já jsem našla. Několik kilometrů za Madridem leží na vysokém kopci historický skvost. Toledo.
Nikde žádné paneláky, industriální stavby. Pouze minulost.
Procházíte úzkými středověkými, dlážděnými uličkami, které si mohou dovolit klikatit, protože i domy si dovolily podobně se podvolit terénu. Všudypřítomná gotika zatahuje mojí fantazii a já jako milovník Hry o trůny mám kulisy na každém milimetru.
Proluftovala jsem své nitro kouzelnou procházkou, kterou jsem završila nevšedním gastronomickým zážitkem.
V malé cukrárně, kterou provozují jeptišky jsem jedla poprvé marcipánový dort glazovaný cukernou hmotou. Marcipán je hojně používaný právě v této oblasti, však také mandle jsou vývozním artiklem. Nelze to srovnávat s šíleností, která se produkuje u nás.
Jedla jsem něco nebesky jemného, křehkého a tuhle chuť budu cítit na jazyku a patře celé své žití.
Dovolila jsem si pro vás maličkou procházku k ranní kávě, bohužel jsem technicky zblbla Blog .cz. tak, že se někde objevují články, někde nikoliv, vydala jsem článek nový. Nezbláznila jsem se, jen si netykám s technickými problémy.











Co by to bylo za cestování, kdybych si nevzpomněla na blogového parťáka TlusŤjocha a nedovezla jeden DEKL.
Přeji krásnou neděli a pokud právě utíkáte na procházku za historií, šťastnou cestu.

pátek 18. května 2018

Klobouček Když hlídá babička ....

" Když nebudete vědět, co s neposednou babičkou, pořiďte klobouk jí, o zábavu budete mít rozhodně postaráno ".

Těmito slovy prezentuje má dcera úspěšnou kolekci kloboučků, které tvoří, vymýšlí, šije.
Autorka oslovila mne a milovaného Soptíčka k focení kolekce. Soptíčkova zaneprázdněnost způsobená stavbou domečků, puzzle, vaření v kuchyňce, malování a vystřihování, to vše musí malá modelka zvládnout, no prostě pracovní diář má plný až na půdu. Starší modelka / rozuměj mne, mne jako blondýnu / bojuje se třemi kily navíc a objektiv je nemilosrdný, přidává nejméně deset. Navíc kreaci, kterou mám na sobě, tak na té Soptíček trval včetně půjčených brýlí, jinak hrozila vypovězením smlouvy.






Na snímcích je patrné, že když dvě dělají totéž, není to totéž.
Ale co, byla sranda, bylo teplo, bylo nám skvěle a byli jsme spolu a co je víc....
Přeji vám krásný víkend, s kloboučkem nebo bez něj, ale nezapomeňte si život okořenit smíchem a dobrou náladou.

středa 16. května 2018

O Ronaldech ...

V lednových dnech roku 1981 zasedl do Oválné pracovny Bílého domu 40. americký prezident Ronald Reagan.
Za dva měsíce na to doskákalo do našeho oválného dvora štěně boxera a na počest zvolení americké hlavy státu dostalo jméno Ronald. Oba jmenovci na rozdílných stranách planety započali vládu, v níž eskalovala studená válka, boj s drogami nebo boj proti imigrantům, každý po svém, každý ve své pracovně.
V dobách blahobytného socialismu se na všechny hafíky volalo Azore, Alíku, na našem dvoře se rozléhalo majestátní Ronalde.
Toto zvučné, hodně dráždivé oslovení vzbuzovalo údiv, ještě větší nerozum se ale posléze ukázalo rozhodnutí mého renesančního otce. Výchova na cvičáku je drsná, zbytečná a omezující, psa vychováme v míru doma.
Nevychovali, Ronísek rostl jako dříví v lese a cestu životem si razil jako bagr.
Pravidelné procházky končily se stejným scénářem. Pes šel chvíli způsobně podle nohy, pak jeho pozornost vyrušila kočka nebo pták, vytrhl se a utekl. Z přilehlých zahrad, parků, sídlišť se utečenec přiváděl uslintaný a doprovod totálně vyflusaný.
Povinné větrání v blízkosti hřbitova ukončilo několik hlídek VB. Ronald, celý šílený se rozeběhl brankou na místa posledního odpočinku. Právě probíhající tryzna, provázená dechovou kapelou ho natolik potěšila, že začal zvesela poskakovat mezi truchlícími, vdově oblízal smuteční obuv a za halasného Fuj se rozeběhl do nitra hřbitova. Pobíhal po hrobech, shazoval vázičky, upravoval větve, několik hrobů si označil pro případ další návštěvy.
Osoby, pečující o hroby svých blízkých mne urputně vyzývali k okamžitému odchodu, Ronďa právě běhal s mašlí Spi sladce dědečku a vypadal nadmíru spokojený.
Běsnění rozvášněného psiska ukončilo několik hlídek VB, které za pomoci dobrovolníků utvořili rojnici a po vzoru majora Zemana a dílu Vrah se skrývá v poli, začali utahovat smyčku. Ronald pochopil, že se na něj řítí přesila, rozvalil se na obrovský hrob německého továrníka a celý spokojený ho na rozloučenou ochcal.
Incident vyšetřovala přestupková komise Místního národního výboru a okrajově i partaj, zda se nejednalo i o provokaci ze strany kapitalistického tábora, protože narušený funus psem Ronaldem mohla zosnovat i protistrana.
Své by mohla o diverzantovi vypovědět i poštovní doručovatelka Benešová. Jen jednou otevřela branku, jen jednou vešla na náš oválný dvůr. Paní pošťačku jsme našli stojící na tarasu, kde nad hlavou držela brašnu, ze které se sypaly dopisy, pohledy, které Roneček zvesela tahal po záhonech. Tato jednostranná zábava se ojí a tak nebohé ženě začal upravoval krepsilovové ponožky, které vyčuhovaly z pošťácké obuvi. Drsným jazykem boty vydrbal a pak je kouzelně doslintal.
Žena prosila, žena žebrala o vysvobození a ještě ten den si zažádala o změnu doručovací trasy.
Podobnou nerozvážnost učinil, opět jen jednou strýc Jenda, který z šífu dorazil na návštěvu v bílých zvonových kalhotách.
Roneček ho divoce uvítal, předními tlapkami se mu opřel o ramena. Tváře mu olízal stranicky po vzoru soudruha Brežněva, očuchal podpaží a pak ho zaujaly právě ty široké zvonové kalhoty.
Po příchodu mého otce, který reagoval na zběsilé prosby, se naskytl pohled pro bohy. Vyděšený Jenda stál opět na dvoumetrovém tarasu, tentokrát hubou ke zdi, velebnosti, Ronečkovi se totiž moc zalíbilo přiškrcené mužství v obtažených kalhotách a nebohému muži ho začal oslintávat a jinak upravovat. Znásilněného strýce Jana otec udobřoval gruzíňákem, u něhož muž tklivě plakal, že ho kalhoty stály všechny diety za celý měsíc a chtěl jimi oslňovat ženy v nočním podniku Havana. Domů odjížděl v teplácích mého otce a večer, aby ho nikdo neviděl, takový to byl manekýn.
Roneček za trest nedostal večeři, kterou mu pak pod rouškou tmy na zapřenou donesla moje mamka, přeci nebudeme trestat psa za kalhoty jednoho vola.
Dlouho nás provázely podobné příběhy, protože né nadarmo se psi mají a musí vychovávat, mají se jim stanovit mantinely a určit pole působnosti. Ronald byl milý, přítulný, ale šíleně divoký, šíleně nevychovaný.
A najednou se to stalo, Roneček přestal skákat. Chodil kolem mne, otíral se svou žíhanou hlavu kolem mých nohou, seděl vedle mne na oválném dvoře a hlídal mne jako ostříž.
Čím více se mi vzdouvalo bříško, tím více byl pes klidnější, pozornější a hlídal každý můj pohyb. Do porodu už zbývaly jen dva týdny a Ronísek si za barákem začal vyhrabávat obrovskou díru. Chodil si do ní pak lehat a jeho oči byly zvlášť smutné.
Čtvrteční letní bouřka mi přinesla za vydatného deště dceru. Ve stejný čas hledal můj otec Ronečka, který se bouřek šíleně bál. Našel ho ležet v díře a odpočívat. Nevadily mu kapky deště, nevadilo mu nebeské běsnění.
Náš Roneček odešel navždy do psího ráje. Říká se, že něco starého musí odejít, aby mohlo přijít mladé.
Přišlo, má dcera je hravá, veselá, stále lehce dětinská, má svůj svět, nemá mantinely.
Ronečku, tam nahoru na obláček ... já ti DĚKUJI.




Fotku jsem si zapůjčila z Labet.sk, protože fotku našeho Ronečka bohužel nemám, ale mám ho stále v srdci.
Tímto povídáním bych ráda reagovala na Výzvu u KITTY a dokázala, že i kovaní kočkomilové dokáží milovat psy a jejich svět.
Přeji všem krásný zbytek týdne, prší a naše zem zase kouzelně voní po vodě.

sobota 12. května 2018

O pranýři vlastních myšlenek ...

aneb jak jsem sama sebe překvapila ...
Mám už poměrně odžito, nečekám, spíše přijímám.
Do Madridu jsem odjela za poznáním, za odpočinkem a kdo pracuje s lidmi, ten pochopí, já utekla od lidí.
Měla jsem v plánu nasávat památky, čerpat z myšlenek a idejí jiných.
Prohlédnout si obrazy velkého El Greca, obejít El Escorial, dát si kávičku v Toledu.
Nu a k velkému překvapení jsem si nastavila zrcadlo, naleštila ho vlastním potem.
A tak jsem se ocitla před nádhernou stavbou z rudých malých cihliček, kde se uprostřed zabíjí zvířata.
Zabíjí se tu zvířata pro zábavu.

Co tu machruje ? Nabízí se odpověď, vždyť denně čtvrt století ukrajuje ze zvířecích mrtvol a slušně jí to živí.
Svatá pravda. Otupěla jsem, přesto když se na ty tuny masa dívám, občas mne obejde stín smrti.
Mám okamžiky, kdy mi ty hromady mrtvých zvířat dělají šoufl.
Jsem asi jediný řezník široko daleko, který neměl vepřové maso v puse asi čtyři roky, jitrnice, jelita nejí a
z ovaru by se osypal.
Na malá selátka, čerstvě poražená se vůbec nedívám. Že by citlivka ?
Přehání ? Je otrlá ? Nikoliv, jen přijímá život, jak leží, jak běží.

Stojím před arénou, stojím před budovou, kde krásným býkům dávají sbohem a kupuji si lístek.
Hodinu před začátkem se mi nervozitou štosuje žaludek.
Mám zmatek sama ze sebe, nechápu, jak dám skutečnost, že se zde budou zabíjet zvířata.

Vstupuji do pravé španělské koridy. Ozařuje mne slunce, vtahuje mne atmosféra.
Kolem mne tisíce lidí, mnoho národností.
Nastupují toreádoři, přijíždí statní muži na koních.
Stojí mi všechny chlupy na těle, mám sevřené útroby a v jediné vteřině splývám s davem.
Splývám s atmosférou, jsem vtažena.
Moje emoce se perou jen malou chvilku, vyhrává dav, jsem omámena přítomností.
Divadlo života a smrti.
Tleskám krásným mužům, kteří tančí s muletou, jejich vypracovaným tělům.
Vše má svůj řád, úroveň a není to pouze krvelačná podívaná.
Kontroverzní tradice, která vyvolává extázi, davové šílenství.

Stála jsem na pranýři svých myšlenek. Lynčovala jsem sama sebe. Tolik protichůdných emocí.
Jak budu žít s faktem, že jsem tleskala tak pokleslé zábavě ?
Budu.
Pro všechny pohoršené, zhnusené, chápu vás.
Také se mi příčí zabíjení.
Přesto jsem vděčná, na vlastní kůži jsem poznala, co dokáže dav, co dokáže s lidským potenciálem šílenství, extáze, nadšení.
Zkušenost, které nelituji, posílila mne a znova bych jí zopakovala. Je totiž nepřenosná.




čtvrtek 10. května 2018

Bleděmodrý...

Jako lovec zážitků dojdu, doběhnu, dojedu či doletím.
Jako barevný člověk si města házím do barev.
Mám zlatý Řím, šedou Paříž, žlutou Prahu a nově ... bleděmodrý Madrid.
Posuďte sami, jak se hlavní španělské město Madrid a kouzelné Toledo dokáží vybarvit, pohladit a potěšit.














čtvrtek 3. května 2018

Ach jo, ty mladý holky ! ...

Naše KLÁVESNIČKA , spíchla horkou jehlou další výzvu. Bez štábní kultury, bez ladu a skladu vyšvihla do světa akci, která dle mého úsudku mohla mít fajn přesah. Jediné, co jí omlouvá, je naše a díky prckovi spí málo.
NEJKRÁSNĚJŠÍ ČÁST DNE
Dlouho jsem přemýšlela a jednoznačně vyhrál moment, kdy zapadá slunce, den se chýlí do finále.
Celá příroda se začne koupat v teplých tónech, vše je nějak obalené do příjemna, vše je měkké, hladké a jemné na dotek.
A když se takhle zrcadlí na mé zahradě, stává se vše dokonalou iluzí, kterou dokreslí čerstvě posekaný trávník. Vůně posekané trávy, rozkvetlé rododendrony, azalky, tulipány a večerní zalévání dá celému prostoru nezaměnitelnou patinu klidu, pohody a totálního uvolnění.
Takže za blondýnu jednoznačně západ slunce. Chodím bosa, vnímám zem a jsem díky tomuto komfortu nejblíž přírodě, nejblíž sobě.
















úterý 1. května 2018

Duben v kostce ...

Co udělá blondýna, když se zblázní pylová sezóna a sype se to na nás po metrácích ? Jde si opláchnout auto, je spokojená, že je tam sama, lebedí si, relaxuje v bublinkách, podbízivě špulí půlky.
A za hodinu zjistí, že její auto je ještě víc žluté, ještě víc opylované.
Z kozaček jsme skočili do žabek, ze zimním gum do letních, všichni kýchají, slzí a já jako zahrádkář stojím u sudu a pláči. Chybí nám vláha, chybí nám voda. Slunce spaluje zem a na konci léta bude vše úhorem, tento způsob nástupu jara se mi zdá poněkud nešťastný. Jako milovník zeleně se nedoplatím za účet za vodu, jako občané se nedoplatíme za potraviny, které půjdou strmě nahoru. Chtělo by to rovnováhu, maličko ... nebo víc ?
Jsem žena, která využívá své volební možnosti a ani komunální politika mi není lhostejná. Na této úrovni mám bohaté zkušenosti, na obvodní Národním výboře mám skvělou pověst, protože jsem se jako zástupce našeho domu chodila domlouvat údržbu zeleně v místě bydliště. Chodím zde ráno po tmě a pokud mne někdo přepadne, chci mu poděkovat a chci na to vidět.
Jednání byla ukončena v momentu, kdy mne ochranka několikrát vyváděla z výboru.
Letos mne a všechny občany našeho města zaskočilo něco neuvěřitelného. Naše město musí mít rozhodně nového architekta přes zkrášlování města, protože záhony jsou překrásně upravené, barevné a s citem načančané. Nejsme na to zvyklí, já jsem už několikrát málem nabourala, jaká nadpozemská krása mne vítala, mne hýčkala. Takže našim komunálním politikům tímto děkuji, osobně to nesdělím, na výbor nesmím.
Soptíček se mi transformoval do Emily, na které si zarputile trvá. Obrovský problém mi činí rozeznat slečnu Daisy od slečny Minnie, na férovku jsou mi na praku, nikoliv mé vnučce. V diskuzi pravidelně odcházím středem.
V důsledku kontaktního mateřství a tohoto přístupu od narození, usíná na mně / pokud tedy máme možnost /. Večer si lehneme, několikrát si zakope / rozuměj Soptíček, já bych nevypadala tak roztomile /, několikrát si zanadává a pak si lehne celou vahou na mne. Zhruba dvacet minut trvá než se usalaší na mých záhybech, na mých konturách, začne odfukovat. Ležím na zádech, v oblasti srdeční leží navalený Soptíček ala Emily a já se nesmím hnout.
Nečekala jsem, že mne v ložnici něco překvapí a vono jo, kontaktní mateřství potažmo babičkovství.
Po pěti letech mne oslovila má výživová poradkyně, že by mne chtěli do časopisu. Ať najdu fotky PŘED a fotograf doladí současnou formu. Hledala jsem svou minulost a bylo mi smutno. Jak jsem vypadala, jak moc jsem byla nešťastná, jak jsem se s každým kilem trápila, bojovala. Smutný příběh s dobrým koncem, za pět let jsem na sebe navalila pouze dvě kila, takže skoro třicet je pořád dole. Chtěla bych jen všem poslat vzkaz, NIKDY NENÍ POZDĚ SE ZAČÍT MÍT RÁD !
O zahradě se rozepisovat nebudu, mám připravený článek, jen snad, bolí mne všechny svalové partie kolem krku, zad, zadku, lýtka i stehna, no prostě bolí mne celý boží člověk. Ale ten pocit, když jdu bosou nohou trávníkem, zapadá slunce a vidím výsledky svého úsilí, pro tyhle okamžiky jsem se narodila.
Loučím se s aprílovým měsícem, který nás ohřál a naladil na veselou strunu a nadevírám měsíci lásky, osvobození, šeříku.
Doufám, že všechny dámy řádně seřídily své stroje, doletěly v pořádku a huráááá do května.




DOJÁK MĚSÍCE

Jsem patriot, jsem Čech jako poleno a moc ráda cestuji. Vždy, když letadlo dosedá na letišti v Ruzyni, mám slzy v očích.
Nikoliv, že bych se bála, ale že se strašně ráda vracím domů.
No a co potěší duši Čecha ?
Když slyší český jazyk z úst světově známé skupiny Metallica. To, že si někdo dá práci a naučí se na koncert píseň v rodném jazyce národa, u kterého hostuje, mi přijde jako úcta a nesmírná pocta nám všem.
Píseň " Jožin z bažin " od Ivana Mládka z úst basáka skupiny prolétla světem a já byla na tenhle poklad strašně pyšná, vždyť si ho zpíváme už desítky let.
Pokud někdo příští týden poletíte španělským letadlem z Madridu a uslyšíte : " Jožin z bažin močálem se plíží, Jožin z bažin k vesnici se blíží, Jožin z bažin už si zuby brousí .... platí jen a pouze práškovací letadlo " , tak to zpívá blondýna a před Prahou slzí ...