sobota 19. října 2019

Cesta do hlubin študákovy duše ....



Hemžíme se v lidském mraveništi ve vyšlapaných cestičkách.
Každé ráno před osmou vídám dlouhou kolonu osobních vozů před místní školou. Za jejich okny sedí malé tvářičky a staticky se dívají ven. Rodiče přivážejí své potomky do školy a já jim ani trošku nezávidím.
Zavřu oči a okamžitě se mi vybaví, jak jsme si šlapali cestičku k domovu se spolužáky a jak báječně jsme si to užívali, jako třeba  ....

-  neposkvrněná svátost první třídy vždy vyvrcholila o velké přestávce, kdy jsme vytáhli látkové ubrousky, paní učitelka si s námi sedla a sama křoupala jablíčko, které zakusovala chlebem s máslem.
Na její přední, předkusem zdeformované zuby se lepilo žluté máslo, ona si roztomile rukou odhazovala z očí neposlušné vlasy. Ztichlý kolektiv dětí přežvykoval a uvnitř obdivoval bohyni sedící u katedry.
Absolutní konec světa v mé malé duši nastal ten den, kdy jsem cestou domů vytratila fialový látkový ubrousek. Nedokázala jsem se srovnat se skutečností, jak se budu moci zapojit do kolektivu bez patřičné propriety. Plakala jsem a nebyla k zastavení do momentu, kdy maminka vyndala ze sekretáře nový látkový servítek a od toho dne, jsem se opět stala poplatným členem naší socialistické společnosti.
 / první třída /
-  paní družinářka nás vypouštěla vždy ve stejnou hodinu po dohodě s rodiči. Nikdy jsme nepřišli domů včas a vědomí, že si maminku udobříme nějakým pěkným odpustkem, devastovali jsme keře v přilehlých zahradách. Od brzkého jara nám dělaly ve váze parádu větvičky kočiček, zlatého deště, šeříku, občas i tulipánů.
Stopku a pár facek jsem dostala po návštěvě paní spisovatelky Sedlmajerové, které jsme otrhali keř cizokrajně vyhlížející a dovezený ze Svazu sovětských socialistických republik. / druhá třída /
- ukočírovat můj temperament se rozhodla třídní učitelka recitací. Dlouhé a nestravitelné básně jsem mlela celý den do bezvědomí, odrecitovala v pionýrském kroji a uvnitř se těšila, jak se cestou popereme o hliněnky v barevných pytlících. Sen mít skleněnku, barevnou a místy průhlednou, tak ten se rozplýval každý měsíc po výplatě rodičů, se smutnou větou .. na to nemáme.
A přeci je na světě spravedlnost. Skleněnku s modrými odlesky jsem vyhrála a večer jsem si musela drbat řádkové punčocháče v lavoru, protože jsem je měla celé od bláta. / třetí třída /
-  v šatně při svlečení kabátu, čepice a zimních bot jsem si uvědomila, že mám něco navíc.
Seděl zde na lavičce můj tříletý bratr, kterého jsem cestou do školy zapomněla odvést do školky. Paní školníková byla hodná žena, odvedla ho tam ještě před zvoněním. Slíbila, že se to maminka nedozví.
Celá konspirace vzala za své v momentě, kdy se bráška svěřil, že dostal od hodné tety koláček na cestu. Musela jsem dvacetkrát za trest napsat, že bratr chodí do školky, nikoliv do školy. /  čtvrtá třída /
-  během jedné noční hádky mých rodičů jsem zaslechla slovo rozvod. Celý den ve škole se mi to honilo hlavou a tak jsem požádala spolužačku Danu Jirkovou o konzultaci, ta měla rozvod rodičů za sebou. Znalecky na mne pohlédla a těsně před naší brankou u domu pronesla ... připrav se, budeš sirotek. Vykoupaná, naleštěná, v čistém pyžamu a se vzorně napsaným úkolem jsem v obývacím pokoji rodičům sdělila, že už budu jen hodná, jen nechci být sirotek. / pátá třída /
-  za mimořádné zásluhy jsem si mohla v sobotu večer sednou k televizi a sledovat film Fantomas.
Od tohoto okamžiku jsme si se spolužáky nehráli na nic jiného. Role se měnily podle absencí ve škole, podle kašle či neštovic. Fantomase měl ztvárnil Láďa Kutil, věčný průšvihář a za svojí lady si bohužel vybral mne. Na dotaz, zda ho políbím jako v televizi, jsem se ohradila, že nikdy.
Můj spolužák měl obrovské žluté zuby, které si čistil jednou týdně a i naše ruská paní zubařka říkala ... ty balšoje prase.  /  šestá třída /
-  svou první ředitelskou důtku jsem vyfasovala za tři rozbitá okna, kterými jsem prohodila obuv spolužáka Kosíka. Poznámka v žákovské knížce byla sepsána na půl stránky a domů jsem šla poprvé v životě ze školy sama.  / sedmá třída /
-  pubertální chichotání, přehazování si ofiny zleva doprava, prvně natřené řasy, natupírovaná hlava matčiným Lybarem a v těch trapných botách já nepůjdu, jo, přesně tam se zapalovala lýtka.
Už se ze školy nechodilo dohromady, najednou jen holky a kluci zvlášť.
Modré oči Ládi Moníka jako magnet ve snech přitahovaly a já měla na nose beďar veliký jako celý svět. Na vtíravou otázku mých kamarádek, zda bych chtěla pusu od mého favorita, jsem jednoznačně odpověděla, že né.  Já bych od něj chtěla pohladit, když se jeho prsty při volejbale lehce dotýkaly míče, přišlo mi to nesmírně sexy. / osmá třída /
-  naše paní pošťačka se kolíbala s modrou taškou a obrovskými deskami mezi domy a měla stále skvělou náladu. Ráda nám dětem vrazila nějaké psaní a ušetřila si pár kroků k dobru.
Jedno psaní jsem nesla domů jako svátost boží, ta obálka, obyčejná a bílá a přesto nejkrásnější v mém životě. Střední zdravotnická škola mým rodičům právě oznámila, že jim začínají čtyři roky očistce a mne přijali za řádnou studentku denního studia. / devátá třída /

Nezávidím dnešním dětem, nezávidím ani rodičům.
Zážitky z cest ze školy či do školy si žádný z nás nemohl koupit, nejsou na prodej v aukci, ani na internetu. Zasouvám bez důrazu, co jsem jedla minulý týden. Ovšem, co krmilo duši malého školáka, na to nedokážu nikdy zapomenout. Nádherný a bezstarostný svět nás obklopoval a dětství chutnalo po utržených třešních za plotem souseda.


 

51 komentářů:

  1. Simi, krásné vzpomínání, které mi je tak blízké. Školu máme přes ulici a také tu každé ráno zastavují auta se školáky. Ano, nezažijí, to jsme zažili my cestou do školy a ze školy. Doba se změnila, vím, že u těch malých je to i z důvodu jejich bezpečnosti.
    Vzpomínám si, jak mě v první třídě do školy vodila babička. Musela jsem přejít silnici a moje maminka si myslela, že budu s babičkou v bezpečí. Po letech jsem jí vyprávěla, jak to bylo. Stály jsme u silnice a já babičce říkala, že jede auto. Babička opáčila, vždyť nás vidí, vzala mě za ruku a už jsme uháněly přes silnici. Ze školy jsme chodili sami a naše cesty také nevedly rovnou domů, jednou jsme se se spolužačkou šly podívat na paní učitelku do školky, podruhé jsme šli krmit pejska do jedné zahrady. Největší průšvih nastal, kdy jsme jednou v zimě cestou ze školy jezdily na taškách na Keťásku. Spolužačka Věra už měla hodinky a tak kontrolovala, kolik je hodin. Pořád bylo času dost. Jezdily jsme až do setmění, hodinky totiž stály. No a doma nás také sjezdili. Těch krásných vzpomínek a alotrií bylo spousta a moc ráda i po letech vzpomínám. Měj krásný den. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bavila jsem se o zážitcích se synovcem, všechny má vše od rána do večera zprostředkované, už nic moc spontánního nezažívá, nedokázal si představit, že jsem jeho tátu ráno před školou vodila do školky. :-)

      Vymazat
  2. Simi, ty jsi proti mně holčina, ale já začala chodit do první třídy v padesátém čtvrtém! a na paní učitelku vzpomínám dosud a věčně jsme lítali venku, žádné placené kroužky v zatuchlé tělocvičně nebo někde ve sklepních místnostech. Byli jsme hubení právě pro ten pohyb.Devět tříd školy v městečku na severu a pak další roky dojíždění na SVVŠ - to je na tlustou knížku. Já si mládí užila, tak, jak bylo. Krásně jsi to napsala. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem už psala, nezávidím ani dětem, ani rodičům.
      Nejsem velebitel minulých časů, ale dětství jsme měli víc dětské.
      Nezažívali jsme velkolepé oslavy narozenin v mekáčích, kde stejně sedí jen děti, které vybrali rodiče.
      Ale pohyb jsme opravdu měli přirozený, abych neměla velkou prdel, chodila jsem jí větrat do Slavoje a to byla teprve prdel :-)

      Vymazat
    2. No, jasně, když žiješ v nějakém režimu, tak nemůžeš odložit život na jindy, až se zase po desetiletích změní na jiný, když je ti šest, jdeš s taškou na zádech a hltáš vše nové.Babička nám říkala o krejcarech a Masarykovi, o 2.sv.válce, naši kritizovali Gotwalda a my pak ve dvaceti viděli osmašedesátý!Škola života. Jiřina z N.

      Vymazat
  3. To jsou tak krásný vzpomínky! Jako dneska si pamatuju, když jsme přišli s pytlíkem kuliček k ďůlku a se ségrou jsme vytáhly olověnky, což byla vlastně ložiska, které nám máma přinesla z továrny. Jak to najednou kolem zašumělo, i skleněnky se šly zahrabat :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to bys mi připravila hodně těžké spaní :-)

      Vymazat
  4. Do školy jsem chodívala ráda pouze do 3.třídy. To jsme měli ještě úžasnou Paní učitelku, a já měla přání,že chci být taky učitelka.Jenže nastala 4.třída s nerudnou Soudružkou učitelkou, a pak už to o moc lepší z mého pohledu nebylo.Takže,když se sejdeme občas se spolužáky,tak mám dojem, že jsem snad chodila na jinou školu :-D. Ale zato u našeho baráku, kde nás bylo dětí jako smetí tak to byla jiná. Lítali jsem všichni venku, kuličky, mičuda,prostě kde co.tak to jsme si užili mírou vrchovatou.Dnes je to sice jiné,ale ona každá doba má to své.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem štěstí na parádní učitele, celý život. Byla jsem gauner, ale se srdcem, nezákeřný a tím jsem vždy bodovala.

      Vymazat
  5. Simi, právě jsi mi odhalila, že mám sklerózu - na paní učitelku z první třídy si fakt nepamatuju. Vůbec si toho pamatuju málo... (takový článek bych asi dohromady nedala). Doufám, že to není předzvěst Alzheimera :-o.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje paní učitelka v první třídě se jmenovala Kroftová.
      Díky mé povaze drbny, pozorovacím schopnostem, vlastně celý život sleduji a ukládám.

      Vymazat
  6. Já si taky nic nepamatuju, jako hodně stěží bych takový článek napsala, smekám...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud se narodíš a od plenek pozoruješ, sleduješ a zapisuješ uvnitř, máš jednoduchou startovací pozici. Už jako dítě jsem milovala cvrkot, dívala se, jak mluví, gestikulují a to mi pomáhá nezapomínat a lépe se orientovat v lidech a jejich povahách, konání či reakcích. Byla bych skvělá bulvárnice.

      Vymazat
  7. Simi, to je zase skvost...Tak ráda jsem si zavzpomínala i já. Taky se mi vybavily ubrousky a spousta školních zážitků. Ale taky často přemýšlím, i v myšlenkách na moje děti, o co jsou ochuzeni, na co budou oni jednou vzpomínat. Naštěstí chodily taky do pěšky a občas naštěstí i ven, tak snad aspoň něco zůstane v mysli na potom...
    Moc děkuji za milé čtení a otočení se zpět i v mém životě.
    Měj se moc a moc hezky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo mi ctí a děkuji.
      Moje dcera tohle všechno stihla ještě než se to všechno změnilo. Navíc jsme auto nikdy neměli, takže chodila pěšky a užila si spoustu lumpáren včetně lhaní, pozdních příchodů. Ještě si užila i běhání venku, aniž by byla nějak zásadně ovlivněná, kam smí a kam né, dnes to mají děti jinak a hodně zprostředkované.

      Vymazat
  8. Hezké vzpomínání. Mě se ze školy vybaví, jak jsme o velkou přestávku museli být venku na nádvoří, pokud bylo dobré počasí. Myslím, že to už dnes taky není, aby děti vyhnaly na chvíli ven, aby se vyvětraly a zaskotačily si :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsme v případě pěkného počasí chodili venku a v zimě po chodbách na patrech. Hlavně to chození venku bylo moc fajn, dvacet minut si člověk provětral hlavu a zvládl i trochu pozlobit.

      Vymazat
    2. Simonko, jednou se mi povedlo:
      na SVVŠ jsme měli také hl.přestávku na dvorku, kdo přinesl od rodičů písemně, že smí kouřit,mohl vykouřit 1 cigaretu.Tak jsem ukecala tátu, aby mi to povolení napsal. Byla jsem jediná, kdo ho donesl. Ač doma nikdo nekouřil a ani nesměl! To byla pecka, pro spolužáky a učitele taky.
      Dodnes se divím, kde se to ve mně vzalo, ta drzost. Jiřina z N.

      Vymazat
    3. Tohle je ze strany tvých rodičů skutečně husarský kousek.
      Já si zase pamatuji situaci u nás, kdy můj brácha neustále sahal jako malý na cigarety. Táta si ho posadil, zapálil mu, brácha natáhl, posral se, málem udusil a na cigára už nikdy nesáhl :-)

      Vymazat
  9. Když se řekne škola, vzpomínám na to jak jsme první a druhou třídu chodili do školičky, to byla nízká budova ve velké školní zahradě kde byla i tělocvična pro celou školu. Ve třetí jsme přešli (přes dvůr) do velký školy, kam jsme chodili až do pátý třídy (mimochodem tahle naše škola si zahrála v seriálu Křeček v noční košili) a pak jsme přešli (už o něco dál) do další školy kam jsme chodili od šestky do devítky. Obě slouží dál svému účelu, byť ta druhá už není ZDŠ ani ZŠ ale Gymnázium Josefa Škvoreckého. Ať už do jedné nebo do druhé jsme chodili v partě dětí, a nějak si neuvědomuju, že by jsme někdy chodili zvlášť holky a zvlášť kluci, prostě jedno velký klubko dětí, protože jsme bydleli dost po kupě. Ale všechno asi bylo jinak naprosto stejný, včetně těch ubrousků. Jo, zapomněla jsi na plátěný pytlíky na cvičky!;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S plátěnými pytlíky na cvičky jsem neměla evidentně žádný zážitek, krom toho, že jsem za ztrátu byla neustále mlácená a zcela oprávněně, jenže to bylo úplně jiné než s tím ubrouskem, ten byl pro mne v první třídě nejdůležitější.

      Vymazat
  10. Simi, krásně jsi zavzpomínala na školní léta. Já chodila do jednotřídky na vesnici a o hodné učitekce jsme si mohli necht jen zdát. Ač premiantka, často jsem klečela v bílých punčocháčím na stupínku. Byl namořen příšernou rudou barvou a špinavé punčocháky nešly vyprat. Formou dotazníků jsme museli vypisovat, jaký plat berou naši tátové. Já to nevěděla (kdo také ve druhé třídě),napsala jsem, co mě napadlo. Díky té nevědomosti bral můj tatínek nejméně, četli jsme to nahlas. Nejsmutnější pro mě bylo, že i tatínek největšího zlobiče bral víc.

    OdpovědětVymazat
  11. Naštěstí jsem se nikdy s ničím takovým nesetkala. Ano, všichni nebo skoro všichni byli politicky angažovaní a hodně pro rusky orientovaní, ale nezažila jsem takové vyplňování dotazníků.
    Byla jsem gauner, šílený, ale samé jedničky na vysvědčení, které mé průšvihy brzdily. Na hanbě jsem stála pořád, ale nikdy jsem neklečela, nikdy.
    Ani fyzické tresty se nesměly vykonávat, pouze jeden učitel po nás házel klíče.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simi, to si tak neber, asi trénoval na 17.listopad. hihi Jiřina z N.

      Vymazat
    2. Simi, ono to nebylo jen tou dobou, prostě jsme měli smůlu na zlou zamindrákovanou ženskou.Vynahradila nám to potom výborná třídní učitelka, kterou jsme měli od šesté třídy. Moc na ni vzpomínám.

      Vymazat
    3. Největší sranda je, že pan učitel je můj soused na zahradě a jak už je to starý pán, tak zapírá, že on nikdy, že to kolega Zejda :-) :-)

      Vymazat
    4. Pavlí, když tohle monstrum dítě potká, má skutečně zkažené dětství.
      Já jsem měla neuvěřitelné štěstí až do maturity, měla jsem kantory, kteří za mne bojovali... a oba, jak na základce, tak na zdrávce umřeli ošklivou a trýznivou smrtí, budiž jim země lehká, oběma.

      Vymazat
  12. Krásně napsané. Já bych mohla sáhnout ještě hlouběji do duše študáka a potvrdila bych jen to, že jsme byli v mnohém určitě svobodnější a měli víc zážitků, které nám nikdo neorganizoval, které vyplývaly přímo z nás. Ale každá doba má prostě svoje. Já osobně vzpomínám na školní léta na základce i na ekonomce dobře- teď už jasně že s nostalgií, ale i s úsměvem.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měli jsme ohromnou volnost a svobodu a hlavně, zážitky. Moje vnučka nikdy nebude moct napsat takový článek, bohužel.

      Vymazat
  13. Blondýnko, krásně napsané vzpomínky. A já měla několik třídních důtek a ředitelskou taky jednu :-) Měj pěkné dny a díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem měla první důtku v páté třídě a moje generálka o mne zlomila ramínko :-)

      Vymazat
  14. To je jednoduché: Spolužák Kosík prostě neměl mít tak průrazné boty! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spolužák Kosík byl subtilní konstituce a myslím, že se mne bál :-)

      Vymazat
  15. Nádherné vzpomínky na školní léta! Pamatuji se, jak mi doma říkali, když se mě někdy nechtělo jít do školy: jen počkej, jak by ses tam jednou ráda vrátila a už to nepůjde! Nevěřila jsem, ale už je to tady..a hodně dlouho :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Svatá pravda ... celý život spěcháme, rychle mít občanku, rychle, rychle a pak s takovým sentimentem vzpomínáme.

      Vymazat
  16. Jednoznačně ano. Moje cesty tam a zpět měly podstatně jiný ráz a na základku už si prakticky vůbec nepamatuju, protože v jedenácti letech začal gympl. Ale byly to krásné momenty nezrušitelné samoty, kdy jsem rozvíjela jeden příběh za druhým a v hlavě jsem měla celý svět. Neměnila bych :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na základku si prakticky vůbec nepamatuju ... a není to trošku škoda ? I když jsme každý z jiného těsta, potřebujeme ty cesty prožívat jinak, já dodnes cítím ty prožitky, tu vůni.
      Často jezdím kolem mé školy a ta cesta je plná nádherných vzpomínek, které formovaly mne jako člověka, učily chápat svět kolem, sociálním dovednostem.
      Tak jen doufám a věřím, že alespoň jeden příběh hodíš tzv. na papír !

      Vymazat
    2. Možná to trošku škoda je, ale myslím, že z většiny spíš ne. Nebyl to pro mě příliš hezký čas a na období do deseti let téměř nikdy nevzpomínám (i když jsem fakt hodně sentimentální). A co se těch příběhů týče, taky doufám :-) Tak uvidíme.

      Vymazat
  17. Velký krajíc chleba, namazaný máslem a k tomu jablíčko,
    zůstane navždy v mé paměti, jako něco tááák dobrého, že
    to už nikdy ničím nelze nahradit. Ano, i školní družiny pamatuju,
    jak jsme si tam dělali úkoly a zavařovaly - děvčata - v osmé třídě
    dýňový kompot ze školní zahrádky. Jak nám pak ve školní jídelně chutnal.
    Krásné vzpomínání,
    děkuji ti za odvedení chvilky od starostí, které bohužel v určitém věku
    starých dětí vůči ještě starším rodičům nastane. Díky moc.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cukříku, chléb s máslem a jablko zůstane uložen a díky bohu za tyto dary.
      Potřebovala bys vypnout, utéct a věnovat se sama sobě, cítím, že jedeš jen na setrvačník. Péče o rodiče je vyčerpávající, navíc když je rodič paličatý, je to boj.
      Drž se.

      Vymazat
  18. Moc pěkné vzpomínky na školní léta. Je to s podivem, ale také si pamatuji na paní učitelku v první třídě, na svačinu v látkovém ubrousku (chleba ale se sádlem ☺) i na cesty do a ze školy, ale co jsem měla včera k obědu, to mi začíná dělat problémy ☺☺☺ Simčo, moc krásné čtení ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Též jsem měla chléb se sádlem a šíleně jsem záviděla sousedce, ona tam měla občas nakrájený špekáček :-) :-)

      Vymazat
  19. Konečně jsem v klidu dočetla až do konce. Asi máme podobné vzpomínky. Ty časy se nevrátí. Kamarádka v MŠ učí děti nejen říkadla, kreslit a stavět kostky, ale chodit. Maminky je z aut nosí, aby si nezamazaly boty...
    Naše vzpomínky začínají být romantika časů dávno minulých...
    Simi, děkuji za tak krásné čtení a přeji hezké dny, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máme uložené tyto příběhy uvnitř, nikdo nám je nezprostředkoval, nenahrál, žili jsme je. A ony nás na oplátku nádherně formovaly, jsem za to skutečně nesmírně vděčná.

      Vymazat
  20. Díky...díky za čtivě sepsanou vzpomínku, sama vzpomínám na školní léta a vše kolem čím dál častěji. Občas to až bolí na duši.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S věkem přibývá vzpomínek a i když jsme to v dětství tak necítili, žili jsme svobodněji, veseleji a zpětně za to děkuji.

      Vymazat
  21. Dojala jsi mne, zavedla jsi mne do mého dětství...Bylo podobné až na ten rozvod rodičů, ale opravdu ty zážitky cestou do a ze školy se nedají koupit. Možná tenkrát nebyl provoz na silnicích pro ratolesti tak nebezpečný. Když jsem se stěhovali na Moravu, byly jsme přechodně 2 roky v podnájmu a stejně s ostatními dětmi chodili pěšky z jedné vesnice do druhé v zimě v létě. Po silnici bez chodníku, házeli jsme se navzájem do zasněženého příkopu, později tajně kouřili a pdobně. Děti na mobilu? Určitěš rodičům na klidu nepřidají. Když se zapomene nabít a účastník se nehlásí....rodič panikaří, když dítě nechce být vyhmátnuto nebo s mámou mluvit, vypne se samo....Opět rodič panikaří, když se dcera nevrací z diskotéky.... Vlastně ani nevím, zda dneska nějaké diskotéky ještě jsou. Asi ne, ale chodí se asi na festivaly, kde se také pije a kouří a kdoví, co všechno jiného. Mobil klidu proště nepřinese. A i když jsme pak bydleli ve městě s veřejnou dopravou, nepamatuju si, že bychom ji někdy použili. Více jsme chodili pěšky a čekávali u školy na kluky,, které jsme pak jakože náhodou potkali a zjistili, že máme stejnou cestu.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozvedli se až za 12 let, ještě spolu nějaký ten pátek vydrželi.
      Máš svatou pravdu, dítě na mobilu je kalamita, má dcera má 30let a věčně vybitý mobil :-)

      Vymazat
  22. Já dostal v první třídě poznámku:
    "Nemá v těle kousek solidní zodpovědnosti za svoje počínání"

    OdpovědětVymazat
  23. To je pro mě tak dávno, že už si ani nepamatuji, že jsem kdysi byl také tím malým hošíkem :-).
    Co se mně ale vybavuje, je, jak jsme v parku hráli fotbal a branky měli vyznačeny položenými bundami a pak se hádali, jestli balon proletěl "brankou", nebo ne.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.