středa 31. ledna 2018

Blondýna z Loupáčkové republiky ....

" LOUPÁČKOVÁ REPUBLIKA je politicky stabilní, nehádá se každý pět let o prezidenta, je závislá na loupáčku, jehož
kůrčička musí být naleštěna, pocukrována a pomakovaná zhusta. Je státem klidným, vyrovnaným, ale i zde dochází k velkým revolucím či převratům. Loupáček neloupáček ...bojuje se čestně, urputně a vítězství se oslavuje produktem řádně
vykynutým ."

Blondýnu, po operaci vyhladovělou, vyzvedl Soptíček ještě v pyžamu, protože nemocnice nelení, nemocnice nechrápe a vykope přebytečný element hned časně ráno.
Nevím, do jaké míry tento pocit znáte, ale mne pocit volnosti, přežití / paní na vedlejším lůžku celou noc tak urputně chrápala, že tygr sibiřský se slonem indickým dohromady jsou tišší společníci / tak překvapil, že jsem seděla ve voze jako maličkatý E.T.oušek.
Soptíček komunikoval hodně zhusta, rukama, nohama a já se probudila v momentě, kdy nám do zadní části vozu má dcera podala pytel plný ještě teplých, sladkých loupáčků. Och, můj bože, ta slast, ten orchestr chutí a několikrát násobený orgasmus kulinářského světa. Hltala jsem, dusila se, tlačila si kusy kynutého pečiva do úst.... já jsem chrochtala jako prase.
V jednom okamžiku jsem si všimla očí mojí dcery ve zpětném zrcátku / uvažovala, zda mi neudělali též lobotomii /a pohledu mojí vnučky, ano, pohled to musel být hodně háklivý, sežrala jsem jich pět !!!
Po příjezdu domů blondýna našla kouzelně připravenou postel, kde měla odpočívat. Vymluvila jsem se na horkou kávu ... já přeci nemůžu celý den ležet v posteli ??? Honilo se mi hlavou, já přeci musím být babička, já musím být ... no blondýna.
Dívám se na svou vnučku, umí všechny barvy anglicky, ale prdí ve 2,5 roku do plen.
Tak to né, začíná boj. V naší Loupáčkové republice musíme odhodit okovy svazující naše nohy, ale hlavně naše zadky. Trpělivost přináší růže a začíná boj blondýny a plínek.
Vysazujeme, vysazujeme na fialové prkénko s hrochem, běháme, já běhám den po operaci jako Usain Bolt, sprintuji s vnučkou v náručí a cílovou pásku mi maličko komplikuje fakt, že se zamotám do obinadla nebo když běžíme včetně všech tří koček, jo, vypadá to v naší republice jako na karnevalu v Riu.
Rekonvalescenci trápím na záchodě, kde vysvětluji Soptíčkovi, že je třeba vyčůrat tu vodičku. Naše první společně vyčůraní se zapíše do dějin naší Loupáčkové republiky jako získání vlastních hranic, vlastních cílů a na 1. máje si udělíme vyznamenání a řád Křupavé kůrčičky.
Vážení a milí příznivci naší republiky, my jsme nad těmi plínkami zvítězili !!!
V době nácviku bylo ze záchoda možno slyšet tleskání, mohutné skandování, zpívání, muzicírování, kdy jsme za pomoci bubínku, rumba koulí a dřívek zvolili hymnu Skákal pes přes oves. / blondýna skákala přes kočky /
Bylo možno též slyšet .... Babiško, hovno nebo také Babiško, už to teče.
Zde je třeba přiznat, ano, učený z nebe nespadl a občas jsme se brodili v hovnech, ale to se brodí každá nezávislá, mladá a krásná republika.
Dokázali jsme všem, hlavně zahraničním pozorovatelům / zahraničním pozorovatelem jsou zde mezi řádky míněni rodiče, v rámci dobré konverzace a vztahů, neříkáme nahlas, pouze potichu, prosíme /, že u nás už se plínky nenosí a nosit nebudou.

Během toho týdne jsem zjistila, že neumím absolutně marodit, jsem blondýna, která raději bude pokládat základy mladého demokratického čůrání než ležet v posteli. Zjistila jsem, že já si stále pletu blau a blue, na rozdíl od Soptíčka, který pregnantně vždy odpoví. Zjistila jsem, že budu tisíckrát raději babička, která upekla milion růžových a bleděmodrých dortů z modelíny než ufňukaná bába, kterou píchá u boku.
A naše Loupáčková republika ? Soptíček mi dnes na videohovoru ukazoval krásné kalhotky s růžovým lemem a blondýna, no blondýna usoudila, že nazrál čas jako prezident této krásné země zařadit čelem vzad, do hrnce brokolici a hlídat figuru.
Ale loupáček ten zůstává znakem a symbolem naší bezplenkové revoluce.
LOUPÁČKU ZDAR, PLENÁM ZMAR !

pondělí 29. ledna 2018

Leden v kostce ...

Během letošního ledna jsem zjistila, že dospívám, zraju a opouští mne ufňukaná puberta. Rok co rok jsem si na leden stěžovala, posouvala jsem v nitru čas a spěchala, aby bylo to jaro, rychle, rychle, rychle.
Zjistila jsem, že tímto spěcháním zoufale stárnu a musím přijmout čas v mezidobí na milost. A tak jsem letošní leden neuklízela světýlka, ba spoustu jsem jich dokoupila a ony prosvětlují dlouhé večery. Svíčky, velké, malé, vonné, kam se podíváš a vůně citrusů, pomerančů, pomela, mandarinek.
A když se měsíc naloží do pohody, naloží se do ní vlastně každý. Teplá vířivka, wellness, divadlo, kino, kavárna a spousta filmů a pozor, vrátila jsem se ke čtení / díky Verunce - slovanské matce, která mne popíchla /
Mám za sebou čtvrtou operaci varixů, tentokrát za pomoci laserového vlákna a čestně mohu prohlásit, byla to brnkačka, kterou zopakuji klidně znova. Operační metody dnes a před dvaceti lety jsou jako nebe a dudy. Jedinou mojí starostí v předvečer zákroku byla skutečnost, co si vezmu na sebe a když jsem toho začala konzultovat se švagrovou, umírala smíchy, čekala, že budu okusovat nehty. / vítězný model je na fotce /
Na zahradě se mi podařilo po pěti měsících vyřizování povolení ke kácení / a to se, prosím, do jednání nezapojilo ekologické sdružení Šrouby, naštěstí, jinak by to trvalo i několik let /, setnout za pomoci dvou statných horolezců největší smrk, který svými povrchovými kořeny zvedá chatu a chodníky. Strom jsme ve čtyřech uklízeli celé odpoledne, vůní jehličí jsem prostoupená skrz naskrz, večer jsem si dokonce vytáhla z podprsenky hromadu jehličí. / znáte mne, jdu vždy až na dřeň /
Soptíček mne minulý týden učil anglicky barvy a já jsem jí za odměnu učila čůrat na záchod. Jak nám tento výměnný obchod šel se dozvíte v samostatném článku, ale když se ta malá cácorka podívá a řekne " Babiško, jsem tvoje Fofinka ", no jsem bokem.
Loučím se s měsícem, který přinesl teplé a krásné počasí, až budu nadávat, že mi všechno sežrali slimáci, můžete si mne vychutnat. Těším se na měsíc nový, který přinese skutečné svátky jara - Hromnice. Přibude ta krásná hodinka světelné pohody, začnou přibývat barvy, slunce a pohoda.
A přeci... když jsem ležela na předsálí a dívala se na kapající infúzi, kap, kap, kap. Hlavou mi letělo, zda jsou to moje poslední kapičky v životě a žlutý ventil od kyslíku moje poslední imaginární slunce.
Slibíla jsem si, že pokud se vzbudím, budu se víc smát na lidi, na slunce, na kapičky ... Víc se usmívejte !
Krásný týden přeje přezrálá blondýna.


sobota 27. ledna 2018

Policajt v teplácích...

U krajnice stojí bodrý čtyřicátník.
Jeho obtloustlé tělo obepíná tepláková souprava, kule dej si doprava .
Anebo .. čím víc pruhů, tím víc Adidas ?
Nohy přešlapují ve vyšmajdaných sandálích.
Přijíždí auto a muž výrazně gestikuluje výstražný terčíkem a naviguje automobil.
" Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Připravte si, prosím, doklady "

Na mém maturitním vysvědčení se usmívá dovětek všeobecná zdravotní sestra.
Od prvního ročníku jsme byly úzkostlivě vedeny ke kultuře zevnějšku při výkonu praxe.
Modrobílou uniformu s naškrobeným čepcem po maturitě doplnil odznak, který jsme hrdě nosily jako důkaz naší odbornosti.
Lékaři svou neopakovatelnou autoritu získávali ve sněhově bílém mundůru.
Když šel po chodbě náš pan docent v naškrobeném plášti, který byl vzorně vyžehlen, po chodbě se rozhostilo ticho.
Šla úroveň obalená lehkou nadřazeností, šla autorita, vzdělání, ale i kus nonšalance doplněná motýlkem u límečku košile.
Celou atmosféru pouze rozbíjel zvuk naškrobeného pláště.
Lehce vrzal, lehce ševelil, ale každý věděl, kdo jde.

Nastupuji do nemocnice na plánovanou operaci.
Na příjmu mne přijímá dívenka v teplákové soupravě a ve skejtovém tričku. Ulehám na lůžko, tlak mi měří bodrá žena v zeleném tričku. Premedikaci mi píchá žena v bílé uniformě.
Na předoperačním vstupu se mi představí celkem čtyři sestry, všechny jsou moje a všechny jsou oblečeny do jiného modelu. Můj ty bože, jsem zmatená, jsem zhulená.
Usínám, raději, bojím se, abych uklízečku neoslovila jako paní lékařku.
Co kdyby mne zbavili svéprávnosti ? Ale já nevím, kdo je kdo, velebnosti ?

Na velkou vizitu přijde do malého pokoje celkem 18 lidí.
Jsem barevný člověk, jsem veselý člověk. Jenže já se v tomto procesí barevných lidí ztrácím.
Nevím, kdo je lékař, nevím, kdo je staniční lékař.
Nepoznám, kdo je medik, kdo je zdravotní sestra, přátelé, není to náhodou lampionový průvod ?
Né, je to velevážená vizita.
Mohu domů, stojím nahá u lůžka a klopotně se převlékám.
Do místnosti vstupuje naprosto cizí muž v civilu. Nerespektuje skutečnost, že se zde převléká žena.
Hlasitě se ozvu, nejsem puritán, nejsem kurva, co se ukazuje ve výloze.
Muž v civilu se ohradí. Já jsem lékař.
Lékař nebo úchyl ? V nemocnici to nemá nikdo šanci poznat !

Nejsem vyznavačem starých časů. Minulost je vánek v podobě starých fotek, vzpomínek.
Zlé necháváme rotovat v meziprostoru, hýčkáme si to krásné.
A víte, co patří k mým nejkrásnějším zážitkům na škole ?
Moment, kdy jsem si oblékla svou sesterskou uniformu. Zažijí tento přepych hýčkaného i dnešní děvčata na
zdravotních školách ?
Čeho se bojím ?
Bojím se panoptika lidských figurek, ve kterém se vůbec nevyznám.
A policista u krajnice nereálný ? Nikoliv, propouštěl mne z nemocnice lékař v teplákové soupravě.
/ jen jsem si nestačila všimnout, zda měl kule doprava nebo doleva /
Krásný víkend přeje blondýna.

neděle 21. ledna 2018

Kočka mi sežrala štěstí...

" Štěstí leží okolo nás. Je třeba ho jen zvednout. "

Erich Maria Remarque
německý spisovatel

Jsem pověrčivá. Čím starší, tím důslednější. Vyhýbám se černým kočkám, v autě si opakuji svoje rituálky.
Hýčkám si pavoučky, nikdy je nezašlapuji, pouze vyhazuji.
Od minulého týdne mi ve vaně jeden malý poskakoval.
Máme malou dohodu, že když se napouští vana, pomohu mu jinam.
Pomohla jsem mu jinam. Bohužel stejný pocit nemají moje kočky.
Kočka mi sežrala štěstí.
Držte mi palce, budu to potřebovat.
Vaše blondýna.


pátek 19. ledna 2018

Sdružení našeptávačů ...

Modelová situace č.1 JÓGA
V potemnělém sále je kolem dvaceti cvičenců. Svítí svíčky, voní aromalampa.
Všichni na svých podložkách vsedě zklidní tělo, zklidní mysl a plným jógovým dechem se připravují na krásných šedesát minut.
Ve tvářích se jim zračí klid, pohoda, v mé mi ještě stále přeskakuje tisíc čertíků.
Uvítáme slunce, potykáme si s kobrou, pročistíme zažívání, v ásanách si protahujeme tělo, svaly, klouby, působíme na orgány.
Oduševnělost a ladnost pohybů sytí sál, snažím se. Ještěže je tma a nikdo nevidí, že moje tvář má debilní výraz.
Po několikaminutové svíčce a následném sklopení končetin za hlavu nepřichází nirvána. Kručí mi v břiše, žaludek vříská.
Srdce mi stále buší. Ostatní jsou mimo prostor, jejich zavřená víčka a prožitek je hmatatelný, viditelný.
Končíme cvičení, sál se zhasne, zní meditační hudba, všichni leží s roztaženými končetinami a relaxují.
Můj našeptávač leží vedle mě, šťouchá mi do víček, směje se mému hladovému žaludku a místo uvolnění se se mnou hádá, zda bude k večeři brokolice nebo zapečený lilek.

Modelová situace č.2 FLIRT
Ze všech koníčků nejraději zahradničím, prd, nejraději flirtuji.
Je to skvělá disciplína, která mé občas hodně dobrodružné povaze dává punc.
Jsem už velká holka, takže vím, kam až může takový flirt zajít, kdy je třeba přibrzdit, kdy je třeba vypnout.
Stojíme spolu na ulici, díváme se z oka do oka, padají samé nesmysly, prostě se nám vůbec, ale vůbec nechce jít.
Kroutím se jako žížala, on se kroutí jako žížalák. Zkouším na něj motýlí oko, lehce přivřu oči jako prvorepubliková Adina Mandlová.
Dostanu pořádnou herdu do zad, můj našeptávač mě upozorňuje, že objekt mého flirtování je o pár let mladší a ženatý.
Tak jo, pane Vondro, pozdravujte manželku a nashledanou.

Modelová situace č.3 PSYCHOLOG
V lidském životě jsou situace, kdy hlava rotuje kolem osy. Nespím, nejím, nic mě nebaví.
Psycholožka přichází s nabídkou nikoliv kvalitního sexu, ale s nácvikem relaxačních cvičení pro zklidnění mysli.
Jednoznačně potřebuji vyklidnit hlavu.
Budeme nacvičovat relaxaci s uvědomováním si vlastního těla.
Lehám si. Psycholožka jemným, smířlivým hlasem začne pozvolnou relaxaci.
Uvolníme si svaly krku, hlavy, budeme jemně postupovat po tváři a uvolníme postupně svaly celé tváře.
Místo zurčícího potoka slyším trolejbus, místo ptáčků v lese se mi do hlavy stěhuje našeptávač a ptá se mne, zda jsem zaplatila pojistku za auto ?
Místo uvolnění se směju, psycholožka brečí.

Modelová situace č.4 CIGARETA
Sedím v autě. Nastartuji a rozsvítí se reflektory.
V jejich záři stojí dvě ženy a zapalují si každá po cigaretě.
Sedím a fascinovaně hledím. Dvacet let nekouřím, dvacet let mám žalostnou chuť, toužím po cigaretě.
Sleduji kuřačky lačným okem, přivírám víčka a sním.
Přesně cítím na mých rtech dotyk cigarety, první potáhnutí, první požitek, bože, ta slast.
Ještě po dvaceti letech bych kouřila a užívala si každé potáhnutí do plic.
Dostanu facku, z každé strany jednu, můj našeptávač je drsoň první třídy.
Koukej nastartovat a val domů, chceš, aby tě klepla Pepka ?
Otevírám oči a jedu, bude ta brokolice.

Mám hlavu plnou našeptávačů, někdy milých i zlých, jindy škodolibých a přesně vím, co říká ten, který si prohlíží tuhle fotku ... počkej, příště si natrhneš prdel.
Přeji vám krásný víkend.


úterý 16. ledna 2018

Když ženská chlastá..

My ženské, křehké, éterické bytosti pít alkohol neumíme a měly bychom na něj mít zbrojní pas.
Dno láhve nás posílá do poloh, ve kterých se z nás stávají ufňukané, nesnesitelné, do patosu zabředlé bytosti.
Nerealizované sny se s každou skleničkou navíc mění na slzavé údolí a když se z něho na lodičce podroušenosti dostáváme, zneuctíme celou rodinu do pátého kolene včetně Přemysla Oráče.
Když se vypotácíme z afektu, přijde napadání, agrese, sklon vše řešit hned, okamžitě a na místě.
S rukama zaraženýma do boxerského postoje plašíme pouze vrabce na střeše a jsme všem a všemu pro smích.
Pohled na zdevastovanou ženu s vysokým procentem alkoholu v krvi je horší, smutnější a bolestivější než u mužů.

První letošní divadelní představení a hned o nás ženách, o chlastu.
Tentokrát pražské divadlo Bez zábradlí a na programu DROBEČKY Z PERNÍKU.
Dojemná hra podle pravdivého příběhu, tedy inspirovaná životem. Barová zpěvačka Eva Mearová se vrací z protialkoholní léčebny, kam se dostala kvůli nezvládnutým a neřešitelným událostem v jejím životě. Návrat do reálu, k uvadající kamarádce, nezralé dceři a věčně čekajícímu a neúspěšnému teplému kamarádu - herci, či k vyčůranému mladému příteli.
No a kdo si zahrál hlavní roli, tu za kterou dostal cenu Thálie v roce 2007...ano, úžasná, skvělá, boží SIMONA STAŠOVÁ.
Nesmírně se obdivuji herectví této temperamentní samice, která s roky zraje jako víno, s každým rokem dostávají její herecké party punc skvěle odvedené práce.
Dokáže neuvěřitelně balancovat v humoru, stejně jako v tragédii, díky živočišnosti, životnímu náboji po pódiu běhají skvostné kaskády bohatých vlasů, nádherná postava, nesmírně šťavnatá ženská.
Když paní Stašová hraje šťastnou, já jí to věřím, když hraje umdlévající divu, opět jí to věřím.
Má dar jevištního projevu, je jí všude a stále plné jeviště, v momentě, kdy je třeba, aby vyzněl part kolegy či partnera, stáhne svou energii, aby v dalších minutách její úloha doznala síly uragánu.
Role barové zpěvačky jí opět sedla, jediné, co mi maličko ruší celkový dojem, je hlasová poloha, kterou jsem již zažila v několika divadelních rolích a nemění se, zůstává, což její skvělý výkon maličko degraduje a neposouvá dál.

Opustím pochvalné ódy na hereckou představitelku.
Od druhé části hry se v mém nitru rozhostil neklid a mnohdy směšné, humorné věty jsem moc nevnímala.
Rozjel se zde totiž opět boj, bitva s alkoholem, která byť měla vyznít se závěrem optimisticky a nadějně, odcházela jsem po obrovském aplausu, jo, odcházela jsem vnitřně bolavá, protože pohled na ožralou ženu, zbitou mužskou rukou a životem, je v pravdě nesmírně bolestivý a dehonestující pohled.
Mocný démon alkohol, kolik síly musí stát nad ním vyhrát.

Nu a blondýna ve spojení s alkoholem ?
Po bohatýrských letech, kdy ve mně alkohol dokázal nastimulovat ještě víc temperamentu a naspeedovat moje nitro, kdy jsem dokázala být i několik dní nezvěstná, tak ta jsou už dávno, dávno pasé.
Je ze mne zapřísáhlý abstinent, který se trapně kontroluje a dává si pozor, aby jedna sklenka ročně byla přesně to, co potřebuje. Mám to štěstí, že dokážu vidět barevný svět, lidi, květiny, zvířata a pěkný chlapy a nemusím mít v sobě čtyři promile.
Krásný zbytek týdne a zkuste nějaké divadlo...


neděle 14. ledna 2018

Sedm let

BLOG CZ. Zde jsem se před sedmi lety narodila, zde sedm let působím a zde pravděpodobně jako bloger odejdu do věčných lovišť. Jsem patriot, zaháčkovaný, nepodléhám módním trendům, nerada odcházím. Když se zvedá lavina a všichni mají potřebu změn, sedím na lavičce pod lavinou a piji kávu. Neodešla jsem dřív, neodejdu ani nyní. Můj blogový život si mne hýčkal zde a já mu za to mnohokrát děkuji.
LIDÉ. Mladí, staří, produktivní, pubertální, zralí, s názorem, sdílní, bez názoru. Nebylo to sedm let v Tibetu, ale na blogu. Zažila jsem hvězdy, které dlouhé roky září, inspirují a v jedné, úsporné větě dokáží vypsat neuvěřitelná moudra. Zažila jsem pěšáky, kteří dlouhé roky pochodují jako úžasní partneři, nejsou moc vidět, nejsou moc slyšet, ale blog by bez nich byl prázdný. Zažila jsem " rychlokvašky ", přišly, bylo jich plno a už nejsou, dokvasily, jejich život byl jepičí.
OHROMNÁ PODPORA. Prožívala jsem odchod blízkého člověka a dlouhé hodiny jsem bezmyšlenkovitě chodila po bytě. Nevěděla jsem, co mi život vyplní, co vyplní to šílené prázdno. Nespala jsem, ploužila se po bytě a jen náhodou se dostala na blog / Mengano /, četla, četla a díky obsahu jsem se začala vracet do života, on měl díky tomu lidskému obsahu zase tvář, byl hmatatelný. Uvědomila jsem si, až hodně pozdě, jak dokáže být psané slovo důležitý nástroj na cestě za uzdravením těla i duše.
GESTA. Píši, co cítím, co mi život nadělil, oč mě ochudil. Nejsou to prázdná slova, nejsou to líbivé pokusy se někomu zavděčit, někomu udělat radost, někomu se zalíbit. Je i to psychoterapie, za mnohými mými články je spousta slz, vyčerpání a bezesných nocí, ale výstup i z žumpy plné hoven.
O MNĚ. Jsem průstřelná, každý zná můj obličej, nejsem anonymní, mám tvář, jsem lidem blíž. Měla bych být více zranitelnější, ale když nabídnete kromě textu ksicht, všichni vědí, že za tím může být skutečný příběh a není to iluze.
Jsem blázen se zakódovaným lidstvím, stále naivně věřím v to lepší, to lidské, to hřejivé. Zažila jsem pády, držkolety, rozchody, návraty, drogové excesy, kvartální alkoholismus, totální vyčerpání, návraty hodné barrandovských ateliérů, ale říkám, že mráz kopřivu nespálí a já stále věřím na lidství a lásku. Stále!
VNÍMÁNÍ. V blogovém světě jsem se naučila vnímat a pracovat s kritikou. Má šílená netrpělivá a stále nabuzená povaha se v blogovém rybníčku rozpouštěla z bouřlivého moře do klidného potůčku. To, že má někdo diametrálně jiný názor, jiné vnímání, jiné pocity, s těmito vjemy jsem začala pracovat díky komentářům, díky sdílení názorů či zásadnímu nebo odlišnému názoru.
ÁCH. Mnoho mých blízkých přátel o blogu ví, čte ho a komentuje. Jiní o něm ví, ale nemají potřebu se s ním zatěžovat, mají mne v reálném životě a prý jim to vrchovatě stačí. Virtuální, tedy tento blogový svět mi nadělil souputníky, které mám dlouhé roky a když někteří odejdou / viď, Hani /, špatně to nesu. Že má tento svět přesah do reálu už dávno vím, když jsem nepsala, nemohla jsem, mnohé mne podporovaly v soukromí a nikdy na to nezapomenu.
Podařilo se mi skloubit dva světy a mohu je užívat paralelně, s mnohými z vás se znám osobně, s mnohými si roky píši i soukromě, znám vaše reálná jména, obličeje i reálný život. Děkuji.
NÁVŠTĚVNOST. Víte kdy jsem měla neuvěřitelnou, neskrývanou radost ? Když jsem si v žebříčku návštěvnosti za týden spočítala číslo 24 lidí ! Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že mne začali lidé vnímat. Mám už rok to druhé počítadlo, ale pro mne jako pro pisatele je nejdůležitější, že na můj blog chodí stejní lidé už 7let a vrací se.
To je nejdůležitější, to mě nabíjí, dělá šťastnou a žene dopředu.
Í NEBO Ý. Chybovat je lidské, když se nepodaří shoda podmětu s přísudkem, pádové otázky jsou spíše o pádu na hubu, když se kvůli rychlosti, protože vesměs píšu rychle, intuitivně, bez rozmýšlení, mnohdy bez konceptu, ta tragická mně x mě, ať děláte, co chcete, stále musí být člověk ve střehu, stále musí být opatrný, stále musí být na tahu. Tudíž blog nenechává mé mozkové závity hnít. / jo a interpunkce, tu já nejraději /
Prožila jsem zde krásných sedm let, je to úžasný koníček, nabíječ a přepínač emocí, žrout času, mnohdy i energie, ale věřte mi nebo né, já jsem strašně ráda Blondýnou, prdlou, netrpělivou, temperamentní, živočišnou, bláznivou a ať děláte, co děláte .....MÁM VÁS RÁDA.


pátek 12. ledna 2018

Věstník spokojené ženy..

...aneb nasaď mi na chvíli do břicha motýli.
Ze všech stran se to valí, z novin, z internetu, z televize, jak být šťastnou ženou a dodržovat všechna novoroční předsevzetí a on je už dávno týden nikdo nedodržuje.
Zde je věstník spokojené ženy a nebo také " antibabiš " na všechny ty příkazy a zákazy.

SPOKOJENÉ ZAŽÍVÁNÍ
Můj profesor chirurgie byl drsoň, který nás nutil nosit řádně zabalené socialistické učení a ve vlasech jsme nosili pérko, abychom na socialistické učení správně viděli. Ale jednu větu si budu pamatovat po zbytek života ...tvůj stroj musí pracovat pravidelně, čistě a zdravě a to poznáš, když každý den zanecháš v míse svou potřebu a když je to ve stejný čas, jsi zdráv a šťasten.
Pokud vás trápí váš stroj a součástky drhnou, řešte to ! Slýchám kolem sebe šílené příběhy spojené se zácpou a plynatostí, tak tito motýli musí z břicha ven a rychle. Naše figurantka pobyt na toaletě pouze supluje, stále prdí do plen, ovšem díky této skutečnosti může na záchodě hojně konzumovat koka sušenky, které jí pekla její jedinečná blonďatá babička.



NIKDO NENAKUPUJE
Každý spěchá do přírody, každý valí dýchat zdravý vzduch a běhat a lyžovat, no a obchodní centra praskají ve švech.
Kde se tam ti lidé berou ? Vždyť jsou všichni venku a luftují plíce.
Takže pokud jednou za čas máte šílenou chuť vlítnout do obchodu a být Pretty woman, no tak buďte, užijte si slevy, užijte si pořádný shopping a pečte na kecy, kecy,kecičky. Vlítla jsem do centra zvrhlostí, kde nás byla skutečně spousta takto ujetých a koupila jsem si super svetr za babku, parádní fusekle a ještě hezčí noční košilku a to celé za nesmrtelný a maličkatý mrzký peníz.
Jako samozřejmě, pan Ježíšek byl gentleman, ale upřímně, když se ukořistí parádní kousek za ideální peníz, no nejsou ta šimrající křídélka kolem pupíku boží ?
A když skutečně nechcete ujíždět na vlně slev, tak se alespoň povozte v košíku !



PRASÁRNIČKY A ZASE TY PRASÁRNIČKY
Jako vyznavač zdravého životního stylu, zdravého zažívaní a ještě zdravějšího stravování, tak jako tento magor i já dokáži být člověk chybujícím, který prasárničky miluje a když zbodnu luxusní pohár plný šlehačky má z toho nájezd jako z řádné drogy. Chybovat je lidské a opečovat svoje chuťové pohárky ještě více. Ale všeho do času, aby gumičky kolem pasu nenazrály na velikost 10x pluz size. Už minulý rok jsem vám doporučovala, když degustujete cukroví, že strčená hlava do krabice zajistí intimní chvilku pro váš jazýček a vlastně vás nikdo nevidí a potřebné kalorie nejsou hmatatelné. Nesmíte být ale v krabici celý den, protože motýli na vašem tričku by časem naznali rozměru dinosaura.



JÁ TO DĚLÁM A ON NÉÉÉ
Čtu Blesk, prolézám bulvár, nejsem vegan, nejsem vegetarián, netřídím odpad / protože jsem popeláře za rohem několikrát přistihla, jak vše sesypávají /, nečtu prokleté básníky, ale usínám momentálně s Patrikem Hartlem. Z mého bytu nezní Richard Wagner, ale Papa Roach.
Poslouchejte, co se uchu líbí, jezte klidně šneky, recitujete Homéra v originále, dělejte vše, co je vám přáno, ale nepovyšujte se nad lidmi, kteří se ještě stále smějí u Troškových pohádek a filmů.
Chyby nás polidšťují, kdyby všechna ta předsevzetí zůstala do příštího roku splněna jen třeba z poloviny, sliby chyby ?
Néé, protože spousta z nás svou sbírku motýlů ještě nezaložila a raději si je hýčká u sebe, ten pocit je prostě neopakovatelný.
Krásný víkend přeje blondýna a nezapomeňte, jakého si zvolíme prezidenta, takového ho budeme mít !
/ japonští turisté si fotili Soptíčka s kamarádkou nejen kvůli Pražskému hradu, ale i kvůli těm pandičkám v jejich rukách /

úterý 9. ledna 2018

Popsaná kniha...

S novým rokem, že by nová naděje ?
Musíš slevit ze svých nároků, je nutné ohnout hřbet, jsi popsaná kniha, koukej do svých řad, musíš štěstí naproti, ty vůbec nehledáš, proč sedíš doma, nebuď vybíravá. Tak tyto věty slýchá blondýna stejně často jako jí a protože výčet nápadníků je vskutku veselý, podělím se o ně s vámi ....

MÉĎA BÉĎA. Muž charismatický, muž zásadový, pečlivý a akurátní. Bohužel se zasekl ve své původní rodině, taky aby né, když byl ženatý 35let. První intimní víkend jsme spolu sdíleli tři ... já, Méďa a obrovská fotografie bývalé manželky na nočním stolku a tři obrovské na zdi. S ní také dále žil v obrovském domě, neušel mu příjezd exmanželky z práce, odjezd do práce, volnočasové aktivity včetně grilování s novým přítelem a to vše kontroloval zpoza záclony jako Rambo. Na chalupě jsem dostala zástěru, holínky i pracovní čapku po bývalé paní domu, neseděla mi, mám asi větší hlavu nebo hubu. Všechny naše akce probíhaly v ilegalitě, aby nás někdo náhodou neviděl, bývalá rodina si špatně zvyká na změny. Připadala jsem si jako Julius Fučík, stíhaný gestapem za nedovolenou výrobu motáků.
Pud sebezáchovy vyhrál.

BIVOJ. Muž nádherný, velkolepě stavěný, obrovský, chlapácký. Sen každé hospodyňky v sobě snoubil talent milovníka a kutila.
Šroubovák, hasák, cihly, vápno, dlažba, nic z toho nebylo tomuto muži vzdáleno, s každou spárou si pohrál, nezapomněl i po čem ženy touží. Takže jaká byla vada na kráse ? Manželka, tentokrát vzorně zapsaná v občanském průkazu. A tak Bivoj zvládal obě domácnosti s neutuchajícím zájmem do momentu než dovezl můj koupelnou obklad do jejich koupelny a barevná škála zásadně nehrála s představou paní domu, kterou den předtím spolu vybrali. / mimochodem , jen mezi řečí, mně se ten její obklad taky nelíbil /. Nemá se sedět na dvou židlích, nemá se lehat se dvěma ženami, pokud nejste Spiderman a nehoupete se po městě na pavoučích tkaničkách.
Vyhrál zdravý rozum.

SPISOVATEL. Muž obrovský, s rozložitými rameny, na kterých chce spočinou každá žena. Básník, spisovatel, prozaik, skladatel slova a milovník SMS zpráv. Každé ráno na mém mobilním zařízení přistála báseň z vlastní či sdílené tvorby zahrnutá milionem smajlíků se srdíčky, kytičkami. Záhy přišla další zpráva, ve které mi něžný zastřeným hlasem poeta recitoval verš, leckdy mě milovaná Jitřenka budila skladbou " Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala " nebo mi můj nápadník osobně zazpíval hit Já chci žít nonstop a samozřejmě dodal, že se mnou. Za tři měsíce jsem dostala 600 zpráv, písniček, básniček a jiných kulturních vložek. Jednoho rána přišel s obrovským pugétem metrových růží, aby mi oznámil, že jeho přítelkyně asi brzy začne žárlit. Pod tíhou zpráv a této novinky jsem málem omdlela a chtěla emigrovat na druhou stranu planety.
Vyhrál operátor, namastil si kapsu.

MILDA. Muž malý, drobný, roztomilý. Pokud se na sebe díváme z dálky a nějakým výškovým rozptylem jako třeba celá zahrada, pak jsme krásný pár. Když si vedle sebe stoupneme, je mi Milda bradou u prsou. Odtud si také všiml, že mám nádhernou šíji a zamiloval se do ní. Mou šíji miluje a je pro ni rozhodnutý vyhlásit válku nebo jít i znova, již po druhé do protialkoholní léčebny / nebo už potřetí ?/ . Láska k mé šíji se totiž ještě kamarádí se skleničkou šnapsu, ale prý se to nevylučuje. Primář Nešpor je prý veliký sympaťák.
Desatero léčeného alkoholika je mi vzdáleno jako Severní pól.

DĚDEČEK HŘÍBEČEK. Muž subtilní, elegantní, šarmantní s vějířky vrásek kolem očí. Mohla bych být maličko jeho dcerou a tudíž má opakovanou potřebu o mě pečovat. Tu mne překvapí milý dárkem, tu mne zašle na horský pobyt. Když spolu sedíme u kávy, začne se roztomile omlouvat, že touto dobou je zvyklý chodit na dvě až tři hodinky spát, z toho jsem pochopila, že po obědě nechodí spát jen batolata. Jednou jsme maličko přetáhli a dědeček začal zlehka pospávat. Nevadí, odskočila jsem si na toaletu a partner tuto situaci prospal. S milou mužskou obsluhou jsme se shodli, že nebudeme vyrušovat, spánek je motor dne.
Vyhrálo nádherné přátelství ověnčené životními zkušenostmi.

Když nebyl člověk popsaná kniha, bylo seznamování nějak jednodušší, smělejší a roztomilejší. Mnohokrát si jako nula / ještě né absolutní / připadám, sebevědomí dostane na frak, ale já flintu do obilí neházím, protože pevně věřím, že někde existuje muž, který rád listuje v knihách, rád v nich nachází okouzlení, překvapení a bude mne potřebovat jako Robinson Crusoe svého milovaného Pátka / a když zvolí sobotu, nebudu se vůbec hněvat /.


neděle 7. ledna 2018

Oskar

Na začátku prosince jsem si slíbila, že budeme mít normální vánoční stromek.
Co je normální ?
Vánoční stromeček suploval mnoho let umělohmotný krasavec, kterého kočky ve spodních dvou patrech tak kouzelně upravily, že se nápadně začal podobat štětkám na údržbu lahví.
V mnoha rodinách, kde už odešly děti, se na stromečky nehraje a tento symbol vánoc má nahradit větev ve váze.
Upřímně, přijde mi to trochu jako rezignace.
Ještě upřímněji, ano, když byla dcera malá, každý stromek zářil. Bylo jedno zda bakelitový či živý, zářil.
Promítala se v něm energie toho malého tvorečka, rozsvícená očíčka.
Uznávám, nostalgie je kurva, ale pak už to nikdy není stejné.
Procházela jsem tržnicemi, dvory s nařezanými stromky. Objela jsem několik zahradnictví, několik hobbymarketů, abych zjistila, že cena za stromeček je nejen vysokohorská, že spousta z nich opadá na začátku prosince, protože je na plantážích " sklidili " už v září.
U každého druhého mi hbitý pracovník řekl, že je třeba dát ho ke zdi, protože má prostě nějakou vadu na kráse.
Příroda je příroda, tudíž nečekám symetrického krasavce.
Až mé oko spočinulo do úplně jiného úseku a vezla jsem domů stromek v kontejneru jako roky předtím.
Mnoho lidí se těmto stromkům vyhýbá, protože neví, jak s nimi nakládat.
Základ je otužování. Nejdříve je stromek v místnosti s nízkou teplotou, přes vánoce v obýváku, kde se samozřejmě moc netopí, záhy se vrací do na původní stanoviště. Pokud odtáhnou mrazy, stromek valí do hlíny.
Samozřejmě se zalévá, skvěle se v zahradě uchytí i v případě, že má v kontejneru mizerné kořeny.
Letos do zahradní společnosti přibude Oskar, borovička na metrovém kmínku, kterou jsem v zahradnictví nemohla nechat.
Včera se kolem popelnic začala objevovat opadaná torza stromků a můj Oskárek pořád fešácky svítí.
A tak zase za rok ....



Před třemi lety stál v obýváku stromeček Sofie, který jsem věnovala mé vnučce jako její stromek a na zahradě se mu tak daří, je už větší několikrát než jeho jmenovkyně. / nádherný stříbrný smrček /




Letošní Oskar je taky nesmírný fešák a má ohromnou výhodu, nechutná kočkám.




Krásný týden přeje blondýna. Taky vám přijde ten byt takový nahatý, když se odstrojí , odsvětélkuje a začne být normální ?
Jenže co je vlastně normální ?

pátek 5. ledna 2018

Jen vůči sobě...

Celý dospělý život byl jeden velký slib, jedno velké předsevzetí.
Rok co rok jsem vydírala a obnažovala svou psychiku, chtěla jsem se stát lepší.
Zručnější, krásnější, sexy.
Milá dcerunka, sexuchtivá milenka, nejlepší maminka, manželka, pracovnice, údernice.
Chtěla jsem přestat kouřit. Chtěla jsem přestat chlastat.
Chtěla jsem přestat být něčí milenka. Chtěla jsem přestat být věčně nevěrná.
Toužila jsem přestat po nocích vyžírat lednici, zapíjet to rumem, abych usnula.
Tolikrát jsem flákla krabičkou cigaret do koše, tolikrát jsem protočila panenky, když jsem se ládovala.
Cpala, přežírala, hltala, jak moc já chtěla přežrat všechny ty boly, všechna bebíčka.
Čím víc jsem chtěla plnit všechna nesmyslná předsevzetí, tím víc jsem se točila ve spirále.
Neměla hlavu, neměla patu.
Neměla konce, neměla začátku a hlavně, začínala být na hraně.

Leden roku 2013.
Venku mrzne, sedím u psycholožky. Na dotaz, jak se cítím, odpovídám po pravdě.
Nechci lhát sama sobě. Cítím se jako tlustá, napchatá husa.
Jen mi nacpat do krku šišky a tlačit a tlačit.
Mám přes metrák, když jdu do kopce, funím jako dobytek.
Nebaví mě sex, chlapi mi smrdí. Abych v noci usnula mám předepsaných 6 prášků.
Nebavím se já se sebou, on mě už dávno přestal bavit život.
Mám celý den slitý v jeden celek. Nikam nechodím, nic nedělám.
Nemá to konce, nemá to začátku a hlavně, nechce se mi žít.

Jdu Pařížskou ulicí. Bolí mě noha, mám v ní zánět. Mé zimní boty jsou mi tak úzké.
Funím, nesnáším svět.
Přichází ke mně žena, do dlaně mi vmáčkne vizitku.
Mám se přijít zvážit, mám se přijít změřit.
Polibte mi prdel s váhou, polibte mi prdel s metrem.
Dodnes nevím, co mne přesvědčilo, netuším.
Možná poslední šance, možná poslední tah ? Pud sebezáchovy ? Bojovník ve mě ?
První měření... jateční, porážková váha, 19kg tuku navíc, 15kg vody navíc.
V pase krásných 115 cm.
Paní s váhou a metrem dává mému životu jiný rozměr.
Prožila jsem nejkrásnější období svého života, nejkrásnější rok svého života.
Znovu jsem se narodila. Nejen fyzicky, ale i psychicky.

Leden roku 2018.
Dnes je to přesně 5 let. Stále cítím v ruce ten lístek, tu vizitku.
Byla to příležitost, kterou jsem dostala poprvé a naposledy.
Dostala jsem letenku první třídy do života, já jí uchopila a ....
Já jí nepustím, to je můj slib, slib jen vůči sobě.

/ Důležitá poznámka autorky : netoužím slyšet, jak jsem skvělá. Začal nový rok, mnoho lidí bilancuje, touží se změnit.
Já už dnes z vlastní zkušenosti vím, že lze začít měnit život nejen v lednu. Na tom, abych měla stále krásných 69kg a o 42 cm v pase méně, musím dřít, musím makat celý boží rok. Ale stojí to za to.
A pokud tento příběh někoho přiměje vzít si pomyslný lísteček, budu fandit na cestě letenkou první třídy. /


středa 3. ledna 2018

Kozoroh na startu...

" Houževnatí zrozenci Kozoroha se tentokrát soustředí na příjemnější stránky života. Může za to vliv Venuše, která strhne pozornost k volnočasovým a tvůrčím aktivitám. Mars se postará o vitalitu, s níž bláznivé plány dovedete do zdárného konce "

Tak máme za sebou všeobecné veselí, menší kocovinku / něco na tom pozvolném prolévání vodou mezi požíváním alkoholu bude /, no a protože jsem si přečetla první a poslední horoskop tohoto roku, hurá za volnočasovou aktivitou.
Všimli jste si, jak se všechno zpomalilo, vyklidnilo a život tichounce bublá, nikdo nespěchá, nikdo se nehoní a hlavně, všichni mají spoustu podstatně lepší nálady než honičku za iluzí vánoc.
Vyrazila jsem relaxovat za hranice, za hranice německé. GPS mě dovezla do nejstaršího lázeňského městečka Bad Schandau. Areál Toscana má co nabídnou a já zde mám nejraději bazén s tekoucím zvukem. Slaná teplá voda nadnáší celé tělo nad hladinou, do uší voda přenáší jemně meditační hudbu a na stěnách se z projekce střídají nádherné snové krajiny barevného světla.
Jako správný reportér, přináším pár postřehů, jak poznáte Čecha v zahraničí :
- po celém areálu chodí bos a obzvlášť na toaletách mezi vlasy a chlupy z ohanbí je to výživné
- české děti svačí párek a rohlík, běhají s párkem kolem bazénu, německé děti svačí mrkev a jablko a sedí u toho
- před vstupem do sauny můžete slyšet ... Maruš, viděla jsi, ten ho měl, co / paní asi viděla penis poprvé ??? /
- v zóně tekoucího zvuku, kdy jste požádáni cedulí o klid, naši krajani běhají kolem obvodu a vykřikují slova chvály a nadšení
- při relaxaci vám na nohu šlápne třikrát stejné, tlusté české dítě a maminka, stejně tlustá se směje na celé kolo.
Že my jsme všude tak vidět, tak slyšet, ovšem třeba v tom následném roce se naučíme, jak se chovat na relaxačním pobytu, jak si ho vychutnáme v klidu a míru.
Krásný zbytek týdne přeje blondýna.