pátek 30. prosince 2016

Rok nálezů a ztrát..

...za pár hodin definitivně odejde rok 2016. Jaký byl ? Jak změnil mě, jak změnil můj život...byl to ROK NÁLEZŮ A ZTRÁT.
Mám tendence si pojmenovávat vše kolem sebe, lidi, stromy, ale i situace a stejně tak dokážu vyhodnotit i pojmenovat uplynulých 365 dní.
Pro mě absolutně nejbolestivější byl odchod přítele, takřka osudového muže z mého života. Odešel a udělal radikální řez, neunesl ztrátu zaměstnání, vypjatou situace v jeho původní rodině, rozloučil se nádherným dopisem a od té doby nevím, kde je, jak žije, zda žije. Musela jsem bolestivě respektovat jeho rozhodnutí, i když náš vztah nebyl procházka růžovým sadem, ale také řádná italská domácnost, měl můj přítel obrovskou devizu proti jiným mužům, dokázal mě zkrotit, dokázal ukočírovat můj temperament třeba jen na chvíli, dokázal mě zklidnit.
V momentě, když jsem si myslela, že už hůř nemůže být...a bylo. Po 25letech v oboru se nám do cesty postavila velice silná konkurenční firma za účelem nás zlikvidovat. Můj obchodní a pracovní partner se sesypal jako domeček z karet a já jsem zůstala na firmu i život sama. Bylo to šílené, ale... ani jeden zaměstnanec naší firmy nebyl krácen finančně, nikoho jsme nemuseli propustit a dneska mohu hrdě říct, ustáli jsme to .


....zdraví...vždy, když slyším u gratulací...hlavně TO ZDRAVÍ...uvědomím si, že díky bohu slouží. Tak nerada chodím po doktorech, až běda. Na jaře mi moje paní doktorka zubní předělávala celé patro, byla jsem dlouhé tři měsíce jen na mixované tekuté stravě, ale přátelé...za ten dar, že máte plnou hubu zubů na pevno a nemusíte nic večer dávat do hrnečku, tak za to to fakt stálo.
Ťukám, hlasitě mlátím na dřevo, jsem zdravá jako tuřín a když slyším větu... jste to, co jíte... já jsem toho důkazem a vždy se pod to podepíšu, jasně hřeším, jsem jen člověk, ale už se dokážu fakt slušně kontrolovat.
Náš Soptíček...kapitola sama o sobě, začíná víc a víc objevovat svět, dokazovat, že je osobnost....za ten rok, kdy jsem chovala malé miminko, je to neuvěřitelné. Běhá po bytě, nejraději huláká do telefonu, moc ráda si maluje, skládá duplo a miluje medvídky. Je neuvěřitelně živá, temperamentní, ale i vnímavá...no prostě je nejkrásnější a nejlepší...to přeci říkají všechny babičky nebo nééé ?


....v tomto roce jsem se vrátila po delší pauze do blogového světa. Odešla jsem z blogu nejen z osobních důvodů, ale i těch " tvůrčích ". Víte, říká se tomuto světu útěk z reality, ale není to tak úplně pravda. Mnoho blogerek mi zůstalo i po odchodu z blogu, mnoho mě drželo díky osobním kontaktům nad vodou krásnými slovy, když jsem ryla držkou brázdu, byli tu opravdoví lidé, na tu podporu nikdy nezapomenu a MOCKRÁT DĚKUJI.
Blog je jiný, jsou zde jiní lidé, někteří přišli, jiní odešli, přišly i problémy kvůli postojům, kvůli názorům...ale stejně, jsme zde dobrovolně, nikdo nás nenutí...
Je potřeba mít přátele nejen blogové, ale hlavně parťáky pro život, pro ten reálný. A zde mi ten nahoře skutečně nadělil v míře hojné, když vás životem provázejí teplá a hřejivá lidská srdíčka, máte vyhráno nad každým průserem.


....za tento pohled šel bych světa kraj...nemohu a nedokážu se nabažit tohoto pohledu, fascinuje mě stále a asi nikdy nepovolí. Prožívala jsem svou druhou zahrádkářskou sezonu, nadřela jsem se neuvěřitelně, natahala jsem doslova tuny, přesadila a udělala vše dle svého...ale ráno když jdu ranní rosou, svítí sluníčko a já s kávičkou v pyžamu procházím zahradu, jsem šťastná jako blecha. Zahrada mi dala poznání, že jsem a budu tvůrčí člověk, musím makat, pak mě život naplňuje.
Bojovala jsem s mizernými řemeslníky, s odfláknutou prací, sháněla další úderníky, bojovala s faktem, že na ženu zadavatelku se dívají s despektem a velkým pohrdáním. Největší boj jsem zažila s jezírkem , kdy jsem do elektrického proudu pustila vodu...žiju...brečela jsem, smála se, mlátila hlavou do zdi...ale přesně vím, že je to to, co chci a cítím.
Do dalšího roku mám velkolepé plány, doufám, že narazím na trochu slušné řemeslníky...


...rok jedné typické blondýny...vykoupala jsem se v moři, vykoupala jsem se v slzách, přestal mě objímat milovaný muž, aby mě o to víc objímala náruč mé rodiny, náruč mých zlatých přátel. Moje zdraví mě obdarovalo vrchovatě energií, temperamentem, abych vydržela psychický nápor, když nás drtila konkurence nebo dvě stovky kilogramů vysypaných kamenů.
Zavírám pomyslně za sebou dveře roku 2016, roku ztrát a nálezů...vzhlížím k tomu novému v očekávání, co mi přinese...co přinese nám všem...

čtvrtek 29. prosince 2016

Prosinec v kostce....

....poslední měsíc letošního roku kolem mě prosvištěl tak bleskově, že jsem se nestačila nadechnout a je po ptákách.
Měla jsem ho výrazně jiný než ty předešlé, při pečení cukroví mi letos vydatně pomáhal Soptíček a Míša / ten chlupatý nezapomněl olizovat všechno neupečené těsto a válet se v krabicích, ale kočičí chlupy u nás nikoho nepřekvapí /.
Díky malování jsem měla všechno uklizené a naleštěné už v listopadu, takže jsem se kavárensky realizovala ve velkém, stihla jsem kávičky s kamarádkami, stihla jsem kávičku s kamarádem / jen kamarádem !!! /, stihla jsem úžasné setkání s bývalou kolegyní, stihla jsem spoutu milých setkání s lidmi kvůli kterým, byl adventní čas laskavý a milý. Dárky jsem měla pokoupené, takže jsem nezažila ani jedno narvané nákupní centrum.
Štědrý den jsem měla dvakrát...dvakrát řízky a salát...dárky několikrát, slavila jsem svátek, narozeniny, můj letošní prosinec byl nádherný, byl o setkáních, byl o oslavách, byl o nádherném adventním čase. / už dva dny detoxikuji /
V kostele u betlémů jsem si uvědomila, že jsem šťastný člověk, zdravý člověk a že mi vlastně schází pouze jediné...tak budu doufat.

úterý 27. prosince 2016

Jak blondýna vyhlásila válku své švagrové...

....aneb, když chceš psa bít, hůl si vždycky najdeš...
Kolem toho pana Ježíška je tolik povyku a nejvíce blondýnu baví předávání tašek s dárky v rodině. Moje švagrová je moje švagrová už dlouhých 27let , máme se rády, nelezeme si na nervy, ani do zelí a co bych tedy jako vypíchla úplně...tak moje švagrová má skvělý talent na dárky, pokaždé mi vybere něco tak báječného, něco tak výstižného, že padám na zadek...ovšem tentokrát blondýna naletěla a jak...
Mělo dojít k výměně dárkového setu švagrová a moje dcera, předpokládám, že neraním žádného milovníka pana Ježíška...ovšem k této výměně nedošlo, moje dcera neměla kde zaparkovat, díky nedostatku parkovacích míst ve městě. Tímto úkolem byla tedy pověřena blondýna. Při předávání se můj bratr potutelně usmíval se slovy ...JE TO FAKT SÍLA...mi předal tašku a já pochopila. Z obrovské tašky i z celého auta se linul nesnesitelných puch...
Moje dcera s přítelem jsou milovníci sýrů a tak jim moje švagrová koupila obrovskou krabici značkových sýrů....aromatických sýrů....už jenom cesta domů byla pro blondýnu takový záhul, že se těšila až dorazí domů...no jo, ale co se sýry??
Když je dá do sklepa, sousedi jí vystěhují, když je dá na balkon, v bytě všichni zemřou, když je dá do ledničky, přestane v bytě život...zkrátím to, jezdila jsem PĚT DNÍ, PĚT DLOUHÝCH, PĚT NEKONEČNÝCH DNŮ ve smradlavém autě, byť byla krabice sýrů zabalená do tří pytlů a dvou osušek v kufru auta, při každé zatáčce smradem auto utíkalo dopředu a blondýna ho dobíhala.
Vyhlásila jsem mojí švagrové válku, zneužila mě, zneužila skutečnost, že nás s dcerou dělí stovky kilometrů a zneužila mě, že je blondýna měkká a nepráskla dárkovou soupravu francouzských sýrů do nejbližšího kontejneru. Když jsem dárky slavnostně předala, ulevilo se mi, ulevilo se mému autíčku, dokonce jsem měla i prvního spolujezdce, kterému se nezvedl žaludek.
A co na závěr...je po svátcích, je po dárcích, je po ptákách a blondýna to měla ohromně zpestřené...také proč mít trapně voňavo po purpuře nebo františku...mám je ráda, jsou moje rodina, co mohli, to sežrali a já letos poprvé nemám ani deset deka cukroví v krabicích...TAK ZASE ZA ROK...

pondělí 26. prosince 2016

George, pozdravuj Kurta...

....dal jsi mi ten nejbolestivější dárek k narozeninám, jaký jsem mohla dostat, když jsem slyšela tvůj profláknutý vánoční slaďák, tekly mi slzy a já si vzpomněla, jak jsi mě v osmdesátkách provázel MTV, jak jsem s tvými skladbami promilovala noci se svojí láskou , jak jsem na tobě poslední dobou viděla, co dělá s lidmi sláva.
Miláčku, byl jsi můj nejoblíbenější buzík, každé vánoce budeš se mnou, koukej tam nahoře pořádně zapařit a pozdravuj Kurta...

čtvrtek 22. prosince 2016

Kouzelné vánoce od Blondýny...

VÁNOCE


Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les,
pryskyřic vůně, dech strání
do ulic jeho by vnes.


Pohádku v mladičká srdce,
v zestárlá tichoučký stesk,
jak, že to bylo, když stromek
vánoční třpytil se, lesk.


Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les -
Pohádko mladých let dávno,
pohádko domova kdes?

Karel Babánek : Večerní zvony / 1929 /


pondělí 19. prosince 2016

Umění obdarovat...

....přišla jsem až nad ránem, plná emocí, plná skvělé nálady.
Oslava kulatin mé kamarádky se skutečně vydařila, sešla se společnost fantastických lidí, kteří si měli o čem povídat, sama oslavenkyně zářila jako pochodeň, jen vzplát, krásné dary, voňavé kytice, stoly plné jídla a to celé násobené nenucenou atmosférou. Už jen to, že všichni vypnuly v předvánočním shonu, tak to byl bonus k nazaplacení.
Uprostřed skvělé zábavy začala hrát kytara...nastoupil syn i dcera oslavenkyně a začali nádherně zpívat vlastní upravený text o své mamince " O mami, mami , dík " na hudbu Karla Gotta, když se přidala všechna čtyři vnoučata, nezůstalo v místnosti jediné oko suché. Slzy dojetí tekly všem, ani chlapi se za ně nestyděli, byl to neuvěřitelný vrchol, byl to nádherný dar.
Dar mámě za lásku, za porozumění, za občasné vyhubování nebo jen za to, jak je vychovala, jak je miluje.
Do svého daru dali obrovský kus srdce.
Mám svátek v prosinci a narozeniny na vánoce, u nás doma se neobdarovávalo, své skutečné první obrovské narozeninové popřání jsem dostala až jako dospělá. A o to víc jsem byla neskutečně obdarovávána od mojí dcery.
V devíti letech mi upekla palačinkový dort / vůbec nevadí, že se nedal jíst a druhý den jsem musela vygruntovat celou kuchyň /, rok od roku přidávala nádherná překvapení v podobě labyrintu hledání dárků, upečení zhruba padesáti větrníků nebo Sachrova dortu, slavnostní večeře při svíčkách, kdy všechno připravila sama. Nikdy na ty narozeninové party nemohu a nedokážu zapomenout.
Do svých darů dala obrovský kus srdce.
Blíží se čas obdarovávání, čas dárků, možná ještě žádný nemáte, možná ještě váháte, co svým blízkým nadělit. V tom hmotném to ale není, byla jsem svědkem, že obyčejná píseň se stane mercedesem mezi dárky.
Dejte do svých dárků kousek srdce, kousek sebe...vrátí se vám všeho vrchovatě...


....na chuť tohoto dortíku nejde zapomenout, byl pečen z lásky a od srdce a dceři tenkrát bylo pouze 14let....

neděle 18. prosince 2016

Čtvrtá adventní...

...zlatá, zlaťoučká neděle, poslední svíčka dnes ztratila svůj panenský knot a já vám všem přeji klid a mír, pohodu, teplý čaj či svařáček a talíř voňavého cukroví.
Hlavně...nezapomínejme býti lidmi, lidmi slušnými.
Chodím v tomto čase každý den pracovně na poštu. Každý den pošta od rána praská ve švech, neb si všichni chodí pro vánoční dárky, máme to každý asi jinak, nejsem dokonalá, ale týden před vánoci honit dárky mě v mém věku fakt nebaví.
Vteřina nepozornosti nebo zbrklost, nevím, není to podstatné, paní na přepážce omylem dvakrát sepnula panel s čísly. Došlo k rychlému navýšení čísel...směšné, stejně nás všechny obslouží, jedna dáma to ovšem pojala jako konec světa a hulvátsky pracovnici pošty sjela jako malého hajzla. Copak se té mladé ženě za přepážkou honilo hlavou, že nemá upečeno, že měl syn ráno rýmu, že dcera večer plakala, ví jen ona sama...každopádně když jsem přišla na řadu, tiše jí stékaly slzy.
NEZAPOMÍNEJME BÝT LIDMI ...adventní čas není o tom, jak ponížit prodavačku v obchodě, pracovnici pošty a vylít na ně svůj hněv a stres, jsme tu jen chvíli, tak na to nezapomínejme.
Jooo....a aby nebyly jen keci, keci, kecičky....tady je moje nejmilejší vánoční dekorace....

pátek 16. prosince 2016

Dvě kočky v srdci mám...

...adventní čas byl měl být časem rozjímání, vzpomínání, bilancování, měl by být příjemný, bez shonu a stresu, dnes to bude hlavně o přátelství...
Z hnízda mi vylétla dcera, vyčpěl mizerný vztah a já zůstala naprosto sama. Když někdo řekne, že nechápe ženy se syndromem opuštěného hnízda, je to vůl. Utápěla jsem se v depresích, pocit nepotřebnosti, osamělosti mě doslova zabíjel...no a co s tím, jak začít, kde začít....začala jsem na internetu. Našla jsem si cestovní agenturu, která pořádá pobyty pro single, pro lidi, kteří nemají s kým na dovolenou a vyrazila jsem.
Můj první víkendový zájezd pro nezadané byl na Vysočinu na kurz grafologie. Jela jsem se staženými půlkami mezi lidi, které jsem v životě neviděla, neznala. Spala jsem na pokoji s naprosto cizí ženou a přesto jsme si byli všichni nesmírně blízcí, měli jsme všichni stejnou startovací čáru, byli jsme sami a nechtěli jsme být sami. Prožila jsem nádherný víkend, další následoval na kurz jogy do Jeseníků a já věděla, že tohle dám, protože nás nezadaných bylo skutečně mnoho.
Od víkendů už bylo blízko vyrazit na dovolenou do zahraničí...cílová destinace Bulharsko. Sešla se nás tam neuvěřitelná parta lidí a prožili jsme úžasný, dokonalý týden. Když celý život jezdíte s chlapem a s děckem, nebo jenom s děckem...to když pak vyrazíte naprosto sám, má taková dovolená magický nádech, dokáže vás katapultovat až hodně blízko nebe.
Dovezla jsem si domů spoustu zážitků, spoustu fotek, pěkný zánět močového měchýře, hromadu vzpomínek ...ale hlavní přidanou hodnotou, takovým obrovským DPH se staly dvě skvělé ženské, které se staly úžasnými parťačkami pro život, získala jsem na pobytu pro nezadané místo chlapa dvě skvělé kamarádky.
Mám v srdci dvě kočky, dvě ženské s příběhy všedního života, píšeme si, voláme si, pravidelně se scházíme, obrážíme kavárny, divadla a je jedno, zda už nám do života vstoupil muž, máme se rády, máme potřebu se vídat, i když nás od sebe dělí stovky kilometrů.
A poučení....nikdy nebýt sám, družit se, družit se, protože boží mlýny jsou spravedlivé, když není pořádný chlap na skladě, pošle dvě přítelkyně...Verunko a Edíku...mám vás moc ráda.
Vánoce se blíží, vzpomeňte na všechny skutečné přátele, poseďte, popovídejte a hlavně dejte jim pocit, že jsou pro vás důležití, vrátí se vám to...tisíckrát...

čtvrtek 15. prosince 2016

Docela maličkaté vánoční překvapení...

....otevřela jsem kapotu vozu za účelem doplnit tekutinu do ostřikovačů....a hle, někdo si u mě schoval svačinu, budu jen doufat, že se mu u toho také nezalíbil nějaký kabel....tak kdo z Rychlé roty to byl ...CHIP nebo DALE ???...

úterý 13. prosince 2016

Milý vanilkový rohlíčku...

...držím tě, nepustím tě / pokud pan Parkinson dovolí /, přibližuji tě ke rtů a v daném okamžiku do mozku vystřelila miliarda vjemů, protože ty tak nádherně voníš. Vkládám tě do úst a tvoje jemnost podpořená moučkovým cukrem s příměsí vanilky se rozplývá na jazyku, přivírám oči, abych si ten moment protáhla co nejdéle, abych si vychutnala ten příboj chuti a požitku...a tak se moje ústa potkala s jedním, pak druhým, pak třetím tvým kamarádem...dokázala bych tě sežrat CELÝ PLECH.
Víš, chlapče vanilkový, já se snažím zdravě žít, zdravě dýchat, já snažím umravňovat, ale tebe já si prostě neodpustím, nedokážu na tebe zapomenout. Na hodně zdravém webu jsem se dozvěděla, že tě mám, lásko moje, vyměnit za sušenou meruňku...nevyměním, jsem VĚRNÁ, nejsem ani kolem vánoc promiskuitní RAJDA, prostě já si tě DÁM.
Ale dozvěděla jsem se pár vychytávek, jak si tě mohu dopřát bez výčitek:
1. Když nikdo nevidí, že tě jím, nemá vanilkový rohlíček žádné kalorie.
2. Když sním vanilkový rohlíček rychle nebo s hlavou v lednici, v krabici, nemá žádné kalorie.
3. Když k vanilkovému rohlíčku piju lehkou kolu, vzájemně se vyruší.
Mnohokrát jsem se přistihla, jak jsem pyšná na tvůj původ, ty máš tak skvělý rodokmen, jsi takový maličkatý, docela maličkatý RAKUŠÁNEK, který se povaloval v cukrárnách a kavárnách Rakouska- Uherska, prý i monarchové si tě hýčkali v ústech, já se samozřejmě nedivím.
Kdo se diví, tak to je můj přes čtyři dekády rozcapený bratr, který byl tvou výrobou velice PŘEKVAPENÝ / to samozřejmě je překvapený jen člověk slabý duchem , že !!! / , já ti to povím, on ti totiž záviděl to poležení v jemňoučké peřince moučkového cukru a tu skutečnost, že moje ruka se polaská se všemi tvými kamarády, ach jo, nejraději by tě odbyl pocukrováním, to já nestrpím.
Drahý symbole vánoc, tímto bych ti chtěla poděkovat, že mi zdobíš stůl a děláš blaho v ústech , jsi tradiční a tradiční zůstaneš i za rok.
S láskou a úctou tvoje Simča.

neděle 11. prosince 2016

Její první méďa..

...šla jsem na první návštěvu do porodnice za dcerou a čerstvě narozeným Soptíčkem / moje vnučka dostala jméno Sofie, je to naše Sofinečka, ale umí se tak nádherně rozsoptit, že jí prostě ten Soptíček občas sedí jako šitý na míru /.
Nesla jsem kastrůlky, věci pro dceru, ale neměla jsem nic pro toho maličkého prdečka a cestou jsem potkala nádhernou prodejnu Sparkys, i když měla jeden den, já cítila, že každá správná holčička potřebuje svého milovaného méďu.
A vypadá, že milovaný fakt asi bude...



.....přejeme se Sofinkou krásnou třetí adventní neděli, plnou lásky, pokory a klidu....

pátek 9. prosince 2016

Podmanivý hlas..

...jak to máme my ženy ? Některá preferuje na muži krásné oči orámované vějířkem dlouhých řas, jiná perfektní úsměv plných rtů a zdravých zubů, jiná kučeravé vlasy , další miluje u muže pečlivě ošetřené a pěstěné ruce od manikérky, takový dobře tvarovaný svalnatý zadeček taky není k zahození, znám i ženy, které na muži milují řádně zarostlou hruď, prostě máme každá svůj ideál. A když se k tomu všemu přidá nádherný, podmanivý, mužný, chraplavý HLAS...ideální kombinace. Ano, miluji, když jako bonus dostanu dar v podobě muže, jehož charizma je postavené i na neuvěřitelném hlasovém fondu, umírám, šílím, toužím, jsem ztracená...

A když mi ten podmanivý hlas chybí...zajdu si do divadla. Tentokrát to bylo divadlo Bez zábradlí a dávala se skvělá, skutečně skvělá pecka od divadelního autora Neil Simon : SUNNY BOYS.
Nádherná sonda do života dvou komiků za zenitem, kteří svůj život protnuli společnými výstupy, pak se rozešli , aby se tzv. na stará kolena sešli. Hra nacpaná vtipem, smíchem, kouzelnými dialogy, ale zároveň dilematem, jak se nám bude v té druhé dekádě života žít, prostě a jistě , jestli budeme svěží a na pohodu nebo zaprdlí důchodci.
V hlavní roli dva skuteční chlapi, dva neuvěřitelně charizmatické hlasy...pan KAREL HEŘMÁNEK a pan ZDENĚK ŽÁK.
POZITIVA: oba herci zahráli svoje party neuvěřitelně věrohodně. Pan ŽÁK jako šarmantní, uhlazený, dokonale oblečný gentleman s chováním na úrovni v kontrastu s panem HEŘMÁNKEM, který se do role neskutečně vtělil, jeho temperamentní, neurvalý, zanedbaný , vzteklý komik je chvílemi k pláči, ale celé dvě hodiny k vám do sedadla stříká neuvěřitelná lidskost, prostota a vše, čemu každý z nás normálně rozumí, to co píše život.
Smích, smích a pohoda, tím bylo celé představení protknuté, tím bavilo, tím mile uzemňovalo...
NEGATIVA: jediné , které mě právě napadá, tak jsou fronty na záchodě, ale to my dámy máme běžně, protože pánů chodí do divadla málo a tolik nepijí jako my , že dámy...

Zavřu oči a slyším ten nádherný, charizmatický hlas pana Heřmánka, jednak je to pořád ještě kus relativně pěkného chlapa i s tou hlavou plnou šedin, ale do té role dal skutečně kus sebe, on patří mezi ty, u kterých ten hlas katapultuje mé nitro do nebes a tak velké díky panu Heřmánkovi, za to, že cítím a vidím, že ještě existují skuteční chlapy s nezaměnitelným hlasem / jo, vono děvčata, ani ten pan ŽÁK nebyl k zahození , celkem slušně mu sekundoval /....

čtvrtek 8. prosince 2016

O pijavicích...

...do soukromé pošty mi chodí další dotazy na téma PIJAVICE a než každému odpovídat zvlášť, jdu do toho pro všechny najednou.

SUBJEKTIVNĚ...každý se mě ptát...TAK CO ?...a já odpovídám ...TAK NIC !...nemohu posuzovat po jednom sezení před měsícem, že by došlo k nějakým závratným změnám na mém organismu. Velká nevýhoda , pro mě samozřejmě obrovské pozitivum, potom co jsem zhubnula, jsem zdravá jako tuřín, neberu žádné prášky, jediná moje nemoc byla OBEZITA, no a díky tahání špeku kolem boku jsem si vyrobila přenádherné křečové žíly. A kvůli křečákům tam vlastně chodím a pokud dojde i k avizovanému pročištění organismu, budu jedině nadšená.
Před měsícem mi obě rány krvácely drobně, došlo k malým modřinám a ranky se zahojily do dvou týdnů úplně.
Celé sezení trvalo zhruba 75minut a stálo mě 600kč.
Dnes jsem byla po druhé, pijavicím jsem hodně, ale hodně chutnala, po 60minutách mi je asistentka za pomoci líhu odstranila a dnes jedna ranka silně krvácí.
Celé sezení trvalo 70 minut a stálo mě 600kč.

OBJEKTIVNĚ...obvod levé nohy mám od první operace varixů větší, po druhé operaci se ještě zvětšil. Po aplikaci pijavic nemám k večeru takový otok lýtka jako jsem zvyklá. Obvod se o 1cm zmenšil.
Celkově se setrvale cítím jako naspeedovaná, můj temperament a náboj stále zabijí a utahá mě skutečně několik metráků kamenů, takže až budu pročištěná...začnu běhat maraton, abych se vůbec unavila.

Na další sezení jdu zase za měsíc a po ukončení celého cyklu vám opět napíšu vše z mého pohledu a z pohledu mých končetin.



....no a protože do každé správné reportáže patří děti nebo zvířátka...opět tu máte pana Míšu.
Před aplikací pijavic se nesmí používat parfemovaná mýdla, parfémy, parfemované oleje alespoň týden, takže mám pak nohy jako struhadlo, ale pokud bych toto nedodržela, pijavice se nepřisaje. Pijavice prý nemá ráda ani kuřáky.
Abych dodržela hygienické minimum, před odchodem se holím a zde nastupuje Míša, který zvuk strojku natolik miluje, že je schopen si do planžety zamotat i fousky...

úterý 6. prosince 2016

Jsem objímací typ...

...objímám své blízké, objímám své lásky, objímám své přátele. Pokud tak činím, dělám to spontánně, ale nedokážu objímat nepřátele, nedokážu objímat lháře a podvodníky, nedokážu se přetvařovat a objímat lidi, kteří mi ublížili.
S objetím je to jako s podáním ruky, nemám ráda leklé ryby, nemám ráda leklá objetí. Musím cítit přítomnost člověka, musím cítit, že i ten druhý se chce objímat, pak je to to pravé, radostné a pocit sdílení je maximální.
A která objetí jsou nejkrásnější...objetí rodiče, když má dítě úspěch, objetí milovaného muže, když mu přitom buší srdce jako o závod, objetí přítelkyně, které vyšel až na potřetí negativní výsledek na mamografu a to objetí malého, navoněného miminka...jo, tak to je bezkonkurenční....

10 důvodů proč se objímat
  1. Objetí vytváří důvěru a pocit bezpečí.
  2. Objetí zvyšuje produkci oxytocinu, hormonu štěstí, což zmírňuje pocity osamělosti, izolace a vzteku.
  3. Když se objímáte delší dobu, zvyšuje se také hladina serotoninu, který má vliv na trvale dobrou náladu.
  4. Objímání zlepšuje imunitu. Ano, i když zrovna hrozí přenost bacilů v chřipkovém období.
  5. Objímání zvyšuje sebedůvěru. Když vás někdo pravidelně objímá, cítíte se lepší, milovaní, více si věříte a máte se rádi.
  6. Objímání snižuje napětí ve svalech, zlepšuje cirkulaci krve a zbavuje bolesti.
  7. Objetí harmonizuje náš nervový systém. Dotek totiž uvolňuje napětí v kůži a tento nervový vzruch se přenáší do mozku.
  8. Objetí nás učí vstřícnosti, dávání a přijímání, sdílení.
  9. Objetí působí jako meditace nebo smích. Učí nás uvědomovat si přítomný okamžik, náš dech i tlukot srdce.
  10. Energetická výměna mezi objímajícími se lidmi je investicí do dlouhotrvajícího vztahu. Objímání totiž podporuje empatii a porozumění.

neděle 4. prosince 2016

Jak zaseju, tak sklidím...

...můj kadeřník je buzík, je rom a je občas na pěst, má poměrně často premenstruační syndrom, jeho poslední teatrální výstupy mi z hlavy ...tedy z blondýny udělaly tmavomodro- zeleno na hlavě, budu to rozcházet ještě dlouho.

Vedli jsme dialog:
Já : ".... dnes jsem ve snu zase kouřila , po 18letech abstinence, já zase kouřila, bože, kdy to skončí "
On: " Ty vole, proč nekouříš ??? Nechápu, vypadáš dobře, žiješ dobře, zapal si "
Já : "... zbláznil jsi se, byla by to přeci škoda a těch peněz..."
On: " Miláčku, Ty jsi úplně blbý miláček...když máš chuť, tak si zapal, proč se tomu bráníš , blbost, miláčku ..."
Já : " Ty vole, JÁ TU CHCI BÝT DLOUHO "

...moje poslední věta na něj zapůsobila jako rána tyčí, málem mu to jeho cigáro vypadlo z huby / ano, když mi dělá hlavu, kouří /, ale vysvětlujte třicetiletému cápkovi, co ani já v tomto věku nechápala. Kouřila jsem 40cigaret denně, jedla jako prase, vypadala jako prase na zadních, pohyb na bodu mrazu, kávičky jsem nepočítala a občasné pivko také ne.
Strach, rodinná dispozice a nakupování v těhotenské modě mě donutilo k radikálnímu zhubnutí, k radikální změně životního stylu. Stal se ze mě trapák, který když je na dovolené, tak přemýšlí, zda si dá zmrzlinu nebo pivo, oboje prostě nejde.
Když někde sedíme na rautu nebo grilování, opět vyvstane otázka volby...chlast nebo dobré jídlo, oboje nemohu, nemám na to figuru. A tak jsem se naučila se omezovat...ale jasně, pohárek v kavárně nebo dobrý dortíček, jednou za čas, proč nééé.
Dělala jsem toto všechno pro sebe, ale až u mého kadeřníka jsem si uvědomila, že to dělám i pro svou budoucnost.
Jsme generace, která půjde do důchodu už skutečně pozdě a protože peníze kromě mě domů nikdo nenosí, musím se hodně snažit, abych i za patnáct či dvacet let byla hodně fit. Naše děti mají své životy a bojují své bitvy, no a nemohoucí rodič, tak ten na klidu rozhodně nepřidá.
JAK ZASEJU , TAK SKLIDÍM....no jo, ale já bych chtěla být ten produktivní důchodce, který se nebojí ráno vstát, že bude na obtíž. Díky životnímu stylu bych tu berličku na podpírání ráda posunula o pár let dál, jen záleží na to, jak moc se budu mít ráda a jak moc mě bude bavit ta pomyslná bitva dvou hemisfér...pivo nebo zmrzlina. Být šupr babča nebo ufňukaná, nešťastná a bolavá bábina...fakt asi záleží na každém z nás.
Krásnou druhou adventní neděli Vám všem, no já si jdu zavdat salátu, abych si připadala jako králíček Duracell, jen paličky u bubínku vyměním za mrkvičku ....

pátek 2. prosince 2016

Na zahradní téma....

...můj kůň největší...ZAHRADA...dřina, pot, dřina, někdy i krev, velké nervy, namožená záda, namožený krk, nemálo peněz a stovky hodin v předklonu, na kolenou, s metráky kamenů a zde je můj zahrádkářský rok 2016 v potu tváře.
První fotografie je v roce 2015 a druhá během roku 2016...do nového roku mám spoustu smělých plánů včetně vybudování dalšího, podstatně většího jezírka neb ryb mi přibývá...všem kutilů a zahrádkářům skvělý odpočinek / úpřímně, nejvíc se těším až zase zaryju poprvé na jaře rýč a půda bude nádherně vonět / během zimy...








čtvrtek 1. prosince 2016

Démon vánoc...

...nejdřív jsem našla zvláštně " upravené " kostky másla, záhy několik divně tvarovaných rohlíčků a pak jsem ho nachytala při činu...letošním hitem je pro Míšu strojkové těsto....

středa 30. listopadu 2016

Zavátá vzpomínka...

...tenkrát poprvé v životě jsem si uvědomila, jak je lidská psychika křehká, zranitelná a někdy i nenapravitelně zničená.
Porodila jsem svoji nejkrásnější, nejlepší holčičku a po nezbytných hodinách na sále nás obě odvezli na pokoj. Unavená, ale šíleně šťastná jsem se pozdravila se dvěmi spolubydlícími a k velké radosti jsem zjistila, že jedna z maminek je také zdravotní sestra. Ta měla u sebe stejně jako já své miminko, druhé ženě dítě nosili několikrát během dne a když ho u sebe neměla, neustále pokukovala po našich dětech.
Kojení, přebalování, sprchování, kojení, krmení, sprchování a šílené štěstí v postýlce. Druhý den po porodu si nás dvě, zdravotní sestry pozvala staniční sestra a s vážnou tváří nám oznámila...že naše profese a sdílení stejného pokoje není jen náhoda, ale promyšlený kalkul ze strany lékařů, prostě a jednoduše....hlídejte třetí ženu na pokoji a výkyvy v chování hlašte.
Obě jsme se na sebe vyděšeně podívaly a rychle spěchaly na pokoj a od té doby byl pobyt v porodnici za trest. Strach z nevyřčeného, strach z něčeho čemu jsme nerozumněly a úplně nová role, role matky.
Utekly čtyři dny v napětí, ale i čtyři dny únavy...seděly jsme všechny tři na postelích, venku se smrákalo a třetí maminka začala vyprávět příběh...
Před sedmi lety porodila nádhernou holčičku, milovala jí, byla krásná, sladká. Její manžel byl notorický alkoholik, který docházel domů pouze udělat cirkus a při té příležitosti jí nezapomněl řádně zmlátit, ponížit i kolikrát znásilnit.
Během vyprávění ženě tekly slzy a najednou se odmlčela....a tiše, docela tiše slyším tato slova....tolik jsem jí milovala, tolik jsem jí chtěla dát lásku, já jí hladila, já jí objímala a ona najednou nedýchala....v laktační psychoze své dítě uškrtila.
Mnoho let se léčila za zdmi psychiatrie, našla si hodného muže a dostala svolení k další graviditě. A narodila se jí další holčička.
Tu noc jsem nespala a druhý den jsem nemohla dočkat propuštění.
Mnohokrát jsem si na onu ženu vzpomněla, mnohokrát jsem přemýšlela, jak zvládla roli matky, ve které kdysi pod tlakem okolností selhala, jestli k ní byl život spravedlivější a dal jí lepší šanci uspět, budeme doufat, že ano...

pondělí 28. listopadu 2016

Listopad v kostce..

Vážení a milí blogoví přátelé a kamarádi,
přeji Vám kouzelný adventní čas, na okna zapomeňte, je už zima, hlavně aby Vás neofouklo, zdraví máme jen jedno, dále přeji, aby se plechy s vánočním cukrovím plnily bez problémů, provoněly Vaše příbytky, na kouřové příhody zapomeňte, Robinson je už doma a pije svařáček. Spěchejte pomalu, žádný stres, no a pokud se dostaví, odvolejte se na Ježíška nebo BLOG.CZ / já jsem v autě u pana Ježíška zahlédla nový vertikutátor, jestli on není náhodou pan Šikovný ??? /
Listopadem v kostce se loučím s předposledním měsícem roku 2016 / musím to napsat, přepsala jsem se a původní letopočet byl v minulém století ...1996....tak nevím, vrátili by jste se o 20let zpátky ???....já jen se současným rozumem !!! /

sobota 26. listopadu 2016

Milenka...

....přišla díky inzerátu na pozici pomocné síly jako umývačka nádobí. Posadila se naproti mě, začala jsem vypisovat potřebné údaje do pracovní smlouvy, když v tom se rozplakala a byť mě znala pět minut, vypověděla mi svůj životní příběh..

On byl velice vlivný ředitel a ona mu začala dělat sekretářku, záhy milenku. Jeho manželka bydlela o 200km dál i s dětmi, a tak si pan ředitel postavil honosné sídlo, do něj posadil svou milenku a začal jí hýčkat. Létali dvakrát ročně na Seychely, v zimě na ledovce, u baráku měli v garáži čtyři auta, za barákem celoročně vytápěný bazén. Chodila si kupovat spodní prádlo v hodnotě desetitísíců a žila si svůj sen. Skoro rodinné štěstí / pan ředitel se nerozvedl / pak dozdobila malá dceruška.
Jednoho rána dům obklíčilo komando rychlého nasazení a noviny se začaly plnit palcovými titulky o zpronevěře několika miliard. Zůstala ze dne na den bez prostředků, v honosném baráku a s holým zadkem. Pan ředitel dostal 8 roků natvrdo, na půlku ho pustili za slušné chování.
Uteklo 14let a se slzami v očích mi vypraví, že nemá peníze, neumí hospodařit a psychicky je i po letech mimo.

Na první směnu přišla v botách na podpatku, v riflích a tričku GUEES, s rudými nehty , které neudržely v ruce ani útěrku. Všichni z pracovního týmu si ťukali na čelo a uzavírali sázky , jak dlouho vydrží.
Začala umývat nádobí, začala vodu ředit svými slzami. Snažila jsem si jí povzbudit, mezi vzlyky mi říkala : " Já tolik chci být normální ".
Druhý den se ze směny omluvila pro nachlazení. Třetí den mi v kožichu mezi dveřmi oznámila, že se cítí unavená a že to zkusí druhý den. Čtvrtý den jsme se rozloučili.

Kdysi bych řekla, dobře jí tak .... dnes jsem v soudech opatrnější, poznala jsem ženu v mém věku, ženu, která milovala muže, milovala jeho peníze, milovala luxus. Přišla o vše, je z ní troska fyzická i psychická, žije vzpomínkami, žije zašlou dobou a jediné , co v životě uměla.....TO JE BÝT MILENKA...

čtvrtek 24. listopadu 2016

Včera a dnes...

.....porodila jsem včera, je to už krásných 27let. Když padla první zima, první inverze, byla jsem šílená. Dva týdny jsem nemluvila pořádně s dospělým člověkem / když nepočítám manžela /, byly jsme s dcerou zavřené od rána do večera v panelákovém bytě, bez telefonu, bez mobilu, bez komunikace... strašné. Další roky jsem se modlila, aby skončila zima a my mohli chodit ven, do přírody, na písek a hlavně to nejdůležitější, byli jsme mezi lidmi. Tenkrát poprvé jsem si uvědomila, že jsem člověk společenský, že prostě musím žít mezi lidmi a s lidmi. Stejně se jevila i moje Verunka, kterou jsem začala dávat na výchovnou část do školky už od dvou let, toužila po kolektivu, děti jí strašně chyběly a já jsem nebyla schopná jí kolektiv nahradit.
.....moje dcera porodila dnes, je to už krásný rok. Když padla první zima, není šílená, ale chodí se Soptíčkem do mateřského centra, kde plavou, cvičí, zpívají. Můžou si jen tak posedět, pokecat, vypít kávičku. Děti se už od útlého věku učí ke správným sociálním vazbám a jejich matky mají možnost ventilovat své problémy, své radosti, prostě na to nejsou samy.
Když jsem do centra přišla poprvé na plavání, přišla jsem si jako v jiném světě, vše úžasné uvolněné, v klidu a na pohodu, bez zbytečných svazování konvencemi.
VČERA A DNES....každá doba měla svá pozitiva, svá negativa, ale tento posun a vývoj jim skutečně závidím, dnes když přijde zima, přijde i dobrá nálada, neznamená to, že budete doma zavřená s dětmi čekat na lepší počasí, na lepší roční dobu.
Byla jsem si se Soptíčkem zazpívat a bylo to úžasné, paní lektorka nejenže nádherně zpívala, ale i to s dětmi úžasné uměla...jsem strašně ráda, že pokrok dává dnešním maminkám zelenou v prožitcích.


úterý 22. listopadu 2016

Už se nedivím...

....často čtu o pokousaných dětech, o roztrhnaných nohavicích od rozdivočelých psů, o nezvladatelných predátorech za ploty a stále jsem nechápala, proč tomu tak je ???
Marodí mi slečna Farkašová a tak jsme na veterině víc než doma. Když nesete nemocné a vystresované zvíře, člověk sám je nervozní, tentokrát ale zvláštně vypadala celá čekárna. Všichni si křečovitě drželi svá zvířata a záhy jsem pochopila PROČ.
Na lavičce seděl pán, rozměrově 1,5m na 1,5m, tedy malý a hoooodně silný, před ním poskakoval obrovský , skutečně obrovský vlčák. Pán žoviálně vykřikoval, jak je Maxík živý a jak mají už kolem baráku tři !!!! , slovy TŘI ploty.
Zkrátím to...během dvaceti minut se Maxík třikrát vyvlékl z vodítka, dvakrát vyběhl ven z čekárny, napadl několik psů, jedna chovatelka stála s kočkou v přepravce na židli a já jsem slečnu Farkašovou držela křečovitě v náručí. Bylo to zoufalé...ovšem nejzoufalejší byl majitel Maxíka, ten to považoval za ohromnou zábavu. Duševně to nevydržel majitel jiného psa a zařval...PROČ SI MALÝ KRETÉN POŘÍDÍ TAKOVÉ HOVADO, KDYŽ MU NESTAČÍ...a odešel středem.
Druhý den ráno jsem uviděla Maxíka i s páníčkem před ordinací a tak jsme v rámci duševního zdraví mého i nemocné slečny Farkašové zůstaly v autě do momentu než se vyvalil pán, vlající za obrovským psem, který udával směr cesty.
V dobrém rozmaru jsem se z auta vydala do čekárny, ale i tentokrát to bylo maso. Dorazil tam manželský pár, opět dvou malých, drobných lidí a celému tandemu šéfoval obrovský dobrman. Pes byl nádherný, ale opět nezvladatelný, bylo vidět, že nereaguje na žádné pokyny jako ostatní psi v čekárně a je si sám sobě pánem. Opět atmosféra houstla a jako vyvrcholení výchovného momentu pánovi ujely nervy a dal dobrmanovi tři pěstí do boku. Byla jsem totálně na prášky z takové situace, protože násilí nesnáším, příčí se mi a odsuzuji ho.
Dva dny v čekárně veterináře a hlavou mi běží tisíce otázek. Proč si lidé pořizují obrovská, nezvladatelná a nezkrotná plemena psů ? Uvědomuje si majitel Maxíka, že díky své postavě a síle není schopen toto zvíře ukočírovat, aby neublížilo?
Lze adekvátně reagovat třemi pěstmi, aniž by příště toto zvíře nevystartovalo ze stresu na jiné zvíře nebo na člověka ?
Nevím, nechápu, nerozumím, mě doma naučili, že mám své možnosti vždy zhodnotit a pak se do něčeho pustit.
Každý jsme jiný, někdo velký, někdo malý... možná existuje nějaká úměra, že vždy z největšího auta vyleze nejmenší člověk a tak nějak je to bohužel i se psy.... přála bych každému takovému, hodně soudnosti, rozvahy a rozumu, pak bychom možná četli méně krvavých příběhů, které končí hodně smutně.
Zítra jdeme se slečnou Farkašovou na injekci ....

pondělí 21. listopadu 2016

Kde visí Mona Lisa...

.....to je otázka ? Vše je jinak než se domníváte, na konci dojde ke skandálnímu odhalení, tak se , prosím , připravte....






...s kočičím kolektivem Vám přejeme krásný předadventní týden a bez stresu, co mám říkat já, když mi v obýváku visí Mona Lisa ??? / tímto se omlouvám všem lidem se správnou češtinou, sama nemám ráda hrubé chyby, ovšem udělat text a opravit text do bublin není fakt sranda...takže přijměte omluvu....KAŠPAROVY KRÁVY....to se Vám totiž stane, když Váš kocour učí na Sorboně....jo a díky Doktorce se všichni zdokonalíme v českém jazyce /

sobota 19. listopadu 2016

Blondýna si vsadí....

....začalo to výbornou kávičkou, dvěmi kily hroznového vína a báječnou debatou nad vánočním cukrovím, ano, moje kamarádka má upečených 8 !!! druhů. Blondýna si ještě ani nekoupila máslo, ani mouku od Babičky, také o to víc ochutnávala. Čas s přáteli vždycky tak zběsile utíká, ještě si nestihnete všechno říct a už musíte..
Cestou do auta jsem vystavovala tváře sluníčku, které na pět minut vylezlo, aby potěšilo mou depresivní duši...ovšem to jsem neměla dělat, místo po chodníku mé kroky stočil inteligentní mozek na trávník a já proťápla hromadu psích exkrementů v barvě hořčice a smradu neuvěřitelného...co teď, co potom...se smradlavou botou do auta nemohu, nedojela bych. Moje zimní obuv nemohla mít ani větší a hrubší zářezy, které byly plné exkrementů. Tančila jsem na jedné noze, drážky čistila klacíkem, rozmrazovačem na skla, kapesníky a jako zlatý hřeb jsem použila tepovač s kartáčem. Blondýna začala svým výstupem bavit lidi...jako nejlepší se začaly jevit krásné trsy zelené trávy ...začalo to vypadat, že snad už i budu moct odjet...
V momentě pocitu, že mám vyhráno, jsem se otočila a stejnou botou jsem prošlápla další HOVNO barvy šedivé...začal opět tanec na jedné noze, doprovázený sprostými výrazovými prostředky.... a pro mé absolutní duševní naplnění začali na vycházku chodit všichni pejskaři z celého sídliště.
Dnes je Mezinárodní den toalet, záchodů, záchodového papíru, záchodového prkénka ...prosím, všechny pejskaře na světě, aby si uvědomili, že mezi nimi žijí lidé, kteří nemají chuť čistit si boty od exkrementů jejich miláčků, protože vím a věřím, že kdyby pejsci měli záchody jako máme my lidé, určitě by si blondýna odpustila čtyřicet minut nechutností, i když byly na zdravém vzduchu.
Nikdy jsem si nevsadila, nikdy jsem nezaškrtla křížky políčka ....říká se, že čím víc exkrementů, tím víc štěstí a peněz ...Blondýna si dnes poprvé v životě vsadila Sportku....

čtvrtek 17. listopadu 2016

Sen...

....celý život se mi do spánku přikrádal jeden sen...sedím v autě , jedu a nejsem schopna zařadit ....probouzela jsem zpocená a nešťastná. Čím víc mě okolí nutilo do řízení auta, tím víc byl sen vyhrocenější.
Řidičák jsem měla, což o to....ale i k tomu panickou hrůzu z řízení auta. Co nebo kdo mě donutilo řídit, tak to si nepamatuju ....a sen zmizel. Jsem strašně šťastná, že jsem na kraji 50 sedla za volant a můžu dodržovat 50. Dokonce jsem se přistihla, že jsem za volantem zvláštně spokojená, pustím si hudbu a jedu krajinou, třeba zrovna za Soptíčkem, kvůli kterému dávám 200km a nebojím se zařadit.
Soptíček má už nyní ve svém věku volant v ruce a nevypadá, že by se ho chtěl vzdát....



.....zvláštní záliba našeho Soptíčka v krabicovém systému dává naznačit, že by se mohlo do budoucna jednat o první pilotku F1, která se zaručeně nebude bát zařadit...

úterý 15. listopadu 2016

Pandořina skříňka....

...je to symbol zhoubného daru a uvolněného zla, můj dnešní příběh ze života všechny tyto atributy má.

Hlavní hrdina , ten nejdůležitější, ten který držel Pandořinu skříňku v ruce, budeme mu říkat Miroslav.
Malý Miroslav se narodil do rodiny drážního inspektora a ženy v domácnosti, tedy do typické předválečné dobře situované rodiny, kde se servíroval čaj o páté do míšeňského porcelánu a zákusek se ujídal z broušeného talířku. Miroslavova matka nosila perziánový kožich a na prstech měla brilianty, byla to zlá, chladná žena. Porodila dva syny, nikdy do práce nechodila a na úklid měla výpomoc. Miroslavův otec byl přísný, odměřený, neústupný a ve výkonu disciplinárního trestu až brutální, ovšem toto vše se týkalo pouze jednoho ze synů, druhý syn byl hýčkaný, preferovaný, k tělesným trestů nedocházelo. A tak si Miroslav prožil dětsví plné bolesti, odmítání, nelásky a brutálního bití. Vyrostl z něho velice inteligentní muž, s ohromným přehledem, znalostí několika světových jazyků, stal se z něho velitel armádní letky.

Dobře situovaný Miroslav se zamiloval, oženil a narodily se mu dvě děti. Syn a dcera, kdo čeká, že hlavní hrdina nezopakoval hrubou chybu výchovy ze strany svého otce, tak ten se zásadně mýlí. Miroslav si oblíbil svou mladší dceru, která se pro něj stala vším, jí hýčkal, jí miloval, jí se věnoval. Starší syn byl ten trpěný, ten nemilovaný, ten navíc.
Před dvěma lety jsem se s ním bavila, se synem Miroslava, je v hodně zralém věku a když mluvil o svém otci, tekly mu slzy po tváři, vzpomínal na situace, kdy viděl přicházet otce domů a strachy se pomočil.

V době druhé mízy se Miroslav znova zamiloval, s manželkou rozvedl a za ženu pojal ženu obyčejnou, ženu lidovou a nesmírně veselou . Na svět přišla nejdříve dcera a pak syn....a celý příběh se opakoval ve stejné míře. Starší dcera byla na obtíž, byla ignorována, rostla jako dříví v lese, bez lásky mateřské, bez lásky otcovské. Zato mladšího syna si Miroslav zamiloval, dýchal pro něj dnem i nocí, miloval ho, žil pro něj, dokázal neuvěřitelné, jen aby svého nejmladšího potomka uspokojil po všech směrech.
Miroslav měl čtyři děti, pro všechny připravil do života špatnou startovací dráhu, ty které dusil svou nadmírou lásky, ho nenáviděly úplně stejně jako ty, které se o lásku musely prosit, jimž lásku nikdy neprojevil. Zemřel sám a opuštěný.

Když Pandora otevřela svou skříňku, do světa se dostala bolest, svízel, bědy a nemoce, když jí náhle zavřela, na úplném dně zůstala NADĚJE. Zopakují Miroslavovi potomci stejné chyby co jejich otec, který zhoubný dar lásky a nelásky celý život přiživoval, budou schopni v sobě tu naději překopat, budou umět vychovávat svoje děti a jejich děti , zruší to ticho, zruší to TABU, které rodinu svazuje....

neděle 13. listopadu 2016

Šťastně prvorozená....

....kolikrát za život si člověk uvědomí, jak moc je vlastně šťastný, že se narodil třeba zrovna jako já, v minulém století a nebylo to dřív ...
Aragonský hrad, symbol italské Ischie, se nádherně vypíná nad mořem a je už z dálky obrovskou dominantou, prostě ať chcete nebo né, vzhlížíte k němu. Popisovat, co vše na hradě uvidíte, co je potřeba navštívit, tak na to má každý z nás úplně jiný pohled a názor ...


....přesto jsem se zde setkala s něčím, co mi ještě moje cestování nenabídlo a to jsou temné krypty přilehlého kláštera klarisek Santa Maria della Consolazione. Do kláštera vstupovaly většinou prvorozené dcery z aristokratických rodin, zpravidla proto, aby rodinné dědictví mohlo přejít na prvorozeného syna.
Dodnes budí hrůzu a údiv jejich "hřbitov", který žádným klasickým hřbitovem nebyl. Zemřelé nebo nevyléčitelně nemocné řádové sestry krátce před smrtí byly odnášeny do strohé komory a tam posazeny na kamenné stolice s otvorem uprostřed, které připomínají sedadla na suchých záchodech. Tekutiny vznikající při postupném rozkladu těl byly jímány do zvláštních nádob postavených pod otvory v sedadlech a kosti byly nakonec uloženy v kostnici. Tento morbidní způsob "pohřbívání" měl zdůraznit naprostou zbytečnost hmotného těla, které je pouhou schránkou pro duši...



.....Stejně hrůzostrašné je i to, že jeptišky včetně novicek se chodily každý den na několik hodin mezi rozkládající se těla svých kolegyň modlit a rozjímat o smrti. V nezdravém prostředí se často nakazily vážnými, někdy i smrtelnými chorobami. Řád byl zrušen v roce 1810, takže to skutečně není žádný středověk...



....když jsme tyto temné kopky navštívili, obešla mě zima a zároveň nesmírná radost, že byť jsem prvorozená a jako holka jsem byla od malička tvrdě cepovaná, jsem šíleně šťastná, že to bylo v ČECHÁCH a maličko později....



....ale aby to nebylo jen smutné a skličující...potkali jsme česky mluvící manželský pár, který vůbec neměl tušení, co právě navštívil a pán se celou dobu pouze pozastavoval nad faktem, proč tam měli tolik záchodů v jedné místnosti, jestli to jako už tenkrát nebyly veřejné záchodky...i nu nebyly, bylo to místo, které zůstalo opředeno smutnými příběhy žen, kterých se rodina zbavila ve prospěch mužského potomka...



.....mám ráda prohlídky zašlé minulosti, ještě víc mě těší fakt, že si zde nepotrpí na zbytečné formality a mají hned u pokladny pár chlupatých princezen, které se z odpočinku nenechají rušit....zdraví Vás šťastně prvorozená.

pátek 11. listopadu 2016

Blondýna a kroužkované krasavice...

...moje babička byla žena z lidu, takže si mohla dovolit pravit... Kdo se bojí, sere v síni...
Dlouho byla blondýna masírována, masírována, až podlehla a objednala se na párty s krvelačnými pijavicemi. Mnoho jsem četla, co tato stvoření dokážou a nakonec jsem se rozhodla to zkusit, vždy je to buď a nebo. Od útlého mládí mé nohy hyzdí provazce křečových žil, byla jsem celkem na třech operacích a podstoupila zhruba na padesát sklerotizací, takže každá maličká naděje se počítá.
Ráno jsem vstávala s pocitem, že na hirudoterapii skutečně nepůjdu, co kdyby mi nohu zachvátilo cokoliv jiného, co tam ještě nemám...prostě blondýna se naprosto obyčejně bála. ...no jo, jenže když to nezkusím...tisíc a jeden protichůdný pocit a tak jsem šla.


....někdo otevírá svatomartinské víno, já si odkládám kalhoty a seznamuji se s partou děvčat, jenž mi bude ožírat nohy, sát krev a podílet se na mém uzdravení. Nejprve první pionýrka...je mimo, právě jí vytáhli z ledničky...asi jí nechutnám, ale tři dny jsem si poctivě nenatírala nohy tělovým mlékem, ani jsem nepoužívala oblíbený Chanel, nemají to rády.
Ale jo, přicucla se... světe div se, nebolí to, neštítím se, není mi to odporné....souhlasím s další pijavicí. Jooo, tak ta byla rychlejší, čilejší a natěšenější, okamžitě se přisála a začala se slastně vlnit... druhá pionýrka nasává mou krev a velice jí chutná, rychle zvětšuje její tělo pod tlakem mé krve...


...po 35 minutách odpadá první spokojená a nalitá pijavice, po dalších 35minutách se se mnou loučí i druhá. Mám nohy zabalené do hygienických vložek, k žádnému velkému krvácení nedochází, citím se jako kdybych byla na pedikuře, nikoliv na přikládání pijavic. Paní asistentka ukončuje život mých násusek ve skleničce octa a já odcházím.
Jo, blondýna to dala, dala to na poprvé a jde do toho znova, strach a nepříjemné pocity jsou mimo mísu...


.....a proč jsem do toho všeho vůbec šla...jednak ze zvědavosti, jednak jsem chtěla zkusit, co se mnou udělá ten pocit a jednak ...pijavice mi do organismu pustila na na 110 (!) velice účinných léčebných enzymů! Působí na celý organismus!
Mezi nimi dominuje hirudin - látka podobná heparinu, která dokáže ředit krev. Jsou tu i komponenty s antibiotickými účinky, antihistaminika (blokující účinek alergie) a spousta dalších bioaktivních látek. Detoxikují organismus, zvyšují imunitu, vylepšují vitalitu, zlepšují cirkulaci krve, kterou i čistí… vypisovat, kolik onemocnění lze touto terapií podpořit při léčbě, by byl hodně dlouhý seznam...příroda dostala za pijavice jedničku s hvězdičkou už dávno, jen jsme si museli na jejich návrat maličko počkat.
Blondýna ráno hysterčila, v poledne byla za hrdinu a na večer má za sebou takový malý restart...necháme se překvapit, co to bude příště....

středa 9. listopadu 2016

Příběh lehce dušičkový...

...já čerstvě rozvedená, s malým dítětem a s nabouranou chutí do života. On, Karel, svobodný, nezadaný, o 18let starší Čech žijící v australském Perthu. Potkali jsme se jednoho letního dne v typicky českém městě a začali psát příběh jedné lásky, jednoho rozčarování a jedné dohry.

Byl všechno, co si jen mladá holka může přát, byl krásný, mohutný mužský, měl kouzelný úsměv a měl neuvěřitelné charisma. Když promluvil, místnost ztichla, dokázal poutavě vyprávět příběhy ze svých cest po Austrálii, Jižní Asii. Dlouhé noci jsme spolu proseděli večer venku a já poslouchala...nesmírně mi imponoval, byl vším, co tenkrát před lety muži nebyli . Ráno vstal, šel na hodinu běhat, jedl zdravě, pil zdravě, měl přehled...diametrálně odlišný od mužů v době revoluce.
Měl mnoho žen, ale chtěl se zpátky usadit v Čechách, chtěl českou ženu, české dítě, českou výchovu, netoužil po anglicky hovořící ženě, hlavně se chtěl vrátit, měl tu rodinu...měl tu mě a moji dceru, kterou přijal za svou.
Já se šíleně ZAMILOVALA, on NE. Toužila jsem to změnit silou svého mládí, svého temperamentu a vzorně jsem tu na něj čekala. Já psala dlouhé dopisy, které si rád četl, on mi každé pondělí telefonoval / jednou mi svěřil, že jsme protelefonovali dvě auta /...na léto přiletěl a byl tu s námi....to trvalo tři roky.

Uběhly dlouhé, nekonečné tři roky a Karel se vrátil z Austrálie do Čech. Pořídil nádherný, prostorný byt, kam jsme se měli nastěhovat, začal plánovat podnikání a začal žít český život. Ubíjel ho český naturel, úřednický šiml a mezi nás dva se začalo vkrádat něco bolestivého.
On se do mě šíleně ZAMILOVAL, já NE. Díky dlouhému čekání jsme promarnili start, to nač jsme se tak strašně těšili, to co nás tmelilo dlouhé měsíce odloučení, bylo najednou pryč. Karel trpěl jako pes a já s ním, Karel začal nezřízeně pít.
Toužil tu žít, miloval Čechy, miloval mě, ale mě v sobě i dvacet let života v Austrálii, nedokázal to setřít.
Rozešli jsme se v dobrém, já fandila jemu, on mě. Karel začal chlastat první ligu, aby se vzpamatoval....vrátil se zpátky do Austrálie, občas mi přišel pohled, pak nic.

Jednoho rána , jsem vstala celá mokrá, pot mě chladně rosil čelo, v noci se mi zdál SEN.....v tom snu byli všichni mí blízcí, moji rodiče, mí strýčkové, mé tetičky, ale i mí kamarádi...všichni se dobře bavili, hrála hudba a najednou do místnosti přišel Karel a usmíval se tím svým kouzelným úsměvem ... stála jsem v koupelně a v tom mi to došlo, podívala jsem se do zrcadla a uvědomila si " TY VÍŠ, KDO JE TAM NAVÍC " ....celá společnost byla již zesnulá a já se té noci dozvěděla, že Karel už sedí na obláčku a popíjí své oblíbené suché šampaňské a přemlouvá mého otce, ať udělá jeho skvělou svíčkovou.
Rok na to jsem potkala Karlovu sestru a ta mi vypověděla příběh skonu jednoho báječného chlapa, se kterým jsem se v tomto životě minula, který mi dal mnoho krásných, hmotných darů, ale nikdy nezapomenu na jeden dar, dokázal mi otevřít obzory života, které jsem až nyní dokázala docenit...DĚKUJI TI , KARLE.
To byl můj životní příběh o lásce, míjení, bolestech zemských a příslib, že až se jednou všichni setkáme, Karlův úsměv mě nemine...


/ fotografii australského Perthu, jsem si zapůjčila na googlu /

pondělí 7. listopadu 2016

Půvabná...

...a fascinující je exotická krása orchidejí. Než mi viroza zlikvidovala valnou část sbírky, měla jsem plná okna, plné parapety těchto krasaviček. Pár kousků mě dál těší a proto vám dnes představím jednoho zástupce COELOGYNE OVALIS.
Coelogyne nebo pokud chcete dutojazýček, je můj neoblíbenější rod, právě pro velice zajímavou a charakteristickou stavbu květu...


....coelogyne jsem měla celé jaro, léto i podzim zavěšenou v altánu, v polostínu, kdy rostlinu hýčkalo pouze ranní a dopolední slunce. Noční poklesy teplot u těchto rostlin , ranní rosa a vysoká vzdušná vlhkost je to nejlepší, co může každý majitel svým orchidejím dopřát. Zalévala jsem pouze dešťovou vodou, která dodává potřebnou vláhu substrátu, složeného z jemnější borové kůry.


...při současném poklesu hlavně ranních teplot jsem všechny orchideje přestěhovala domů, prohlédla, zda nejsou napadené, omyla a zavěsila na svá zimní stanoviště, kde budou čekat na další pobyt venku.
Na všech koncových pahlízách došlo k postupnému kvetení, květy jsou velké zhruba 4-5cm a voní po houbách.


....díky květům těchto exotických rostlin je podzim méně smutný, méně zamračaný.
Jako tažní ptáci, tak mě to včera připadalo na zahradě, voda je vypnutá, chaty zazimované, cenné věci si všichni stěhovali domů, zahrádky jsou plné listí a ztrácí své charakterictické barvy květin, keřů. Podzim rozfoukal hladinu jezírka a ani ti kapříci už nejsou při chuti a zde je jedna podzimní...na rozloučenou se zahrádkářskou sezonou....