Říjen v kostce ....

Prosvištěl kolem mne s obrovskou kadencí, ani svišti na golfovým hřišti nebyli rychlejší.
Chutnal po čerstvém ovoci, po jablkách plných lahodné šťávy, hroznech nasycených sluncem, švestkách, co se na jazyku válí. Pečená dýně, brambory na ohni, osmahlý špekáček a káva na slunci, které hladí, hýčká a rozmazluje.
Utekl rok od mého stěhování na jinou blogovou adresu. S odstupem těch dvanácti měsíců jsem si uvědomila svou neskonalou drzost, kdy jsem opustila vyhřívané a preferované místo autorského klubu a vrhla se do neznáma. Nelituji, stále dostávám vrchovatě. Lidé, kteří mne obklopují, mne zároveň posouvají, učí a jsou studnicí nového, mnohdy nepoznaného. Věčná a objímající inspirace blogerů, kteří vstupují virtuálně do mé obrazovky a i po skoro devíti letech blogování, překvapí. Já sama nad každým článkem daleko více přemýšlím, zpracovávám ho a připravuji. Toužím produkovat kvalitu, zkrotit kvantitu.
Není třeba vyšvihnout množství fotek, které unavují a otravují. Dávám do svých článků kus sebe, svého života, postojů, abych se nemusela stydět. A vám obrovský dík !
Netušené přízně se mi dostalo opět ze stavebního úřadu, kdy mi den před lhůtou k vystavení bylo odebráno stavební povolení. Pokud jsme podle statistického úřadu na 150. místě ve světě při udělování stavebních povolení, v Africe jim to líp fičí, nedivím se. Jsem opět na začátku, po roce a půl se kreslí třetí !!!! projektová dokumentace, doposud vždy konzultováno s patřičným referátem, vždy v pořádku, vždy splňující kritéria a vždy skončím jako kretén. Pokud si můj pozemek někdo vyhlédl, touží po něm nějaký developer, budu pro něj velikým oříškem. Já se nevzdám.
Ani nemohu, investovala jsem již mnoho peněz i kus sebe, navíc čerstvě postavené koryto potoka včetně kaskády se prostě neopouští.
Zahrada začala pozvolna odpočívat, traviny mám již svázané, po prvních mrazících přikryto choulostivé chvojím. Abych se mohla více těšit na jaro, zasadila jsem 200 cibulí krokusů a 100 nízkých botanických tulipánů, varuju všechny hraboše, mám doma samopal :-)
Před nedávnem se na pultech objevila kniha po malé děti. O první masturbaci, o sexu, jak vysvětlovat pohlavní orgány. Ano, Soptíček má čtyři roky a začíná své tělo objevovat.
Daleko horší a nezkrotná vášeň jsou moje ňadra. Několikrát za den kontroluje jejich polohu, měkkost, gumovost, zda jsem své poprsí neztratila. Pokud jsme bez společnosti, dokáži se s tím ještě srovnat, vysvětluji, popisuji, ovšem pokud mi rovná podprsenku v plném vlakovém kupé, komentuje " krásná, měkká prsíčka ", osazenstvo se válí smíchy a já rudnu až na zádech. Vnoučata jsou radost, jen kdyby ta témata kolem sexu, sexuality a druhotných pohlavních znaků nebyla tak výživná témata, jak pro rodiče i prarodiče.
S paní filmovou a televizní kritičkou Spáčilovou z Reflexu nebývám moc často ve shodě. Její filmové recenze se mi jeví ploché, nic neříkající, často obhajující její nastrojený a kritický pohled. A přece jsme se na něčem dokázaly sladit, bublat si, slintat si a být společně nadšené.
Díky podzimu a silnému nachlazení jsem měla čas potěšit své nitro filmem Rocket Man. Životopisný film o siru Eltonu Johnovi jsem zhltla jedním dechem a dlouho zůstane uvnitř.
Souhlasím s autorkou recenze, že se jedná o dílo daleko syrovější, opravdovější, méně sebestředné než o Queen. Vřele doporučuji, stejně jako excentrický a věčně zdrogovaný interpret i já toužím po lásce, objetí a nesnáším samotu...  a to my asi všichni, že.
Loučím se s prvním podzimním měsícem, ranní mrazíky malují a barví krajinu do barev, kdy se bez škrabky na auto už neobejdeme, hledáme rukavice a kulichy hluboko ve skříni.
Nadevírám dušičkovému počasí, rozsvíceným svíčkám, melancholické náladě, ale i zpomalení, vytržení z běhu, zklidnění. Příroda po věky ví, co dělá.
Vždy jsem měla s podzimem problém, nedostatek světla decimuje moji psyché. Učím se s tím žít, radovat se, jsme tu jen jednou.
Celý život jsem nesnášela olivy. Dnes ...  mohu se po nich urvat, třesu se, když je vkládám do úst. A tak dám šanci i tomu podzimu, mějte krásné a dlouhé dny, třeba za pecí.