pondělí 30. září 2019

Září v kostce ....


Z melounové do dýňové, z žabek do ponožek, což já konkrétně velice špatně snáším. Z jasné oblohy plné roztomilých beránků do mlhavého rána, nu a my motoristi jsme poprvé škrabali a do ostřikovačů doplňovali nemrznoucí směs.
Přišel podzim. V jednom zábavném pořadu se dotazovali Čechů, co patří k podzimu. Kromě pouštění draků jsme evidentně bez tradic. Nikdo nevzpomněl hrabání napadaného listí, následné pálení včetně dokonalých pečených brambor, které chutnají nejlépe přehazované z jedné ruky do druhé.
Sbírání lesních plodů, ze kterých si děti vyrábějí domácí dekorace, maminky zdobí předsíně šípkovými větvičkami, v neposlední řadě rozsvícené svíčky, které světelnou pohody hodí o pár levelů výše. O kouzelných procházkách, kdy pod nohami šustí listí, nad hlavami poletují obarvené lístečky a sluníčko pohladí nabídnutou tvář s dotykem věrnosti, jen prostě vydržet.
Se Soptíčkem jsme si střihli dovolenou u moře a poprvé po dlouhé době jsme srovnali generační skóre a s mladšími ročníky jsme ve vzájemné shodě. Moře je kouzelná záležitost, ale musí být na ní věk. Soptíček má daleko větší radost na rybníce, kde je voda sladká, přiměřeně hluboká, necáká, nehoupe. Koupání v místním zařízení, kde rákos dovolí ubytovat kačky a husy, které jsou zpestřením, poezie pro malé dítě.
U moře to hučí, vlny nepůsobí nijak přitažlivě, no tak jsme si zaskákali alespoň my dospělí.
Nástup do školky proběhl bez větších problémů a sfouknutí čtvrté svíčky na dortu mi připomnělo, že děti stárnou a vějířky kolem mých očí se prohlubují i díky stavebním úpravám.
Romantika počátků stavebních úprav přerostla leckdy i v alergii. Uvědomila jsem si, že jsem letošní sezónu zamilovaného zahrádkáře nepodřizovala zahradním pracím, ale dělníkům. O víkendech, když nepracovali, jsem doháněla resty a vlastně odpočinek veškerý žádný. Klid, pohoda, grilování, posezení nebo jen lelkování prostě chybí a podepsalo se na tělesné schránce.
A největší deficit ... málo svištěly vzduchem korkové špunty od vychlazeného šampusu.
U firmy CS BETON jsem vedena jako nejnáročnější zákazník, který chce za své peníze, za statisíce, kvalitu. Vyžaduje, aby materiál nevhodně skladovaný, mizerně exportovaný a odfláknutě vyrobený, nebyl v médiích prezentován jako prvotřídní, dokonalý a perfektní.
Má náročnost je ověnčena čtyřmi reklamacemi a spojovatelka už mé číslo a stavebního mistra ani nebere. Škoda, že tady u nás v České republice nejedeme na kvalitu, z lidí se snažíme dělat submisivní trosky, které jsou vděčné za druhou, možná i třetí třídu kvality. A nemluvě o řemesle.
Loučím se s měsícem, který lehounce pohladil ochutnávkou babího léta. Za dveřmi ťuká nový, nadevírám a těším se, že opečený špekáček na ohni potěší nejednoho labužníka, vinobraní  a s ním košt burčáku, vařící dýňová polévka s opečeným chlebem a víte nač jsem zapomněla ?
Nejen brambory, ale i jablíčko opečené skvěle chutná a vzpomínky, kdy se s umolousanou pusou vracela malá, špinavá blondýna domů, vlastně proč by nemohla být velká, špinavá blondýna :-)
Krásný podzim.




Po sezóně

Jezdím po světě, objevuji krásy, no a naše vlast zůstává tak nějak neopečovaná, neochozená, prostě na ní kašlu. A kdy nejlépe nechat vsáknout pod kůži krásu krajiny, měst, krásu Česka ?
Jednoznačně po sezóně. Žádné dlouhé fronty, žádná narvaná náměstí, ucpané památky, ubrečené děti a kolabující důchodci.
Tentokrát to vyhrála Litomyšl, kouzelné české město. Tiché, bez zástupů, bez autobusů plných turistů. Klid, pohoda a neskutečné kulturní dědictví.
Máme tu skvostně, jen to tak nezní, lépe si říká ... byla jsem v Římě, v Madridu.






čtvrtek 26. září 2019

Ředitel ...


Do prázdné injekční stříkačky natáhl fyziologický roztok, propláchl kanylu.
Holou, mužnou rukou pohladil střapatou hlavu a natáhl si chirurgické rukavice.
Slíbil malým, blankytně modrým očím, že si chvíli pospí a nic nebude bolet.
Opravdu, nic nebude bolet.
Sedativum zklidnilo spáleného hošíka, pomalu oddychoval, utíkal do snu.
Vladislav přistoupil k chirurgickému setu, peánem odstranil lem a jemně začal měnit sterilní čtverce.
Ošklivá rána na dětské ruce volala, brečela.
To muselo bolet. Nedivil se, že chlapec večerní převaz oddaloval.
Pohledem zkušeného dětského chirurga zmapoval rozsah defektu. Nikde známka zánětu, vše vypadá, jak si to hodinová práce na sále zasloužila.
Fyziologické funkce stabilní. Ještě krytí z tylu, mastné, lepivé a tak účinné.
Jedna ruka pomůže té druhé, gumové rukavice letí do odpadkového koše.
S nimi jako jemná aura místností přeletí pudr. Bílý, stejně jako první sníh.
Svalnaté tělo bičované triatlonem narovná a ve stejný moment se jejich oči střetnou.
Dvě zelené tůně, v nichž tančí panenky jako jezinky kolem splavu.
Nedokáže jim odolat, nemůže a nechce. Touží po nich od prvního okamžiku.
Sžíraný momentem, podává složku popáleného dítěte a žádá o medikaci.
Odchází rázným krokem, nedokáže to. Jako špion vykukuje.
Sesterský velín září do tmy.
Klára sedí za stolem, zapisuje teploty a do místnosti pod dveřmi přistane bílá obálka.
Otevírá dveře, za rohem mizí bílý plášť.
Jeden lístek do kina ...

Usedají v potemnělém sále obecního kulturáku.
Klára své zelené oči zvýraznila černou řasenkou, rty obtáhla konturovací tužkou a dlouhé hodiny chodila jako smyslu zbavená. Co si oblékne, čím se navoní, ofinu vpravo, ofinu vlevo, střik Lybaru.
Formanův Amadeus.
Na obrovském plátně se roztančí koncert emocí. Smích, pláč, řev a skvostná hudba.
Kláře se ten malý, chichotavý skladatel vpíjí pod kůži. Jeho temperament odzbrojuje, jeho smích, ta dětinská hravost, ten talent.
Utápí se v ději, lapena do osidel.
Nevnímá, že dvě ruce vedle ní nenápadně sjíždějí, tolik se snaží a nemají odvahu.
Nic tak fenomenálního neviděla, nic tak nadčasového do svého nitra nepustila.
S poslední klapkou filmu se jí po tváři začaly sypat slzy jako dar za ohňostroj pocitů.
Celý sál tleská, všichni sedí do posledního písmenka dlouhých titulků.
Jeho ruka po tříhodinovém boji najde tu, po které toužila. Pevně jí přimkne.
Dvě hlavy se k sobě blíží, rty lehce hladí smířlivě ty druhé.
Jak jsou krásné ty noci, kdy milenci na oltář lásky zas a znova v salvách prožitků pokládají květy rozkoše, které si vzájemně nikdy nemohou vrátit.

Chci ti něco říct. Usmívá se on.
Také ti chci něco říct. Září ona.
Kdo dřív ?
Obejme ji, dlouze a vyrazí ze sebe novinu. Mám práci, mám skvělou příležitost, konečně se pohnu.
A kdo ví, třeba budu jednou ředitel, kdo ví ?
Přijedeš za mnou, za rok, dva, jak se usadím.
Zelené oči bolestivě zavalí slzy, tečou, tečou, nedokáží se zastavit.
Cítí to nadšení, radost, která prostoupila jejího milého.
Tři se do ní nevejdeme.
A co máš pro mne ty, myško ?
Vlastně nic, nic důležitého.
Klára schovává za zády bílou obálku, v ní pozitivní těhotenský odběr.

Na pánvi klokotá kuřecí paprikáš a Klára ho lehce prohodí. Za hodinu má noční.
Z vedlejší místnosti zaslechne ... dnes v dopoledních hodinách byla uvalena vazba na bývalého ředitele známé nemocnice za zmanipulování zakázky, praní špinavých peněz a sjednávání výhody při veřejných zakázkách. Vladislava v poutech odvádí eskorta.

Prokletí básníci v nás, milovníci, čekatelé, bojovníci procházíme spletitými labyrinty života.
Uleháme s vědomím, že né každý dokáže být ředitel ...


neděle 22. září 2019

Ekolog tělem i duší ....


Zjevem budí dojem, že právě vylezl ze seníku.
Neupravené vlasy, vous volající po údržbě, zuby po láskyplných rukách dentální hygienistky.
Za extrémně štíhlou postavou roky bez masa, uzeniny a masných výrobků.
Ke snídani obilné klíčky, ke svačině avokádo rozmíchané s medem a ořechy.
Na oběd tempeh s pohankou a do večera jen ovoce.
Jako daň za takové menu občas nemůže do práce, protože půl dne tráví na toaletě.
To celé prolévané čaji matcha, zelenými, bílými, bylinkovými směsicemi.
Káva pouze zrnková, podávaná a zavíčkovaná v zavařovací sklenici.
Jedinou neřestí se v jeho ruce jeví balená cigareta.
Projev geniálního přírodovědce, který dokáže rostliny polí, zahrad i remízků v českém i latinském názvosloví. Hmyz, zvířata i oblaka v tom samém, možná i meziplanetárním jazykem.
Motýl letící nad trávníkem během vteřiny projde díky lehce sykavkami ovlivněným přízvukem, všemi stádii vývoje a obyčejný člověk si při slovech tohoto muže přijde jako zavrtaný v hedvábném kokonu nevědomí. Nebo možná blb na druhou ?
Své tělo omývá pouze studenou, v létě ledovou vodou. Obléká se do recyklovaných materiálů, vodu v plastu by nikdy nekoupil, co generace po nás ?
Svým synovcům recituje Máchův Máj a kupuje jim dřevěné vláčky, mašinky a autíčka, jen musí být bez nátěru. Přírodní, natural až do morku kosti.
Skoro čtyři měsíce se dívám na tohoto svérázného podivína, který nejen slušně pozdraví, vždy se přidá s přáním pěkného dne. 
Pohladí okem nějakou mou rostlinu na skalce a přidá dlouhý seznam nalezišť včetně půdních profilů.
Jeho nedbalý zjev pro mnohé osina, pro mne vždy ohňostroj znalostí a moudra.
Sleduje kam šlápne, zachraňuje každou rostlinu a s úsměvem nesmělého inteligenta, říká, že by ho práce v tovární hale zabila. I když je studovaný, dělá práce podřadné, dělnické.
Potřebuje být celý rok venku, celý rok v souladu s oblohou, sluncem, ptáky.
To je on, ekolog tělem i duší, bytost jemná, horoskopy řízená a lehce ovlivněná vesmírem.
Pracuje na mém pozemku, na mé zahradě. 
Vídám ho každý den a v hlavě mne napadne, že už chybí jen víla Amálka, motýl Emanuel a jsme tam všichni.
A přesto mne tento muž zklamal, degradoval se v mých očích na úplné, ale úplné hovádko.
Každý den docházím na stavbu, jednak na kontrolu odvedené práce, k řešení dokupu materiálu, výměně názorů, připomínek, tak trochu policista v sukni.
Po doplnění stavebního deníku jsem se otočila k lesu a málem omdlela.
Dotyčný, výše zmiňovaný ekolog právě dokouřil svou cigaretu a oharek odhodil do lesa.
Do toho lesa, ve kterém mám půl své chaty, ale opomenu hmotné statky.
Tam, kde se za okny pasou mufloni, stáda krásných laní, srnek, poskakují veverky, kuny, na jaře kvetou záhony bílých sněženek, dravci zde okusují své oběti, divočáci ryjí do vlahé půdy z listí a jehličí.
Kolik bylo již psáno o zhýralém lidském jednání, které díky jedné vteřině napáchalo škody na přírodě, na majetku, na lidských životech, na zvířecím osídlení. 
Záběry v televizních šotech, kdy hasiči leckdy marně bojovali s požárem, mi svírají tělo i myšlenky.
Nejsem ekologicky zdatná, jím maso, umývám se v teplé vodě, ráda shopuji a stále za sebou bohužel nechávám ekologickou stopu v podobě svého smrdícího auta.
Občas se stydím, když kolem sebe vídám lidi, kteří asketicky zvládnou žít v souladu s přírodou, s planetou. Bojují za modré nebe, hnízdiště ptáků, migraci žab a v jednom okamžiku hodí vajgl do suchého lesa.
Chtělo by se říci, třeba pochybení, první ?  První, sté, nepodstatné, protože každé mohlo a může skočit fatálně, katastrofou.
Na patře mi zůstala pachuť zklamání, mísí se s šokem a něčím, co neumím pojmenovat.
Nejen básníci přicházejí o iluze ...



úterý 17. září 2019

Letní těleso ve tvaru krychle ...

... aneb kam se poděly měsíce v kostce.


Z blondýny se stal během letních měsíců Dutohlav.
Prázdno, vykukáno, spotřebováno, tvůrčí krize, témata bez ladu a skladu, lenost, zvětralost, opotřebování. To vše cítil Dutohlav. Posedával, polehával, lelkoval a do větru pouštěl své větry, laxně popíjel chlazené prosecco, ani hradní mluvčí nevzbuzoval tolik opovržení jako ten chasník, který se ubytoval v mém nitru.
Po tolika letech blogování jsem si jako blondýna nastavila nějakou laťku, pod ní se nelze nenápadně plazit. Odbývat čtenáře obrázky bez osobního ohodnocení, trapasů, kritiky i pochvaly, to prostě nefunguje. Už jsem jen čekala, kdy si mne na svůj pomyslný kobereček pozve blogový král a já budu koktat něco o oddanosti, lásce až za hrob.
Léto, to sladké, krásné a horké uteklo jako voda v naší řece a já se všem, které jsem ochudila o pomyslné odkrajování roku, omlouvám.
Dutohlava jsem vyhnala klackem o dům dál a blondýna je připravená podělit se, postěžovat si, potěšit se a hlavně, občas něco napsat.


pátek 13. září 2019

Nadbytek z nás dělá dobytek ....


Ráno začíná smíchem, večer končí pláčem.
I tak nějak by se daly shrnout mé pocity, když jsem přijala jeden, jediný hovor.
Přijímám jich desítky za den, stovky za týden, tisíce za měsíc.
Obchodní, soukromé, příjemné, úsměvné, ale i ty, jenž vytočí, zaprudí.
Oč horší, oč alarmující je, když se na displeji objeví jméno, které není obvyklé.
Smířlivým, klidným a přesto výstražným hlasem požádá, aby jste se v rámci následného zdravotního stavu posadili. 
Je třeba přijímat mizerné zprávy vsedě ?
Zaručeně. 
Jedno jediné slovo a den má nový rozměr. Štěnice.
Stále dokola stejná věta, kterou reprodukuje mozek, chorý, unavený a špatně se orientující.
Že to není pravda ? Že je fór ? Sice blbý, všichni se mu zasmějeme.
Není, realita tvrdě napadá receptory zdravého úsudku, drbu se v hlavě, v podpaží, na zádech.
Tak rychle se slovo štěnice vsákne pod kůži. Tak rychle zaútočí.
Nevědomky a je tam.
Jedna jediná zeď nás dělí, je beton dostatečně silný ?
Pod obrazy, pod zrcadlem, ve švech sedací soupravy, ve švech postelí, v rozích, v tapetách.
Tam všude může být parta nových, krvežíznivých kamarádů. Tvoří kolonie, množí se rychleji a spolehlivěji než my, podřadní, my lidé.
Stává se ze mne štvanec ve vlastním bytě. S baterkou v ruce v noci svítím do rohů.
Noci milují rozvášnění milenci, noci jsou dostaveníčky malých tvorů, kteří z lidského těla sají krev i radost ze života.
Štítivě ulehám do své vlastní postele, vydezinfikované, vyprané doběla, čistě a stejně.
Myšlenky otrávené fotkami z internetu, nacucané zkušenostmi jiných.
Kde je chyba ? V každém bytě teče teplá, studená voda. Trubkami teče teplo.
Saponáty, mýdlo, pračka, koště, žehlička, myčka, vysavač a v příbytcích nám řádí štěnice.
Doba ledová, doba bronzová, doba prasečí.
To mne napadá, když mi po bytě chodí muž s rouškou na ústech.
Stříká na jednu, na druhou zeď a kolem mých očí se do vějířků vrásek vpíjí slza za slzou.
Další zeď, obývák, podlahy, rohy a zvláštní smrad.
Kočky natěsnané, vystrašené v jedné místnosti a s nimi myšlenky, mé, tak zoufale znásilněné.
Poslední roh, poslední stěna.
Jako z oparu slyším, máte naklizeno. To kdybyste jen tušila, co máte za zdí.
Duše bývalého zdravotníka je rozcupována, je na hadry. 
Vedlejší byt se hýbe, nájemníci doby prasečí se při sčítaní občanů mohou pochlubit dva plus tisíce.
Neplačte, to je dnes normální.
Dlouho slyším tuto větu ve svých uších, nedokážu se s ní sžít.
To jsme to dopracovali, to je to století rozmachu, sociálních sítí, objevů, umělé inteligence ?
Zprávu o objevení vody na jiné planetě sluneční soustavy jsem přijala chladně.
Na té naší jí máme dostatek, ba nadbytek a žijeme jako dobytek.
Děsí mne věty známých, do ušních bubínku odmítám přijmout slova, u nás je máme taky.
Paní Halina Pawlowská děkovala za každé nové ráno a já se k ní přidávám, pouze jsem to vyšperkovala. Díky za každé nové ráno, kdy nejsem ožraná, zatím.
Až opět přijde muž s rouškou na tváři, začne stříkat do rohů a s milým úsměvem prohodí, žádné hejno, budu fakt šťastná ?
Nevím, netuším. Víte, co máte za zdí .....



Moc se omlouvám, že dnešní článek postrádá humor a nadhled, hlavně se nedrbejte, na rukou, na tváři, ve vlasech .....