sobota 15. prosince 2018

Blondýna a sáňky ...


Jsem dotykáč. Najisto jsem.
Ležím na kosmetickém lůžku, vše v okolí příjemně voní nejen kosmetickými flakónky, krémíčky, toniky, ale i vánočně vytvořenou dekorací ze smrkových větviček.
Za okny lehce poletuje sníh. Na mé tváři tančí ruce. Jemné, křehké a neskutečně citlivé.
Krouží po konturách obličeje, bříška hedvábně jemných prstíků vibrují po pokožce.
Spojení teplého bambuckého másla s olejem, bystří všechny receptory, co jen v těle mám.
Cítím ráj. Vnímám ráj a přála bych si, aby tahle hodinka rozmazlování u mé kosmetičky nikdy neskončila.
Jsem skutečný dotykáč, mám ráda kontakt, mám ráda dotyky, prý nemazlené děti jsou vnímavější. Nebyla jsem mazlená, jsem jako houba, natahuji, vtahuji a hlavně střádám.
Jako podkres této nirvány hraje příjemná hudba a pozor, dnes je jiná.
Vánoční, decentní, ale tu přeci znám ....

Prosinec 1977.
Celé vánoční svátky padal sníh. Všude bylo bílo, větve zatěžkaly peřiny sněhu.
Od domu byla protažená cesta, posypaná popelem.
K vánocům jsem dostala nečekaný dárek. Sáňky.
Nic neobvyklého, nic zajímavého, kdyby ..
Narodila jsem se do rodiny intelektuální, kde jediný sport byla procházka či maximálně jízda na bruslích. Nikdy jsem nedostala kolo, dodnes na něm neumím.
Proto mne dárek od rodičů překvapil, ba ve mne rozvinul červíka pochybnosti.
Nebyla jsem žádný atlet, naopak, oplácaná a ve škole mne vybrali na hod koulí, což mne v očích spolužáka Moníka degradovalo na místního Metráčka.
Dívala jsem se na sáňky a nadšení se stále nedostavovalo.
Rodiče šli do zaměstnání a úkol byl jasný. Provětrat dárek od Ježíška.
Já nesportovní, já obalená do oteplovaček po sestřenici, bundě s dvakrát ohrnutými rukávy, aby déle vydržela, jsem vyrazila na místní kopec. Čepice otřesně kousala a moje blonďaté vlasy se víc a víc potily.
Proč zrovna já musím sáňkovat ? Ploužila jsem se na svah a žádná radost se nedostavovala.
Než jsem uviděla půlku naší třídy. Všichni se tak radovali, těšili.
Sníh létal kolem saní, ti šikovnější lyžovali, nu a celá ta atmosféra mne vtáhla jako centrifuga.
Spolužačka Čermáková sebrala mamince korále a chlubila se. Na oteplovačkách to vypadalo divně.
V duchu jsem záviděla, proč moje maminka nenosí korále, taky jsem si je mohla půjčit.
Kolem mne prosvištěl spolužák Antal a myšlenky na korále odletěly jako vyděšení kosáčci z našeho řevu.
Jezdili jsme z kopce dolů, řičeli, hulákali. Do kopce jsme zase funěli, líčili si zážitky a samozřejmě očumovali kluky z 5. B.
Já byla tak hloupá, že jsem se neradovala z těch sáněk, musím to mamince říct. Budu tu na svahu každé odpoledne, každé. To jsem si slíbila.
Ano, ano, ano, budu zde pořád.
Své nově nabité štěstí sděluji Petře Hilgartové, jsem toho sportu tak plná, že si nevšimnu sáněk přede mnou, na kterých jede pán s malým prckem.
Strhnu prudce špagát sáněk doprava a řítím se do pekla.
Tma, černo a já ležím pod planou jabloní. Kde ta se tady vzala ?
Díky své roztěkanosti, upovídanosti jsem si stromu nějak nepovšimnula. Bohužel.
Když jsem se vzpamatovala, oklepala ze sebe tunu sněhu, cítila jsem strašnou bolest.
Celý můj malý oplácaný člověk mne bolel.
Kolektiv mne nenechal, kluci mne odtáhli domů, děvčata projevila podporu a odvezla torzo vánočního dárku, sáně byly na odpis.
Spolužačka Čermáková projevila sounáležitost a půjčila mi korále.
Konečně jsem byla šťastná, pomlácená, nechodící, ale na oteplovačkách mi bimbaly obrovské červeno-bílé koule.
V době, kdy nebyly mobilní telefony, pevná linka byla projevem luxusního života, musel být pro maminku šok, když při příchodu ze zaměstnání před domem spatřila rozmlácená prkýnka fungl nových saní. Našla mne ležet v dětském pokojíčku a říkala, že pohled to byl drastický.
Po nárazu do stromu se všechny klouby v těle proměnily v obrovské modřiny a já se barevně do večera vyladila.

Odkud znám tu hudbu ? Kde jsem jí slyšela ?
Na sádrovně Ústavu národního zdraví našeho socialistického zdravotnictví z malého dráťáku hráli přesně tuhle vánoční náladovku.
Na jednu nohu jsem dostala sádru, na druhou škrobák a levé zápěstí mi zdobila také sádra.
Večer, když mne dovezla záchranka  a otec mi pomáhal ze sanitky domů, zasyčel :  " A tím máme po sportovních výkonech, že !! "

Prosinec 2018
" Paní Simono, máte hotovo " slyším někde z dáli.
" Paní Simono ..." lehounce mi kosmetička poklepává na rameno a já se usmívám.
Vlastně se začínám smát a vyprávím jí zimní příběh malé školačky. Co všechno dokáže z člověka vydolovat jedna skladba, jeden jediný podkres. Chvilka spojená s časem odvátým, s časem minulým.
A blondýna ? Změnila se za těch 40 let ? Kdepak.
Je stále stejně roztěkaná, stále stejně ukecaná, běží životu vstříc a nejezdí na saních.
Zda je to nesportovním naložením či tím, že stále nemá pořádné korále, tak to nechám na milém čtenáři této vzpomínky.
Přeji vám kouzelný adventní víkend.



/ zdroj snímku je Národní galerie města Prahy /
 

úterý 11. prosince 2018

O malých i velkých láskách ....


Minulý týden všemi periodiky proběhla zpráva, která mi ještě přiloženými fotografiemi vehnala slzy do očí. Docela maličkatého, sotva půlročního psa ušlapaly ve svém dětském pokojíčku děti. 
Vyrůstala jsem v rodině poměrně renesančního otce, který nás od malička zásoboval exotickým ptactvem, mořskými rybami, po dvoře běhal pes, ve voliérách se procházeli bažanti nebo poletovali holubi, v kotcích poskakovali norci a na trávníku se povalovala siamská kočka či nějaká suchozemská želva.
Jídlo a veškeré stravování u nás probíhalo v pořadí, první zvířata, pak lidé. Pohlazení, láska a vztah se vyžadoval stejně jako čištění chrupu a tak nějak  to vyplynulo z běžného žití. Násilí, převýchova se na zvířatech ani v náznaku nepěstovala.
Co jsem dostala do vínku od svých rodičů, učila jsem automaticky své dítě. Proto je popsané chování matky obou dětí  nepřijatelné, nepochopitelné.
Ovšem ....



sobota 8. prosince 2018

Načechrám cizí peří ...


Konfucius pravil :  " Lepší zapálit alespoň malou svíčku než proklínat tmu ".
V době adventu je třeba podpořit sounáležitost a když se nám s Martou podařilo ve stejný čas vyhlásit výzvu, nemohu a nechci dělat, že neslyším.
Načechrám zde cizí peří a vezmu vás do světa floristiky, do světa barev a kouzelných počinů, kterým vévodí šikovné ruce mých dvou kamarádek, které mají na svědomí krásné vánoční svícny.



pátek 7. prosince 2018

Kudy šel můj podzim ....


Smutek s přicházejícím podzimem se letos prostě nekonal. Slunce si nás svými paprsky hýčkalo pěkně dlouho, teplo protahovalo vegetační cyklus na maximum a na podzimní chandru či jiné rozlady nebyl prostor. Spousta kouzelných barev malovalo přírodu a nestát se alespoň na chvilku její součástí, by se jevilo jako hrubá chyba.
Cestovala jsem, užívala jsem si a když přišel ten skutečný, nefalšovaný a melancholický listopad, přivítala jsem ho, jak se patří a sluší na dušičkový měsíc.
Naučila jsem se nespěchat, žít dny jako by byly poslední a tak nějak díky světýlkům a svíčkám si užívám i krátké dny bez světelné pohody.
A víte proč, tam někde kousíček od nás se připravuje zimní slunovrat a pomaloučku, polehoučku se  dny zase začnou prodlužovat ....
První fotografie z mého cyklu  " Kudy šel ... " jsem zařadila jako nostalgickou upomínku na první podzimní den a naše první představení v kině se Soptíčkem, povšimněte si hlavně letního modelu, který se dal v září bez problému vynést a ještě nebyl problém si ho užít.



úterý 4. prosince 2018

Vánoční úklid


Moje kamarádka  a pravidelná čtenářka mého blogu se mne zeptala, do jaké míry používám ve svých příbězích skutečnost a jak moc pro efekt přibarvuji, šperkuji a jinak vylepšuji.
V případě tohoto veselého vyprávění bych ráda napsala, že se skutečně odehrál, já byla v hlavní roli a už nikdy bych si jí nechtěla zopakovat. Zde se jedná o tvrdou realitu, drsnou pravdu, která neskutečně páchne.
Poslední listopadovou sobotu jsme se měli se Soptíčkem spolu navzájem hlídat. Kdo má jakou funkci nechávám volně plynout a role si střídáme podle potřeby. Většinou je jeden ředitel, který má dvacet podřízených s různým posláním, kuchař, malíř, zámečník, koupač či leštič zadečku.
Těšila jsem se nesmírně, ani mi nedělala větší problém dopravní zácpa před Prahou, pan ministr Ťok jezdí nebo toká jiným směrem, máme zde ucpáno už přes rok.
 Po dojezdu mi pípla na mobilu sms, ve které mne dcera vybízela, ať si odemknu sama. I oni jsou v šílené zácpě na Černém Mostě, kde všichni vzali útokem obchodní centrum při vyhlášeném black friday.
Ať žijí a jsou velebeny vánoce.
Maličko rozladěná jsem se táhla s obrovskou taškou, koláčem, další taškou.
Dechová hudba, transparenty, konfety, dělobuchy, to vše mělo létat vzduchem na uvítanou.
Vlekla jsem se potmě, bez záře reflektorů, bez televizních kamer či záznamových štábů.
V běžném životě mám jeden obrovský nešvar ... stále sháním klíče, permanentně a tady tomu nebylo jinak. Tašku, koláč, další žebradlo, Sofinčin kreativní tvořící časopis a puzzle, vše jsem musela položit na vyvýšený taras před domem, abych našla klíče od domu a mohla vyfunět tři patra.
Vyblafala jsem poschodí ověšená žebradly a toužila jsem spočinout u rodinného krbu mé dcery.
Svobodně jsem ze sebe servala vše navíc a na stůl jsem položila jako dáreček pro Sofinku puzzle a její kreativní časopis.
Zasedla jsem za stůl, přečetla si zprávy v mobilu a porozhlédla se po stole. Můj ostříží zrak přistál na prostírce ... copak je to ?
Mhhh, hnědé, lepí se to, přičichnu a vono je to hovno !
Okamžitě se pohoršeně kolem sebe dívám a myšlenkami zpytuji svědomí mé dcery, která ví, že přijedu a na stole má hovno. Opravdové, nefalšované a hnědé hovno.
Znechuceně vše stírám dezinfekcí a papírovou utěrkou, čím také jiným řešit takové nadělení.
Vyleštím stůl a znova si sednu, položím ruce na stůl .... zase hovno. Můj nový zelený svetr má rukávy nepříjemně hnědé a poměrně smrdí. Vyděšeně se svlékám a zůstávám v místnosti v košilce a riflích.
Opět dezinfikuji, opět vše stírám hromadou papírových kuchyňských utěrek.
Předvánoční uklizenou domácností se line vůně ekologické octové dezinfekce a já raději větrám.
Kontroluji stůl a opět si sedám. Beru do ruky kreativní časopis pro malé tvořílky a zase hovna, beru do ruky puzzle a opět hovna. Kam se podívám, všude rozmazaná hovna.
Hovna vlevo, hovna vpravo, hovna na všechny světové strany, už chybí jen proletáři všech zemí.
A začíná mi svítat.
Když jsem před domem odložila na zídku zavazadla, musel zde odložit i nějaký domácí mazlíček svůj příděl exkrementů.
Já jsem ten, kdo sem dotáhl a rozmazal všechna ta hovna. Dívám se zoufale na smradlavou nadílku a děkuji za zácpu na Černém Mostě, děkuji, že mne nevítala dechovka, všichni by se pozvraceli.
Otevírám okna, polonahá leštím litrem octové dezinfekce domácnost mé dcery a chce se mi brečet.
Několikrát se mi zdál sen, kdy v mém okolí byla rozmazaná hovna, ovšem pokud se to stane v reálu, má to smradlavý a nechutný dopad, který se nesnadno čistí.
Zkrátím to ... když má dcera odemkla dveře bytu se spící Sofinkou v náručí, naskytl se jí pohled pro bohy.
Matka, ve spodním prádle pobíhala po kuchyni  při dokořán otevřených oknech, leštila stůl, leštila židle, prostě vše vzhůru nohama. Dvě role papírových utěrek zařvaly, litr dezinfekce protekl a milión slov na odpuštěnou, jak dokáži poladit vánočně domácnost.
Vyděšený výraz, že mi definitivně hráblo, vystřídala šílená salva smíchu a na otázku, jak jsem si ten čas zatím užila, jsem mohla v klidu odpovědět : " Bylo to celé na hovno ".
Adventní čas není o honbě za nejvíce vycíděnou domácností a pokud potom skutečně toužíte, nezvěte si tchýni, pokud přijede jako já s nadílkou, stejně to nedoleštíte.
Krásný týden, vsadila jsem si a vyhrála celých 50 korun, takže je jasné, že to není štěstí ve hře, ale v lásce !!



 

sobota 1. prosince 2018

Princ, který jezdil v modrém Fiatu  ...


Začátek prosince a venku tolik sněhu.
Stojím za oknem a dívám se ven, kde sklo atakují obrovské a těžké sněhové vločky.
Před okamžikem jsem ještě klopotně odklízela lopatou sníh před domem.
Proč mám úklid vždy, když se nebe rozhodne pocukrovat zem ? Snad zákon schválnosti nebo
prostě jen čas sněhového nadělení, pro které si zoufá každá ženská s lopatou.
Moje unavené oči sklouznou na postel, kde si svůj sen sní má malá školačka. Na besídce dneska zpívala jako o život a chlubila se, že právě napsaný dopis pro Ježíška už za oknem není.
No jistě, vždyť ho mám v kabelce, jsem ráda, že stále věří.
Alespoň někdo v této domácnosti věří.
Jak to všechno zvládneme, jak to dáme ?  Další vánoce bez táty, další bez chlapa.
Že zrovna ta adventní výzdoba tak bodá, že upečené perníčky nemají tu skořičkovou chuť a na patře divně pálí, proč se nad ložnicí vznáší podivný chlad a rozsvícená světýlka na oknech nepovznáší, spíš tlumí, táhnou k zemi.
To mají všichni, kterým na balkoně nikdo neujídá vanilkové rohlíčky, to cítí všichni, co musí sami odklízet hromady sněhu.
Stékají mi slzy po tváři a líce mám rudé. Hlava třeští a já si dávám za úkol, že prostě ty emoce musím ztlumit. Na spáncích mi pulzuje stokato a já vím, že celý ten adventní čas probrečím, prozoufám, prokňourám.
Moje druhé já alarmuje, burcuje a zfackuje podvědomí : " Máš dítě, vzmuž se a raduj se "
Zase poslechnu, zase se stáhnu. Otírám rudý obličej, jen proč mne stále tak šíleně bolí hlava ?
Usedám do křesla se šálkem vařícího čaje a pozoruji, jak George Clooney  v seriálu Pohotovost oblbuje staniční sestru. A zase brečím, bože, ty jsi dal život takové fňukně první třídy.
Chybí mi práce ve špitále. To, co mne tak strašně bavilo, co dávalo mému bytí smysl, kde jsem byla sama sebou, za sebe jako plodného člověka. Umývám bedny, umývám těžká bourací zařízení, nájem se platit musí.
Dost, dost, dost nebo mi pro sentiment a bolest praskne lebeční kost. Jdu raději spát.
Divoce se melu na lůžku, přehazuji, zdá se mi sen. Šílený, drásající.
Splachuji v něm toaletu a z rezervoáru teče rudá krev.
Vyděšená, promočená a neschopná vstát z lůžka. Bolí mne celý člověk, každý sval, každá kost.
Teploměrem klepu třikrát a pokaždé ukazuje stejně, brutálních 39,7 °C.
Chřipka, ta pravá, nefalšovaná. Ta, při níž se svaly kolem páteře vysokou horečkou stáhnou a krok, každý krok bolí.
Týden prožívám někde mezi polobezvědomím, bolestí a hlubokým spánkem. Vše vysiluje.
Ještěže si dceru odvezla babička.
Jestlipak tušíte, co je první vlaštovkou v mysli uzdravující se ženy v době adventu ?
Nikoliv, že ustoupila horečka, nikoliv, že už chodí zpříma. Důležité je, že nemá upečeno, že nejsou zabalené dárky, umyté almary, nazdobené chvojí.
Myšlenky naštěstí přibrzdí telefon.
Slyším příjemný a mužný hlas, maličko vyčítavý : " Víš, že jsme měli jít včera spolu do kina ? "
Měli a já zapomněla. Ani jsem se neomluvila, ani jsem neposlala do světa mírovou ratolest.
Stydím se, ten chlap má svatou trpělivost. Tolik odmítnutí a přesto se snaží.
Sypu ze sebe jako omluvenku svůj aktuální stav, stěžuji si na nelehkou situaci samoživitelky, která se před vánoci válí v posteli a potí ze sebe miliardu virů, bakterií a určitě i nějakou láčkovku či prvoka.
Směje se.
Druhý den mi za dveřmi stojí obrovský, živý stromek. Zelený, voňavý a píchá, kouzelně píchá.
Sním, bdím ? Nebo je tu už Ježíšek ?
Kdepak, za nádhernou jedličkou vykukují dvě modré oči. Tak nádherné, to jsem musela být slepá.
Pod čepicí vykukují kudrnaté vlasy, plné sněhových vloček a na dotaz : " Můžu dál ", kývám.
Zručně ubytuje stromek do stojanu a vyprostí jeho bohaté větve z područí špagátu.
Dívám se na něj, na stromek, do jeho blankytně modrých očí.
A zase mi tečou slzy. Jenže jsou to už slzy, které mají docela jinou příchuť. Je v nich cítit štěstí.
Ty vánoce jsme neměli slepené cukroví, umyté almary ani okna, nad pavučinami by babička Prošková zaplakala, dárky jsme měli bez mašliček, pouze v jediném vánočním dekoru, chvojí ve váze nebylo vůbec.
Právě tyhle vánoce jsme měli nejkrásnější vánoční stromeček pod sluncem a právě tyhle vánoce jsem nebyla octová, ale čerstvě zamilovaná.
A poučení : Princové nejezdí na bílém koni, ale v modrém Fiatu.

Všem, kteří tento víkend rozsvítí první adventní svíčku, přeji klid, pohodu. Není důležité mít vše v jednotném dekoru, na balkoně třicet druhů cukroví, je podstatné se na svět usmívat, těšit se a udělat si ho jedinečný. Kouzelný prosinec přeje blondýna.
Těším se na vaše vánoční příběhy a mnohokrát vám za ně děkuji.



 

středa 28. listopadu 2018

Listopad v kostce ....


Mám na ruce vytetovaný text slavné rockové balady, že nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť. Začal takřka přepychově, ten smutný listopad. Svítilo sluníčko, dodávalo potřebnou energii, ale pak jako otočením vypínače a byla tu ta správná dušičková nálada. Ranní mlhy, sychravo a krátký den si vybral daň v osobní nepohodě,  kam se člověk vrtnul, vše bylo načichlé a nabobtnalé melancholií. Jojo, léto si nás rozmazlilo, podzim nám načechral sukničku tepelné a slunečné pohody. Musíme, chtě nechtě připustit, že i on je fešák, ten pan Listopad, že i on nás umí polaskat, ale přes naše nastavené klackování /  od podstatného slova být za každou cenu jako klacek !!/ , ho k sobě prostě nechceme a netoužíme pustit.

pondělí 26. listopadu 2018

Čas dopisů ...


Psal se, píše se a bude se psát.
A o čem je řeč ?  No přeci o dopisu pro Ježíška.
Psaníčko, které si za okno staví do obálky v tomto čase každý, malý, menší, ale i ten o kus větší.
A je úplně jedno, zda je doba mobilních aplikací, sociálních sítí. 
Na papír přenášíme své sny, malujeme autíčka, panenky, pejsky a kočičky, září nám přitom očka a když lepíme obálku, tichounce šeptáme : " Ježíšku, prosím ".
Z časů, kdy ještě moje dcera chtěla věřit a tuším, že už dávno nevěřila, dodržovaly jsme rituál psaní dopisů pro Ježíška, pochází 18 let starý dopis a s nostalgií při pohledu na něj vzpomínám.





Letos poprvé k psaní dopisu zasedl i náš Soptíček. Kromě malé zahrádky / povšimněte, jak se mi ta holčina začíná víc a víc podobat / si přeje několik zvířátek, záchůdek pro ně a králičí  maminku do její plyšové rodinky. Skromná přáníčka, dopis se napsal, vymaloval, zalepil a jak doba káže, ještě mělo dojít k pamětní fotografii. O té  její maminka naivně předpokládala, že stylisticky nafotí malého andílka se svým prvním dopisem.
Jak to pojala naše Sofinka, posuďte sami ... každopádně ta první fotografie na téma Dopis pro Ježíška na zdi viset asi nebude.




Přeji vám krásný týden. Musím se přiznat, já jsem nikdy dopis pro Ježíška nepsala / ani jako dítě ne /, nedávala do obálky a nešeptala svá zbožná přání ....že by nazrál konečně čas ?

sobota 24. listopadu 2018

Dvě Carmen na jednom pódiu ....



Jako člověk zvídavý a lačný po informacích sleduji dokumenty, které přibližují slavné osobnosti politického, kulturního, vědeckého či sportovního života. Mám šanci zjistit, že olympijský vítěz dokáže posekat dřevo ve světovém čase, celebrita než vyprodá Lucernu, zadělá houskové knedlíky sodovkou, cévní chirurg oběhne divokou Šárku než vloží do ruky skalpel a vytvoří cévní přemostění.
Žádné bulvární drby, žádné napadání soukromí, vytahování nechutností a senzací, obyčejný život, práce či zábava, ale hlavně spolupráce osobnosti s reportérem. A to se cení včetně otevřenosti. 
Díky sledování pořadů se slavnými a profláknutými Moje místa na Seznam.cz jsem mnohokrát změnila názor na člověka, kterého sleduji na kulturní či jiné scéně. Ať již pozitivně či negativně.
A právě v jednom díle, o mezzosopranistce Dáše Peckové jsem se dozvěděla, že vznikl mimořádný počin na divadelních prknech.
Operní diva Dagmar Pecková, která zaštiťuje chrudimský festival Zlatá pecka potřebovala pro své představení něco nového, něco svěžího a vzniklo představení  CARMEN Y CARMEN.
Ona sama za ztvárnění Carmen získala Thálii a jiná herečka za svou činoherní Carmen obrovské ovace, Bára Hrzánová. A proč nespojit tyto dvě Carmen na jedno pódium?
Autor celého pásma Jan Jiráň s úsměvem přiznal, že  vše vzniklo tzv. na jedno použití, ale úspěch u diváků rozhodl o jiném osudu.




čtvrtek 22. listopadu 2018

Spolu u první svíčky ....


Každý den slýchám, že je internet zhouba, sociální sítě z nás dělají opičky a blogeři jsou skupina podivínů. Pár z nich, z masa a kostí jsem letos potkala. Je to druh lidí inteligentních, příjemných a setkání s nimi mne obohatila, toužím po dalších.
A s těmi ostatními bych se velice ráda setkala příští adventní víkend, kdy rozsvítíme první svíčku a začne čas milých setkání, rozjímání a shledání.
Jak by mělo takové blogové setkání vypadat ?
Přijměte, prosím, mou  VÝZVU  a spojte svou energii s ostatními, dodejte jim sílu, potěšte je svou přítomností.
                

               Můj vánoční příběh

Spisovatelé pište své povídky, své příběhy, eseje, fejetony. Fotografové nechť se pochlubí nějakou krásnou fotografií s tématikou vánočních svátků. Básníci vytvořte verš, který obejme každého z nás. Malíři namalujte obrázek.
Kuchařky podělte se, prosím, o své výtvory. Skandalisti, svlékněte se a vyfoťte se přitom. / doporučuji doma u adventní věnečku, nikoliv venku /
Připojte se, spojte se, všichni blogující, komentující a třeba jen pocestní, je jedno kdo, přidejte se.
S prvním adventním víkendem, tedy 1. a 2. prosince se budu těšit na krásná vyprávění, vaše příběhy, vaše sny a vše bude mít společný jmenovatel ... Můj vánoční příběh.
Ti, kteří nemají blog a rádi by se zúčastnili, nabízím své stránky, kde příspěvek zveřejním.
Těším se, že každý z vás přispěje s maličkostí, s troškou svého já a bude mít snahu potěšit ty ostatní.
Ať knot první adventní svíčky příští týden hoří dlouho a mocně a dává znát, že právě tato setkání obohacují a těší mnohé z nás.




úterý 20. listopadu 2018

Potřeba vypnout ...


Utíkám sem ráda, pokud mám chvilku času a potřebuji vypnout.
Malé termální lázně Toscana v Saské Švýcarsku k takovému relaxu vybízejí, nejen krásnou procházkou po lázeňském městečku Bad Schandau, ale i příjemným ovalovaním ve venkovním bazénu, soustavě vnitřních bazénků s vířivkami. Pro všechny milovníky saunování je zde skutečně ráj.
Já jako marnivá blondýna ze všeho nejraději vyhledávám mořský svět. Jedná se o bazén s lehce slanou vodou, která příjemně nadnáší, navíc je teplá. Díky tomu si člověk v tomto nevlídném čase prohřeje nádherně celé tělo. Na dně bazénu i po stranách jsou zabudovány reproduktory, z nichž se line příjemná komorní hudba.
Na stěnách létají barevní motýli, příjemnými pastelovými barvami se mění hladina a při položení na hladinu hudba pomocí vody rezonuje a iluze dokonalá.
Krásný týden a zkuste také vypnout, protože pak máte šanci se usmát, poskočit a přežít vánoční masáž celého těla i duše.




sobota 17. listopadu 2018

Studnice vztahových lží ...



Když on lže.
V setmělé místnosti svítí malá decentní lampička.
Pavel leží na zádech a cítí dech ženy, se kterou se před chvíli miloval, lehce hladí její obrysy.
Prstem křižuje všechny ty partie, které mu daly poznat výbuch neředěné vášně. Vnímá její vůni, absorbuje ji všemi smysly, cítí, jak se mu opět vhání krev do celé těla a chtěl by zas, chtěl by znova.
Usmívá se, hlavou mu běží myšlenka s otázkou.
Jak dlouho mne vzrušuje její smyslnost, její plné a vášnivé rty ? Co přesně pudí mé já, abych znova toužil po ostrých hrotech jejích bradavek, abych hledal útěchu a vysvobození v jejím hojném klíně ?
Bude to sedm, ne, je to přesně osm let, ani den, ani noc navíc.
Milenka, která přesně pozná, kdy toužím rozpálit žár v divokém a žhavém milování.
Milenka, která přesně vycítí, kdy mé tělo touží pouze laskaní polibkem, hlazení, šimrání.
Tak dlouho, tak intenzivně a pořád jako poprvé.
Konec snění, pomalu se zvedá z lůžka, lehce naklepe peřinu, skutečně lehce, netouží probudit ženu, která se přetočila a na ústech se jí rozhostil blažený úsměv.
Pavel je rád, že se nemusí dívat do smutných očí, které na něj vždy řvou, jakým se narodil zoufalcem, jakým je hulvátem na poli vztahů ukazujíc svou pravou tvář.
Napasuje své ochablé mužství do opraných riflí a s cigaretou v ústech hledá ve skříni křížový šroubovák. Musí přišroubovat odpadlou lištu u kuchyňské linky a změřit rozteč koupelnové baterie, která ho svým kapáním přivádí k zoufalosti.
Stal se jediným mužem této domácnosti. Na lůžku jako plenitel, se šroubovákem v ruce jako budovatel.
Nasedá do auta a projíždí městem, které oddychuje, spí.
Vtahuje rychlými šluky cigaretový kouř a těší se do postele. Do voňavých peřin, které jeho Hedvika stále ze zvyku škrobí a on stále ze zvyku lamentuje.
Těší se, až zaboří celou svou chlapskou sílu do křupavého polštáře, jak se obalí vůní levandule, kterou jeho manželka tolik miluje, no a on vlastně taky.
Ještě doušek studeného mléka, svlažit vyprahlá ústa, když v tom na stole zahlédne lístek psaný rukou jeho ženy :  " V koupelně nám kape baterie, udělej s tím něco a krásně se vyspi po noční. Tvoje H. "

čtvrtek 15. listopadu 2018

Jak jsem se stala sviní ....


Procházely jsme kolem sebe, já a moje sousedka.
Nekoordinované pohyby, záškuby celého těla, přepálená gestikulace a zkřivený obličej, který neodpověděl na pozdrav.
Přidržovala se stěny chodby a pár metrů za mnou procedila : " Svině ".

pondělí 12. listopadu 2018

Top svatomartinských hlášek ...




Není důležité kde, ale s kým se potkáte. Není důležité na jak dlouho, ale jak je to intenzivní.

-  krmily jsme se Soptíčkem u místního rybníčku kačenky, já jsem dbala, aby kousky tvrdého pečiva nebyly veliké, jak jsem se dočetla v radách ornitologů a jako protřelá krmička jsem sundavala velké solné krystalky. Moje vnučka si mne pátravě změřila a přeptala se, proč mám děravé tepláčky ?
/ rozuměj hypermoderní orvané rifle /. Začala jsem blekotat něco o tom, že je to moderní ... bože, ty jsi hloupá, ve třech letech netuší, co to znamená. 
Podívala se na mne těma modrýma kukačkama a pravila :  " Babičko, neboj, maminka to zašije, už nebudeš děravá ".

-  konečně mám s kým chodit do kina, mohu si užívat pohádky a neschovávat se za infantilní řeči, že se vracím do dětských let. Naplno si mohu koupit hromady popcornu, mlaskat, sundat si boty, kopat si a různě se přetáčet, na dětském představení se může úplně nebo skoro úplně všechno.
Vyrazily jsme na vánoční trhák Grinch, opět jsme si užily otravné a nechutné reklamy, když sál potemněl, utichl, najednou se vedle mne ozvalo : " Babičko, když už přijde ten kino? "
Moje malá kočička ještě prostorově nepochopila, že v něm už půl hodiny sedí.
Užily jsme si spoustu barevného kýče, humoru, zpěvu a tentokrát jsme odcházely po hodině, hurá.
Jednou dáme film celý.

-  vlastně jsme odcházely, že potřebujeme čůrat. Jediná volná toaleta byla pro invalidy a tak jsme zapluly tam. Nejdřív Soptík, pak já. 
Helga mi promine, ale na prkénko si nesednu ani zhulená, ani ožralá, ani jinak posilněná.
Hezky v předklonu, já prostě venku jinak čůrat nebudu. Tato pozice bohužel stlačila střívka plná popcornu a k řetězové kanonádě nebylo daleko. Ve stejném okamžiku se otevřely dveře, které jsem nezamkla a ze Soptíčka vyletělo direktivní hlášení : " Zavři , babička prdí "

-  abychom splnily všechna předsevzetí daná předem, zdolaly jsme vlak, trolejbus, autobus a lanovku.
Co slíbím, to dodržím, snažím se být kvalitní a perspektivní prarodič. 
Stojí mne to nesmírně fyzických i duševních sil, ovšem nejsem na to přemýšlení sama.
Sedíme na " čtyřce " v trolejbuse a vnučka se zamyšleně šťourá místo v nose, což je její top koníček, v uchu a já se dotazuji láskyplně, copak tam ten můj cukroušek asi má, že ?
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat :  " Mám tam bordýlek, babičko " .
Sousedka naproti na mne vyprskne bagetu, jsem ve vteřině obložená čerstvou okurkou.

-  pokud hlídám Soptíčka, jsem s hygienou na štíru. Po třech dnech jsem se těšila, jak užiju vanu, mýdlo, teplou vodu a potykám si s kartáčkem déle než dvě vteřiny. 
Jak rychle člověk zapomíná, jak byl za mlada zručný a zvládal to v letu. 
Abych vnučku nějak zabavila, pustila jsem jí Stardance, když hvězdy tančí. Tušila jsem, že právě tohle je dokonalé a já stihnu se řádně vypucovat.
Já míním, Marek Eben netuší, svým ostrovtipem Soptíčka nebere a ten se na korbě náklaďáku přiřítí do koupelny a zařve : " Babičko, ty máš ale kulatá prsíčka ".
Ano, správně, po těchto slovech touží všechny velký holky, kterým už bylo 50 plus.

-  vykoupané, navoněné, naleštěné uleháme. Nejdříve já, pak malá vnučka, pak kocour Eda, Míša a kočka Rozinka, ještě že jsem myslela prozíravě na budoucnost a mám skutečně obrovskou majestátní postel, která nás všechny pojme a ještě zůstane prostor na tři plyšové hračky.
Přečteme si pohádku a zhasínáme. Za pár minut se prostorem nese : " Já potřebuju čuat ".
Vstáváme a jdeme všichni, já, vnučka, kočky, ve stejném pořadí se vracíme .
Dokonalé a vymazlené svatomartinské procesí.
Za pár minut se ozve : " Já potřebuju kakat " 
Vstáváme a jdeme všichni, já, vnučka a zvědavé kočky. Nekakáme, prdíme.
Spokojeně ulehám a vše se periodicky opakuje. Nejdřív čuáme, kakáme a čuáme, nekakáme.
Celý dvojboj se opakuje a nezvedám se ani já, ani kočky. Chodí už jen Soptíček.
Peču na procesí, ať se zocelí, když chce courat, coura jedna malá.
Ležím na zádech, kočky všechny tři také a čekáme, až naší milou krasavici přestane bavit čuat, protože vyčůraná je už ve třech letech až nad míru.

Přesně si pamatuji, když jsem viděla její první fotku, když jsem jí poprvé chovala, když jsme se poprvé navzájem hlídaly, když jsme se spolu učily " čuat ", když jsme se spolu poprvé vyžvejkly první žvejku a nyní spolu skládáme první hlášky. 
Krásný podzimní týden přeje blondýna, která jde za dva týdny se Soptíčkem poprvé do divadla, tak nám držte palce ..




pátek 9. listopadu 2018

Umění rozchodu ...


S Jiřím jsme se rozcházeli v přítmí baru. Já plakala, on plakal. Citlivě jsme si sdělovali, že to už dávno mezi námi není to pravé ořechové. Bez uragánu výčitek jsme oba potahovali, já drtila kapesník, Jiří filtr cigarety. Mezi vzlyky a intenzivním šlukováním se můj už skoro ex zaujatě díval do výstřihu obstarožní servírky a já neopomněla uslintnout, když šel kolem muž s pěkně vyrýsovanými půlkami.
S Honzíkem to bylo daleko veselejší. To, že se vrací ke své manželce mi oznámil dva dny po Novém roce. Plakala jsem, klepala jsem se a najednou jsem viděla i rudě. To v okamžiku, kdy mi můj už skoro ex oznámil, jestli bych mu před odchodem nevyžehlila košili. Ano, vyžehlila, nevrátím ho pomačkaného jako nějaká flundra. Mezi slzami, vzlyky jsem zaslechla ...ještě límeček !
Dvě slova zafungovala jako muleta, otevřela jsem dveře bytu a svému již bývalému partnerovi jsem vyházela obsah skříně na chodbu. Rybářské pruty, kvádro, trenky, tílka, montérky, holení, knihu
" Jak lovíme v kalných vodách ", celé jsem to zastříkala holící pěnou. Soused Sviták poprvé nevylezl z bytu a žhavil kukátko na střídačku s celou rodinou.
Mezi mojí maličkostí a Kájou to bylo jako na houpačce, já čekala, až se vrátí z Austrálie, on čekal, až se vyklidím / vtipné, že ? /. Jednoho podvečera to můj už skoro ex přehnal s alkoholem a vyčetl mi i nerovnosti poledníku. Abych pochopila vážnost situace, začal mne honit po zahradě s pánví wok a házet po mně rýžové nudle s příchutí kari pasty. Nepochopila, chtěla jsem být bez něho a v klidu.
Nikterak to nerozhodilo jeho duši a začal tklivě zpívat pod oknem. Koho to nebavilo, to byl jeho švagr, který otevřel okno a kýblem milého mého bývalého zcákal na nit.
Mezi kapkami Kája křičel ... Simonko, já se právě do tebe zamiloval ...´
Krásné že, kdyby se nezamiloval po pěti letech vztahu !
Sami vidíte, já umění rozchodu neovládám a proto jsem byla nesmírně zvědavá, jak jiná dvojice svůj rozchod ustála a do jaké míry spolu mohou bývalí partneři fungovat na prknech divadelních.
Studio Dva na Václavském Václaváku / nepřepsala jsem se, tento slovní obrat jsem jako upomínku na Pražský výběr přejala do svého slovníku skoro cizích slov / ve svém programu lákalo na brilantní tragikomedii Otevřené manželství, o jednom svérázném manželském páru z pera italského dramatika Daria Fo a jeho ženy Franky Rame.
V komedii o střetu dvou světů, mužského a ženského, dostali příležitost pan Karel Roden a paní Jana Krausová.
Prvně jmenovaný, můj miláček a oblíbenec Karel Roden se už musel narodit s rozmanitou paletou výrazových prostředků, poloh a já ho zbožňovala jako Jana Saudka, kde jsem mu věřila i to nechutné hnětení půlek u korpulentních dam. Zamilovala jsem si ho jako Jana Masaryka, když začal po kokainové vzpruze tančit na swingovou notu, jeho pohyby mne doslova katapultovaly na vrchol blaha. Ta přirozenost, ta lehkost, jako by se v této éře narodil, žil ji, protančil ji. Na prknech divadelních jsem mnohokrát v publiku stávala, mnohokrát tleskala svému panu Božskému.
O to více jsem se těšila na divadelní kousek, ve kterém bude hrát se svou již ex partnerkou.
Paní Jany Krausové si jako herečky považuji v dramatech, v psychologických polohách, ale role rozvášněné manželky jí vůbec nesedla. Byla urputná, nevýrazná, prostorově se ztrácela, hlasově až krákoravá a jevištní souhra partnerů nevycházela divákovi naproti. Nezachránilo to ani převlékaní a obnažování se do spodního prádla, všechna čest, na svůj věk má dáma skvělé proporce.
První část komedie se vlekla v nevýrazném tempu, chyběla tomu šťáva, chyběl tomu temperament, jevištní rozlet, partneři se na pódiu ztráceli, nacházeli, ztráceli a já jim nevěřila vášeň, já jim nevěřila souznění.
Druhá část již byla úplně na bedrech pana Rodena, který rozjel komedii na plné obrátky.
V trenýrkách, podkolenkách a s gumovou čepičkou na hlavě, ano tekly mi i slzy, jak se scéna dějově rozvlnila. Můj potlesk patřil pouze jemu.
Cestou domů jsem si v přítmí vlakového kupé přemítala, se kterým svým bývalým partnerem bych si bez problémů mohla stoupnout na jeviště a profesně odvést dokonalou práci? Se kterým by mi diváci věřili vášeň, napětí, střety, nevěry a kde bych mohla svůj temperament prodat, jak se od správné herečky čeká?
Přátelé, kamarádi, s žádným.
S bývalými partnery, s bývalými láskami se na jeviště neleze, protože můžete být sebevětší star, ale ty křivdy minulé, současné i budoucí jsou prostě snadno k dohledání. Bohužel. Nefunguje chemie, ztrácí se vjemy v prostoru a celek vyzní jako jeden veliký patos.
Krásný víkend vám přeje blondýna, která u svého posledního partnera musela kvůli stalkingu zablokovat telefonní číslo, prostě a jednoduše, já se rozcházet fakt neumím.
A naštěstí nemusím hrát se svým ex na divadle, naštěstí ...





/ zdroj Studio Dva /


středa 7. listopadu 2018

A k čemu je to dobré ? ...


Nevím, jak u vás, ale podzim v našem kraji má právě podobu hodně barevnou, s teplotami nešetří, včera bylo 19 stupňů.
Připravujeme zahradu na zimu a  k častým dotazům z vaší strany patří ... jak ukládám k zimnímu spánku traviny. 
Tak především svazuji a na dotaz mého souseda ...k čemu je to dobré ?, mohu jednoznačně shrnout, k vitalitě a kráse rostlin jako takových. Moje traviny jsou daleko kompaktnější, větší a úhlednější než za sousedským plotem. Díky zimnímu úvazu jsou chráněné, nevymrzají, nejsou tak náchylné k plísním a jiným virovým či bakteriálním onemocněním, které pak napadají a ošklivě rostliny poškozují.
Zimní úvazy na rostlinách jsem pravidelně prováděla obyčejným motouzem, který bohužel při silném větru sjel po rostlinách a během zimních měsíců se rostliny ocitly bez ochrany.
Aby nedocházelo k těmto problémům, motouz jistím ještě lepící páskou. Od té doby úvazy vydrží celou zimu, suché listy nelítají po pozemku a na jaře se s celými rostlinami lépe manipuluje.
U rodu arundovitých ještě před mrazy nesmíme zapomenout nahrnout kolem báze rostliny hodně listí a zakrýt chvojím, jinak vymrzne.
Trocha péče nám zajistí v dalším roce nádherné a zdravé rostliny a nemusíme jim ani recitovat, ani zpívat, je na každém z nás, jak si svou zahradu vyšperkuje.
Přeji vám příjemné podzimní chvilky na slunci a v žádném případě se nenechte svazovat chandrou, nepohodou a depresí, na tu máme čas za dlouhých zimních dnů bez světla ...





pondělí 5. listopadu 2018

Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil ...


Od každého obchodu s potravinami se očekává, že by měl vonět.
Měl by na dálku prezentovat čistotu, která jde ruku v ruce právě s tou vůní.
Každá z nás hospodyněk a každý z nás konzumentů na tyto základní hygienické normy klade důraz a zároveň je vyhledává.
V cukrárně toužíme po sladkém odéru všemožných laskomin, ve vývařovně nasáváme vůni dršťkové polévky nebo jaternicového prejtu, v lahůdkách se necháme rozmazlovat vlašským salátem, v pekárně nás přitahuje čerstvě upečené pečivo.
Obchod s masem, masnými a uzenářskými výrobky je další kategorií, kterou vnímáme všemi smysly a výrazně ovlivňuje náš výběr. 
Co když se ovšem stane opačná situace, provozovna začne postrádat libou vůni uzeného masa, iberijské slaniny, párků, salámů, staročeské sekané, grilovaných kuřat ?
Co když začne váš obchod smrdět jako právě vyvezená žumpa ?
Nechci být nevděčná, nechci být zlá.
Máme NOVÉHO ZÁKAZNÍKA.
Vybral si nás, šel jako ostatní za kvalitou, za bohatým sortimentem, za vůní masa a uzenářského zboží.
Když přijde náš nový zákazník, rozestoupí se celá fronta a do několika vteřin všichni utečou.
V celém obchodě zůstane pouze ON. 
Koupí si točený salám, rohlík a stojí.
Do dalších několika vteřin utíká obsluhující personál, i ty nejotrlejší dáví.
Smrad nemytého těla, stolice, moč. Pachy tak silně promíchané, nelze vyvětrat další čtvrt hodinu.
Obchod páchne tak silně, že další zákazníci se při vstupu otočí a odporoučí.
Vydezinfikuje se pult a vše nač tento člověk sáhl. Větráme, větráme a prosíme o trpělivost.
Za hodinu se situace opakuje. 
Smrad, že by jeden pad, prodavačky zvrací, zákazníci utíkají.
Dezinfikujeme, větráme, dezinfikujeme, prosíme o trpělivost.
Za hodinu vyvážíme zase žumpu. Někdy se zadaří a vyvážíme žumpu i čtyřikrát za dopoledne.
A co s tím ?
Všechna lidskost, soucit a sounáležitost jde stranou, musí jít stranou.
V provozovně, kde se vyžadují vysoké hygienické standardy, nevysvětlíte po odchodu nového nemytého zákazníka, že to je ON, nikoliv .... vám smrdí obchod.
Logicky, ani já bych na to jinému obchodníkovi neskočila a přestala bych zde nakupovat.
A tak nového zákazníka prosíme, žádáme, vyhrožujeme, přitom se i pozvracíme, protože ten smrad startuje žaludek i přes ručník.
Zvrací i jeden z mužů městské policie a omlouvá se, právě snídal.
Zlý sen. 
Jediný člověk ohrožuje živobytí mnoha rodin, znásilňuje svým puchem obchod s dlouholetou tradicí.
Co vedlo velice mladého muže k životu na ulici, v podmínkách nelidských, aby se z něho stalo monstrum, které páchne na celou ulici, to skutečně netuším.
Moji oba rodiče nás doma učili pokoře a řídili jsme se heslem  ...neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.
Souhlasím, jen ten potok, ta řeka či jiný pramen našeho žití nesmí páchnou jako NÁŠ NOVÝ ZÁKAZNÍK!




pátek 2. listopadu 2018

Jak jsem nechtěla jít na hřbitov ...


Jsou jich plné noviny, časopisy, internetové portály. A čeho ?
Anket přeci, zda preferujeme exportovaný halloween nebo klasické dušičky.
Procházela jsem včera večer s mou vnučkou satelitní vesnicí a kolem domů a stavení se na nás šklebily rozcapené tlamky vydlabaných dýní.
Nepopírám, že některé byly dekorativně sladěné s celým domem a vůbec to nevypadalo špatně.
Jen ta malá z toho nebyla vůbec unešená a spíše se těšila, až budeme doma.
/ právě totiž duševně řeší, jestli když sova houká, se musí jít spát hned /
Pokud by Soptíček ovládal umění čtení a psaní, asi by včera nezaškrtl žádnou variantu.
A jak jsem to měla já jako malá žabka, když se na dušičky za oknem rozsvítily svíčky jako upomínka na milé, po nichž zůstalo u srdce navždy zaplněné místo ?
Milovala jsem tu atmosféru, kdy se brzy smrákalo, pod nohama šustily žluté spadané listy, mlha padala a přesto mi " pokojíčky  " pro zemřelé připadaly útulně načinčané, rozsvícené a opečované.
Ze všeho nejraději jsem poslouchala drby sousedky Shořálkové, které se tichounce hřbitovem nesly a moje fantazie jela na plné obrátky.




pondělí 29. října 2018

Říjen v kostce 


Začátek měsíce v žabkách, konec v kozačkách. I tak by se dal jemně charakterizovat letošní říjen.
Tak nádherné babí léto se všemi rozvláčněnými atributy skoro léta dlouho nepamatuji. Sladké hroznové víno, šťavnatá jablka plná slunce, ale i chladivý meloun, to vše dodávalo punc kouzelného podzimu, který se hodil z negližé do tak skvostných barev, zemský ráj to na pohled.

pátek 26. října 2018

To mi hlava nebere ...

   ... možná to do ní naláduji svým kulturně - vzdělávacím občasníkem .




úterý 23. října 2018

Voda, čo ma drží nad vodou ...


Keby bolo niečo, čo sa ti dá zniesť
okrem neba nado mnou a miliónov hviezd.
Tak by som to zniesol vždy znova a rád
k tvojím nohám dobré veci ako vodopad ....

Keby som mal kráčať sám a zranený
šiel by som až tam, kde tvoja duša pramení.
Keby som ten prameň našiel náhodou
bola by to voda, čo ma drží nad vodou  ...




Sněhem zavátá horská krajina a v ní nahoře u lesa na samotě stála překrásná stylová roubenka.
On se snaží, přikládá do krbu, dřevo jemně praská a ona se dívá do ohně, jak tančí plamínky.
I v jejích očích hoří oheň, ten co spaluje, ten co ničí. Je to pouze odlesk, ale za ním je prázdno.
Samozřejmě, že jsem mému milému nezkazila tu pravou horskou romantiku, ale ze všech živlů na tomto světě je oheň ten nejmenší, který by mne přitahoval a dělal radost.
Miluji vodu, přitahuje mne, dokáže mne svými doušky zasytit, objímá mé tělo a laská, když se do ní ponořím. Dokážu se dlouhé minuty dívat na její prameny a tento kouzelný pohled se mi neomrzí.
Fascinuje mne svou silou, razancí a nespoutaností, její živelnost mne přitahuje jako magnet.
Není to oheň, není to zem, není to ani vzduch, ale je to voda.
Živel, bez kterého není života, živel, jenž zabíjí, devastuje a ničí.
Krásný týden přeje dešťová blondýna, která se těší, že koryty našich řek poteče zase voda, země bude konečně zavlažena a já mohu s klidem říct.. je to voda, co mne drží nad vodou ...














sobota 20. října 2018

Já jsem ještě nikdy neměl holku ...


Máme ve dvaceti letech nějaké starosti ?
Jistě máme, jak odmaturovat / já maturovala skoro ve dvaceti, né že bych propadla, ale jsem prosincová a šla jsem do školy pozdě /, jak se uchytit v práci, kde a s kým zapařit.
Jak se optimálně probrat z kocoviny, kde sehnat kousek soukromí na postelové hrátky, ale život právě začíná a nikoho netrápí jeho podstata, neřeší pravidla, chce jen žít a užívat.
Nastoupila jsem jako čerstvá maturantka řádně střelená na interní kliniku, kde je vše klidné, vyrovnané, žádné velké napětí jako na chirurgii. Je zajímavé, že člověk už při studiu cítí, kudy by chtěl své kroky vést a i když jsem byla naložená hodně extrovertně, vždy u mne vyhrávala rozvážná paní Interna. Protiklady se přeci přitahují, že.
Oťukávaly jsme se s paní Internou a já se do ní víc a víc zamilovávala.
Setkávala jsem dnes a denně s lidskými osudy, s bolestí, s umíráním a dávala mi nahlédnout do nitra našeho bytí, do našich jemných strojů, jejich dokonalých mechanismů, které občas potřebují promazat, seřídit či důstojně připravit na tu cestu poslední. Vyzrávala jsem.

čtvrtek 18. října 2018

Odtikává ....


Jednomu z nejkrásnějších období roku. Letošní podzimní počasí ve mně hýčká hipíka, který může běhat v žabkách, v tílku, okusovat meloun. Do toho nádherně svítí slunce a večer bývají tváře lehce červené od jeho paprsků. Při zalévání probleskuje duha a přesto vím ...
Upečeme letošní poslední špekáčky, uklidíme, přikryjeme a ukončíme sezónu. 
Kéž bych byla lepším fotografem / když se rozklikne obrázek, jsou fotografie hezčí  /, zahrada maluje nejatraktivnější paletou barev z celého roku, jsem jen pokorný zahradníček, který miluje každé stéblo traviny, kterým se může kochat.
Žabkované pomalu a jistě odtikává ....




úterý 16. října 2018

Jsem ani nevyrušovala ...


Jsem tragéd, který od malička vyrušoval nejdřív ve školce, pak ve škole.
Udržet moji pozornost déle byl pro každého nadlidský výkon, ti inteligentnější mne zaměstnali.
Ti jednoduší a méně psychicky zdatní se trápili a tekli jim nervy.
Po pravdě, v dnešní době bych provětrala psychiatrické konsilium nejméně jednou měsíčně.
Už jsem v babičkovské pozici, takže se dokážu maličko ovládat, ale ...
Nesmím se nudit, pak začnu vyrušovat jako školák.

sobota 13. října 2018

Tu noc hvězdy nepadaly ...


Studený listopadový déšť bubnoval do oken, kapky se tříštily o skleněnou tabuli.
Mé myšlenky běhaly stejně rychle jako rytmus vody.
Chodila jsem kolem oken jako raněné zvíře, zbité, bolavé.
Z kuchyně do obýváku, z obýváku do ložnice, z ložnice do pokojíčku.
Snažila jsem se zahlédnout postavu, kterou jsem tak toužila vidět.
Abych lépe viděla, odtahovala jsem jednu záclonu za druhou. Nic.
Zkoušela jsem sluchátko telefonu, které si skotačivě pípalo.
Od zlých myšlenek mne vytrhla sladká tvář mé dcery, která se dožadovala svého mléka.
Kvapně se přisála k prsu a hltavě jako o překot polykala svůj příděl mateřského menu.
Hladila jsem její maličkou tvář, ujišťovala se, že nám třem se přeci nikdy nic špatného 
nemůže stát.
Kde je můj manžel, kde je otec mého dítěte?  Proč nevolá ? Proč se proboha neozve ?
Tisíc otázek, katastrofických scénářů a mně tečou slzy.
Jsou slané a rozdírají víc a víc kůži mé tváře.
Stojím zas a zase,  né, stojíme my dvě, já a moje dcera za oknem a čekáme, kdy dorazí náš táta.
Obloha je temná, zamračená, dneska hvězdy nepadají.
Spím nebo bdím, slyším ty klíče rachotit v zámku ?
Běžím jako smyslu zbavená, jako šílená a tam stojí on.
Jediný pohled a ve vteřině vím, že už nikdy to nebude jako dřív.
Jeho oči těkají, jeho ruce se snaží mne uklidnit a mé srdce buší jako o závod.
Cítím z něho vůni santalového dřeva, cítím smrad cizího ženského těla.
Páchne sexem, je jím natažený, v malé předsíňce je nedýchatelno. Smrdí tu sex, zavání tu erotika.
A není domácí, to pižmo zkurveně páchne.
Parfém se santalovým dřevem, nepatří mé nejlepší kamarádce ? 
Dívám se do obličeje muže, kterého jsem milovala, kterému jsem porodila dítě.
A ve vteřině, v té setině vteřiny je všechno jinak.
Bože, to je bolest, mé útroby jsou sevřené, hoří jedním plamenem a já chci zemřít.
Teď hned a okamžitě.
Z vedlejší místnosti se ozve pláč. Dětský, naléhavý. 
Musíš žít, máš dítě, máš proč žít, jsi povinna žít ....

Na své ruce mám jako upomínku této noci vytetováno Nikdy není pozdě začít znova, protože nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.
Slýchávám od mnoha žen, že je nevěra jejich protějšků posílila, posunula je dál.
Udělala z nich lepší a kvalitnější bytosti. Nehádám se. Nepřu se.
Netoužím mít na partnera vlastnická práva, zároveň nebažím po pocitu podváděné a zraněné.
Protože to kurva bolí.
Tu noc hvězdy odpočívaly, nepadaly.
Stále věřím na lásku, jen ten rozměr je daleko menší, citlivější  a už nikdy nebude takový.
Máte krásné jablko a přesto se stále bojíte, že si kousnete a bude to zkažené, bude to červivé.
I to dokáže způsobit jedna listopadová noc...





středa 10. října 2018

Cestovatelem na věčné časy a nikdy jinak ....



Každé družstvo má svého předskokana ...

Vyvržena do života a do reality všedního dne, stala jsem se dominantní. Partneři mne vyučili, rodina mne vyškolila , nu a já se naučila nechodit se stádem, ale jít si svými uličkami.
Pro mnoho lidí je tato jinakost nepříjemná, pro mne se stala nutností.
Přistáli jsme hladce v Benátkách a cestovní kolektiv se vydal na první plavbu po kanálech, které toto italské město spojují.
Vystoupili jsme na nejstarším Ponte di Rialto, když jsem spatřila tu miliardu lidí, poskakujících s fotoaparáty kolem schodů, kde se nebylo možné ani pohnout, natož fotit, protočila jsem oči v sloup a pomodlila se. / moc často to nedělám, jen když mám nějaký průšvih /
Přesně jsem věděla, že já jdu na zmrzlinu, protože ta byla na prvním místě, most počká, stojí tu už dlouho. Jsem Italka převlečená za blondýnu a na pravou italskou zmrzlinu se klepu jako drahé psisko.
Vychutnávajíce si delikatesu, bavila jsem, že ostatní cestovatelé už nefotí,  " neachají ", ale slintají při pohledu na mě. / oprava, nikoliv na mě, ale na pravé a nefalšované Rafaelo, nadupané kusy kokosu, proložené nestoudně velikými hroudami prvotřídní čekulády /
Začali se vytrácet, neměli potřebu si fotit, Pavlovův reflex a promiskuitně chutná zmrzlina způsobila, že průvodce zůstal stát sám a ostatní čekali frontu na osvěžující pochoutku.
Drzost, revolta nebo zdravý rozum ? 
Kecám. Nesnáším davy a jak jinak si tyhle skvosty vychutnat ? Prostě a jednoduše si přivstat a na  nejstarší benátský most jet, když ještě všichni spí .... a byla to skutečná krása.





pondělí 8. října 2018

Podzimně svá ...


Mám s ním maličko problém, myslím tím samozřejmě podzim, protože mi sebere kus světla, nemohu chodit bez bot.
 ..... a pak v zahradnictví nakoupím kytičky do podzimních truhlíků a vezmu ho na milost. Letos jsem nedělala čistě vřesové, ale použila jsem trvalky - brslen, břečťan, vřes, dlužichu. 




pátek 5. října 2018

Pomoc, moje dítě krade ...


S Jindřichem jsme se měli na tomto světě potkat.
Pověstná jiskra nepřeskočila. Chemie nezafungovala.
Získala jsem poklad vyšší hodnoty. Mám přítele mezi muži. Bez bonusu.
Rozmlouváme o mužském světě, rozebíráme ženský svět. Někde na půlce cesty se setkáme.
Kdyby se mi o půlnoci rozbil houpací kůň, vím, komu mohu zavolat.
Jindřich sedí proti mně a potichu praví : " Já se tak strašně stydím, ale někomu to říct musím.
Můj kluk krade ".
Začalo to pár stovkami, přešlo to do ukradeného mobilu, odcizené babiččině peněžence.
Když se ztratila tříměsíční kauce na byt, Jindřich celou noc prochodil, nedokázal usnout.
Celá rodina je v kleštích, trápí se i pes u boudy.
Nezabírají tresty, nezabírají facky, zákazy jsou plané.
Tečou slzy i nervy. Hasí se požár, nikdo netuší, jak je rozsáhlý, jak moc spálil a zničil úrodnou půdu kolem rodinného krbu...

To Jana, ta si na své rodině zakládala. Za mlada jsme spolu protančily nejeden vesnický candrbál.
S dětmi přišel klid, zastavení od hektického pubertálního mládí.
Jana porodila páreček a se svým mužem brázdili naši matičku vlast.
Na kolech, pod stan, chytat ryby. Semknuti s přírodou, omámeni půdou luhů a hájů.
Víkendy, volna, prázdniny. Pod stanem, pod celtou a co nejblíž plápolajícímu ohni.
Děti vyrostly.
I v dospělosti se občas všichni sbalili a vyrazili za hranice všedních dnů.
Všechny tyto hodnoty spadly jako domeček z karet. Jeden jediný telefonát rozmetal roky budovanou
idylku.
Lze se připravit na tyto slova ?  " Vážená paní N, váš syn se právě nachází v drážďanské zadržovací vazbě, byl zajištěn  při závažné trestné činnosti, kdy na území cizího státu kradl dlouhodobě motorová vozidla "...

Pracovitá, houževnatá, věčně usměvavá Eva. Za kartáčky dlouhých přírodních řas neuvěřitelný život, neutuchající jiskra a k tomu všemu úžasná máma čtyř dětí.
Pekla, prala, háčkovala, vyprávěla pohádky, chodila do práce.
Dávala lásku, jistotu, spoustu pohlazení. Všem svým potomkům a bez rozdílu.
Maturitní plesy, výuční listy, svatby a obrovská hrdost, všechny tři děti se povedly.
A co ten čtvrtý ?
Začalo to vykradeným bytem, skočilo to v léčebně. Drogy.
Vykradené byty, sklepy, léčebna, sliby. Vykradená auta, odcizené šperky, léčebna, kriminál.
Sliby. HIV, léčebna, sliby. Vykradený byt, vykradené sklepy.
Eva v noci nespí. Už si nemusí schovávat peněženku pod polštář, už nemusí nic zamykat.
Její Jirka už nic neukradne, spí na pravdě boží.
V očích mámy od čtyř dětí chybí ta jiskra, uhasla.

Pomoc, moje dítě krade. Jak strašně bolestivé to musí být zjištění.
Málo lásky nebo mnoho lásky ?  Málo kroužků nebo hodně kroužků ?
Zmlátit nebo hladit ? Co s tím, když moje dítě krade ?
Kde se stala chyba, kde se to celé zaseklo, říká si nejeden rodič a nedokáže si odpovědět, vždyť se přeci snažil ?  Málo nebo moc ?

Ukradla jsem jahodový nanuk, bylo mi devět a měla jsem na něj strašnou chuť.
Chybělo mi padesát haléřů, hloupých padesát fufníků  a já prvně ukradla.
Jedla jsem ho hltavě, nechutnal mi. Viděla jsem oči mojí generálky a její pádnou ruku.
Po takové době je můj trestný čin už promlčený, přesto nebo právě proto
Mami, promiň ! / ještě dnes se stydím / ...


úterý 2. října 2018

Rozsévač blbé nálady


Dokáže v kolektivech přesvědčit, že to kyselo je moc kyselý a bramborák je moc bramborovej.
Arogantní a povýšený obličej, gesta hodná Národního divadla, přesvědčení o své pravdě a argumenty školáka páté třídy. Imigrační politiku řešit koncentráky a Benátky ? Který idiot postaví město na bažině ? Pěkně zbourat, vysušit a stavět barák vedle baráku.
Několikrát denně jsem byla s takovými moudry konfrontována, několikrát denně jsem se otužovala po psychické stránce a trénovala v myšlenkách rychlou likvidaci.
Nesčetněkrát mou hlavu atakovala myšlenka o věčné nespravedlnosti.
Kolik lidí na světě by chtělo procházet ulicemi Benátek, nechat se unášet atmosférou, užívat si mořské klima a houpat své myšlenky jako na gondole ? Mnoho, ale nemají prostředky, nejsou dost vitální a sedí u obrazovek a sní. Touží po reji benátský masek při karnevalu, podívat se jen jednou do benátského zrcadla a lízat skvělou italskou zmrzlinu.
Rozsévači blbé nálady s narvanou peněženkou je lhostejno kde a kdy, uloví pár fotek, pronese pár celosvětových mouder a cestuje dál. Je trapný, je trapný, ale má na to dost prostředků, aby pohnojil, co se dá a zkazil, nač sáhl, byť jen chabou myšlenkou. 



sobota 29. září 2018

Září v kostce ....

Kostru svých článků si  " zapisuji " rovnou do hlavy a tisíckrát měním. Vždy, když jsem začala bilancovat uplynulý měsíc, stále se v mé hlavě jednalo o měsíci srpnu, nikoliv o září.
Prostě září mi nešlo nějak přes pusu či mozkové závity. Zda se na tom podepsalo stále trvající teplo, fakt, že neběhám a nesháním školní pomůcky, cena jablek, melounů a broskví je stále konstantní, fakt netuším.
S povyražením a neutuchající skvělou náladou jsem přijala konečně podzim. Je tu, voní, dělá pavučinky, jen mne připravil o světelnou pohodu, musím vrstvit oblečení a po půl roce jsem si opět musela vzít ponožky a boty, přišla jsem o svobodu nohou.

středa 26. září 2018

Sporťáku, už máš chlapa ? ....



Kdo očekává coming out, bude zklamaný.
Jsem a zemřu jako heterosexuální jedinec. Mám ráda chlapy a preferuji v lásce to, co činí muže s ženou spokojenými, čím si navzájem dokáží udělat potěšení.
A přesto jsem teplá, jsem lesba.

pondělí 24. září 2018

Fakt už všude voněl ...


I když teploměr atakovaly teploty kolem třicítky, venku už to večer vonělo jinak. Sluníčko svými teplými tóny malovalo krajinu do barev, nitkami pavučinek protkaný každý koutek a na horách  / netřeba zatloukat, je to Harrachov /  si podzim hrál s krajinou ještě znatelněji.
Voní, všude krásně voní, podzim je tu.



pátek 21. září 2018

Jednou bude hérečka ...

Netuším, kdy to začalo. S přibývajícími lety jsem se stala dojímací. Pláču na každé besídce, slzy mi tečou u reklamy na vánoční Fofolu, na promoci dcery jsem byla nejvíc slyšet, při maturitě synovce jsem měla rudý obličej, v porodnici u Apolináře jsem řvala jako potrefená, když jsem uviděla moji malou holčičku s ještě menší holčičkou.
Dalo se tedy vytušit, že budu na šrot, až pojedu vyzvednout Soptíčka poprvé sama ze školky.
Intenzívně jsem si od rána vštěpovala, že to nic není, že je to naprosto normální situace.
Jenže nás dělí na to spořádané vyzvednutí z předškolního zařízení sto kilometrů. Nesmělo by být příjemné léto s teplotami kolem 30 stupňů, kdy se frézuje celá republika a já jsem nabrala takové zpoždění, že jsem s nasoleným zadkem rychle na vsi zaparkovala auto a letěla do školky mezi kačenami, které se rochnily v místním kačáku a zrovna měly spoustu přebytečného času a blokovaly mé hladké vyzvednutí.


středa 19. září 2018

Blondýna hlásí příchod

Jmenuji se Simona a celý život mám hlavu blonďatou.
Přestěhovala jsem osm let svého blogového života  včetně 659 článků, stovek fotek a tisíců komentářů.
Zakládám si na nové adrese staronový blog. Je to pro technického antitalenta neskutečný boj, tímto bych ráda poděkovala Veronice a Martinovi Rybenským za úspěšné přenesení původního blogu a doktorce Dorce, která má se mnou svatou trpělivost. Přátelé, děkuji.
Na nové adrese bude stále stejná Blondýna, která má ráda lidi, ráda o nich píše, ráda se dělí o své zážitky ženy, babičky. Ta, která občas bojuje sama se sebou, se Soptíčkem, s technickými nastaveními, s ikonkami, s vkládáním fotografií, ale svět blogu jí neskutečně baví.
Pro někoho virtuální svět, pro mne lidé, kteří se mi vsákli pod kůži.
Pokusím se opět o lehký tón, kterým vám vykouzlím úsměv, napíši i na vážná témata, která vás donutí se zamyslet, budeme spolu hledat pravdy mezi řádky, no a občas si změním pozadí, však víte, jsem prostě barevný člověk a jsem blonďatě marnivá.
Takže pokud se objeví občas nějaký článek hodně do barev, věřte, že se učím s novým blogem pracovat a nebo mám hodně veselou náladu. A o tom to je !
Děkuji za přízeň, za podporu a hurá do blogování ....



pátek 31. srpna 2018

Lovci okamžiků ...

Květa je kost.
Za proskleným velínem metabolické jednotky sedí staniční lékař Calábek a od chorobopisů svých pacientů ho vytrhuje právě pohled na dívku, která odebírá ranní glykémie.
Pohybuje se jistě, klidně, s pacienty prohodí pár slov a stačí se i usmívat.
Jak já bych chtěl ležet na místě pana Koudelky, honí se hlavou zamyšlenému lékaři.
Nasávat její přítomnost, vůni heřmánkového šampónu z jejích vlasů, jen ležet a dýchat, jen vnímat, jen snít.
Přesně jako dnes ráno.
Ze spánku ho vytrhla erekce, kterou nebývale potěšil paní doktorovou Calábkovou.
Dotkl se jejího povadlého ňadra a ruka chtěla cítit tvrdý hrot bradavky, vzrušený, trčící jako předzvěst obrovské hormonální bouře.
Ruka pohladila tvarohovitý zadek plný celulitidy a přesně ta ruka chtěla a toužila přitáhnout si pevný a přitom krásně klenutý zadeček.
Na vlně netušeného vzrušení ejakuloval do komůrky své právoplatné manželky a ve své fantazii explodoval jako odjištěný granát do pochvy imaginární milenky. Miloval se dvěma ženami, byť přítomná byla jen ta s razítkem v občanském průkazu.
Paní doktorová znejistila pod tíhou manželova orgasmu, netušila, co způsobilo takový uragán ?
Že by ty dvě hodiny za půl roku na aerobiku ? Že by ta čerstvá trvalá ve tvaru květáku, kterou jí kadeřnice Čiháková tři hodiny frézovala a tavila na hlavě ?
Nebo dvakrát přemletý tatarský biftek od řezníka Pivody, který manželovi namazala na topinky ...určitě, ta síla mladého býka dvakrát překůtrovaného v řeznictví s přísunem aminokyselin a bílkovin způsobila, že se země zachvěla.
Okamžitě to nahlásila všem svým družkám ve zbrani, telefon žhavila doběla, všichni musí vědět, že ten kanec spí v její posteli, snídá snídani a pije kávu v jejich kuchyni.
Doktor Calábek opět začíná lehce cítit vzrušení při pohledu na sestru, která ho ve skvostné trojce ráno odměnila a raději odměřeně pronese větu, ve které se rázně dožaduje teplotní křivky pana Býčka, který bojuje se zánětem močového měchýře. Vlk se nažral a koza je celá, bohužel.
Květa má oči jen pro jediného.
Před půl rokem na chirurgickém příjmu s pacientem Kučerou, který si stěžoval na prudké bolesti v krajině břišní, právě před těmi šesti měsíci se poprvé podívala do očí sanitáře Bořivoje.
Bořík byl Bůh. Bořík byl jiný.
Nesvlékal jí pohledem, nikam ji netlačil, choval se jako rozený gentleman.
První tři měsíce jí jemně hladil ruku, procházel se s ní v parku a sedávali při měsíčku u místního toku řeky.
Nic si nedovoloval, ani maličko. První hubičku jako od maminky dostala Květa v den svých narozenin.
Ona Květa by jako chtěla daleko víc, ale mladého hocha respektovala.
Malé drobné pozornosti ve formě utržené kopretiny na skříňce v šatně, laskonka na velíně se srdíčkem, kytička fialek u chorobopisů na sesterně a dva lístky do kina na Amadea od pana Formana.
Další tři měsíce utekly jako voda a Květa lehce znejistěla, vlastně hodně znejistěla, ba se lekla.
Líbím já se Boříkovi vůbec ? Má na mne Bořík vůbec chuť ?
Večer, když usínala, cítila, že ona je připravená, ona je už dávno nachystaná na to vlítnout.
Při pohledu do zrcadla cítila vzrušení, šla rukou naproti těm motýlkům, které nechala díky jemným prstíkům vylétnout.
Až tohle zažiju s mým milým!
Jenže milý se k akci neměl a tak díky typicky ženské rafinovanosti ho Květa doslova dovlekla do svého pokoje na nemocniční ubytovně.
Jenže se Bořík pro milování asi nenarodil, zůstal stejně laxní, stejně statický i v momentě, kdy dívka kroužila svou pánví nad jeho chloubou a s výrazem šíleného vyčerpání z muže dostala pár minut neslaného, nemastného sexu.
Když se pak dlouze sprchovala, očekávala, že milenec zlepší skóre a přijde dokonat dílo třeba rukou či ústy.
Hrdina se vypařil jako pára nad hrncem, zanechal po sobě pachuť nepochopitelného, nedostižného a hlavně nenormálního.
Květa je kost, oči má uplakané.
Sedí na policejním okrsku jejich města a do protokolu diktuje, že se jí z pokoje na svobodárně ztratil zlatý náhrdelník s Pannou Marií od maminky a pečetní prsten ze tří druhů zlata s tváří J.F.Kennedyho, který dostala od tatínka než navždy odešel.
Z dalších protokolů se dozvídá, že lékař Slaboš z gynekologie postrádá portmonku s celým měsíčním platem, sestra
Vychodilová hodinky, sanitář Vostrčil soupravu řeznických nožů k zabíjačce, koronární sestra Bartůšková celou kabelku i s pletením, urologický lékař Fejfuša zlaté pouzdro na cigarety, sestra Šestáková z koronárního JIPu etui s náhradní protézou a korunkami ve zlatě, staniční lékař Calábek nenašel svůj snubní prsten.
Dalo by se laicky říct, že když nechodí smůla a neštěstí po horách, dožene to v nemocnici zdatný sanitář Bořivoj.
Jsme lovci okamžiků, prahneme po dokonalosti a prohlubujeme v sobě pouze šeď jako doktor Calábek, naivně přijímáme a málo se snažíme jako paní doktorová Calábková, dospíváme a zdokonalujeme se jako sestra Květa, vzbuzujeme pocit iluze a přitom šikovně krademe jako sanitář Bořík, to vše jsme my lidé, kteří jako lovci okamžiků píšeme leckdy pitoreskní příběhy, zda jsou fikce či skutečný život ponechám na každém z vás ...


 


 

středa 29. srpna 2018

Srpen v kostce ...

Čas dovolených, rekreací, soustředění, výletů, táborů, jen proti letům minulým se začínáme přizpůsobovat jiným klimatickým podmínkám. Schůzky, porady, rande či přátelská potlachání se po vzoru jižních států začala plánovat na brzké ranní hodiny nebo naopak večerní, kdy slunce a horký vzduch předaly vládu příjemnému chládku. Přes den bylo rozumné pouze skočit do bazénu, nevylézal do horkých ulic, kdo nemusel. Odpolední siesty se stávají nenápadným koloritem, kdo může, odpočívá u chlazeného nápoje nebo spočine na pár minut spánkem odlehčujícím blbé a horké náladě.
Dalo by se říci čas melounů, ano, pokud by se v polovině letní sezóny neprodával 28,50 kč za kilo. Tato brutus cena mne znechutila, netuším, kam tím obchodní řetězce cílí, asi udělat ze zákazníka vola. Útok na naše peněženky tuším, že hlavně v podzimních měsících bude daleko vydatnější, díky suchu a nedostatku srážek.
Zahradní radovánky se také zúžily na ranní a večerní práce. Když jsem tuto neděli viděla po dlouhé době zelenou, zářivě svěží trávu v Praze na Kampě v okolí vily pana Wericha, nepokrytě jsem záviděla. Uvědomila jsem si, jak mi ta zelená v přírodě strašně chybí a jak smutně naše země vypadá bez zeleného pažitu. Nevěřila bych, že to řeknu ...BOŽE, JAK JÁ BYCH SI ZASEKALA, kdyby bylo co !
Se Soptíčkem jsme se zúčastnili Pohádkového pobytu pro maminky, babičky a děti na Benecku. Právě zde se potvrdilo mé dlouholeté tvrzení, že příroda ví, co činí. Proč máme děti jako mladé, krásné a relativně svěží a proč si babičkovský stav hýčkáme až v pozdním věku, když si vnouče vypůjčíme a záhy odevzdáme. Byla jsem totálně vyflusaná, vyčerpaná a celodenní hon na vnouče byl jednoznačně záhul první třídy. Můj temperament a náboj se dostal na nejnižší úroveň za posledních několik desítek let, jeden den po návratu jsem musela věnovat detoxikaci, kdy jsem celý den čuměla do blba, nehovořila a levitovala v časoprostoru, aby mi mozek naskočil na obvyklou frekvenci. Soptíček vzpomíná, já vzpomínám a ještě dlouho budu, prostě na horách ...vzduch je príma a to klíma, na horách ...
Mohu se pochlubit malůvkou s pořadovým číslem 7. Lepší místo než je nárt nohy jsem si ani nemohla vybrat, pokud bych si zvolila tuto tělesnou partii jako první, další má tetování by jisto jistě v životě nepřibyla. Mám práh bolesti postavený hodně vysoko, vydržím hodně, ale toto byly dvě hodiny neskutečného očistce, musím říct, že pouze v zubní ordinaci jsem zažila horší. I ten porod byl lepší.
Mnoho lidí jsem zaslechla si stěžovat na televizní zábavu, já ji moc nevyhledávám, ale na televizním kanále Seznam cz. jsem objevila dokumentární pořad Moje místa, kde známé osobnosti / Magdaléna Kožená, Aleš Valenta, Dagmar Pecková, Jan Měšťák, Helena Třeštíková / seznamují diváka se svými názory, se svým životem, postoji a s místy, která ovlivnila jejich životy a jejich profese. Občas nám chybí reálné vzory, lidé, kteří něco dokázali, někam svůj život směrovali a do běžného života si nemusí brát masku kupříkladu Spidermana.
Loučím se a mávám horkému srpnovému měsíci, který svými paprsky naznačil, jak takové žhavé léto vypadá a nadevírám novému měsíci, který nám doufejme přinese kromě slunce i nějaké ty srážky, jemné předivo pavučinek obejme nenápadně podzimním rázem počasí a naše děti poběží do parků a lesů sbírat kaštany, šišky, šípky a jeřabiny, jo, podzim je za rohem.






POVINNOST MĚSÍCE / nejen tohoto !!! /

Holky, děvčata, dámy, slečny, babičky, soudružky pionýrky děvčata !
Když si trháte obočí, malujete očním stínem, konturujete své kouzelné rtíky, zabruste silnou optikou, brýlemi, zvětšovacím zrcátkem na svou bradu a nezapomeňte, že babské chlupy rostou právě tam a neexistuje horší situace než když sedíte v záři reflektoru slunce a z vaší brady trčí dlouhý, tvrdý babský chlup.
Nesvádějte to, že jste zapomněla, že nevidíte. A nestyďte se na to upozornit decentně dámy, na kterých vám záleží.
Seděla jsem na jednání, kde naprosto dokonalé dámě v naprosto dokonalých šatech z brady trčel odporný a nesmírně dlouhý babský chlup. Slet čarodějnic máme až na jaře !