pátek 28. února 2020

Únor v kostce ....



Druhý letošní měsíc bych s chutí pojmenovala Na Krtečka. Když jsme si po vzoru malého a nemluvného hrdiny naleštili autíčko, začalo vydatně pršet, v některých částech republiky i jemně sněžit. Pověsit si kalhoty s velkými kapsami nebylo možné, buď řádil orkán, tajfun a nebo ministerský předseda Babiš. Oblíznout si lízátko je právě zakázáno, protože Krteček má nejlepšího přítele v zahraničí pandu. Příroda blázní, počasí blázní a my lidé nejsme pozadu.
Má sousedka má doma připravených skoro dvacet kilo mouky / z Mall zakoupila pekárnu a v případě karantény bude péci denně čerstvý chléb /, desítku bas piva a vody, ale za naprosto nejdůležitější považuje skutečnost, že v pořadníku firmy Amazon zaujímá přední místo a brzy se dočká respirátoru v hodnotě 1200 korun debilních. A pak že je mezi lidmi málo peněz !!
Víte, kdy nejvíce ženě chybí muž ?  Není to ve snech o romantickém milování, kdepak.
Na tuto těžkou a složitou otázku vyslovím jednoduchou odpověď .... žena stojí před vozem, má v něm tři přepravky se zvířaty, právě padají trakaře a má pouze dvě, bože jak trapné, má jen dvě ruce.
Slečna Farkašová má krev v moči, Míša zanícené slzné kanálky a Eduardovi nevyhovuje dietní strava. Tři kočky, tři přepravky, dvě ruce a výňatky z  věstníku Kudy z nudy. :-)
Škoda, že nemusím vozit Soptíčka v přepravce. Vyrostla ze sedačky tak razantně, že mi oznámila, že s tím mám něco rychle, skutečně střelhbitě dělat. Nejlepší  nová sedačka bude růžová, bude na ní několik hrdinů z Ledového království a prima budou také mašličky, hodně mašliček.
Já za sebe cítím, že jsem vždy ve svém voze po něčem tak krásném toužila. Doufám, že od tohoto estrádního úmyslu nakonec ustoupí a koupíme normální sedačku. 
Dělá mi radost, vnučka jedna. Umí krásně vyslovit R. 
Rýže, rypák, Romana, raketa, Ríša. / kreténa jsem raději vynechala, nebudu podrývat rodičovskou autoritu , že /
Kouzelné, nádherné a křišťálově čisté R. Její táta ráčkuje, máma neumí sykavky, kočička už zvládne královské regééé bez zásahu logopeda, stejně se na něj čeká měsíce.
Po vzoru Krtka jsem vyndala lopatku, hrábě, nůžky.  V zahradě se daří plevelu, je sytě zelený a provokuje mne na každém kroku. Brzké jarní traviny jsem musela již zakrátit a světe div se, zelené rostlinné pletivo narostlo již v řádu desítek centimetrů, skalničky nejsou pozadu, některé již vydatně kvetou. Obražené mám všechny plaménky, růže, na magnoliích jsou puky, jen poslat na odiv růžové květy. Záhony žijí, radují se a připravují bez znalosti kalendáře. / Přemek Podlaha by valil oči /
Byť u nás dnes poprvé za zimu sněžilo, vláhy má příroda nadbytek  díky vydatným a neustálým dešťům. Mám už dva měsíce objednaný bagr a půda nedovolí technice ani omylem.
Kapříci jezdí pod hladinou a pomrkávají, pokukují, že už by rádi, tak hurá přeci do jara.
I já se snažím, bojuji a odhazuji kostky. Svým přístupem a heslem Do jara bez kostek jsem nakazila své okolí. Se slzami v očích se mi přiznala má kamarádka, že se jí podařilo naletět šmejdům.
Se svou inteligencí, vzděláním a zaručeně odkrveným mozkem, jinak si tuhle debilitu nedokáži vysvětlil, podepsala smlouvu na nějaký hubnoucí preparát.  / ze stresu přibrala dalších pět kilo /
První měsíc za polovic, druhý skoro zadarmo a za tři měsíce vás nepozná nikdo, bude vás třetina.
A nebo polovina ? A nebo se vypaříte. Ale než se vypaříte budete platit jako mourovatý.
Jak mi lidé toužíme být dokonalí, krásní a ideální. Jak neradi slýcháme, že bez práce nejsou koláče.
Nikdo a nic za nás neodseká hromady kostek sádla. Jen vůle, trpělivost, dřina a odříkání.
Nic není a nebude zadarmo. Ani tabletky od šmejdů.
Na patře zůstává pachuť, neodolatelná harmonie štíhlého pas se vytratila za dvaceti, třiceti telefonními hovory, kde údajný lékař s polským přízvuk vyhrožuje, nadává a vydírá.
Do jara bez kostek, bez špeku, ale také bez slz a nezapomínat mozek v igelitové tašce.
Loučím se s měsícem plným deště, větrů a hlavně silných emocí. Strach je pro nás lidské pokolení špatný přítel, ještě horší rádce. V našem městě právě řádí úplavice, v honbě za rouškami, metráky namletého obilí, ztrácíme soudnost, zavíráme oči před skutečnými problémy. 
Kdysi jsem projela Egypt křížem krážem, utopila se v jeho skvostné kultuře, za zadkem jsem měla kulomety. Omdlívala jsem horkem ve stínu pyramid a obcházela tanky. 
Nebojím se, co se má stát, to se skutečně stane. Víc se bojím lidské hlouposti, chaosu a paniky.
Nadevírám novému měsíci, přinese jaro ? Přinese radost ?  Nebo zklamání ?
Vše patří do našich životů, hýčkejme si rozkvetlé trsy sněženek, bledulí, čemeřic, vdechujme do plic vůni země po dešti a když na nás nezbude rouška, asi to tak mělo být. / žádnou nemám, nesháním, ale z půlky podprsenky by to šlo, jen nevím, zda černou, bílou, červenou, hladkou nebo krajkovou ? /





Čechy krásné, Čechy mé ...

Jezdím touto krajinou za deště, za slunce, v hustém sněžení, ve vichru a nedokáži odolat panoramatům, která mi česká krajina dopřává. 
Nejdřív jsem tudy, kolem Litoměřicka, jezdívala s umírajícím Edíkem, dnes s krvácející slečnou Farkašovou. 
Zastavím auto a stojím a stojím. A čumím. / slušnějším slovem by tak nevyjádřila můj výraz /
Kolem mne prosviští auta a já se dívám. 
Vdechuji čerstvost hnědé půdy, vonící jaro za rohem, muflony, srny, zajíce, káňata. 
Cítím, jak mne právě ta krása objímá, jak moc tohle potřebuji, když mi je mizerně, když mi je krásně, když bych chtěla letět s dravci vzduchem o závod a na zemi mne drží jen lidské okovy.
Jsem patriot  a tak jsem se naučila zastavit, když se kochám. Nechci být obtočená svým autem jako můj veliký vzor pan Hrušínský. 
Čechy krásné, Čechy mé,  jedno veliké díky.








sobota 22. února 2020

Dva čuníci jdou ....



Při usrkávání kávy mi kamarád Jindřich naznačil, že jsem nějak prostorově výraznější.
Řekl to něžně, láskyplně.
Sladké sousto palačinky s nadýchanou šlehačkou mi zablokovalo patro.
Bylo poslední, ty předcházející do mne zahučely jako Němci do krytu.
Nepomohl černý rolák, výrazný šperk, jak radí stylisté.
Jak to ta těžkotonážní Halina dělá, pne mi velikost 38.
Kámoš Lexík se při loučení usmál a podržel si mne v náručí déle než jindy.
Pošeptal mi do ucha, kde jsem nechala ty vyšeptalé a svěšené pytlíky na mouku a místo nich mám pěkné naducané trojky.
Cestou do termálu si kamarádka Lenka všimla, že mám připravenou větší velikost plavek.
S dotazem, zda jí něco tajím, jsem zvedla svůj svetr a ukázala krásnou mišelinku.
Do smíchu mi nebylo, nechtěla jsem totiž riskovat, že mi ve vířivce vyskočí ovar.
A vyděsím tím relaxující.
Podtrženo, sečteno. Objednám se na kontrolu.
K výživové poradkyni chodím nikoliv, že na to mám, že je to trendy.
Před lety mi dopomohla odhodit 140 kostek másla. Věřím pouze její váze.
Šest let jsem statečně čelila, sedmý je kritický jako v partnerském vztahu.
Na dotaz, kde mám pas, jsem takřka omdlela.

Před čtyřmi měsíci málem zemřel.
Po pádu ze škrabadla jeho slezina putovala po kusech břišní dutinou.
Další orgány se nacházely na jiných místech než běžně v atlasech anatomie bývají.
Moc šancí na přežití kočičí senior Edík neměl.
Nejedl, nepil, nekomunikoval, zvracel. Jako bonus se projevila silná potravinová alergie.
Jediné sousto dětského kojeneckého příkrmu, tak nějak jsme začínali.
Objevila jsem granule s jelenem.
Edík čumák nevystrčil z misky. Jelena si zamiloval.
Z podvyživeného chcípáčka narostl kocour, co má boky jako skříň.
Při poslední kontrole se veterinární lékařka lekla a zeptala se, co je to za zvíře ?

Skončily promiskuitní nálety na ledničku. Skončil bílý sex.
Nehladím gumu bílé almary jako milence, nedrtím madlo jako mužnou šíji.
Ruličky do ručky z tence nakrájeného uherského salámu jsou minulostí.
Labužnické přivření očí při doušku francouzského šampusu, zasněný šlehačkový pohled, ohhh.
Vrátila se disciplína, vytáhli jsme prapory na barikádu proti špekům.
Dnes ráno jsem při pohledu do zrcadla cítila, jak mi na temeni raší řapíkatý celer.
Z oční klenby vyskakují ředkvičky, kolem zátylku se rozrůstá růžičková kapusta.
Knackebrot na patře vrže, nízkotučný tvaroh dusí.
Musím odhodit 24 kostek, Edík je na tom podobně. V kočičích číslech.
Nese ztrátu svých misek s jelenem špatně.
V noci začal rapovat. Text je podle tónu vulgárnější než u rapera Eminema.

Na jaře budeme zpívat .... dva atleti jdou .... :-)



 

pondělí 17. února 2020

Mých 3 x 3 ....



Tři témata, tři fotografie. Tak o tom je další výzva od Dáši .
Vnímám tyto výzvy jako možnost poznat nové lidi, nové adresy. S těmi současnými vyměnit pár milých slov, nikoliv zdvořilostní fráze ze slušnosti. 


1 x 3 ..... U vody

Jezero Milada vzniklo v našem kraji jako rekultivační záměr v těžební jámě hnědouhelného dolu Chabařovice. Dlouhé procházky kolem vody, klid, pohoda. 









2 x 3  ..... U Fousků 

Mám tři. Slečna Farkašová se jako zástupce něžného pohlaví fotí velice ráda, Míša se za odměnu  také rád před objektivem protáhne. Nejstarší Edík  mi honorář nepodepsal a se zveřejněním zásadně nesouhlasil :-)









3 x 3 ....  Útěk za světem barev

Když mám pocit, že mne šeď udusí, utíkám. Najít v zimě barvy, teplo, kus zeleně a povznášející pocit není problém. Kdo hledá, najde .... botanická zahrada Teplice.








Přeji vám všem krásný týden. Těším se na váš svět, na vaše 3 x 3. 
Není důležité vyhrát, není důležité podat největší výkon, ale být součástí a zúčastnit se, to je oč tu běží.

čtvrtek 13. února 2020

O umění odpočinku ....


Před lety jsem se  dobrovolně zavázala, že budu odpovídat na dotazy studentů filozofické fakulty.
Zadání nevyplynulo z mého životního putování, ale bylo zcela nahodilé ... má cesta za odpočinkem.
/ studenti v rámci objektivity neznají a neměli by znát diagnózu /
Jako dítě jsem přejala životní styl mých rodičů, co také jiného zbývá. Život ve velkém domě, s obrovskou a pracnou zahradou, mnoho zvířat a rodiče pracující na směnný provoz.
I kdybych moc chtěla, neměla jsem šanci vzdorovat. Malá holka, která zastala práci dospělého, která se názorově stala mladou - starou, myšlenkově dospěla dříve než vrstevníci.
Tuto káru jsem začala před sebou tlačit do svého dospělého života, nic jiného jsem totiž neznala, nic jiného jsem nezažila. Práce, povinnosti, práce, povinnosti.
Jednoho dne se má cesta, mé tempo zastavilo. Signalizace na křižovatce alarmovala červenou, mnoho poplašných vykřičníků do tmy strašilo, já neslyšela. Musela jsem to zvládnout.
Nezvládla, vyhořela.
Skončila jsem v péči odborníků. Vražedné tempo  mne zabíjelo, orgány mého těla vypověděly službu, nespala jsem, nežila jsem a potácela se na pokraji rokle, hluboké, černé.
A důsledek ?
Ležela jsem, tupě zírala do stropu, nevnímala jsem okolí, klepala se jako osika.
Nejdříve jsem ze svého slovníku vypustila slovo MUSÍM. Pomalu, ale jistě jsem se učila jinému výrazu ODPOČINEK.
Pud sebezáchovy ?
Mocná síla žít, nikoliv přežívat, mne vrátily do života, ale s vykřičníkem.
Jako se prvňáček učí písmenka, číslovky, já jsem se učila vypnout hlavu. Relaxační metody pod vedením psycholožky, kdy jsem musela zpomalit, vyladit a vůbec připustit klid v rozbouřené mozkové sféře. Pro mne doslova a do písmene kalamita.
Přehodnotit a od základu změnit, mít se ráda a začít konečně žít, začít odpočívat.
Mé cíle.
Nepředstavitelné, nepřekonatelné. Ale jinak to nešlo, nepřežila bych.
A tak jsem se znova narodila.
Slunce mi najednou přišlo žluté, nebe modré, lehnout si na kosmetice, nechat si udělat pedikúru nebo masáž, nerovnalo se zapovězené činnosti, jen radosti ze života.
Že slovo odpočinek není sprosté slovo, ale nutnost, mi trvalo spoustu dlouhých let, než jsem si pustila do svého žití. 
Už se umím ovalovat, už sebou dokáži bez výčitek fláknout o gauč.
Když se tam někde v hlavě objeví šotek, který svou lopatičkou začne mlátit do mého svědomí, že bych měla, vše vypustím, vše zruším. Odjedu odpočívat, odjedu pryč.
Je to bohužel vratké. A stále jsem nevyhrála, byť se velice snažím.
Přes dvacet let nekouřím, přesto se mi zdají sny, ve kterých kouřím, labužnicky natahuji kouř do úst a přitom si oharkem opaluji prsty. Ráno se probouzím a netuším, kdo to v noci kouřil.
S uměním odpočinku je to podobné. Má snaha o kvalitní život, ve kterém se mám ráda, vážím si sama sebe, cestuji, raduji se z drobností, raduji se z prostého žití.
Pak najednou  rozjedu kolotoč s tím podivným slovem Musím. Ráno se probouzím a netuším, kdo to zase spustil tu lavinu šíleného kolotoče v mé hlavě.
Nelze se stále rodit, nelze stále umírat. Nelze změnit temperament, který jsem dostala do vínku, neumlátím v sobě ten jižanský naturel, jediné co skutečně mohu... pěstuji si a budu si vždy hýčkat umění odpočinku, bez něj bych tu nebyla. Ale milí přátelé, je to dřina .... a navždy s vykřičníkem.



pondělí 10. února 2020

Diskrétní zóna ...


Otec pilot vládní letky v hodnosti major, matka generál. 
Stačil jediný pohled a okamžitě jsem uvolnila místo staršímu.
Při vystupování jsem dodržovala odstup, nelezla nikomu na záda.
Můj prostor, jejich prostor. Jediné, co mohu, přidat pozdravení.
Chtělo by se říct, chudák dítě. Takové šarže, takový dril, ale právě díky nim ...
Jsem vychovaná.

Stojím u vkladového terminálu. 
Můj prostor, má chvíle. Vkládám kartu. První číslo, druhé číslo, za zády cítím dech.
Stojí vedle mne dítě a dívá se na klávesnici.
Otáčím se, nechápu.
Hlasitě oponuji a žádám odchod. Důrazně žádám opuštění mého prostoru.
Zadávám další číslo, třetí v pořadí. Čtvrté číslo pin kódu a za zády mi stojí opět to samé dítě.
Ve stejné vteřině se střetnou oči mé a dospělé ženy, zodpovědného doprovodu, žádám okamžitý odchod z diskrétní zóny.
Otevírá se okénko, vkládám celodenní tržbu. 
Celá vřu, pulzují mi spánky, vzteky se klepu.
Jak omluvit zoufalou nevychovanost již staršího dítěte ? Vysvětluji, že toto ve slušné společnosti nelze, o bezpečnosti nemluvě. Vše má svá pravidla včetně zadávání pin kódu.
Místo omluvy, místo korektního chování se mi dostává příjemné odpovědi.
Abych se neposrala.

Toaleta a veřejná ? Vykonat potřebu, po kávě v určitém věku, nutnost.
Kalhoty na půl žerdi, kalhotky u kolen. Hluboký předklon.
Rány pěstí do dveří.
Obsazeno. Hlásím.
Opět rány pěstí do dveří.
Vytočená na maximum, nevymočená, skoro počůraná.
Chraplákem vzteklým hlásím již potřetí. Obsazeno.
Naštvaně natahuji spodní prádlo, kalhoty. 
Umývám ruce a stále nechápu ? Proč ?
Mluvím jinou řečí ? Chci moc, když žádám při výkonu potřeby klid, žádám diskrétní zónu ?
S otazníky v očích otevírám dveře a dostává se mi ještě příjemnější odpovědi.
Vypadni, spěchám.

Cítím pot. 
Pach nemytého těla oblečeného do syntetického materiálu. Třaskavá kombinace.
Ustupuji vpravo. On také.
Ustupuji vlevo. Smrad také.
Vybočuji z řady stranou, můj stín též.
Mačkám si kabelku na své útroby, proč zrovna po obědě ?
Žaludek lítá nahoru, dolů.
Ta fronta na poště je nekonečná.
Těším se až budu na řadě. Až přistoupím k okénku.
Až se zbavím pachu. Toužím překročit žlutou čáru diskrétní zóny.
Už, už. 
Smrad je přede mnou, za mnou mlha.
Dostává se mi rozhřešení.
Nečum, ty krávo.

Jsem opravdu jiná, když nechci sdílet pin firemní platební karty ?
Jsem zvláštní, když nechci sdílet svou intimní potřebu ?
Jsem výjimečná, když se nechci tulit v oparu nemytého lidského těla ?
Umíme brát na zřetel něčí soukromí, dokážeme být taktní, vychovaní ?
Můj táta major, máma generál a naučili mne respektu.
Můj prostor, tvůj prostor a občas drsná výchova, ale vyplatilo se.
Já totiž umím ctít diskrétní zónu, asi jsem vychovaná ...




čtvrtek 6. února 2020

O fantazii, růžových kalhotkách a fyzice ...



Tak u nás poprvé sněžilo.
Na začátek února slušný výkon, těšila jsem se, že plynule přejdu do žabek.
Místo odlehčené verze obuvi se zablokovala dálnice D8 a my dneska jdeme po " O ".
Natankovat benzín, osedlat oře a  ... nic.
Nádrž plná, peněženka prázdná. Nevadí, zaplatím kartou.
První pokus, zamítnuto.
Druhý pokus, opět zamítnuto, již mi na zádech vyperlila první krůpěj potu.
Třetí pokus, zamítnuto.
Obličej se barví jako právě oloupané růžové pomelo a já koktám, že peníze mám. Ale doma.
Levá srdeční komora říká té pravé, že dnes není vhodný čas na infarkt myokardu, jako dokonalejší termín si zvolí třeba příští týden, kdy nevyzvedávám vnučku ve školce po obědě. 
Jen kdyby ta školka nebyla od čerpací stanice sto kilometrů. Má strategie úplně blbé blondýny zabrala, čerpadláři jsem peníze dovezla a vyrazila kosmickou rychlostí vyzvednout klenot z výchovného zařízení.
Radost byla oboustranná, se Soptíčkem v náručí jsem zapomněla na všechny křivdy současné i minulé.
A tak jsem se dozvěděla, že Timík měl taky neštovičky, Inka spadla v jídelně, Kubík zlobí a Kačenka snědla Emičce mandarinku omylem.
Najednou se má vnučka zatvářila tajuplně a požádala mne o diskrétní monolog přímo do ucha:
" Babičko, já mám nové a krásné růžové kalhotky. " 
Usmívám se na malou parádnici, pohladím hlavičku a ta mi do ucha šeptá : " Babičko, já mám moc krásné kalhotky, ale mám na nich vzadu hnědý pruh. "
Dusím se. 
Vím, že musím udržet tuto intimní chvilku pod pokličkou. Udržet poker face, za každou cenu.
Má vnučka tichým hláskem  dokončuje své sdělení :  "  Už jsi taky měla na kalhotkách vzadu ten hnědý pruh ? "
A né jednou, moje milá :-)
Držíme se za ruce, drtíme si je vzájemným zjištěním, že ať malý či velký, pruhy nosíme na spodkách většinou vzadu a kdo říká, že né ... ten pěkně kecá.
Já uprostřed návsi u místního kačáku zjišťuji, že mám opět na botách návleky. 
Tentokrát na jedné noze modrý, na druhé zelený.
Zelená, modrá, pro blázna dobrá. Kdy se mi konečně podaří ze školky odejít bez návleků ?
Mezi dveřmi se na mne usmívá naprosto cizí tatínek a ujišťuje mne, že s nimi jednou seděl i obývacím pokoji, byl pátek a byl přetažený.
Čest každému, kdo přizná, že chybovat je lidské a nebo zastírá fakt, že manželka má uklízecí obsedantní poruchu a v každé místnosti mají malé umyvadlo s chloraminem.
Omýváme zadeček a při výměně  kalhotek spoďárkových  / tento výraz používá fotograf Jan Saudek a já ho s láskou přijala / cítím kromě tělového mýdla také dopad genetického fondu naší rodiny.
Má babička se drbnou narodila, má matka šla v jejích šlépějích. Já jsem od útlého dětství zásobovala celou ulici, sousedy, učitele ve škole příběhy, scénkami či zapeklitými situacemi.
Kupříkladu jsem nemohla vynechat skvělou vánoční atmosféru, kdy moje italská, hodně korpuletní matka po subtilním otci hodila pětikilový broušený popelník, ten svým celým obvodem udělal díru do elektrické trouby. Místo světýlek a prskavek jsme nahlíželi do zkratujících  vnitřností elektrických rozvodů.
Díky mé neskonalé potřebě sdílet celý příběh i s komentářem, že si to ten starý vůl zasloužil, věděla celá naše ulice, přilehlé uličky, že díra v kamnech byla fakt veliká.
Soptíček svou vnímavost okořeněnou velkou dávkou drbničky první třídy dostal do vínku a rodová linie tímto nevymře, naopak znatelně posílí.
" Babičko, já mám tu fantazii. Víš a mám jí velikou. A já pak z ní blbnu, víš! "
Volně přeloženo ... máma s tátou povídali o mé strachu ve tmě, kdy se bojím chodit čůrat, že ten lampionový průvod nebyl dobrý nápad, ty pohádky v televizi taky nebyly dobrý nápad.
To kdybych já měla fantazii, nekoktala bych na procházce, proč na jedné a té samé obloze svítí sluníčko a kousek od něj měsíček.
Samozřejmě, že jsem mohla naznačit, že nám NASA lže a Země je opravdu placatá.
Musela jsem přiznat, že nemám velikou fantazii a navíc mne fyzika zoufale nebavila, že paní profesorko Pecková !
Sedíme spolu v křesle, máme kalhotky bez pruhů, mizerné znalosti fyziky a fantazie má občas dovolenou.
Její dlouhé kudrlinky mne šimrají na tváři, vnímám tlukot toho malého srdíčka a přála bych si, ten okamžik zakonzervovat, udržet a nepustit.
Roztomilými sykavkami vybroušený projev a tlumeným hlasem mi vypraví pohádku O pejskovi a kočičce, slovo od slova, přesně jak jí napsal pan Čapek. Intonací vyjadřuje radost, bolest, strach a já se ze všeho na světě nejvíc bojím, kdy mi čas ukradne tyhle vzácné chvilky.
Ty naše chvilky po " O ", protože od podzimu už bude předškoláček ... ach jo.




sobota 1. února 2020

Pohlazení ...


" Člověk přece nemůže trvale žít pouze z ledniček, politiky, financí a křížovek. Prostě nemůže.
Člověk přece nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky. "

Antoine de Saint-Exupéry

























Autor citátu plně vystihl mé pocity na sklonku měsíce.
Volný den, slunce na modré obloze a ubíhající krajina ve vlaku. Mám ráda, když nikam nemusím spěchat, když vlak spěchá za mne.
Kde najít barvy, vůně, zeleň, vše po čem toužím ? Kde nechat ubíhat emoce nahoru a dolů, vonět ke květům, přijímat do nitra maličko jiný svět než jsme navyklí v zimním čase ?
Botanická zahrada Fata Morgana v Praze je přesně to místo, které pohladí, potěší a nikdy nezklame.
Procházela jsem se dlouhé hodiny, kochala se okamžikem, ponořená do světa mimo ledničky, politiku a křížovky.
Stovky okvětních lístků, mlžná dekorace na listech a paleta tisíce barev.
Přeji vám krásný víkend a pokud nevíte, kde hledat pohlazení duše, třeba taková botanická zahrada není k zahození ... vaše blondýna.