Nebe ...

Před lety jsem se stala vzorkem.
Mnoho let odpovídám na zasílané dotazníky a průzkumy České televize. A obdobně jsem byla vyzvána studenty filozofické fakulty k dobrovolné spolupráci. Formou písemnou odpovídám na dotazy, které zkoumají mou psychiku, mé vnímání staré drbny, mé postřehy.
Vyjadřuji se k otázkám postojů, názorů, hledám odpovědi v oblasti společenské, kulturní, ale hodně i v rovině osobní.
V posledním elaborátu jsem se měla zamyslet nad vlivy přírodních jevů, tak jak na mne působí, jak je prožívám a jak mne děsí, vyvolávají paniku nebo naopak pocit štěstí.
Pod tíhou své osobní pravdy, svých prožitků jsem si zpětně uvědomila, jak negativně na mne dopadal nedostatek vody v minulém roce. Jak mi najednou přestal být lhostejný stav našich řek, potoků, jak špatně jsem nesla pohled na zdevastovanou přírodu. Bolestivě jsem tápala a neuměla se s touto skutečností srovnat, věřím, že je nás v podobné pozici mnoho.
Čekání na vodu, na déšť ve mne umocnil strach z budoucnosti, zalarmoval spícího ignoranta uvnitř a nabudil k většímu vnímání, k větší sounáležitosti.
Naopak, co potěšilo mé srdce, mou chuť do života, letos jednoznačně nebe.
Ta paleta barev a odstínů modré, která dramaticky lemovala svítání nebo západ slunce, nadpozemské jeviště plné oblak, mraků nebo beránků, jak jsme jako děti říkávaly. Příroda se skvěla v daleko přívětivějších barvách díky nebeskému podkladu.
Fotografie dostávaly silnější punc originality, děj na nich měl úžasnou a stále se měnící atmosféru.
Ani zářící slunce, příjemný déšť, kapky ranní rosy vystavující svou krásu na rozkvetlých loukách, ani vůně čerstvě zorané půdy, plachá zvířata lesů a strání, nikoliv, já letos obdivovala nebe.