pátek 26. března 2021

Nákupy podle krále popu ...


Moje generálka od svých čtrnácti let pracovala po obchodech.
Bytostně nesnášela nakupování, prohlížení sortimentu obchodů a dlouhé fronty.
Vždy, když viděla záběry krále popu Michaela Jacksona, jak přijíždí v noci do nákupního domu Harrods a nerušeně si nakupuje, záviděla mu.
Bez čumilů, bez front, s hejnem servilních prodavačů a posluhovačů mezi narvanými regály dokonalého zboží.
Také už třicet let dělám v jednom obchodě. A nakupování nesnáším úplně stejně.
Jednou za čas mám náladu k nakupování, po většinou cítím největší radost v zahradnictví a nejmenší při zkoušení podprsenek, to vnímám opruz největší. 
V malé kabince za ještě menší plentou s deseti chrániči na kolena cpu ty svoje chudérky do tuhého a tvrdého obalu a potím se navzdory všem a všemu.
Má stavba již finišuje a nastal čas začít nakupovat. Och, můj bože ..
Přijíždím do bytového a nábytkářského centra M.
Nabízí mi moderní a kvalitní nábytek a nejvíc prodavaček na metr čtvereční. V každém úseku se mne ujme jedna, která mi posvítí, vydatně provede referát o potřebných lumenech / hlavní jednotky světelného toku / v oddělení světel.
Při výběru lůžka spolu skotačíme jako puberťáci, lezeme do úložných prostor, zkoušíme tvrdost matrací a pevnost roštu. Jsem nadšená, že se jedná o ženu, netuším, zda i muž by se mnou takto řádil na budoucím lůžku ?
Dostávám svou první kávu, minerálku a sušenku. Odškrtávám několik položek mého seznamu.
Další zastávkou v nákupní honitbě je nábytkářský gigant A s několika patry.
Zde se mohu pohybovat sama, bez asistence a bez potřebných referátů. Přesto jsem pod drobnohledem kamerového systému, vždy při vstupu mi Velký bratr nasvítí nový úsek.
Prohlížím si materiály, potahy, tvary sedaček. 
Je zde tak zoufale přetopeno, že přemýšlím, kdy skončím ve spodním prádle. Velký bratr to vidí a u dalšího patra mi nabízí orosenou minerálku.
Náš zákazník, náš pán. Škoda, že mi fešný muž z ochranky nedal  místo vody raději telefonní číslo, stál fakt za hřích :)
Po dvou hodinách mám vybráno, ujímá se mne úseková pracovnice. 
Dostávám další kávu, oslazenou minerálku a oříšky v čokoládě. Dieta ne dieta, moc se mi to líbí.
Dáma je evidentně vyprahlá, sociálně izolovaná, jsem její první zákazník po dvou dnech. 
Takže se dozvídám o těžkém průběhu covidu u ní, matky, milence a celou anabázi uzavírá referátem o úpravě horních víček. Vidím video z výkonu, fotky před a po.
Tleskám. Třetí kávu odmítám. Utíkám.
Jsem z těch káviček, vykecávání tak zničená, že mne děsí jen vstoupit do ráje kutilů O.
Vybírám plachty na přikrytí při malování a vstupuji do svěžího vzduchu venkovní expozice.
Oko mi spočine na překrásně vytvořené japonské zahradě s prvky tak originálními, až oči přechází.
Kochám se a záhy lituji.
Pracovník tohoto úseku si mne vyhlédne jako oběť a spustí proud slov, vět a dlouhých souvětí.
Jeho kadence je skutečně ratatatata, buší do mne argumenty.
Že právě toho budhu potřebuji, že právě tuto lampu potřebuji a bez boha štěstí příští týden zaklepu bačkorami. / pokud příští týden nevyjde článek, víte proč ! /
Můj chabý argument, že nemám japonskou zahradu, vychází slabě z mých úst.
Jsem jako po válečném tažení, tak servaná z těch náhlých projevů sympatie a prodejního úsilí, že beru nohy na ramena a  úprkem mezi regály pryč. Plachty prostě nemám.
Hele, mami, až tam nahoře půjdeš na koncert krále popu, pozdravuj. A fakt mu ty nákupy nemusíš závidět. 
Víš, málem mne z těch káviček kleplo, z přemíry zájmu také a věř mi nebo né, já jsem si to vůbec neužila. Ten život s lidmi mne baví daleko víc a na fronty se fakt už těším ...




sobota 20. března 2021

Z deníku staré rockové babičky ...


Kde jsou ty časy, kdy jsem každý týden brázdila dálnici jako Emerson Fittipaldi z bodu A do bodu B, 
abych vyzvedla po obídku svou vnučku ? / školka je zavřená, takřka stále /
Kde jsou ty tísnivé stavy, kdy mne můj poklad zazdil? 
Řekl, že nejsem její babička a já vypadala jako oblastní úchyl, který obráží předškolní zařízení ? / půl roku jsem nebyla u kadeřníka, na kosmetice, takže fotografie v občance je diametrálně odlišná než můj opravdový vzhled ! /
Kam se podělily ty skvostné okamžiky, kdy jsme se kavárensky a hlavně promiskuitně vyvalovaly v obrovských barevných křeslech, požitkářsky upíjely kávičku nebo levandulovou limonádu a tlačily do sebe pohárek s vanilkovou zmrzlinou zalitou slaným karamelem, mňam ? / naší nej kavárnu definitivně zavřeli /
Proč už se v noci nedívám na dlouhé stíny na zdi, z jedné strany se na mne mačkají všechny tři kočky a na obličeji mám jednu malou ruku s kytičkovým náramkem a spoustu dlouhých vlasů a já držím a držím?  / noci nespím, protože mne trápí  nedostatek ornice na terénní úpravu zahrady /
Svět zážitků, svět dotyků se smrskl na jednu obrazovku.
Nejdříve jsem se přežírala a brečela. 
Samozřejmě, že né kvůli tomu, že mám jen jednu obrazovku a že chci víc obrazovek.
Pak jsem se přežírala a občas opíjela, pak jsem brečela ještě víc. 
Roky opakuji, že my ženy neumíme pít, ta rána jsou nepříjemná, ba tragická.
/ a nespraví to ani šíleně drahé bublinky /
Někdy byla i ta jedna obrazovka nad mé síly.
Začala bych po dvaceti letech kouřit, abych si zpestřila volné chvilky extrovertně laděné choleričky se sklonem k patosu, které vygradují až do hysterického záchvatu.
Pak mi cuká i víčko :)
Od tohoto kroku mne odradila cena cigaret v přepočtu na kusy jarních cibulovin, vyhrála zahrada.
/ poslední krabičku cigaret Petra jsem dokouřila za 16 korun, dnes je ta cenová hladina zhruba 6x vyšší /
A vyhrála má vnučka.
To ona mi dala obrovskou lekci o tom, co je pokora a hlavně naděje.
Nejenže nezapomněla na naše dovolené, na chvíle prožité na zahradě, na všechna divadelní představení, která jsme navštívily, na rána u lívanců a pohádek z Ledového království, ale ..
Častokrát jsem si všimla, že sedí u monitoru a drží plátěnou kytičkovou tašku, do které přidává knihy, hračky, pejsky či jiné nesmírně důležité hračky, o tom žádná.
A naopak z tašky ještě důležitější proprietky vyndavá.
V čem tkví tajemství nikoliv proutěného košíku našeho mladí, ale jedné obyčejné plátěné tašky ?
Má Sofinka si do ní už několik měsíců připravuje věci, které si sebou za mnou přiveze.
To pohne každým skeptikem, každým pochybovačem, že zima nikdy neskončí, že  " nemoc " nikdy neskončí, že se od té obrazovky snad nikdy neodpoutáme.
Ta kytičková plátěná taška je jasným důkazem, že svět dětí tyhle pohnuté chvíle absolutně netrápí a světlo na konci tunelu září. 
I pro staré, pochybovačné rockové babky :))



sobota 13. března 2021

Okresní přebor ...


Jarda Kužel :  " Já se ráno probudím a deprese. Já jdu do práce a deprese. Já jdu z práce a ...
A zase deprese ?
Když jdu z  práce, tak nemám. To je zajímavý. Jenom v úterý, když vyzvedávám kluka ze školky, to mám."

Největší stres a depresi bych měla, kdyby mi utekla kočka z bytu.
Tudíž žádné z lokality do lokality.
Svou zodpovědnost ke třem kočičím nájemníkům a rozmazleným vyžírkům jsem přetransformovala do obscese, kdy pravidelně kontroluji před odchodem stav.
Bolela by mne jen myšlenka, že některý z nich živoří na ulici, mrzne a sedí hladově u popelnice.
Slečna Farkašová se vyvaluje obtočená kolem topení a spokojeně zívne s myšlenkou .. neřvi tu a vypadni.
Seniorský přeborník Eda ve skoku do dáli, jehož pokus o světový rekord skončil náhlou operací, přede v ložnici.
A kdepak máme Míšu ?
Chodím po bytě, obývák, kuchyň, koupelna a nic ? Volám, prosím. Zhola nic.
Začínám se potit a odkládám rukavice, bundu a šálu. 
Oběhnu kolečko po bytě, prolezu škrabadla.
Volám, žebrám a jediný, kdo přijde .. vytočený Eda, ruším.
Odložím zimní svetr, jsem zpocená, jsem zničená. 
Jsem kráva, co neuhlídá okres.
Zakleknu, hledám za postelí.
Jen prach. A metrák chlupů.
Procházím tři plus jedna, klepe se mi hlas, natahuji tzv. moldánky. 
Do rytmu klepu kočičími pochutinami.
Nic. 
Po bytě se mnou chodí jako trestné komando vytočený Eda, mňouká. Vytáčím ho já a mé vyřvávání.
A tak řve taky.
Řveme ve dvou.
V naději sem vysypala i koš na prádlo, co kdyby náhodou. 
Odhazovala jsem tam spodní prádlo, kocoura asi nééé ?
Svítím baterkou do prostoru pod postelí, výška deset centimetrů :)
Po čele mi vyskočily kapičky potu, jen v tílku otevírám dveře a je mi to jasné.
Míša opustil okres, když jsem si připravila ke dveřím pytel s odpadky.
Chvatně natahuji bundu a vyrážím ven.
Obíhám blok, brečím a prosím u každého křoví. 
Zrzavá koule chlupů nikde. Proboha, za co? Přejede ho auto, cikáni si ho upečou k večeři.
Můj sladký, mazlivý Míša.
Vracím se domů zdeptaná, stojím u okna, co kdyby ?
Otáčím se a .... mezi ručníky ve skříni zahlédnu zrzavý, chlupatý ocas. 
Vytahuji nic nechápající hromadu chlupů, slepené oči jako vánoční linecká kolečka a já na své hrudi mačkám pět kilo lásky a štěstí.
Jsem ráda, že jsme tentokrát okres uhájili. Jen ty kontroly, ty zpřísníme :)

Adolf Větvička : " Dobjej. Máte jum ? "

Jak zvládám okresní přebor ? Mizerně.
Stejně jako Jarda Kužel z Okresního přeboru / seriál o fotbale a typicky české mentalitě /, který mimochodem miluji a ráda sleduji stále dokola, mám deprese. Ty rozháním během kolem baráku v tílku, protože otužování je hlavně mezi celebritami in. 
Psychologové doporučují pohyb, nu a protože máme v domě opět štěnice, mám za sebou zevrubný velikonoční úklid, postřik a nezaměnitelnou radost, že může být vždy ještě hůř.
Neříkám svrab a neštovice, to druhé jsem zaměnila za štěnice.
Okres jsem tedy tentokrát obhájila, kočičák práh nepřekročil a žádná malá přítulná hejna hmyzu také ne. 
V nejhorším ... máte doma jum ?? 




pondělí 8. března 2021

Bumerang energie ...


Každá zpětná vazba v podobě komentáře pod článkem potěší.
A když donutí přemýšlet, je to vlastně dar.
Pisatelka vyjádřila radost nad články mého blogu, obzvlášť když přidám fotky mé zahrady.
Výstižně ji připodobnila k bumerangu energie. To, co do ní dám, to mi vrátí.
Musím souhlasit, vše v mém životě mělo svůj čas a má ornice je toho skvělým důkazem.
Nejenže mi dodává energii, ale v současné době kontroluje a reguluje mé duševní zdraví. 
Ruce jsou sedřené, nehty olámané, kůže vyschlá, aby ne, když jsem na podzim netušila, že budeme v karanténě plynule pokračovat a ochranné pomůcky jsem nedoplnila.
Ráno jsem se nedokázala zvednout z lůžka, těch čtyřicet travin mi dalo zabrat.
A přeci ... když jsem seděla na slunci, usrkávala kávu, přišel mi svět o kus krásnější než jindy.
Krokusy svítily do dálky, čmeláci přiopilí náhlým teplem se klopotně potáceli mezi květy, sněženky v lese mezi starým listím se stydlivě usmívaly, schované žaludy a ořechy zrzeček z lesa mi vykouzlily úsměv.
Podělím se o barvy, podělím se o radost a posílám energii.
A děkuji.
























sobota 6. března 2021

Žena o ženách ...


" Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem."
                                                                     český herec Jan Werich  
Bohouš polykal rohlík s máslem a hlavou mu letěla myšlenka, proč jeho jindy nádherná žena Milena sedí u snídaně a obličej jí hyzdí obrovská molitanová natáčka.
Vzpomněl si na dětství, jak stejně do sebe soukal sousta jeho otec, jeho máma tuhle hrůzu dotáhla do naprosté asexuální roviny, kdy přes natáčky natáhla černou síťku.
Ty bohyně lovu, ochranitelky krbu a domácí pohody by měly vlastnit zbrojní pas na své vlasové kreace.
Zaplašil vzpomínky a začal se připravovat na dnešní první focení syna Lukáše, který už spokojeně vrněl v kočárku. Milena mu asi pětkrát připomněla, že nesmí zapomenout nový kinofilm.
No copak je takový vůl ? Copak jemu musí stále připomínat, že dokonalé jsou jen ony ?
Slunce v zádech, nálada prímová a to světlo.  To světlo !
Přesně věděl, že hned večer skončí ve tmě koupelny a bude chtít své fotografické úlovky kolíčkovat na dlouhou šňůru. Sundal krytku a vyfotil první snímek.
Jeho ženě se tak krásně leskly vlasy, když se nakláněla nad kočárkem, druhý, třetí obrázek a pak cvak.
Došel film. Levá kapsa, pravá kapsa. Levá kapsa, ano jsem vůl.
Ale to přeci nepřizná. Cvakal dál snímky na prázdno. 
Proklínal se, jak kouzelný snímek mohl zvěčnit. Jeho žena s bílými kočičkami kolem tváře, jeho syn úsměv od ucha k uchu. Jsem já to ale ješitný trubec, který nepřizná barvu.
No nikdy!
V tom přichází Milena, pohladí ho po tváři a praví :  " Bohouši, nechceš už začít konečně fotit ? "
V ruce jí svítí žlutá krabička s novým filmem.
Oba propukají v salvu smíchu. 
Vzal si tu nejlepší ženu pod sluncem. Co je proti tomu nějaká trapná natáčka nebo depilační vosk pod nosem, že ...


" Miloval jsem jednu a tutéž ženu jednačtyřicet let. Jestli se to manželka dozví, zabije mě. "
                                                                                           americký komik Henny Youngman
Tři, dva, jedna ... the final countdown.
Sálem zní poslední odpočítávání, modrý džínový svět skáče rytmem svižné skladby. Propocené dlouhé vlasy se lepí na tvář, hasičárna je s přibývajícím časem kolem půlnoci zahalená do cigaretového kouře.
Jejich oči se snad za večer potkaly stokrát.
Stál na pódiu a do mikrofonu zakřičel ... je to poslední odpočítávání.
Petr odchytil Simonu a připálili si navzájem svou první cigaretu. 
Pozval ji ke stolu kapely, alespoň už ani jeden z nich nemusel natahovat hlavu a hledat oči toho druhého.Ucítila na svém stehně ruku, která jí něžně a lehce hladila.
Usmála se na Petra, toužila, aby byl stejně laskavý k jejímu tělu a už napořád.
Jak nenasytná bývají první milenecká rána. Jak stačí kousek chleba s pomazánkovým máslem a jedna stará košile. Jak úsporně se člověk mačká na starém gauči a vnímá dech toho druhého.
Jak se kamufluje kobercový lišej černými silonkami, jak krásně voní těla po dalším a dalším milování.
Simono, berete si Petra za muže ? Ano.
Petře, berete si Simonu za ženu. Ano.
Správnou rockovou svatbou duní poslední odpočítávání a špalír hostí přeje jen to nejlepší mladým novomanželům.
Přichází basák skupiny a naklání se k nevěstině uchu :  " Hele, Simi, ať vám to spolu vydrží jako jedna dlouhá a boží koncertní šňůra. Hele, sorry, ale tenkrát na tý zábavě, ta ruka pod stolem, jo, ta byla moje.
Tak fakt sorry ... "

" Žena není žádný génius. Je to dekorativní druh. Nemá nikdy co říci, ale říká to velice roztomile. "
                                                                                                                        dramatik Oscar Wilde 
Líba leží zachumlaná do peřin a dychtivě otáčí jednu stránku za druhou. Ta knížka se povedla.
Z předsíně zaslechne fňukání a škrábání jejich psa. Vysvětlovat Frantovi, že  pes nemá dostávat od stolu, to je jako házet perly sviním. Kdo má pak ty hromady venku uklízet?
Na noční košili hodí svetr, dlouhý kabát, kozačky a rychle ven.
Před domem vypustí netrpělivé zvíře, no jistě, Romeo má průjem. To bude mít zase připosrané tlapky, ach jo. Já tu knížku snad nedočtu, honí se jí hlavou.
Přešlapuje, je jí fakt zima a vidí přijíždět policejní vůz. No tak ty tu ještě chyběli ?
Stahují okénko vozu a dotazují se na její přítomnost venku, kterou naštěstí doloží spokojený a vyprděný Romeo.
Příslušník ještě vznese dotaz, zda Líba ví, co jí chybí ?
Ta se zamyslí a vyhrkne : " Nemám kalhotky a šíleně mi na ní táhne "
Hlídka udrží chladnou hlavu a rozloučí se. 
Za pár metrů jízdy uslyší hurónský smích a dovětek ... nemáte roušku.


Několikrát za život jsem se přistihla a připustila si myšlenku, zda bych chtěla být mužem.
Nikoliv, jsem ráda ženou, jsem ráda matkou, milenkou či kamarádkou.
Že si občas natáhnu trencle, je jen malé vybočení z komfortní ženské zóny.
Vše nejlepší, milé dámy.


neděle 28. února 2021

Únor v kostce ...



Má osobitá, zemitá a nejmilejší generálka  by tento měsíc nazvala  " Pipi na gril ".
Chodím jako slepička kolem svého kurníku, načechrávám si prořídlé a prošedivělé peří. S ostatními slepicemi a kohouty, kuřátky komunikuji před vysoký plot, nesmíme překročit  či přeletět pletivo, jinak nám hrozí sankce. Nedostaneme se ke krmítku, asi nám v tom chaosu nenaroste ani zelená tráva a nevím, nevím, jak to bude s produkcí vajec.
Měla bych pomýšlet na veselá a barevná velikonoční, ale dělá mi problém vyprdnout i to obyčejné.
Kdybych vylezla ze skořápky jako top slepice, cákala bych se v Karibiku a posílala na Instagram řádně vyprsené fotky, ráno i večer v jiných plavkách. A nebo bych vypustila své kozičky na pastvu, ať se ti obyčejní pazdráti v Čechách ukoušou závistí. Místo toho jsem se brodila v metru sněhu a přemýšlela, kdy naposledy jsem tohle bílé nadělení zažila ?
Ale z kurníku rovnou do mužského světa. Mám zde veselé pokračování seriálu  " Stavíme se Simonou "
Tímto zdravím předsedu :)
Povídat si, že stavím chatičku, tím se díky velikosti stavení, nebudeme zdržovat, že.
Abych zvládla disciplínu ryze mužskou, přemýšlela jsem, že si zakoupím trenýrky / ale kde ? /, stavební přilbu, aby se mi pod ní vešlo všechno to stavební moudro. Několik večerů jsem strávila výběrem správného holícího strojku, abych mohla do budoucna lépe zarovnávat svůj plnovous.
Poměrně důvěryhodně mohu vyprávět o sádrokartonové izolaci, kotvení fasádních lemů, penetraci OSB desek s následnou instalací vláken proti vlhkosti a co se týče elektrického rozvaděče, mne tři fáze neskutečně vzrušují, více než nová kabelka.
Jako největší top beru čas, který jsem si vybrala pro stavbu. Maličko mi tato doba připomíná roky dávno minulé, na zařízení se čeká i čtyři měsíce. Vybírat fasádní barvu po internetu není zrovna ideální a tak všude opět docházím s flaškou. Třeba za pár měsíců bude stačit kilo banánů, stejně nedostupných jako před revolucí.
Válku jsem nevyhlásila sousednímu království, ale svým špeků. A jsem na sebe pyšná !
Sledovala jsem tři mladá děvčata, kterým bych již mohla dělat matku, ba i babku.
Ta svěží poupata měla boky jako almary, zadky velikosti podvozku malého tanku a to vše bylo nastřelné do přiléhavých legín.  Jedna z něžných bohyň ze sebe vysypala ... Ty vole, měla jsem čtyři energeťáky a žiju. Dám si, ty vole, ještě jeden.
Velebila jsem sebe, velebila jsem už svůj dospělý pohled na svět, pokud mne klepne Pepka, nebude to z obezity, ani z nadměrného požívání energetických nápojů.
Uteklo dlouhých pět měsíců, co jsem objala naposledy své blízké. Z rizikového počátku těhotenství mé dcery si naštěstí vyklubalo krásné bříško, o němž maminka s láskou vypráví, že v něm nosí malého chlapečka / my se Sofinkou očekáváme holčičku :)) /
Když už jsme začali ladit setkání za přísného testování, zavírají nám okresy. Já se z toho kurníku za svými kuřátky prostě nedostanu.
Má vnučka se mnou dlouhé a krásné hodiny vypráví, plánujeme si spolu chvíle v novém domečku, kafíčko a zmrzlinu na hradě Střekově, kam rády dojíždíme se kavárensky a společensky rekreovat.
Tento týden jsme se v rámci videohovoru potápěly a plavaly v moři, měla jsem kolem krku nafukovací kruh a protože ten den přišly veliké vlny, zapudila jsem myšlenky na šnorchl a další podmořskou výbavu.
Jako narovinu, oni by chtěli pak i kocouři a já nemám tolik ploutví a brýlí. Navíc prý i Golfský proud má nějaké problémy, tak raději vyčkáme na příhodnější situaci.
Loučím se s měsícem, který nám přinesl nádhernou zimu jako od pana Lady. Mnoho let zpátky jsem neviděla tak božský obrázek dětí se sáňkami, červené tváře, mokré oteplovačky a čertíkovské oči, které prožily něco naprosto báječného, v tom čase, který mluví jen o nemocech, o bolesti, o strádání.
V trávě se nesměle objevují první sněženky, ptáci ladí silněji a silněji, ten náznak jarních chvilek je o pár oktáv vyšší.
Nadevírám novému měsíci, tomu, který bývá vždy po dlouhé zimní době osvěžující. Ten, který nosí naději. Má švagrová v potu skafandru pracuje dlouhé šichty a je emočně unavená, nemocnice praská ve švech. Urputně se hledají lůžka, ještě urputněji se hledá pevná půda pod nohama.
Zdraví, zdraví, zdraví nám všem.
Přeje blondýna a přátelé, samozřejmě ty trenýrky a holící soupravu mám připravené až po Dni žen, protože rudý karafiát, trs žlutých narcisek a lískové ořechy v prošedivělé čekuládě, no to prostě sázka na jistotu :)))




sobota 20. února 2021

Jak mi výživový guru udělil milost ..



Červenám se.
Červenám se úplně stejně jako, když jsem poprvé v životě držela cigaretu před svým otcem.
Který mimochodem věděl, že už dávno hulím jako cikán za bukem nebo za dubem ?
Mám rudý obličej jako anglický herec Hugh Grant, kterého policie přistihla při orálním sexu ve voze s prostitutkou. Aby situaci naředil, ptal se přítomných mužů zákona, zda ho nafotili z pravého profilu ?
Cítil, že právě z této strany je šik. Otázkou je, zda si to myslela i jeho oficiální partnerka, ale to už jsem lehce zabředla :)
A proč mám obličej jako rak ? No protože mne přistihli při činu, při smyslových orgií.

Vyrostla jsem s generálkou / rozuměj .. nejmilejší maminka / a běžný vojenský dril mne vedl celým dětstvím. Vše dopředu jasně narýsované včetně pokynů, mapy nepřátelského ležení a vyvarovat se kontaktu se sousedkou Shořálkovou, která bonzovala a vždy informovala za čerstva. 
Nestyděla se v rámci kontrarozvědky napráskat, že jsem se v úterý líbala s Pepíkem a ve středu u garáže s Rostislavem a ten mi sahal pod tričko. Aby také ne, to jsem měla prsíčka ještě na svém místě. 
Přes držku jsem dostala za oba a navrch ještě za promiskuitu.
A tak to se mnou šlo od puberty až do současnosti, kdy nad sebou musím cítit pevnou ruku.
Jinak zvlčím.
Ano, celý život jsem se potýkala s nadváhou a budiž mi ke cti, nikdy jsem to nevzdala.
Když už jsem jako řádně sádelnatá husa kolíbala své boky krajským městem, poprvé v životě jsem oslovila výživového poradce a odhodila několik krabic s kostkami másla.
Z velikosti těhotenské jsem se obalovala do příjemné velikosti M.  
Krása, rozkoš, pecka.
Překopala celý život a u hrobu své nejmilejší mámy jsem poděkovala, že mne naučila disciplíně.
Peníze, které jsem vložila do guru přes jídlo, jo, tak to je má celoživotní investice a lepší než Harvardské fondy.

Šest let jsem udržela skóre, minulý rok jsem spadla do bahna a bez holínek.
Taky jste si obalovali minulý rok nervy ? Otevřeli si láhev a zapili to ? 
Aby ta situace ve společnosti lépe klouzala. Tak já jo a ze všech stran mi začaly téct nevzhledné špeky.
Natáhla jsem si svou vojenskou výbavu, kulomet, přilbu a zalehla opět do zákopu.
Jedinými spojenci se staly přátelská vojska s generálem Okurkou, Brokolicí, major Kuřecí řízek a závěrečné defilé odpískal nadpraporčík Knackebrot.
Na steč, na kila, na život a na radost.

Viděla mne, jak stojím a nevnímám. 
Nikoliv před klenotnictvím, nikoliv před značkovým spodním prádlem, kam bych si rulovala složitě své poprsí.
Před dlouhým regálem plným křupavých loupáčků, mňam, slintám. 
Před tácky nazdobených lesklých větrníků, věnečků, laskonek. Svatební koláčky s makovou náplní, s tvarohovou se nakrucovaly a promiskuitně natahovaly své voňavé paže a volaly. 
Jen jeden, jen jeden jediný, malý koláček. A nebo šáteček, oooo.
Stála jsem, zavřené oči a nasávala tu vůni jako feťák, nevnímala nic a nikoho.

Uzavřeli jsme pakt. S kým ? S výživovým guru.
Už se nečervenám, už se nestydím, už tolik neslintám jako Kája Mařík.
Jednou za týden složíme zbraně, odstavíme tanky, užíváme si příměří.
Nikoliv tajně, ani v křoví, ani potmě v koupelně, naopak naplno !
Jednou za týden si koupím dobrotu, kterou si spráskám. A co víc, mám jí povolenou !!!
A svou uniformu už dopnu, mám o sedm kilo méně.
Z příkopu zdraví blondýna a pokud ještě váháte, vojín Řepa a vojín Cibulka dostali právě opušťák :) 




pátek 12. února 2021

Světoběžník ...


Odpočívám, nuceně.
Stojím otrávený a bez nálady dlouhé měsíce v úložném prostoru. 
Mí kamarádi se mi posmívají, jsem starý, omšelý. Prý mám své nejlepší časy za sebou.
Vše se v mně bouří, protože stále na vlastní látku cítím horskou fujavici, slunce mi vyšisovalo rohy do nejsvětlejších odstínů, déšť bičoval kolem dokola a popravdě, už mi vržou kolečka.
Nečas kolem mne a přesto jsem cítil, jak jsem poplatný. 
Odpočívám se svými druhy uprostřed almary, tak dlouho. A mé vzpomínky jsou stále tak čerstvé.
Kdy jsem se nejvíc bál ? Na letišti v Tunisu.
Před odletem se z čistého nebe strhla dramatická  bouře, která všechna letadla pevně přikurtovala k letištní  ploše.
Z celní zóny vyběhla obrovská masa lidí.  Dav houstl, hlučel a připomínal obrovský úl. Černý úl.
Ženy oblečené do neforemných habitů, s dětmi na hrudích, muži s ostrými rysy, ti všichni svá těla položili na plochu letištního terminálu a úpěnlivě vzývali svého Alláha.  Hlavami naráželi o pevnou podlahu, čela se vydatně červenala. Dlouhé prosby provázel pláč dětí, žen a já si vůbec poprvé uvědomil, jak hmatatelný je odlesk strachu a jak důležitý je všudypřítomný Nejvyšší.
Kdy jsem se nejvíce dojal ? Na letišti v Římě.
Samozřejmě, poslouchat se nemá. Taky já bych nikdy nepřiznal, že jsem poslouchal.
Seděla vedle mne žena a tiše plakala. Měla velké hnědé oči, kapesníkem si je stále otírala.
Do nekonečna opakovala, že se šíleně bojí. Cestovatelka jedna, ona se bála do letadla, prý ty turbulence špatně snáší. Její muž jí chlácholil, mačkal dojemně ruku a otíral slané údolí.
Najednou vstal, narovnal si sportovní bundu a poklekl před udivenou ženu. Vytáhl tmavě modrou krabičku, otevřel jí a zašeptal ... Klárko, vezmeš si mě ?
Víte, co je zajímavé, ona zase brečela ? Ale neposlouchal jsem jen já, na okolních sedačkách začali lidé tleskat. Přiznám se, cítil jsem se zmatený a nechápal, proč si slečna Klára prohlíží pořád ruku a neřeší ty turbulence.
Kdy jsem cítil, že jsem nefalšovaný patriot ? V hotelu v Harrachově.
Od rána jsem stál u hotelového balkónu a díval se, jak se horské městečko plní stovkami lidí. Sjížděli se z celé republiky, ze zahraničí a těšili se na Světový pohár ve skocích na lyžích.
Padal sníh, obrovské vločky atakovaly okenní tabule a já přesto viděl, jak za umělého osvětlení tisíce lidí skandovali  ...  Romane, Romane do toho.
Náš nejlepší skokan na lyžích Roman Koudelka skákal ten večer jako bůh a když horské městečko osvítil ohňostroj, kdybych to uměl, také bych si zakřičel nebo alespoň zatroubil na trumpetku. 
Tu noc jsem byl na pokoji jediný, kdo nechraptěl, kdo se mohl vyjádřit k situaci, ostatní měli hrdla úplně oněmělá. Vyřvaná a přesto tak spokojená.
Nikdo ale nechtěl slyšet, že i já jsem fandil, že i já jsem cítil hrdost. Samozřejmě, tu národní.
Kdy jsem nejvíc voněl ? Na letišti v Káhiře.
Pyramidy v Gíze jsem si nastudoval z knih a časopisů, jeden čas jsem jich měl až nad hlavu. Jasně, dovnitř mne nikdo nepozval, ale drahé papyry jsem domů vezl nejednou. Přiznám se, že mne ta mytologie pěkně zamotala hlavu. I z muzea v Káhiře jsem si vezl mnoho imitací artefaktů, ovšem úplně největší zážitek do mého nitra přinesl ten pravý egyptský bazar. Tolik vůní exotického koření, bylin, voněl jsem jiným kontinentem, voněl jsem dálkami a nádhernou Afrikou. 
Aromatické kuličky pepře, sladká paprika, drahý šafrán, směsky lisovaných okvětních plátků uchovaných v esencích olejích. Už nikdy jsem nevoněl jako tenkrát.
Jsem kufr, řádně otřískaný.
Textura mé látky dává jasně najevo, že už dávno bych měl odejít na penzi.
Tisíce kilometrů vzdušnou čarou, tisíce kilometrů vlakem či autem.
Jsem světoběžník, mé nitro by mohlo dlouhé hodiny vyprávět zážitky z cest, ze světa, z domova.
Odpočívám, nuceně.
A přesto všechno cítím ve svých starých útrobách, že ještě nějaký příběh zažiji, že budu mít zase nadváhu, že mi bude písek skřípat v zipu.
Nevěříte, že má kufr duši ?  A kdo by vám pak vyprávěl své příběhy, no přeci ..  světoběžník :)





sobota 6. února 2021

Útržky vzpomínek na Vénu ...

 

Měl ..
V očích kluka, který už dávno svou občanku řádně zmuchlal, se zrcadlila jen ona.
Má nejlepší kamarádka Hanka. 
Stáli proti sobě, oba nervozní, oba lační. Toužili po sobě.  
Nepadnoucí oblek, dlouhé nohavice černých kalhot, rozvázaná tkanička.
Široké šaty, oteklé kotníky a vzdouvající se bříško, hlásící do světa, že nás bude víc.
Něžné a tichoučké Ano. Rozhodné a hlasité Ano.
Jako svědek lásky, touhy jsem neměla nic proti a mlčela.
Dlouhým, vášní opředeným polibkem zpečetili slib.  
V dobrém i ve zlém, snad navždy manželé.
Stále ji dlouhým pohledem pozoroval, stále mu dlouhé řasy jeho hnědých očí létaly nahoru i dolů.
Tak na zdraví, přátelé, šup tam s ním.
 
Chtěl ..
Přijedeš na burgán ? Měla bych ?
Na krajích dlouhých polí děsivé hromady krmné řepy. Ostrým srpem oseknout zelenou část.
Odhodit čisté bulvy a tak dál.
Podzimní počasí za nehty, plískanice za krkem, holínky obalené bahnem.
Tak popojedem. 
Jedna štamprlička do levé, druhá štamprlička do pravé.
Kdo má ruce, ten čistí. Kdo má nohy, raději uteče.
A večer, no jasně, všichni si zazpíváme v putyce tu naší. Od podlahy.
Hance se lesknou oči. Pláče. 
Kde má toho milovníka života, Vénu ? Kde bydlí ten romantik, který s Petrem Hapkou zpíval .. ty jsi má, Levandulová ?
Tak na zdraví, přátelé, první ranní lahvový vyprošťovák.
 
Chytal ..
Říká se, bez peněz do hospody nelez. A tak dáš mi dneska na sekeru ?
Jenom tři a jednu zelenou ? Nebo čtyři a jednu zelenou ?
Dluhy, sliby, dluhy. Bez práce, bez peněz, bez lásky.
Hanka chřadne. Dívá se do hrníčku kávy, čeká, že lógr promluví ?
Že jí ujistí, že Véna, její Véna neprochlastá výplatu, neprobední jejich sny.
Že bude zase moci zaplatit Adélčin letní tábor, že bude zase moci zaplatit Adámkův rybářský kroužek.
Před domem stojí záchranka.
Hanka přidá do kroku, srdce buší, hlava tuší.
Uvnitř povozu zdravotního leží její muž. V dobrém i ve zlém.
Pomočené trencle, poblité tílko, dlouhé řasy slepené žlutými ospalkami.
Tak na zdraví, přátelé, konzument života a chlastu, zdemoloval byt kladivem.
Chytal motýly.
 
Odešel ..
Dlouhá černá lavice. Hanka nepláče. Nemá slzy. Už dávno ne.
Apaticky sleduje řečníka a uvnitř se vše bouří.
Co on ví?
Z reproduktoru zní .. Ty jsi má, nádherná, Levandulová.
Zavře oči, pustí si za víčka sen. 
V něm přichází on. Milý, krásný, něžný, voňavý a prosí ji o tanec.
Lehce ji obejme v náručí, vykrouží otočku a lehce políbí.
Tančí spolu uprostřed polí. Červené máky se stydlivě krčí jako jediní svědci jejich krásného milování.
Navždy spolu, v dobrém i ve zlém.
 
Je suchý únor demonstrací zdravého životního stylu ? Nebo jen pokryteckým sebeklamem ?
Alkohol je společensky tolerovaná droga a rizika jeho beztrestného požívání si připustíme, když sedíme v dlouhé černé lavici.
Nesoudím, svět je plný Vašků, plný Haniček. 
Staré punkové moudro říká, že názory jsou jako díry v prdeli. Má je každý.
Nesoudím. A jen naštěstí tuším, jaká souhra náhod, životních průšvihů stojí u první sklenky.
A jak bolestnou asi bývá ta poslední. 
Vše spojuje tenká linie, mezi první a poslední.
Tak na zdraví, přátelé  ...
 


sobota 30. ledna 2021

Leden v kostce ...





Pokud mi ten leden minulého roku připadal jako nahatý, kvůli odstrojené vánoční výzdobě, letos si přijdu jako pes uvázaný u boudy. Na řetězu, bez vydatného venčení, bez chlupatých kamarádů, se kterými se mohu očuchat, oblíznout a společně si zaštěkat do okolí. Ani ta plná miska netěší.
Tou přeplněnou miskou bych začala. Skoro rok trvající frustrace, změněný způsob života se podepsal na mé postavě. A ty výmluvy, a ty kecy !!
Nevyjímaje posilování s hrnky kávičky a přehazování nožky z jedné strany na druhou jako hlavní činnost kavárenského povaleče.
Netřeba si nalhávat, stres jsem zažírala a kolem pasu jsem si vyrobila pěkný věnec buřtů.
První variantou bylo nakrájet je do utopenců, naložit, přidat další kilo štiplavé cibule a čekat na finálový produkt. A kynout dál.
Druhá, rozumnější pro život a zdraví, začít s tím něco dělat a přestat se schovávat za covid.
Vrátila jsem se ke svému racionálnímu stravování, žádné hladovění, žádné tlaky na pilu, jen změna jídelníčku a zapojení pohybu. Od vánočních svátků jsem odhodila 5 kg živé prasečí nadváhy / na kostky to máme 20 kusů másla / a ubrala si 7cm v pase. Atlet ze mne nebude, běhat sprint také nebudu, jen bych ráda nefuněla do kopce jako mašinka Tomáš a jeho přátelé.
Přátelé, jsou skutečně jako hvězdy na našem nebi. Slyší, když pláčete. Zvednou telefon, soucítí.
Nemám již oba rodiče a tak jsem si je adoptovala. Na zahradě mám sousedy, u nichž vzájemné sympatie přerostly ve vztah, pomoc a naše rodiny se prostě a jednoduše spojili v jednu.
Vzhledem k faktu, že věkem již patří do ohrožené skupiny, naposledy jsme se viděli na podzim.
Když jsme se v lednu odhodlali dát vánoční dárky, v respirátorech a bez objímání, tekly nám potoky slz.
Stojíte, toužíte skočit do náruče a nechcete ublížit. Nemůžete ublížit. 
Protože musím chodit do práce, složenky mi nikdo nezaplatí, přicházím díky své profesi do styku se stovkami lidí každý den, jsem riziková. A covid nikdy nespí, je jedno v jaké mutaci.
Dívám se na monitoru na malé bříško mojí dcery, malá " švestička "  má na ultrazvuku už 10cm, mává maličkými ručkami a dává o sobě znát. Bavíme se o porodu, o pořadníku na porodnici / splněný sen o porodu v Podolí je na dosah / a já přemýšlím, zda vůbec někdy do porodu svou dceru obejmu ? Šílená bezmoc, věříte, že už ani nebrečím ?
Po třech úplně suchých měsících podzimu, kdy byla příroda vyprahlá a zahrada vysušená, u nás konečně buď prší nebo sněží. Pod nádhernými sněhovými peřinami jsou schované zakrslé stromečky a vůbec, všichni na záhonech  si lebedí. Těším na čerstvě / podzim / zasazené skalničkové cibuloviny, zda budou tak kouzelně malé jako na obrázcích. Příroda má konečně šanci si odpočinout, my všichni máme nyní čas si odfrknout než jaro zaťuká a vyšle první signály. Já vím, také se těším.
Z přívalů sněhu se netěší řemeslníci, ale stavba zatím fičí dle harmonogramu, stále je hmatatelnější vize, že se na začátku května budu stěhovat.
Loučím se s měsícem, jehož rytmus zněl tichoučce a tesknivě, mnoha lidem přinesl bolavou zkušenost s nemocí, s odloučením. Další řeší, co dál se životem, se živností, s pracovníky, s budoucností ?
Občas se někteří psi utrhnout ze řetězu a ukáží nám obyčejným, pro ně možná hloupým, jak se skutečně žije. Jistě, chybí nám běžný život. Také chceme létat za sluncem, také chceme bujaře slavit až do svítání, také chceme vysedávat v restauracích. Jen v sobě máme disciplínu a nechce se nám očůrávat každý roh.
Nadevírám novému zimnímu měsíci, co si v něm popřát, vysnít nebo vydolovat ze svých duševních zásob? Třeba to, že každý pes se jednou rozeběhne, odhodí okovy svého těsného řetězu a poskočí si s větrem v zádech ...






Pracovní harmonogram tatínka na home office

Se Sofinkou si voláme i dvakrát denně. Probíráme každodenní program, hru na flétnu, přípravu malého předškoláka, prohlížíme si obrázky. Máme samozřejmě plno tajemství, důležitých.
Největší radost jsem jí udělala zaslaným vánočním cukrovím, prý peču nejlépe. :))
Že je svět dětí krásný, nezatížený a spokojený i v této době dokládá výkres, ve kterém má vnučka vytvořila tatínkovi přesný pracovní sled domácích dovedností. Od vytírání podlahy, zametání schodů, vaření těstovin, krmení psa až po vykládání nádobí z myčky.
Samozřejmě, ve své vnučce se vidím, zároveň bych si moc přála, aby jí tento potenciál, jak zaměstnat muže zůstal co nejdéle, vidím její zářivou budoucnost, pokud nepoleví !!!
Zvlášť bych zde chtěla vypíchnout sestřih tatínka a jak mu z činnosti stojí vlasy hrůzou na hlavě.




pondělí 25. ledna 2021

Kaktusy na sněhu ...


S pomalým odchodem prvního letošního měsíce mám typické svrbění zahrádkáře.
Zahradu poctivě sleduji každý den, procházím  a kochám se. 
Vymýšlím, čím záhony i skalku doplnit, zkrášlit či jinak vyšperkovat.
A mezi závějemi sněhu na mne vykukují ostny opuncií a mrazuvzdorných kaktusů.
Tuto exotickou klasiku pěstuji již třetím rokem. 
Svou sbírku jsem započala několika kousky opuncií a protože s jídlem roste chuť, pustila jsem se i do mrazuvzdorných kaktusů typického vzhledu.
Jsou to druhy, které rostou v chladných částech Jižní i Severní Ameriky, nebo také ve vysokých lokalitách hor. Díky návykům ze své domoviny naprosto bez problémů přežívají mrazy až - 20 stupňů.
Znáte to, čím blbější sedlák, tím větší brambory.
Kaktusy pěstuji v klasické skalce mezi skalničkami a zakrslými dřevinami, což občas i překvapí.
Jediné, nač jsem skutečně kladla důraz, byla bohatá drenáž až do půl metru a rostliny jsem si vždy kupovala u odborníka, který mi s výběrem a podmínkami ke květu pomáhal.
Většinou si kaktusy dávají na čas při prvním kvetení, u mne kvetly hned další sezónu.
Škoda jen, že ta krása ráno rozkvete a večer nadobro odkvete. Ale i těch pár hodin stojí za potěchu oka i duše.
Nemůžeme za exotikou ? Tak si jí alespoň v malém přeneseme a hýčkáme v našich podmínkách.



















Příjemný týden přeje blondýna.
Možná se budu opakovat, ale vlastně první podnět k pěstování opuncií vzešel od blogera Pavla, tak drahý blogový kolego, děkuji. Jen s těmi nápady pomalu, jsem chytlavá :))
Říká se, mráz kopřivu nespálí. Já bych ještě dodala ... ani mé kaktusy !


čtvrtek 21. ledna 2021

Začnu prdět jako Richard Krajčo ...


Zhruba od podzimu se potýkám s tvůrčí krizí.
Kolem vánoc už jsem své články vařila z vody a začala uvažovat, že přeruším své psaní.
Hledání témat pro mne bylo stejně těžké jako se plně uvolnit na cvičení jógy.
Při tomto cvičení se mi pravidelně mezi půlky zařezával cvičební úbor, kručelo mi v břiše / kdo cvičí jógu ví, že se před hodinou nesmí jíst / a ze všeho nejvíc jsem se těšila, nikoliv na nirvánu a skvělý pocit ze cvičení, jak si narvu pupík.
Pokud mne nedohnala kombinace těžkostí výše popsaných, nahazovala jsem si při základních ásanách v pozici  " polovičního mostu "  své poprsí. Za vším hledej ňadra.
A při tvorbě vegetariánského karí, přesně, když jsem zahušťovala kokosovým mlékem směs zeleniny, jsem na to přišla.
Copak mohu psát o seznamování, když nejčastěji vídám jen souseda Svitáka, jak zametá kolem domu a většinou si zapomene nasadit zuby ? 
Sortiment mužů, budoucích snoubenců a lukrativních manželů je tak omezený, že když jsem na benzínové pumpě koketně mrkala na obsluhu, doporučil mi minerálku Magnezii. Nejenže byla v akci, ale moje flirtování považoval za nedostatek hořčíku. 
Fešáka jsem viděla i ve stavebninách, kam jsem se podloudně vetřela, tak toho jsem řádně vyděsila! Mezi dveřmi na mne zařval Stop, nasadil si roušku a dle výrazu se domníval, že jsem kontrola z živnostenského úřadu, ministerstva zdravotnictví a celního úřadu. Absence kadeřníka se na mém zjevu podepsala, maličko se podobám paní Kadrnožkové, bohužel.
Dodržovali jsme rozestup nejméně dva metry, já bych klidně snesla i několik centimetrů. A klidně i bez roušky, respirátoru či jiné ochrany.
Copak mohu psát o rockové babičce a její vnučce, když je školka s přestávkami otevřená, zavřená, v karanténě, malujeme a zase zavřená. Kde bych svou vnučku vyzvedávala, že ? 
Neviděli jsme se spolu dlouhé čtyři měsíce.
Nahrazujeme si osobní styk pomocí počítačové obrazovky, naše koncerty, kdy já zpívám, vnučka hraje na flétnu, rezonují naší bytovkou. 
Máme spolu nejedno tajemství, když mi vnučka s vážnou tváří oznámila, že pravidelně v noci řídí auto, dolovala jsem poker face. Těším se, že mi konečně někdo poradí, jak na zamrzlý zámek u auta, ale že to bude má pětiletá vnučka, jsem netušila ani omylem.
Nechlastat, nechlastat a nechlastat, toto sloveso jsem si vybavila při otevírání flašky šampusu a okamžitě jsem viděla káravý výraz docenta Nešpora, že chlastat sám, je cesta do pekel.
Mohu, ale jinak završit telefonát, ve kterém malé dítě řekne, že si večer v posteli kouzelnickou hůlkou třikrát začaruje a ráno se probudí vedle své babičky ? Nikoliv, to položí i silnější kusy než jsem já.
Mimochodem ta flaška mne položila na znak, ve kterém jsem vydržela až do rána :)
Copak mohu psát o divadelních představeních, když se žádná nekonají ? 
O cestách naší malebnou zemičkou, o krajinách dalekých, když na obloze létají jen straky a letadlo jedno, dvě nebo i tři ?
Copak mohu psát o lidech, jejich životech, když kolem nás stále tančí twist pan C ? 
Ten tanec nás tak ovlivňuje, ráno, v poledne, večer. 
Všude On a nebo Andrej Babiš. Škoda, že jsem právě v redukci, kobliha by ke kávičce přišla vhod.
Nemohu. 
Svou zahradu jsem vyfotila s hradem Střekovem stokrát, mihla se mi i Bílá paní, která mi fotku odmítla autorizovat a dokonce na ní vyhlásila tiskové embargo. Zde mi pšenka nepokvete.
Pekla jsem vánoční cukroví klasickým způsobem a moderní tvarování perníčků jako genitálie jsem nějak nepobrala, tudíž ani zde neoslním.
Nemám témata, nemám nápady a nemám inspiraci, začnu tedy prdět.
Zdá se vám to nechutné či dokonce přesahující hranici dekadence, když si manželé Krajčovi doma v obýváku prdí a ještě se s tím pochlubí celému světu ? 
Zlí jazykové dokonce tvrdí, že frontman skupiny Kryštof prdí do hrnce a jeho děti mu dělají taneční křoví. A to celé posílají do světa a pyšní se těmito kulturními zážitky.
No jo, ale jsou alespoň schopní kreativního nápadu, vykřesat jiskřičku kulturního vyžití, když nám v televizi rotují stále stejné stupidní kriminální seriály.
Běžím se tedy inspirovat k Richardovi a pokud se v některém mém dalším článku objeví nenápadná reklama na veterinární přípravky pro kočky na tasemnici či škrkavku, píšu článek pro lékárnu Benu, která by ráda s mým blogem spolupracovala. Hurá, konečně nějaké téma.
PS. myslíte, že hadi prdí ? Richard Krajčo jo a rád :)




pátek 15. ledna 2021

Očima skřivana ..



Zda jsem v plodové vodě uplatnila styl prsa či kraul, si upřímně nepamatuji.
Teplo a vřelost lůna mne sice uklidňovala, ovšem dle mé maminky jsem jí jako čipera budila šťouchanci v brzkých ranních hodinách.
Porodní asistentka mne vždy dopoledne chválila a poslouchala zvláštním trychtýřem, jak aktivně a vytrvale vykopávám drobnými nožkami, odpoledne to vypadalo, že nejsem v děloze přítomna.
Na svět jsem se vecpala jako skřivan.
Jsem pták, který se probouzí velice časně, vylétne na první dobrou.
Mám okamžitě skvělou náladu, radost a báječný pocit, že je ráno. Neb spaní je nejméně oblíbená činnost životního biorytmu, horší je jen pozřít vepřová játra na cibulce.
Toto vrozené biologické nastavení, kdy už za kuropění zpívám, tančím, mám za sebou dvě kávy, uvařený oběd, irituje mé okolí. Vstávat bez budíku a ještě se smát, no, co si budeme vyprávět, fámy o požívání stimulantů nemá smysl vyvracet.
Miluji schůzky s vílou Jitřenkou, slunce nenápadně olizuje horizont, protahuje si paprsky, ptáci lehce ladí jemné tóny na stupnici, rosa jako diamanty na květech, listech svým třpytem okouzluje.
Svět bývá tichý, klidný.
Často se mi stává nevídané, zastihnu slunce v plném jasu, krásnou letní bouřku s duhou nebo první sněhánky, které když vstávají sovy, už dávno rozpustily svou bílou podobu do jiného skupenství.
A pak velice složitě vysvětluji, proč na fotkách z Labské stezky svítí slunce nebo na mé zahradě sníh ozdobil do bíla traviny.
Procházím liduprázdnou a ztichlou krajinou a občas mne v rozjímaní vyruší další veselý skřivan, usmívající se, s pytlíkem čerstvých rohlíků pro svou ještě spící sovu.

Očima skřivana Labská stezka  / foceno 8.00 /










Očima skřivana zimní zahrada / foceno 7:30 /











Příroda i život všeobecně nám pro zpestření do života posílají protiklady, všichni muži mého srdce se narodili, chovali a projevovali se jako sovy.
V momentu, kdy má tělesná i psychická výkonnost vrcholila, můj partner - sova teprve probouzel :)
Přesto se nejvyššímu na nebesích zželelo a poslal mi jako parťáka kočičího skřivana, tudíž ta rána nejsou vždy osamělá.

Kočičí skřivan Míša   / foceno 19:30, kdy jsme polomrtví již oba /





Ať již vítáte den jako skřivan či usrkáváte vínko v noci u krbu jako sova, přeji vám kouzelný víkend plný zimních radovánek, sněhu a prodlužujícího se dne.
Očima skřivana, tentokrát procházku brzy ráno vynechám, má být mrazivo a to mi bude věřit i ta sova vstávající k obědu :)

sobota 9. ledna 2021

Pohádka o květinách, Blondýně, co trvá 10 let ...



Bylo ? Nebylo ?
Žádný hrad, žádný renesanční zámek, ani louka, na které tančí za ranního kuropění víly.
V neromantickém sídlištním bytě žila i byla vysloužilá rocková harcovnice, nutno dodat, řádně potetovaná.
Za rozbřesku, vstává holka jedna skutečně brzo, do nového dne skočí kovaná komunistka bez průkazky, rozdělí svůj den do přesného harmonogramu, tabulek a křivek. Ty pak volně pokračují do budovatelských pětiletek.
Večer do kanafasu ulehá květinová žínka s myšlenkami o volné lásce, míru, svobodě a otevřeném světě, v otrhaných džínách s korálky ve vlasech.
Svůj sen o veliké a krásně zelené planetě přenášela na parapety, na nichž jí rozkvétaly botanické orchideje Střední a Jižní Ameriky, prostě a jednoduše si ty mlžné pláně, kopce vykouzlila do panelákového bytu.
Toužila se o radost podělit a vnutila se do virtuálního světa blogu jako Beallara.
Nezkušená, neobratná se před monitorem trápila s ukládáním fotek, pokulhával pravopis a stále nepřijížděl fešný princ na bílém koni s pomocí nebo nabídkou kvalitního sexu.
Beallara neměla ambice pronikat či expandovat mezi ostatní blogery, mezi ostřílené spisovatele, kouzelníky slova, eskamotéry s city a náladami.
Děvče přes kytičky radilo, jak zasadit, jak neumořit či jinak neutýrat krásu botanických i hybridních orchidejí.
A přesto tam za rohem přešlapovala Blondýna. Prostořeká, temperamentní, zapálená, bez nedopalků, bořící mýty, co se může a nemůže psát. Co je důvěrné, co už nikoliv.
Vřítila se do blogového světa po hlavě, po citu, s otevřeným srdcem a hlavně bez brnění. 
Má tvář, kterou lidé znají a proto důvěřují.
Bylo ? Nebylo ?
Psát desátý bilanční článek je nesmírně těžké. Nejsem nijak statisticky zručná, čísla mne skutečně nebaví a jediné čím se mohu pochlubit je 868 / krásné kulaté číslo / článků.
Přemýšlela jsem, co vše se za těch deset let v mém životě odehrálo.
Stihla jsem se dvakrát zamilovat do stejného muže, netuším, co by na toto pravil doktor Plzák. 
Odhodila jsem 140 kostek másla v podobě špeků a vody, což z mé postavy udělalo koukatelnou a celkem schopnou figuru / když přidám stahovačky, o číslo hezčí :) /.
Procestovala jsem mnoho nádherných koutů světa i naší malé země, kromě cestovatelského průjmu jsem si přivezla skvostné zážitky.
Koupila jsem ornici, zvelebila jsem jí, postavila dům a zasadila mnoho zeleně a stromů, narodila se mi vnučka a další vnouče si zatím užívá teplou plodovou vodu.
A blog ? 
Píši ráda o životě, o nás lidech, o láskách, nenávisti a moc bych si přála, aby ta číše inspirace nikdy nevyschla, aby se ze mne nestal Dutohlav. Zatím jsem ještě nezačala vykrádat své články, zatím
mne tvoření a psaní baví. 
Svůj veselý i smutný život ukládám do kostek a dvě jsem vytáhla z archívu jako příklad, že jsem skutečně blondýna, která přes všechny překážky miluje život. / minulý, současný i budoucí, toto zjištění mne stálo stovky hodin u Chocholouška. /
Pohádky, ty květinové, ty veselé mají vždy dobrý konec.
Bylo ? Nebylo ? Tak doufejme, že ještě bude ...





úterý 5. ledna 2021

CO ČECH, TO NÁZOR anebo muzikant 1


Zdravím vás v novém roce a přicházím s pravidelnou rubrikou, ve které oslovím blogery i jen komentující všech věkových kategorií a oni se vyjádří k danému tématu. Budou mít prostor pro názor, zkušenost či myšlenku. Účast je dobrovolná.  / a neplacená :) /
Jen se nám tu rozmohl takový nešvar, na svých stránkách nemáte vůbec žádný kontakt a s mnoha blogery se tím pádem nejde spojit, ani je oslovit. Popracujte na tom, prosím, ať je prostor pro odpovědi  rozmanitý a barevný.
Zde je můj první dotaz :

Každé ráno stojím u šatní skříně a důkladně si vybírám spodní prádlo. Slyším hlas své maminky, která zdůrazňovala skutečnost, co kdyby mne srazilo auto ?
Člověka po autonehodě jsem neviděla, role spodních kalhotek je tam asi pramalá, přesto otisk výchovy mých rodičů je patrný a zůstane tak do konce mých dní. Kalhotky vybírám a vybírat budu.
Jak to máte vy ?
Jste tradiční a svým přístupem uplatňujete rady a doporučení, kdy se má slušně pozdravit, mluvit pravda ?
Nebo jste moderní a odmítáte zasahovat do osobnosti dítěte, ať má dostatečnou volnost pro rozvoj bez omezení ?

1. Stálice blogového světa Vendy W  - Svět podle Dandíka
Na první položenou otázku jo a ne. Vybírám si podprsenku, kalhotky jen v zimě, v létě chodím naostro.
Popravdě, maminka mě ničím takovým hlavu nezatěžovala. Ono v době, kdy ona byla mladá, bylo takové téma jako spodní prádlo tabu, navíc moje babička byla velmi prudérní, takže jí dělalo problém jen vyslovit slovo podprsenka nebo kalhotky.
Slaďovat prádlo do jedné barvy jsem, přiznávám, začala až v dosti zralém věku, pod dojmem jedné knihy, kdy právě hlavní hrdinka měla havárii v autě s milencem a když jí tahali z auta, jediná její myšlenka byla ta, že má na sobě náhradní kalhotky absolutně neladící s podprsenkou ..
V té době jsem, dost často s mužem jezdila po servisech a zatím co on pracoval, já poznávala nová města a tahle pasáž mne strašila v hlavě při každé cestě 😃.
Ovšem dnes, pokud mne čeká cesta, schůzka či jiné opuštění domu, si pečlivě spodní prádlo vybírám.
Dokonce jsem měla obdobím, kdy abych opravdu byla šik, jsem nosila body, odpadlo to ranní vybírání a přebírání 😉.
U svých dětí jsem se snažila pokračovat v tom, v čem mne vychovávali moje rodiče, oba skauti.
Tudíž slušnosti, soucitu, pravdě, poslušnosti vůči rodičům i autoritám. Tedy v míře tak akorát, bez dogmat. Protože každá doba měla svá.
To samé, opět vzhledem, k dané době praktikuje dcera u Bobule a já jí do toho nekecám. Nicméně, ono nechávání absolutní volnosti dětem neschvaluji úplně. Ono odsud pocud. Anebo všeho moc škodí.
Plácnutí přes zadek v pravý čas dokáže divy.

2. Přemýšlivá romantička Marie Veronika - V křesle 
Přestože děti nemám, myslím, že jsem v řadě věcí dost tradiční a často taky dost nekompromisní.
Osobnost a slušnost jsou podle mě dvě různé věci, z nichž první si vyžaduje ohleduplné rozvíjení, zatímco druhá obyčejný trénink.
U svých čtyř neteří a synovců jsem zřetelně viděla, že vliv dospělého často není vůbec tak silný, jak bychom si rádi mysleli. Na sobě zase každodenně pozoruji, jak moc se rodičovský vzor do člověka otiskne. Ať už je ale osobnost jakákoli, základy morálky a slušnosti je něco, co by nemělo chybět nikdy.

3. Milovnice života Trvalka Dahlia 
Já volím až na výjimky spíš teplé, bavlněné prádlo, neb vím, že mě nikdo svlíkat už nebude. V opačném případě jeho chyba !
Naše máma nás měla šest dětí a tyhle strachy neměla, naučila nás plavat a to u Ploučnice asi stačilo ?
Jednou jsem viděla autonehodu trabanta u Rumburku, krve jak z vola a nakonec se ukázalo, že ten chlap jen vezl spoustu přepravek rajčat ! Bylo mi divné, že v té krvi jsou malá zrníčka !
Slušně pozdravit ano a poděkovat také, ale pravda ... jak kdy a komu.
Do věku 5-6 let dítě rozmazlovat a pak vzít pod krkem a přísně vychovávat, říkají Japonci.

4. Renesanční žena, která se podepisuje do komentářů jako Lenka kočka
Co Čech, to názor. Mami, díky.
Hned mi běželo hlavou několik témat, počínaje spodním prádlem a zdravením konče. I když otázka spodního prádla se postupem doby přehodnotila od - co kdyby sex až po - co kdyby smrt.
A někde v mezidobí bylo - co kdyby nehoda. Což jsem opravdu zažila a chválabohu přežila. Na sedadle smrti, tedy spolujezdce, jsem přežila čelní náraz. Probrala jsem se ve vrtulníku ZS a nade mnou se skláněl krásný mužný anděl a opravdu mi hlavou proběhlo poděkování mé matce, která mě vycepovala k tomu, že spodní prádlo musí být ok i pro případ zlomené nohy. Mami, dík.
/ malá pozn. své prádlo jsem vytunila natolik, že jiné než bílé nenosím. A jelikož totéž se týká ložního prádla - spím jen v bílé - mám trošku  podezření na auti poruchu /
Zdravím a děkuji pořád, až si někdy připadám trapně. Opět díky, mami.
Tady mi vytane na mysl má první kolonoskopie, která díky srůstům a nerudnému lékaři probíhala velmi špatně. Takže, když na mě při odchodu řval, že jsem neukázněný pacient, tak jsem mu poděkovala.
Až ex post mi došlo, že jsem kráva.
Na závěr jedno velké téma a to je tradiční rodina. Velice brzy maminka ovdověla a už se nevdala. Já byla dítětem typu Tomáše Holého, takže jsem dělal různé vylomeniny, jen abychom nebyly samy, nepovedlo se. Sama jsem se později snažila, aby můj syn měl oba rodiče. Leccos jsem překousla.
Hasila jsem svou horkou hlavu ledovou vodou a s odstupem času a životními zkušenostmi vím, že jsem udělala dobře. Děti se mají rodit z lásky a mít oba rodiče.
Jak praví klasik, s láskou má svět naději.

Děkuji všem respondentům za milé odpovědi a co vy ? 
Přidáte se a nebo spíše zahrajete či zazpíváte ?