Listopad v kostce ...

Mohl by soutěžit o nejméně oblíbený měsíc. 

Krátké dny zahalené do věčné mlhy, slunce uvězněné za těžkými mraky.

Snažím se mnoho let na svém blogu o krátká zastavení v proběhlém měsíci, ten minulý jsem vynechala, zbaběle. Říjen jako by nebyl.

V tom, který právě končí jsem si připadala jako v igelitu. 

Bez kyslíku, bez světla, bez kontaktu, v chladu a prázdnu. Staticky jsem sledovala zpomalený běh života a to, co z něho zbylo. Bez lidí, bez tabáku a jako na pustém ostrově, pro kovaného extroverta očistec.

V pomyslné pláštěnce, spíše prezervativu jsem se pateticky ocitla na své stavbě.

Roky jsem honila za povolením, za snem a on se začal realizovat v tu nejnevhodnější dobu.

Stála jsem na staveništi jako vyhnanec z ráje, neviděla jsem nic pozitivního, byla zoufale opuštěná a toužila jsem nasednout na první loď a odplout daleko, daleko. 

Cítila jsem to obrovské sousto, které mne dusilo, sedělo mi na hrudníku, nedalo mi spát, nedalo mi žít.

Samotná ženská uprostřed světa bahna, bagrů, tvárnic a betonu. Poprvé jsem to chtěla vzdát, neměla jsem sílu pokračovat, nepřít se o betonu, dřevě.

Pokud se mým heslem stalo, hlavně se nepos*at, měla jsem toho plné kalhoty. A paradoxně ty plné gatě mi pomohly.

Jednoho rána, kdy konečně na chvíli problesklo sluníčko, začaly se rýsovat místnosti, okna, podlahy a já se začala prodírat z pod prezervativu, poprvé jsem bezpečně natáhla do plic kyslík.

Stála jsem na své zahradě, skákala, běhala kolem dokola a chovala se jako totální idiot :)

Přitom poskakování jsem stihla vyhrabat všechno listí, zakrýt to choulostivé pod chvojí a což mi přijde naprosto geniální, na zahradě jako takové jsem za celou dobu nemusela brečet nad jedinou rostlinou.

Vše krásně odpočívá bez úhony, lidé / stavební dělníci / se k mé práci a dřině na záhonech chovají s velikým respektem, prý takovou krásu musí chránit. 

No není to boží ?!

Naprosto boží je má Sofinka. Vnučku jsem neviděla dlouhé dva a půl měsíce. 

Dívám se na ní přes obrazovku, dlouhé minuty mi povídá o víle Zuběnce, která jí nechala korunku za první zub, ukazuje mi obrázky, ve kterých sněží, jsou zabalené dárečky a svítí vánoční stromeček.

Její svět je nezatížený, veselý a spokojený.

Dodržuje předepsaný dress code, ráda si obléká šaty a klade důraz na skvělé barevné kombinace.

Asi jí i chybí kamarádi ze školky, dětská lumpačení, smích a všechna ta energie dětského světa, snů a potěšení.

I mně chybí kamarádi, přátelé, všechna ta kavárenská setkávání, kde u vařící kávičky člověk zapomene na všechny tíhy světa. Tento čas je o setkávání, o sdílení, o sounáležitosti.

Loučím se s měsícem, který dal dozrát chuti mandarinek, začaly být sladké. 

Sladké, ani hřejivé nebudou vzpomínky na listopad, stál nás mnoho snahy, mnoho úsilí.

Dlouhé procházky zaměstnávaly naše myšlenky, mnoho rozsvícených svíček zase ladilo rozháranou duši a všichni jsme se prodírali z igelitové slupky.

Nadevírám poslednímu měsíci tohoto roku. Během dnešního dne rozsvítíme první svíčku na adventní věnci. V symbolice této tradice se právě tato svíčka označovala za NADĚJI. 

Svět jí letos potřebuje víc než kdy jindy. Naše příbytky se rozvoní po lineckém, po vanilkových rohlíčcích, ve vázách budou pučet barborky a dětská přání v malých dopisech pro Ježíška zaplní okenní parapety.

Před lety jsem si nechala na ruku vytetovat text rockové balady a posuďte sami, jak jsou slova nadčasová a poplatná ... VŽDY MŮŽEME ZAČÍT ZNOVA. NIC NETRVÁ VĚČNĚ, ANI STUDENÝ LISTOPADOVÝ DÉŠŤ. 

Prosinec ve zdraví přeje vaše blondýna.

Už přešlapuje za rohem ...

Advent a já. Takže přešlapujeme za rohem dva.

On je skvěle připravený, rozesmátý a uvolněný. 

Rok čekal na svou chvíli.

Já nejsem vůbec tak kouzelně naleštěná, ani připravená. 

Rok stál za starou Bellu, kde je Sebastián, netuším.

A přesto mám místo, kde se s adventem setkáváme. Těšíme se na sebe.

Už nyní voní po perníčcích, které chodím tajně užírat. Jehličí, chvoj objímají od vchodu, vánoční kouličky, dekorace, třpytky, probleskující světýlka tvoří neopakovatelnou atmosféru, ta mne vtahuje a já se nechávám tím kýčovitým světem hýčkat, rozmazlovat a utěšovat.

Každý den utíkám za adventem do malého obchůdku mé kamarádky Veroniky, která s dcerou Veronikou tvoří radost, hýčká smysly a doluje z každého z nás alespoň malý kousíček dítěte. 

Utíkám sem za pozlátkem, utíkám sem za barvami a radostí a jako obrovský bonus, samozřejmě kromě skvělých perníčků, mne zde vítá laskavé přátelství a milé slovo. V dnešní době k nezaplacení.

Tak jo, hele ty fešáku, co přešlapuješ za rohem, koukni, jak se na tebe těšíme, jak se na tebe připravujeme.

Vážení a milí,  právě jsem zjistila, že nás tam přešlapuje za tím rohem víc.

Advent, já a medvědi. Kteří jsou evidentně hitem letošních vánoc a přiznám se, že poměrně příznačným, medvědy za pecí jsme letos skutečně byli, byť nedobrovolně.

Přidáte se, už také přešlapujete ?? 

I když to není váš šálek kávy, přijměte tuto ochutnávku jako malou radost, malý smír a hlavně, už máte svého medvěda ??? 

Fotím špatně, ale ráda ...

Bývalá první dáma Dáša Veškrnová mne inspirovala.

V jednom rozhovoru o současné době prohlásila, že nemůže hrát, nemůže natáčet.

A tak maluje, sice špatně, ale ráda.

Jsem na tom stejně. Nebo víceméně jsme na tom stejně všichni.

Abychom se nezbláznili, hledáme si zástupné činnosti. Zabavíme hlavu, možná i procvičíme tělo.

Ráda píši, ráda odkrývám i závažná témata, problémy nás žen s muži i bez nich.

Dnešní doba žádá odlehčená témata, veselé příběhy, smutných je víc než dost.

A tak fotím, sice špatně, ale ráda.

Mé kroky opět táhly k vodě, byť rozhodně nejsem vodní znamení.

Díky jednomu z prvních rekultivačních počinů vzniklo zatopením dolu Chabařovice jezero Milada.

Mnoho mých ústeckých spoluobčanů v této době utíká právě sem, neb plocha je obrovská a pojme masu lidí, aniž by o sebe zakopávali nebo se navzájem rušili.

Trend otužování dorazil i sem, lidé strkají svá těla dobrovolně do ledové vody. Jiní běhají, jezdí na kole.

U Milady je blaze i navzdory všem příkazům, nařízením. Slunce  hladí tváře vysušené rouškami.

Přeji nám všem jen zdraví a veselou mysl.

Pečete špatně, nevadí. Malujete mizerně, nevadí. Modelujete nic moc, nevadí. 

Důležitější je zabavit hlavu, neuzavírat se do sebe.

Protože tentokrát je důležité vyhrát, o účast jsme zájem neměli .... 

Kelišová, na značky ...

Přízemní svět drbů mám v krvi a ta není voda.

Moravská babička se nenarodila intelektuálkou, nečetla knihy a rozhlas po drátě při každém zachrochtání považovala za ďáblovu krabičku.

Měla oči všude, měla prsty všude. Rozkrádala majetek jednotného zemědělského družstva a na drobné krádeže sebou brala nás vnoučata, abychom přiložila ruce k lupu.

Vynikala v disciplíně Troškových filmů, drby, drby, zase drby i pomluva.

Kdo s kým a kde, čí je dítě předsedy JZD ?

Nejednou jsem se stala svědkem inzultace a hromadného tahání za cop v konzumu.

Jaká matka, taká Katka. 

Můj otec při podpisu sňatku na národním výboru musela přivřít obě oči neb se klenuté bříško mojí generálky nedalo přehlédnout.

Bytostně nesnášel drbání, pomluvy, dlouhé tlachání o ničem a o všem.

A moje máma převzala rodinnou štafetu a sbírala medaile ve velkém. 

Neušla jí žádná zaručená zpráva, pomluvy šířila rychlostí blesku a vždy si rychle vytvořila základu stejně zatížených dam.

K otcově radosti alespoň nekradla a nepoužívala profláknutou socialistickou poučku .. co je doma, to se počítá.

A jak zasáhla rodová linie mne ?

Moc ráda vzpomínám na obě ženy mého života, na úsměvné i tragické momenty, které mne provázely od dětství a tak nějak podvědomě se snažím od podobného chování distancovat.

Stavím. 

Nic zázračného, nic opojného. Stavím si sen.

Obral mne o klidný spánek a jako ženu leckdy i o důstojnost.

Když se brodím po kotníky v bahně, zatím to nejsou ....

Stavbu jsem záměrně započala na podzim, abych měla svatý klid a pokoj od sousedů.

A zase omyl.

Soused vpravo při konzultaci s elektrikáři leští přední sklo vozu. Pak přejde k úklidu kufru, přemyje a naimpregnuje disky. 

Když dorazí vodaři, započne od předního skla a končí u pneumatik. 

Dovedete si představit, jak je taková pneumatika špinavá ?

To samé se opakuje s bagristou a během jednoho dopoledne má automobil umytý a naleštěný i pětkrát.

Důležité informace si na stavbě šeptáme.

Toto nepatřičné jednání muže donutí vlézt na třešeň a po větru alespoň vyčuchat, zda je beton již řádně vyschlý a  zda pracuje firma podle harmonogramu prací.

A za tepla oběhne sousedy či obtelefonuje.

Soused vlevo při ukládání retenční nádrže a septiku čistil okapy z žebříku několik dní.

Všechny okapy má vybrané bez jediného lístečku, do čista. Což je v lese poměrně dřina.

Dramatická situace vygradovala při stříhání šeříku. 

Zkušený zahrádkář nezvládl balanc a přepadl mi přes plot do hromady písku. Dopad byl hladký, bez úrazu. 

Větší šok zažil výkopový dělník, protože soused se mu na lopatu nevešel.

Babička profesionální drbna, generálka ještě větší, měla bych mít pochopení, ne?

Nemám, nerozumím, nechápu.

Jaké puzení musí mít člověk, který ze sebe dělá celý den kašpara, aby měl informace z první ruky a přitom si nachladil ledviny věčným válením pod autem v listopadu?

Co zvedne hladinu adrenalinu jinému, jen aby v první linii získal co nejvíce vjemů  při doskoku na písek?

Za hvizdu píšťalek běžíme o závod, běžíme pro čerstvý drb, v zádech nám sviští závist, do pomluvy se oblékneme místo kabátu.

Kelišová, na značky .... dneska dovezou dřevo až z Vysočiny !

Chci být zase samicí ...

... aneb já ten fňukna článek napíšu.

 

 

Sebevědomí na nule a proč ?

V zrcadle se na mne dívá opuchlý Ivánek Mrazíkovic.

Na hlavě má místo šmrncovního účesu helmu nepoddajných přerostlých a prošedivělých vlasů, která si žije svůj vlastní život. O několika centimetrovém odrostu nemluvě.

Má seriózní kamarádka prodělala covidové onemocnění a začala nosit na hlavě kulich. 

Připomínala mi Evžena Humla z Chalupářů, který musel mít pokrývku hlavy kvůli průvanu a taky jako prevenci neurotických výlevů.

Nejen nohy v teple. I hlava v teple.

Přiznám se, že mi to pletené něco na hlavě neladilo a tak jsem se zeptala. 

Místo odpovědi si kámoška čepici sundala a k mému velikému překvapení jsme propukly v salvu nekontrolovaného smíchu.

Stříhala si ofinu tak dlouho, že skoro žádnou už nemá. 

Jak se mi ulevilo s vědomím, že nebude mít trvalé covidové následky v podobě  apartní čepičky na celkem pěkné hlavě :)

Zda bude sedět s rodinou pod vánočním stromečkem v čepici, to je otázka osobního hrdinství.

Hlavně nezabřednout. 

Toto si opakuji, když si s lupou na bradě hledám babské chlupy a vytrhávám obočí, které trčí jako dálniční bariéra. 

S láskou vzpomínám na jemné ruce slečny kosmetičky.

Přemíra zaručených a bombastických zpráv ve sdělovacích prostředcích v mé hlavě probudila hypochondra. 

V chodbě mám připravenou tašku s hygienickými potřebami a několik knih. 

Nejdříve jsem se připravovala na infarkt myokardu, zjišťovala, zda se kapacita lůžek s kyslíkem nezmenšila. Defibrilátor beru již jako samozřejmost.

Po malém brnění konečků pravé ruky jsem očekávala spíše mrtvičku.

Zkrátím to, návaly tepla a zimy přisuzuji klimakteriu, sexuální abstinenci / sežeňte si normálního chlapa, když furt máme nouzový stav ??? / a problému sehnat bagr s bagristou v termínu požadovaném elektrikáři a vodaři. 

Pro neustálou kontrolu pulzu, dechu jsem vlastně zapomněla na hrozbu největší, covid.

Samozřejmě, nevěřte všemu, co napíši. 

Ráno, v poledne i večer užívám zelený ječmen, spirulínu a chlorellu, celé to doplňuji echinaceou, zinkem, vitamínem C a D. 

Zapíjím to nápojem s kustovnicí čínskou, řapíkatým celerem, fuj.

/ poznámka autorky - je to hnus, velebnosti, jen to polknout /

V záloze mám špičkové opatření mé kolegyně, která si několikrát denně vytírá tělní otvory koloidním stříbrem, jen se přeptám, zda skutečně všechny či nějaké víc ?

Já jsem žena marnivá a když si nemohu udělat radost nějakým hadříkem, kabelkou či botami, udělám si radost v lékárně, ta je otevřená pořád, že.

Potkala jsem německého staříka se zvláštním jménem, jak on se to vůbec jmenuje ?

Nějak od A ?

Prostě mi ten dědek zablokoval úplně mozek. 

Nejdříve jsem nechala nastartované auto s klíčem v zapalování, puštěným topením a celé jsem to zavřela centrálním klíčem. Stála jsem před zamčeným autem bez klíčů, bez kabelky, bez telefonu.

V dálce nejel princ na bílém koni, ale bagr. 

Také už vím, jakou paseku udělá exploze skleněného víka u plynového sporáku, když se zapomene vypnout jeden z hořáků. 

Drobné úlomky skla po týdnu nacházím na neobvyklých místech.

Ze všeho nejvíc mne zasáhla skutečnost, že jsem uložila všechny své vitamíny do mrazáku a tuto drobnost jsem se svým mozkem nekonzultovala.

Kdo hledá najde, já našla až za půl dne.

Chtěla bych být zase sebevědomou samicí.

Tou, která se na sebe v zrcadle usmívá, má upravenou kštici, klenuté obočí. 

Tou, která zahodí tepláky a nasouká se do krásných šatů. / nepotečou jí špeky ze všech stran /

Tou, která se bude těšit na sklenku šampusu a bude koketně flirtovat s fešákem o generaci mladším.

Tou, která si sedne do kavárny a bude usrkávat třeba čtyři kávičky za sebou. A žvanit, žvanit, žvanit.

Chtěla bych být zase sebevědomou samicí, protože mne nebaví pít aloe vera, čekat až zahřmí nebo mne klepne Pepka a scházet se  tím německým dědkem, jak on se to jmenuje ??

Věnováno Padesátce.

Nostalgická Porta Bohemica ...

Každý, kdo do kaňonovitého údolí Labe vjíždí, ztratí řeč.

Řeka zde vytvořila hluboký zářez do Českého středohoří a rozehrála podívanou nebývalé krásy. 

Krajina plná vinohradů, kostelíků láká od nepaměti mnoho poutníků a jsem jedním  nich.

Moc ráda se toulám na březích řeky, jejíž koryto letos přetéká. 

Je nebývale plné, silné a tokem konečně po mnoha letech proplouvá jedna loď za druhou. Říční plavba zde měla obrovskou tradici a výrazně napomáhala do společné kasy této oblasti.

I brána Čech se pomalu, ale jistě ukládá k zimnímu spánku. Pár osamělých rybářů, vzpomíná na čas, kdy sedávali až do noci za svitu hvězd. 

Chataři zazimovávají svá letní obydlí, vymetají hromady listí a při této činnosti jsem zaslechla rozladěného pána se slovy ... To zas bude opruz, mámo.

Souhlasím, bude. Ale i příroda potřebuje nabrat sílu, stejně tak my.

Žluté listí, opar nad kopci, slabé sluneční paprsky a lezavá zima za nehty. 

Něco krásné končí, aby mohlo zase v plné síle nastoupit a potěšit nás všechny, pohladit i Portu Bohemicu.

Přeji vám příjemný týden, plný zdraví.

A poznámka pod čarou nebo spíše malý postřeh. Při své procházce jsem potkávala spoustu dětí, na kolech, koloběžkách, jen tak poskakujících, jen tak si povídajících.

Tak přeci jen nevysedávají pouze před počítačem, dokáží si najít cestu ven, cestu k přírodě....

Máme se čím pochlubit ...

Na rozdíl od Švédů, Italů, Nizozemců jsme prý málo hrdí, chybí nám ramena a sebevědomí.

Skutečně ?

Když jsem jako malé dítě sedávala na starém gauči u mé hanácké babičky, těšila jsem se právě na tento večerní rituál. 

Babička v noční košili stála u oprýskaného sekretáře, na lžičce měla kostku cukru, kterou bohatě zalila Alpou. Vložila tuto pikantní kombinaci do úst, přivřela oči a spokojeně si doslova zavrněla. Pochybuji, že kdy tušila, že kostkový cukr vznikl v dačické cukerné rafinerii, kdy se při porcování z cukerné homole poranila manželka ředitele. Pro klid rodinného krbu, se jako výborné řešení jevilo, cukr porcovat a zlaté české ručičky dokázaly, že jim není žádná cesta dlouhá, namáhavá a hlavně, to za ten domácí klid skutečně stojí, že :-)

V den, kdy jsme se právě s tou moravskou babičkou loučili navždy, jsme plakala ze všech příbuzných nejvíc.

Celým kostelem se ozývaly moje mohutné vzlyky, u nosu jsem měla nudle, které se přifukovaly s každým škytnutím. Tety mne hladily, strýcové mne hladili a já řvala jako o život.

Babi, promiň, ale já už to musím na sebe prásknout. To víš, že jsem plakala po tobě, že mne mrzelo, že se strýc Jarin opil a byl nezvěstný, že kvůli oslavě pomlátili půlku králíkárny, pak se pomlátila půlka vesnice na karu.

Ale ze všeho nejvíc mne bolelo, že jsem si roztrhala své úplně první silonky v životě o lavici v kostele.

Když mi mamka ráno místo těch šílených řádkových punčocháčů dala do ruky malou krabičku s hnědým pokladem, och, plesala jsem.

Na to každá holka nikdy nezapomene, kdy si navlékla poklad ze zlínské laboratoře firmy Baťa.

Už tak to byl na svou dobu drahý špás, který vlastně vznikl jako náhrada za ještě  luxusnější hedvábné punčošky. 

Plakala jsem za babičku, plakala jsem za typicky české a vymodlené silonky.

Už jste měli po požití většího množství alkoholu okno ? 

Já měla fakt výlohu, jinak si nelze vysvětlit, jak jsem z čistajasna objevila na vinobraní v Mikulově ? 

To jste takhle večer na taneční zábavě a ráno se probudíte v zájezdním autobusu, za ruku vás drží váš milý a kolem dokola jsou nádherné, dlouhé vinice obtěžkané hrozny a všude zpívají a tančí lidé v krojích. 

Kdo zažil divoká rocková období pochopí, jiní mi odpustí. Moc by mne zajímalo, co by na to pravil český psychiatr Jaroslav Skála, který vynalezl a zprovoznil první záchytnou stanici na světě.

Tak jistě, dodnes se kaju, pane doktore, ale při svém současném připoprdlém způsobu života, byla to fakt jízda a jsem moc ráda, že jste tenkrát provozoval záchytku pouze u Apolináře :-)

Můj nejdražší, nejkrásnější a nejlepší bývalý manžel, se narodil jako romantik. Psal básně, které pak zhudebnil na kytaře. Ještě raději a s větší vervou mi schovával věci. 

Klíče, ponožky, zapalovač, řasenku, cigarety. V rozšafné a povznesené náladě mi uložil klíče od bytu do remosky a záhy na tento přešlap zapomněl. 

Hledání, byt vzhůru nohama, včetně výměny zámků a za trumpetku nehodnou klíčů, jsem vlastně byla já, já manželka.

A  z čeho je nejlepší žemlovka pod sluncem ? V čem má nejkřupavější rantlík ?  No přeci z malé přenosné elektrické trouby, jen si před pečením raději ty klíče vyndejte !

Vidíte, můžeme si poplácat po ramenou, jsme malý, ale šikovný národ. 

Házíme si kostky cukru do čaje. Oblékáme si silonky, lákáme na ně muže.

Někteří muži v nich lákají jiné muže, pokus o genderovou vyváženost !

Samozřejmě se občas opijeme a na tu záchytku fakt nemusíme, upečeme si skvělé křupavé kuře v remosce, nasadíme oční čočky místo brýlí, hromy a blesky necháme sjíždět do bleskosvodů.

Máme být nač hrdí, máme se čím pochlubit. 

To vše je podepsané českou rukou, českým rukopisem.

Pokud nám dojde humor, naděje, budeme hubou rýt brázdu / samozřejmě v roušce /, přátelé, ruchadlo bratranců Veverkových je také náš český vynález.

Tak hlavu vzhůru, český národe, to fakt zase dáme ... a může být situace třaskavá jako Semtex.