pátek 31. května 2019

Květen v kostce ....


Na otázku  "  Jak se vůbec máš ? ", ze mne vypadlo bezprostřední, lítám jako pták. Mám rozevřená křídla na maximum, letím nad krajinou. Vychutnávám si komfort dlouhého dne, probouzí mne ptáci a večer unavená ulehám. Tolik světla, slunce vlévá do žil potřebný náboj.
V měsíci lásky jsem stihla skutečně letět a posunula jsem své vjemy zase o kousek dál. Madeira, ostrov k neuvěření, ráj, kus nedotčené přírody. Vidět květiny z miniaturních květináčů v našich hobbymarketech, které ve volné přírodě prosperují do výše několika metrů, ochutnat plody, na které má ústa nezapomenou. Letěla jsem za dobrodružství úplně sama, poznala jsem báječné lidi, kteří obohatili můj pobyt, vyladili do dokonalosti. Ta skvělá parta lidí se pak na letišti objímala a cítila jsem, že každý si chtěl tu chvíli protáhnout, prodloužit a uchovat vzpomínku na náhodné cestovatele.
Zpráva o stavu lidstva - jsme na tom báječně, dokážeme se bavit, seznamovat, družit bez profitu, nehledat skryté záměry, jsme si skoro cizí a přesto se dokážeme společně skvěle smát, poznávat a cestovat.
Pro každého, kdo se bojí, cestovat je skvělé a pouštět do svých životů nové osobnosti, je ještě lepší.
Můj Soptíček se také nezdráhá a telefonuje dešťové víle. Chodí v klobouku, holínkách s kabelkou a do telefonu zcela vážně diskutuje, jaké bude počasí a co si má vzít druhý den do školky na sebe.
Ke svátku dostala své první kolo a k velké spokojenosti tatínka ním odřela zrenovované parkety. Nefalšované nadšení, radost, halasení jsem přerušila výbuchem zářivých konfet do prostoru.
Takže pokud používáte to vtipné o tchyni a uzeném, určitě by mne partner mé dcery viděl zauzenou nejméně pět metrů pod těmi parketami. Alespoň ty ksichty tomu naznačovaly a druhou dávku jsem si odvezla domů, jistě se najde důvod, vyhodit do vzduchu tisíce flitrů a konfet. / neříkejte nahlas, že jsem neřízená střela ! /
Zda to bude při kolaudaci ? Je to možné, ráda potěším dalším výbuchem paní z územního plánování.
Předpokládám, že má špatné spaní, jen co slyší mé jméno.
Už vím, jaké je to, šourat se !  Lidé s naturelem atomového reaktoru neumí žít pomalu, nedýchají pomalu, jsou věčně rozjetí, nastartovaní. V den, kdy mi vjel na zahradu první traktor, krumpáč zabořil hrot do jílovité zeminy, jsem se šourala. Prohlížela jsem si díry v jiných plotech, diskutovala s několika sousedy - důchodci o problematice zácpy a zda Guttalax nebo švestky ? Jak ovšem vysvětlit, že mne díky nervovému vypětí a strachu o zahradu trápí spíš opak .. jestli plenky s kraječkou nebo bez ní. Týden mám za sebou, 55 tun materiálu na místě a pokud přežiju tohle, mohu příští rok cestovatelsky rozcápnout svá letecká křídla, snesu i Sibiř, vydržím i mužíky s vodkou.
Loučím se s měsícem, který provoněl naše dny sladkými jahodami, šťavnatý meloun láká k ochutnání a s příslibem léta na rtech kouzlí úsměvy. Vysedáváme na předzahrádkách, terasách, živě diskutujeme, že náš hokej není vůbec špatný a co na tom, že jsme na začátku měsíce běhali v žabkách, v polovině v kozačkách a nyní v holínkách, máme to pestré, že :-)
Nadevírám měsíci, který jsem jako dítě milovala. Už jsme se jen ve škole poflakovali, výletovali, psali si zamilovaná psaníčka a šíleně se těšili na prázdniny. A vidíte, zase důvod, proč si bouchnout nějakou tu konfetu nebo rychlý špunt, za rohem je léto. Pokud někam letíte, příjemný let, ať už jako pták a nebo třeba jako pan Tau ...krásné léto.






KDYŽ PŘIJEDE TRAKTOR ...

Můj nejmilejší bývalý manžel zpíval ... Je to traktor, je to Zetor, jede do hor, kopat brambor.
Když vjel manipulátor do mé zahrady, vzpomněla jsem si na tento popěvek, tak snad to na ty brambory záhy nebude.




 

úterý 28. května 2019

Stavebně ...


Mít pozemek na hranici lesa nabízí majiteli romantické chvilky, tu srnka, tu muflon. Koncerty zpěvného ptactva neomezeně a se zárukou bohatého kulturního zážitku. Druhá strana mince je už méně přitažlivá, zimní nájezdy prasat, vyplašené návštěvy hladových srnek, o zabezpečení před lidskou rukou nemluvě.
Plot, který se kolem mého pozemku nachází má své odsloužené a rozhodně nenabízí komfort klidu a bezpečí. Obrovskou roli zde hraje i svažitost pozemku a zabezpečení věčného sesuvu půdy při lijácích.
Po třech letech shánění, rozhodování, marného přesvědčování, nastoupí firma a započnou stavební práce.  Sehnat člověka, který nezplundruje a nezničí již stávající zahradu a bude své lidi vést ve stejném duchu, mne trvalo opravdu tři roky. I tak už špatně spím a modlím se, aby všech 34 palet materiálu stálo na svém místě, podezdívky, palisády a samotný plot stál. Zmizí několik desítek let starý plot, natažené kari sítě jako obrana proti prasatům. 
Vím, že zahrada dostane na frak, pár fotografií, protože už zítra bude všechno jinak....


sobota 25. května 2019

Šťavnaté  ...


Sedávala jsem u vlakového okénka, stereotypně okopávala nohou už nefunkční topení a zakusovala chléb s máslem a turistickým salámem. Ta malá blonďatá hlava dostávala během dlouhé cesty na Moravu pár záhlavců, protože to okénko jsem leckdy svým mlsným jazykem ochutnávala, spíše olizovala.
Kolem běžela krajina a čím blíže k cíli, tím více polí, lánů, remízků, ale i potůčků. Sady obtěžkané plody a lesy v dáli sytě zelené. Když jsme na vesnici u babičky s bratranci řádili, vše to vonělo. Louky vyšňořené, plné barev a rty potřené malinami.
V páté třídě jsem do slohové práce napsala, že u mojí babičky je všechno šťavnaté. Kantorka, tedy soudružka učitelka se mne zeptala, co tím myslím. Všichni se mému obratu strašně smáli a já to neuměla pojmenovat, já to cítila. Když zavřu oči, vyskočí vjem, který mám spojený s úrodnou a krásnou Hanou.
Uběhlo půl století, přičichla jsem opět k půdě, obalila si v ní vrásčité ruce a dávno zapomněla, jak trefně jsem pojmenovala emoci spojenou s časovým údobím mně ohromně příjemným.
Probuzený zemědělec vztahoval oči k obloze, čekal ranní rosu a naučil se být vděčným za každou kapku z nebe seslanou. Kdy se stalo, že jsem přestala vnímat, že z naší krajiny mizí remízky, potůčky, malé bystřinky, po nichž zůstala jen prázdná koryta? Musela jsem vlastnit kus půdy, abych si všimla, jak hospodaříme s vodou ? Asi ano.
Počkej, až uvidíš Madeiru, slýchala jsem od přátel, kteří již zažili. Zblázníš se.
A víte co, měli pravdu. Nikdy jsem neviděla takový skvost, přírodu, kterou nezlikvidoval člověk. Místa, kde lidská noha naopak našlapuje potichu, zlehka, protože se bojí dodýchnout, aby se ta krása neztratila, nevypařila, aby to nebyl pouze přelud. Od rána do večera jsem vdechovala do plicních sklípků čerstvost, svěžest a oči kroužily po květinách, které už nikdy neuvidí.
Nejsem závistivá, přej a bude ti přáno. A přesto jsem jeden osten vpíchla přímo do svého nitra.
Lidé na tomto ostrově se po staletí naučili hospodařit s vodou. Díky zavlažovacím kanálům, levádám, spojili oblasti s přebytkem a posílají ji do míst, kde není. Subtropický jih je spojený díky tomu například s náhorními plošinami, s horami a vody je všude nadbytek. Voda, křišťálově čistá, pramenitá, teče celým ostrovem, zásobuje ho a hýčká. O zavlažovací kanály se vzorně stará stát.
Vrátila jsem se ze sytě zelené a bolestivě zaregistrovala tu paralelu, kterou nikdy předtím.
Paní učitelko, já bych vám ráda řekla, že co je šťavnaté, voní po vodě. A nám všem bych moc přála, abychom uměli s vodou hospodařit, nedívali se na zatopená či vyprahlá území, tak doufejme ... že ještě máme šanci ....



středa 22. května 2019

Monology bez hranic ....


PÁTEK

Soptíček :  Dneska mě moje babička vezla autem. Opravdu hodně to tam smrdělo. Měla jsem na hlavě čepici, i když svítilo sluníčko a všichni chodili s holým zadkem, jak trefně říká babička Simča.
Hodně jsme zpívaly, ze stanice trolejbusu nám mávali lidi, asi se jim to moc líbilo. 
Jedeme spolu na hrad, tak jen doufám, že tam nemají pavouky. Já pavouky právě nerada, když ho vidím, hned pištím. Obličejem dělám takové ksichtíky, pozor, aby mne babička nerozmačkala, když mne chrání. 
Dostala jsem jahodovou zmrzlinu, dala jsem i Fíkovi. Já bych zmrzlinu mohla ráno, v poledne i k večeři. Tak proč mi pořád nutí maso, zeleninu nebo ovoce ? Takové ovocné Lipo má vitamínů !
Navíc já je dobře slyšela, jak si povídají o těch mých holoubcích. Vytahuji si je tajně, když se nikdo nedívá a s takovou chutí se s nimi těším. Babička mi při koupání říkala, že jsem čuník.
To nevadí, já jí dneska naučím před spaním novou hru.

Já :  Roztrhnout, zabít, zastřelit ! To jsem nemohla porodit ?
Proč mi moje jediné dítě dá do auta poblitou dětskou sedačku, kterou vyčistí jedlou sodou a octem ? Chemická reakce těchto sloučenin je tak třaskavá, že po městě jezdíme se všemi staženými okny.
Musíme zpívat, Soptíčkovi se chce spát. Když usne teď, bude lítat po kvartýru ještě o půlnoci.
U kávy na hradě Střekově zjišťuji, jsem mladá, krásná, svěží, věkový průměr německých turistů se pohybuje kolem sta let, večer mohou běhat po cimbuří. Kéž by mi to vydrželo fakt dlouho.
Ten malý hajzlík nejí mango, doma mlaská. Nejí kiwi, doma achá. 
Výborně, sice to není výchovné, ale u pohádky jí. Už nebudu protáčet panenky v sloup, dělám to taky. 
Ležíme vedle sebe a hrajeme Soptíčkovu hru. Ke slovu chodící přidáváme veselá slova. Chodící skříň, smích, chodící oko, smích, chodící vlasy, smích, chodící pastelka, smích, chodící pindík, obrovský smích. Proboha, kdy začíná puberta ?



sobota 18. května 2019

Já to už umím ....


Má švagrová říká, že si život umím užít. Tuším, že má pravdu.
Ale vždy tomu tak nebylo. Žila jsem život vzorné dcery, dokonalé matky a manželky, úderné pracovnice a mou hlavní náplní bylo dělat radost jiným.
Hrubě jsem se mýlila, až když jsem úplně vyhořela a vyškrábala jsem se ze dna, dostala jsem za úkol od psychologa, začít žít svůj život. Naučit se odpočívat, spát a hlavně dělat radost sama sobě.
Já to už skutečně umím, v té druhé půlce života jsem našla sama sebe a obdarovala se, plním si sny.
Díky cestování se mi otevírají obzory, o kterých jsem jen četla, snila.
Když jsem poprvé v katalogu uviděla květinové slavnosti na Madeiře, moje srdce zaplesalo a bilo jako na poplach. A co teprve na místě.
Mám geneticky zakódovaný vztah k rostlinám i díky mému renesančnímu otci. Jako dítě jsem se účastnila každé Flory Olomouc, jejíž nekonečné, barevné a voňavé záhony se zapsaly do duše malého človíčka.
Co se mnou udělala Madeira, ano, byla jsem nonstop zhulená květinami, nedotčenou přírodou a na květinový průvod v hlavním městě nikdy nezapomenu. Je to příležitost, kdy se ostrov obléká do barev, do květin a v rytmech tančí. Tančí každý, i ten největší páprda, pohupuje se do rytmu salsy, kroutí pánví, protože Elvisův odkaz nenechá nikoho chladným.
Každé větší město ostrova nacvičí program, oblékne se celá rodina, nazdobí alegorický vůz a hlavním městem jde průvod. Není průvod jako průvod, o to jsme se v našich životech s mávátky už přesvědčili a né jednou.
Pro někoho mnoho lidí, jiný by mohl namítnout, že vše zbytečné, marnotratné.
A co jsem si přivezla já z tohoto dne ?
Nefalšovanou lidskou radost. Jsme přesyceni násilím, bolestí, dny se nám smrskávají do pracovních a výkonnostních kritérií, stravování odměřujeme na bio, děti si neumí hrát, nepotřebují, mají virtuální mašinky.
A jak tak všichni tančili, všichni se smáli, mladí i staří, štíhlí i silnější, měl svět chvíli jiný rozměr.
Byl barevný, přívětivý a nebáli jsme se navzájem dotýkat, dýchat a od srdce se smát.
Pro tyto chvíle stojí za to žít ... a kdekoliv !


středa 15. května 2019

Z blonďatého cestovatelského deníku ....


Kdo očekává, že překvapím distingovaným chováním a dokonalou etiketou, toho skutečně zklamu.
Když u mé imaginární kolébky sudičky nakládaly, byly to holky pěkně rozjeté a nešetřily.
S přibývajícími roky by jeden očekával, že to vyklidním, zestárnu a zešedivím.
Ano, přátelé, já zešedivím / za těžký prachy u kadeřníka /, já zestárnu, ale vyklidnit, to já neumím.
Zažila jsem na Madeiře hodně veliký adrenalin a zde jsou tři docela malé ukázky, že když jedu já, blond hlava září do všech stran a průšvihy ... no posuďte sami.

Na balkóně

7:35 ... vcházím do hotelové jídelny u bazénu. Někdo má na dvoře slepice, kolem mé nohy poskakuje racek chechtavý a čeká svačinku. Miluji snídaně, žeru, dokud mi nezačne přetékat tukový prstenec přes okraj kalhot. Croissanty s nutelou, teplé houstičky, bábovky, sýr, šunka. Nirvána pro bloncku, která vstává ráno ve čtyři. Kávička, džus, kávička, buchta, meloun, umřu blahem.
8:08 ...  ty čuně, ty jsi se zase naprala. Mozkové závity jsou utlumené, zálibně ve výtahu mačkám 11.patro. Bydlím v oblacích a cestu mám kolem obrovské terasy. Vidím půlku nadpozemsky krásné Madeiry, moře, slunce, racky. Kochám se panoramaty, kochám se životem.
8:12 ...  stojím na balkóně a zjišťuji, že kolem sebe mám ráj, jen z toho ráje nemohu ven. Průvanem se zabouchl jediný východ. Běhám jako blbka, zkouším nouzový východ. Nejde otevřít.
Polévá mne horko, tváře mám rudé a ruce se mi klepou. Za pár minut odjíždíme na celodenní výlet a já stojím jako kretén zamčená na balkóně. Nikde ani živáčka, společnost mi dělá slunce, parníky na moři, racci se chechtají a já sedím na zemi. Škoda, že není v kabelce padák jako povinná výbava.
8:19 ...  sedím opřená o zeď, modlím se, aby šla kolem nějaká uklízečka. Království za uklízečku !
8:21 ...   kape mi první slza, když v tom mi to spíná. Mám číslo na průvodkyni. A mám i telefon !
No není to štěstí ?
8:30  ...   moje průvodkyně se jmenuje Simona a má blonďatý melír. Má taky pochopení.
8:45  ...  vbíhám do autobusu a všichni sborově tleskají. Už všechno ví, jsou informováni a umírají smíchy. Odpouští mi akademickou čtvrthodinku, protože se všichni domnívají, že jsem bioložka.
A kdo by jim vysvětloval rozdíl mezi vřesem a vřesovcem  ??



neděle 12. května 2019

Od lidí k lidem ....



Z Čech jsem doslova utíkala. Vadili mi lidé, všední život měl šedou stránku a jela jsem na setrvačník.
Nedokáži si vůbec představit, že bych nevypnula motor, že bych žila bez relaxu. Umím naštěstí hodit povinnosti za hlavu a neodmítám se stát na malý časový úsek světoběžníkem.
Odletěla jsem na Madeiru a pokud mohu zpětně hodnotit dle fotek ...utekla jsem od lidí k lidem.
Hned první den jsem navštívila místní madeirskou tržnici a kdykoliv mi čas dovolil, nechala jsem se vtáhnout zas a znova. Tenhle barevný, nesmírně voňavý svět se mi vsákl pod kůži. Procházela jsem mezi miliardou lidí a natahovala do mého nitra dary tohoto překrásného ostrova.
Budu pár článků směřovat tímto směrem, ale pouze ze svého úhlu pohledu, z mých blonďatých průšvihů / a že jich zase bylo /, z fascinace přírodou, o které se dá i dnes říct, je nedotčená.
Nezahrnu vás přesnými daty, dokonalými údaji, těch je plný internet. Pokusím nastínit své zážitky, své emoce, v každé fotografii je náš svět, naše žití, i když tisíce kilometrů od opravdového domova.
Svět patří třeba jen na chvilku nám všem, jen si sáhnout...