Září v kostce ....

Kostru svých článků si  " zapisuji " rovnou do hlavy a tisíckrát měním. Vždy, když jsem začala bilancovat uplynulý měsíc, stále se v mé hlavě jednalo o měsíci srpnu, nikoliv o září.

Prostě září mi nešlo nějak přes pusu či mozkové závity. Zda se na tom podepsalo stále trvající teplo, fakt, že neběhám a nesháním školní pomůcky, cena jablek, melounů a broskví je stále konstantní, fakt netuším.

S povyražením a neutuchající skvělou náladou jsem přijala konečně podzim. Je tu, voní, dělá pavučinky, jen mne připravil o světelnou pohodu, musím vrstvit oblečení a po půl roce jsem si opět musela vzít ponožky a boty, přišla jsem o svobodu nohou.

Sporťáku, už máš chlapa ? ....

Kdo očekává coming out, bude zklamaný.
Jsem a zemřu jako heterosexuální jedinec. Mám ráda chlapy a preferuji v lásce to, co činí muže s ženou spokojenými, čím si navzájem dokáží udělat potěšení.
A přesto jsem teplá, jsem lesba.

Fakt už všude voněl ...

I když teploměr atakovaly teploty kolem třicítky, venku už to večer vonělo jinak. Sluníčko svými teplými tóny malovalo krajinu do barev, nitkami pavučinek protkaný každý koutek a na horách  / netřeba zatloukat, je to Harrachov /  si podzim hrál s krajinou ještě znatelněji.

Voní, všude krásně voní, podzim je tu.

Jednou bude hérečka ...

Netuším, kdy to začalo. S přibývajícími lety jsem se stala dojímací. Pláču na každé besídce, slzy mi tečou u reklamy na vánoční Fofolu, na promoci dcery jsem byla nejvíc slyšet, při maturitě synovce jsem měla rudý obličej, v porodnici u Apolináře jsem řvala jako potrefená, když jsem uviděla moji malou holčičku s ještě menší holčičkou.
Dalo se tedy vytušit, že budu na šrot, až pojedu vyzvednout Soptíčka poprvé sama ze školky.
Intenzívně jsem si od rána vštěpovala, že to nic není, že je to naprosto normální situace.
Jenže nás dělí na to spořádané vyzvednutí z předškolního zařízení sto kilometrů. Nesmělo by být příjemné léto s teplotami kolem 30 stupňů, kdy se frézuje celá republika a já jsem nabrala takové zpoždění, že jsem s nasoleným zadkem rychle na vsi zaparkovala auto a letěla do školky mezi kačenami, které se rochnily v místním kačáku a zrovna měly spoustu přebytečného času a blokovaly mé hladké vyzvednutí.

Blondýna hlásí příchod

Jmenuji se Simona a celý život mám hlavu blonďatou.
Přestěhovala jsem osm let svého blogového života  včetně 659 článků, stovek fotek a tisíců komentářů.
Zakládám si na nové adrese staronový blog. Je to pro technického antitalenta neskutečný boj, tímto bych ráda poděkovala Veronice a Martinovi Rybenským za úspěšné přenesení původního blogu a doktorce Dorce, která má se mnou svatou trpělivost. Přátelé, děkuji.
Na nové adrese bude stále stejná Blondýna, která má ráda lidi, ráda o nich píše, ráda se dělí o své zážitky ženy, babičky. Ta, která občas bojuje sama se sebou, se Soptíčkem, s technickými nastaveními, s ikonkami, s vkládáním fotografií, ale svět blogu jí neskutečně baví.
Pro někoho virtuální svět, pro mne lidé, kteří se mi vsákli pod kůži.
Pokusím se opět o lehký tón, kterým vám vykouzlím úsměv, napíši i na vážná témata, která vás donutí se zamyslet, budeme spolu hledat pravdy mezi řádky, no a občas si změním pozadí, však víte, jsem prostě barevný člověk a jsem blonďatě marnivá.
Takže pokud se objeví občas nějaký článek hodně do barev, věřte, že se učím s novým blogem pracovat a nebo mám hodně veselou náladu. A o tom to je !
Děkuji za přízeň, za podporu a hurá do blogování ....