U Honolulu doleva ....

V dobách mého dětství a mládí malí kluci snili, že se stanou popelářem, řidičem kamionu, taxikářem a někteří letcem, pilotem.

Já měla jednoho doma, můj otec miloval létání, stal se velitelem vládní letky. Létal jako armádní major a mnohokrát mi vyprávěl příběhy, které psal sám život. Nejvíce na mne zapůsobilo vyprávění z dob záplav na Dunaji, kdy tok řeky lámal domy jako papírové krabičky a lidé na březích bojovali o holé životy. Mít práci, poslání, radost a koníček v jednom, to se podaří málokdy a pak zůstávají pouze sny.

Můj kamarád, přítel a báječný člověk se od dětských let rád hrabe v součástkách, kutí jako správný Čech a vypráví, že až se znova narodí, rozhodně bude létat, bude pilot.

Než dojde k reinkarnaci v orla útesového či velitele meziplanetární kosmické lodi, rozhodli jsme se skupinka rodiny a přátel, jít snům naproti. A když jsou kulatiny, je to prostě výzva.

V den narozenin otevřel obálku s letenkou, která zároveň sloužila jako pozvánka na letecký simulátor Boeing 737.

A může Hujer nechat své Hujery doma ?

Vyrazili jsme podpořit jeden klukovský sen, který se začal plnit v kokpitu simulátoru.

První půlhodinu proběhla předletová příprava, které se ujal profesionální pilot. 

Nikdo nedutal, nikdo nemluvil, jen srdce nám bila v hrudním koši jako o závod. 

Nahodily se motory, akcelerace, zasunout podvozek a letíme ...

Ucítit setrvačnost tak obrovského kolosu, který má 70 tun, vyzkoušet si, že ta tlačítka skutečně fungují, nejsou pouze maketou. Podvozek reaguje, světla svítí do tmy, do mlhy, pecka.

Z pražské Ruzyně jsme vylétli a pak následoval Innsbruck, alpské kopečky jsme okukovali s ležícím sněhem. Je zima, zahřejeme se na pláži Saúdské Arábie.

Po koupeli ve vlnách teplého moře zamáváme šejkům, ty brďo, není tohle socha Svobody, prolétneme kolem řeky Hudson, přistávat zde, byť jen simulovaně, se vůbec nikomu nechce.

Letiště na Madeiře je postaveno nad útesy, je krátké, přistát zde se rovná úspěchu mimořádnému.

Profesionálové jsou neskuteční mistři, když se nepodaří na první dobrou, opakují i třikrát.

U Honolulu doleva a připravte se na výkrut, hlavou dolů,  to jako fakt ??

Po hodině a půl letu, přistávání, simulace požáru, oslavenci září oči, je dojatý a nestydí se za slzu.

Splnil se mu sen. Na docela malou chvíli se stal vládcem prostoru, ke kterému vzhlíží každý den s respektem.

Přiznám se, že i pro mne to byl nevšední zážitek. Nejvíce na mne zapůsobilo přistávání potmě a za mlhy. Když se přidá vichr, zhorší se povětrnostní vlivy, způsobuje  to situace, kdy v reálném životě skutečně smekám. 

Na zdejší simulátor leteckého provozu se chodí zdokonalovat skuteční piloti.

Létám ráda, létám často. Způsob této dopravy se mi jeví stále jako nejbezpečnější, zároveň nejrychlejší. Ráno balím kufr v Čechách a večer jím falafel v Egyptě.

Nakoukla jsem pod pokličku, malou chvilku jsem nebyla jen obyčejným pasažérem, který si krátí čas čtením časopisů, protože v leteckém kokpitu čas letí daleko rychleji, zodpovědněji, lidské životy jsou závazek.

Pokud přemýšlíte nad dárkem, který má potěšit klučičí duši, splnit sen o létání, doporučuji.

Není nic krásnějšího než když letíte nad Honolulu a oči září a maličká duše věčného kluka plesá.