sobota 24. srpna 2019

Cesta na Everest ...


Život běží v ustáleném tempu.
Starosti přeskakují přes oblázky, hrany obroušené.
Táta není, máma není, nikdo už nepohladí duši stále malého dítěte tam uvnitř.
Okna bytu nezáří, chladí.
On se tulí v jiné posteli, prdí v jiném obýváku, nechává ponožky v jiné koupelně.
Dveře dětského pokoje potahují pavučiny.
Interpreti hip hopu na zdech smutně žalují o osamění. Lampička na stole zhasla.
Zvonivý smích ptáčete utichl, hnízdí jinde.
Má svůj nový a teplý domov.
Sny o spokojené druhé půlce života rozmetá tvrdá realita.
Padesátka za krkem a do důchodu daleko. A co s tím ?
Existence dvou cest je evidentní.
Stát se uplakaným uzlíčkem nervů, který je svou přítomností každému trnem v oku. První štreka.
Postavit se situaci čelem a začít od píky. Druhá štreka.
Na té druhé stojí pomocníci a šerpové raději, mačky jsou nabroušeny ostřeji, kyslík v pomocných lahvích doplněn.
Můžete s pěti křížky hubnout ? jistě
Můžete s pěti křížky chodit do autoškoly ? jistě
Můžete s pěti křížky poznat nejlepšího tatéra pod sluncem ? jistě
Můžete s pěti křížky prolíbat nejkrásnější  hvězdnou noc života ? jisto jistě
Zase stojí za to žít, poděkovat za každé nové ráno.
A co když chcete šlapat dál, zdá se ten kopec moc vysoký ?
Je vysoký, ukrutně a přesto je potřeba přijmout výzvu.
..... a tak jsem jednoho listopadového rána stála na letišti a držela letenku.
Sama, jen s kufrem a srdce v krku. Bušící, třískající, šílené.
Tolik jsem toužila to dokázat, vymanit se, rozhodnout se a nebýt závislá.
S cizími lidmi, bez pomoci, bez maček, bez šerpů, bez kyslíku.
Jak zvládnu sedět sama v letadle, jak zvládnu cizí zemi bez znalosti jazyka, jak zvládnu být sama se sebou ?
Stála jsem na svém Everestu, stála jsem na svém kopci.
Nikdy v životě jsem nebyla tolik šťastná. Sama v cizí zemi a přesto obklopená, přijímající a otevřená.
Nezávislá a nikoliv osamělá.
Slunce mne vedlo, objalo a hladilo jako máma, střežilo jako táta, laskalo jako nejlepší milenec.
Lidé mne přijali jako solitér, nikoliv jako chudinku, která musí cestovat sama.
Řím mne přijal, ukázal rub i líc a stal se v mé mysli, v mém srdci synonymem nového začátku, nové budoucnosti. Té mé, té nové.
A proč tahle úvaha jedné padesátky ?
Mám na své ruce vytetován text staré rockové balady ... vždy můžeme začít znova.
Nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.
Odešel partner, zlobí dítě, chybí rodiče, je boj, být sám se sebou ? Určitě.
Dupeme do kopců, funíme, padáme pod vrcholy, čekáme na šerpu, čekáme na kyslík do plic.
Ale vždy můžeme začít znova !
A pokud už máte svůj Everest vyšlápnutý, neklesejte na mysli, je tu ještě Koruna Himaláje ...


 

44 komentářů:

  1. Dojala jste mě.Je mi 50+,mám úžasného druhého muže(byť jsem myslela,že budu sama),úžasnou vnučku,někdy zlobivé děti,odpornou chorobu a přesto jsem šťastná.Děkuji za vše! Vám též.Hezký den.JP

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kudy chodí druzí báječní muži ?
      Jste ukázkový příklad, že když člověk chytí druhou šanci, má možnost život prožít, nikoliv přežít.
      A já děkuji !!!

      Smazat
  2. Jsou lidé, kteří jsou schopni kdykoli začít bez velkého remcání znovu stoupat z jakkoli hlubokého údolí, a jiní, kteří skuhrají i na samotném vrcholu, jak je cesta hrozná.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, také jsem frflala, negativismus byl mým denním chlebem, ale naštěstí ten naturel zvítězil, to co je uvnitř.

      Smazat
  3. Strašně si mě tímhle článkem zahanbila. Ty víš proč, víš jak to se mnou je... Ostatně vždycky mne zahanbí lidé, kteří jsou na tom hůř než já a neskuhrají jak já a umějí nesmírně pozitivně myslet. V tom má pravdu Čerf s tím, že někteří i na vrcholu frflají. Já jsem takový frflal. Vím, že na tom sice nejsem úplně nej, ale pořád mám kde bydlet, jsem relativně zdravá. Ale šťastná, šťastná nejsem.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nebuď trumpeta, štěstí sakra není žádný setrvalý stav, to jsou jen taková záblesky radosti, když jdeš s Bobulí na procházku, když uděláš pěkný fotky svých kytek, když si dáš dobrý kafe, když si hezky šoustneš. Už jsi velká holka, abys věděla, co je štěstí a že jsi šťastná...!

      Smazat
    2. Vím, co jsi tím komentářem chtěla povědět.
      Také mne naplňuje, když mne vnučka políbí a v podvědomí bych si přála tuhle něžnost od muže. Těší mne pozornost od dětí a toužím tam vzadu po romantice s mužem.
      My věční hledači to máme problematické, jen já si dala za program, že budu žít i z prdu kuličku.
      Když je člověk v kolektivu a stejně se cítí sám, je zoufalý problém, u nás žen markantní, čekáme ještě nad hrobem kus štěstí, kus srdce.

      Smazat
  4. Krásný! Jestli budu mít někdy depku z pomalu, ale jistě se blížící padesátky, vzpomenu si na tebe. Díky! :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Janinko, jakápak depka, po padesátce život teprve začíná, to už budou děti pomalu vylétat z hnízda a dostaneš druhou mízu! A mám dojem, že Simonka/Blondýna má pořádně nakročeno na vydání knížky, která bude trhák.
      Zdravím všechny tady na jejím blogu. Jiřina z N.

      Smazat
    2. Vlastně věk kolem padesátky je nejkrásnější, není z čeho mít depku, těš se!

      Smazat
    3. Napsat knihu se pokouší mnoho lidí, ale v době, kdy lidé nečtou, je to sázka do loterie.
      Nikde jsem tyhle ambice neměla, bavilo by mne psát sloupky o životě a ze života, to jo, ale knihu né.

      Smazat
  5. Cesta bez doprovodu má něco do sebe, není třeba se na nikoho a na nic ohlížet.
    I když na Everestu nikdo nezahřeje, dojem není o nic menší.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak na tom je kus pravdy, protože dva názory nebo tři už hodně tříští požitek, přesto bych ráda těch vrcholů prožívala ve dvou, s partnerem, ženy jsou problematické jako parťáci.

      Smazat
  6. Někdy je ta nutnost restartu požehnáním. Před pár lety jsem začínala znovu s novým mužským, v novém bytě ( tedy starém a ve stavu před rekonstrukcí), v nové práci. Shodou okolností jsme měli v té době sraz se základkou. Úplně mě obešel mráz,když mi tam spolužák řekl: Víš co, já už toho moc nepotřebuju. Mně stačí kolikrát přijít z práce, lehnout na gauč, otevřít pivo a zapnout bednu.. v té době nám nebylo ani čtyřicet. Já začínala teprv žít ten konečně lepší život a on byl vlastně na konci.... Ivča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mám a měla jsem obrovský problém pochopit tyhle životní zombíky, ale pokud je na tom gauči spokojený ? Já bych si to druhý den hodila, fakt.

      Smazat
  7. Ano, častěji než růžovou zahradou chodíme v životě do šíleného kopce. Ale sto jí to za to!
    Děkuji, Simi, a přeji hezkou neděli, Helena

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já jsem podvědomě nikdy po růžové zahradě netoužila, jen jsem si přála mít ten život klidnější, jenže, jsem já klidná ???

      Smazat
  8. Blondýnko, krásně a pravdivě jsi to napsala. I já mám svoje kopce, pro někoho moc malé, ale pro mě rozhodně Everest, který překonávám téměř každý den. Měj pěknou neděli.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Není malých ani velkých kopců, spíše silných hrdinů, kteří musí dnes a denně šlapat, vydechnout a šlapat !

      Smazat
  9. Nevzdávat se a nejen snít, ale nebát se si sny plnit. A možná se i trochu bát, ale nikdy se nevzdávat. Hezký den....

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Strach být musí, souhlasím, pokud není, nemá člověk brzdu v pravý čas !

      Smazat
  10. Krásně napsáno... žijme.. Ano, život není peříčko, je stále se co učit, být otevřený, nesoudit, začínat, mít hlavu vztyčenou. Stále se učím, nechci být remcalem, někdy jeden sklouzne, ale když si uvědomí a sebere se a jde dál a líp...nebo alespoň podle svých možností, jak nejlíp to jde. Radovat se, užívat, prožívat, překonávat, zdolávat...prostě být se sebou spokojený. Každodennosti... J.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Určitě, s tímto věkem přicházejí milníky.
      Obrovské a já osobně jsem nikdy v životě netoužila po životě jako nyní.
      Mám hlavu srovnanou, hormony ukočírované a k tomu stále veliké srdce.

      Smazat
  11. Dneska maličko na vážno....) Taky pořád začínám, někdy jsem unavená, někdy mě to baví.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já jsem rozdvojená osobnost a jedna část je konzervativní staromilec, já nejsem na začátky stavěná.
      Skutečný a markantní posun v mé životě nastal skutečně kolem 50 a změna byla obrovská. Navíc já se držím hodnot jako prase drbání, kdybych stále začínala, zabilo by mne to.

      Smazat
  12. Padesáté narozeniny se berou jako určitý zlom v životě člověka. Dejme tomu, že ano. Jenže spousta záležitostí není o věku. Jsou záležitosti, se kterými se počítat musí - např.,že děti z rodinného hnízda vyletí....... jsou to kopce, které se musí vyšlapat a třeba i to je málo, nedostaneme se tam, kam bychom chtěli.Ale takový život je.
    Podle mne je však důležité, aby si člověk našel pro sebe něco, co ho baví, má rád, aby mu to obrousilo to bolestné, co mu život do cesty dal. Aby sám pro sebe, si dával sebe.
    Souhlasím s tím, že začínat můžeme ledacos kdykoliv a je to tak i dobře, ale to, o čem píšu, by mělo vznikat brzy - v době, kdy ještě máme pocit, že toho není třeba. Aby se to stalo určitou běžnou trvalou součástí života. Aby to mělo šanci zmírnit životní ztráty, aby to v člověku udržovalo pocit, že je na světě a mezi lidmi rád.
    Hezký zbytek neděle, Simi!
    Hanka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nelze se připravit na odchod partnera, úmrtí rodičů, odchod dítěte do života. To jsou milníky, které přicházejí bez pozvání, bez přípravy.
      Když to všechno přijde ve stejný čas, všechny argumenty jsou na nic.
      člověk je tak zoufale zraněný a bezradný, neví, kam.
      V mém životě to přšlo všechno najednou a byl to hodně veliký kolotoč, neměla jsem chuť žít, skutečné né.

      Smazat
  13. Simi, máš můj obdiv. Ne proto, že jsi se "odpíchla" a pokračuješ dál, ale že jsi letěla sama do Říma. Já tady v Čechách půjdu sama kamkoliv, ale letět někam ven, nemám odvahu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když máš doma partnera, je to jednoduché.
      Když se musíš podvolovat přátelům, jak oni mají čas, náladu, peníze i chuť, přestane tě bavit, stále na něco čekat.
      Rozhodnutí padlo, měla jsem dušičku tak malou, ale.
      Kolektiv byl úžasný, boží a já prožila tolik nádherného štěstí, navždy mi bude Řím svítit. Pak přišel Madrid, Benátky, Madeira, všude jsem letěla sama. Všude jsem poznala spoustu inspirativních lidí, kteří neměli problém to vše se mnou prožít. Zase poletím sama, má to hodně co do sebe a hodně jsem se naučila. Víc než když jsem v kolektivu přátel. A ti chtějí létat také, musí si to prostě rozvrhnout :-)

      Smazat
  14. Simi,
    každý máme tu svojí cestu na vrchol !
    Asi to nebylo lehké rozhodnutí, ale je super, že si dokážeš užít dovolenou za hranicemi všedních dní sama :-)
    Já se nikdy do takové situace nedostala, restart jsem si dala v 37 letech, druhý vztah dítě v 41 letech, hypotéka do konce života,...30 let mám stále malé děti ;-D, takže já naopak ty samotné chvilky musím vyhledávat, abych si zachovala zdraví rozum ;-) Simi krásný poslední srpnový týden !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Správně, každý máme svůj vrchol.
      Ty jsi si prodloužila produktivní věk o další dítě, tudíž syndrom opuštěného hnízda ti nehrozí, pouze únava a občas ujetá nervová soustava :-)

      Smazat
  15. Padesátku mám už nějaký ten rok za sebou, bylo období, kdy jsem netušila jak budu moct žít dál. Žít se musí, pro dítě, pro vnoučata a někdy i pro partnera, který občas leze na nervy.
    A Tebe obdivuji, že se nebojíš sama cestovat do zahraničí a sama zvládáš spoustu dalších věcí.
    Měj krásné dny.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jak budu žít dál ... přesně, tu otázku jsem si položila snad tisíckrát, vysnila jsem si kouzelný podzim života a vono to bylo úplně o něčem jiném.

      Smazat
  16. Přesně tohle jsem potřebovala, dobít baterky pozitivním přístupem k životu. Ne, netrápí mě manžel, trápí mě kila navíc. Bylo mi vysvětleno, že za to může moje léčba. Ale já to nevzdám, obuju si pohorky a vydám se do hor, do Himaláje...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vše potřebuje svůj čas, nic se nesmí ošidit a ty jsi vyhrála !!!
      Nezapomínej na to ...

      Smazat
  17. Pravda je, že v jižních zemích věk jsou prostě jen čísla..vidím důchodce cestovat, bavit se, pracovat (to už bohužel i kdo nechce :-))
    Nikdo se nepozastavuje nad věkem...prostě dokud dýcháme tak jsme!
    A máš pravdu, v Římě se nemůžeš cítit sama, jsou vstřícní, usměvaví, dokážou naladit a nakazit :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. I u nás začínají důchodci lépe a produktivněji žít, stále je to otázka financí. A bude, ovšem když chce někdo žít nikoliv přežívat, udělá si pohodu i z mála.
      Nikdy na tenhle Řím nezapomenu a asi ho nic nepředčí, italští bohové mi ho ještě i rozsvítili, bylo nádherně, sluníčko se fakt snažilo.

      Smazat
  18. Simčo, jsi dobrá, že ses vydala do cizí země, sama a ještě bez znalosti řeči. My tak akorát do Chorvatska, tam se celkem domluvíme. Jinak cestovat sama má něco do sebe, člověk se nemusí nikomu přizpůsobovat a může si vše prožít podle svého. A život po 50..., ten mne už brzy čeká, ale nestěžuji si. Těším se na to, co přijde.
    Přeji Ti fajn dny. D.

    OdpovědětSmazat
  19. Já teprve zakládám vrcholové družstvo...

    OdpovědětSmazat
  20. Také jsem vyšlapala vysoký kopec, měla jsem ale výhodu, že mě jistil manžel. Neradil, nezasahoval dokud jsem nepožádala, ale hlídal mně záda. Hezké dny Simi.

    OdpovědětSmazat
  21. Padesátku už mám dávno za sebou a vzhledem k tomu, že děti jsme měli na nynější dobu brzo, po jejich odchodu jsme byli ještě poměrně mladí. Jezdili jsme na dovolené do zahraničí, poznáváme i naší krásnou přírodu a dokud zdraví dovolí, doufám, že ještě něco vymyslíme. Sama bych asi nejela, ale možná i to má něco do sebe. Moc zdravím ☺☺☺

    OdpovědětSmazat
  22. Někdy mi takováhle odvaha chybí i s těmi mými dvěma křížky. Díky za tenhle článek :-)

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.