pondělí 30. července 2018

Jako když pohnojíš ...

Jako každého zahrádkáře mne děsí stav vody v Čechách. Pokud u nás prší, tak pár minut a o větším zavlažení nelze hovořit.
Tři měsíce denně zalévám pitnou vodou a bohužel je to málo.
Zapěstované a nádherně rostlé vřesoviště následkem celodenního úpalu a nedostatkem vody zařvalo. O velkých 15 rostlin jsem přišla a co dál ? Co dál se 40 metrů dlouhou skalkou, do které pere celý den slunko ?
Musím poslouchat přírodu a blogové parťáky / Pavel a Vendy /, kteří mne popostrčili do levelu, o kterém jsem ani omylem neuvažovala.
Ovšem, jak říkala má milovaná generálka : " Mlč před ní, to je jako když pohnojíš " !!!
Dva týdny jsem zjišťovala potřebné informace, než jsem si zakoupila šest kusů mrazuvzdorných opuncií.
Posílená informacemi od špičkového českého pěstitele a vývozce kaktusů do celého světa jsem se s chutí pustila do práce.
Do metru jsem musela mojí jílovitou skalku zadrenážovat a to se jevilo jako největší hardcore, půda je nesmírně vyschlá a práce s rýčem je za odměnu / ryla jsem ráno v 4 : 45 , abych nezdechla /.
Držte nám palce, opunciím, aby přežily mou péči a mně, abych měla na jižní skalce, co pěstovat.
Skladba mých rostlin se pozvolna mění, s úspěchem pěstuji netřesky, množím agáve a začínám pěstovat kaktusy.
Taková typicky česká zahrádka, kde se na podzim bude stáčet tequila a vyrábět marmeláda z opuncií.
Krásný týden přeje pohnojená blondýna, jen přátelé, další inovace až příští rok.














čtvrtek 26. července 2018

Koupím rybářský prut ...Zn. Spěchá ...

S chatou, zahradou a přilehlým pozemkem jsem zakoupila i docela malé zahradní jezírko.
Plavalo v něm pár živých ryb a moje ambice v tomto směru nebyly nikterak veliké. Očekávala jsem rychlý závěr, neuměla jsem co se týče chování rybníčkový ryb, vůbec nic. Nic je v tomto kontextu silný výraz.
Přežili jsme první zimu a já se rozhodla, že se do toho pustím po prsou.
Jezírko jsem nechala odbornou firmou předělat, dnes je hloubka ke dvěma metrům a celkový obsah jezírkové vody 2000 litrů.
S novým prostředím přišla i nová zkušenost. Ryby se mi začaly třít a rozmnožovat takovým způsobem, že na dva kubíky jsem měla jednu dobu i 60 ryb. O kvalitě vody nelze hovořit ani s výkonným filtračním systémem, během jednoho týdne došlo k totální devastaci jezerních travin a rostlin, z leknínů zbyl pouze koš na vodní rostliny.
Pokud státní rybářství dělá jeden podzimní výlov, já dnes dělala letošní třetí.
Odborníci praví, že tato sexuální revoluce v mém jezírku je známkou špičkového biotopu, za takové skvělé výsledky se prý nemusím stydět.
Nejdříve je třeba pomalu vodu odčerpat do připraveného vaku, ryby vychytat a zase pomalu stejnou vodu přečerpat zpátky. Kvůli teplotnímu šoku a stresu nelze dopouštět jinou než původní vodu.
Takže, pokud potkáte blondýnu, co vám bude vnucovat jezírkové ryby, nebojte se, jsou ze špičkového chovu a jejich majitelka se hrdě hlásí ke skutečnosti, že má na zahradě bordel.
















pondělí 23. července 2018

Z deníčku dekadentní babičky ...

NA VELIKOSTI NEZÁLEŽÍ

Dostali jsme se Soptíčkem šanci se družit, ba dokonce jsme na tuto akci neměli vyměřené hodiny, ale řádově jsme se dostali i do dnů. Má nejmilejší vnučka se při každé příležitosti, kdy jsem se v rámci převlékaní, sprchování, odpočívání, obnažovala do roucha Evina, postavila s otevřenou pusinkou a pravila : " Babičko, ty máš velikáááá prsa " . Na velikost byl kladený důraz, při kterém se protočily panenky o 360 stupňů a mne dorazila i ta spisovnost, protože zrovna v tomto kontextu nebyla naprosto nutná. Velikost mého poprsí jsme probírali za den několikrát, Soptíček totiž očekával, že i jemu narostou stejně velká ňadra během odpoledne / chudák malý /.
No a když nenarostla, tak se alespoň podělíme o nové zjištění se všemi, sdílení je přeci IN. Soptíček se s mojí velikostí povadlého poprsí svěřil sousedovi Svitákovi, sousedovi Koutníkovi, dále se na mne potutelně usmíval při této hlášce naprosto cizí hodně ošuntělý muž v trolejbuse / ba si i chlípně pomlaskával /, Vietnamec ve večerce při kupování lístků na městskou hromadnou dopravu poprvé uměl zdatně česky a nemusel ani říkat : " Já vám nerozumělaaaa ". Při servírování oběda v italské restauraci se usmíval celý stůl včetně pubertálního oslavence.
Abych předešla dalšímu trapasu, při placení jsem naprosto mimoděk a úplně vyčerpaná na konsternovaného číšníka vyhrkla:
" To je dobrý, to nechte a mám velkááá prsa " . Muž vyděšeně sklopil zrak, tiše pronesl : " Já mám radši malá " a chvatně se odporoučel.
A pak, že na velikosti nezáleží, kulový .... a já budu muset hledat novou italskou restauraci.

ASI VRÁTÍM VYSVĚDČENÍ ZE ZÁKLADNÍ ŠKOLY

Slíbila jsem jízdu žlutou mašinkou po zoologické zahradě. V momentě, kdy jsem jí se Soptíčkem v náručí a vyplazeným jazykem doběhla, ano, v tomto blaženém okamžiku jsem uvelebila a těšila se na obrovský zážitek.
Co víc si může stará rocková babička přát. Svítí slunce, je horko jako prase, mám opocené půlky i aktuální prsní tunýlek, vnímám kolem sebe nádhernou krajinu, ale hlavně mám vedle sebe šťastnou a usměvavou vnučku ..... co je víc ?
V naprosto odkrveném mozku, který si lebedil v kouzlu okamžiku, jsem ze sebe vypustila : " Sofinko, vidíš ty zebřičky, ty jsou ale krásné, že a jak mají dlouhé krky, no pane jo, než si je umyjí , viď ? "
Sádelnatá, značně rozložitá dáma proti mně procedila : " To jsou žirafy, děti "
Ty vole, to přeci taky vidím. Usmívám se, to bude tím horkem. Při výstupu z mašinky chvatně prcháme.
Kocháme se. U výběhu s nosorožci usedáme a křoupeme sladká jablka.
Přichází dáma se sádelnatou zadnicí a praví : " Kdepak máme toho nosorožce ? "
Okusuji jablko a odpovídám : " No já ho pokaždé hledám, s tím betonem mi splývá "
Vyznavačka přírodních věd zvedne obočí a pronese : " Leží před vámi "
Nosorožec leží metr přede mnou a já jsem dostála pověsti blondýny na 100 % a to jsem se ani moc nesnažila.
Ach joo, kudy chodila blbost ten den už víme, kudy chodila agilní dáma s boky jako skříň také, protože u výběhu s kozami vykřikla nahlas a bez pardonu : " To je koza kamerunská, kdyby vám někdo tvrdil opak "
A zase ty kozy, jako by jich za ten den bylo málo, že !!

HYGIENICKÉ MINIMUM

Od okamžiku, kdy došlo ke slavnostnímu odhození plenek, tak od toho okamžiku řešíme dámské toalety častěji, už totiž močíme jako koroptve obě. Je to pitným režimem a pocitem volnosti, kdy zadeček není obalený náloží plen a malá slečna se u každého mého čůrání musí také přidat.
Všimli jste si někdy, jak je toaleta malá ? Jak je úzká ? Jak je nepohodlně a neprakticky vyladěna ?
Tuto skutečnost neřešíte, pokud na záchod vstupujete sám či sama, ale s nákupní taškou a Soptíčkem je to neskutečný hardcore. Slamáček, kabelka moje, kabelka mé vnučky, nákupní košík / rozuměj košík látkový, nikoliv vozík !!! /.
Malá, pidi místnost a my dvě v ní. Dítě zvídavě šťourá do každého otvoru a já vidím tu miliardu bakterií, virů, prvoků a jiných nechutností. Chybí zde háček na pověšení arzenálu dámských doplňků.
Močím v předklonu, na hlavě mám Soptíčkův slamáček, kolem krku obě kabelky a vnučka na bobečku fascinovaně říká:
" Babičko, ty ale hodně stříkáš, ty jsi hodně potřebovala, viď ? " A chápavě přivírá svá kouzelná kukadla.
Aby né, to kafe, meloun a domácí limonáda, jo to je nálož.
S láskou si vzpomenu na slova mojí generálky, že nejen v hrobě se člověku uleví.
Vítězně jako Caesar vycházím z místnosti 1,5 m na 1,5 m, jak já jsem to zase zvládla bravurně.
" Jééé, babičko, ty máš ještě v kaďárkách papír " nese se prostorem veselý, pisklavý hlásek.
Podívám se do zrcadla přes celou stěnu a vidím zde ženu ...na hlavě má dětský klobouček s modrou krempou, na krku svou kabelku a své vnučky, v jedné ruce drží nákup a v druhé jemně hladí ruku své vnučky. Lem šatů má uvězněný za spodním prádlem a od něj jí ležérně visí kus toaletního papíru.

Věřte mi nebo né, nevyměnila bych ani vteřinu. Zjistíte, jak skvělý je seriál Včelka Mája, do vaší domácnosti se nacpe Vilík, Hop a teta Kasandra a vám ten přetlak vůbec nevadí. Stáváte se v očí vašeho vnoučete velikánem, kdy nabyté rozměry nejsou vůbec důležité a rozhodující, vlastně ani poloha. Rozestlaná postel voní po heřmánkovém šamponu a jahodové zubní pastě.
Nedělní dopoledne strávené na dětském hřišti, kdy ušmudlaná ručička drží bebe sušenku a druhá vám ukazuje, že na nebi letí letadlo a kam letí, babičko ? ... copak já vím, ty moje sluníčko ?
Krásný týden vám přeje blondýna.


středa 18. července 2018

Na pokec s Blondýnou 2

Když jsem oslovila svého dnešního parťáka k milému rozhovoru, uvědomila jsem si, že Renču Chudobovou z blogu Chudobka 1970 znám jako jednu vůbec z prvních, mých komentujících z blogových začátků, kdy jsem byla nesmírně vděčná za sebemenší odezvu. Roky běží, vážení a já bych vám dnes chtěla představit člověka, který se pral s osudem, nevzdal to pro nepřízeň a hlavně v nedávné době vyhrál nad zhoubným onemocněním, jehož hlavní poznávací znamením je milý úsměv.


1. " S úsměvem na rtech se dá zvládnout i nezvládnutelné "
Ze všech tvých fotografií, avatarů se na mne dívá usměvavá a strašně milá ženská.
Je úsměv tvá deviza ?

Směju se moc ráda, ale stejně ráda si i zaslzím u nějakého katastrofického filmu nebo u romantiky. Úsměv mě nic nestojí a ještě dokáže udělat radost. Při mé práci zdravotní sestry by měl být povinný.
Nemám v oblibě ten zářivý, strojený, americký, ale upřimný, od srdíčka. Někdy stačí jen pozvednout koutky a hned je den veselejší. Jestli je to má deviza ? Částečně asi ano.
Jeden prima človíček mi říkával " sluníčko ".

2. Znám tě a vím, že jsi nesmírně emotivní člověk. Vždy, když ze sebe potřebuješ dostat přetlak, je tvůj text plný pravopisných chyb / mám to stejně, moc emocí, moc chyb /.
Je pro tebe sdílená emoce důležitá ? Je blog ventil, kterým vypouštíš vše, co tě trápí, co tě bolí ?

Nestačí mi si psát soukromý deníček jako v 15 letech. Prostě potřebuji odezvu. Blog je jedním z ventilů vypouštějících můj emoční přetlak. Musím to ze sebe dostat ven. Zjistila jsem, že psaním si dokážu utřídit myšlenky. Někdy se stane, že až když celý problém vidím na monitoru, teprve pak mi dojdou všechny souvislosti.
No někdy ne všechny ... Co nedocvakne mně, dojde mým čtenářům.
Zkrátka blog je značka ideál.

3. Rodina je pro adoptovanou holčičku středobod vesmíru.
Jedna tvá fotografie z dětství mne dojala. Seděla na ní malá, kouzelná, okatá holčička a já měla okamžitou potřebu, že bych jí chtěla objímat.
Jsi kontaktní člověk, potřebuješ být objímaná, hlazená a milovaná ?

Kdo nepotřebuje lásku ani objetí, ten si něco nalhává do vlastní kapsy. Je to jedna ze základních potřeb každého člověka. Když byli moji synové malí, chodili jsme si pro objetí a pusinku navzájem.
Jenže jak rostli, tvářili se přitom všelijak. Tak jsem to utnula. Byla to velká chyba.
Dnes už se zase objímáme a pusinkujeme. Jen bych u toho mladšího synátora potřebovala stoličku. Má skoro dva metry a já pouhopouhých 159 cm.
V manželově rodině se objímání moc nevede a je to smutné.
Nedokážu si představit život bez lásky. Nemusím poslouchat milostná vyznání, stačí mi vědět, že jsem milovaná. U nás nefrčí každodenní projevy lásky. Ale manžel se o mne zajímá. Chce vědět, jak se cítím, jestli jsem spokojená, co mne trápí. Pozná na mně, když se něco děje a já na něm.
No a když mám potřebu být v jeho objetí, tak mu prostě vlezu do náruče a nechám se od něj " trochu pomačkat."
Ale hodně dlouho mi trvalo říct si o to...

4. Sama bývalá zdravotní sestra, proč zrovna toto poslání ?
Záměrně píši poslání, nikoliv zaměstnání, protože my pacienti to okamžitě vycítíme.

Je to velice prosté. Jako dítě jsem toužila nosit " sluchátka " alias fonendoskop. Byl to můj důvod, proč se stát lékařkou.
Později mé známky ve škole / vyznamenání s odřenýma ušima / nestačily na gympl.
Tak jsem zkusila dětskou sestru. A to klaplo. Postupně jsem zjišťovala, že profese zdravotní sestry je přesně to, co mi vyhovuje, co mne naplňuje. Nejspíše to bylo někde nahoře dopředu naplánováno.
Baví mne to. Hodně. Je to můj osud.

5. Vzpomeneš si na pacienta, který bude v tvých vzpomínkách nesmrtelný ?

Kupodivu jeden takový je. Dodnes si pamatuji jeho jméno i rok narození. Je totiž stejně starý jako můj manžel.
Ležel u nás se zlomeninou pánve, měl zavedenou hadičku na močení.
Ten den se mu měla vytahovat a hádej, kdo šel tento výkon splnit ? Nevím, kdo z nás dvou byl červenější, jestli on nebo já.

6. Jezdíš na kole se svým manželem, miluješ koncerty, jsi zručná motálistka / háčkuje, plete /.
Díváš se na romantické i katastrofické filmy, jsi blízká přítelkyně paní přírody.
Čím ještě bojuješ proti vyhoření, které je u zdravotníků časté ?

Vystihla jsi skoro všechno. Jen tu chybí četba knih. Jsem notorická čtenářka. Ponořím se do děje a v tu ránu jsou mi světské problémy naprosto ukradené. Poslední dobou mne obě sličné slečny mých synů lákaly na zajímavé knižní tituly, ale protože bych na ně v knihovně musela dlouho čekat, naučila jsem se pracovat se čtečkou knih. Nelpím na papírové formě, na šustění listů, ani na vůni knih.
Miluju příběh jako takový.

7. Jednou jsem někde řekla, že mám doma 30 knih Danielle Steelové. Dostalo se mi hrubého intelektuálního výsměchu.
I ty se k této autorce hlásíš jako k oblíbené, baví tě číst knihy s dobrým koncem, takové ty pohádky pro holky ?

Mám ji moc ráda. Umí psát tak, že se to čte jedním dechem. Pro mne je Steelová zárukou dobrého příběhu. Svět kolem nás je plný násilí. Jedna televizní stanice dokonce své zpravodajství rozdělila a jednou její částí jsou krimi zprávy.
Tak proč si neodskočit do zamilovaného románu se zaručeně dobrým koncem. Když to člověk bere jako oddych z tvrdé reality, proč ne. Když číst romantiku, tak rozhodně Steelovou.

8. V profilu máš napsané jako oblíbené jídlo mimochodem brambůrky.
Brambůrky na chuť, brambůrky na stres, brambůrky pro radost.
Tak jak je to s těmi brambůrky vůbec ?

Je to s nimi přímo horor. Brambůrky jsou pro mne mor. Když je začnu chroupat, není úniku. Hmmmm.
Nesmím je kupovat, protože pak je fakt musím sníst. Snažím se vyhýbat regálům s nimi, jenže sem tam se mi to nepovede.
To pak vybírám to nejmenší balení. Nesmím ovšem zjistit, že větší balík je levnější. Ach jo....

9. Že nemoci nechodí po horách, ale po lidech, tak na tuto skutečnost jsi si mnohokrát sáhla.
Tvůj manžel, rodiče a do finále ty sama. Verdikt KARCINOM, potom nikdo netouží.
Statečně jsi se rvala, bojovala a zvítězila nad tou kurvou.
Je něco, co bys chtěla říct všem, vzkázat, sdílet ?

Docela nedávno jsem četla jedno moudro. Člověk je poražen, až když přestane bojovat.
Můžeš onemocnět rakovinou, ale nesmíš přestat věřit, že se to zlomí a ty vyhraješ. Není to jednoduché.
Podstoupíš náročnou léčbu, po ní neméně náročnou rekonvalescenci, uděláš vše, co ti lékař doporučí. Prostě se zapřeš a jdeš do boje. Musíš chtít, mít důvod, proč to děláš. Pak to půjde.
S většími či menšími problémy, ale půjde.

10. " Kde řeka Morava kvapným tokem spěje, tam kde lid líbezné, krásné písně pěje ... Morava, je jistě krásná zem "
Jsi patriot, jsi spjatá s Moravou, jak moc ti to místo ovlivňuje život ?

Takhle jsem ještě nikdy nepřemýšlela. Mám ráda Českou republiku. Je tu tolik krásných míst.
Od malička žiju na Moravě, na Hané. Mám to tu ráda.
Ale také ráda jezdím k moři, na Balaton, do Rakouska na dovolenou. Nedokážu si představit, že bych někde v zahraničí žila natrvalo. Odpočinout si, nabrat síly, zrelaxovat, to jo. Jenže doma je doma.

11. Po čem touží silná žena, která dostala na frak od osudu, od života.
Po čem touží člověk, který o své místo pod sluncem pere jako lev ?

Momentálně toužím po vnoučatech a tiše ti závidím úžasného Soptíčka. Ale v nejbližší době se nic nechystá. Mladí si užívají života a poznávají se navzájem. A tak to má být. Moc jim přeju, aby oba vztahy vydržely. I mně a manželovi přeju, aby nám to klapalo. Po 29 letech si to snad oba zasloužíme. Je strašně moc fajn vědět, že tomu druhému na vás záleží. Že mu není jedno, jak na tom jste. Už oba dva víme, že o lásku se musí pečovat. Je totiž velmi křehká.

Děkuji za skvělou společnost, děkuji, že jsi a děkuji, že jsi pootevřela dveře do tvého nitra, milá Renčo.



pondělí 16. července 2018

Když hlídají šakali ...

Vzít si člun, flašku vody a nechávat se unášet vlnami, je v letních měsících daleko osvěžující než jezdit městskou hromadnou dopravou. Ze všech živlů mám nejraději vodu. Voda mne uklidňuje, vzrušuje, udivuje a na plavidle se to ještě snoubí s fascinací krajinou. Jezdíme rádi podle útesů, které Jižní Dalmácie svou členitostí nabízí a naší oblíbenou je právě tato bezejmenná zátoka. Letos nám nabídla kromě křišťálové vody, rozehřátých kamenů i osobní hlídače. Po kamenech pobíhali šakali, které naše přítomnost nijak nenadchla a odporoučeli se do svých nevytopených komnat.
Musím se přiznat, že koupání a relax na této plážičce byl tentokrát hodně zvláštní, když tušíte, že nejste sami a sleduje vás několik párů očí, no měli jsme štěstí, evidentně nebyli hladoví.
Přeji krásný prázdninový týden.




















sobota 14. července 2018

Víš, kdo umřel ? ...

Každou neděli jsme chodívaly s babičkou na hřbitov.
Ráno se probouzelo, ptáci ladili do jemných tónů.
Naše kroky vedly kolem hrobu s malou bílou holubičkou.
Holčička zemřela na záškrt.
Zapálily jsme svíčku, tiše se posadily na lavičku.
Já se maličko nudila v tom rozjímání, trochu víc.
Přemýšlela jsem, proč tu nemůže být pískoviště a vůbec, ohromně by se sem hodily prolézačky.
Rozjímaní s duší zemřelého přerušila věta : " Víte, kdo umřel ? "
No stará Labudová, sotva lezla.
Má dětská představivost jela do rychlých otáček, přestavovala jsem si penzistku,
jak se plazí, jak leze po bytě.
Na dotaz, jak rychle lezla, jsem dostala políček.

Každý druhý týden chodím na hřbitov.
Moje kroky stále vedou kolem hrobu s bílou holubičkou, jen již nemá jedno křídlo.
Je v tom symbolika či pouze čas ?
Nevím, ale musím tu chodit, prostě musím.
Zapálím svíčku, vložím květiny, otrhám plevel.
Na stejném místě vždy hrob pohladím a poprosím naší maminku, ať je s námi.
Nepovídám si s ní.
Už se nebojím vět : " Děvčico, vypadáš jako půl prdele za plotem "
Tuším, že by řekla : " Měla jsi toho vola vyhodit dřív a můžeš ho zase vzít zpátky "
Nebo se zdviženým ukazováčkem by pravila : " Kolik je ti roků ? Další tetování, no to jsi se posrala ! "
Já si s generálkou nepovídám, ona je totiž pořád se mnou.
Tak co si vykecávat, že.
Hladím hrob, když uslyším větu : " Čau, víš, kdo umřel ? "
No Jirka, Jirka Palička, sotva lezl, uchlastal se.
Lekla jsem. Zděsila se.
Stejná věta, stejné znění, jen je to v našich řadách.

Koloběh života a smrti. Stále stejné věty.
V mládí komický otazník, ve věku malin nezralých k smíchu, v mém věku memento.
Mám už dlouho jasno.
Nechci být svázaná hrobem, urnou, žádnou konvencí.
Chci letět krajinou, kterou miluji, která je mému srdci blízká.
Chci, aby můj popel spolu s vodou vsákla zem a já byla blízko lesům, stráním.

" Víš, kdo umřel ? No hele, ta pihovatá, blonďatá z páté A, co furt byla samá poznámka, samá důtka.
Sotva lezla, ale představ si, na poslední cestu letěla "


Přeji vám krásný víkend, plný slunce a pohody.

středa 11. července 2018

Mimochodem, sluší vám to ....

O tom, že se stanu řidičem, tak o tom rozhodla moje drahá generálka.
Zakoupila mi rychlokurz školy řízení, který trval měsíc. Zakoupila mi vůz, který mi jako motivaci postavila pod okna.
Mladá a svěží jsem se pustila do studování křižovatek, bohužel již při první jízdě se ukázalo, že jsem se s volantem v ruce nenarodila.
Vždy, když mne instruktor viděl, dostal migrénu. Otevíral si okénko, hyperventiloval, potil se a občas i dusil kašlem.
Každou půlhodinu jsme stavěli na zapití Brufenu, takže když jsme dojeli, byl zpocený muž i zfetovaný.
Závěrečné jízdy jsem neobhájila.
S touto skutečností se moje generálka neztotožnila, ona by hňupa neporodila.
Zařídila mi další zkoušky, kdy jsem jezdila kolem parku, kde nebyla ani jedna dopravní značka, ani jedna křižovatka.
Jezdit dokola půl hodiny, nemuset řadit, nemuset vlastně nic, ano, dostala jsem oprávnění k řízení dopravního prostředku.

Nastal den D.
Celá rodina se slavnostně sešla u mého vozu, všichni mi poplácali po ramenou a popřáli šťastnou cestu.
Přískokem jsem se vydala na trasu dlouhou zhruba 4 km, kde mne v cíli čekal bramborový salát, řízky a dort.
Během této poměrně krátké trasy mi na každém desátém metru auto chcíplo, stačila jsem několikrát stáhnout a vytáhnout všechna okénka u automobilu, pustit stěrače na největší rychlost, aby tato plynulá a vyčerpávající jízda měla i hlasitý projev, buď jsem troubila či jela se spuštěnými všemi blikačkami.
Na slavnostní merendu jsem přijela poslední a délka jízdy byla omračující ...dala jsem 4 km za 1 hodinu 20 minut.
Ten den moje nejmilejší maminka usínala poražená, nešťastná, že se Země netočí kolem její osy, podle osy generálky, no a že já jsem diletant, který bude jezdit městskou hromadnou.
A tak jsem s ní dalších dvacet let jezdila.
Nejhorší sen, který se mi mohl zdát, nebyl volný pád do prostoru, ale jízda vozem, kde hledám spojku a brzdu.

Jak vyřešit krizi středního věku ? Jak vyřešit, že odejde přítel, odejde dcera a emigruje milenec a Chocholoušek má dovolenou ?
Zhubla jsem, potetovala se, osamostatnila se a koupila si nové auto.
Můj učitel autoškoly nekolaboval, nefetoval, nedostával astmatické záchvaty.
Pouze v krizi prohodil : Kurva, tudy cesta nevede.
Dal mi prostor, dal mi čas, dovolil mi se na jízdy přezouvat, dovolil mi jezdit se zahovněnou obuví, dovolil mi dýchat za volantem. Dal mi křídla, přistříhl je, ale vyformoval mne jako z dětské plastelíny.
Jednoho rána mi řekl : Kurva, už vás nemám, co naučit, teď musíte sama, tak se, kurva, snažte.
Snažím se, mám už najeté tisíce a jeden malý blonďatý na závěr.

Do vánoc chybělo pár dní a venku hustě sněžilo.
Hledala jsem místo na zaparkování a jela krokem. Když v tom vidím, jak z boku do mne couvá jiný řidič.
Normální řidič zatroubí a upozorní toho druhého na svou existenci, když si ji nepotvrdil ve zpětném zrcátku.
Blondýna chytí křečovitě volant a na celé kolo křičí : Do mého auta nééééé ! / což je v uzavřeném prostoru hodně komické, řvát jako idiot /
Jsme v sobě. Řidič vystupuje, chytá se za hlavu a prosí, prosí o odpuštění, on fakt nechtěl.
Na mém autě ani škrábanec, kysele se tvářím, kysele čumím.
Nic se nestalo, není co řešit ... když v tom slyším : Mimochodem, sluší vám to.
No to víš, říkám si, napereš to do mne a pak lichotíš .... fakt jo, no neke, vyhrává mé druhé, hloupější já.
A místo dopředu, kouknu do zrcátka, když mi to sluší. Mhhh, jo, fakt vypadám skvěle, jo ?
A tentokrát to přískokem naperu já do něj.
Oba zoufale vylézáme z auta a zase ani škrábnutí. Že by to byl pan Ježíšek ?
Od té doby vím, že když mi muž lichotí, mám zastavit auto a neposlouchat své druhé blonďaté JÁ.
PS. Když se nedaří, neházejte flintu do obilí, dejte si šanci.
PSS. Možná brzy budeme říkat, neházej flintu do řepky, hrozí ti blikanec.
Psssssst a nebyl to Ježíšek, ten nemá pražskou poznávací značku ...


pondělí 9. července 2018

Akumulátor ...

Akumulátor je sekundární článek, který je potřeba nejdříve nabít a teprve následně použít jako zdroj energie.
Dobila jsem několik svých jaderných článků modrou barvou, slanou vodou, teplým vzduchem, milými přáteli, tunami vynikající zmrzliny, lelkováním, cestováním, četbou, skleničkou dobrého šnapsu a předpokládám, že tento zdroj mi nějakou dobu vydrží.
Přeji vám krásný prázdninový týden a pokud právě dobíjíte své akumulátory, hodně krásných zážitků.