sobota 30. září 2017

O rolích ....

Během svých životů prožíváme, žijeme role.
Podle svých možností a nastavení své role přijímáme, hýčkáme si je, bojujeme s nimi.
Jednoznačnou mojí favoritkou byla role mateřská.
S narozením dcery jsem přestala žít destruktivní život, zklidnila jsem se.
Nebála jsem se ničeho, rodinný krb mi dával nesmírnou sílu, energii.
Popelila jsem se kolem své rodiny, hýčkala ji i přes karamboly.
Nepotřebovala jsem se realizovat, nepotřebovala jsem vynikat.
S okem ostřížím jsem opečovávala a hlídala teplo své domácnosti.
Pro někoho nízce pudové, pro mou osobu štěstí a radost.
Největší a nejkrásnější klenot mé pokladnice, jednoznačně mé dítě.

Hlava to věděla dávno, srdce odmítalo.
Vyletěla z hnízda. Pomalu a přesto nevratně.
Dětský pokoj se ze dne na den stal prázdným vykřičníkem.
Zmizely všechny atributy dětství a zůstaly holé zdi.
Šatní skříň dříve plná veselých svetříků, nyní černá díra.
Prázdnota.Ticho. Kde je ten veselý smích ?
Kde je to hřejivé světlo mého života ?
Otevírá svou knihu života a píše si scénář ke svým rolím.

Brána do života znovu nadevřena, nikoliv.
Role partnerská skomírá, přežívá a odcizení vyvrcholí u jedné kávy. Trapné mlčení.
Odcházení.
Kdy mu bude konec ?
Navždy mě opouští maminka, půl roku na to otec.
Přicházím o vše důležité, o vše nejdůležitější.
Moje hnízdo je prázdné, jsem na něj sama.

Stojím před domem. Okna jsou temná, nesvítí.
Nikdo mě nečeká. Nikdo mě nehledá. Nikomu nechybím.
Nemusím vařit, nemusím uklízet, taky pro koho.
Rozpadl se mi můj mikrosvět, padám na hubu.
Nespím, přejídám se, chybí mi zoufale plný stůl, chybí mi lidé.
Chybí mi to slepičí popelení. Chybí mi můj život.
Propadám se do šílených depresí. Nebaví mě život.
Největší rakovina duše je být sám.
Do samoty se oblékat, žít s ní a tuhle bídnou družku v sobě hýčkat.
Tak strašně dlouho píšu svůj příběh, jsem popsanou knihou a já vůbec nevím kudy ?

Všechny dny jsou zoufale temné, slité a bez jasu, bez světla.
Potácím se nad propastí, jištěná lanem mé dcery, mých přátel.
I s nimi se cítím zoufale sama.
Chci ještě vůbec žít ? Má ještě smysl žít ?
Nepochopí, kdo neprožil.
Ztráty životních rolí nadepsaly nový scénář.
Pomalu, lehce našlapuji a přijímám svou novou roli.
Já, já osobnost, já člověk, já solitér, já bojovník, já sama za sebe.
Jak ze sebe vydolovat chuť žít, jak se naučit žít sám, jak zhubnout, jak se znova zamilovat, jak žít zdravě, jak se prostě začít mít zase rád, tak o tom příště.
Protože po temných dnech minulosti je třeba pustit do života světlo...


čtvrtek 28. září 2017

Září v kostce...

Byl to měsíc dozrávajících švestek, bublavého burčáku, vonících hroznů, které na patře dělají blaho, čas podzimních pavučin a tento měsíc velice nekompromisně ukončil léto, shodil ranní teploty na minima a denní na šíleně nízké.
Nejsem nudista, nedržím kult nahoty, ale držím kult volnosti svého těla, kdy mě nesmírně těší, co nejméně oblečení.
V tomto měsíci jsem si poprvé musela vzít ponožky a to po půl roce. Byla jsem nesmísně nešťastná, budu si dlouho zvykat a navíc mi budou strašně chybět dny, kdy jsem mohla chodit bosou nohou a vychutnávat si trávu, vychutnávat si zem.
Soptíček oslavil a sfouknul na dortě 2. Dva roky tady mezi námi běhá, učí trpělivosti, vrací nás do dětství, kdy si můžeme hrát a nikomu to není podezřelé. Dokáže vykouzlit na tváři úsměv, i když do smíchu není. Má všechny zbraně hromadného ničení srdeční krajiny a zdokonaluje pohled na svět, poslední výtvarný počin přes půlku dětského pokoje dává záruku, že se nám do rodiny před dvěma roky narodil veliký umělec.
Pršelo. Pršelo u moře, pršelo na horách, pršelo i doma. Když propršel i celý wellness pobyt jako dárek, rozhodla jsem se pro letošní rok nikam, ale skutečně nikam nevyjíždět. Brzy se stanu nebezpečná i pro zemědělce.
Zahrada dostává pozvolna nový kabátek, dozrávají a překrásně kvetou traviny a pro mě je to čas tvarování, stříhání stromů a keřů. Po dvou letech se mi podařilo sehnat zahradnickou firmu, která mi zpevnila svah. Bylo to mistrovské dílo, protože dnešní doba je velice smutná, firmy i jedinci přijímají obrovské zakázky a malými se nikdo nechce zabývat a pak že není práce, že ??
Chuťovkou měsíce bych označila situaci, kdy uprostřed sídliště si dáma stáhla oblečení, vymočila se, při této příležitosti nechala na místě ležet menstruční vložku a odešla. To vše za bílého dne s desítkou svědků včetně dětí. Stáváme se dobytkem, dobytkem na vlastní planetě.
Loučím se s měsícem, který přinesl rozčarování, lidé zbytečně depkaří, je stále ještě mnoho světla, mnoho radosti v přírodě, která se začíná zahalovat do kouzelných barev. Venku to stále nádherně voní, voní to po podzimu, zralém ovoci a zralých myšlenkách. Takový švestkový žmolenkový koláč vyřeší každou složitou situaci.


úterý 26. září 2017

Citová péče jako vitamíny...

Stejně jako dítě potřebuje pro svůj fyzický růst vitamíny, potřebuje pro svůj psychický vývoj výživu v podobě mateřské lásky a pečující osoby.

Ta malá blonďatá hlavička to tu měla strašně ráda.
Na zdi visela zvláštní paní, měla majestátní obličej, byla tajemná a držela v ruce zvláštní zvíře.
Dáma s hranostajem, ano to bylo jediné, co zde bylo zvláštní.
Byt voněl květinami, byly naprosto všude, zapíchnuté do tvarovací hmoty, zakomponované do netradičních ikeban.
Mnoho, spousta světla, spousta sluníčka a všudypřítomný klid a pohoda.
Harmonie, dokonalá.
Lidé se tu měli rádi, objímali se, smáli se a objímali hlavně malou blonďatou hlavičku.
Ta si zde ráda prohlížela šuplíky plné korálů, korálků, naušnic, bižuterie, blýskavých cetek, zkoušela si na hlavu paruky a třásla s nimi ze strany na stranu.
Vždycky na ní zbyly k oblíznutí metličky od šlehačky, malá čokoládička Milena se na ní usmívala z jemné ženské ruky.
Přesně, ta jemná, jemňoučká upravená ruka dokázala divy s neposednými blonďatými vlásky, když je hladila, když je přirovnávala. Nádherně voněla po mýdlových bublinkách.
A přesně ta ruka dokázala kouzlit, čechrat, pohazovat vzduchem s látkami, s brokátem, žerzejem, šifónem, hedvábím.
Malá blonďatá hlavička tu byla na prvním místě, pán pro ní v zoologické zahradě vybojoval paví péra a tu malou šibalku strašně rád nosil za krkem, aby všechno viděla, aby byla všemu blíž.
Hlazená, mazlená, tulená, ano zde dostávala ta malá neuvěřitelný příděl lásky.
Vana, vana plná pěny až po okraj, všude kolem flakonky, obrovská zelená očka se zafixovala na skleněnou dózu plnou barevných vatových odličovacích tamponů a nejednou viděla, jak se jako balónky zvedají a plují a plují...

Citová vazba je sice pro psychické zdraví člověka velmi důležitá, na druhou stranu je člověk adaptabilní, ovlivňují ho i další vztahy, do kterých vstupuje, svou roli hraje také prostředí, ve kterém se během života pohybuje.

Ta blonďatá hlava si musí už pomáhat peroxidem a přesto nikdy nedokáže zapomenout.
Má to stále tam uvnitř, je to zakódované, je to uložené.
S přesností, do posledního detailu.
Jemné a laskavé ruce mojí tety, smířlivý, jindy čtverácký úsměv mého strýce a vždy objímající náruč.

Po letech jsem vstoupila do stejného bytu, stále zde visela zvláštní paní v decentním rámu.
Tolik jsem potřebovala vědět, jestli to byla pouze fantazie, výplod nedomazleného dítěte, jemuž chyběla láska.
...a nebyla.
Dýchlo to na mě, svěžest, vůně květin, slunce...jen s těmi blyštivými cetkami si hrála moje dcera a mě hladila zase ta jemná ruka...


neděle 24. září 2017

Blondýna a srážkový úhrn...

... a neb když vám dovolená prochčije.

Neprší u vás ? Máte málo vody v řece ? Máte málo vody ve studni ?
Pozvěte si blondýnu a máte jistotu, že vám voda poteče i ušima.
Na italském ostrově Ischia v Neapolském zálivu pršelo naposledy na velikonoce. Když jsem přiletěla já, začalo velice zhusta nikoliv pršet, ale hustě chcát.
Italové měli radost, já né. Byla jsem vytočená, byla mi v noci zima. K moři a na promenádu jsem chodila s deštníkem.
Moře bouřilo, oblaka bouřila a blondýna měla zmrzlé půlky.
Abych byla spravedlivá, vono vylezlo i sluníčko. Itálie mě objala teplými termálními prameny, vynikajícími brusketami s vyzrálými rajčátky od sluníčka, fenomenální zmrzlinou, vůni bazalky a oregána a mořská voda pohladila rozjitřenou duši.
Navíc jsem kolem sebe měla boží společnost, přátele a spoustu smíchu.
Při odletu opět tak silně pršelo, že blondýna rozvažovala, zda brát k moři šatičky nebo raději holínky, pláštěnku a teplou bundu a to celé doplnit flaškou tuzemáku.
No jo, jenže vona má blondýna pravidelně nadváhu zavazadla a pravidelně dělá na odbavovacích pultících estrádu.
Arrivederci Neapol, Arrivederci Ischia...



Na horách...vzduch je príma a to klíma na horách ....a zase chcalo a chcalo a chcalo.
Druhý týden jsme vyrazily mi tři holky do milovaného Harrachova. Se Soptíčkem jsme byly poprvé na rekreaci.
/ jako babička a vnučka, jinak je Soptíček zdatným cestovatelem /
Blondýna okoštovala, jak chutná celodenní maraton kolem veselého batolete, které každou situaci hodnotí a doplní veselým dovětkem " ŇO ". Chodily jsme plavat, chodily jsme po lese v pláštěnce, postavily několik desítek komínů z Dupla.
Napráskám, že blondýna po pěti letech vzala do huby špekové knedlíky s červeným zelím a borůvkové knedlíky a byl to luxus, nebe v hubě, velebnosti.
Nashledanou pane Krakonoši, nashledanou horské kopce.




Srážkový úhrn tohoto léta ?
Byl obrovský, ale dal mi odpočinek, super partu lidí kolem sebe, vypnula jsem hlavu, vyřadila rychlost a načerpala spoustu sil. Jo, blondýna má čistou hlavu a může vytvářet ptákoviny, rozvířit stojaté vody a přemýšlí, že už delší dobu nebyla na Sahaře, nepotřebují tam vodu ?
Krásný týden, má přijít babí léto, tak hodně slunce, hodně pohody.

pátek 22. září 2017

S duší kreativní...

Narodila se mi jediná dcera, jediné dítě.
Je zdařilým mixem mě a mého manžela. Po mně je pracovitá, zodpovědná, hrdá, ale i řádně ujetá, svobodomyslná. /maličko komunistka /
Po mém muži zdědila duši dítěte, křehkou, nestabilní, ředěnou bohémstvím. / maličko průserář /
Od momentu, kdy udržela tužku, malovala. Malovala stále, všude, dokázala se malbou zabývat dlouhé hodiny, obtahovala barevné kontury světa tak nesmírně oddaně, že byla radost sledovat tu křehkost a trpělivost, se kterou nakláněla svou malou hlavičku nad papírem, čtvrtkou nebo kartonem. / mám toho plné krabice /
Tvořila s keramickou hlinkou, pod jejíma rukama vznikala dílka vonící po keramické dílně.
Učila se skvěle, měla vynikající výsledky, snad i díky mé realistické výchově zvolila jednodušší cestu, cestu vzděláním.
A nebo se bála, že by se mnou nevydržela ? Možná. / rozhodně /
Přesto tvořila, háčkovala, šila, pletla, batikovala, vyráběla naušnice, korále a stále malovala. Nikdy neopustila ten barevný svět, který obě milujeme, svět barev, svět pestrosti, někdy i kýče, jak kdo to cítí.
I na té vysoké hotelové si myslím, že jí nejvíce bavilo barmanství, kdy mohla kreativně míchat nápoje nebo četné baristické kurzy, při nichž se vyřádila nad kouzelně vonící kávou. / z hodin barmanství jezdila totálně našrot /
To byla moje dcera Veronika.
A dnes ?
Opět obtahuje barevné kontury světa. Našla si svou cestu.
Vystudovaná ekonomka toho času na mateřské dovolené, milující maminka zde profláknutého Soptíčka, opět tvoří.
Je zářným příkladem, že co je uvnitř, co vám daly sudičky do vínku, to prostě neoblafnete.
Kdo jiný by měl představit mladou ženu s kreativní duší a se skvělým nápadem než její máma.
/ zpráva všem matkám, normálním, i když jsem tu pěla ódy, dokáže mě inžinýrka pěkně vytočit !! /







Krásný víkend přeje blondýna, Soptíček a kreativní inžinýrka a kdyby vám nebo vašim blízkým byla zima na nožky, můžete se obout nebo jen potěšit okem na https://www.fler.cz/shop/taptapky

středa 20. září 2017

Má cesta za fotografií...

Včera večer jsem seděla po dlouhé době s kamarádkou a vyprávěly jsme si zážitky z léta, z našich dovolených.
A v momentě, když jsem si při šedesáté fotce lanovky nudou okousala všechny nehty, kdy jsem viděla dvacet fotek jednoho šumavského hřibu, ano, nazrál čas napsat o mé cestě za fotkou.

SEBEKLAM
Vždy jsem toužila fotit. Moje tužba byla býti dokonalou.
Obdivovala jsem fotografie a jejich svět. Mám velice náročné oko a jsem vybíravá.
Zakoupila jsem kvalitní fotoaparát, abych si pomalu začala uvědomovat, že právě s ním fotit, není vůbec jednoduché.
Manuální nastavování ve mně vzbudilo šílenou nevoli a tak jsem se přihlásila na kurz focení pro začátečníky.
Všichni " začátečníci " byli o patnáct levelů přede mnou. Při společném hodnocení jsem si uvědomila, že " TO " nevidím.
Nevidím jádro pudla, nevidím to, co dělá fotku geniální, to proč vzdychám. Za leckdy jednoduchým viděním musím ujít dlouhou cestu a nemám to přirozené.
Má smysl se trápit, když to tam není ? Když jsem ve skupině lidí, která fotí začátečnické fotky a já při pohledu na ně utápím své poslení naděje ?

SEBEPOZNÁNÍ
Stojím v Luxoru před chrámem bohyně Isis a mám šedesát fotek z třiceti úhlů. Na La Palmě mám papouška na devadesáti fotkách, ó světě div se, stále se stejným zobákem. Na Aragonském hradě po devatenácté mačkám skoro stejný snímek.
A vlastně proč ?
Za objektivem se ztrácí prožitek obyčejného člověka. Běhám, lítám, fotím a výsledek je minimálně smutný.
Tisíce fotek zahlcují počítače, mobily, karty a výsledek ?
Zrovna včera jsem se ptala mojí dcery, kolik alb fotografií má pro mou vnučku. Já v jejích letech měla už čtyři a ona nemá ani jedno, pouze tisíce fotek uložených někde.

SEBEREFLEXE
Svět fotek miluji a fotila jsem, fotím a fotit budu.
Ale jsem svobodná, měla jsem ty koule se osvobodit z vazalství v honbě za dokonalou fotografií.
Uvědomila jsem si, že je pro mě daleko důležitější si prožít západ slunce in natura než nafotit milion fotek, které nikoho nezajímají. Nebudeme si nic nalhávat, daleko důležitější je úložiště v srdeční krajině než na hard disku.
Daleko intenzívněji prožívám kouzlo okamžiku, kouzlo momentu a není pro mne důležité přitom cvakat.
Toto je můj pohled, moje cesta. Já jsem se přijala jako příležitostný režisér svého fotografického portfolia a věřte nebo né, můj pohled na svět je daleko svobodnější, klidnější a vyrovnanější, přála bych ho všem lovcům amatérské fotografie.
Budu se dál kochat dokonalou fotografií, budu dál vzdychat nad fotkami lidí, kterým bylo naděleno, ale přestala jsem jim závidět, mají shůry dáno a to prostě v apatyce nekoupíte.

JEDNA MOTIVAČNÍ RADA NA ZÁVĚR
Foťte, snímejte, natáčejte, ale nazapomínejte v honbě za fotografií, kdo vedle vás stojí, kdo více než vyfotit, potřebuje přivinout, pohladit a opravdově políbit. V honbě za fotografií, za sdílením, zapomínáme žít, dýchat a pouštět do sebe kouzlo života.
PS : autorka tohoto článku je blondýna, takže připouští, že je mdlého rozumu, že to máte naprosto jinak a stále vám fandí, jen se chtěla podělit o svůj úhel pohledu.




A na skutečný závěr malá ukázka, jaký má blondýna vztah ke skupinové fotografii, kde všichni staticky stojí a tváří se, že si zrovna zavdali ten nejdražší SÝR...já zalézám do křoví .

pondělí 18. září 2017

Když blondýna mává...

....aneb vůbec nejsme národ kyselých ksichtů.

Vydaly jsme se, my tři holky na pár dní do hor.
Já, stará rocková babička, omšelá a vyšeptaná blondýna.
Moje dcera, ing. ekonomie, na mateřské rekreaci.
Moje vnučka, náš Soptíček, gejzír energie, třaskavina a silný derivát života.
Sečteno a podtrženo...tři ženské jedné krve, namíchané životem a občas skvělou náladou.

Blondýna byla vyhozena i s vnučkou před dům jako nežádoucí.
Nežádoucí při balení, stěhování, nanášení, donášení, přesouvání nesmyslů a důležitých věcí a oblečků do automobilu.
Jak se zabavit s dvouletým Soptíčkem, když jsme nedostaly povolenku k rybníčku, když mi nebyla dovolena lopatka ke krádeži traviny u domu ?Je to nevýchovné, riskantní, ale já takovou ještě nemám.
Z krádeže sešlo / nechám to na lepší podmínky /, bábovičky nám nikdo nedopřál a co s volným časem, že?
A jak tak stojíme, já blondýna a Soptíček, začne ta moje sladká vnučka mávat na řidiče ve voze, který nás míjí.
Řidič odpovídá troubením, máváním. Usmívá se.
A tak další, další a to už mávám a usmívám se jako trubka taky.
Máváme u krajnice silnice a světe div se, všichni reagují.
První auto stejně jako dvacáté, všichni nám mávají, svítí světly, troubí.
A hlavně, všichni se u toho smějí. Juchají ze stažených oken aut.

Jo, babičkovství je úžasná záležitost.
Stojím na chodníku, mávám a přitom si nikdo nemyslí, že jsem zhulená, že jsem ožralá nebo oboje dohromady.
Můžu se schovat za tu dětskou hravost, za to klackovství, za srandičky, protože jsem v tom připoprdlém životě zapomněla na ptákoviny, na pořádné úlety a to vše se vrací s malou dušičkou. Se Soptíčkem.
A test národa, hlavně pražského, překvapil.
Kolem Prahy žijí veselí a rozjuchaní lidé, ani jeden kyselý ksicht, což je na začátek pracovního týdne slušná bilance.
V skrytu duše bych to nečekala, že jednu blondýnu nadchne a potěší nějaké mávání.
Možná stárne, možná blbne a možná ten svět není tak vážný, tak upjatý.
Na každý pád vám blondýna přeje krásný týden a zkuste si jen tak trochu zamávat, jen maličko...
/ zpětně mi dochází, jestli já trubka nemávala létu ?? /


sobota 16. září 2017

Něco za něco...

Přichází každý měsíc.
V době dospívání je projevem ženství. Záhy dává svému okolí jasně znát, že je žena zdravá.
Že dokáže být plodnou, že dokáže brzy naplnit své lůno.
Bohužel ale také menstruační krvácení hatí sny.
Sny o krásném miminku, sny o naplnění ženy, o naplnění toho pověstného lůna.
Vždy, když dorazila menstruace mé kolegyni Jarce, jasně jsme to poznali.
Nejdřív kyselý obličej, následovala obrovská rána.
Odnesly to dvířka plechové skříňky.
Rána, zase rána a stával se z toho bolestný rituál.
Čím více rezonoval zvuk, tím více beznaděje měla její tvář.
Byla smutná, byla zranitelná.
Vždy, když si šla pro menstruační vložku, měla oči plné slz.
Až jednou...skříňka nevydala alarmující zprávu, bylo ticho.
Napjaté ticho, které rozčísla těhotenská průkazka.
Obrovskou radost následoval obrovský strach.
Jarka zůstala doma.
Porodila nádhernou, maličkatou holčičku.

Jsem trapně tradiční. Uznávám šestinedělí jako dobu hájení matky a dítěte.
Právě v této době u nás zazvonil manžel mé kolegyně a zoufale žádal o pomoc.
Něco je špatně, něco je jinak.
A bylo.
Kde je radost z miminka? Nepřišla k nám láska ? Nepřišla k nám fascinace ?
Žádné mazlení, žádné šišlání, žádná radost.
Jako by to dítě bylo naprosto cizí. Jako kdyby to dítě porodila sousedka.
Strohé a rychlé přebalení, žádné reakce při pláči malé princezny.
Dítě leželo samo v místnosti, plakalo a matka nikde.
Trhalo mi to srdce zaživa a zároveň jsem nechápala ?
Kde je ta ženská, co tolik toužila ?
Kde je otevřená náruč, kde je jemné pohlazení ?
Zaplatila daň, šílenou daň.

A proč vlastně NE ?
Měla ji lady Diana, Drew Barrymore, Adele, Alanis Morissette, Brooke Shields.
Měla ji moje kolegyně a kamarádka Jarka.
Poporodní deprese.
Když vám žena, která tolik toužila po dítěti, vypráví, že nedokáže dítě pochovat, že ho nedokáže pohladit, jen pohled do postýlky vás nutí utéct z místnosti, utéct z bytu, zmizet, nežít.
Proč nepsat o tématu, které postihuje spousty žen a ony se s tímto perou.
Dlouhé měsíce proklínají každou menstruaci, aby se při každém pohybu dítěte bály, že o ně přijdou.
Stres, napětí, tužby, obrovský tlak.
A když se k tomu přidá jemná tělesná schránka, nepochopení okolí, přecitlivělost .
Svůj úderný part může rozhrát bolest duše, dlouho jste ladili nástroj, dlouho poslouchali dirigenta, dlouho jste pěli árie ve vysokých tónech a najednou nelze ani promluvit, ani se pohnout.
Bolest duše, která deformuje tužby, která sestřelí každý pokus o smír.
A přeci. Byť je to občas něco za něco, právě zde platí, že na konci tohoto tunelu svítí nádherné a jasné světlo.
To světlo, které dovolí matce pohladit své dítě, projevit mu lásku a hlavně ...to celé procítit.