Nasaď si ty klapačky ....

Má bodrá moravská babička se dožila úctyhodného věku, odešla na pravdu boží skoro v devadesáti.
Jako docela malá drbnička jsem si zapsala do paměti rána, kdy seděla v dlouhé flanelové noční košili na kraji manželské postele. Nad hlavou jí létala skupinka kýčovitě namalovaných svatých.
Nejdříve si uhladila dlouhé šedivé vlasy a schovala je pod šátek. Na velkou hliníkovou lžíci si nalila dva frťánky Alpy a z plecháčku si do úst strčila klapačky.
Každé ráno stejné rituály, návyky, které mne jako dítě tak fascinovaly, dlouho mi ovšem vrtaly hlavou ty zuby uložené na nočním stolku. Na můj dotaz, se babička usmála a ukázala v ústech své dva zuby. Hrubou dlaní mne pohladila a prohodila, že bez zubů se mezi lidi nechodí.
Když jsme spolu šly po Slavoníně, ona v zástěře a šátku, šel někdo. Vzpřímeně, hrdě a hlavně s úsměvem. A se zuby.
Se zahradou jsem si pořídila i rodiče. Ti moji dva přírodní a zákonní už dlouho nechodí cestičkami zemskými a čím je člověk starší, tím větší má hlad po porozumění, pokecání.
A přiučení, když člověk chce, očumí a přijme. I od toho jsou rodiče.
Můj adoptivní otec mi přišroubuje, co třeba. Vymění, utáhne, přenosí, zavíčkuje, jediné, prostě když se usmívá, jeho ústa značí hodně mizerný part not na buben.
Mezi záhony a stromy třešní to nevadí, nepohoršuje, ale ve společnosti se tenhle fešácký chlap s propadlými tváře mizerně vyjímá.
Protože prostě žrát s tím plastem v puse, no to je kalamita, konec světa, bůček nemá vůbec bůčkovou chuť a rebarborový koláč se lepí na patře a má odér, jako když ho počůrá zebra. / tato kombinace křížená s výhovorkou mne totálně uzemnila !! /
Mám nápadníka. Nadbíhá mi. Ve stejný čas jako já odchází, ve stejný čas jako já přijíždí. Vždy se usmívá, pozdraví a má mne skutečně prolustrovanou. BIS, KGB, CIA by v něm shledali velice schopného agenta.
Když odjíždím, leští vůz. Náhodou.
Když přijíždím, leští kliky, asi zase náhodou. Od pozdravu po nesmělých pár vět, jenže já furt spěchám. Jedním uchem tam, druhým sem.
Pravidelně na sebe hulákáme přes parkoviště než se osmělil a přišel blíž. Usmál se a na mne šly mrákoty. Dva zuby nahoře, tři dole.
Poměrně mladý mužský, bez zubů a ten zbytek skoro černý.
Já vím, šlapu si po štěstí. S přibývajícími roky i já bojuji jako důmyslný rytíř  Don Quijote de la Mancha s větrnými mlýny, ale fakt se snažím. Chodím na kosmetiku, pedikérka mi jednou za čas oseká z pat půl kila hlíny, u kadeřníka zvládnu i šest hodin. Nosím podprsenku, pravidelně, abych nestrašila.
Nemít zuby, to vadí. Přijde mi to, jako chodit bez trenek a takové intimnosti bych očekávala v ložnici, nikoliv na veřejném parkovišti.
Společností otřásá hlad po pracovní síle. Ta má malá též potřebuje nutně posilnit o dva posty.
Být prodavačkou a dobrou, to skutečně není sranda.
Za mými děvčaty chodí lidé desítky let a já jsem na to nesmírně pyšná, je to vizitka.
Je fajn, když se někdo vrací, je fajn, když i pochválí.
Že nepřijmu dámu, která má ráno v deset naváto, že se vzpírám ženě, která ještě dojíždí na své lajně pervitinu, to každý pochopí. Museli bychom mít naváto a nalajnováno všichni.
A proč nepřijmu ženu jako obrázek, s řasami až k obočí ?  Má optimální věk, ale když mi ho sděluje, tak roztomile šišlá, má totiž "  čičet čiži  " roků a v ústech pět zubů. Mít takovou Čečetku za pultem byl vždy můj sen, jen ještě musím sehnat překladatele, budu mít párový prodej. Možná  budeme první v republice, v Evropě, ve světě.  2 v 1.
Přežili jsme dobu kamennou, přežili jsme první republiku i ruské kamarády. Místo pazourku máme každý v koupelně zubní kartáček, pastu, nit, škrabku, vodní sprchu. A žijeme dobu bez zubů.
Chtělo by se kamenovat společnost, málo peněz na vše, drahá péče, málo specialistů.
A přesto si často vzpomenu na mou slovanskou babičku, která pro jadrné slovo nešla daleko. Ať na poli, v konzumu, při zlodějinách v JZD, v kostele nebo v chlévě, měla své klapačky.
A víte proč ... mezi lidi se bez zubů nechodí !