Duben v kostce ...

Na letošní dubnovou kostku jsem se nesmírně těšila. Svět kolem mne se radoval, tančil a nechával se opíjet jarní přírodou. Ze zimních měsíců jsme vpluli rovnýma nohama do skoro letních dnů, sluneční paprsky si nás doslova hýčkaly a všechny blogy rozkvetly. Když nebyly plné květů, nabídly skvělou a pozitivní náladu, typicky česká nenálada, nepohoda a pindání se vytratily někam za hranice.
Mám ráda, když se lidé radují, všímají si maličkostí a umí si život zpestřit, dýchá se hned na světě lépe.
No dýchá ... spíše kýchá, na míle jsou poznat alergici, kteří ten pylový nášup asi tolik nevítají. Má dcera každé jaro s rozkvětem břízy takovou radost nesdílí, když poprší je lépe. Vláha chybí a katastrofické scénáře podtržené reportážemi v televizi, příroda by si tu vodu zasloužila.
Vlastně už o měsíc dříve jsem jezdila večer, co večer zalévat, sluníčko neúprosně spalovalo zem.
A nejen zem, všichni zahrádkáři včetně mé maličkosti mají záda a krk vysmahlý do hněda, při ohýbání hřbetu k záhonkům se člověk o barvu vůbec nesnaží, naopak.
Posunula jsem lásku ke své zahradě do levelu, o kterém jsem neměla tušení. Mám panický strach z hadů, nebojím se myší, pavouků. Děs a hrůzu, paniku, pot na čele u mne vyvolá vždy na první dobrou plaz. V televizi, ve filmu, v zoologické zahradě, kdekoliv mám pulz nad 100, tlak neměřitelný a děs v očích. Vlastně před pavilonem terarijních zvířat postávám, většinou se nedonutím. Nemohu.
To, že mám chatu a pozemek v lese, ano, co čekám ? Sousedé o mé vášni vědí, nikdo nemluví nahlas, kolik potkal zmijí, užovek. Nikdo.
Čtyři roky všichni hadi v okolí neporušili embargo, až jednoho krásného a horkého dne jsem se potkala z oka do oka se svým prvním hadem v životě. Užovka obojková, metr a půl živého rozměru, si plavala v jezírku s mými kapry, žábami, skokany,ropuchami, pulci.
Mohu říci, mám dokonale vyvážený biotop, jsem pyšná. Jsem hrdá hlavně na sebe, neomdlela jsem, pozemek jsem neprodala a mé nové nájemnici jsem dala jméno Žofka. Doplazí se pravidelně, respektujeme se, ovšem pokud mi začne lovit ryby jako u sousedů, vyhlásíme si válečný stav.
Nevím, jestli mohu vůbec naznačit, ale cesta, má cesta za vysněnou zotavovnou po druhé kole jednání vypadá víc než nadějně, soudružka referentka naznala, že já nebudu takové zlo, ani stavba nebude takové zlo. Až bude černé razítko na bílém papíře, pak lze vyhlásit komuniké.
Zatím pouze pokorné pšššššt ...
Kdo rozhodně nemlčí, kdo předčí mé lidové vypravěčství, jistě tušíte, Soptíček. Od rána do večera, ohňostroj slov, písniček, básniček, estrádních výstupů, písniček / absolutní top ... Šly panenky silnicí, hlavně sloka s granáty a dukáty je neoblíbenější, vnučka má vkus a naznačuje, že jen drahé šutry mají smysl /. Čím jediným jí ucpu na pár minut ústa je zmrzlina, kavárensky se poflakujeme vydatně.
Máme za sebou další, kouzelný, výživný hysterák, s omýváním obličeje ledovou vodou. Chtěla jsem učinit změnu, ze Soptíčka nechat rozkvést holčičku Sofinku.
Byl by to zásadní omyl, spíše to vypadá na brutálního Sopťu ! Výchovně jsem pohořela, byla jsem po výstupu mé vnučky zralá na flašku Božkova, jedno zda černého nebo hnědého, šok, jak z milé holčičky naroste malá agresivní opička, je třeba spláchnout silným lihovým nápojem !
Každé pondělí netrpělivě sedím před obrazovkou a čekám na závěrečných osm dílů Hry o trůny a už dnes vím, že mi po osmé sérii bude tenhle svět fantazie, krásných lidí neskutečně chybět.
V nejlepším je čas se rozloučit, učiním tak i s měsíce aprílovým. Děkuji mu za příděl slunečních paprsků, v posledních dnech i dešťových kapek a nadevírám měsíci lásky, tulení, líbání a pokud se chcete políbit pod rozkvetlým stromem, musíte do hor, v nížinách jsou již odkvetlé.
A vám milé dámy, zítra přeji příjemný, ničím nerušený let. Pokud se dostanete z dohledu radaru, nezmatkujte, v klidu přistaňte a nechte se navigovat některou z vašich kamarádek nebo kolegyň, já své koště ještě večer vycentruji a slibuji, každé zamávám, ať je to Pavla, Karla, Martina, Hedvika ...

ZCELA JINOU OPTIKOU

Můj synovec fotí. Není líný, vstává ráno ve tři hodiny a jede si pro fotku.
Hřeje ho mládí, sny a já se přiznám, každá jeho fotografie mne pohladí, potěší a něčím učaruje ...

BOHEMIAN RHAPSODY

Tak i já si mohu udělat pomyslnou čárku. Čekala jsem skoro půl roku než jsem si sedla před televizi a poprvé si pustila film o skupině QUEEN a hlavním představiteli Freddie Mercury.
Nemohla jsem jít sborově do kina, tenhle snímek jsem si musela prožít doma a sama.
Jsem hudebně spjata s touto skupinou, na kotoučáku jsem slyšela před 40lety první písně a ještě dnes mám husí kůži. Není to pro mne momentální poblouznění, hit.
Jsem skutečně rocková babička, která rockem žila, měla a má ho pod kůží. Jednotlivé skladby evokují první lásky, milování, zkušenosti se zakázanými látkami, první zklamání.
Tak moc mám tuhle hudbu pod kůží, nedokázala jsem s davem brečet, s davem se smát, truchlit.
Když tenkrát Freddie zemřel, bála jsem se jen dodýchnout, jak silně mne to zasáhlo.
Hudba těchto umělců je můj věčný poklad, který si nesu životem, formoval mne a já na to musela být nachystaná, nebyla to pro mne komerční záležitost, ani momentální móda.
Poprvé jsem byla šíleně zklamaná, na druhou dobrou jsem brečela od začátku až do konce a po páté, mohu říct .... i já jsem viděla Bohemian Rhapsody.

/   zdroj  culto.latercera.com /