Bez holínek za kulturním dědictvím ...

Hlava nacpaná v záhonu, za nehty třicet deka hlíny, tepláky na sobě, opocený obličej, spálený zátylek, večer bolavá záda, nohy a klouby na rukách. Běžný den zahrádkáře na jaře, který si ještě prokládám prací a domácností. Během jednoho dne jsem dvakrát zapomněla, kde parkuji, začalo mi tikat levé oko a na ulici jsem přešla vlastního bratra. 

A co s tím ? Odhodit holínky, vykoupat se, navonět se / stále ještě jsem nevychytala ten deodorant bez hliníku, kdyby jste  mi někdo poradil, jaký používáte a chodíte mezi lidi a oni se za vámi neotáčejí, prosím, napište do komentářů / a hurá do ulic.

V páté třídě jsem četla Staré pověsti české, do čtenářského deníku jsem si pak zapsala, že toužím jednou vidět ten kopec, kde Horymír skákal s Šemíkem do Vltavy. Místo, kde žila kněžna Libuše a její slavný oráč. I paní učitel Kroftová měla ke konci školního roku tik, ale moc krásně vyprávěla, že ve sklepeních Vyšehradu zlatý poklad hlídá starý lev se dvanácti lvíčaty. Až bude české zemi hrozit nebezpečí, lev mocně zařve, skála se rozlomí, ze lvíčat budou statní lvi, kteří nás ochrání.

Trvalo mi přes čtyřicet let než jsem si tento krásný kopec nad Vltavou prošla.

Lítám po světě, stydím se, stydím, máme tu neskutečně krásně. A s probouzející se jarní přírodou je to kombinace mámivá, přitažlivá a maličko mystická.

Splnila jsem si sen malé školačky a než si zase natáhnu holínky, jdu hledat tu knihu, která se mi stala inspirací, třeba mne navede na další úžasné místo našeho kulturního dědictví.

Krásný jarní týden vám přeji, no a jestli jste si vzpomněli i vy, na čtenářský deník, dětské sny, nikdy není pozdě !