Říkej mi Emile ...

Sprintuji každé ráno od čtyř hodin. Nasadím profesionální úsměv a tretry, za zpěvu ptactva utíkám budovat kapitalismus se socialistickou tváří. A už se ani nevzpírám, když na dálnici mou spanilou jízdu přeruší tři uzávěry, prý má ministr Ťok své dny spočteny.
My totiž dneska jdeme po O. /  pro ne - babičky a pro ne - dědečky ... vyzvednutí vnoučete ze zařízení po obědě. /
Já a Soptíček. Vítáme se, objímáme se a v nestřeženém okamžiku si mezi sebou rozetřeme po oblečení polední guláš se zbytky rýže. Moje drbnička mi oznamuje, kdo měl dnes narozeniny, kdo nesnídal, kdo nepřišel a kdo zlobil paní učitelku. Je krásné, když se před vámi takhle naplno zrcadlí genový fond, naše rodinná kronika má pokračovatele.
Je kouzelný slunečný den a přicházím se skvělým nápadem, vyrazíme nejdříve do cukrárny a pak hurá do přírody. Soptíček jako protihodnotu vyžaduje koloběžku, což bych na příště skutečně zvážila.  Souhlasím, já jsem nadšená, já bublám, jen explodovat.
Buďte v klidu, všeho do času.
V místní cukrárně spácháme kalorickou sebevraždu, kterou já podpořím dvojitou kávou.
A vyrážíme.
Soptíček na koloběžce, já po svých.
V ulici Květinová se všem obyvatelům poprvé naskytne úchvatná podívaná, kdy se má vnučka rozjede a já se snažím jí dohnat. Beru to jako rozehřívací okruh na stadiónu Evžena Rošického.
Dobíhám, Soptíček disciplinovaně vyčkává.
Do ulice Revoluční již vbíhám lehce opocená, líce zarudlé, ještě jsem plíce nepotrápila.
Prasárničku z cukrárny proklínám, díky kávě a běhu mezi ulicemi mé srdce pulzuje, co pulzuje, tříská jako orloj.
To je báječné, když mne klepne slečna Pepka, bude to v ulici Na růžku, tam kvetou úžasně bílé magnólie, jejichž květy si beru jako záminku se chvíli zastavit.
Soptíček o ulici dál skanduje : " Babičko, přidej, ještě, ještě, ještě ... "
Cítím se po zimě jako zbitá, nemám kondici, funím jako prase a z mé vnučky vidím jen růžovou helmu. Jsem na ocasu celého pelotonu a zoufám si.
Dobíhám, vnučka opět čeká.
Kde jsem udělala chybu, proč jsem neposlouchala svého trenéra a cpala se jako čuník ?
Pozdě, musím běžet,
Soptíček vjíždí do ulice Karla Kryla a za plotem si mne chápavým pohledem měří bodrý penzista. Proč je ta blondýna tak zpocená, proč má obličej rudý jako uvařený rak a klepou se jí kolena ?  Přesně ta kolena, kterých jsem se minulý týden lekla.
Přitažlivost zemská nepostihla pouze má ňadra, už i kolena se mi rolují a vypadají jako roztomilá drštička šarpeje. Jo, co bys chtěla blondýno ? Jsi už babička !
Dobíhám do cíle, kde mne čeká znuděný Soptíček.
Nahazuji si povadlé poprsí do podprsenky, natahuji kalhoty, v podpaží mám kola jako od trabantu.
Nečeká mne medaile, ani hymna, ani občerstvení, ale další sportovní disciplíny na hřišti.
Skákání, přelézaní, houpání, bábovičky a v nestřeženém okamžiku pociťuji, že mi u  " pečení " dvacátého dortu padá hlava. Důrazné upozornění ze strany zákazníka na sebe nenechá dlouho čekat a já cukruji jemným pískem další dort.
Cestou domů ještě skáču jako zajíček z jamky, zpívám píseň " Jdou vojáci, jdou pěkně v řadách za sebou ...  " a můj hlavní velitel, trenér, zpěvák, sprinter a hlavně má vnučka,  ta mi usíná v náručí.
Ukládám jí do postele a jedu dalších sto kilometrů, abych uložila sebe.
Usínám s vědomím, že díky bohu sprintuji v tomto věku, co později, milý Emile ?
Mít víc křížků, nemohla bych dělat svému Soptíčkovi sparing partnera.
Za odměnu celou noc ve snu  běhám a přemýšlím, zda ten, kdo mne předběhl, byl Emil Zátopek ?
Emile, bylo to nemilé a já tak trénovala ...